Dlouhou prázdnou chodbou se rozléhal klapot dvou párů bot. Vlhké stěny byly na některých místech pokryté plísní a v záři ohně bylo možné občas spatřit brouky. V rozích se táhly pavučiny s jejich majiteli, kteří pečlivě číhali na svoji další oběť. Vysoký muž držel v lucernu. Jeho zjev, který umocňovala černá maska, za kterou se leskly nevlídné oči, působil hrůzostrašně a nepřátelsky. Rázná chůze, v jejímž rytmu se mu vlnil dlouhý plášť, nevěstila nic dobrého a mladá žena měla co dělat, aby mu stačila.

Fantom se občas koutkem oka se podíval na Christinu, která cupitala za ním. Pro Christinu nebylo snadné ve svatebních šatech udržovat krok, aniž by věděla, kam mají namířeno. Snažila se být dostatečně blízko za ním a zároveň si neustále přidržovala sukni, aby se jí neušpinila o podlahu. ‚Jak dlouho již jdou?' prolétlo jí hlavou. ‚Určitě již téměř hodinu...'

Christina se v myšlenkách opět vrátila k době, kdy Raoul nechala odejít a ona zůstala stát bezradně na břehu jezera. Jeho poslední slova o požáru v opeře byla jak ledová sprcha a vyvolala rychlý slet událostí. Erik se během vteřiny doslova vypařil. Alespoň když se Christina ohlédla, byl z ničeho nic pryč. Nemohla ho nikde spatřit. Zůstala stát sama na okraji vody a dívala se přes jezero, aby koutkem oka sledovala Raoula, jak mizí.

Přemýšlela, co má nyní udělat a začínal v ní hlodat strach co bude. Přinutí ji žít do konce života zde jako v kobce? Znásilní ji? Udělá z ní otrokyni? Nebo ji odvede někam pryč, daleko, aby již nikdy nespatřila svoji jedinou rodinu? Hlavou jí prolétla otázka, zda by ji nechal navštívit Mma Giry, kdyby ho o to požádala. Vždy se k ní choval uctivě a profesionálně. Sice až nezvykle přísně, ale to jí jenom pomohlo ke zlepšení svým hlasových schopností…

„Nehodláš skákat do jezera, že ne?" zavrčel náhle Fantomův hlas a vytrhl jí z myšlenek. „Tvůj život má větší hodnotu." Zjevil se jako duch. Byl převlečený – celý v černém a přes ramena mu visel dlouhý plášť jako netopýří křídla. Jeho nyní černá maska pokrývala celý jeho šeredný obličej a zlaté oči ji upřeně sledovaly. Na jednu ruku si natahoval rukavici a něco ukrýval do rukávu – nějaké lanko? prolítlo Christina hlavou. Zavrtěla hlavou v odpoveď a poodešla od okraje jezera. Jak to zvládl, tak rychle? Vypadal majestátně v černých kalhotek a vestě a neznat jeho povahu, řekla by, že i přes tu masku téměř hezky...?

„Předpokládám, že tvůj milenec nelhal, takže bylo nutné udělat menší změny v plánu. Bohužel svatební obřad se musí odložit. Doufám, že nebudeš příliš truchlit?" řekl s nádechem sarkasmu.

Upřeně se na něho dívala. Myslí tuhle otázku vážně?

Maskovaný muž přešel ke zde a odkryl rudý závěs za kterým se nacházelo zrcadlo. Neušlo jí, jak při tom pohledu ztuhl. Ruku položil na zeď a celý rám se náhle posunul a odhalil tajnou chodbu. Z tmavé úzké chodby ji ztuhla krev v žilách. Nemyslí snad doopravdy, že půjdou tudy, že ne…

