Bradavická Velká síň dělala čest svému jménu. Už na první pohled bylo jasné, že místnost, do které byli budoucí prváci přivedeni, má dobrých sto metrů na délku, a téměř padesát metrů na šířku. Celkový dojem z velikosti místnosti ale umocňoval očarovaný strop, který jako první přitáhl pozornost každého, kdo prvně vstoupil do Velké síně.

Stěny síně se jakoby ztrácely v temnotě noční oblohy, doplněné hvězdami. Jen opravdový znalec astronomie by si všiml, že se na stropě Velké síně nachází všechna existující souhvězdí, která jsou běžně viditelná z britského souostroví. Díky tomu to vypadalo, že se stěny síně pomalu rozplývají a volně přecházejí v oblohu.

Přímo nad hlavami studentů se vznášely hořící svíčky, jejichž plamínky osvětlovaly celou síň. I kdyby do této chvíle jakýkoliv návštěvník pochyboval o existenci magie a kouzel, tento pohled by musel rozptýlit všechny zbývající nevíru. Svíčky musely být nepochybně očarované nejen proto, aby se mohly vznášet, ale také proto, aby z nich nekapal vosk na ty, kteří byli pod nimi.

Až by se pozorovatel nabažil pohledem na strop, jeho zrak by jistě přitáhlo obrovské vitrážové okno, tvořící zadní stěnu místnosti. Obraz, do jehož podoby bylo okno sestavené, ukazoval šestici lidí, tři kouzelníky a tři čarodějky, jak pomocí hůlek ukazují na rozestavěnou budovu na břehu jezera. To vše za dohledu sedmé postavy stojící stranou a neurčitelného pohlaví.

„Jak jsem se dočetla, tak doteď nikdo nepřišel na to, co má ten obraz představovat," zašeptala Hermiona k Giacomovi, který jako jediný z jejího okolí vypadal, že ji bude vnímat. Zbytek budoucích studentů byl příliš užaslý z pohledu na všechnu tu nádheru kolem.

I Giacomo si skleněný obraz prohlížel stejně užasle, jako všichni ostatní. Něco takového byl zvyklý vídat v mudlovských kostelech. Ale nečekal, že něco podobného uvidí v kouzelnické škole. Nakonec i Rudolfínská akademie, ve které skládal své mistrovské zkoušky, byla střízlivější, pokud se jednalo o vnitřní výzdobu.

Celé síni ale vévodila pětice stolů. Čtyři stoly, dlouhé přes tři čtvrtiny celého sálu, byly pokryté hedvábnými ubrusy v kolejních barvách, aby každý student věděl, u kterého stolu se setkává během jídel jeho kolej. Ale kdyby ani to nepomohlo v orientaci studentům, tak neobsazená čela stolů byla ozdobená rytinami zvířecích hlav, které nesly jednotlivé koleje jako svůj symbol. Zleva to byla lví hlava, následována hlavou jezevce. Pak následovala mezera mezi stoly dostatečně velká na to, aby se dala velká síň bezpečně projít, aniž by procházející do kohokoliv vrazil. Pak následoval stůl ozdobený havraní hlavou, a jako poslední byl stůl s hlavou hadí. Přesto se ale nemohl Giacomo zbavit pocitu, že je celá místnost zbytečně velká. Jakoby byla původně stavěná pro více, než dvojnásobný počet studentů.

Všichni, kteří tady teď studují, se narodili za války. Dá se očekávat, že tu bude méně studentů. Ale stejně to vypadá, jako kdyby tady měla mít každá kolej alespoň dva stoly. A ne jeden, naplněný tak s bídou do poloviny.

Teprve až za kolejními stoly, pod bedlivým dohledem vitráže, se nacházel na vyvýšeném místě umístěný profesorský stůl, postavený tak, aby vytvářel jednoduché lomené U, dovoloval každému profesorovi, aby měl kompletní přehled o studentech, sedících u svých stolů.

