„Tak co říkáš na Budapešť?" zeptá se Sherlock Johna, když vystoupí z taxíku u jednoho hotelu.
„Letiště strašné, město pěkné, jazyk příšerný." zhodnotí John ve zkratce. „Co to tady mají za hatmatilku?"
„Maďarština patří do skupiny ugrofinských jazyků, s jazyky používanými ve zbytku Evropy nemá nic společného s vyjímkou finštiny." řekne Sherlock, jako by tím vysvětloval vše.
„Aha." hlesne John ne moc spokojeně. „Mimochodem, kde ses naučil maďarsky?"
„Doma. Ve dvanácti jsem se rozhodl, že chci umět víc jazyků než Mycroft. Začal jsem maďarštinou, protože tu Mycroft neznal." vysvětli Sherlock, jako by tohle dvanáctileté děcka dělala normálně.
„Kolik jazyků vlastně znáš?" zeptá se John nechápavě.
„Těžko říct. Jen některé jazyky znám opravdu dokonale a několika dalšími se domluvím. Ovšem základní fráze znám i ve spoustě dalších jazycích." povídá Sherlock s klidem.
To už došli na recepci, kde se jich hned ujal chlapík s černým knírem a zelenorudým stejnokrojem. John spolkl dlouhou řadu dotazů a čekal, až Sherlock vyřeší objednávku. John sice nerozumí ani slovo z toho, co si Sherlock a recepční povídají, ale i on z intonace pozná, že se o něčem dohadují.
„Co se děje?" zeptá se John, když se Sherlock obrátí na něj.
„Vypadá to, že máme objednaný pokoj." prohodí Sherlock a lehce se při tom mračí.
„Mycroft?" navrhne John.
„To by mi řekl." zavrtí Sherlock hlavou.
„Tak kdo mohl vědět, že půjdeme do tohoto hotelu?" zamračí se John.
„V tomhle hotelu byla ubytovaná Natasha." řekne Sherlock klidně, zatímco jdou za poslíčkem do výtahu.
„Takže ten pokoj objednala ona?" diví se John.
„Nebo ten, s kým mluvila, i když-" Sherlockův hlas odumře, ztracen v myšlenkách.
John se na něj trochu zamračí, ale nic neříká a poslušně jde i se Sherlockem za mladíkem. Ten je zavede do pokoje a chce je i provést, ale protože Sherlock všechny ignoruje, John neumí maďarsky a poslíček zase anglicky, předá jen Johnovi klíče a odejde s drobnou bankovkou v kapse.
Pokoj, který jim neznámý vybral, je docela luxusní. Větší obývací pokoj s televizí, dvěma křesly a pohovkou, na které se Sherlock hned rozvalí, velká koupelna a ložnice s obrovskou postelí přeplněnou tucty malých polštářků.
„Je tu jen jedna ložnice." ohlásí John s trochu zmateným výrazem a vrátí se do obýváku.
„Cože?" zarazí se Sherlock, který ho neposlouchal.
„Že je tu jen jedna ložnice." zopakuje John s klidem. Už si zvykl, že ho Sherlock ignoruje.
„Poslední důkaz. Tenhle pokoj zarezervovala Natasha." mávne Sherlock rukou k televizi a ke dveřím do koupelny.
„Tos poznal podle toho, že je tu jen jedna ložnice?" zvedne John udiveně obočí.
„To to jen potvrdilo." řekne Sherlock. Posadí se a nakloní se blíž k Johnovi usazeném v křesle.
„Natasha je příliš dobrá, aby ji chytili a příliš chytrá, aby jim něco prozradila. A kdyby použili mučení, určitě by z ní nedostali tolik informací během tak krátké doby. Dům byl zničen včera v noci. Za jeden den by z ní určitě nedostali, kdo jsem, kdy přijedu, kde budu bydlet, a že ty přijedeš se mnou. Pokoj byl totiž zarezervovaný na jména Holmes, Watson."
„Ona zná moje jméno?" diví se John. „A proč ta ložnice?"
„Natasha je přesvědčená, že z nás dvou udělá pár." řekne Sherlock s klidem. „Tohle má být jen další donucovací prostředek."
„Ale my dva-" začne John nechápavě, ale pak se zarazí a dlouze vydechne. „Tak co je v plánu?"
„Podíváme se na místo činu. Tam je vždycky nejlepší začít." rozhodne se Sherlock a postaví se.
„Myslíš, že tam ještě něco najdeš?" zeptá se John. „Za tu dobu už tam musely projít desítky lidí."
„Neřekl jsem, že tam budu pátrat. Jen že tam začneme." pousměje se Sherlock a vyrazí z pokoje.
John jen zavrtí hlavou a jde za ním.