Začátek prvního zářiového dne se nesl v nečekaně slunečném duchu. Už od rána bylo jasně poznat, že první den školy bude velmi slunečný a teplý. Ale právě díky tomu, že byl první školní den tak doprava v Londýně byla ještě horší než obvykle. A kolony aut křižovaly celý Londýn od jednoho konce k druhému.

I přes tyto problémy se oba Grimaldiovi dostali na nádraží King´s Cross s téměř hodinovým předstihem. Giacomo jako vystudovaný stavební inženýr pro mudlovský svět tichým hvíznutím ocenil to pomalé prolínání původní budovy nádraží s moderními prvky které se postupně přidávaly tak, aby nijak nenarušily původní dojem v nádraží.

„Hlavně na sebe moc neupozorňuj. Stačí, že už tak budeš brzo přitahovat pozornost."

„Toho si jsem vědom. Budu se držet tak při zemi, jak to jen bude možné. Už jen ty smlouvy jsou dost problém, co teprve až se informace o nich dostane na veřejnost."

„Jsem ráda, že si rozumíme. A teď půjdeme najít Grangerovy."

Najít Grangery nakonec nebylo tak složité, jak se ze začátku i díky davům lidí na nádraží zdálo. Magie manželské smlouvy zapracovala ve prospěch Giacoma. Tah, který smlouva vyvíjela na jeho jádro byl lehce nepříjemný, ale pomohl mu určit, kterým směrem se jedna z jeho budoucích manželek nachází. A pak už nebyl moc velký problém se proplétat davem mudlů, než dorazili na parkoviště, kde právě z auta vystupovali všichni tři Grangerovi.

„Takže jste se sem stihli dostat včas. Ta londýnská doprava jednoho přivádí k šílenství. Zvláště, když jeden někam spěchá," usmál se John Granger, když zahlédl oba kouzelníky, jak se k nim blíží.

„Je pravda, že v tomhle to mají kouzelníci jednodušší," připustila Alessia když se obě rodiny konečně setkaly.

„Na jízdence, kterou jsem od profesorky McGonagallové dostala je napsané, že se odjíždí z nástupiště 9 a3/4, ale pokud vím, tak na celém nádraží takové nástupiště není," začala se Hermiona šeptem vyptávat Giacoma, zatímco je Alessia v doprovodu obou dospělých Grangerů vedla k průchodu na nástupiště.

„Protože tady opravdu žádné takové nástupiště není. Místo toho je tu něco jako portál, který nás přesune na samotné nástupiště. Nástupiště samotné stojí na okraji Londýna, a je očarované tak, aby se do něj nikdo bez dostatečně velkého magického jádra nedostal."

„Tak proč je potom průchod tady na nádraží, když samotná zastávka je mimo město?"

„Tradice. Nakonec se tu to jmenuje "královská křižovatka". A pokud kouzelníci na něco opravdu slyší, tak to jsou šlechtické tituly a stáří rodiny, těmi se s oblibou chlubí."

„A uznávají tedy kouzelníci královnu nebo ne?"

„Uznávali královskou rodinu. V době, kdy se u nich ještě projevovala magie. Ale z toho, co jsem se dočetl, tak je to už pět set let, co se v královské rodině narodil někdo s magií a kouzelníci jsou na tohle hodně vnímaví. Takže ti čistokrevní, jak si hrdě říkají, už přestali královskou rodinu uznávat, a místo toho se věnují jenom sami sobě. Dokonce si i nechali vydat knihu se seznamem čistokrevných rodin, aby si mohli hledat vhodné partnery."

„To zní stejně jako šlechtění zvířat za účelem udržení některých rysů."

Na tuhle poznámku se Giacomo tiše zasmál. Jako bych slyšel mluvit Crimsonovou.

„Ano, zní to tak. Protože čistokrevní kouzelníci v Anglii věří tomu, že by se jejich krev neměla ředit s mudly, protože pak ztrácí magii."

„Ale to je přece blbost, ne?"

„Na tohle by ses asi musela zeptat nějakého léčitele, říkám ti jen o tom, o čem jsem se doslechl. Ale určitě bude možné najít nějaké knihy na tohle téma."

Na poznámku o knihách Hermiona pouze kývla hlavou a začala se rozhlížet, protože skupina konečně dorazila na nástupiště devět. Giacomo si všiml, jak si pro sebe začíná šeptat, a podle pohybu jejích rtů poznal, že počítá.

„Je to opravdu tak jednoduché? Je ten průchod na nádraží v tom třetím sloupu?" zeptala se Hermiona Alessie.

„Nebudu tvrdit že jsou kouzelníci originální, ale ano. Průchod na nádraží je opravdu tam."

„Tak jak je potom možné, že se tam třeba nedopatřením nedostane nějaký mudla? Vždyť se o něj občas musí někdo opřít."

„To je tím, že ten průchod je stavěný na určitou velikost magického jádra. Mudlové buď nemají žádné magické jádro, nebo ho mají tak malé, že se nijak neprojeví. A tak je ochrany kolem průchodu nepustí a místo toho je to pro ně stejně pevné, jako všechny ostatní sloupy."

„A to si nikdo doteď nevšiml, že u toho sloupu mizí lidi?"

„Tohle ti vysvětlí Giacomo ve vlaku. To, jak přesně funguje zákon o utajení, a proč nevadí, že si o tom povídáme takhle veřejně," usmála se Alessia.

Loučení obou Grangerových s dcerou bylo hodně dojemné a Jean je celé proplakala. Jak by ne, poslat své jediné dítě na deset měsíců do internátu, kam se za ním nemůžete podívat, by bylo nesnesitelné pro každého rodiče.

„Budu vám psát tak často, jak to jen bude možné," snažila se Hermiona oba své rodiče uklidnit.

„Tak na to hlavně nezapomeň, až budeš v ležet v té hromadě knih, které ve škole nejspíše budou," usmál se na dceru John, a pak si ji přitiskl k sobě v pevném objetí.

„Bude se nám po tobě stýskat zlatíčko."

„Mě taky tati. Mě taky," pronesla Hermiona se slzami na krajíčku.

Průchod přepážkou byl hlavně pro Hermionu velmi zvláštním zážitkem. Ten pocit lehkého mravenčení po celém těle jí byl lehce nepříjemný, ale vědomí toho, že si něčím podobným bude muset projít jenom několikrát, jí dával důvod to vydržet a nezačít se ošívat. Až pak si všimla, že na nástupišti je umístěno i několik krbů, kterými přicházeli jiní studenti v doprovodu rodičů.