„Až po vás mademoiselle," řekl k jejímu velkému zklamání a pokynul jí elegantně rukou. Než vešla dovnitř, opřela se o stěnu a podívala se na něho. „Kam jdeme?" zeptala se. „Pryč." Tato jediné slovo doprovodil podivným úsměvem, alespoň co mohla poznat zpoza masky, a sáhl na věšák, aby svůj oděv doplnil plstěným černým kloboukem. Bylo jí jasné, že víc z něho nedostane. A ani se neodvažovala se zeptat ze strachu, co by udělal. V přítomnosti tohoto muže nikdy okolnosti nepokračovali tak, jak by kdokoliv jiný předpokládal. Ještě před malou chvíli málem uškrtil jejího nejdražšího přítele. Jeho chování se dokázalo ve vteřině změnit z přítelkého a milého na běsnící, a to pouhou jedinou větou. Nedokázala určit, jak bude reagovat na některou z jejích otázek, které jí v hlavě vířily. Raději tedy mlčela a poslechla ho.

Rychle rozžal v lucerně svíčku a vyrazil tunelem jako první. Hned za nimi se tajné dveře opět zavřely.

Mnoho desítek kroků ani jeden z nich nepromluvil ani slovo.

„Proč jsi tak ochotně zůstala?" zaznělo z ničeho nic chodbou. Jeho hlas se odrážel od stěn a vydával zvláštní ozvěnu. Christina mlčela. Vlastně ani sama pořádně nevěděla a měla chuť si za tento nápad vynadat. Držela si těžkou sukni a ostražitě se rozhlížela kolem. „Hmmm?" doplnil svoji otázku.

„Záleží na tom?" povzdechla si mladá žena. Jako kdyby tato odpověď stačila, nepadlo pak žádné další slovo. Byla ráda. Nechtěla nic vysvětlovat. Měla strach a vztek. Na sebe, na Raoula, na všechny lidi, kteří ji dostali do této situace. Kdyby tu byl táta… Zavrtěla hlavou. Nesmí na něho myslet. Kdyby tu byl nikdy by se s tímto mužem nesetkala. On by nikdy nedovolil, aby jí kdokoliv ublížil.

„Kam jdeme?" zeptala se po chvilce tiše. Bohužel její otázka zůstala nezodpovězena. Nejdřív si myslela, že jí neslyšel a zkusila jí tedy zopakovat hlasitěji. Bohužel Fantom se zřejmě rozhodl jí ignorovat. Nebo to ani nevěděl kam jde. Občas jí zarazilo, jak dokázal rychle měnit plány za pochodu. Jako třeba teď – opravdu se chystal učinit ji svou ženou zde uprostřed podzemních katakomb, aby to vše zahodil pro nějaký menší dým nahoře? Bůhví, co Raoul viděl a doufala, že to nebyla pravda a jeho slova jí měla pouze pomoci k útěku.

„Myslela jsem, že jsi chtěl zůstat zde dole…" řekla nakonec po několika minutách chůze.

Maskovaný muž si povzdechl. „Vážně myslíš, že tam budu sedět a riskovat, že se tvůj drahý snoubenec vrátí i s celou francouzskou armádou?" Chtěla ho snad tato žena vidět na místě popraveného? Nedivil by se, nebyla by jediná. Nebo byla snad tak naivní a věřila, že by jí ten mladý skrček zde nechal a bez jediného slova odešel? Přidal do kroku – tušil, že ať mladý Vikomt měl v úmyslu cokoliv, nelhal. Netušil, proč by celá budova měla být v plamenech. Lustr zajisté splnil svůj účel a způsobil značný chaos potřebný k úniku, ale i přes veškeré pochybení, které se mohlo stát, měl poškodit pár sedadel, podium, a především způsobit dost velký chaos na útěk. Ledaže… rychle zakroutil hlavou. Musí to co nejdříve prověřit.

