Začátek prázdnin měl pro Hermionu Grangerovou dva významy. Z jednoho z nich byla nadšená, ale z toho druhého už méně. I když měla celé dva měsíce času na to, aby si mohla číst v knihách které se nakoupily během školního roku, to, že byly prázdniny také znamenalo, že nebude moct nikomu dokazovat to, jak je inteligentní a vzdělaná. I když ve škole nikdy neměla žádné kamarády a také přes prázdniny ji nikdo nikdy nezval ven, tak jí to nevadilo. Proč by taky mělo. Měla svoje knihy a dva měsíce času na to, aby se mohla věnovat tomu, co ji opravdu bavilo. Knihám.

Samozřejmě, i když její rodiče byli jako zubaři s vlastní ordinací pořád vytížení, vždycky se našly alespoň dva týdny dovolené, aby mohli vycestovat do zahraničí. Z počátku to Hermiona považovala za ztrátu času, ale když zjistila, že se při prohlížení památek a poslechu průvodců může také něco naučit, velmi rychle změnila názor a místo toho si ony dovolené v zahraničí začala užívat. A to dokonce natolik, že už poslední dva roky to byla ona, kdo vybíral, kam budou jezdit.

Už od poloviny června tak začala plánovat kam se tentokrát pojede na dovolenou.

Občas se Hermiona přistihla, že přemýšlí nad tím, jestli jsou její rodiče nadšení z toho, že je tak inteligentní. I když ji podporovali ve všem co dělala, občas se nemohla zbavit pocitu, že by byli raději, kdyby měla i nějaké kamarády, a nebyla zalezlá pořád jen v knížkách. Nikdy jí to ale nevyčetli, a tak to brala jako jednu ze zvláštností, která se vám přihodí ve chvíli, kdy si pořídíte dítě, a to začne růst a být rozumné.

Vždycky byla přesvědčená o tom, že svět je jednoduchý na pochopení, když si přečtete dost knih na to, aby jste jej pochopili. A nechápala jedince, kteří místo toho, aby se věnovali normálnímu světu tráví svůj čas tím, že si čtou o neexistujících světech, pohádkových rasách a tvorech, které by podle fyzikálních zákonů prostě nemohli existovat. I ona měla jako malá ráda pohádky, ale nechápala, proč se to někoho drží i poté, co mu dětství skončí.

Sama se občas přistihla, že si přijde, jako kdyby viděla víc než její okolí. Jako třeba, když viděla na ulici malou postavu, vysokou sotva po kolena dospělého muže, jak nese balík dvakrát větší, než je ona sama. Ale když mrkla a znovu se podívala na místo, kde onu postavu viděla, tak už tam nebyla. Ani nikde v okolí. I když se jí podobné věci občas stávaly, jednou jí dokonce přišlo, že při jízdě kolem Backinghamského paláce vidí na samotné budově dvě další podlaží, tak to pouze připsala únavě a přepracované mysli.

Proto bylo nejen pro ni, ale i pro její rodiče opravdu velkým překvapením, když jim třetí den prázdnin zaklepala na okno svým zobákem sova. Sova držící ve svém zobáku dopis.

„Tohle vypadá na nějaký žert."

„Ale sovy se nedají takhle vycvičit aby nosily poštu."

„Když už ten dopis donesla, tak se aspoň podíváme co nám kdo píše. Pokud je to dobrý žert, aspoň se pobavíme."

John Granger otevřel okno a sova vlétla dovnitř. Dopis, který držela v zobáku, upustila před Hermionu a pak si sedla na opěradlo židle.

„To není normální dopis tati. Je psaný na pergamenu," pronesla Hermiona, když vzala dopis do rukou.

„To už je zvláštní. Co se tam vlastně píše?"

„Že jsem byla přijata na školu čar a kouzel v Bradavicích. To je hloupost. Kouzla neexistují a ty triky co předvádějí v televizi, se určitě neučí na žádné škole. O tom by se určitě vědělo."

„Ukaž, zlatíčko," pronesla Hermionina matka a vzala si jeden z pergamenů, které byly v obálce.