„Proč jsme museli chodit tou přepážkou, když se sem dá očividně dostat i jinak?"

„Protože vy nemáte krb napojený na letaxovou síť, ale hlavně proto, že jsem netušila, že bude nádraží na letax připojené. I když mě to mělo napadnout. A teď už padejte do vlaku. Sice odjíždí až v jedenáct, ale bude lepší, když si najdete místa už teď, abyste pak měli klid."

Hermiona Grangerová se rozhodla využít času, který zbýval do odjezdu vlaku k tomu, aby vyzpovídala svého prvního kouzelnického přítele. Hlavně proto, že si pak chtěla užít zbytek cesty vlakem. Když někam jela s rodiči, tak to bylo vždycky jenom s využitím auta, a tak byla zvědavá, jaké je to cestovat vlakem.

„Tak jak je to s tím utajením Giacomo?"

„A rovnou takhle na přímo? Nebylo by lepší položit nejprve pár nepodstatných otázek, než se zeptáš na jeden z nejdůležitějších zákonů který platí v kouzelnické společnosti?"

„No, já …."

„Jenom škádlím," přerušil Hermionu Giacomo.

„Zákon o utajení nařizuje, že se nesmí kouzli v přítomnosti mudly, a ani se nesmí jakýmkoliv jiným způsobem prozradit existence kouzelnického světa."

„Ano to vím, tak už mi to bylo vysvětleno. Jediná výjimka v tom jsou mí rodiče, protože jsou to moji nejbližší žijící příbuzní."

„Podle toho, co jsem se dočetl, tak je tento zákon jen sepsané osekané znění jiného, mnohem staršího nařízení, vysloveného za použití krvavé magie. V současné době nežije nikdo, kdo by znal jeho přesné znění, ale z toho, co se traduje je jasné, jak přesně funguje."

Omlouvám se lorde deVire. Vy jste u toho nejspíše byl ale na takové pravdy ještě není připravená.

„A už mi to řekneš?"

„Jo, jasně promiň. Říká se, že ti kteří o magii neví, ji nebudou schopni nijak vnímat dokud jim nebude předán jasný důkaz o její existenci."

„Mohl bys to trochu rozvinout? Co je ta krvavá magie?"

„Myslím, že to funguje tak, že pokud se o kouzlech bavíš před někým, kdo o magii neví, tak tě sice slyší, ale jeho mysl ty informace prostě vytěsní jako něco nepodstatného. Nejspíše proto nikdo neřeší ani tu přepážku na nádraží. Máš to stejné jako s těmi fotkami bytostí, které věda neuznává."

„Jako je lochneska, bigfoot a podobně?"

„Přesně tak. Prostě pokud nevíš, že to co se vyfotilo je magické stvoření, tak prostě neuznáš tu fotografii jako pravdivou, a budeš ji považovat za podvod."

„Tím by se dalo vysvětlit, proč se ještě na kouzelníky pořád nepřišlo i přes to všechno, co se dělo. Opravdu je to až tak jednoduché? Že prostě ti, kteří neví, si ničeho nevšimnou, dokud nebudou přesvědčeni o opaku?"

„Ty nejsilnější kouzla bývají většinou ta nejjednodušší."

„A co je to ta krvavá magie?"

„Je to magický obor, který používá při kouzlení místo hůlky krev. Ať vlastní nebo cizí. Proto se tomu říká krvavý zákon. Všichni ho mají vepsaný v krvi, a neexistuje způsob, jak je zrušit."

„To bylo docela krátké vysvětlení."

„Krvavá magie je v Anglii považována za nelegální. Zákon ji staví na stejnou úroveň jako černou magii. A já sám toho o krvavé magii moc nevím. Je jenom jeden rod, který se jí zabývá od svého vzniku, a ten si dává dobrý pozor na to, kde všude jsou o krvavé magii zmínky, a jak moc se toho o ní ví."

„To je tak nebezpečná?"

„Z toho co vím, tak by tomu, kdo tu magii používá, stačila kapička krve jakéhokoliv člověka, a mohl by jej donutit dělat všechno, co by chtěl."

„A když mudlové darují v nemocnicích krev, aby pomohli jiným při operacích…." Hermiona raději nedokončila větu.

„Přesně tak. Čím míň kouzelníků ví o tom, jak přesně tahle magie funguje, tím lépe pro všechny."

„Co je to za rod, který tuhle magii tak střeží?"

„Pokud budeš mít o prázdninách volno, a rodiče tě pustí, tak tě vezmu do rodinného sídla na výroční ples a představím tě."

„To budu ráda. Rodinné sídlo? To zní skoro jako kdyby jste měli více sídel. Pochopila jsem, že to. kde bydlíš se sestrou v Londýně, je jen pronajaté, ale když jsi zmínil rodinné sídlo, tak to skoro vyznělo jako kdybys byl z nějaké šlechtické rodiny."

„Jak se to vezme. Moje rodina má dohledatelné kořeny až do antického Říma k jednomu z patriciů, a i když se tím moc nechlubíme, tak z naší rodiny vzešla i vedlejší, mudlovská větev, která se stala knížecí rodinou v Monaku. Vlastně mu vládnou pořád, ale jejich vazby na kouzelnickou společnost už neexistují. Ale to jsem trochu odbočil. Každý kouzelnický rod, který je starý déle jak pět století, a má dostatečně velké bohatství, se honosí šlechtickým titulem. Ale to uvádí jenom jejich bohatství. Pak je tady ještě titul starobylý. Ten mohou používat pouze rodiny které mají nepřerušenou kouzelnickou tradici po dobu alespoň tisíc let. "

„Takže ty jsi šlechtic?"

„Ano, moje rodina má šlechtický titul. Ale v Evropě se už moc na šlechtické tituly nehledí, a tak se tím rodina moc nechlubí. Ale ve společnosti, která pořád titulům přikládá velký význam, se to hodí."

„Jako je kouzelnická společnost?"

„V Evropě už tak moc ne. Díky komunismu se už tím nikdo nechlubí, a kouzelníci je už nepovažují za důležité. To samé, pokud vím, platí i v Americe. Ale jak jsou na tom Britové, to netuším. Díky tomu, jak jsou místní kouzelníci uzavřenou společností, tak je možné, že ještě pořád přikládají titulům velkou váhu."

„Takže pokud bych byla kvůli svému původu šikanovaná, a ty ses mě zastal, tak by to mělo nějaký vliv?"