Dvojice pokračovala chodbou bez jediného zastavení několik desítek minut. Minuli několik vedlejší tunelů, a párkrát zahnuli. Christina udivovalo jak i v té tmě dokáže přesně určit kudy jít. Jak dlouho musel vlastně žít zde v podzemí, aby se zdejší cesty naučil nazpaměť? Co vlastně o něm ví? Vždyť nezná ani jeho jméno nebo věk, jak by si ho mohla vzít…

„Tak mi prozraďte má drahá, proč jste tak ochotně zůstala? A nepovídejte mi o nějakém strachu ze soudce," ozval se náhle sladce a medově až jí přejel mráz po zádech, když zastavil před mříží. Fantom začal zkoumat zrezivělý zámek, který se nechtěl po uvolnit. Tuto cesto nepoužil již několik měsíců. „On ti možná uvěřil, ale vážně si myslíš, že to bylo natolik přesvědčivé? Pochybuji, že by to byl jeho úmysl ublížit tvé hezké tvářičce…" na chvíli se odmlčel, aby zápolil se zámkem, který se mu odmítal povolit. Náhle se ozvalo cvaknutí a branka se otevřela. Fantom prošel a podržel mříž.

„Mohli jste odcestovat ihned po představení, kdyby to bylo skutečně tak vážné. Ale ty jsi mu neřekla o těch nalezených papírech, protože jsi žádné neviděla, že?... Možná protože ani žádné skutečné neexistují…"

Christina neodpověděla. Nechtěla o tom mluvit – bylo to až příliš těžké a živé.

„Ty ho opravdu miluješ, že?" ozvalo se do ticha, když zavřel branku, aby mohli vyrazit dál. Christina se však náhle otřásla a přitiskla si ruce k hrudi. Rychlý pohyb způsobil úprk několika pavouků, mezi nimi i jednoho obzvlášť velkého. Christina okamžitě ustoupila několik kroků dozadu a měla co dělat, aby nevykřikla hrůzou.

„Klid, není se čeho bát. Neublíží ti. Jsou jenom ošklivý. Jako já", řekl, když jí zezadu jemně sevřel pažil. Christině ani nedošlo, že téměř narazila do jeho hrudi. Rychle na něho pohlédla „Nesmysl," řekla rázně, jako by jí unikla dvojsmyslnost vyřčených vět. „Nejsou jako ty," a rychle poodešla z jeho něžného sevření.

„Opravdu?" odfrkl si posměšně.

„Vadí mi. Vadí mi, jak se pohybují, jak mají těch osm nohou… nesnesu ten pohled na ně… Jak se pohybují… Když se nehýbají, je to lepší. Ty… ty nemáš tolik nohou… Pokud jsem si tedy dobře všimla." Za jejími záda se ozval pobavený smích. „To opravdu nemám." Rychle přidal do kroku a opět se ujal vedení.

Ticho přerušovalo jen klapání bot. Muž zpomalil a lehce pootočil hlavou a podíval se koutkem oka na ženu, která měla zamyšleně sklopenou hlavu a sledovala pruh světla na zemi, aby se vyhnula pohledu na pavouky. „Stále, jsi mi ale neodpověděla na moji otázku. Miluješ ho na tolik, že raději podnikneš tuto hrůzostrašnou výpravu s monstrem jako jsem já a pavouky, než aby tvůj milovaný Raoul zemřel?"

V jeho hlasu byl znát smutek. Nebo se jí to jenom zdálo? Nevěděla, co mu odpovědět.

„Tak řekneš mi už co se stalo?!" Zprudka se poprvé plně otočil a zastavil. Christina stačila jen tak tak udělat dva kroky zpět, jinak by se jeho tělo dotklo jejího. Světlo z lucerny ozářilo jasně jeho masku. Vypadal hrozivě a ona si náhle nebyla jistá, zda by jí přeci jen nemohl ublížit. Ale jak se mu chvějícím se strachem dívala do očí uviděla i.… paniku a strach?