Ve středu učitelského stolu se nacházelo lehce oprýskané mohutné křeslo, vytvářející díky svému zlatavému nátěru dojem jednoduchého trůnu.

Jak první ročníky procházely cestou mezi kolejními stoly, mohly ti pozornější zaslechnout šeptání studentů. Samozřejmě se už totiž po škole stihlo rozkřiknout, že do Bradavic dorazil Harry Potter, a všichni byli zvědaví, v jaké koleji nakonec skončí.

Při procházení si mohli všichni nově příchozí všimnout několika dveří, které vedly z Velké síně do dalších prostor hradu.

„Počkejte tady," vyzvala Minerva McGonagallová prváky, když skupina konečně došla až těsně pod schody, které pomyslně rozdělovaly Velkou síně na dvě části.

Zástupkyně ředitele pomalu a důstojně vystoupala po schodech a otočila se čelem ke studentům.

Teprve teď si všichni všimli malé stoličky a starého ošuntělého klobouku, který na ní ležel. Ten se po chvíli začal vrtět, jako kdyby v něm bylo schované nějaké živé zvíře. To trvalo tak dlouho, dokud se jeden z jeho záhybů nezformoval do jednoduchých úst. A pak začal klobouk zpívat tichým, lehce skřípavým hlasem.

Zdá se vám, že jsem ošklivý -
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk, než jsem já,
na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti –
jsem moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta –
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle –
ti ničeho se neštítí,
by došli svého cíle.
Nasaď si mě a neboj se
(jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!

Zatímco klobouk zpíval, celá síň utichla. Než se stihl ale vrátit očekávaný studentský šepot, promluvila McGonagallová směrem k prvákům.

„Teď vás budu po jednom vyvolávat. Když řeknu vaše jméno, přijdete sem a já vám dám na hlavu moudrý klobouk. Ten rozhodne, v jaké koleji strávíte následujících sedm let. Po dobu vaší školní docházky bude kolej vaší rodinou. Neudělejte proto své koleji ostudu, aby na vás mohli být její členové hrdí i poté, co vyjdete ze školy."

McGonagallová chvíli počkala, než se ruch v síni uklidnil, pak vytáhla srolovaný pergamen, a po jeho rozbalení začala číst jednotlivá jména.

Už od chvíle kdy klobouk začal zpívat přestal Giacomo věnovat větší pozornost svému okolí. Předpokládal, že mu ve škole, alespoň pro tuto chvíli, nehrozí žádné nebezpečí a tak si mohl v klidu prohlídnou vitráž za učitelským stolem.

Podle barevného rozlišení budou čtyři z těch šesti zakladatelé. Osoba vytvořená z našedlého skla stojící stranou bude nejspíše Kain, nakonec škola stojí na jeho pozemcích, a ten vtip s tou sázkou je neskutečně profláklý. Kdo jsou ale ty zbylé dvě osoby? Budu si pak muset tu vitráž prohlédnout pořádně. Pokud na to bude dostatek času.

„Finnigan, Seamus."

Giacomo zpozornil, když se konečně McGonagallová dostala ke studentům před ním.

Chlapec s pískově žlutými vlasy se posadil na stoličku než mu byl nasazen klobouk.

„NEBELVÍR," vykřikl klobouk po chvíli, a chlapec se mohl vydat ke stolu s červeným ubrusem.

Goldstein, Anthony, chlapec s německým jménem byl zařazen do Havranspáru. To, že byl Goyle Gregory poslán do Zmijozelu nepřekvapilo nikoho, kdo byl seznámený s rodinnou historií tohoto chlapce. Už když chlapec přecházel od učitelského stolu ke Zmijozelskému, bylo poznat, že z toho není moc nadšený. Vězet v mohutném těle, tak netypickém pro jedenáctiletého chlapce, nejspíš nebyla legrace, ale Giacomo věděl, že historie rodiny tohoto chlapce se pojí spíše s tvorbou magických předmětů a zbraní než s klasickými kouzly.