„Ano, a vcelku velký. Ale musel bych napsat sestře, aby se přesně podívala na to, jaké jsou zákony, které se tohoto týkají."

„No, snad to nebude potřeba. Ale je dobré vědět, že je tady i tahle možnost. Kdyby náhodou."

„Snad to nebude potřeba."

Oba chvíli sledovali pohyb lidí na nádraží, když se Hermiona odvážila k další otázce.

„Jak to děláš s těmi vlasy?"

„Co myslíš?" zeptal se Giacomo v odpověď zatímco se díval na na kouzelníky na nástupišti. Zahlédl skupinu nápadně si podobných kouzelníků s jasně zrzavými vlasy.

Weaslyovi, rodina mé další manželky. Ale kdo je to ten černovlasý kluk s nima?

„Ptám se, jak to děláš s těmi vlasy že ti mění barvu?"

„Promiň, trochu jsem se zamyslel," zrudl Giacomo a začal zase svoji pozornost věnovat své spolucestující.

Sakra, tohle se mi už hodně dlouho nestalo, že bych si takhle nevšímal, když na mě někdo mluví. Musím se dostat do formy, ty dva měsíce klidu byly až moc.

„Ty vlasy nedělám já. Tedy ne úplně. Jsem metamorfmág. To znamená, že mohu měnit svůj vzhled jak se mi zachce. Jenom u toho musím udržet přibližně stejnou velikost těla."

„Můžeš vypadat jako kdokoliv? To je, no, nevím jestli praktické, nebo děsivé. Vždyť takhle by ses mohl klidně vloupat do banky, a nikdo by si toho ani nemusel všimnout."

„Naštěstí se s tímhle rodí jen pár kouzelníků, a většina z nich pak pracuje na ministerstvech v oddělení pro prosazování zákona. Takže nemají potřebu vylupovat banky. A banky jsou navíc hlídané i kouzelníky z těch důvodů, že je skřeti používají pro převody peněz mezi kouzelnickými a mudlovskými účty, pokud má kouzelník nějaké podnikání v mudlovském světě."

„Takže by se s tím banka vykrást nedala?"

„Dala, ale bylo by to hodně problematické."

Zkusil jsem to jednou, a bylo to dost o držku. Naštěstí to byla malá banka, ve které skřeti neoperovali, ale jak jsem měl sakra vědět, že se v tom městečku všichni znají, a tak si všimnou, když se jeden z nich bude chovat jinak než obvykle? A že polovina těch policajtů, co tam dorazí, budou kouzelníci. Naštěstí se to ututlalo, ale už si rozhodně nechci zopakovat magickou přestřelku na náměstí v pravé poledne. Bylo to, jak ze špatnýho westernu.

„Ahoj, můžu si k vám přisednout? Všude jinde už je plno," přerušila další otázky nesmělá otázka černovlasého chlapce v oblečení, o dobrá dvě čísla větším, než by měl nosit.

„Samozřejmě, klidně se posaď, místa je tu dost," pozval jej Giacomo po tom, co Hermiona lehce kývla hlavou.

„Díky," pronesl klučina, když mu Giacomo pomohl hodit překvapivě těžký kufr na polici nad sedadly.

„Giacomo Grimaldi," usmál se na klučinu Giacomo, a nabídl mu ruku k potřesení.

„Harry Potter, těší mě," odpověděl klučina a stisknul nabízenou ruku. Giacomo si při tom všiml, že Hermiona lehce zalapala po dechu.

Samozřejmě, určitě si sehnala ještě pár knížek navíc a nejspíše se o Harrym dočetla i to, co není pravda, když už je tou legendou, co přežila Avadu. Jenom silně pochybuju o tom, že na těch knížkách bude něco pravdy. Jinak by se už dávno objevili v knihovně ve Městě.

Místo toho, aby Giacomo na Harryho zíral, pomalu jak na svatý obrázek, tak se v klidu posadil, a až pak se začal vyptávat.

„Tak co říkáš na kouzelnický svět Harry?"

„Jak jsi poznal, že jsem vyrostl u mudlů, a o kouzelnickém světě nemám ani potuchy?"

„Jednoduše. Kdybys vyrůstal mezi kouzelníky, tak by se o tobě psalo v novinách že letos nastupuješ do školy. A protože v nich o tobě není ani řádka, tak jsi musel být někde, kde by se o tobě běžná kouzelnická veřejnost nedozvěděla. A to znamená mezi mudly."

Zmínka o tom, že kouzelnická společnost nevěděla, kde se Harry Potter celých deset let schovával, upozornila Hermionin smysl pro detail.

Pokud o něm doteď nikdo nevěděl tak jak by o něm mohli psát všechny ty knihy? To by ale znamenalo, že v těch knihách není žádná pravda, a všechno to budou nejspíše jenom úvahy nad tím, jak to mohl přežít. A nejspíše o tom nebude vědět ani on sám. To se už nemůžu spolehnout ani na knihy, že v nich bude pravda?

„A tady tahle zamlklá a lehce šokovaná čarodějka je Hermiona Grangerová," představil ji Giacomo Harrymu.

„Těší mě," našla Hermiona zase svůj hlas, a potřásla Harrymu nabízenou rukou.

„Abych ti odpověděl na tvoji otázku Giacomo, tak nevím. O tom, že jsem kouzelník, vím jenom měsíc. Od té doby, co jsem dostal dopis z Bradavic. A i pak jsem neměl moc příležitostí se nějak detailně seznámit se vším tím novým. Ale zjistil jsem, že jsem slavný, a že to o mě všichni ví. A že mě každý zvládne hned poznat díky té jizvě co mám."

„Tak to ti moc nezávidím. Přehnaná pozornost je občas dost na škodu, zvláště když na ni jeden není zvyklý."

Že by tohle byl problém jeho vztahu s Ginny Weaslyovou? Harry je známý už teď, a potom, co definitivně porazí Toma, tak bude ještě slavnější. A Ginny Weaslyová Potterová bude mít jen nálepku dívky, která si vzala chlapce, který přežil. S takovou to vypadá, že budu mít možná víc práce, než jsem čekal.

„Zjišťuju že mě poznávají lidi, co ani neznám a blahopřejí mi k něčemu, co si nepamatuji. Hagrid, bradavický klíčník, který mi předal dopis, povídal, že jsem tak slavný protože jsem nějak zničil jednoho černokněžníka. A že jsem jediný, kdo přežil kletbu, která se přežít nedá. Kvůli tomu jsem prý tak slavný."

