Jim Moriarty ve svém obleku značky Westwood sedí na obyčejné židli v obyčejném hotelovém pokoji a před sebou má obyčejnou postel, na které sedí naprosto neobyčejná žena. Ovšem tentokrát Irene Adlerová nemá ve tváři svůj obvyklý vševědoucí a zároveň koketný úsměv. Irene Adlerová se tváří smrtelně vážně stejně jako její společník.
Už dlouho trvá napjaté ticho, než ho Moriatry přeruší.
„Pokud žádný z těch vědců neuspěl, zbývá jen jediná možnost."
„Nejlepší kryptologové téhle země a pár cizích na stáži s tím kódem ani nehli." řekne Adlerová. „Pokud to vůbec je opravdický kód."
„Je stejně opravdický jako hrozba toho, co vás čeká, pokud tu šifru včas nerozluštíte." řekne Moriarty vztekle, ale ve zlomku vteřiny se zase tváří naprosto klidně.
„Nikdy bych nevěřil, že budu potřebovat zrovna jeho pomoc. To je až ponižující." nakrčí Moriarty nespokojeně nos a upřeně se na Adlerovou podívá. „Poskytnu vám jednoho muže, který je schopný to rozluštit, ale musíte na něj velice opatrně. Hrát si s ním, je jako hrát si se zapalovačem na poškozeném tankeru. Jakákoliv chyba může být smrtelná."
„Mám snad svádět vás?" pousměje se Adlerová.
„Někoho v jistých kruzích mnohem slavnějšího." ušklíbne se Moriarty. Vypadá to skoro jako úsměv, ale je děsivý.
„Informuji vás, kdo to je. A vy byste si zatím měla udělat jméno v Buckinghamu. Čím dřív tím líp." řekne Moriarty ledovým hlasem. Postaví se a bez dalšího slova odejde z pokoje.
„To snad není možné." ušklíbne se Moriarty nevěřícně, když nasedne do svého auta. „Já potřebuju služby Sherlocka Holmese. To je tak...ponižující a...ostudné." Moriarty chvíli vypadá, jako by chtěl zvracet, ale hned se zase uklidní.
„Odvez mě domů." řekne směrem k šoférovi, který má celou dobu ve tváři kamenný výraz.
„Já ho potřebuju. Hnus."