Giacomo Grimaldi nebyl šťastný čaroděj. I když cítil paprsky slunce které procházely skrze okno jeho ložnice a lechtaly jej na tváři tak odmítal vstávat. Měl by se cítit šťastně. Předchozího večera oslavil své třicáté narozeniny, a to znamenalo, že je už dost starý na to, aby si začal hledat stálou partnerku. Místo toho se ale při oslavě dozvěděl něco, co mu celou oslavu narozenin zkazilo tak dokonale, že měl chuť někoho zabít. Jenom fakt, že ten kdo mu to oznámil nemohl být zabit jakýmikoliv prostředky a že onen dotyčný byl v jeho rodině držen ve velké vážnosti, mu zabránilo v tom udělat nějakou blbost.

Celé Komunita už deset let velmi pečlivě pozorovala dění v Anglii. Tři čarodějky které byly považováne za světlé a které byly brány jako hrdinky Druhé války s Voldemortem začaly černat. A to takovým způsobem, že i většina starých členů Komunity jenom zůstala němě zírat když se k nim doneslo, co ony dámy konají. Hermiona Grangerová Weaslyová, Ginevra Weaslyová Potterová a Luna Lovegoodová Longbotomová, totiž ovládly jak kouzelnickou, tak mudlovskou británii tak dokonale, že i když jejich přičiněním došlo k porušení zákona o utajení, tak stejně nikdo mimo ostrovy nevěděl, že kouzelníci existují.

Všechny tři vládly Británii železnou rukou a podle náznaků které se Komunitě povedlo získat, tak byla velká možnost, že svoji vládu začnou rozšiřovat i přes kanál do zbytku Evropy. Aby se této možnosti zabránilo tak byl, jako už několikrát v minulosti, vyslán tým který se zaměřoval právě na odstraňování podobných hrozeb. A selhal. Všech deset kouzelníků, mistrů ve svých oborech, bylo zabito ještě v ten den kdy se dostaly do Británie.

Ze začátku nikdo netušil jak se to mohlo stát, hlavně proto, že den po jejich smrti se kolem británie vztyčila bariéra, která dokonale blokovala jakékoliv způsoby magické špionáže. S odpověďmi musel přijít až jediný nesmrtelný který byl schopný přežít střet s těmito třemi dámami. A nebyly to dobré zprávy.

Bylo to na zasedání Rady, orgánu který řídil Město a rozhodoval o případných zásazích ve zbytku kouzelnického světa. Jenom pár členů Rady bylo obyčejnými kouzelníky, ale to jim nijak nebránilo v tom dohlížet na bezpečnost kouzelnického světa a jeho utajení před mudly. I když by je všechny vlády světa označily za černokněžníky, zrádce, podvodníky a nepřítele státu jako takové. A nejraději by je rovnou poslala na popraviště.

Bylo to právě na jednání Rady když se v hale objevil muž, z jehož pláště stoupal dým, a kterému viditelně chyběla jedna ruka. Krev, která mu kapala z rukávu dávala jasně najevo, že o tu ruku přišel nedávno. Ale to mu nijak nebránilo v tom, aby stál vzpřímeně před Radou Města a hovořil klidným hlasem. Všem bylo jasné, že jen magie kterou z něj cítili a jeho přízeň s jedním z pravých bohů zabraňují tomu, aby před nimi na místě zemřel.

„Nemohli jsme to nikdy zvládnout. Ten tým byl odsouzen k smrti, hned jak jsme je tam poslali. Proti těm třem neměli žádnou šanci. Jak vidíte, i mně daly dost zabrat, a to jsem se jim jen snažil utéct. Nebojoval jsem s nimi na plno. Jinak bychom právě teď překreslovali všechny mapy."

„Co se stalo? Jak je možné, že jsi i ty dopadl takhle, Nesmrtelný?" otázala se jedna z Radních, rudovlasá žena v nejlepších letech s párem liščích uší.

„Pravý věštec, čistý talent a sedmá dcera. Kromě toho, že navýšily svá vlastní magická jádra z magie bývalých smrtijedů, které zabily, tak je i provázaly mezi sebou. Každá z nich má přístup k magii zbylých dvou. A to není všechno."

„Není všechno? Co by mohl být horší než to, že čistý talent propadl temnotě. Sám jsi řekl, že v takovém případě by ji nezastavil nikdo." otázal se černoch sedící vedle liščí dámy.

