Giacoma před zavalením padajícími knihami zachránily jen jeho reflexy. Tiché přemístění na krátkou vzdálenost, které se naučil během svého pobytu v Japonsku jej zachránilo od nepříjemného bolehlavu, když na místo kde stál, dopadla se zaduněním jedna z knih, které si neznámá nesla. Díky tomu, při jaké příležitosti a proč se naučil takhle přemisťovat, se objevil za osobou, která ten komín knih nesla. To bylo jediné štěstí, protože padající knihy jí způsobily ztrátu rovnováhy, a tak padala také. Naštěstí ale ne na zem, ale na Giacoma.

„Omlouvám se, tohle se mi ještě nikdy nestalo," uslyšel Giacomo omluvu od dívky, která mu právě skončila v náruči.

„To je v pořádku, tohle se může stát každému," odpověděl Giacomo, zatímco pomáhal neznámé najít ztracenou rovnováhu.

„Giacomo Grimaldi, těší mě," usmál se na drobnou hnědovlásku.

„Hermiona Grangerová,"odpověděla s lehkým začervenáním ve tváři.

„Nemáš těch knih trochu moc? Pokud nastupuješ do Bradavic. určitě jich tolik potřebovat nebudeš. Škola má i vlastní knihovnu," poznamenal Giacomo zatímco pomáhal Hermioně posbírat popadané knížky.

„Nemyslím si, vím o kouzelnickém světě teprve týden, a je toho určitě spousta, co bych měla vědět než nastoupím do školy."

„Z knih se toho moc nenaučíš. A určitě ne z těch, které se dají takhle volně koupit. Kouzelnická společnost má spoustu zákonů a nařízení, která se předávají ústně, tak nikdo nikdy neměl potřebu je všechny sepsat."

„A není to škoda? Jak se má pak někdo jako já do téhlé společnosti začlenit, když nebude znát ani to, co znají ti, kteří se už mezi kouzelníky narodili?"

„Hermiono."

„Giacomo."

Jakékoliv pokračování rozhovoru bylo přerušeno zvoláním dospělých, kteří tvořili doprovod mládeži. I když byl pro každé zvolání jiný důvod. Když si Hermionini rodiče všimli, že se už neschovává za ohromné množství knih, došli k závěru, že jí musely spadnout a měli upřímnou starost o zdraví své dcery. Alessia ucítila drobný magický impulz z Giacomova přemístění a chtěla vědět co její „mladší bratr" vyvádí, že musí kouzlit zrovna v knihkupectví.

Když všichni tři dospělí spatřili mládež. jak se baví, a že Giacomo pomáhá Hermioně s tou hromadou knih, tak se uklidnili a došli k sobě, aby se mohli seznámit. Když to očividně nejmladší členové jejich rodin už stihli.

„Jean a John Grangerovi," představil je oba pan Granger.

„Alessia Grimaldiová, těší mě." dostalo se jim odpovědi.

„Jste oba v pořádku?" zeptala se Jean s lehčí obavou v hlase obou dětí.

„Jsme, mami, neboj. Nikomu se nic nestalo."

„Promiňte mi tu lehčí drzost, když se vás zeptám. Vy jste mudlové že ano?"

„Ano madam, je s tím nějaký problém?"

„Z mé strany určitě ne, ale moje rodina se na rozdíl od většiny kouzelnické společnosti mezi mudly pohybuje pravidelně. Jestli by to ode mě nebylo příliš troufalé, a pokud máte čas, který byste mi byli ochotni věnovat, ráda bych vás trochu důkladněji uvedla do naší kouzelnické společnosti."

Než stihl kterýkoliv z Grangerů na tuhle nabídku odpovědět, dorazila ke skupince i McGonagallová aby zabránila případným problémům. Alessia si jí hned všimla a nasadila svůj profesionální úsměv, jak si je v budoucnu Giacomo pro sebe pojmenoval. Jeho matka je používala vždycky, když se jej snažila donutit, aby udělal cokoliv, do čeho se mu nechtělo. A začal svoji budoucí učitelku lehce litovat.