„Tady se píše, že v případě otázek se má tenhle dopis poslat po sově zpátky, a zítra dorazí někdo, kdo nám všechno vysvětlí. Na vtip je to docela propracované."

„Takže pošleme tu část zpátky, abychom viděli jak to dopadne nebo ne, Jean?"

„Pošleme. Když už jsme se stali oběťmi takového vtípku, tak by byla škoda ho nedokončit. Ten vtipálek si nejspíše myslí, že mu na to nikdo neodpoví."

„Dobrá."

John Granger vzal si vzal od manželky požadovaný list pergamenu, přeložil jej a podal jej sově. Ta si jej způsobně vzala do zobáku a vyletěla oknem ven.

Po snídani si Hermiona vrátila do svého pokoje, aby si mohla v klidu číst o památkách, které bylo v plánu navštívit během dovolené. Dopis si vzala s sebou, protože i kdyby to byl jen hloupý vtip, tak na pergamen nenarazíš každý den. A při obědě už nikdo neřešil onen divný dopis, který při snídani přišel.

Proto všechny Grangerovy překvapilo, když po večeři uslyšeli zvonek u vchodových dveří.

„Dobrý večer. Omlouvám se, že přicházím takto pozdě, ale jsem zde abych vám vysvětlila důvod proč vám dnes ráno přišel dopis z Bradavické školy, " pronesla starší dáma poté, co John otevřel dveře, aby se podíval, kdo je večer přišel navštívit.

„Dobrý večer madam. Prosím, pojďte dál. Doufám, že jak mně, tak mé rodině vysvětlíte ten pokus o žert."

„Samozřejmě," pronesla McGonagallová poté, co se posadila v obývacím pokoji do křesla.

„Všechno vám vysvětlím a odpovím vám na vaše otázky, protože se nejedná o žert."

„Pokud to nebyl žert, tak nám ukažte nějaké kouzlo, prosím." ozvala se Hermiona dříve než stihli její rodiče cokoliv říct.

„Hermiono," ozvali se oba její rodiče najednou.

„To je v pořádku. Nakonec to byl dopis určený pro ni, tak je jen přirozené, že bude mít nejvíce otázek. Takže kouzlo. No dobrá, ukáži ti kouzlo. Ale než k tomu dojde, musím vysvětlit, jak je to s kouzlením."

„Co tím myslíte?"

„Je zákon, který omezuje kouzlení nezletilých. Říká se v něm, že nezletilý kouzelník nesmí kouzlit před někým, kdo o kouzlech neví. To znamená před každým kdo nemá vlastní magii. Nejbližší příbuzní jsou v tomto případě výjimka."

„Takže pokud bych kouzlila na veřejnosti, tak bych z toho mohla mít problémy. Jak se dá vlastně něco takového zjistit? To je u každého dítěte nějaký dozor, aby hlídal jestli nekouzlí mimo školu?"

„Ne, nic tak složitého. Poté, co si kouzelník, nebo čarodějka ve tvém případě, koupí svoji první hůlku, s jejíž pomocí bude kouzlit, tak se na ni sešle hlídáček. Toto kouzlo zaznamenává veškerou magii v jeho okolí, a se dá poznat, zda dítě kouzlí mimo školu nebo ne."

„A jak dlouho ten hlídáček funguje?"

„Do plnoletosti. To znamená do okamžiku, kdy oslavíš sedmnácté narozeniny. Pak je kouzlo automaticky zrušeno."

„A co když bude kouzlit někdo jiný v mém okolí?"

„Pak to ten hlídáček zachytí také, a pak většinou přijede pracovník ministerstva, aby prošetřil jestli jsi kouzlila ty nebo někdo jiný. Ano, není to úplně dokonalý způsob, ale je to nejlepší, jaký máme."

McGonagallová byla překvapená touto rodinou. Byla zvyklá na mudlorozené studenty a na to, že děti jsou nadšené z představy kouzel, zatímco rodiče mají spoustu otázek a starostí. Z počátku to tak vypadalo i u této rodiny, než se dívka, která měla nastoupit do školy začala ptát.

„Ale teď už je na čase to slíbené kouzlo," usmála se na všechny tři Grangerovy, a pak se přímo před nimi proměnila v mourovatou kočku. Chvíli tak zůstala než se proměnila zpátky.