„Nechala se korunovat královnou Albionu. A vy všichni tady víte co to znamená."

Ve chvíli kdy to bylo řečeno zavládlo naprosté ticho. Každý z Rady věděl, co tato informace znamená. A bylo jim jasné, že pokud byla situace v Británii špatná, tak teď už je neřešitelná.

Z počátku to vypadalo že Radě došla řeč, ale nakonec ji jeden z členů našel.

„Tohle je problém. Velký problém. Máme vůbec nějaké prostředky, jak proti tomu zasáhnout? Albion neměl královnu od smrti Merlina. Pokud se ty tři naučí ovládat moc, kterou tím získaly, tak je jenom otázka času, kdy se rozpoutá kouzelnická válka."

„Ne, nemáme jak s tím bojovat. Ne bez toho, že bychom celý Albion nevymazali. Ale kdo ví, k čemu by to mohlo vést."

„Jedno řešení by tu bylo. Nepříjemné, velmi nebezpečné, ale pokud by vyšlo, tak bychom tento problém mohli odstranit velmi snadno."

„Mluv, co tě napadlo, Kaine? A proč se při tom tváříš tak pobaveně?" vybídla posla nepříjemných zpráv liščí dáma.

„Mluvil jsem o tom už s Mab i Thanaté, a obě s tím souhlasily. Musíme odstranit problém ještě předtím, než vznikne."

„A jak toho chceš docílit?"

„Jednoduše. Pošleme někoho do doby, než se ty tři dostanou k moci, aby je odstranil. Když nebudou mít svoji stávající moc, tak to nebude problém. A na tohle máme k dispozici ideální lidi."

„Chceš poslat nějakého Grimaldiho do minulosti, aby je zabil?"

„Ano."

„Ale to ohrozí úplně všechno. Celý vývoj. Sám jsi říkal, že hrát si s časem je nebezpečné s nepředvídatelnými následky."

„Ohrozí to jenom Británii, zbytek světa bude v bezpečí. A je to jediná možnost kterou máme. Pokud teda nechcete potopit celou Británii a zabít tak všechny kteří v ní žijí."

„Stejně ses pro to už rozhodl, a nám to oznamuješ jen proto, abychom ti v tom nezkoušeli zabránit."

„Znáš mě až moc dobře, Nikolasi. Ano už je rozhodnuto. Jak jsem řekl, Mab a Thanaté s tím souhlasí. A pokud s tím souhlasí ty dvě, tak je bezpředmětné nad čímkoliv dalším uvažovat."

„Dobrá, ale rodině a vybranému členovi to oznámíš ty, a zajistíš, aby všechno proběhlo bezpečně. Nikdo jiný by stejně tu magii, která se při tom bude muset uvolnit nezvládl tak dobře jako ty, Synu Lilith," pronesl doteď mlčící člen rady a povzdechl si. Při tom se tichem haly, kde rozhovor probíhal ozvalo tiché zašustění peří.

„Ano." pronesl Kain a zmizel.

I když Giacomo o tomto rozhovoru nevěděl, jeho dopad mu byl oznámen právě na jeho narozeniny. Nebyl z toho nadšený. Místo toho, aby přemýšlel nad tím, kde si bude hledat svoji budoucí manželku musel začít přemýšlet nad tím, jakým způsobem se zbaví tří čarodějek, které v současné době ohrožují celý známý kouzelnický svět. A fakt, že na přípravu a rozloučení se všemi, které znal, má jenom týden mu na náladě moc nepřidával.

„Měl jsem jej poslat do prdele hned jak s tím přišel. Sakra, proč zrovna já mám jít zabít tři holky. A ještě k tomu takové, za které by se platila jejich váha ve zlatě. Doufám, jenom, že to budu moct uskutečnit rychle," mumlal si pro sebe když se konečně rozhodl vstát aby si mohl začít připravovat věci na cestu.

Dopis pro Radu, aby věděla co se děje, a proč byl poslán do minulosti současná Rada už sepsala. Stejně tak dopis pro jeho rodinu, aby věděli, kdo je a jaký má úkol, byl už dávno napsán. Vadilo mu, že si nebude moct vzít s sebou nic, kromě svého oblečení. Byl upozorněn na to, že magie uvolněná při tomhle rituálu by zničila všechno magické, co by měl u sebe, a že by jej to mohlo zmrzačit nebo i zabít. Týden přípravy na svou cestu bez návratu strávil tak, že psal rozlučkové dopisy všem svým známým.