„Nevím…. Bylo to příliš rychlé, příliš chaotické. A Meg… Kopii nějakého dokumentu mi dala do ruky Meg těsně před představením. Bylo tam moje jméno. Navíc bych si nikdy neodpustila, kdyby se Raoulovi něco stalo." zašeptala se skloněnou hlavou a modlila se, aby to stačilo. Začínala se ho bát. Na okamžik se mu ještě podívala do očí, než se otočil, až mu zavál plášť a oni pokračovali v chůzi. Takže malá Giry jí to řekla. Nemohl se divit. Jakmile našel listiny o odsouzení a výpisu odměny, kde bohužel skutečně figurovalo i Christiaino jméno, ihned informoval Antoinette. Poprvé na ní skutečně udeřil a obvinil ji ze všeho možného. Samozřejmě dokumenty nebyly nikterak vážné a s trochou vhodného advokáta by půlka byla před soudcem smetena ze stolu, ale stačilo by málo a mohly být úplně jiného charakteru.

Christina toho měla pomalu dost. On kladl otázky, na které si vynucoval odpověď. Měla nárok znát odpověď na ty své a rozhodla se pokusit své štěstí do třetice.

„Můžeš mi prosím také odpovědět? Kam jdeme?"

„Ven… je tam jisté dočasné místo." Zazněla neochotně odpověď.
„Proč?"

„Mám venku jistý… kontak. Je třeba prověřit informace o Opeře a pak až bude čistý vzduch podniknout další kroky."

„Jaké Informace?"

„To se pořád musíš vyptávat? Jsi neodbytná jako moucha," zavrčel. „Nemůžeš se zeptat alespoň na něco jiného?" Zrychlil krok, takže Christina musela téměř běžet. Proč jsou všechny ženy stejné? Musí neustále klást otázky a samy se chovají nanejvýš podivně. Byla to snad nějaká dívčí hra? Opravdu se snažila Raoula odehnat, aby ho tímto zachránila před smrtí? Ne, to mu nedávalo smysl. Jeho plán se musel pozměnit. Vlastně si teď nebyl jistý, jestli ji opravdu chtěl dovléct tato rychle před oltář. Utekla by? Byl by to skutečně obřad, jaký by si on přál? O půlnoci v kostele s tučně podplaceným knězem… Někdy si nebyl jistý, zda mu ty nehorší myšlenky nepodsouvá sám ďábel, aby se smál nad jeho životem. Musel jí nyní dostat do bezpečí a zároveň někam, odkud neuteče. Pak může řešit polici a operu.

„Zajímá tě ještě něco jiného, co se netýká naší cesty?"

„Jaké je tvé jméno?" zeptala se z ničeho nic. Fantom se zastavil. Christina okamžitě zalitovala, že tato slova skutečně přešla přes její rty. Její drzost tentokráte již jistě nebude bez trestu. Proč si jen nemůže dávat větší pozor na jazyk? Zrychleně dýchala z předchozího klusu. Pokud s ním, ale měla strávit čas, měla právo to vědět. Věděl o ní vše. Svěřovala se mu se svými největšími obavami a přáními, ona o něm přemýšlela jen jako o Anděli a nevěděla zhola nic o jeho životě. Ani něco tak primitivního jako je jméno.

"Erik..." řekl po chvíli téměř neslyšně. Christina byla překvapená, že ji vůbec odpověděl a nebyla si ani jistá, zda ho dobře slyšela. "Erik? A… dál?"

"Erik. Prostě jen Erik. Stačí?" Jeho špatná nálada se v mžiku vrátila a opět nasadil rychlé tempo.

Mladá žena chvíli mlčela.

Uplynulo několik minut, při kterém ani jeden z nich nic neřekl.

Erik... Proč jí to tolik vyrazilo dech? Čekala snad, že Fantom nemá jméno? Podívala se na něho. Viděla nyní jen jeho záda, přesto si ho prohlédla poprvé důkladně – tmavé vlasy, vyšší postava, vždy oblečený v tmavém a velice luxusním oblečením. Rozhodně se nejednalo o levné látky. Působil na první pohled hubeně, ale věděla, že je velmi silný. Jeho pohyby byla ladné, ne bezúčelné. Nějak měla dojem, že se to jméno k němu hodí – jednoduché, ale zato svým způsobem tajemné a majestátní, přesně jako on.

