SR2 Normandie, systém Sahrabarik, Mlhovina Omega

„Za celou svou kariéru v JZU jsem ještě nikdy neviděl takovýto design na válečném plavidle. Dokonalé spojení lidské a turiánské technologie; působivé, zcela jistě působivé!"

Jacob se ušklíbl když se doktor Solus pustil do dalšího obdivného projevu o Normandii. Mohlo ho napadnout několik situací, při kterých by se mu hodily špunty do uší; tahle mezi nimi nebyla. Jeden by možná mohl být překvapen z toho, že obyčejný lékař by mohl takto znalecky hovořit o technologiích válečných lodí. Doktor Solus však byl všechno možné, jenom ne obyčejným lékařem. Jacob si nemohl nevšimnout, jak pohrdavě se na salariánského vědce někteří členové posádky dívali, alespoň že si veškeré xenofobní poznámky nechali pro sebe.

Neobvyklá dvojice brzy vstoupila do komunikační ústředny lodě, k Jacobově nesmírné úlevě. Doktor Solus zjevně musel mít vedle sebe někoho, kdo se mu intelektem dokázal alespoň přiblížit. Obyčejný smrtelník by v jeho společnosti nejspíše brzy zešílel. Salariáni byli notoricky známí pro svou inteligenci, i když sami sebe jako génie příliš nevnímali; ti upjatější z nich často říkávali, že nejsou nijak výjimečně bystří… to spíš všichni ostatní u nich byli hlupáci. V ústředně již na profesora a jeho doprovod čekali velitel lodě Shepard a jeho zástupkyně Lawsonová.

„Vítejte na Normandii, profesore. Je to pro nás čest mít vás na palubě." Pozdravil velitel zdvořile, ruce složené za zády.

„Jistě, jistě. Cerberus spolupracující s 'mimozemšťany'; velmi nečekané. Že by rozšiřování pole působnosti? Možný odklon od homocentrismu?"

Shepard si povzdechl. Odklon od homocentrismu? U Cerbera nic víc než zbožné přání. „Upřímně si myslím, že se Cerberus nijak nezměnil, profesore. Tahle mise je ale moc velký oříšek na to, aby ji zvládli sami."

„Samozřejmě; na Omeze jste zmínil jakousi misi." Přemítal nahlas Mordin, přecházeje sem a tam. „Sběrači, tuším; měl na ně podezření kvůli epidemii moru. Jaké jsou podrobnosti?"

„Sběrači před rokem začali unášet obyvatele vzdálených lidských kolonií. Nikdy nebylo zachyceno žádný nouzový volání. Nepřišlo se ani na žádný známky útoku." Vysvětloval Jacob. „Vlastně nebyl ani žádnej důkaz, že by se vůbec něco stalo… až na to, že všichni muži, ženy i děti prostě zmizeli."

Mordinova mysl vylétla do otáček pod náporem nových informací. „Útok plynem? Ne; šíří se moc pomalu. Vzdušný virus? Ne; pomalejší než plyn. Že by otrávené zásoby vody? Ne, ne; nepůsobí najednou. Co třeba-"

Miranda přerušila doktorův sáhodlouhý monolog. „Nemusíte tady sedět a spekulovat, profesore. Na poslední napadené kolonii jsme vyzvedli nějaké vzorky, které byste mohl analyzovat a pokusit se přijít na cokoli, co by nám pomohlo s vyšetřováním."

„Vynikající!" Prohlásil Mordin. „Analýza vzorků nejrozumnějším krokem; budu potřebovat laboratoř."

Než kdokoli stačil něco říct, na stolku uprostřed místnosti se zjevil modrý holografický patvar. „Na bojové palubě se nachází plně vybavená laboratoř, profesore. Bude-li Vám cokoli chybět, zadejte prosím žádost." Řekla pohotově EDI.

Hlas bez těla okamžitě upoutal profesorovu pozornost. „To byl pilot? Ne; uměle vytvořený hlas, simulovaná modulace emocí. Že by- ne, ne. Musím se zeptat; je tohle AI?"

Shepard přikývl na souhlas. „Normandie je vybavena umělou inteligencí."

„Hm… Umělá inteligence na palubě? Nepozemská posádka? Cerberus v horší pozici než jsem předpokládal." Konstatoval Mordin. Nezdál se nijak překvapen touto skutečností.

„Sběrači unesli již desítky tisíc Lidí. Uděláme, co bude třeba, abychom je zastavili." Miranda odvětila s nečitelným výrazem. Nebylo těžké si domyslet, že se cítila uražena Mordinovou poznámkou.

„Jistě. Nemůžeme riskovat sdílení osudu kolonistů; třeba idetifikovat a neutralizovat technologii. Potřebuji vzorky. Kudy do laboratoře?"

„Pojďte za mnou, profesore." Řekl Jacob a odvedl profesora z ústředny. Ve dveřích ale téměř vrazili do jakési vysoké postavy, která měla namířeno dovnitř.

„Další nepozemský člen posádky?" Ozval se Mordin, neskrývaně překvapen. „Vskutku nečekané, zvláště u posádky Cerbera."

Nově příchozí na profesorovu poznámku nijak nereagoval; vešel do ústředny a dveře se za ním zavřely. „Hádám, že jste se tam venku dobře bavili, zatímco jsem tvrdnul na marodce." Cizinec řekl s úšklebkem.

Shepard okamžitě nově příchozího poznal, nebyl však ze sebe schopen vypravit ani slovo. Naproti tomu Lawsonová se zamračila. „Můžete mi vysvětlit, co tady děláte? Měl jste ještě být na ošetřovně." Řekla poněkud ostře.