Tato ukázka zapříčinila, že získala jejich plnou pozornost.

„Něco takového by nemělo být možné. Ta kočka byla skoro čtvrtinová oproti vám, neurazte se," ozval se jako první John.

„To je v pořádku. Na každého, kdo to vidí poprvé, to takto působí. Mohla bych sice říct, že to díky magii na sebe mohu vzít podobu tvora mnohem menšího než jsem já sama, ale to by byla jenom část pravdy. Až bude Hermiona chodit do školy, tak se tam dozví, jakým způsobem tato přeměna funguje a proč dovoluje vzít na sebe podobu tvorů, kteří jsou jinak menší než běžný člověk."

„Říkala jste něco o nákupu hůlky."

„Ano, v Londýně je několik oblastí do kterých mají přístup jen kouzelníci a ti, kteří o magii ví. V těchto místech si pak můžete nakoupit všechno potřebné pro školní docházku, od školních hábitů až po onu zmíněnou hůlku."

„Dá se tam platit normálními penězi?"

„To naneštěstí nedá. Kouzelnická společnost má vlastní měnu. Ale v bance je možné si britské libry vyměnit za kouzelnické peníze. Skřeti dokonce udržují i velmi výhodný kurz."

Zmínka o skřetech zapadlo v Hermionině další otázce.

„Co by se stalo kdybych nechtěla do školy nastoupit?"

„Za posledních tři sta let k tomu sice nedošlo, ale pokud by nějaký mudlorozený student odmítl nastoupit, pak by mu byla jeho magie zapečetěna, a jak jemu, tak i jeho příbuzným by byla vymazána paměť."

„Ach tak. Nejspíše proto, aby nemohl vyzradit existenci kouzelníků. Proč vůbec všechna ta tajemství," na šla svůj hlas konečně i Jean.

„To je poněkud složitější. Zákon o utajení je platný už velmi dlouho a jenom málokdo se zajímá o to, proč vlastně vznikl. Ale pravda je ta, že je to kvůli bezpečnosti jak kouzelníků tak i mudlů."

„Bezpečnosti?"

„Ano, zákon o utajení byl uveden v platnost v dobách, kdy na kontinentě začala působit katolická inkvizice. Aby se zabránilo útokům mudlů na kouzelníky, ale také, aby kouzelníci sami nevyužívali svou moc pro tyranizování mudlů, vznikl tento zákon. Mudlovi, který přijde na něco magického je upravena paměť, aby na to zapomněl. A kouzelník, který záměrně utajení poruší, je poslán na rok do Azkabanského vězení."

„Roční vězení za porušení něčeho tak důležitého? Není to trochu málo?"

„Ano mohlo by se zdát, že rok je velmi krátká doba. Ale v Azkabanském vězení jsou bytosti v jejichž blízkosti by nikdo nechtěl být ani deset minut, natož celý rok. Už jen existence těchto stráží a vědomí toho, co dělají zajišťuje, že jen pár kouzelníků je ochotných porušovat zákony. A i ti se snaží to dělat tak, aby se jim na to nepřišlo."

„Jak se dostaneme na ta místa, abychom mohli nakoupit vše potřebné?"

„Běžným postupem by bylo to, že bych vás na ono místo měla doprovodit, a pak vám dělat doprovod po celou dobu, kterou byste tam strávili. Abyste si na to během své první návštěvy zvykli. Ale dnes už je příliš pozdě, abychom vyrazili na nákupy, a je mi jasné, že si o tom budete chtít ještě promluvit sami jako rodina. Pokud byste byli ochotni počkat, pak bych vás doprovodila v polovině tohoto měsíce. Budete tak mít ještě dostatek času na to si pořádně promyslet, jestli chcete být součástí tohoto nového světa nebo ne."

„Ano, je pravda, že tohle budeme muset probrat jako rodina. Děkuji za váš ohled, a že nám dáváte čas na rozmyšlenou. Nevadilo by vám, kdybychom se sešli až v pátek příštího týdne?"

„Nevadilo. V té době bych už měla mít všechny pochůzky vyřízené, a ráda vám pomohu si zvyknout na nový svět, do kterého snad budete patřit."