Měli zůstat ve Skandinávii. Tam by se jim dařilo lépe.

„Grangerová, Hermiona."

Když Giacomo uslyšel jméno své budoucí manželky, zpozorněl.

Hnědovlasá dívka div nevyběhla, jak se snažila dostat co nejdříve ke stoličce, aby mohla být zařazena. Klobouk jí přepadl přes oči, když jí ho McGonagallová nasadila na hlavu.

Všichni měli možnost vidět, jak se klobou na dívčině hlavě vrtí, a ti pozornější by si všimli, jak se dívce neslyšně pohybují rty, jako kdyby s někým vedla velmi tichou, ale očividně velmi důležitou diskuzi. Nakonec se usmála.

„NEBELVÍR," vykřikl klobouk, i když z jeho hlasu byla poznat jistá neochota poslat dívku zrovna do této koleje.

„Giacomo, Grimaldi."

Mladý cestovatel časem vydechl když uslyšel své jméno a pomalým, rozhodným krokem se vydal dopředu. Když mu byl na hlavu nasazen klobouk, ucítil drobný magický pulz jak se aktivovalo kouzlo na klobouku.

„Ale to se podívejme. Někoho takového jsem ještě nezařazoval. Jak si mám poradit s někým kdo už jednu školu dokončil a je vlastně dospělý," uslyšel Giacomo v mysli tichý, zvědavý hlásek.

„S tím Vám neporadím. Je pravda, že bych nejraději do školy nechodil, ale můj úkol mě k tomu nutí."

„Ano, ano. Vidím tady ty důvody, které tě vedly k nástupu do školy. Ale kam s tebou, mladíku?Zmijozel by byl pro tebe ideální, nakonec, máš hodně dovedností, kterých si Zmijozel opravdu cenil. Ale úkol, který byl před tebe postaven, by byl hoden spíše Nebelvíra. I když ani v Havranspáru by ses neztratil. Vědomostí a znalostí si ceníš opravdu vysoko."

„Nejlepší bude, když budu tam, kde budu mít nejsnadnější cestu ke splnění svého úkolu. Takovou, která neohrozí nikoho dalšího."

„Obávám se, že něco takového je nemožné. Už jen kvůli tomu, jaký je tvůj úkol. Ale protože ucházet se o trojici, podle tvých vzpomínek opravdu mocných, čarodějek, je něco, co by nejspíše udělal Nebelvír, tak je jasné, kam tě pošlu."

„Myslel jsem si, že tohle bude hlavní rozhodovací bod."

„Ano, to je. Uvidíme, jak se bude někomu se zmijozelským myšlením dařit v jiné koleji. Možná jí to nakonec i pomůže."

„Uvidíme. Hlavně chci ale přežít."

„NEBELVÍR," vykřikl klobouk tak nahlas, že by to nejspíše slyšel i nahluchlý.

S drobným úsměvem na tváři se Giacomo posadil u nebelvírského stolu mezi již dříve zařazené studenty.

„Giacomo, těší mě."

„Dean," pozdravil se jako první snědý kudrnatý chlapec.

„Seamus," pozdravil Giacoma jako druhý chlapec, jehož zařazení sledoval pozorněji. Irský přízvuk byl v chlapcově hlase velmi znatelný.

„Giacomo. To není moc anglické jméno." poznamenal Dean.

„To není. Jsem rodilý Ital."

„To v Itálii nemají kouzelnické školy?"

„V Itálii přímo ne. Nejbližší je malé dívčí lyceum v Athénách a Krásnohůlky ve Francii."

„Tak co tě přivedlo z prosluněné Itálie do deštivé Anglie?"

„Co by. Sestra tu má práci, a protože rodiče dost cestují, tak bylo rozhodnuto, že budu chodit do školy nejblíže k místu, kde bude sestra pracovat. A to jsou Bradavice."