„Tohle znám," poznamenal Giacomo. „Moje rodina je známá tak moc, že mě poznávají, kamkoliv jdu. Proto jsem dost rád za to, že jsem tady v Anglii, a ne v jedné ze škol na kontinentě. Tady mě totiž alespoň nikdo podle rodného jména nebude znát."

„Ty nejsi z Anglie? A ony jsou i další školy?"

„Jsem Ital. Ale sestra dělá na zdejším ministerstvu, a protože naši pořád cestují, tak bylo rozhodnuto, že budu studovat v Bradavicích. I když bych asi dal přednost jiné škole. Ano, škol je celkově jedenáct. Těch stálých. Sedm velkých, kam se sjíždí studenti i z několika zemí. Zbytek jsou specializované školy, třeba na magické umění, a tak. A pak je jedna speciální, která není pro běžné kouzelníky."

„Jak to myslíš že není pro běžné kouzelníky?" ozvala se Hermiona zatímco Harry vstřebával nové informace.

„Ta škola stojí v tak silném magickém poli, že běžného kouzelníka po určité době přivádí k šílenství. Proto ti, co tam studují, musí mít speciální ochranné amulety, nebo nesmí být čistí kouzelníci. Ale je to co vím jediná škola, která dovoluje dálkové studium, takže jsem se na něj zapsal stejně."

„Jak to myslíš čistý kouzelník?" podivil se Harry.

„Magie je dědičná v tom mají všichni pravdu. Ale ta magie se musela odněkud vzít. Magičtí tvorové ji mají od svého samotného začátku, a někteří z nich mají možnost spojit se s lidmi a mít s nimi děti. A tihle, jak se v Anglii říká, kříženci, jsou podle toho, co jsem četl, odolnější proti působení silné přírodní magie, a tak na ně nemá takový vliv."

„Takže mám v sobě něco z nějakého magického tvora?" ozvali se Harry i Hermiona najednou.

„Ne, to nejspíše ne. Druhý způsob, jak se k magii dostat je se s ní narodit. Prostě když se tvoji rodiče dlouhodobě pohybují v silném magickém poli, tak se to pak může projevit na jejich dítěti. Ale Harry, ty jsi kouzelník. Potterovi jsou starou Anglickou rodinou, která může své kořeny dohledat až do doby zakládání Bradavického hradu."

„To máš z domácí knihovny? Tyhle znalosti?" podívala se Hermiona na Giacoma zatímco Harry trávil fakt, že je potomkem takhle staré rodiny.

„Ano, v knihovně máme i opisy svazků z dob antiky."

Sakra, tohle bych asi normálně vědět neměl. Jasně že to máme v rodinné knihovně, ale neměl bych se s tímhle tím jenom tak vytahovat. Mohlo by to vyvolat hromadu otázek. Musím si dávat pozor na to, co říkám. Ještě že to mohu zamluvit tou rodinnou knihovnou.

„Takže já jsem svoji magii dostala, protože se moji rodiče pohybovali na magických místech?"

„Buď to, nebo jsi ji prostě podědila přes několik generací. Ale aby se tohle zjistilo, tak by to vyžadovalo několik léčitelských kouzel."

„Takže bych si musela zajít k léčiteli, který by to byl schopný zjistit?"

„Jenom pokud tě to zajímá."

„Budu nad tím uvažovat."

Vlak s sebou konečně cuknul, jak se dal do pohybu, a velmi brzo za sebou zanechal celý Londýn. Už to vypadalo, že se Harry začne vyptávat Giacoma na kouzelnickou společnost, když se ozvalo další zaklepání na dveře, a do kupé nahlédl kluk ve starším oblečení s ohnivě zrzavými vlasy.

„Ahoj, máte tady volno? Všude jinde už je plno."

„Jo, klidně pojď dál. Místo tady ještě je."

„Díky. Já jsem Ron Weasley."

„Hermiona Grangerová."

„Giacomo Grimaldi."

„Harry Potter."

Ron Weasley na první dva představené nijak nereagoval, ale když se představil Harry, tak se mu doslova zvětšily oči a veškerou svoji pozornost začal věnovat jen Harrymu.

„A …. máš tu….jizvu? A mohl bych ji vidět?"

Giacomo jenom protočil oči, zatímco si Harry odhrnul neposednou čupřinu, která mu zakrývala čelo a jizvu ve tvaru blesku, která jej tak proslavila.

Sowilo? Tohle nebude symbol toho, že by jej něco chránilo. Tahle runa znamená sílu, případně slunce. Proč by měl někdo něco takového na sobě? Tohle si zaslouží důkladný výzkum.

„Už víte do jakých půjdete kolejí?"

„Koleje?" podivila se Hermiona.

„Ano. V Bradavicích je každý prvák poslán do jedné ze čtyř kolejí. Jmenují se Nebelvír, Havranspár, Mrzimor a Zmijozel."

„Je v těch kolejích nějaký rozdíl?" zeptal se Harry.

„Do Nebelvíru jdou všichni ti, kteří jsou odvážní a čestní, do Havranspáru ti, kteří si cení vědomostí. Do Zmijozelu jde každý, kdo by se mohl stát černokněžníkem, a do Mrzimoru jdou všichni ostatní."

„Není to trochu přehnané tvrzení, že do Zmijozelu jdou všichni, kteří se stanou černokněžníky?"

„Všichni, kteří šli do Zmijozelu, se nakonec přidali k Vy-víte-komu."

„K Voldemortovi?" ozval se zvědavě Harry.

„Nikdo mu takhle neříká. Než jsi ho porazil tak rozpoutal takovou hrůzu, že se všichni bojí ho jmenovat i teď. Deset let po tom, co je pryč," poznamenal tichým hlasem Ron.

Idiot který si dal nezaslouženou přezdívku. Kdyby byl tak dobrej, jak v Anglii tvrdí, a jak se ho bojí, tak bychom ho už měli v Komunitě. Nebo by jej Komunita vymazala, protože to byl idiot. Pomyslel si Giacomo zatímco poslouchal Rona.

„Pokud jsem to četl dobře, tak se k Voldemortovi připojovali čistokrevní, kteří věřili ve svoji nadřazenost," upozornil Rona Giacomo.

„Ale ti jsou všichni ve Zmijozelu," pokusil se mu oponovat Ron.

„Chceš mi říct, že do ostatních kolejí nechodí čistokrevní kouzelníci?"

„Ne, to zase ne. Moje rodina je celá v Nebelvíru. Ale naši nikdy nesouhlasili s tím, co ty-víš-kdo hlásal."