Garrus Vakarian se uchechtl. „Pokud se dobře pamatuju, tak mám zakázanou účast na misích, Lawsonová. Nikdo neřek ani slovo o tom, že bych se nemoh projít po lodi." Turiánský střelec měl pravou polovinu tváře zakrytou tlustou vrstvou obvazů. Místo své obvyklé modré zbroje na sobě měl hnědé civilní oblečení.

„Jak myslíte. Předpokládám, že znáte své hranice lépe než kdokoli jiný." Odrkla si Miranda. „Pokud dovolíte, vrátím se nyní na své stanoviště." Řekla veliteli a rychlým krokem odešla z místnosti.

V ústředně zůstali jen Elias a Garrus. Na chvíli zavládlo nepříjemné ticho. „Všem jsi nám pěkně nahnal strach, Garre. Jak se cítíš?" Řekl Elias trochu váhavě. Na jednu stranu cítil obrovskou úlevu, že se jeho kamarád z tak těžkého zranění dokázal vzpamatovat tak rychle. O to nervózněji si však připadal; nechtěl Garrovi připomínat, jak málo ho dělilo od smrti. Ona raketa, která mu tehdy na Omeze málem vzala život, ho rozhodně nemusela ranit pouze fyzicky. Rány na duši se hojily nesrovnatelně déle; Elias to věděl z vlastní zkušenosti.

Garrus pokrčel rameny. „Nebylo to tak zlý; můžu říct, že vypadám hůř než se cejtim. Akorát jsem nikde na lodi nemohl najít zrcadlo; doktorka určitě všechny navedla, ať je přede mnou schovaj." Řekl žertem a ukázal si na zafačovaný obličej. „Je to fakt tak špatný? Ptal jsem se i jinejch, ale nikdo mi nic neřek."

Elias se nemohl ubránit úsměvu. Bylo dobré vidět, jak rychle se Garrus vyrovnal s novými jizvami. „Hergot, byl jsi vždycky ošklivej, Garre. Plácni si na to líčidla a nikdo nic nepozná."

Garrus se rozesmál. Jeho řehot téměř okamžitě přešel v bolestivé zasténání, když jeho rány o sobě daly hlasitě vědět. „Auu… Nesnaž se mě rozesmát, krucinál. Už tak je to zázrak, že mi ten ksicht drží pohromadě. Beztak mi jenom závidíš, že všechny holky letěly jenom na mě, zatimco na tebe všichni kašlali." I přes ostrou bolest ho však vtipkování nepřešlo. „Teď budeš mít taky šanci. Možná."

Elias se neubránil smíchu nad Garrovým vtípkem. Turiánova poznámka nebyla sice úplně pravda, neboť všichni na staré Normandii věděli o jeho vztahu s Liarou, ale vzhledem k nynějším okolnostem… Dva roky byla velice dlouhá doba a, jakkoli krutě to znělo, od někoho, kdo se mohl dožít tisíce let života, by se nedalo čekat, aby navždy lpěl na minulosti, která již byla stejně pryč. Po tom, co se probral z dlouhého komatu, si Elias nařídil nemyslet na Liaru a soustředit se na misi; neměl důvod si myslet, že by i po těch letech na něj pořád čekala. „Jsme sakra rádi, že jseš zpátky, kámo." Řekl s úsměvem. „Všichni jsme si tady o tebe dělali starosti."

Garrus jen mávl rukou. „Ze všech lidí v Galaxii bys zrovna ty měl vědět nejlíp, že mě je těžký zabít." Turiánský sniper žertoval; potom najednou zvážněl. „Mě spíš dělá starosti, co se stalo s tebou, Sheparde. Proč vlastně dělat s Cerberem? To už jsi zapomněl na všechny ty hnusný experimenty, co oni prováděli?"

Mohlo mě napadnout, že na tohle přjde řeč, řekl si Elias. Už na Omeze vyjádřil Garrus nedůvěru k jeho 'kolegům' z Cerbera a měl samozřejmě pravdu. Cerberovi se rozhodně nedalo věřit, ne po všech těch ohavnostech, kterých se dopustil. Nikdo jiný by mu však nepomohl zastavit nájezdy Sběračů na lidské kolonie. „Ani mě se to nelíbí, věř mi." Řekl zachmuřeně. „Ale nikdo jinej mi teď nepomůže, a na týhle lodi je nouze o ty, na který bych se opravdu moh spolehnout."

„Nech mě hádat: Rada tě v tom zase nechala, co?"

Elias si odfrkl. „Kdyby jen to. Ti idioti ještě měli tu drzost hnát mě před tribunál za velezradu, po tom všem, co jsme kvůli nim riskovali; a ještě hůř, i přes všechny důkazy jsou pro ně Smrťáci jenom mýtus, i když je Vládce málem vyhodil do vzduchu i s tou jejich lodí. Bůhví jak by to se mnou dopadlo, kdyby u toho nebyl Anderson." Vyprávěl o jeho nedávném mítinku s Radou, nijak neskrývaje své rozhořčení.

„Proč mě to jenom nepřekvapuje." Garrus zakroutil hlavou a pohodlně se opřel o stolek. „Ti idioti nám od samýho začátku dělali jenom problémy; to, jak nás odvolali a Sarena nechali v klídku letět na Ilos, byla poslední kapka. Měli nám pomoct a místo toho nám vrazili kudlu do zad; jestli si budu moct vybrat, tak už pro ně nehnu ani prstem. I přes to všechno jsem ale trochu nervózní z toho, že jsme na hromádce s Cerberem."

Elias se podíval na svého kamaráda. „A právě proto jsem rád, že tě mám na palubě, Garre. Jestli se mám po hlavě vrhnout do pekla, tak chci mít po boku lidi, kterým můžu věřit."