„Lady McGonagallová. Nečekala jsem, že Vás tady dnes potkám. Nemají to být právě zaměstnanci ministerstva, kteří mají seznámit mudlorozené kouzelníky s kouzelnickým světem?"

Minerva McGonagallová poznala Alessii Grimaldi na první pohled. Věděla, že Brumbál požádal jejího kolegu Severuse Snapea, aby využil svých ne úplně legálních kontaktů, a zjistil co možná nejvíce o rodině nového studenta. Nebylo toho mnoho co se Snapeovo kontaktům povedlo zjistit, ale i to málo stačilo na to, aby vycítila případnou hrozbu, jež se skrývala za touto jednoduchou otázkou. I když se, stejně jako Brumbál, musela zeptat svého mezi mudly vyrostlého kolegy co přesně to znamená ta firemní špionáž.

„To už není pravda dobrých tři sta let Lady Grimaldiová. V současné době je to v povinnosti učitelského sboru a ředitele, aby byli mudlorození studenti a jejich rodiče informováni o jejich novém statusu."

„Ach tak. Na kontinentě to obstarávají jednotlivá ministerstva a nezatěžují s tím zaměstnance škol. Vadilo by vám příliš, kdybych se po zbytek dne ujala této povinnosti a pomohla zde Grangerovým poznat naši společnost? Jsem si jistá, že máte ještě hodně práce."

Minerva McGonagallová byla touto nabídkou zaskočená. A popravdě nevěděla co si o ní má myslet. Měla jasné instrukce od Brumbála dohlédnout na to, aby budoucí mudlorození studenti měli za sebou všechny nákupy a při tom měla zajistit aby se co nejméně dostali do kontaktu s čistokrevnými kouzelníky. Ale teď stála proti člence rodu, který byl schopen dohledat svoji minulost do doby antického Říma, a který má nejspíše na kontinentě velkou váhu. A hlavně která se vyzná v ministerské politice. Navíc v její nabídce a milém úsměvu cítila drobnou výhružku. Drobnou, ale dostatečně znatelnou na to, aby si rozmyslela jak bude dál postupovat.

„Máte pravdu. Mám toho ještě hodně na práci. Pokud to nebude Grangerovým vadit a pokud budou ochotni využít vašeho doprovodu, tak s tím nebudu mít problém," pronesla klidným hlasem a podívala se na oba dospělé Grangery. Ti mezitím sledovali jak Giacomo vysvětluje jejich dceři které knihy si vzala naprosto zbytečně, protože to co v nich je stejně není přesné. Zaslechla dokonce i část jejich rozhovoru.

„Jak si můžeš být že to co se v nich píše už není platné?"

„Podívej se na rok vydání. Opravdu si myslíš, že informace v knize která vyšla před dvěma sty lety budou přesné?"

„No to asi nebudou, ale proč se potom pořád prodává?"

„To je jedna z mnoha otázek které určitě máš. Nemyslíš, že by bylo na povídání lepší místo, než je obchod?"

„No to nejspíše bylo."

„Ne nemáme s tím žádný problém paní profesorko. Předpokládám, že nejsme jediní mudlové s kým budete muset během prázdnin jednat."

„Musím přiznat že máte pravdu. Pokud budete mít nějaké otázky kvůli škole tak neváhejte a pošlete sovu."

„Samozřejmě," odpověděl John s úsměvem. Sám už měl možnost si na Minervě všimnout, že začíná být unavená, a že nejspíše nemá moc příležitostí si během prázdnin odpočinout, když nemusí dohlížet na studenty ve škole.

„Takže já půjdu. Doufám, že se vám v naší společnosti bude líbit," poznamenala ještě tiše, než odešla z knihkupectví, aby se mohla dál věnovat svým pochůzkám.