„A víš, že opravdu všichni, kteří chodili do Zmijozelu sympatizovali s Voldemortem?"

„No, nevím. Ale….."

„Tak hned neodsuzuj jenom podle toho, do které koleje kdo chodí. Já bych klidně ve Zmijozelu mohl skončit."

„Proč jsi o tom tak přesvědčený?" zeptal se Giacoma Harry. Hermiona zatím jenom poslouchala výměnu mezi třemi chlapci, a snažila se z toho získat co nejpřesnější informace.

„Jsem z čistokrevné kouzelnické rodiny, a naši se hodně vrtají v politice a právu. Takže bych byl na Zmijozel ideální materiál."

„Podle toho hodnotíš že se hodíš do Zmijozelské koleje?"

„No, a taky naše rodina vyniká v lektvarech, a většina lektvaristů, kteří vystudovali v Bradavicích byla ze Zmijozelu."

„A jak je to v Bradavicích se sportem? Je tam něco na způsob tělesné výchovy? Že jsem v požadavcích v dopise neviděla nic, co by se dalo považovat za cvičební úbor."

„V Bradavicích se hraje jen famfrpál. O jiných sportech nevím."

„Co je to ten famfrpál?" zeptal se zvědavě Harry.

A v tu chvíli Giacomo přestal své okolí poslouchat, protože neměl náladu na to poslouchat básnění fanouška o sportu, který jej nikdy nebavil. Ale Harryho s Hermionou to očividně zaujalo, a tak věnovali Ronovi pozornost.

Místo toho Giacomo využil svého umění nitrozpytu k tomu, aby povrchově pročítal mysli všech, kteří procházeli okolo, aby mohl zasáhnout pro případ, že by došlo k nějakým problémům.

A tahle opatrnost se ukázala jako užitečná ve chvíli, kdy si Giacomo všiml mysli naplněné arogancí a přesvědčením o vlastní nadřazeností. Otevřel oči akorát ve chvíli, kdy se otevřely dveře kupé.

„Slyšel jsem, že tady v tomto kupé sedí Harry Potter," uslyšeli všichni lehce nosový hlas, který přicházel od bledolícího chlapce s téměř bílými vlasy. Za ním stáli další dva chlapci kteří, i když neměli v obličeji inteligentní výraz, budili jasný dojem velké fyzické síly, protože byli přibližně dvakrát takoví jako chlapec, kterého doprovázeli.

Harry chlapce poznal ve chvíli, kdy vstoupil do kupé. Už se s ním setkal na Příčné ulici při nákupu hábitů, a už v té době z něj získal dojem arogantního, namyšleného kluka. A tohle chování, které předvedl ve chvíli, kdy vstoupil do kupé jej v tom jenom utvrdilo. Ale než stihl cokoliv říct, tak blonďatý chlapec pokračoval ve svém proslovu. A tentokrát směrem k Giacomovi, který jako jediný vypadal jako někdo, kdo by mohl být na jeho úrovni. I když oblečený jako mudla.

„Vidím, že jsi ve společnosti mudlovské špíny a mudlomilů. Mám za to, že by pro tebe bylo vhodnější stýkat se s někým, kdo by ti pomohl poznat, kdo stojí za to, abys se s ním stýkal, a kdo se pro to nehodí."

Na tohle už Giacomo musel reagovat. Než stihl zareagovat kdokoliv jiný, tak už stál na nohou před blonďákem a díval se mu do očí. Až v tuhle chvíli si blonďáček všiml, že ten, koho oslovil je trochu více osvalený, než by bylo u normálního kouzelníka zvykem, ale hlavně, že nemá na čele onu proslavenou jizvu. A lehký úkrok dozadu dával poznat, že mu došlo, že nejspíše udělal chybu.

„Děkuji za nabídku. Myslím, že jsem si schopen sám určit s kým bych se měl stýkat a s kým ne. A opravdu nebudu ztrácet čas s někým, kdo nemá ani tolik slušnosti, aby se představil když někam vstoupí. A který nemá ani tolik slušnosti aby se dovolil, jestli může vůbec vstoupit. Prosím, odejdi a vrať se až tě rodiče naučí slušnému chování."

„Víš kdo já jsem? Já jsem Draco Malfoy. Zapamatuj si to jméno."

„Giacomo Grimaldi, těší mě. Jsem rád že jsem tě poznal. A teď prosím odejdi. Viditelně tady nejsi vítán."

Giacomo si nevšiml, kdy se mu v ruce objevila hůlka, ale Draco si toho očividně všiml a bez jakékoliv omluvy velmi rychle vycouval z kupé. Jeho doprovod jej vzápětí následoval.

„Harry, omlouvám se, ale když si mě spletl s tebou, tak jsem toho prostě musel využít. Nemám rád tenhle typ arogantního chování."

„To je v pořádku Giacomo. Už jsem se s ním setkal, když jsem byl na Příčné ulici nakupovat. Už tehdy na mě působil hodně nesympaticky, a dnešek mě v tom jenom utvrdil. Kdo to vůbec byl?"

„To byl Draco Malfoy," ozval se nečekaně Ron. „Jeho otec byl jedním z těch, kteří byli obviněni z toho, že spolupracovali s Vy-víte-kým. Ale vymluvil se z toho. Prý byl pod vlivem kletby imperius."

„Ach tak. Tohle asi nebude kletba, o které je vhodné povídat si ve slušné společnosti?"

„Je považována za jednu ze zakázaných. Jenom její použití tě pošle na doživotí do Azkabanu. To je kouzelnické vězení. Takže ne. Opravdu to není téma do slušné společnosti."

„Tak už se o tom nebudeme bavit."

„To bude asi nejlepší."

„Malfoy určitě skončí ve Zmijozelu. Jeho rodiče i prarodiče tam chodili," oznámil po chvíli ticha Ron.

„Takže pokud opravdu půjdeš do Zmijozelu, Giacomo, tak ho budeš muset vydržet celých sedm let."

„To, že se hodím do Zmijozelu ještě neznamená, že tam skončím. Hlavně jde o to, jakým způsobem to třídění do kolejí funguje."

„To mi bratři nechtěli říct."

„To je škoda. Doufala jsem, že se to dozvím. Nikde jsem se o tom nedočetla."

„Pokud vím, tak to není nikde napsané. Je to tradice, že se prvákům neříká, jakým způsobem budou zařazeni do kolejí."

„Pěkně hloupá tradice," pronesla Hermiona, než se jí na tváři objevil zaujatý výraz.

