„NE!" Mladá žena se rozeběhla ke břehu.

Než stačila cokoliv udělat, muž, který se roky vydával za jejího anděla, hodil kolem krku mladého vikomta provaz a pevně ho přitáhl k mříži. Raoul silně zachroptěl.

Musela něco udělat. Ihned. V posledních hodinách se událo tolik zvratů, jako nezažila za celý život. Od ráno šlo vše špatně a vyvrcholilo to nynější událostí v podzemí pod operou. Měla pocit, jako by jí celý život proklouzával mezi prsty jako kluzký had, kterého nelze zachytit. Nyní stála v podzemí v domově obávaného Fantoma opery, který se v poslední hodině choval hůře než šílenec a před jejími oči chtěl škrtil jejího snoubence. Nechápala jeho pohnutky a přišlo jí to jako ošklivá zlá noční můra, ze které se chtěla probudit. Neomylně však věděla, že je to bohužel jen zbožné přání, a že toto je krutá realita.

„VYBER SI! Buď si mě vezmeš, nebo tvůj milenec zemře, ale budeš volná. Žádná jiná varianta neexistuje." Fantom stál uprostřed stojací vody, v rukou provaz. Jeho hlas byl nekompromisní a zněl velice výhružně.

„Proč jsi sem chodil?" zanaříkala mladá žena. Věděla, že by Raul pro ni riskoval svůj život, ale nikdy by si neodpustila, kdyby kvůli ní zemřel.

„No tak? Svatba nebo pohřební rekviem. Má trpělivost je omezená." Vzít si ho? Ruce se jí zaťaly do záhybů svatebních šatů. Vždy se choval naprosto profesionálně během jejich hodin, jistou touhu ukázal až během představení, ale to byla přece jen hra. Věděla, že je jí posedlý, miloval její zpěv a toužil jí ovládal, ale láska? Ne, že by jí to nikdy nenapadlo, ale nikdy nedal najevo, že by jí miloval. Jen, že ji chce vlastnit. Proč by si ji chtěl vzít? Nebyla nijak výjimečná a ona nebyl nikdy tak milý jako Raoul, ani se jí nedvořil. Vždyť to bylo absurdní – ještě nedávno v něm viděla nadpozemskou bytost, kterou nelze spatřit a nyní?... Ale na úvahy a otázky nebyl čas. Christine se rychle rozhlédla po podzemí a doufala, že jí něco upoutá, něco pomůže, jak z této situace ven.

„Tak si VYBER! Má trpělivost je omezená!" zahřmělo mezi skalními stěnami a Christine se rychle otočila k jeho původci. Raoul silně zalapal po dechu, neboť se mu lano zařízlo náporem tahu do krku a zvedlo ho na špičky. Obávaný Fantom chtěl všemi způsoby získat to, po čem toužil. Celý život mu Bůh upíral, aby on sám mohl být obyčejným mužem a jeho tvář byla natolik pokřivená a nedokonalá, že se mu mnohé dveře zavřeli. Chtěl mít tedy jen to nejlepší. Vždy dostal, co chtěl a nebál se pro to udělat cokoliv. Vlastnil vždy ty nejlepší věci a v mnoha věcech on sám byl nejlepší – génius. Stačilo málo a dokázal kohokoliv přimět, aby jednal, jak chtěl on. Nyní byl však na pokraji toho, aby o tuto ženu, pro kterou by položil duši, přišel a jen samotná myšlenka na takovou variantu ho doháněla k šílenství. Musí ho mít ráda… Musí zůstat s ním. I kdyby to znamenalo, že toho mladého muže zabije.

Christina se nervózně kousla do rtu. Proč jí tohle dělá? Proč jí neustále každý staví do předem hotových situacích? Zatoužila po tom mít vlastní volbu bez nátlaku. Pokud zůstane… POKUD, bude mít vůbec někdy svojí vlastní vůli? Nebo o ní definitivně přijde? Ovšem nyní nešlo o ni. Musí nějak Raoulovi pomoci a zachránit ho. A v tu chvíli se rozhodla.