V duchu se sice Giacomo uklidňoval tím, že bude mít možnost je poznat znovu a možná se s nimi znovu spřátelit, avšak bylo mu jasné, že to nebudou úplně ti samí jedinci jaké zná teď. Ale s tím se nedalo nic dělat. Věděl, že je pro to, co se musí udělat tím nejlepším kandidátem. Ale jedna věc jej pořád znepokojovala. Proč se Kain usmíval když mu to oznamoval?

Konečně nadešel den, na který všichni čekali. Už tři dny se ve Městě nemluvilo o ničem jiném než o tom, co se chystá. Giacomo byl svědkem mnoha soucitných pohledů. Ale i tak si všiml, že ne všichni s ním soucítí. Ale takový byl hold už osud jak jeho rodiny, tak i členů Komunity. Málokdo má pochopení pro rodinu, která svou pověst vybudovala na tom, že dokáže velmi efektivně zabít kohokoliv tak dokonale, že se nedá přijít na to, jak byl dotyčný zabit. A stejně tak i samotná Komunita byla místem, kde byly i celé rodiny, které by se normálně už dávno pozabíjely, kdyby je nespojovalo členství v tomto speciálním sdružení.

Samotné přípravy na rituál, který jej pošle do minulosti, probíhaly od časného rána. Přítomnost dvou nejmocnějších božských entit by se stejně neutajila, a tak bylo jedno z náměstí ve Městě od samého rána plné zvědavců, kteří chtěli vidět Mab při práci. Jenom přítomnost Thanaté zajišťovala, že se nenašel žádný šílenec, který by si chtěl s vtělením samotné magie promluvit. V poledne bylo už celé náměstí pokryté kruhy, ve kterých byla vypsána kouzla v několika jazycích. V okamžiku, kdy den dosáhl svého vrcholu začaly všechny kruhy lehce zářit, a vzduch nad nimi se tetelil všechnou tou nahromaděnou magií, která se stahovala do místa rituálu.

Většina zvědavců musela ustoupit, protože i jejich vlastní magická jádra začala být vysávána, jak si rituální kruhy braly všechnu magii kterou pro kouzlo které do nich bylo vepsáno. Do tří kruhů tvořících pomyslné vrcholy trojúhelníku se postavili Mab, Thanaté a Kain osobně. Teprve pak byl Giacomo vybídnut, aby se postavil do středu obrazce. A ten tak velmi pomalým, odhodlaným, a i vyděšeným krokem učinil.

Když se dostal do středu, chvíli se nic nedělo, dokonce ani necítil, že by kolem něj byla jakékoliv magie. Jakoby stál na místě, kde nikdy žádná magie nebyla. A pak to uviděl. Drobné víření vzduchu kolem něj jak byl oddělován od současného časového proudu. Nehýbej se, za žádnou cenu, uslyšel ve své mysli hlas, a pak jej na chvíli zakrylo oslepující světlo. Když se mu konečně vrátil zrak, na chvíli si myslel, že se kouzlo nepovedlo, a že je pořád na stejném místě. Ale pak to uviděl.

Čas se kolem něj začal vracet. Nejprve pomalu, ale bylo jasně vidět, jak zrychluje. Chvíli ještě dokázal rozeznat pohyb jednotlivých obyvatel Města kteří přecházeli přes náměstí, ale nakonec se mu všechno slilo v jednu dlouhou, černou šmouhu. Nevěděl, jak dlouho stál na jednom místě, zatímco se kolem něj vracel čas. Ale nakonec uviděl závěr přesunu. Všechno kolem něj začalo zpomalovat, až konečně začal zase rozeznávat jednotlivé obyvatele chodící kolem něj. Viděl, že některé domy, které znal ze svého času ještě nestojí, zatímco na dalších je jiná výzdoba, protože měly jiného majitele, než o kterém Giacomo věděl. Zahlédl dokonce i jeden dům, který už v jeho době nestál, protože jej zničila exploze z nepovedeného lektvarového experimentu. Zběžně si pamatoval, kdy k onomu výbuchu došlo; a začalo mu docházet, že je něco hodně špatně. Nebo, že mu nebylo řečeno úplně všechno. Ale největší šok měl teprve nastat.

Když kouzlo, které jej přesunulo do minulosti konečně přestalo působit, a čas kolem něj začal plynout normálním tempem a směrem, uviděl svoji matku.

