„Sherlocku, nemůžu ti dát jména všech organizací, kterých se tento výzkum týká, a které chtějí jeho výsledky pro sebe. Navíc by tam mohly patřit v podstatě všechny vojenské a vědecké organizace světa." řekne Mycroft s neupřímným úsměvem a dál si s klidem hraje s deštníkem.

„Je mi úplně jedno, že by na prvním místě byla britská vláda a hned pod ní výčet neexistujících britských vládních organizací." řekne Sherlock nespokojeně. „Těžko můžu vyřešit případ, když nevím, čí intervence mohu očekávat a kam je mám řadit."

„Jsou snad věci, na které velký Sherlock Holmes bez pomoci nepříjde?" popichuje ho Mycroft.

„Uvědom si, že ty sháníš tajné plány, ne já." zamračí se Sherlock. Opře se v křesle a znovu začne brnkat na struny svých houslí.

Oba Holmesové na sebe bez mrknutí hledí a mlčí. Hluboké ticho v obývacím pokoji narušuje jen tiché drnkání strun, které, i když to není vidět, dráždí nervy staršího z bratrů.

„Sherlocku." ozve se za dveřmi a vzápětí do obýváku vpadne John, ale v půlce kroku se zarazí. „Ehm, neruším?" zeptá se opatrně a přeletí pohledem mezi bratry usazenými v křeslech.

„Johne, mohl bys počkat dole? Dorazím hned, co vyřeším jeden malý problém." řekne Sherlock klidně, aniž by odtrhl pohled od Mycrofta.

„No, dobrá." řekne John trochu nejistě. Sundá z věšáku svou bundu a odejde, přičemž za sebou pečlivě zavře dveře.

„Jdete s Johnem na noční procházku?" zeptá se Mycroft zvědavě a trochu škodolibě se pousměje.

Sherlock jeho poznámku nechá být a rozhodne se rozhovor zkrátit na minimum.

„V Budapešti operuje větší organizace, která funguje po celém světě, ale její kolébkou jsou Spojené Státy. Není vládní, alespoň ne čistě vládní a je dost schopná." řekne Sherlock ve zkratce. „Ty bys mohl zjistit, jak velký zájem mají na tomto případu, ne?" Sherlock odloží housle a postaví se. Nečeká na Mycroftovu odpověď, sebere svůj kabát a šálu a odejde.

John už oblečený do bundy čeká pod schody.

„Kde je Mycroft?" diví se, když se na schodech objeví jen Sherlock.

„Schovává po bytě další odposlech." řekne Sherlock bez zájmu a uváže si šálu. „Můžeme jít?"

„Pořád jsi mi neřekl kam." upozorní ho John, ale poslušně vyjde za Sherlockem na ulici.

„Je v podstatě jedno kam. Potřebuju změnit prostředí. Doma už mě to nudí." mávne Sherlock rukou.

„Tak proč nezajít k Angelovi?" navrhne John. „Už mám docela hlad a ty jsi posledních pár dní taky nic nejedl."

„Nejím, když vyšetřuju. To víš." řekne Sherlock, ale odbočí do ulice, která vede k italské restauraci.

„To vím. A taky vím, že člověk bez jídla moc dlouho nevydrží." řekne John nespokojeně.

„Neboj, Johne. Ten případ bude vyřešený dřív, než pro mě začne být hladovění život ohrožující." prohlásí Sherlock klidně.

„Vím, že při vyšetřování děláš zázraky na počkání, ale mně by stačil zázrak běžnějšího charakteru. Třeba kdyby ses aspoň jednou pořádně najedl." řekne John trochu nespokojeně.

Sherlock ho koutekm oka zvědavě pozoruje. John vždycky nadává na jeho stravovací návyky, ale málokdy si stěžuje tak moc. Možná by mohl něco sníst. Jenže žaludek ubírá krev mozku a on mozek potřebuje, vyšetřuje. Když se nenají, bude John naštvaný, ale on bude moct vyšetřovat. Na druhou stranu mu chybějí potřebná data a ty ještě pár hodin nedostane, a když něco sní, udělá Johnovi radost. Možná by pro tentokrát mohl udělat vyjímku. Kvůli Johnovi.

„Sherlocku!" rozzáří se Angelo, když uvidí detektiva. „Rád tě opět vidím. A vás taky, Johne. Račte se posadit, hned vám přinesu jídelní lístek." povídá skoroital, zatímco Sherlocka Johna usazuje u stolu. Vydá se pro jídelní lístky a během chvíle je zpátky i s nezbytnou svíčkou, kterou jim uprostřed stolu zapálí. Za celou dobu, co k němu Sherlock a John chodí na jídlo, nevynechal jedinou příležitost, aby jim neudělal prostředí trochu romantičtější.

„Doporučoval bych vám dnešní specialitu. Gnochi se sýrovo-špenátovou omáčkou a kuřecími plátky." nabízí Angelo. „Chutná to skvěle."

„Zní to lákavě." usoudí John. „To rád ochutnám."

„Hned to přinesu." přikývne Angelo potěšeně a sebere Johnovi menu.

„Přines to dvakrát." řekne Sherlock klidně a trochu se při tom mračí na stolovníka u vedlejšího stolu.

„Ty budeš jíst?" zeptá se John nevěřícně.

„Když jsem si objednal, dá se z toho usuzovat, že mám v úmyslu ono jídlo i zkonzumovat." řekne Sherlock s ledovým klidem a odtrhne pohled od obézního muže, který při pojídání špaget cáká omáčku všemi směry.

„Vždyť vyšetřuješ." nechápe John.

„Jestli ti vadí, že budu jíst, můžu tu objednávku zrušit." řekne Sherlock s klidem.

„Ne, to ne." vyhrkne John rychle. „Jsem rád, že budeš jíst. Překvapilo mě to, ale rozhodně ti nemíním bránit." řekne a trochu se pousměje.

Sherlock se na něj chvíli dívá, zatímco se John rozhlíží po ostatních hostech v restauraci. John opravdu vypadá potěšeně a stačilo k tomu jen to, že si Sherlock objednal jídlo. Vypadá to, že občas stačí k radosti velice málo. Třeba usměvavý John.