„A jsou ještě nějaké další zvyky, které mají kouzelníci, a které by se někomu, kdo vyrostl u mudlů mohly zdát zvláštní? Giacomo, Rone?"

„Já jsem Ital. My máme jiné zvyky, než angličani," zamumlal Giacomo, a podíval se na Rona, aby tak dal najevo, že bude muset mluvit jenom on.

„To záleží na tom, koho se zeptáš."

„Jak to myslíš?"

„Mezi kouzelníky v Británii převládají dva názory. Jeden z nich je ten, že by všechno mělo zůstat tak, jak to je, bez zásahů z mudlovského světa. Ideálně by se ani kouzelníci z mudlovkých rodin neměli začleňovat do kouzelnické společnosti, a pokud ano, tak jedině tím způsobem, že budou hned po narození odebráni jejich mudlovským rodičům, a vychováni tak, aby věděli, kde je jejich místo. Ale většinový názor je ten, že by se takové děti měly rovnou zabíjet, aby nešpinili čistou krev."

„To je otřesné. Takové názory patří do středověku, a ne do moderní společnosti," zašeptala Hermiona šokovaně. I Harry vypadal, že se mu z toho, co se právě dozvěděl, udělá špatně.

„Ti kteří takhle smýšlejí, nestojí o nic, co pochází od mudlů, a tak neuznávají žádné jejich svátky ani tradice," pokračoval po chvilce dál Ron Weasley.

„Ale pak je tu i druhá strana, která se snaží, aby se takhle smýšlející jedinci nedostali k vládě, nebo alespoň na nějaké významné pozice. Ti uznávají mudlovské tradice a svátky, a nemají žádný problém s tím je slavit. Ale je jich menšina."

„Nech mě hádat," zamyslel se Harry. „z té první skupiny pochází nejvíce těch, kteří podporovali Voldemorta?"

„Ano," řekl Ron potom co se oklepal. „Ale jejich možnosti jsou díky zákonům dost omezené, a tak se snaží držet s proudem, a moc se neukazovat. Hlavně proto, že se většina z nich vymlouvala na to, že je Ty-víš-kdo držel pod kletbou Imperius, a že by se k němu nikdy dobrovolně nepřidali."

„Díky za informaci o kouzelnické politice Rone, ale pořád jsi mi neodpověděl na moji otázku," upozornila s úsměvem Hermiona.

Ten úsměv jí sluší, i když ty zuby to trochu kazí. Sakra Giacomo, na tyhle myšlenky máš ještě čas, ještě ji není ani dvanáct.

„Jo jasně, promiň," zrudl Ron a rozpačitě se podrbal na hlavě.

„Před nástupem do školy jste si byli určitě kupovat hůlku?" zeptal se, a po souhlasném kývnutí od Hermiony a Harryho Ron pokračoval.

„Když se u dítěte v kouzelnické rodině začne projevovat náhodná magie, tak mu je obvykle půjčena hůlka některého z bývalých členů rodiny, aby si dítko začalo zvykat na její používání, a aby se omezil výskyt náhodné magie. To je třeba také důvod, proč kouzelníci nikdy nebijí své děti. Protože dětská magie je závislá na tom, jak se dítě cítí, tak si nikdo nechce risknout, že by mu mohla náhodná magie ublížit."

Jenom Giacomo si všiml jak se Harry při tomhle oznámení pokrčil.

Tohle je reakce týraného dítěte. V čem to Harry žije? Ne, tohle není moje starost, není můj úkol pomáhat Harrymu Potterovi.

„Pokud jde o svátky, tak se slaví ty mudlovské. Halloween je vlastně jediný kouzelnický svátek který se slaví."

„To je ale škoda."

„Ani mi nepřijde. Vánoce se u nás normálně slaví. A o jiných svátcích se moc nemluví. Pokud vůbec nějaké jsou."

Zbytek cesty se Ron snažil jak Hermioně, tak Harrymu přiblížit, jak to funguje v kouzelnické domácnosti. A nakonec se všichni tři začali vyptávat Giacoma na kouzelnickou Itálii. Tohle byla zkouška Giacomovy přípravy, protože si byl vědom toho, že současná Itálie není stejná jako ta, kterou opustil. Ale kouzelnická společnost se mění jen pomalu, a tak pro něj nebyl problém odpovídat.

Cesta vlakem všem ve společné debatě utekla velmi rychle, a když se začalo stmívat, neklamné znamení toho, že se blížili k cílové stanici, všichni tři chlapci gentlemansky opustili kupé, aby se mohla Hermiona převléct.

Když konečně vystupovali z vlaku, všichni prváci byli plni očekávání ze školy, o které nikdy neslyšeli, a která měla být, alespoň podle toho co se dočetli v zakoupených učebnicích, ve středověkém hradě.

„Prváci ke mně, první ročníky ke mně," rozlehl se nad hlavami hromový hlas přicházející od mohutného, skoro třímetrového muže s hustým plnovousem v koženém kabátě.

„To je Hagrid," oznámil ostatním Harry. „To on mi řekl, že jsem čaroděj a dal mi dopis ze školy."

„Pojďte za mnou, pojďte za mnou k loďkám," hulákal dál obří muž a zatímco se starší ročníky vydávaly po cestě ke stojícím kočárům, noví studenti Bradavické školy pomalu, a někteří i bojácně, pokračovali za Hagridem dolů k jezeru. Giacomo si všiml, že v kočárech jsou zapřaženi testrálové, ale podle reakcí studentů, kteří do kočárů nasedali, tak byl nejspíše jediný, kdo je viděl. A nebo to ostatní nedávali najevo.

Giacomo si toho při příjezdu hned nevšiml, nakonec vlak samotný byl tak plný magie, že se nedalo poznat chvíli, kdy projeli ochranami kolem pozemků. Ale teď, když studenti volně kráčeli po pozemcích, cítil Giacomo jemné dotyky detekčních kouzel, která hodnotila, jestli je v pořádku, aby někdo jako on mohl kráčet po pozemcích školy, a v prostorách školy samotné.

Sakra, tohle jsem nedomyslel. Ochrany kolem školy by mě mohly vyhodnotit jako riziko pro studenty a naložit se mnou podle toho. Nikdy jsem se nemodlil, ale prosím, Mab, dej ať to přežiju.