„A co tvoje sestra bude dělat? Obchody na Příčné svoje majitele mají, a nikde jinde žádné kouzelnické obchody nejsou."

„Vyjádřil jsem se asi lehce nevhodně. Sestra bude pracovat na britském ministerstvu kouzel jako diplomatický atašé."

„Jako co?" ozvalo se několik jedinců, kteří doteď jen poslouchali představení jednoho z nových přírůstků do koleje.

„Diplomatický atašé je jedinec, který funguje jako spojka mezi jednotlivými vládami," přidal se do rozhovoru Dean.

„Mudlovské vlády je používají pravidelně. Je to pro ně lepší, než se spoléhat na to, že se jejich ministři někde sejdou, aby projednávali věci, které jejich země tíží."

„Giacomo, v čem tam bude tvoje sestra pracovat?" zeptal se Dean zvědavě svého spolužáka.

„Kdybych ti to řekl, tak bych tě musel zabít," pronesl Giacomo pochmurným hlasem směrem k Deanovi. V tu chvíli se kolem jich rozlehlo mrtvolné ticho, které po chvíli přerušil Deanův smích.

„Tak ten se ti povedl," dostal ze sebe Dean během smíchu.

„Nahrál jsi. Nemohl jsem to nechat jen tak být. Promarnit příležitost na dobrý vtip, to se nedělá."

„Potter, Harry," zaslechli všichni hlas McGonagallové.

V tu chvíli bylo v celé Velké síni takové ticho, že by snad bylo slyšet i spadnout špendlík. A pohledy všech sledovaly černovlasého chlapce s brýlemi, jak jde pomalým nerozhodným krokem ke stoličce s kloboukem.

Klobouk se na Harryho hlavě vrtěl. Bylo poznat, že si není úplně jistý, kam má Harryho poslat a podle toho, jak si Harry pro sebe něco tiše šeptem říkal, se dalo odvodit, že vede s kloboukem rozhovor o tom, do jaké koleje ho pustí. A pak k tomu konečně došlo.

„NEBELVÍR," vykřikl klobouk na celou síň.

Reakce na oznámení Harryho nové koleje byly rozdílné. Dospělí sedící za učitelským stolem si viditelně oddychli, že Harry skončil ve stejné koleji, jako jeho rodiče. Zbytku studentů to bylo, alespoň podle reakcí, jedno. Až na vyjímku právě u Nebelvírského stolu. Ten totiž po oznámení, že se Harry Potter stane členem lví koleje, doslova explodoval v nadšení. Dva naprosto stejní kluci, podle barvy vlasů nepochybně také z Weaslyovic rodiny, vstali, chytili se za ruce, a zatím co poskakovali na místě, vykřikovali na celou síň „My máme Pottera. My máme Pottera." Oba se po chvíli ale uklidnili, když na nich spočinul pohled McGonagallové. Pokorně se tedy posadili, a pouze na jejich zářících tvářích bylo poznat, jak jsou nadšení z nového přírůstku do koleje. Ale podobné nadšení bylo poznat i na dalších studentech Nebelvíru.

Než se stihl zapojit do další debaty, ve které se Dean snažil některým starším studentům vysvětlit podstatu toho vtipu, ucítil Giacomo dva útoky na svou nitrobranu.

Konečně, ale trvalo jim to. Už jsem si myslel, že jsou informace o nich neplatné.

Jeden z útoků na Giacomu nitrobranu byl jemný, skoro neznatelný, jako pohlazení peříčkem. Druhý by se dal nejlépe přirovnat krumpáči. Giacomo byl vyškolen v obou těchto druzích útoků, stejně jako v obraně proti nim.

Ještě štěstí, že jen málo těch, co to umí, jsou ochotni naučit i tu třetí formu nitrozpytu. To bych měl jinak opravdu problém.

To byla Giacomova poslední mentální poznámka, než se začal soustředit na aktivní obranu.