„Zůstanu." Její náhlá odpověď byla jasná bez sebemenšího náznaku nejistoty.

Oba muži se na ni upřeně zadávali. Raoul těžce dýchal u brány a z vlasů mu kapala voda. Představa, že by obětovala svůj život, aby byl volný ho mučila. I jí samotnou překvapila její rychlá odpověď. „Ne-dělej… to... nedovolím..." zachroptěl uvězněný mladý muž."

„Já… Já tu… Zůstanu tu." Její hlas o něco znejistěl, ale stále trvala na svém rozhodnutí. Jinak to nešlo. Později můžu přemýšlet, co dál, ale teď musí hlavně zajistit, aby tento muž, co se na ní právě podivně usmál... tento Fantom… Anděl... Psychicky narušená osoba… On nesměl… Prostě Raoul se odsud musel dostat. Za každou cenu.

Fantom jí svým zlatým pohledem nedůvěřivě probodl, a tak dodala: „Zůstanu tu, pokud ho pustíš. Musíš ho nechat jít a… neublížit mu."

„Jsi si jistá?" zeptal se pomalu náhle svůdným, ale důrazným hlasem Fantom opery. Přes znetvořené rty mu prolétl vítězoslavný úsměv. Věděl, že vyhrál.

„Naprosto." Její odpověď byla nyní skálopevná. Jenom doufala, že Raoula skutečně nechá odejít a nezkřiví mu ani vlásek. Byla si téměř jistá, že by mu ublížil, pokud by se snažila najít jiné řešení a oddalovala to. Neměla na výběr, pokud nechtěla, aby před jejími očima došlo k další vraždě.

Fantom pustil lano a pomalu došel ke svému vězni. Odstranil smyčku z Raoulova krku a jedním pohybem mu nožem rozřízl svázané zápěstí. Ten se okamžitě sesunul na kolena do ledové vody a pokoušel se popadnout dech. Jednou rukou se snažil přidržet se mříže za sebou, aby neztrtil rovnováhu, neboť ledová voda, mu sahala téměř až k obličeji. Druhou rukou se držel za pohmožděný krk a přemýšlel, co se právě stalo.

„Dobře, může odejít." Fantom se pomalu vracel ke břehu, aby otevřel železnou bránu. Předpokládal, že se Christine ke svému snoubenci okamžitě rozeběhne. Čekal polibky, pláč, zoufalství, pokusy o útěk… Christine však zůstala stát na břehu. Nervózně se držela sukně a s obavami sledovala každý sebemenší Fantomův pohyb. Ten přešel přes vodu až k ní a zatáhl za páčku, která měla otevřít mříž. „Slibuješ? Opravdu mu neublížíš?" zeptala se tiše. Čekala, že zde určitě bude ještě nějaký háček. Pohlédl jí do očí a lehce se na ní naklonil.

„Nevěříš mi? Pokud zde zůstaneš jako moje žena…"

"To nikdy… nedovolím." Raoulovi se konečně povedlo pomocí zvedající se mříže zvednout. Z vlasů i oblečení mu crčela voda. Sahal po kordu, ale až nyní si uvědomil, že něj musel přijít někde cestou sem. Rychlými kroky se snažil přebrodit vodu, ale bohužel kluzké dno a slabost ve svalech způsobila jen další uklouznutí.

"Ty… ty jsi šílenec! Ona nikdy nebude tvoje! Nemůžeš jí… nutit!" Voda naštěstí nebyla příliš hluboká, ale i přesto se napil vody a slova mu přes rty šla jenom obtížně.

"Raoule NE!" Fantomův pohyb ruky k pistoli na stolku, aby daného drzouna konečně jednou provždy sprovodil ze světa, bez ohledu na právě daný slib, ztuhl nad jasným hlasem. Christine mu stoupla zády do rány a snažila se zabránit, aby došlo k nejhoršímu. Stačil neuvážený pohyb nebo slovo a Fantom by splnil svoji vyhrůžku. „Raoule, nedělej to ještě horší, prosím… Já zůstanu tady. Prosím odejdi. Jde o tvůj život." Snažila se ještě zachovat chladnou hlavu. Slzy se jí ale drali do očí. Věděla, že pokud neodejde včas, její bývalý anděl hudby bude mít na svých rukou další krev. A to by mu nikdy neodpustila.

