Dům, který údajně zničila Natasha Romanoff, je jen zčernalá ruina obklopená spoustou trosek, policistů, vyšetřovatelů a zvědavců. Sherlock věnoval rohové budově jen krátký pohled, načež začal zkoumat domy a ulice okolo.
„Johne, pujč mi telefon." řekne Sherlock a s klidem natáhne ruku.
„Máš svůj telefon." upozorní ho John, ale poslušně sáhne do kapsy a podá Sherlockovi svůj mobil.
„Co ti říká název téhle ulice?" ukáže Sherlock na malou ceduli upevněnou na jedné budově.
„Mně? Absolutně nic. Nedokážu to ani správně přečíst." řekne John kysele.
„Je to Vörösmarty tér a stojí na ní dost proslavená cukrárna a kavárna Gerbeaud." řekne Sherlock klidně a přejde k plánku města, který stojí kus dál v ulici. „Natasha opravdu dodržela svůj slib a poslala mi seznam několika míst, kam tě prý mám vzít na romantickou procházku. Její seznam začíná cukrárnou na téhle ulici a pokračuje dále, konkrétně tudy." Sherlock s Johnovým telefonem v jedné ruce pročítá poslední Natashin mail a prstem druhé ruky přejíždí po mapě. Nakonec se dostane zpátky k hotelu.
„Při útěku z toho domu mohla s klidem proběhnout celou tuhle trasu a někde nám tam mohla nechat vzkaz. Chytré." pousměje se Sherlock.
„Ale ty místa mohl prohledat i někdo jiný." namítne John.
„Jsou to veřejná místa a k hotelu vede spousta kratších cest." zavrtí Sherlock hlavou a podá telefon zpátky Johnovi. „I pro případ, že by věděli, kde bydlí, šli by kratší trasou. A Natasha je příliš dobrá, aby se nechala sledovat tak dlouho."
„Doufám, že máš pravdu." pokýve John hlavou. „Takže ta cukrárna je tam?" ukáže na ulici, o které Sherlock před chvíli mluvil.
„Správně." pousměje se Sherlock a s Johnem po boku vyrazí vpřed.
- - o - -
Cukrárna Gerbeaud vypadá opravdu vznešeně – historická budova, zlaté zdobení, původně vypadající nábytek, uniformovaná a velice zdvořilá obsluha.
„Objednáme si." řekne Sherlock tiše a postrčí Johna směrem k jednomu volnému stolku u okna.
„Tady to vypadá- nóbl." prohodí John trochu nejistě, když si sedá.
„Jeden z důvodů, proč je tenhle podnik tak slavný, je, že i přes svou podobu a historii udržuje ceny přijatelné pro všechny vrstvy." informuje ho Sherlock klidně, než něco řekne obsluhující dívce a ta odejde.
„Proč tady čekáme?" diví se John.
„Protože nás sledují a kdybychom si neobjednali, bylo by to nápadné." řekne Sherlock klidně.
„Sledují?" zarazí se John a nakloní se trochu blíž k Sherlockovi. „A kdo?"
„Jeden docela nenápadný Maďar a dva Američani, co jsou jako pěst na oko." ušklíbne se Sherlock. „Jsou to opravdový patrioti, většina věci, co mají na sobě, je made in USA."
„To má kde kdo." podotkne klidně John.
„Chceš výčet důkazů, že to jsou Američani?" zeptá se Sherlock trochu naštvaně.
„Ne, to nemusíš. Já ti věřím, jenom se divím." zvedne John ruce na svou obranu.
To už k nim dorazila servírka s dvěma kávami, na jejichž hladině stojí kopce šlehačky.
„Říkají tomu vídeňská káva a přitom to nemá s Vídní nic společného." ušklíbne se Sherlock a rozhlédne se po podniku.
„Takže celý den budeme chodit po kavárnách a po památkách, budeme hledat jakoukoliv stopu po Natashi a v patách se nám potáhne blíže neurčený počet tajných." shrne John jejich momentální situaci.
„Návštěva zdejších památek je prý kulturní zážitek." řekne Sherlock klidně.
„Bez těch špehů v zádech bych si to užil víc." povzdechne si John a začne pojídat šlehačku.
V kavárně o Natashi nezjistili nic, alespoň ne nic aktuálního. S výmluvou, že Natasha dala Johnovi kopačky a on ji chce najít, se Sherlock vyptával servírky. Ta sice podle popisu Natashu poznala, ale zároveň dodala, že se Natasha v kavárně už tři dny neukázala. Nezbývalo, než se vydat dál.