Po rozloučení se Minerva McGonagallová přemístila do Prasinek, aby mohla dojít zpátky do hradu. Ale ani během chůze se nemohla zbavit pocitu, že ta dívka, která by měla v září nastoupit do školy, je mnohem inteligentnější, než dává najevo. I když i ta inteligence, kterou najevo dává, by mohla být pro někoho odstrašující. Zvláště v jejím věku.

Lhůta na rozmyšlenou utekla Grangerovým velmi rychle ale k rozhodnutí došlo už druhý den z uvedené lhůty. Ani jednomu se nechtělo pouštět svoji dceru do naprosto neznámého prostředí, ale nakonec si to Hermiona sama prosadila. Je třeba uznat, že i když se ani jednomu dospělému nelíbil fakt, že celou dobu v jejich okolí existuje další společnost o které nikdo neví, tak samotná zvědavost na ni byla až příliš velká i pro ně samotné.

Když McGonagallová dorazila ke Grangerovým po domluveném termínu, nebyla ani moc překvapená z toho, že oba dospělí souhlasí s tím, že jejich dcera bude chodit do Bradavické školy. Z vlastní zkušenosti, pokud se jednalo o mudlorozené, věděla, že to pak budou mít ještě trochu složitější, ale už jenom z toho, jak stihla poznat jejich dceru jí bylo jasné, že tato dívka zanechá ve své generaci opravdu velký dojem. Věděla, že skoro všichni mudlorození nakonec skončí jako pracující v mudlovském světě a na kouzelnický svět si už pak skoro ani nevzpomenou. Neměla jim to za zlé, rasismus čistokrevných a jejich arogantní chování odradilo v minulosti velké množství kouzelníků a čarodějek z mudlovských rodin.

Z toho důvodu byla ráda, že si Grangerovi vzali čas na rozmyšlenou, jestli se chtějí stát součástí tohoto světa. Na začátku prázdnin, stejně jako na jejich konci, byla Příčná ulice vždycky plná čistokrevných rodin. Na rozdíl od zbytku prázdnin kdy se tam spíše pohybovali kouzelníci, kteří upřednostňovali pobyt a život mezi mudly. Z toho samého důvodu se rozhodla vzít Grangerovy na Příčnou jedním z oficiálních vstupů.

„Opravdu je tohle místo vstup na Příčnou ulici?" zeptal se pochybovačně John, když v doprovodu McGonagallové zůstali stát u uličky mezi dvěma domy. Ulička samotná vypadala jako místo, kde pochybné existence provozují své pochybné obchody. Možná i proto kolem ní všichni procházeli jako kdyby ani neexistovala.

„Ano. Kvůli zákonu o utajení jsou všechny kouzelnické instituce chráněny matoucími kouzly, která zajišťují, že vypadají jako místa, do kterých by nikdo normální a rozumný nevstoupil. Třeba samotné Bradavice vypadají pro mudlu jako zřícenina s varováním. Musíte sám uznat, že byste dobrovolně do takové uličky nevstoupil."

„Ano, to máte pravdu. Dobrovolně a nejspíše ani pod nátlakem bych tam nikdy nevstoupil."

„Takže to plní svůj účel. A teď už půjdeme. V tuhle dobu bývá na Příčné ulici méně lidí, a tak je to vhodný čas pro návštěvu někoho, kdo si na náš svět teprve zvyká."

Průchod uličkou byl ten nejdivnější zážitek, jaký zatím Grangerovi měli. Po pár krocích se celá ulička potopila do tmy, a po pár dalších krocích vstoupili do jasného slunce. Bylo to, jako kdyby jim někdo sňal neviditelný šedý závoj z očí. Vše kolem nich zářilo barvami, a dokonce jim přišlo, že i slunce září jasněji. Velký rozdíl oproti šedé a deštivé nudě Londýna.

„Nejprve zajdeme do banky, abyste si mohli vyměnit vaše peníze za naše. Až pak bude možno nakupovat. Místní obchody totiž mudlovské peníze neuznávají," odpověděla MgGonagallová oběma dospělým během cesty k bance, zatímco Hermioniny oči těkaly z jedné budovy na druhou, jak se snažila pochopit, čeho všeho je vlastně svědkem. A jak si něčeho takového nemohla doteď všimnout.