Po zaplacení všech knih a jejich zmenšení a uložení do nákupní tašky vyrazili Grangerovi v doprovodu obou Grimaldiů na menší osvěžení do cukrárny.

I když vnější stěna cukrárny byla vyrobená ze skla, zasazeného do dřevěných rámů a nápis Zmrzlinářství Floreana Fortescue dával najevo, že by se mohlo jednat o obyčejný obchod, hned po vstupu dovnitř muselo být každému jasné, že to tak není. Vnitřek obchodu vypadal jako kdyby jej někdo vytesal z ledu, který ale oproti očekávání nestudil; s průhledným pultem ve kterém byla umístěná nabídka. Nově příchozí návštěvníci si mohli hned u vstupu všimnout velkého skleněného poháru plného zmrzliny v barvě duhy.

„Jsou tady i malé soukromé místnosti pro klidnější posezení. Tam bude spousta času vám odpovědět na všechny vaše otázky. Jsem si jistá, že jich máte spoustu." Pousmála se Alessia.

„To je pravda," připustila paní Grangerová, když všichni vstoupili do jedné z nich.

„Vše bude zodpovězeno, nebojte se. Ale nejdříve si objednejte. Některé šoky je lepší uklidnit trochou sladkého."

„To ano, jen aby to nebylo moc sladké. Není to moc zdravé," ozval se John a zněl jako nespokojený lékař, kterým vlastně i byl.

„Nemusíte se bát. Mistr Florean je lektvarový mistr, a jako takovému se mu povedlo vytvořit hned několik receptů na sladkosti, které jsou sice chuťově sladké, ale s minimem cukru. Takže se nemusíte bát o přeslazení."

Prohlášení o tom, že je ve zdejších sladkostech méně cukru než je obvyklé, všechny tři Grangerovy uklidnilo. Slečna Grimmaldiová jim vysvětlila, jakým způsobem se dá objednávat přes lístek s nabídkou. Pak už jim to všem musela objednat Hermiona, protože se objednávalo poklepem hůlkou na vybraný produkt.

Netrvalo to ani deset minut, než přišla servírka nesoucí objednávku. Když pak konečně měli soukromí, tak se na Alessii podívala Jean.

„Vím, že moje první otázka bude nejspíše společensky nevhodná, ale musím na ni znát odpověď. Proč jste se nabídla, že nám pomůžete s poznáním vašeho světa?"

„Hned takhle zostra? Měla jsem to očekávat," usmála se Alessia.

„Ale abych odpověděla na vaši otázku. Je to jednak otázkou společenské prestiže naší vlastní rodiny a stejně tak i mé osobní."

„Jak to myslíte?"

„Má rodina se velmi často pohybuje v mudlovském prostředí a polovina našich vlastních finančních aktiv je v mudlovském světě. Ale jde také o to, že kouzelníci na kontinentě se k mudlorozeným chovají jinak než zdejší angličtí, a byla bych opravdu zklamaná, kdyby jste si mysleli, že jsem já a můj bratr stejní."

„Jak se chovají? Zní to, jako byste se za to styděla," poznamenal John.

„Zdejší kouzelníci by vám na tohle neodpověděli, hlavně proto, že se to týká toho, co se mezi kouzelníky událo před dvaceti lety. V té době se objevila jistá organizace, která prohlašovala, že pokud nejste čistokrevný kouzelník, tím je myšleno, že nejenom vaši rodiče, ale i další dvě generace zpátky, jsou kouzelníci, tak nemáte právo na to, abyste magii používali. Šlo to tak daleko, že dokonce obviňovali mudlorozené kouzelníky, že kradou magii. No a tato skupina se chovala stejně, jako se chovají klasické teroristické skupiny. Naštěstí před deseti lety došlo ke zmizení jejich vůdce a díky tomu i k rozpuštění oné organizace."