Giacomova nitrobrana, tak jak si ji vytvořil v době, kdy pobýval v Japonsku, byla tvořena ze dvou vrstev obrany. Za pevnou, neprůchodnou zdí se nacházelo zrcadlové bludiště. Giacomo, stejně jako zbytek rodiny, měl za to, že tenhle projev jeho nitrobrany je daný tím, že je to první metamorfmág který se v rodině narodil. Nejspíše jako adaptace na časté používání mnoholičného lektvaru. A přesně toho Giacomo využil, když se rozhodl aktivně bránit oběma útokům nitrozpytu.

Pevná betonová stěna nesoucí známky několika drobných útoků prostě zmizela a vpustila obě útočící vědomí dovnitř. Oba dva nitrozpytci to považovali za úspěch a pokračovali dál, zvědaví, co se o novém studentovi dozví. Až potom co vstoupili do bludiště pochopili svou chybu. Zrcadla se neprojevovala stejně, jako v běžném zrcadlovém bludišti. Místo toho obě vědomí měla možnost v zrcadlech vidět sama sebe, jak se navzájem zabíjejí různými, pro ně obě známými, způsoby. To oběma stačilo na to, aby se velmi rychle stáhla z Giacomova vědomí.

Když Giacomo ucítil, že už je ve své mysli zase sám, a že už na jeho nitrobranu nic neútočí, tak se lehce usmál a konečně zjistil, že už jsou všichni prváci zařazení, a že se čeká na ředitelův proslov. Ten se právě zvedal ze svého křesla.

„Vítejte! Vítejte v novém školním roce v Bradavicích! A než začneme s hostinou, rád bych vám ještě řekl několik slov, a sice: Vrták! Brekot! Veteš! Cuk! Děkuji vám!"

„On je – tak trochu blázen, není? " zeptal se nejistě Harry chlapce, který se představil jako Percy, Nebelvírský prefekt.

„Blázen?" řekl Percy povzneseně. „Je to největší kouzelník, jaký kdy žil. Má svoje výstřelky, ale to nic nemění na tom, že je to génius a největší žijící čaroděj."

Když Giacomo zaslechl, jak Percy vyzdvihuje Brumbála, se musel ušklíbnout. Naštěstí si předtím dal před obličej ruku, takže si toho nikdo nevšiml.

Ten určitě.

To už se na stole objevily hromady jídla. Hovězí pečeně, pečené kuře, vepřové a jehněčí kotlety, párky, slanina a bifteky, vařené brambory, pečené brambory, hranolky, vaječný svítek, hrášek, mrkev, omáčka, kečup, a z nějakého nevysvětlitelného důvodu i větrové bonbony. Vedle toho tam byly i skleněné džbány, plné různých nápojů, od čisté vody po různé džusy. Ty normální, ovocné ale i zeleninové.

Giacomo si už ze zvyku každé jídlo, které si nakládal na talíř, prověřil jednoduchým neverbálním kouzlem na kontrolu jedů v jídle. Bylo to jedno z těch kouzel, které se musel naučit už jako malý kluk, ještě před tím, než se začal učit používat hůlku. Dalo by se říct, že to kouzlo je jeho druhou přirozeností. Nakonec mu už dvakrát zachránilo život. Nebyl sice překvapený tím, že ve školním jídle žádné jedy nebyly, ale naučené zvyky se jen těžko potlačují.