Giacomo najednou ucítil, jak se od něj kouzla začínají odvracet. Pocit nepříjemného svědění pomalu mizel a cítil, že už může klidně dýchat. Giacomo se začal nenápadně rozhlížet, jestli někde nezahlédne povědomou dámskou postavu v šatech. Místo ní zahlédl jenom osobu v dlouhém kabátě s kloboukem na hlavě. Ale než stačil mrknout tak byla postava pryč.

Kain tady? No jsou to jeho pozemky, mělo mi být jasné, že ve chvíli, kdy na ně vstoupím, tak o mně bude vědět. Asi mu dlužím. Bojím se toho, jak si to bude chtít vybrat.

Giacomo, už klidnější, že jej ochrany kolem pozemků nezabijí, se usadil do první loďky vedle Harryho a Rona. Před nimi seděl Hagrid, který se rozhlížel po ostatních jestli už jsou usazení. Když si sedl i poslední z nových studentů, tak se lodičky daly do pohybu. Loďkám chvíli trvalo, než obepluly drobný výběžek země, který zasahoval do jinak klidného jezera. A pak měli všichni možnost konečně poprvé vidět Bradavický hrad, tyčící se nad jezerem.

Obrovská stavba Bradavického hradu se tyčila nad jezerem a odrážela se na jeho hladině. Na celém hradě bylo poznat, že prošel v minulosti několika přestavbami. Jenom někteří věděli, že hrad, i když postaven tak, aby fungoval jako škola, byl hlavně pořád hradem. Jednou z nejmocnějších magických pevností, stojících na území britských ostrovů. Léta přestaveb, stejně jako škody způsobené jak časem, tak i neopatrným použitím kouzel, se na výsledné podobě hradu podepsaly více, než by kohokoliv napadlo.

Jsem zvědavý, jestli se mi na hradě povede najít původní plány stavby. Mohlo by to být velice poučné. Zjistit, jak se hrad měnil v průběhu staletí, pomyslel si Giacomo při pohledu na hrad.

Zbytek budoucích studentů jen fascinovaně pozoroval hrad. Drobné tetelení magie kolem celého hradu umocňovalo atmosféru, díky které vypadalo světlo vycházející z hradních oken jako žhavé jádro, skryté v praskající kamenné slupce.

Novým studentům ale nebylo dovoleno obdivovat hrad moc dlouho, protože se přiblížili k molu pod hradem. Loďky se spořádaně, jedna vedle druhé, zastavily u mola, aby mohli studenti pohodlně vystoupit, než je kouzlo, které je uvádělo do pohybu, poslalo na cestu zpátky na druhý břeh k vlakové zastávce.

Studenti v čele s Hagridem vystoupali ve dvojstupech do starých kamenných schodů. Bylo vidět, že některým je pohyb po schodech lehce nepříjemný.

„Giacomo, pokud vím tak není úplně normální, abych cítila mravenčení, když po něčem jdu. Nebo za to může všechna ta magie kolem?" zeptala se Hermiona jdoucí vedle něj.

„Staré magické budovy bývají tak prosycené magií, že by jeden mohl klidně říct, že mají vlastní vědomí. A pokud se v takové budově aktivně kouzlí ve velkém, jako třeba ve škole, tak se ta další magie může připojit k již existující magii, která v budově je. Z toho, co jsem četl, tak většina takhle velkých budov má uzlový bod. Místo, kde se shlukuje veškerá zbytková magie uvolněná v jejich prostorách. Není to úplně stejné jako Srdce domu, ale většinou jsou obě místa velmi blízko u sebe. Pokud ne přímo ve stejné místnosti."

„Zase jsi mi neodpověděl."

„Promiň. Myslím, že to, co cítíš, je projev kouzel umístěných na hrad. Hrad má sloužit jako škola a útočiště. Takže hodnotí každého, kdo se pohybuje v jeho prostorách a rozhoduje, jestli je rizikem pro ty, kteří se uchýlili pod jeho ochranu. V tomto případě pro studenty."

„Chceš říct, že hrad sám si rozhoduje, koho dovnitř pustí a koho ne?"

„Jednoduše řečeno, ano. I když všichni tady mají pozvánku, která zajišťuje bezpečný vstup do hradu, tak ve chvíli, kdy budou uvnitř, přestává pozvánka platit, a pak si hrad samotný nejspíše určí jestli je vhodné, aby ses mohla v jeho prostorách pohybovat nebo ne."

„Tak to odvádí pěkně mizernou práci, když dovnitř pustí kdejakou špínu," zaslechli Hermiona s Giacomem za sebou známý hlas.

„Teda pokud jenom nekecáš, abys udělal dojem."

„Víš Malfoyi, já nemám potřebu si vymýšlet. Magické stavby a jejich fungování jsou mým koníčkem. A i když Bradavice nejsou nějak důkladně popsané, z jakého důvodu netuším, tak ostatní školy, které jsou v Evropě, s tím takový problém neměly. A ty takhle fungují. A protože Bradavice jsou nejstarší evropskou školou, tak předpokládám, že se ostatní stavitelé inspirovali právě jejich návrhem."

„Stejně si vymýšlíš. Pokud by to, co říkáš byla opravdu pravda, tak proč by se ho hradu dostávali mudlorození? Zmijozel je tady nechtěl. A Zmijozel byl jeden z těch kteří školu pomáhali stavět."

„Jak můžeš vědět, co by Zmijozel chtěl nebo nechtěl? Mluvil jsi s ním? Nebo jsi četl něco z té doby? Budovat svoje přesvědčení o tom, co je a co není pravda jen podle toho, co se ti hodí, je nejlepší způsob, jak vypadat jako hlupák."

„Ale to platí i pro tebe. Taky nemůžeš vědět jestli by tu Zmijozel mudlorozené chtěl nebo ne."

„To máš pravdu, nemohu to vědět. Ale není nic jednodužšího než se Zmijozela zeptat osobně. Pokud má na hradě svůj portrét."

„Nikdo nikdy portréty zakladatelů nenašel."

„Ale to neznamená, že tam nejsou."

Na tohle už Draco Malfoy neodpověděl. Hlavně proto, že ve chvíli, kdy otevřel ústa, zabušil Hagrid na mohutná dubová vrata, ke kterým dovedl studenty. Ta se po chvíli otevřela, a z nich vystoupila Minerva McGonagallová.

„Tady vám je vedu paní profesorko," zahuhlal Hagrid tak, že mu skoro nebylo rozumět.

„Děkuji Hagride," odpověděla McGonagallová a pozorně si prohlédla studenty.