„Takže tvůj plán počítá s tim, že se za tebou vrhnu do pekla, co?" Opáčil Garrus se smíchem. „Jo, jako za starejch časů."

Velitel se usmál. „To si piš."

„O tom žádná. Měl bych si tady najít něco na práci, protože na ošetřovně bych se asi brzo zcvoknul. Možná se půjdu podívat, co tahle věc vlastně má za zbraně." Řekl Garrus a obrátil se k odchodu; ani při svém stavu nepřemýšlel o tom, že by si měl lehnout, dokud se úplně nezotaví. Elias už ho chtěl napomenout ale pak si to rozmyslel; však ona si ho Chakwasová zpracuje sama. Garrus se ještě otočil ve dveřích a řekl. „Jo, a jestli budeš mít čas, zastav se někdy u mě. Nezapomněl jsem, na čem jsme se na Omeze dohodli. Určitě víš, o čem mluvím." A potom zmizel za rohem.

Elias nyní zůstal v místnosti úplně sám. Jen stěží potlačil úšklebek při pomyšlení na onu dohodu, o které Garrus mluvil. Vysvětlovat okolnosti, za kterých na dva roky zmizel ze světa, byl tvrdý oříšek. Jistě, posádka ze staré Normandie viděla během honu na Sarena takové věci, které by člověk čekal jen v těch nejdivočejších snech; rasa obřích zabijáckých strojů, která byla schopna manipulovat s organickými bytostmi a která každých padesát tisíc let vyvraždila všechny pokročilé myslící formy života z důvodů, o kterých se dalo jen diskutovat, byla jen jedním z mnoha bizarností, se kterými se setkali. I přes to všechno měl Elias pocit, že jeho smrt ve vakuu, několik měsíců ve stavu klinické smrti a poté téměř zázračné zmrtvýchvstání bude dost komplikovaná věc na vysvětlení. Kdyby někdo něco takového vykládal jemu, asi by měl pochybnosti o duševním zdraví dotyčného. Ovšem o tomhle mohl přemýšlet později, teď se musel rozhodnout, co dál.

Přestože nebyl věříci, Shepard děkoval Bohu, že záležitosti na Omeze již byly vyřízeny. Z ponurého prostředí na oné obrovské vesmírné stanici mu běhal mráz po zádech, a kdyby měl ještě o pár hodin déle dýchat ten těžký vzduch čpící špínou, asi by musel zvracet. Nechtěl ani přemýšlet nad tím, co všechno v takovém prostředí žilo. Ale všechno to již bylo za nimi; posádka Normandie dostala to, pro co si přišla, tedy profesor Solus, žoldák Massani a Archanděl/Garrus, a při troše štěstí už se tam nemuseli nikdy vracet. Z kandidátů do týmu nyní zbývali jen vojevůdce Okeer a trestanec Jack. Jak jejich spisy naznačovali, oba dva byli naprosto nepředvídatelné osobnosti, každá svým vlastním způsobem. Shepard se tak trochu obával setkání s nimi; kdyby tu byla možnost ignorovat je a najít do týmu někoho jiného, hned by se jí chopil. Bohužel jakkoli se mu to nelíbilo, měl již své instrukce. Shepard odešel z místnosti a zamířil do bojového a informačního centra (velitelská paluba! opravil se vzápětí), aby se podíval na pozici Normandie na mapě Galaxie.

Stanice Očistec se nacházela v systému Osun, ležícího v mlhovině s příznačným názvem Přesýpací hodiny; planeta Korlus ležela v systému Ymir v Orlí mlhovině. Oba cíle se nacházely v hlavních systémech, takže najít je nebyl problém. Orlí mlhovina ovšem byla minimálně o jeden skok vysílačem dál. To nakonec rozhodlo; Shepard zadal Jokerovi kurz na Očistec a přitom se modlil, aby jejich cesta neskončila úplnou katastrofou. Rekrutovat do týmu někoho s takovou minulostí, jakou měla Jack, byl neuvěřitelný hazard; pokud by se rozhodla všechny zabít jakmile se dostala z vězení, jen těžko by jí v tom někdo zabránil. Ovšem Záhadný však zjevně nehleděl ani na rizika, ani na skutečnost, že někdo jiný by zaplatil za jeho chyby.

Z přemýšlení ho vytrhlo pípání jeho osobního terminálu umístěného nalevo od rozhraní mapy. Shepard si prohlédl příchozí zprávy, doufaje že nešlo o nějakou pohromu. To, co mu mailem přišlo, však bylo úplně mimo jeho očekávání.

První zpráva přišla od Nalah Butlerové, vdově po jednom z členů Archandělova týmu. K Shepardově překvapení ta žena věděla, kdo byl Archanděl zač; podle jejích slov její muž zahynul v pasti nastražené gangy, které se spikly proti Archandělově týmu a Garrus vinil sám sebe z celého masakru. Butlerová žádala velitele, aby na Garra dával pozor a zároveň ho prosila, aby mu neříkal o její zprávě. O důvod více si s Garrem pořádně promluvit, řekl si Shepard pro sebe.

Druhou zprávu napsal jakýsi Jonn Whitson, který Sheparda znal jako 'toho týpka, kterej mu rozsekal bouchačku'. Shepard se pro sebe uchechtl, když si vzpomněl na incident s mladíkem, který si chtěl zastřílet na Archanděla. Whitson se toho dne opil do němoty a probral se až příští den. Když si pustil zprávy, dozvěděl se, že Archanděl stačil postřílet velkou většinu útočníků dokud jej nezabili. I když neznal celou pravdu, Whitson si sehnal od Ariy kontakt na Sheparda a ve zprávě mu poníženě děkoval za to, že mu zachránil život.