Tak, s kým si to budu muset poradit. Raději bych měl počítat s tím, že tu budu celých sedm let. Moc se mi do toho sice nechce, ale pro krytí to bude nejlepší. A alespoň budu mít holky pod dohledem, abych snížil co nejvíce riziko toho, že se zkazí. Největší problém bude nejspíše osazenstvo Zmijozelu. Podle jmen, které McGonagallová předčítala při zařazování, tak většina prvního ročníku Zmijozelu jsou potomci těch, kteří se v Tomovi přidali při jeho řádění. Pokud jsou informace z té doby přesné, tak se vymlouvali na to, že byli pod vlivem kletby Imperius. Ale stejně se k němu přidali při jeho druhém návratu a aktivně se účastnili útoku na Bradavice. Jsem zvědavý, jak moc je mládež naočkovaná názory svých rodičů. Největší problém bude nejspíše Malfoy. Má kontakty na kontinentě, a jako potomek starého francouzského rodu by mohl využít stará spojenectví. Pokud o nich ví. Zbytek jsou místní, a tak by neměli představovat moc velký problém. Rozhodně by neměli mít takové možnosti jako Malfoy.

„Giacomo."

„Hej, Giacomo! Vnímáš?"

Giacomo se probral ze zamyšlení a zjistil, že na něj mluví Harry.

„Jo vnímám. Jenom jsem se trochu zamyslel."

„To bych chtěl vědět nad čím když sis ani nevšiml že jsi už dojedl," usmál se na něj Harry.

„Ale jen tak. Nad novými dojmy, a nad tím s kým budu ve škole."

„Jak to myslíš s kým budeš ve škole?"

„To je jednoduché. Většina z těch, kteří byli dnes zařazeni, se počítá mezi staré nebo dokonce vznešené rodiny."

„To jako šlechta?"

„Ne přesně, i když si dost potrpí na tituly. Ale nemají titul přidělený panovníkem, takže formálně to šlechtici nejsou."

„Za chvíli se vydáme na kolej. Držte se u mě, ať se nikde během cesty neztratíte," zaslechli všichni prváci hlas Percyho Weaslyho.

„Koho sakra napadlo udělat pohyblivé schody ve škole?" pronesl Dean Thomas nahlas myšlenku, která napadla většinu studentů. Bylo poznat, že se členové kouzelnických rodin nad něčím takhle šíleným vůbec nepozastavují, ale pro mudlorozené to bylo něco nového, a z většinového pohledu i šíleného.

„Třeba zapomněli ty schody postavit, když se hrad stavěl, a tak je museli dodělat dodatečně. A nejspíše jim na ně nezůstalo dost kamene," pousmál se Giacomo.

Zajímalo by mě, jestli se budou někde dát sehnat stavební plány hradu. Protože jinak budu muset najít uzlové místo a to se bude v místě takhle prosyceném magií hledat hodně špatně.

„Bradavický hrad pomocí své magie vystavěli všichni čtyři zakladatelé, je to napsané hned v první kapitole dějin čar a kouzel." ozvala se Hermiona.

Netrvalo dlouho, než se pohyblivé schody seskládaly tak, aby dovolily prvnímu ročníku nebelvírské koleje dojít do komnat. které budou na zbytek roku jejich domovem.

Průchod do nebelvírské koleje chránil obraz korpulentní starší dámy, oblečené podle antické módy.

„Vítejte," promluvila. „Vítejte v Nebelvíru, zlatíčka. Já jsem Buclatá dáma, a hlídám vstup do vaší koleje. Vždy ráno řeknu vašemu prefektovi a kolejnímu řediteli heslo pro daný den. Pokud se budete chtít dostat do koleje, budete mi je muset říct. Jinak vás nebudu moci pustit dovnitř."

„Caput Draconis," promluvil Percy na Buclatou dámu, která se už chystala začít zpívat. Obraz se odklopil, a dovolil všem nejen nahlédnout, ale také vstoupit do společenské místnosti nebelvírské koleje.

Dominantou obrovské místnosti s červenozlatými tapetami byl velký krb, ve kterém zrovna hořel oheň a plnil celou místnost příjemným a očekávaným teplem. Byl to velký rozdíl oproti studeným chodbám samotného hradu. Nad krbem samotným byl obraz krajinky lesa ve zlatém rámu. Nebyl to jediný obraz v místnosti, ale byl jediný, který nebyl portrétem. Krátce po příchodu nováčků si obrazy začaly mezi sebou povídat, a zaplnily celou společenskou místnost tichým šumem.