„Napospas tady tomu šílenci? Aby tě zničil?" Nevěřícně Christine sledoval. Mezitím došel až ke stěně, nad kterou stála. „Položil bych za tebe život, Lotte…". Ruce položil před ní o okraj kamenné podlahy.

„Ne Raoule. Nedovolím, aby se ti něco stalo." Řekla smutně a klekla si k němu.

„Měl byste odejít…" Fantomův hlas zněl nyní velmi netrpělivě. Snažil se ovládal, ale věděl, že to dlouho nevydrží. A možná ani nechtěl.

Christine k němu otočila hlavu, ale její pohled nikdy nestoupl výš než k jeho koženým botám. „Jen se rychle rozloučím." Neodkázala mu pohlédnout do očí. Bála se, co tam uvidí. Obrátila své oči ke svému snoubenci a ruce něžně položila na ty jeho. Kolem bylo slyšet jen šplouchání vody. „Nepůjdu s tebou, Raoule. Nedovolím, aby ti cokoliv udělal. Budu v pořádku. Dám ti vědět, jakmile budu moci…" zašeptala tiše.

„Lotte, neodejdu, nemůžu tě tu nechat."

„Musíš, neublíží mi," její hlas se na chvíli zachvěl. Doufala, že si toho Raoul nevšimne, nebo to bude přikládat chladu, a ne jejímu strachu. Nebyla si jistá, zda bude po jeho odchodu s Fantomem v bezpečí, ale nesměla mu to dát najevo, jinak by se odsud nikdy nepohnul. „Dostanu se nějak odtud, najdu tě a pak…"

„Pak se vezmeme a odjedeme," dokončil za ní něžná slova Raoul.

Christine při jeho slovech náhle trhla a narovnala se. „Měl bys už jít." Její slova náhle ztratila veškerou vřelost. Raoul se pokusil jí pevněji zachytit za ruce, když se ozval hluboký a netrpělivý hlas.

„Opravdu byste měl již odejít."

Raoul se podíval do tváře, která vypadala jako tvář umrlce. „Nikdy nebude skutečně vaše," zavrčel. „Pokud jí ublížíte, pokud se jí jenom dotknete, najdu si Vás a budete litovat, že jste se kdy narodil".

„Věřte mi, že toho jsem litoval už hodně krát v životě," odpověděl pobaveně Duch opery.

„Myslíte si, že můžete zničit lásku dvou lidí? Miluji Christine a ona mě. Ať uděláte cokoliv, nemůžete udělat nic s tím, že budeme bojovat, a na konci nebudete Vy vítězem, a to my budeme stát před oltářem." Jeho vášnivá slova vyhrkl dřív, než je mohl zastavit. Přesto odmítl se před tímto šílencem podrobit a ukázat jakoukoliv slabost.

Fantom byl během několika kroků u Christine. Rychle jí chytil za paži a vytáhl nahoru od muže, který stále stál v chladné vodě.

„To by myslím, že stačilo." Jeho slova byla prudká a zuřivá. Jak se ten floutek opovažuje! Stačil by pohyb a byl by mrtvý, mohl děkovat bohu a Christine, že se ho ještě nepokusil zavraždit. Jeho výhružky ovšem nestačily k tomu, aby se nepokoušel dostat se nahoru přes kluzký okraj.

„Raoule, nedělej to. Zabije tě." Christine se vytrhla z pevného sevření, aby ho zastavila. „Nedovolím, aby se ti něco stalo. Musíš žít."