Byla mladší než jak si ji pamatoval. Z fotek, které měl na sídle možnost vidět poznal, že by jí mělo být kolem dvaceti let. A na její ruce neviděl snubní prsten.

Něco je špatně. Něco se pokazilo.

To byla první myšlenka která jej napadla než na něj konečně dolehla únava z celého přesunu a zhroutil se na zem. Při pádu se Giacomovi povedlo narušit ochranné pole které kolem sebe měl, a o kterém neměl sebemenší tušení. Pak se stalo hned několik věcí najednou.

První co ucítil byla nesnesitelná bolest, která zachvátila celé jeho tělo. Bylo to, jako kdyby celé jeho tělo začalo najednou hořet. Věděl že dopadl na zem, zhroutil se do klubíčka těsně u nohou své matky, která ani nevěděla, že je jeho matkou. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Pocit, jako kdyby někdo vzal kus z vás, a bez jakéhokoliv umrtvení ten kus vytrhl. Jen tak se dá popsat bolest přicházející z magického jádra, která jako další zachvátila Giacomovo tělo. To bylo to poslední co cítil, než si jej vzala pod svou ochranu milosrdná náruč bezvědomí.

První co ucítil byl dotek teplých slunečních paprsků na tváři. Pomalu otevřel oči s pocitem sucha v ústech a pocitem, jakoby ho nabral obr kyjem. Když pomalu otočil hlavu, aby určil v čí posteli leží, nemohl se dočkat většího překvapení. Svůj pokoj v rodinném sídle by poznal kdykoliv, ten nábytek a obkladová výzdoba byly nezaměnitelné. Jediný rozdíl, který byl v rozporu se vzpomínkami byl ten, že teď měl u postele stolek s nachystanou karafou plnou vody.

Pokus se zvednout, aby si mohl nalít vodu a uhasit žízeň se setkal se silným odporem bolavých svalů. Sednout si se Giacomovi povedlo až na pátý pokus, kdy musel vynaložit veškeré své sebeovládání, aby vydržel bolest, která se mu při tom šířila tělem. Nalít si do sklenice vodu, aby se mohl napít už nebyla tak bolestivá činnost jako samotný pokus se posadit. Ani si neuvědomil, že neverbálně seslal kouzlo na detekci cizích látek, a už si nalíval druhou sklenici vody. Až pak si uvědomil, že nepočkal na to, co mu kouzlo zjistí. Naštěstí byla voda v karafě opravdu jen obyčejnou čistou vodou. Uklidněný, že se jej nikdo nepokouší otrávit už pil Giacomo klidněji a pomalu, čekaje kdy se objeví někdo, kdo s ním bude chtít mluvit.

Nemusel čekat dlouho. Zrovna dopíjel třetí sklenici vody, když zavrzaly dveře, a do pokoje vstoupila jeho matka.

„Vidím, že už jste vzhůru mladý muži. Hlava mé rodiny má na vás několik otázek. I přes dopisy, které jste měl u sebe," pronesla zatím co stále ve dveřích.

Hlavně v klidu. Nitrobranu máš dostatečně pevnou, veritasérum jsi nevypil. Můžeš si trochu vymýšlet Giacomo.

To bylo to první, co Giacoma napadlo, než si uvědomil jednu velmi nepříjemnou zkutečnost. Hlavu rodu Grimaldi zažil až jako skoro dvousetletého starce který, i přes všechny neduhy pokročilého věku, měl pořád velmi bystrou mysl, a který hlavně dokázal nejenom číst, ale i poslouchat mezi řádky. A teď jej zažije nejspíše ještě stále na vrcholu sil. O tom, že by mu zkusil lhát, Giacomo ani neuvažoval.

„Doufám, že uspokojím zvědavost hlavy rodiny Grimaldi," odpověděl a zarazil se. Jeho hlas zněl jinak než by měl. Nezněl jako dospělý třicátník, spíše jako kluk, kterému má za chvíli začít puberta.

To si ze mě děláš srandu. Omlazení? A do věku, kdy se běžně nastupuje do školy. Moment, máti je dvacet, to znamená, že je rok 1990. Z toho co o těch třech, kvůli kterým tu jsem vím, tak první z nich, Hermiona, nastoupí příští rok do Bradavic. Začínám mít velmi neblahé tušení. Nebudu je muset zabít už na škole. To by bylo proti rodinným zásadám. Něco takového bych udělat nemohl.