„Takže už žádné nebezpečí nehrozí." pokusil se ujistit John.

„To naneštěstí není pravda. I když dost těch, kteří byli součástí této organizace skončili ve vězení, tak většina z nich je pořád na svobodě. A velká část z nich má děti ve věku kdy budou nastupovat do Bradavic. Takže se s nimi nejspíše bude vaše dcera setkávat ve škole."

„Pokud se ví, že byli součástí takové organizace tak jak je možné, že jsou na svobodě?"

„Místní soudní systém není dokonalý a ti, kteří byli součástí této skupiny jsou členové nejstarších anglických kouzelnických rodin. A už od dob založení ministerstva se starým kouzelnickým rodinám dopřává spousta privilegií, na které nemají ostatní členové naší společnosti nárok."

„Takže se trestu vyhnuli díky tomu, kdo jsou?"

„Ano."

„Takže Hermiona bude nejspíše čelit šikaně kvůli svému původu. Je možnost s tím něco dělat nebo je to běžný příznak celé vaší společnosti?"

„Nerada to přiznávám, ale tento problém se neřeší, alespoň ne tady v Anglii. Protože zdejší kouzelníci celkem bezpečně přečkali inkviziční procesy tak si myslí, že jsou nejlepší na světě a neberou na vědomí zbytek světa. Nebo jenom minimálně. Je to podobná situace ve které bylo Japonsko."

„Říkala jste, že se tento problém v Anglii neřeší. A že jsou kouzelníci i jinde. Znamená to, že jsou i jiné školy?"

„Ano, existuje dvanáct kouzelnických škol. Sedm velkých s dlouhou tradicí a pět menších které jsou spíše specializované jenom na některé obory než že by pokrývaly všechno co kouzelník potřebuje znát. A pak je tu samozřejmě možnost soukromého učitele. I když tento způsob je velmi drahý a ne na všechny obory se dá soukromý učitel najít."

„Takže pokud by Hermiona čelila šikaně a nikdo to nechtěl řešit tak je možnost přestoupit na jinou školu? A proč jsme se vlastně nedozvěděli, že existují i jiné školy?"

„To je trochu složitější. Z toho co vím, tak každá škola má vlastní způsob, jakým si zajišťuje svoje studenty. A to převážně z vlastní země a okolních států. Přestupy mezi školami se neuskutečňují, pokud nedojde k nějakým závažným problémům. A šikanu nikdo nepovažuje za závažný problém."

„Takže s tím nejde nic dělat? Z toho co nám McGongallová řekla, tak my, jakožto mudlové nebudeme moci dohlédnout na to, aby byla Hermiona v pořádku, protože se nebudeme moci dostat do většiny vašich institucí už jen proto, že je ani neuvidíme."

„Je tady jedna možnost, ale málokdo o ní ví. A ti, co o ní vědí, o ní nechtějí moc mluvit. Členové kouzelnických rodin mají možnost stát se patrony. To vlastně znamená, že převezmou povinnosti, které mají normálně zákonní zástupci, aby mohli jednat za mudlorozeného v kouzelnické společnosti."

„Ale my neznáme nikoho z kouzelnické společnosti, komu bychom něco takového mohli svěřit."

„Během školního roku by tahle povinnost měla připadnout hlavě koleje, do které bude Hermiona chodit."

"Hlavě koleje? Myslím, že jsme od profesorky McGonagallové něco slyšeli o kolejích, ale jen jako zmínku. Víte o tom něco víc?" poptala se Jean.

"To je pěkné, ale nemá pak hlava koleje příliš mnoho práce, když má na starosti všechny studenty a ne pouze ty mudlorozené?" John nakrčil čelo.