„Lotte, to mám doopravdy věřit, že se vrátíš? A že ti nezkřiví ani vlásek na hlavě" Pohladil ji po vlasech a nejistě pohlédl na Fantoma. Jak tomuto člověku mohla věřit? Jak by mohl on, po tom, co ho málem zabil, věřit jejím slovům? „Moc mě to mrzí, co se stalo, udělal bych vše, abych tě odsud dostal a udělal tě svojí manželkou, jak jsme plánovali."

Z mladé dívky unikl pouze povzdych. „Víš moc dobře, že i kdybychom se odtud dostali společně, že by to nebylo možné." Zašeptala.

„Jak to?" Vyděšeně se na ní podíval. „Nechceš říct, že on..." Začal a hlas se mu zlomil a oči mu ztmavly nedůvěrou.

„Ne, on s tím nesouvisí…" Náhle nevěděla, zda má pokračovat. Věděl to?

Raoul se zarazil. „Tak o čem mluvíš? Co se stalo?"

Christine se zarazila. Dala slib, a nebyla si jistá, zda to Raoul ví. Nejistě se ohlédla po Fantomovi. Jeho neklid byl téměř hmatatelný. Věděla, že nemá moc času. „Viděla jsem to obvinění…" Řekla nakonec lehce nejistě. Doufala, že jí toto vyjádření dostatečně uvěří. „Jakmile se dnes objevím s tebou před Operou a on nebude v poutech, budu souzena za napomáhání. Soudy se povlečou týdny, ne-li měsíce," Její hlas zněl tiše a v očích měla smutek. Nevěděla sice na kolik je tento příkaz skutečně vážný, ale v opeře se šeptalo, že pokud Fantoma nechytí, odvedou v poutech ji.

„Ale to přeci..." snažil se mladý muž bránit, ale slova mu uvízla v krku. Bylo mu jasné, že tento malý nedostatek bude muset vyřešil, ale předpokládal, že to nestojí za řeč.

„Není to snad pravda, že mě chtěli opakovaně prověřit?"

Raoul sklonil hlavu. Před pár dny se ještě jednou setkal s panem komisařem Pierrem Morreliem. Měl na starosti tento případ. Byl to zpočátku sice nedůvěřivý, ale spolehlivý postarší pán s počínající pleší. Setkání proběhlo u něho v malé, celkem zastaralé pracovně. Bylo potřeba podepsat nějaké papíry se souhlasem, který musel jakožto mesiáš potvrdit. Při této příležitosti se pan Morreli zeptal více i na slečnu Daaé a jejím vztahu k duchu opery. O ní se Vikomt na začátku této kauzy zmínil jako o nevýznamné osobě, s kterou se hodlá oženit, ale jelikož měla nakonec sehrát v tomto případu roli "návnady", dalo jí to na důležitosti. Snad koňak, který nemohl odmítnout, snad žárlivost vůči tomuto neznámému sokovi nebo klidné prostředí zapříčinily, že prozradil tentokráte více než chtěl. Zmínil, nejen, že byl jejím učitelem, ale i to jak „zmizela" po svém vystoupení a nevynechal ani scénu během maškarního plesu. Pan Morellie mu doporučil, že by bylo vhodné ji hlídat. Nebylo by prý vhodné nechat takovouto mladou dámu v tomto případě pobíhat samotnou po ulicích.

„V takové situaci by svatba nebyla možná, navíc nezapomínej, že tvoje rodina to nikdy nedovolí. Tvoje matka mě nesnáší." - „To není pravda" – „Ale je," dodala Christine rychle, než mohla Raoul říct cokoliv dalšího.

„Skončili jste s románkem? Čas kvapně letí a bohužel máme na starosti plno jiných věcí, než jsou vaše problémy." Oba téměř zapomněli, kde se nacházejí a při zvuku slov sebou trhli. Fantom stál opřený zády o klavír se založenýma rukama a se zájmem sledoval tuto nezvyklou rozmluvu. „Myslel sis, že když je tvoje snoubenka, tak se nemůže nic stát? To jste tak hloupý, nebo jste si skutečně myslel, že vaše peníze vše zachrání?"