Výměna mudlovských liber na kouzelnické galeony proběhla bez větších problémů, a na skřetech bylo poznat, že takovéto výměny pro ně nejsou ani problematické, ani ponižující. Grangerovi si toho nevšimli, ale McGonagallová byla zvyklá jednat se skřety, a tak jí neušlo jak se na nejmladší členku jejího doprovodu tváří. Nebyl to totiž jejich obvyklý pohled plný pohrdání, kterým byli mezi kouzelníky známí. McGonagallové přišlo, že pohled, který skřeti věnují rodině Grangerových je spíše zaujatý a zvědavý než cokoliv jiného.

Ze začátku si Minerva McGonagallová myslela, že nejdéle zůstanou u výběru hůlky. Ostatně, byla to spíše už takové tradice, že nákup hůlky trval vždycky nejdéle ze všech nákupů.

„Vy jste opravdu náročnou zákaznicí slečno," pronesl Olivander poté, co vyzkoušeli už desátou hůlku a žádná Hermioně nevyhovovala.

„Určitě tady pro mě najdete hůlku? A proč se vlastně kouzlí s hůlkou?"

„Můžete být v klidu slečno. Tento obchod je tady přes tisíc let, a zatím jsme vždycky každému našli hůlku, která mu vyhovovala."

„Všechno je ale jednou poprvé," odpověděla Hermiona zaujatá odpovědí.

„To máte sice pravdu, ale byl bych opravdu nerad, kdybych zrovna já, za celou naši dlouhou rodinou historii, byl znám tím, že jsem nedokázal někomu najít hůlku. I kdyby to znamenalo, že ji budu muset vyrobit přímo vám na míru."

Tahle odpověď upozornila McGonagallovou.

„Nevěděla jsem, že děláte zakázkové hůlky. Myslela jsem, že něčím takovým pohrdáte."

„To je sice pravda, ale občas je prostě nezbytné vyrobit vyjímečnému kouzelníkovi vyjímečnou hůlku. Nebo, v tomto případě, vyjímečné čarodějce."

Pohled na Olivandera, když nosil další a další krabičky, ve kterých byly uložené hůlky dával jasně najevo, že jej prvotní nadšení opustilo, a místo toho jej vystřídala mírná flustrace.

„Možná bych mohl vyzkoušet ještě jednu možnost. Byl bych raději, kdyby k tomu nedošlo, ale jak jsem řekl. Vy odsud odejdete s vlastní hůlkou slečno. A na tom trvám."

Po tomto prohlášení zašel Olivander za zástěnu. Po chvíli ticho přerušilo několik ran a lehký zápach spáleniny. Když Olivander vyšel z poza závěsu, nesl v rukou velkou, železem pobitou dřevěnou truhlu. Všichni v obchodě měli možnost vidět pomalu blednoucí runy které na truhlici byly umístěné.

„Tuhle truhlu zde zanechal můj praděd s přáním, aby se hůlka, která v ní je, dala opravdu vyjímečnému kouzelníkovi. A vy slečno, vypadáte jako někdo opravdu hodně vyjímečný."

Zatímco vysvětloval odkud truhlu má ji Olivander otevřel. Tiché zavrzání železných pantů dalo všem vědět, že truhla nebyla od svého uzavření nikdy otevřena.

„Prosím slečno, tahle hůlka je nejspíše jenom pro vás," vybídl Olivander Hermionu potom, co otevřel truhlu a ustoupil od ní.

Hermioně chvíli trvalo, než v truhlici nahmatala to, co v ní bylo uloženo. Když na prstech ucítila studený kov, tělem jí prošlo lehké zabrnění. Brnění se zvětšilo, když vzala předmět v truhle do ruky, aby jej vytáhla.

Hůlka, kterou držela v ruce nebyla nic, co by kdy McGonagallová nebo Olivander viděli. Oba měli dojem, že snad ještě neslyšeli o kouzelníkovi, který by měl ve svém vlastnictví hůlku podobnou té, kterou slečna Grangerová vytáhla.