„Z toho co vím, tak v Bradavicích jsou studenti rozdělení do čtyř kolejí, ve kterých stráví celých sedm let docházky. Koleje jsou pojmenované podle zakladatelů školy, a měly by sdružovat kouzelníky, kteří nejvíce povahově odpovídají jednotlivým zakladatelům. Ale co přesně to znamená je otázka. Hlavně proto, že škola byla vybudována před tisíci lety a od té doby se náhled na jednotlivé zakladatele hodně změnil. I na to, čeho si cenili."

„A jak to zařazení vlastně probíhá?"

„Na tohle vám neodpovím protože to sama nevím. Jsem jsem si jistá, že vám vaše dcera určitě napíše své první dojmy ze školy. Nakonec jsou Bradavice ohromný středověký hrad se spoustou magie."

Během toho co si dospělí povídali a Alessia seznamovala Grangerovy s novou skutečností, se kterou se musí naučit žít, bylo na Hermioně vidět, že i když poslouchá dospělé, tak má sama hromadu otázek, na které se její rodiče nezeptali, a na které by chtěla znát odpovědi. A protože Alessia byla zaměstnána rozhovorem s jejími rodiči, tak se musela spolehnout pouze na to, co jí na její otázky odpoví Giacomo.

„Odkud jste? Giacomo není zrovna Anglické jméno."

„Itálie. Ale protože ségra bude pracovat na Anglickém ministerstvu tak bylo rozhodnuto, že budu studovat v Bradavicích, abych byl pod dohledem."

„To v Itálii není kouzelnická škola?"

„Přímo ne. Nejbližší jsou v Athénách a ve Francii. Athénská je čistě dívčí a francouzská je divná."

„Jak to myslíš divná? Za tu chvíli, co jsme byli na Příčné, jsem viděla hodně divných věcí. Proč by v tom nějaká škola měla být výjimkou?"

Tahle otázka Giacoma překvapila. Nečekal, že bude muset nějakému jedenáctiletému dítěti vysvětlovat rozdíly mezi jednotlivýma školama.

„Krásnohůlky, jak se ta francouzská škola jmenuje, je vlastně palác. Ona každá škola má vlastní jedinečnou architekturu. Ale to jsi asi nechtěla vědět. Z toho co vím, tak na Krásnohůlkách je dost vidět, že jsou hlavně francouzskou školou. Jedním z hlavních oborů, které se tam učí, najdou uplatnění v umění. A to jak kouzelnickém tak i mudlovském. Ale hlavně kouzelnickém. Takže to rozhodně není nic pro mě."

„A co ty ostatní školy, co o nich víš?"

„Moc toho není. Neměl jsem důvod si o nich cokoliv zjišťovat, když jsem zjistil, že budu studovat v Bradavicích, i když bych dal přednost jiné škole."

„A jaké?"

„Rudoflínské akademii v České republice."

„To je jedna z těch velkých?"

„Jak se to vezme. Je a není. Chodí tam málo jedinců, ale to, co se tam učí, hravě strčí do kapsy všechny z velké sedmičky."

„Jak to myslíš?"

„Ta škola stojí od doby Rudolfa II. jako přidružená kolej u Karlovy univerzity. A protože se zakládala v době, kdy v Praze byla největší koncentrace magicky nadaných jedinců z celého kontinentu a skoro poloviny dalšího, projevilo se to i na tom, co se tam učí."

„To zní skvěle. Je nějaká možnost, jak se tam přihlásit? I když jsem dostala dopis z Bradavic tak by mě zajímaly i další množnosti. Kdybych chtěla přestoupit."

„Rudolfínka jako jedna z mála škol poskytuje dálkové studium. Ale stejně musí žadatel napsat vstupní test."

„Vstupní test? Nemají pak ale ti, kteří jsou z kouzelnické společnosti výhodu?"

„Upřímně? Ne. Co jsem měl možnost ten test vidět, tak je psaný tak, aby jej zvládl i někdo, kdo o kouzelnickém světě nic neví."

„Ale to není možné. Pokud to má být přijímací test na kouzelnickou školu tak jak jej může zvládnout někdo, kdo o magii nikdy neslyšel?"