„Chtěl jsem to vyřešit a ..." vztekle na něho plivl Raul. Co ON o tom tak mohl vědět? Byl frustrovaný. Věřil, že je Christine pod jeho ochranou, že se s ní nemůže nic stát, ale zřejmě to neměl tak pevně v rukou, jak si naivně myslel. Ani nyní ji nedokázal z jeho spárů osvobodit. A to vše jenom kvůli jeho žárlivosti a zoufalé touze, aby dostat před zákon.

„Ale nevyřešil jste, jak vidím," ušklíbl se. „Četl jsem spisy v ředitelské kanceláři. Zajímalo mě, z čeho PŘESNĔ jsem obviněn. Abych se pobavil nad výmysly opilců a praštěných sboristek. Ale nebyl jsem kupodivu jediný, o kom se listiny zmiňují."

Christine se na něho podívala – on to věděl? Proč tedy něco neudělal? Proč chodil na to pódium a nevaroval ji? A procházel se často v dokumentech, které se nalézaly v zamčeném šuplíku v kanceláři pánů Andrého a Firména, ředitelů Opery? Zmínil to s takovým klidem, jako by se jednalo o nějakou běžnou rutinu. „A teď bych vás prosil, abyste opustil tyto prostory. HNED."

„Raoule, odejdi, prosím, pro lásku Boží." Ustoupila o několik kroků dozadu. Pomalu přemýšlela, co by měla vlastně v této situaci říci. Slíbila, že zůstane s Duchem zde – uvidí Raoula vůbec někdy? A uvidí svoji Mmam a Meg? „Raoule potřebuju, aby ses vrátil a řekla Mma Giry a Meg, že jsem v pořádku. Musíš dohlédnout na chaos nahoře. Určitě mají všichni strach," řekla nakonec. „Potřebuješ se usušit, nebo nastydneš." Raoul pouze kývl. Zřejmě skutečně neměl na vybranou. Ledová voda, ve které trávil pár nepříjemných chvil si žádala svoji daň. Potřeboval nutně suché oblečení a zahřát se, pokud nechtěl onemocnět. Pohlédl k neklidné hladině a hlavou mu prolétlo, jak se odsud vlastně dostane.

„Opravdu budeš v bezpečí?"

„Ano, bude. Andělská křídla bývají bezpečnější než ta vaše," odpověděl mu ihned jasný hlas. „Na rozdíl od Vás, vikomte, JÁ se o ni dokážu postarat. Nic ve zlém. Vy budete rád, pokud se sám dostanete z těchto katakomb živý. Vezměte si loď. Na opačné straně se dejte vpravo a poté po schodech do pátého sklepení. Za závěsem najedete skryté dveře. Jo a být vámi, držím se co nejvíce u zdi, pokud vůbec chcete ještě vidět denní světlo," dodal posměšně.

Vikomt se pomalu vrátil k malé loďce, která byla napůl vytažena na břeh. Naposledy se otočil ke své milované. „Miluji tě, Lotte". Ona mu však tyto slova neobětovala a Fantomovi neušlo, jak nepříjemně ztuhla.

„Jsi nyní spokojený?" řekla, aniž by se na něho podívala. V jejím hlasu byla cítit těžká výčitka, ale to mu nevadilo. Vyhrál.

„Christine?" ozvalo se naposledy z loďky, která mířila skrz bránu. Měl toho soka umlčit okamžitě jak mohl, prolítlo mu v hlavě. „Dávej pozor, opera je v plamenech."

Christine při těchto slovech trhla. Její myšlenky okamžitě zamířili k poslední scéně, při Don Juan, Vítězný, kdy stála se svým Andělem na lávce. Odmaskovala ho a pak padali do hlubin. Ale předtím jeho kord sekl po nějakém laně. Co proboha udělal? Prudce se na něho otočila. Pokud byla v šoku z Raoulových slov, nebylo to nic v porovnání se ztuhlostí celého jeho těla a ohněm v očích, kterými probodával vzdalující se loďku i s jeho veslařem.