Třetí zprávu poslal Mordinův asistent Daniel. Hlásil jen, že na klinice, kterou mu profesor přenechal, šlo všechno hladce a podařilo se mu vyléčit většinu nakažených. Mordin rozhodně nechyboval, když mu důvěřoval.

Ovšem poslední zpráva, která došla jen několik minut před odletem z Omegy, pro Sheparda znamenala největší šok. Odeslal ji admirál Hackett, poslední člověk, od kterého by velitel čekal, že se mu ozve.

oOo

Veliteli Sheparde,

skenování v soustavě Amada, mlhovina Omega ukázalo něco, co byste dle našeho názoru měl vidět na vlastní oči. Jde o polohu vraku SSV Normandie.

Vzhledem k okolnostem ohledně vašeho zmizení jsme se domnívali, že vás to bude zajímat. Nebudu však nijak skrývat náš postranní úmysl; dvacet členů posádky Normandie je dosud označeno za pohřešované. Pokud byste měl čas navštívit místo jejího posledního odpočinku, chtěl bych vás požádat, abyste se pokusil najít jakékoli stopy po pohřešovaných. Pozůstalí si zaslouží vědět, co se skutečně stalo.

Vím, že mnoho mých kolegů nebude sdílet můj názor na váš nečekaný návrat, vzhledem k daným okolnostem, ale i tak jsme sakra rádi, že jste zpátky.

S Pánem Bohem, veliteli.

oOo

Shepard naprosto ztuhl, když četl zprávu od admirála; jeho ruce křečovitě sevřely terminál a nohy jej odmítaly poslouchat. Srdce mu začalo bubnovat jako zběsilé. Jakým způsobem se Hackettovi podařilo získat na něj kontakt ho v tu chvíli vůbec nezajímalo. Neměl tušení, jak se jim to povedlo, ale Aliance našla jeho starou loď – nebo spíše to, co z ní zbylo – přímo v systému poblíž! Když Normandii viděl naposledy, nebyla nic víc než hořící vrak roztržený na několik kusů; smutná scéna svědčící o tom, jak brutálně a nelítostně si Sběrači počínali při likvidaci lodě, která zničila jednoho z jejich pánů.

Shepard vůbec nevěděl, co dělat; jen myšlenka na starou Normandii v něm vzbuzovala vzpomínky na starý život, ke kterému neměl žádnou šanci se vrátit. Mnoho členů staré posádky při útoku zahynulo a ti, co přežili, byli zcela jistě přeřazeni k jiným plavidlům ve flotile. Na druhou stranu však cítil povinnost navštívit místo odpočinku jeho staré lodě; po její věrné službě jí to dlužil. Navíc se pořád se svou 'druhou šancí' ještě zcela nevyrovnal; i přes všechny důkazy si pořád připadal jako v nějakém snu. Možná by mu návštěva staré SR1 pomohla konečně přijmout realitu, které se stále ještě zdráhal uvěřit.

Velitel s povzdechem přistoupil k navigační konzoli a zadal nový kurz: Alchera, systém Amada, mlhovina Omega.

„Ocenil bych, kdybyste si byl zadanym kurzem naprosto jistej, veliteli. Byli sme doslova jen pět minut od kontaktu s vysílačem a já zrovna nejsem fanda zbytečnejch skoků po celý galaxii." Joker si zjevně nemohl odpustit jednu ze svých poznámek. „Jenom pro příště, abyste věděl."

„Myslím, že máš důležitější věci na práci než brblat o tom, kdy a jakej kurz volím, Jokere." Odsekl Shepard. Neměl náladu na pilotovy žertíky.

„Tak mi odpusťte, že se akorát snažim uvolnit atmosféru. Ježiši…"

Osamocen na stanovišti kontroly dělostřelectva, Garrus už poněkolikáté zanadával když se pokoušel opravit svou zbroj poškozenou při bitvě s Tarakem. Modročerné bojové brnění bylo po zásahu raketou poseto škrábanci a úlomky šrapnelů; s těmi by si bývalý Archanděl dokázal poradit. Ovšem hlavní problém představovala obrovská díra v 'límci', která se s dostupnými nástroji nedala opravit. Vzhled poničené zbroje Garra ani tolik netrápil jako spíše ztráta části pancíře, který mu chránil krk. Prostě by si musel dávat pozor dokud nebude mít příležitost pořídit si náhradu. I přes tuto komplikaci však byl rád za to, jak se věci měly; stačilo málo a nebyl by vůbec v pozici, nebo spíše stavu na to, aby si vůbec mohl stěžovat. Na tom, že ho na poslední chvíli někdo zachránil by ovšem nebylo nic světoborného, kdyby to nebyl někdo, koho až donedávna považoval za mrtvého. Garrus se uchechtl nad ironií celé té situace; za posledních pár let se mu vůbec stávaly věci, kterým byl těžké uvěřit. Nejdřív Smrťáci, potom Sběrači, a nakonec Shepardův neuvěřitelný návrat. Byl přesvědčen že až o tom bude vyprávět doma, tak ho táta bude mít za blázna.

Dveře od jeho stísněného stanoviště se otevřely a dovnitř vešel velitel Normandie SR2. Shepard se rozhlédl po malé místnosti s nečitelným výrazem v obličeji. „Tak jak ses zabydlel?"

Garrus pokrčel rameny. „Trochu stísněný, ale jinak si nestěžuju, už jsem bydlel na horších místech. Spíš mě znervózňujou zbraňový systémy; od lodě jako je tahle bych čekal trochu víc než jenom standardní torpéda."

„Jasně. Nějaký nápady, jak to trochu spravit?"