„Počkám venku než se oblečete mladý muži. Pak vás vezmu za dědečkem."

„Ano, jistě."

Giacomo si odvykl oblékat se do menšího oblečení, ale navyknout si na to, že má zase o několik čísel menší velikost se neukázal být až tak velký problém. Podle jeho výrazu tváře mu spíše vadila skutečnost, že si zase bude muset projít pubertou. Znal sice kouzla na zrychlení stárnutí, ale díky rizikům s tím spojenými je zavrhnul. Při oblékání se podíval na svoje hodinky které, společně se zbytkem jeho původního oblečení ležely na další židli.

Byl jsem mimo tři dny. Tři dny kdy jsem nevěděl, co se se mnou děje. Ještě štěstí, že bezvědomí znesnadňuje nitrozpyt. Jinak by už teď o všem věděli.

Giacomo si oddychl, že nebude muset vysvětlovat úplně všechno. Ale ani on nemohl tušit, co se dělo během těch tří dnů kdy nevnímal.

„Tohle je hodně zajímavé Alessio, podívej," vybídl mladou čarodějku její otec.

„Copak je tak zajímavého, že to i tebe přimělo k úžasu tati?" optala se Alessia a došla ke stolu na kterém měl její otec rozložených několik už od pohledu velmi starých pergamenů.

„Manželské smlouvy. Tři. A všechny tři jsou platné."

„To není možné. Kdo z rodiny by mohl mít manželskou smlouvu?"

„Ten náš neznámý. Zkouška krve ukázala, že je z rodiny. Neznámý člen, který není ani v rodokmenu. Něco takového by se sice nemělo stát, ale stalo se to. Podle otce je vysvětlení v těch dopisech. Ale nechtěl mi říct co v nich stojí."

„To je zvláštní. Víme alespoň, koho se ty smlouvy týkají?"

„Hermiona Granredová, čistý talent, Luna Lovegoodová, pravý věštec a Ginevra Weaslyová, sedmá dcera."

„To je hodně nečekané. A říkáš, že všechny jsou jsou platné a všechny pro našeho neznámého příbuzného?"

„Přesně tak. A mám takový nejasný dojem, že o tom neví."

„Otázka je, co jeho příchod znamená, otče. Pokud jej poslala Komunita, tak to může znamenat pouze jednu věc."

„Že se objevilo něco, co nebyli schopni zvládnout, a proto museli šáhnout po až tak extrémním řešení."

„No právě."

Nevěda, že tento rozhovor proběhl, a že díky tomu je na něm ještě více zvědavých očí než očekával, dostavil se Giacomo v doprovodu své až moc mladé matky do pracovny hlavy rodu Grimaldi.

Možná je dobře, že jsem omládl. Alespoň nemusím řešit to, aby se do mě máme omylem nezamilovala. Sakra, už mě z toho začíná bolet hlava. Nedivím se, že je cestování časem tak problematické a zakázané.

Pracovna Giacomova pradědečka vypadala stejně jako v době ze které přišel. Starý, vyřezávaný nábytek v renesančním stylu dával jasně najevo jak stará a bohatá je rodina která jej vlastní. Ale největší dojem v místnosti nedělal nábytek, erb umístěný na stěně za psacím stolem nebo knihy v policích. To, co opravdu stahovalo veškerou pozornost a upozaďovalo vše v místnosti byla osoba sedící za psacím stolem.

Ostře řezané rysy obličeje s minimem vrásek vytvářely dojem, že jeho majitel nikdy neprojevil žádné emoce. Dlouhé stříbrné vlasy které pomalu vytlačovaly původní černé jenom dotvářely dojem dobře vytesané sochy.

Sluha, který doprovodil Giacoma do pracovny současné hlavy rodiny Grimaldi, se jen uklonil když otevřel dveře, aby mohl Giacomo vstoupit. Byla to tradice, do pracovny hlavy rodiny nikdy nemohl vstoupit nikdo, kdo nebyl členem rodiny. A sluhové byli Pouze dobře placení motáci, kterých se většina starých rodin zřekla.

Ve chvíli, kdy se za Giacomem zavřely dveře, tak se muž sedící za stolem usmál. A veškerý dojem ledové bezemoční sochy zmizel.

„Vítejte mladíku," pozdravil Giacoma a rukou jej vybídl aby se posadil.