Před nimi se z temna objevily točité schody.

„Dávej pozor, můžou být kluzké."

„Eriku…" načala opatrně větu. Bylo to divné ho najednou oslovovat jménem. Celý život mu neřekla nijak jinak než Anděli. „Proč jste chtěl, abych zůstala?" Chvíli bylo ticho. Muž na chvíli přivřel oči. Jak překvapivě omamné bylo slyšet vlastní jméno na jejích rtech.

„Protože patříš mně. Jenom mně, ten mladý vikomt na tebe nemá nejmenší právo." Zarazila se. Přesně tuto větu řekl již jednou, tenkráte na schodech Silvestrovského plesu. Ani tentokráte nezněla o nic přívětivěji, spíše ještě více panovačně. Chtěl ji snad skutečně již tenkrát vlastnit ‚úplně'? Ne pouze kvůli hlasu, ale i.…kvůli tělu? Nikdy si nepřipadala nijak zvlášť krásná, spíš obyčejná, ale řeči, které poté v Opeře nastaly se nedaly unést – většina v ní začala vidět ‚Fantomovu děvku'. Špitání po chodbách, otáčení a náhle ukončení rozhovoru, když prošla kolem skupinky baletek, se nemohlo přehlédnout. Nebylo by to poprvé, co by se nějaká dívka spustila s někým z vedení v Opeře nebo svým učitelem. A on byl vlastně svým způsobem obojí. Nikdy o něm neuvažovala jako o klasickém muži, natož že by mu mohla projevit náklonnost – nebo on jí. I teď to pro ni byl Anděl hudby, maestro, učitel. I když jí vzal do podzemí a stal se z něho Fantom opery. V ten večer si myslela, že mluví o jejím hlasu a nadání, ale všichni ostatní zřejmě pod jeho slovy viděli něco jiného. Něco, co možná tím i doopravdy myslel. Ale... Líbil se jí vůbec? Líbila se opravdu ona jemu? Chtěl, aby si ho vzala, ale nepamatovala si, že se někdy zmínil, že k ní chová nějaké city. Žádné dvoření, žádná velká náklonost, dárky, pugety růží, pozvání na procházku… nic z toho, co znala od Raoula a vyprávění ostatních dívek.

„Kvůli tomu jste nemusel Raoula téměř..."

„…Zabít?" dokončil za ni. „A jaké jiné řešení byste měla pro monstrum jako jsem já?"

„Stačilo se zeptat, nebo požádat… Nejsem nijak výjimečná. Nebýt Vás, nestojím ani na jevišti. Nemám ani co nabídnout a… „

Erik sledoval s úsměvem koutkem oka výmluvy, které ho měly zřejmě přesvědčit. Kdyby jen tušila, co s ním tato žena provádí. Její vlasy, křivky těla, její HLAS... Neměl jí nutit do těch šatů. Nemohla nikdy nepochopit, jak moc chtěl, aby ho chtěla alespoň z desetiny jako on ji a při tom věděl, že je to jen bezbožné přání.

„A ty bys snad přijala?" Jeho hlas zněl jako vrčení nebezpečné šelmy. „Pokud vím, dal jsem nabídku, ale ty jsi se stejně tajně zasnoubila, plánuješ svatbu a nyní celou dobu přemýšlíš na tím, jak uprchnout, aby ses mohla k NĔMU vrátit." Jak na toho mladého floutka žárlil. On vikomtovi mohl sice konkurovat možná v mnoha materiálních věcech, postavil by jí palác honosnější než Versailles, ale nikdy ne v hezké tváři, oblíbenosti a bezstarostného života mezi pařížskou smetánkou. Věcech, po kterých touží každá žena.

„To není pravda." Špitla. „Nemůžu si ho vzít."

„Opravdu? A co se stalo tak vážného? Jestli není žádný pádný důvod, odpusť, že budu zatím hlídat každý tvůj krok.".