„Když budu mít čas, mrknu se na extranet; jestli se mi povede něco vyšťourat, pošlu ti to na terminál."

„Fajn. Všechno, co nám dá nějakou výhodu, se bude hodit. Říkal jsem ti už vůbec, proti komu jdeme?"

„Na to už jsem se podíval." Garrus trhl hlavou k datapadu pohozenému na lůžku. „Lawsonová mi dala nějaký info o těhlech Sběračích. Ještě teď se tim všim prokousávám, ale klidně můžu říct, že nás čeká hodně práce, než se s nima budeme moct pustit do křížku." Řekl nepokojeně. „A první krok bude instalovat na tuhle kocábku lepší zbraně."

„To zcela určitě." Souhlasil Shepard. „Na to, kolik prachů už do mě Cerberus vrazil, tak s Normandií si moc starostí nedělali."

„Jo, Cerberus." Garrus si odfrkl, ve tváři podivný, téměř podezřívavý výraz. „Celý dva roky jsme si všichni mysleli, žes byl mrtvej. Joker řikal, že tě naposled viděl, jak jsi vodplul do vesmíru, když Normandie vybuchovala. Něco takovýho by prostě nikdo nemoh přežít. A po tom všem se najednou objevíš na Omeze v doprovodu pohlavárů z Cerbera. Kde jsi celou tu dobu sakra byl, Sheparde?"

„Byl jsem mrtvej!" Odsekl velitel. Neměl síly na to hádat se s jedním ze svých přátel.

Garrus na něj jen nevěřícně zíral a založil ruce na prsou. „Já vim, že jsme oba dva viděli a zažili hodně, ale nezlob se, když řeknu, že mi tohle přijde trochu přehnaný. Kde bys jinak přišel k těm novejm jizvám?"

„Jestli vopravdu chceš důkazy, tak si zajdi za Lawsonovou, protože já fakt nemám náladu se tady s tebou dohadovat." Řekl Shepard unaveně a opřel se o stěnu. „Pochybuju o tom, že mi Cerberus řek všechno, ale podle nich jsem byl několik měsíců klinicky mrtvej; předtim, než mě našli, a i potom, co mě dávali dohromady."

„Dávali dohromady?"

„Slyšels dobře; jak Taylor říkal, měli problémy rozeznat, jestli jsem chlap nebo ženská." Shepard se uchechtl bez náznaku humoru. „Museli do mě nacpat tunu implantátů, aby mě vůbec mohli oživit. I se všemi penězi od Záhadnýho to chlápkům z projektu Lazarus trvalo skoro dva roky, než mě dostali zpátky na nohy."

„Proč?" Zeptal se Garrus. „Během naší mise proti Sarenovi jsme rozstříleli pár jejich laborek; navíc se tě snažili zabít na Akuze-"

„Nevim jak ses tohle dozvěděl, ale řešit to teď nebudu." Zamručel si velitel pro sebe.

„-co já vim, tak ty pro ně jseš nepřítel! Proč by se teď začli chovat jinak?"

„V tom sám doteď nemám jasno. Záhadný mi řekl jenom, že nevěří, že by někdo jinej dokázal tuhle věc dotáhnout do konce." Odvětil Shepard. „Sběrači vyhodili do povětří moji loď a připravili mě o dva roky života. Probral jsem se jenom, abych viděl, že to všechno, co jsme dokázali, bylo k ničemu. Smrťáci oficiálně nejsou nic než mýtus, Rada se na mě vykašlala a Aliance mi brzo půjde po krku bez ohledu na to, jak moc to Anderson a Hackett budou blokovat." Velitel zaťal ruce v pěst. „Hodlám tohle všechno napravit a při tom se zbavím těch parchantů, kvůli kterejm jsem se do tohohle bordelu dostal."

V místnosti bylo dlouho nepříjemné ticho. „Hádám, že život pěkně vyjebal s náma oběma." Řekl nakonec Garrus.

„Myslíš tim, co se stalo na Omeze?"

„Kdyby jen to." Garrus řekl hořce a zavrtěl hlavou. „Když exekutor Pallin zahynul při bitvě o Citadelu a na jeho místo přišel Chellick, myslel jsem si, že se věci v C-SECu konečně změní k lepšímu. Potom přišel útok na Normandii a postupně všechno šlo do háje. Byrokrati nám začali věčně kecat do toho, jak máme dělat naši práci, takže po čase jsem toho měl už plný zuby a zkusil jsem se přihlásit k Přízrakům."

„Nekecej, vážně?!"

„Ani to mi nevyšlo tak, jak jsem si to maloval. Rada se radši hádala mezi sebou než aby se snažila řešit problémy. O Smrťácích už se taky nesmělo mluvit, takže jsem to brzo zabalil i tam." Garrus se pochmurně usmál. „V tý době jsem si říkal, jestli by nebylo lepší zkusit dělat dobro na vlastní pěst. Omega mi přišla jako perfektní cíl. Ale až když jsem tam dorazil, tak mi došlo jak strašně moc to místo potřebovalo pročistit." Turiánský střelec se na okamžik odmlčel. „Viděl jsi to sám; všude se to hemžilo grázlama, na který si nikdo netroufl a který mohli plenit a zabíjet jak se jim zlíbilo. Obyčejní lidi prostě potřebovali někoho, kdo by se místním gangsterům postavil."

„Jo, z Omegy jsem toho viděl dost, aby to stačilo na celej život." Shepard poznamenal, neskrývaje své zhnusení při pomyšlení na nechvalně proslulou stanici. „Jak jsi dal dohromady tým?"