Před krbem se nacházelo několik na první pohled pohodlných křesel. Pod každým velkým oknem vedle krbu stály červenozlaté pohovky. Jak pohovky pod okny, tak i křesla u krbu, byly vyrobené v barokním stylu, narozdíl od ostatních křesílek, rozmístěných kolem kulatých stolků ve zbytku místnosti.

Kromě vstupu, kterým přišli studenti, se dala společenské místnost opustit ještě dalšími dveřmi, v jejichž dřevě byly vyryty stylizované obrazy lva a lvice.

Celá nebelvírská společenská místnost budila dojem příjemného bohatého rodinného tepla, které se jakoby pomalu vpíjelo do každého, kdo vstoupil do místnosti. Pak se ozvalo tiché zakašlání, jak si někdo konečně vyžádal pozornost mládeže. Všechny pohledy, do té chvíle toulající se po celé místnosti, se otočily na onu osobu.

Profesorka McGonagallová stále před krbem a vřelým, i když přísným pohledem se dívala na prváky.

„Já jsem profesorka Minerva McGonagallová. Podle jména mě už znáte z dopisu, který jste obdrželi. Nejsem jen zástupkyní pana ředitele, ale jsem také kolejní ředitelkou Nebelvíru. Na úvod bych vás chtěla přivítat v nejprestižnější Bradavické koleji. Jak se dozvíte, Godrik Nebelvír, zakladatel Bradavic a naší koleje byl poctivý a odvážný muž, který si zakládal na cti. Protože vás Moudrý klobouk umístil do Nebelvíru, tak se od vás očekává, že v sobě už tyto vlastnosti máte. Vaše kolej se stává vaší rodinou, a vaše chování by ji nemělo pošpinit. Pokud budete mít mezi sebou nějaké problémy, řešte je v klidu, zde v koleji."

McGonagallová se na chvíli odmlčela, aby mohli prváci vstřebat to, co jim řekla.

„Nebojte se mě vyhledat s jakýmkoliv problémem. Pokusím se vám pomoci tak, jak jen to bude možné. Děkuji za vaši pozornost a vítejte v Nebelvíru."

Poté, co McGonagallová odešla z koleje uličkou, kterou studenti mimovolně vytvořili se ujal slova Percy Weasley.

„Jako Nebelvírský prefekt bych vás chtěl také přivítat v koleji, a vyjádřit svou radost z toho, že tu máme tolik nadějných mladých kouzelníků a čarodějek. Co naše ředitelka neřekla je to, že během školní docházky budete čelit i mnoha obtížím. Jak jste si už nejspíše všimli při úvodní hostině, Zmijozelská kolej nemá nebelvíry moc v oblibě. Důvody, proč tomu tak je, jsou ztracené v dávné minulosti, ale to hlavní před čím vás chci varovat je to, že studenti Zmijozelu budou dělat všechno pro to, aby vám pobyt ve škole co nejvíce znepříjemnili. Tímto bych vás chtěl všechny požádat aby nereagovali na jejich provokace, a nenechali se zatáhnou do jejich pokusů poškodit pověst naší koleje."

„Zmijozelský kolejní, profesor Snape, své koleji neskutečně nadržuje a poškozuje Nebelvír kdekoliv jen může," poznamenal Ron k bratrovu projevu dostatečně potichu na to, aby to slyšelo jenom jeho okolí. Naštěstí v té části, která Rona slyšela byl i Giacomo.

Tak teď by mě zajímalo, jestli je to opravdu tak vážné, nebo jestli se z nebelvírské koleje nestal jenom spolek ufňukánků.

Po Percyho varování se studenti prvního ročníku začali rozcházet do svých komnat. Giacomo ucítil drobné zabrnění magických ochran kterými prošel v okamžiku, kdy se jeho noha dotkla schodiště vedoucího do chlapeckých pokojů.