„Ono... nestalo se právě nic, odpověděla Christina a Erik se tiše uchechtl. Pevně si přidržovala látku sukně, aby si ji, co nejméně zašpinila. Schody vedly strmě nahoru a točili se. Nebylo snadné po nich stoupat.

Hrobové ticho, které nastalo bylo k nevydržení. Přesto další úsek, který byl po schodech pokračovali beze slova. Jen Christina šla už pomaleji. Nemohla. Po celodenním nácviku jeho opery před oficiálním večerním uvedení, byla tato cesta pro ni už příliš. Ztěžka začala dýchat a opírala se o zeď. „Nemůžeme se na chvíli zastavit?" potichu zasténala. Toužila po odpočinku, sednout si – klidně zde, na tyto špinavé kameny, ale nebylo jí to umožněno.

"Už tam skoro jsme." zazněla strohá odpověď a ona musela pokračovat. Divila se, že on se sotva zadýchal.

Konečně k nim zavál závan čerstvého březnového vzduchu. Christina se zhluboka nadechla a okamžitě se rozeběhla kolem Erika po schodech vzhůru. Až nyní ji došlo, jak moc byl v těchto chodbách zatuchlý a těžký. V rukou se snažila udržet vrstvy bílé látky. Schody skončili a objevilo se velké zamřížované okno za kterým zahlédla kus tmavé oblohy posetou hvězdami. V slepé uličce se opřela oběma rukama o spodní část mříže a nechala se ovívat průvanem, který se na ní shora vznášel. Otočila se se zářivým úsměvem ke svému průvodci.

„Myslel jsem, že už nemůžeš." Oplatil jí úsměv a pomocí klíče odemknul zrezivělou mříž, která se nalézala kus nad podlahou. Rukama se zachytil za okraj zdi a rychlým pohybem se vyhoupnul nahoru. Pak se naklonil k dívce a podal jí ruku. Nemohl zadržet zachvění. Christina se nejdříve nejistě zadívala na jeho nabídku, a pak se opatrně dotknula rukavice. Pevně se ho chytila a nechala se za obě ruce napůl vytáhnout ven na čerstvý vzduch.

Byli v Boloňském lesíku. Přímo pod nimi se nalézalo jezírko, v kterém se zrcadlil měsíc a hvězdy. Občas vánek zčeřil vodu. Kolem se ozýval zvukot žab a nad hladinou poletovaly světlušky. Vzduch voněl smolou, květinami a vodou. Skalní stěna, ze které vyšli, obepínala v půlkruhu jezírko. Okno, přes které vyšli bylo díky několika keřům skryto běžnému zraku. Bylo to jako v pohádce. Klekla si a kochala se tímto jedinečným pohledem, který znala jen z obrázkové knížky. Přála si, aby se nikdy z tohoto snu neprobudila. „Je to nádherné..." zašeptala a na okamžik zapomněla kde je. „Ano, nádherná," zašeptal spíše pro sebe Erik. Sledoval dívku v bílých šatech, které ve tmě zářily, jak poklekla na okraj vody. ‚Jako malá lesní žínka' usmál se pro sebe. V tom mu došlo, že takto se daleko nedostanou. Bylo krásné, ji takto ve tmě pozorovat, ale v tomto oděvu ji okamžitě zahlédnout kdokoliv jiný. Museli co nejdříve pryč.

„Jak se dostaneme na druhou stranu?" zeptala se náhle.

„Tudy," a ukázal ne úzkou pěšinku podél skalní stěny částečně skrytou za porostem. Až příliš úzkou na to, by se po ní jen tak vydala. Vstala a pomalu se vydala za ním. Rukama se neustále přidržovala skály a chytala se sebemenšího výčnělku. Muž před ní se pohyboval neuvěřitelně rychle a než došla do poloviny, byl již na pevné zemi. Povzdechla si. Proč si musí v jeho přítomnosti neustále připadat tak neschopná a neohrabaná. Stejně opatrně pokračovala dál a snažila se nespadnout do ledové vody.