Garrus pokrčil rameny. „Přibližně asi tak, jak ty jsi sehnal lidi pro zátah na Sarena. Když ukážeš, že umíš věci zařídit, lidi se k tobě přidaj. Bylo nás celkem dvanáct; bejvalý vojáci a policisti, bezpečnostní konzultanti, žoldáci, který se chtěli kát, a tak dál. Jeden by si myslel, že taková sebranka jako my by prostě nemohla fungovat jako tým. Všechny nás překvapilo, jak moc sme se v tomhle spletli."

„Co přesně jste vlastně dělali?"

„Nebyli jsme jenom další pouliční gang nebo žoldácká banda. Naše nejdůležitější pravidlo bylo: žádný zabíjení civilistů. Navíc nikdo nám neplatil; peníze jsme získávali útokama na piráty, otrokáře, gangstery, prostě všechny, co zašli moc daleko." Vysvětloval Garrus. „Nešlo nám o to zbohatnout, ale šířit strach mezi zločinci, aby si to dvakrát rozmysleli, než někoho zabijou na ulici."

„Moc přátel jste si během svý kariéry nenadělali, co?"

„Místní bandy nás nenáviděly asi stejně tak jako nenáviděly sebe navzájem. Můj šéf z C-SECu by čuměl, kdyby se domáknul, že se proti mně tři žoldácký gangy spojily." Řekl Garrus se zlým úsměvem. „Pracovali jsme jednoduše. Kradli jsme gangům zásilky, narušovali jejich operace, všechno pro to, abychom je pořádně nakrkli. Potom jak se na nás vrhli, tak jsme je nalákali přímo do naší předem připravený pasti. Odstřelovači, křížová palba, hezky čistě a přesně. Neměli žádnou šanci."

Shepard uznale hvízdl.

Garrus pokračoval. „Zvěsti o našich akcích se rozkřikly hodně brzo; obyčejný lidi se nemuseli tolik bát, kdykoli vyšli na ulici. Po nějakej čas všechno klapalo; nikdo nečekal, že to všechno skončí tak rychle."

„Co se stalo?"

Garrus svěsil hlavu. „Gangy se postupně začaly spojovat proti nám. Pro nás to znamenalo, že jsme naše akce museli plánovat důkladněji než dřív, ale i tak jsme si věřili, že se proti nepříteli udržíme. Pak to ale přišlo, jako blesk z čistýho nebe." Turián zaťal pěst těžko ovládaným vztekem. „Jeden z našich členů nás zradil, zrovna ten, od koho jsme to nejmíň čekali. Turián jménem Lantar Sidonis; odlákal mě od týmu jenom hodiny před tim, než žoldáci zaútočili, a potom zmizel. Až na mě jsou všichni mrtví kvůli němu."

Shepard se zamračil. „Nevim, jestli tomu rozumim."

„Zeptal se mě, jestli bych mu nepomoh s nějakou prací. Když jsem dorazil na místo srazu, nikdo tam nebyl. Mezitim žoldácký bandy napadly naši základnu a nachytaly můj tým nepřipravenej. Než jsem se stihnul vrátit, tak všechny postříleli až na dva lidi. A ani ty se mi nepovedlo zachránit."

„Jseš si opravdu jistej, že to byla zrada? Třeba ho zabili jako prvního, nebo v tom byl úplně nevinně; nemůžem vědět, co se opravdu stalo, když-"

„O tom pochybuju." Garrus velitele přerušil. „Od starejch kontaktů na Omeze jsem se dozvěděl, že si Sidonis zamluvil lístek na loď z Omegy a ještě si před odletem vyčistil konto u banky. Prostě nás prodal a pak vzal roha. Je mi fuk, jestli to udělal úmyslně nebo ne; nevinní nikdy neutíkaj."

Shepard se rozhodl nijak se nehádat; slyšel dost na to, aby si uvědomil, že ten Sidonis nebyl žádný svatoušek. „Víš, kde je teď?"

„Po tom, co vypadnul z Omegy, tak jeho stopa mizí. Ale já se tak lehce nevzdám." Řekl Garrus temně. „Přišel jsem o celej svůj tým… až na Sidonise. Jednou ho najdu a tohle všechno napravím." Turiánský střelec si dlouze povzdechl. „Díky, že ses stavil, Sheparde. Musim teď něco dodělat, jestli ti to nevadí; údržba zbraní se neudělá sama." Shepard beze slova přikývl a obrátil se k odchodu. Po pár krocích ho znovu zastavil Garrův hlas. „A ještě… chci jenom říct, sorry že jsem o tobě pochyboval kvůli, vždyť víš, tvýmu novýmu sponzorovi. Kdykoli budeš potřebovat, budu ti krejt záda."

„Nic se neděje, Garre. A díky." Shepard řekl jen, než se za ním dveře zavřely.

Alchera, systém Amada, Mlhovina Omega

Shepard sledoval rozeklaný sklanatý povrch planety pod ním zatímco raketoplán sestupoval zmrzlou atmosférou. Jeho neplánovaná zastávka na Alcheře zůstala utajena před většinou posádky, neboť si nepřál být rušen během jeho malé expedice. Řekl o tom jen Jokerovi, doktorce a Garrovi; všichni tři sloužili na staré Normandii a požádali jej, aby pořídil nějaké fotky zatímco bude na místě. Miranda byla zaskočená Shepardovým krokem a dožadovala se vysvětlení, proč Normandie parkuje na orbitě pusté planety; musel ji přímo rozkázat, aby jej přestala vyslýchat. Kdyby bylo možné zabít pohledem, pak už by Shepard byl v tu chvíli asi na kusy. Zastávka na Alcheře byla jeho osobní záležitost a Lawsonové do toho vůbec nic nebylo.