„Protože i když se to veřejně nepřizná, a většina kouzelnické populace na to už dávno zapomněla, tak mudlové do svých knih napsali většinu magických pravidel."

„Tak tohle ti nevěřím. Pokud má platit zákon o utajení, podle toho co říkala profesorka McGonagallová, tak kouzelníci mažou každou stopu a vědomost o magii která se dostane k mudlům."

„To je pravda. Ale existují magické zákony tak staré, že už na ně dávno všichni kouzelníci zapoměli. Nebo se tváří, že neexistují."

„Dobře. Pokud je to tak tak mi to dokaž. Uveď mi nějaký příklad. Ale takový který si mohu sama ověřit."

Tahle žádost Giacoma zarazila.

Sakra, jaký příklad ji mám uvést. Většina z toho co mudlové do svých knížek napsali a opravdu funguje patří do černé magie. Ale dá se to dohledat pokud víš kde hledat. Jenom problém je ten, že ty knihy jsou hlavně ve Městě a tam se zatím Hermiona nedostane. Takže budu muset něco méně nebezpečného. Ale co sakra. Mysli Giacomo, mysli.

Z myšlenek vyrušila Giacoma jízlivá poznámka.

„Copak? Nic tě nenapadá a přemýšlíš jak se z toho vymluvit?"

„Ne, jenom přemýšlím nad příkladem který ti dát aby sis jej mohla snadno ověřit a nebyl nebezpečný pro tebe nebo tvé okolí."

„To to může být až tak nebezpečné?"

„Některé postupy ano. I když jiné jsou zase velmi bezpečné. Zvláště pokud ještě neumíš se svojí magií pracovat tak jak je potřeba."

„Takže dokud nebudu znát kouzla a umět kouzlit tak si nic z toho co mi řekneš nebudu moct ověřit v praxi?"

„To není tak přesné. Hůlka ti pomáhá zaměřovat magii do kouzla, ale pro kouzlení ji nepotřebuješ. Hůlka je jenom pomůcka."

Giacomo se začal ve vzpomínkách vracet na své první praktické hodiny a tak si nevšiml pohledu kterým se na něj začala Hermiona dívat když jí odpovídal.

„Hůlku ke kouzlení nepotřebuješ. Dvě velké školy učí bezhůlkovou magii. A také pár těch menších. V jejich učebnicích jsou i postupy jak se naučit přímo pracovat se svým magickým jádrem aniž by sis jej omezovala a poškozovala používaní hůlky a formulí."

„Tak proč se to učí? A proč se trvá na tom, aby měli studenti hůlku?"

„Tohle je Evropská tradice. A také to funguje jako bezpečnostní opatření. Pokud jsi zvyklá kouzlit jen s hůlkou, tak máš pak problém třeba v návalu vzteku někoho proklít bez toho, abys ji vzala do ruky. A ta chvíle, kterou ti trvá vytáhnout hůlku, dává tomu druhému dost času se bránit. A také se tím lépe kontrolují kouzelníci. Ten hlídáček, který je povinný pro každého nezletilého kouzelníka se totiž umisťuje na hůlku. Právě z toho důvodu, že většina kouzelníků neumí bez hůlky kouzlit."

„Takže bych se to mohla naučit?"

„Ano, pokud by jsi měla ty správné učebnice."

Jak Giacomo tak Hermiona si uvědomili že je dospělí tiše pozorují. Při tom uvědomění se Hermiona jenom kousla do rtu a sklonila hlavu, vědoma si toho, že už zase začíná vyzvídat. Její zlozvyk o kterém její rodiče prohlásili, že není úplně vhodný pro seznamování se.