„Za chvíli budete zařazeni do jedné ze čtyř kolejí, které tato škola má. Jsou jimi Nebelvír, Zmijozel, Havranspár a Mrzimor. Po dobu vašeho pobytu zde na hradě bude vaše kolej něco, jako vaše rodina. Každý váš úspěch získá pro vaši kolej body, stejně tak jako každý váš prohřešek kolej o body připraví. Na konci roku vyhraje kolej s nejvíce body školní pohár. Ale to nejdůležitější, co musíte vědět je to, že každá kolej odráží zásady, přesvědčení a morálku svého zakladatele. Dělat ostudu své koleji je stejné, jako kdyby jste dělali ostudu jejímu zakladateli."

McGonagallová chvíli počkala, než si studenti upravili hábity, a pak otevřela další dveře, které nové studenty uvedly do jejich školního života. A do událostí, které změní kouzelnickou Británii. I když o tom v tu chvíli nikdo nemohl vědět.

„Thanaté, občas bychom se měli sejít i na jiných místech, než jsou bojiště," pronesl lehce opálený muž, vypadající tak na třicet let s uhlově černými vlasy a stříbrnýma očima, oblečený do bílé košile s krátkými rukávy a v kraťasech stejné barvy.

„Nemocnicím se vyhýbáš, a na místa živelných pohrom chodíš jen když chceš pomáhat, Kaine. Co tě za mnou vůbec přivedlo?"

Dáma, která onu otázku položila, nemohla v místech, kde se právě dvojice nacházela, vypadat méně nevhodně. Alabastrově bílá pleť, doplněná o vlasy, které svou barvou mohly soupeřit s vesmírnou prázdnotou, se prostě nehodily do středu africké buše.

Celá scéna by působila idylicky, nebýt toho faktu, že kolem procházející se dvojice právě pobíhalo několik dětí, ozbrojených zbraněmi a snažících se navzájem zabít.

„Nesnáším dětské vojáky. Takové plýtvání potenciálem je přímo odporné."

„Tohle není ten důvod, proč jsi mě vyhledal bratříčku. Tak pověz, co tě za mnou přivádí?"

„Máš pravdu. Tohle není ten důvod. Jak jistě víš, tak mi patří pozemky, na kterých stojí Bradavická škola čar a kouzel. A díky tomu, co Tom všechno udělal, mi fakticky patří i hrad samotný."

„Ano, toho si jsem vědoma. Sám víš, že se tam občas zastavím podívat se, jak se daří tamním duchům, a zjistit, jestli některý z nich už není připraven vydat se ve své pouti dál."

„Takže si jistě dovedeš představit mé překvapení, když jsem zjistil, že mi na pozemky vstoupil cestovatel časem. A ne nějaký ten amatér z ministerstva, používající obraceč času, ale opravdu někdo, kdo se sem dostal ze vzdálenější budoucnosti."

„Nech ho na pokoji. Ten chlapec tam je s mým požehnáním. A s požehnáním i od Mab."

„Chtěl jsem se zeptat, jestli se o něj mám postarat, ale pokud je to tak, nechám ho být. Má to co dělat s tím, že má vazbu s Čistým talentem? Nebo s tím, že do školy nastoupil poslední Peverellův dědic?"

„Obojí, bratříčku, obojí."

„Víš, nečekal jsem, že zrovna v Anglii ještě uvidím čistý talent. Ale spíše mě překvapuje jiná věc. Jsi si vědoma toho, že ten Peverellovic kluk má v sobě dvě duše? No, spíše svoji duši, a pak nějaký odpad, který bych za duši ani nepovažoval."

Po téhle poznámce se pod nohama té, které byla nazvaná Thanaté, objevila jinovatka.

„Ano jsem si toho vědoma. Tom Raddle se mě rozhodl podvést a roztrhal svoji duši."

„Mám se o něj postarat?"

„To naneštěstí nejde. Jsem jediná, kdo si je vědom toho, jak silný doopravdy jsi, ale sám víš, jak funguje ochrana věštby."

„Musel bych zničit celou Anglii, abych se skrze ni dostal, a ani tak by to nebylo stoprocentní."

„Tom Raddle uvedl do pohybu věštbu, která se týká jeho a mladého Pottera."

„Dohlédnu na kluka. Nenápadně. Nemohu se teď v Anglii ukázat. Mohlo by to vyvolat politickou bouři. A hlavně. To, co se děje v Anglii, není můj problém, ale jejich. Mají dva ochránce koruny. Ti by tohle měli řešit."

„Hlavně neudělej nějakou blbost."

„Neboj se. Pokud má mladý Potter věštbou určený střet s Raddlem, tak bude muset zničit všechny kousky jeho duše, aby se věštba splnila."

„Přesně tak. Takže víš, co po tobě budu chtít?"

„Ducholapku na Raddlovu duši. Vyrobím mu ji a zajistím, aby se k ní dostal co nejdříve."

„Díky."

„Spojíš se s Crimsonovou nebo Whitem?"

„Víš, že pokud to udělám, tak nejspíše s křikem utečou. Potom, co se mě pokusí zastavit vším, co budou mít k dispozici. Ale myslím, že mám jistý způsob, jak je nenápadně dostat do Anglie. Alespoň jednoho z nich."

„A podělíš se?"

„V polovině léta jsem mluvil s Flamelem. Zmiňoval se, že po něm Brumbál chtěl půjčit kámen."

„Pořád mě zkouší podvést?"

„Chce být vzpomínán jako druhý Merlin. Kdyby jen věděl."

„Řekl ti Nicolas, proč po něm chtěl kámen?"

„Ano. Prý se obává, že by se jej Tom pokusil ukrást, aby s jeho pomocí získal nové tělo."

„Dobrá výmluva pro to, aby se dostal k něčemu takovému."

„Ale je to už deset let od toho Halloweenu. To, že se Tom zatím o nic nepokusil, je dost špatné. A Brumbál si rád hraje na hrdinu, to víme oba."

„Takže ho používá jako návnadu."

„Taky mě to napadlo. Ale na tohle by jeden z těch dvou slyšet mohl. Minimálně Crimsonová by se mohla nechat přítomností kamene nechat přesvědčit, aby se alespoň na nějakou dobu do Anglie vrátila."

„To budeš muset zjistit sám. Je si Nicolas vědom toho, co s ním chce Brumbál udělat?"

„Ne, tohle je jen moje domněnka. Ale Nicolas není hlupák, nedal Brumbálovi pravý kámen, ale pouze jeho slabou kopii."

„Aspoň že tak. Stačí, že má Brumbál dvě relikvie. Nemusí mít i Flamelovu hračku."