Hůlka byla vyrobená z čistého stříbra, do kterého byly vyryté severské runy. Rukojeť hůlky byla vytvořena ze zlatých nití které lehce vystupovaly nad zbytek hůlky. Špička hůlky lehce zářila stříbrným světlem.

„Takže přece. Říkal jsem, že si tady každý najde svoji hůlku."

„Tohle ale musí být neskutečně drahé. Ten materiál a to zpracování," ozvala se Jean, ale Olivander ji zastavil od dalších protestů.

„To je v pořádku madam, pokud ta hůlka přijala vaši dceru, tak za ni stejně nemohu chtít více než za jinou běžnou hůlku. A navíc ji tady mám až příliš dlouho, než abych si za ni mohl vzít více než za všechny ostatní hůlky, které tady prodávám."

„Proč je vlastně tak zvláštní, že mám kovovou hůlku?" ozvala se Hermiona, aby zmírnila napětí.

„Hůlky slouží k usměrňování magie kouzelníka a pomáhají mu tak při kouzlení slečno, dřevo vede magii nejlépe, a proto se na hůlky vždycky používalo. Kov oproti tomu vede magii nejhůře, i když ji velmi dobře uchovává. Proto se na výrobu hůlek nehodí. Netuším proč si vás vybrala zrovna tahle hůlka, ale dá se očekávat, že o vás v budoucnu ještě uslyšíme," odpověděl jí Olivander, zatímco si bral od Johna peníze.

„A kam teď? Hůlku už máme, hábity také," začala Hermiona přemýšlet nahlas, když vyšli z Olivanderova krámku.

„Suroviny na lektvary by se měly nakupovat jako poslední, takže bychom teď měli jít nakoupit učebnice," vstoupila jí do myšlenek McGonagallová.

Zmínka o nákupu knih rozzářila Hermioně oči.

Samotná budova Krucánek a Kaňourů působila podobně jako všechny ostatní obchody na Příčné ulici. Nepotřebovala by ani ohromný nápis nad vstupem, aby bylo každému jasné, že se tam prodávají knihy. Ale samotná budova nemohla nastínit pocity, které na Grangerovy dolehly, když vstoupili dovnitř. Bylo to, jako byste vstoupili do zvláštní části staré zámecké knihovny. Vůně starých knih se mísila s vůní těch nových, a jemné brnění magie, které procházelo celou budovou a vzduchem působilo, že Hermionu začaly opouštět rozpaky a nervozita, které do teď cítila. A začalo je nahrazovat nadšení.

„Jestli mohu poradit, slečno Grangerová. Nekupujte si jenom učebnice, ale i průvodce pro mudlorozené. Pomůže vám v orientaci a vysvětlí vám základní fungování naší společnosti. A také v něm najdete seznam a adresy všech důležitých institucí, o kterých byste měla vědět," promluvila McGonagallová na Hermionu, ale z jejího nadšeného výrazu velmi brzy poznala, že ji vnímá jen napůl.

Jako Havraspár. Takové nadšení při vstupu do knihkupectví mají jenom oni. Kratiknot z ní bude nadšený, a to i kdyby v jeho koleji nakonec neskončila. Ale s tím jak mi už teď přijde, je ta šance velmi nízká.

Teprve při nákupu knih si oba dospělí Grangerovi uvědomili rozdíl mezi financemi v obou společnostech. Kurz, za jaký vyměnili svoje libry za kouzelnické galeony jim nepřišel nějak velký, podobný kurz byl i v běžných směnárnách když vyměňovali peníze na dovolenou. Ale když viděli ceny v knihkupectví, museli oba začít přemýšlet nad tím, jak může kouzelnická ekonomika fungovat. Ale nemohli nad tím přemýšlet příliš dlouho. Jejich dcera totiž dostála své vášni pro knihy, a John začal přemýšlet nad tím, jak svoji dceru přesvědčit o tom, že opravdu nemohou koupit každou knihu, která se v obchodě nachází.

„Zlatíčko dávej pozor abys …"

To bylo to poslední co stihl říci, než uviděl, jak se komín knih, který jeho dcera nesla hroutí, a padá na nějakého kluka.