Na rozdíl od Hermiony Giacomo nasadil nevinný úsměv a podíval se na svou budoucí matku. Ze svého mládí věděl, že mu matka byla schopna kvůli jeho úsměvu občas odpustit věci, za které málem proklela jeho otce. A tak se rozhodl to vyzkoušet i teď, když je jeho matka mladší a neví o jejich pokrevním vztahu. K Giacomově překvapení ale jeho pohled nezabral a místo toho se musel nepatrně schoulit pod přísným pohledem své starší příbuzné.

„Musím se za svého nezvedeného bratříčka omluvit. Rodinný přítel je z Japonska a můj bratr s ním ke své škodě trávil až příliš času. Tak trochu doufám, že se v Bradavicích naučí, kdy má raději mlčet. I když má pravdu."

„To je v pořádku. Hermiona tím občas trpí také," usmál se John, ale na tváři jmenované se objevil zamračený výraz.

Až bude starší, tak jí to bude slušet ještě víc. Sakra, nad čím to přemýšlím? Proběhlo Giacomovi na chvíli myslí, když uviděl mračící se Hermionu.

„Pokud mohu nabídnout, doprovodili bychom vás na poslední nákupy, které vám chybí, a pokud by se do budoucna vyskytly nějaké další otázky, týkající se kouzelnické společnosti, můžete nám napsat."

„Myslíte.. jako klasickou poštou?"

Alessia se po otázce zasmála.

„Tahle formulovaná otázka je dost nebezpečná. To, co kouzelnicí považují za klasické, by mudlům připadalo přinejlepším zvláštní. A naopak."

„Takže máte asi na mysli sovu," pronesla Jean. „To bude ale problematické. Ve čtvrti, kde bydlíme, by sova vypadala přinejmenším zvláštně. Hlavně, pokud by pořád létala do našeho okna a zpátky."

„To nebude problém. My máme sovu, abychom mohli být v kontaktu se zbytkem rodiny. A Giacomovi jenom prospěje, když si bude moci psát s někým stejného věku."

Giacomo se na svou příbuznou nevraživě podíval, ale nejevil potřebu to jakkoliv komentovat.

„Ale i tak. Sova létající ve dne. Někteří lidé by si toho mohli všimnout."

„Před deseti lety létalo velké množství sov přes den a lidé si toho opravdu všimli. Ale řešilo se to asi týden, než to všichni pustili z mysli. Protože to je něco, co by se normálně přece nedělo. A stejné to bude i v tomto případě. I kdyby si toho někdo všiml, stejně to hned pustí s hlavy, protože se mu nad tím prostě nebude chtít přemýšlet."

„Takže tohle je jedna z těch věcí, které pomáhá udržet kouzelnický svět v utajení? Prostě to, že si to nekouzelníci nechtějí připustit jako něco možného?"

„Ano, pomáhá to. I když ne u všeho."

Po zaplacení účtu a návratu na Příčnou ulici byly zbylé nákupy otázkou už jen několika chvil. Po rozloučení a výměně adres kvůli udržení stálého kontaktu se mohli Grangerovi pohodlně vrátit zpátky domů, protože Hermiona začínala být neskutečně nadšená z množství nových knih, které měla, a které čekaly na to, až se do nich začte.

„Takže tohle byla jedna z nich?" podívala se Alessia na Giacoma, potom co se za nimi zavřely dveře jejich domu.

„Ano, jedna z těch tří, kvůli kterým jsem tady."

„Nečekala jsem, že potkám čistý talent v Anglii. Na kontinentě se má za to, že už je zdejší populace příliš provázaná s magií, díky tomu, jak jsou zdejší kouzelníci izolovaní; tudíž se tady už čistý talent nemá šanci narodit."

„Osobně mám za to, že je poslední, který se tady narodí."

„Jak se mohl někdo takový zkazit a dát se na temnou stranu?"

„To je jedna z otázek, na kterou nejsem schopný odpovědět. A která mi opravdu vrtá hlavou. Protože kdybych udělal nějakou chybu, tak bych to mohl ještě zhoršit."

„Tak budeme doufat, že se ti povede všechno, co má."