„Děkuji, že jste si našel čas věnovat se mi osobně Done," pozdravil Giacomo, když se posadil do křesla naproti svému pradědečkovi.

„Musím uznat, že váš příchod do města vyvolal opravdu velké pozdvižení. Kdybyste u sebe neměl ty dopisy, které vás označují jako člena mé rodiny, tak byste teď seděl ve vězení a s velmi důkladně vyčištěnou myslí. "

„Toho si jsem vědom, done. Myslím, že nikdo netušil, že ten přesun proběhne takhle."

„To určitě ne. Dopis, který jste měl u sebe mi velmi dobře vysvětlil situaci, ve které se nacházíte, a proč jste tady. Jste si vy sám vědom toho, jaký je váš úkol?"

„Ano, mám jakýmkoliv způsobem zajistit aby se ze tří čarodějek dobra nestaly tři čarodějky temnoty které budou železnou rukou a vůlí vládnout nad Albionem."

„Ano, přesně tak to stojí v tom dopise. Stejně tak tam jsou uvedena i jména těch tří čarodějek. Už jsme si to ověřili. Jste si vědom toho, že jedna z nich je teď momentálně stejně stará jako vy a druhé dvě jsou o rok mladší?"

„Ano, toho si jsem vědom. Neočekával jsem, že po svém přesunu do minulosti omládnu do tak mladého věku. Ale rodinné tradice znám velmi dobře. Vím, že děti se nezabíjí. Zvážil jsem také tu možnost, že bych zkusil všechny tři nějakým způsobem nasměrovat jinou cestou, než jakou se vydaly, aby se z nich nestalo to, co se z nich stalo. Nejspíše kvůli tomu budu muset nastoupit do Bradavické školy, ale to je cena za to, že nedojde k tomu maléru."

„Ano, to je jedna možnost. Druhý dopis co jste měl u sebe byl věnován vaší matce se žádostí, aby jste jí ho předal osobně až bude ten správný čas."

Giacomo se zarazil. Řekli mu, že druhý dopis je pro Radu města, ne pro jeho rodiče.

„Četl jste jej?"

„Ano, četl. A nemusíš se bát Giacomo. Své vnučce neřeknu že jsi její syn z budoucnosti. Už jenom to, že jsi tady mohlo něco změnit, a já jí nechci zasahovat do štěstí."

„Děkuji done. Pokud je to tak, tak jí to oznámím až po svatbě. Nebo si to nechám pro sebe, podle toho, jestli si znovu vezme mého otce nebo ne."

„To je velice moudré řešení," usměje se na Giacoma jeho příbuzný a podá mu dopis určený pro jeho matku. Ten si Giacomo schová do náprsní kapsy svého pláště.

„Ale je tady ještě jeden problém, který se tě týká. A z toho co jsem se dočetl o tvém úkolu tak to může být buď velmi dobré, nebo velmi špatné. Podle toho jak se toho chopíš."

„Co se stalo?" zeptal se Giacomo s neblahým tušením.

„Ve stejný den, kdy ses objevil se zaktivovaly i tři manželské smlouvy, které byly v minulosti uzavřeny mezi naší rodinou a druhou stranou. I když si to nedokážu vysvětlit, a nikdo jiný mi také nedokázal vysvětlit jak je to možné, tak jsou platné všechny tři."

„Něco takového není možné. Rozhoduje nejstarší smlouva pokud mají všechny stejnou magii. Nebo magická kompatibilita mezi těmi, na jejichž jména je smlouva vázána. Není možné, aby měl někdo platné dvě smlouvy, natož tři. Samotná magie by tohle nemohla ….."

Giacomo se zarazil, než dokončil větu. V mysli se mu vybavily poslední okamžiky před spuštěním kouzla které jej poslalo do minulosti. Mab se usmívala. Vtělení světové magie se na něj usmívalo.

„V tomhle má prsty Mab, určitě je to její práce. Byla jednou z těch, kteří se účastnili kouzla, které mě sem poslalo."

„To by mohlo být jediné vysvětlení. Protože jiné se najít nikomu nepovedlo. A nad tímhle nikdo neuvažoval."

„Smím vědět na jaká jména jsou ty smlouvy napsané?"

„Samozřejmě. Hermiona Grangerová, Ginevra Weaslyová a Luna Lovegoodová."

Giacomo se zarazil. A pak se rozesmál.

Samozřejmě. Jak jinak.