Po několikaminutovém čekání se konečně v dáli objevilo pole trosek roztroušených v malé ledové kotlině. Zprvu nejdříve nebylo možné poznat, co to vlastně bylo; teprve až když raketoplán zahájil přistávací manévr, Shepard si konečně všiml něčeho známého: kus trupu z pravoboku s nápisem Normandie. Kdysi hrdá válečná loď a pýcha flotily Aliance nyní nebyla nic víc než téměř nerozpoznatelná hromada šrotu; velitele z toho žalostného pohledu bodlo u srdce. Normandie byla roztrhaná na nespočet kousků, jen několik málo částí trupu zůstalo relativně celistvých. Shepard si nasadil přilbu s dýchací maskou; na planetě nebyla dýchatelná atmosféra a teploty se pohybovaly hluboko pod bodem mrazu. Malé plavidlo konečně dosedlo na povrch Alchery; dveře se otevřely a velitel vstoupil na zledovatělou zem.

První věc, kterou viděl, byla část levoboku lodě vzpříčená mezi skalisky. Jeho mysl na okamžik zabloudila k dokům na Citadele, kde mohl obdivovat štíhlou elegantní siluetu fregaty kdykoli vystoupil z lodě. Shepard odvrátil zrak od zbytku trupu a obešel raketoplán, aby si prohlédl zbytek trosek, když nevědomky kopl do něčeho na zemi. Podíval se dolů a spatřil lesknoucí se psí známky, jak se říkalo přívěskům s identifikací; sehnul se a zvedl je ze země. Gladstone, Harvey J. Ještě jich zbývá devatenáct, řekl si Shepard pro sebe, nezapomínaje na Hackettovu žádost. Rozhlédl se kolem; po jeho levici trčely ze země zbytky pohonných trysek… a přímo pod nimi, zaražené do skal, spočívalo Jokerovo malé království. Shepard se otřásl při vzpomínce na útok Sběračů; když se snažil dostat chromého pilota do záchranného modulu, útočník znovu zahájil palbu a doslova odřízl kokpit od zbytku lodě. Příď Normandie byla relativně nedotčená, pokud by jeden pominul pomačkané plechy. Shepard se opatrně prošel kokpitem pokrytým vrstvičkou ledu a pořídil pár fotografií. Potom šel dál.

Během cesty našel dalších pár psích známek a poničený záchranný modul, který měl tu smůlu, že si jej přitáhla gravitace Alchery. Potom si Shepard všiml něčeho, co mu vyrazilo dech. Nedaleko uprostřed kupy pokroucených nosníků ležel transportér Mako, jakýmsi zázrakem naprosto nedotčen. Z nákladního prostoru se jinak nezachovalo nic, pravděpodobně díky tomu, že byl rozmetán při výbuchu reaktoru. Neochoten nechat tady něco, co by se posádce SR2 mohlo v budoucnu hodit, velitel se otázal EDI, jestli by se útočné vozidlo nedalo zachránit. Odpověď umělé inteligence jej však nijak nepotěšila.

„Většina systémů tohoto M35 je silně poškozena dlouhodobými mrazy, stejně tak jako pohonná jednotka, Sheparde. Náklady na opravu převyšují jeho potenciální přínos."

Shepard nechal zmrzlý transportér být a vydal se k dalšímu kousku trupu. Byla to část velitelské paluby i se zbytkem navigační konzole; tady pracoval navigátor Pressly a malá skupinka jeho podřízených. Velitel na zemi našel pohozený datapad, který však byl příliš poškozený na to, aby se z něj dalo cokoli přečíst. Nechal ho tedy ležet a pokračoval dále, sbíraje po cestě psí známky. Najednou si všiml malé černé věci ležící nedaleko trosek velitelské paluby. Hnán zvědavostí se přišel podívat blíže. Byla to přilba; prasklá a ohořelá, ale ne natolik, aby nebylo možné rozpoznat značku N7 na temeni. Shepard cítil, jak se mu stáhlo hrdlo a jeho končetiny jej přestaly poslouchat. Jen zíral v šoku na přilbu, kterou nosil v den své smrti. Už dávno věděl, že Cerberus o jeho úmrtí i vzkříšení nelhal; tenhle konkrétní kus jeho zbroje byl jen výmluvnějším důkazem než všechno ostatní. Shepard sebral poničenou helmu a vložil do ní nasbírané známky. Potom pokračoval dál.

Každá část vraku, kterou šlo nějak rozpoznat, přinášela vzpomínky na dobu před jeho osudovou plavbou. Viděl kus chodby se spacími moduly a jídelnu, která ležela o několik metrů dále; v tom samém místě byla i velitelova kajuta, vstup do ní ale byl zatarasen. V ten moment si vzpomněl na Kaidana Alenka, který kdysi na Virmiru obětoval vlastní život, aby dal svým přátelům šanci zbavit se Sarena. Vzhledem k nynějším okolnostem by si Shepard myslel, že Kaidanova oběť nebyla k ničemu; Rada se hrozbou Smrťáků tvrdošijně odmítala zabývat a stejně tak nedělala nic ohledně Sběračů, kteří nijak nerušeni plnili rozkazy svých pánů. Shepard si hluboce povzdechl a odvrátil se od zbytků jídelny.

Jeho procházka na místě posledního odpočinku SSV Normandie trvala přes půl hodiny. Za tu dobu se mu povedlo najít psí známky všech dvaceti pohřešovaných členů posádky; rozkázal si, že se při první vhodné příležitosti staví na Ambasádě a předá je Andersonovi. Z místa vraku pořídil také několik fotek, mezi nimiž byly záběry kokpitu, zbytků trupu, jídelny, velitelské paluby a všech dalších částí, které bylo možné nějak poznat. Shepard se rozhodl návštěvu vraku Normandie rozhodl nijak neprodlužovat, protože na něj pochmurná atmosféra toho místa začala doléhat. Ještě naposledy se podíval na kus trupu nesoucí jméno jeho staré lodi, než nastoupil na raketoplán. Malé plavidlo se brzy zvedlo a opustilo Alcheru.