Ochrany i na schodišti? Kdo tady byl tak paranoidní? Fakt budu muset najít staré stavební plány? Takovéto ochrany se umisťují při stavbě, takže by tam o nich měla být zmínka.

Obyčejné dřevěné dveře se zlatým číslem jedna, označující jejich komnaty, našli snadno. Byly to jediné dveře na prvním odpočívadle na dlouhých kamenných točitých schodech. To, že schody vedly dále, dávalo jasně vědět, že zbylé ročníky mají své pokoje výš. Ron, který šel první z šestice nebelvírských chlapeckých prváků, se dveří ani nestihl dotknout, když se před ním otevřely a ukázaly komnaty, které budou všichni po dobu zbytku své školní docházky nazývat domovem.

Studenti nebyli jediní obyvatelé hradu, kteří měli první školní den plný nových a velmi zajímavých dojmů. Na rozdíl od svých kolegů ale Severus Snape nebyl po seznámení svých nových háďat s kolejí na cestě do svých soukromých komnat, ale do ředitelny. Skoro to vypadalo, že Albus Brumbál očekával příchod hlavy zmijozelské koleje, protože ještě než stihl Severus Snape říci heslo, odsunul se kamenný strážce stranou, a dovolil mu tak vystoupat po schodech do ředitelny, kde už na něj za stolem čekala jeho druhá největší životní chyba.

„Nečekal jsem tě tak brzy Severusi. Měl jsem za to, že se ukážeš až po první hodině, abys si postěžoval na mladého Harryho."

„O Potterovi mi teď nemluvte, Brumbále. Musíme probrat něco jiného."

„Máš na mysli našeho italského hosta?"

„Ano."

„A co přesně ti na něm vadí?"

Severus Snape se na svého nadřízeného překvapeně zadíval.

„Oba jsme se pokusili dostat se skrze jeho nitrobranu."

„To ano. Jeho obrana byla velmi překvapivá."

„Překvapivá? Takhle agresivně se nebrání ani Pán zla."

„To můžeš posoudit hlavně ty Severusi. Ale už je členem školy a koleje. Teď už ho tady budeš muset snášet."

„Nevěřím mu Brumbále. O jeho rodině se nedalo skoro nic zjistit. A vy víte, že má Lucius na kontinentě dost kontaktů, aby tam zjistil naprosto všechno."

„Ano, toho si jsem vědom. Ale pokud je moje podezření správné, a Tom se jenom někde skrývá, aby se mohl vrátit, tak by mohlo být užitečné mít na své straně někoho, o kom nebude moci zjistit, jak jej dostat na svou stranu."

„Už zase zkoušíte hrát své hry? To vám nestačí, že do nich zapojíte Pottera?"

„Je to pro vyšší dobro, Severusi. Pokud bude ochoten spolupracovat, a bude mít na Harryho ten správný vliv, tak nevidím problém v tom, aby nemohl zůstávat ve škole. Pokud to nepůjde jinak, tak pořád můžeš připravit lektvary, které usnadní tvoje pokusy projít jeho nitrobranou."

„Víte jaké mají dopady."

„Ano vím. Ale mám za to, že na jedenáctiletém chlapci nebude jejich vliv tak znatelný jako na dospělém kouzelníkovi."

„Jenom doufám, že se vám to nevymkne z kontroly, Brumbále. Mohla by to být katastrofa."

„Nikdy se mi nic nevymklo z kontroly, Severusi. Vždycky všechno vycházelo přesně tak jak jsem chtěl."

Jo, jako tvoje snaha dostat Crimsonovou a Whita na svoji stranu. Místo toho, abys je nechal dělat svoji práci, tak jsi je chtěl tak moc dostat do řádu, že oba odešli z Anglie a nechals nás, abychom se s Voldemortem vypořádali sami.

„Dobrou noc řediteli," rozloučil se Severus a konečně se vydal do svých komnat aby se alespoň trochu vyspal.