SR2 Normandie, systém Amada, Mlhovina Omega

Nálada na můstku SR2 byla na bodu mrazu, když Shepard po tom, co se vráti z Alchery, ukázal fotky vraku Normandie. Joker nehodlal opustit kokpit lodě, podezřívavý vůči EDI jak vždy, takže ti, co sloužili na staré SR1, museli jít za ním. Pohled na hořící loď v posledních vteřinách jejího života byl pro ně zděšením, ovšem fotky jejího rozdrceného vraku byly něčím jiným. Garrus byl v době tragédie na Citadele, i jemu však při pohledu na trosky Normandie běhal mráz po zádech. Nejhůř to však nesl Joker. Během svých dnů v Alianci se se svojí holčičkou, jak staré Normandii říkával, vyřádil při několika příležitostech a vidět ji v tak zuboženém stavu pro něj bylo utrpením.

„Duchové…" Zašeptal Garrus, nijak neskrývajíc svůj děs. „Skoro nic z ní nezůstalo."

„Buď rád, žes tam nebyl, když se to stalo." Odvětil Joker hořce. „Bylo to tak rychlý. V jednu chvíli jsme prohledávali sektor a o pár vteřin pozdějc jsme bojovali o život. Dělal sem, co se dalo, abych ji zachránil, ale nebylo to k ničemu."

Doktorka se melancholicky zahleděla do dáli. „Věděla jsem o nebezpečích, které skýtala plavba na válečné lodi. Nikdy v životě jsem ale neviděla zemřít tolik svých přátel. Nikomu bych to nepřála." Řekla s povzdechem.

Shepard, který byl doteď zticha, promluvil. „Vy ste aspoň nepřišli o dva roky času. Na jednu stranu jsem rád, že jsem zpátky, ale když vidim, kolik jsem toho prošvihnul…"

„Já bych si s tim takovou hlavu nedělal, Sheparde. Sběrači tě už jednou zabili a docílili jenom toho, že tě pěkně nasrali. Pochybuju, že tě zastavěj i tentokrát." Řekl Garrus žertem.

K jeho překvapení se Joker uchechtl. „To je fakt, veliteli. Sice mě sere, co se nám stalo před dvěma lety, ale jsme zpátky a to je hlavní. Máme víc než jenom jeden důvod, proč ty parchanty zadupat do země. I Normandie se vrátila, aby Sběračům nakopala prdel!"

„SR2 je pouze stroj, pane Moreau. Je nelogické přisuzovat neživému předmětu atributy žijících bytostí." Ozvala se nevzrušeně EDI.

Joker střelil pohledem po avataru lodní inteligence. „Tomuhle ty nemůžeš rozumět. A neposlouchej cizí rozhovory." Řekl nazlobeně.

„Technicky vzato, nemohu neposlouchat interakci mezi členy posádky, neboť jsem přítomna v lodních systémech samotných. Pokud vám to však vadí, nebudu se již do vašich rozhovorů vměšovat."

Pilot obrátil oči v sloup. „Jo, protože by to byl hřích, žádat o něco víc…"

„No, věci tady asi nebudou úplně ideální." Vtipkoval Garrus. „Když mi Lawsonová řekla o tom, že máme na lodi AI, myslel jsem si, že mě tahá za nos."

Chakwasová se zasmála. „Miranda je naprostý profesionál; nemyslím si, že by se někdy uchýlila ke vtípkům."

„Jaký překvapení." Ušklíbl se Joker. „Ta ženská má přibližně stejně velký ego jako má koz-"

Shepard přerušil pilota v půli věty, i když se sám málem neubránil smíchu nad jeho poznámkou. „Dost o Mirandě a EDI. Jakkoli nejsem odvázanej z toho, že je mám na palubě, doteď dělají svoji práci tak, jak to od nich čekám. Zaslouží si, abychom zkusili je nějak přetrpět."

„Ano pane!" Joker posměšně zasalutoval. „Rozkažte a my poslechneme!"

Shepard se usmál. „Můžeš začít tím, že poletíš do systému Osun, mlhovina Přesýpací hodiny."

„Jasně. Co tam?"

„Budeme rekrutovat." Odpověděl Shepard. „Stavíme se na stanici Očistec; Cerberus zaplatil prachy za nějakýho trestance, aby se k nám přidal."

„To by mohla bejt sranda." Odtušil Joker a zadal nový kurz.

„S trochou štěstí to půjde hladce a budeme odtamtud moct rychle vypadnout." Poznamenal Shepard. „Půjdu si na chvíli lehnout. Vzbuďte mě aspoň hodinu před tim, než dorazíme. Díky." Dodal ještě a zamířil do své kajuty. Mohl jen doufat, že se jejich příští zastávka obejde bez komplikací… a že jejich nový rekrut náhodou nevyhodí Normandii do povětří.

Poznámka autora: Konečně update (po třech měsících)! Holt veškeré moje plánování šlo tentokrát kompletně do háje, neboť jsem zjevně mistr světa v odkládání a následném zapomínání. Když se k tomu přidá moje naprosto ubohá pracovní disciplína, na katastrofu je rázem zaděláno!

Jinak se všem omlouvám za své nemožně laxní pracovní tempo a v příští kapitole se objeví na scéně naše oblíbená psychopatka Jack! Shepy bude mít o zábavu postaráno :-P