6. kapitola

I.

Harry se dloubal lžící v misce ovesné kaše. Ve Velké síni bylo zatím skoro prázdno. V pondělí ráno se většina studentů i učitelů snažila urvat každou minutu drahocenného spánku a oddálit chvíli, kdy se budou muset vrátit do otravného kolotoče všedních dnů. Zato Harry byl vzhůru už hezkých pár hodin. Když konečně vzdal veškeré pokusy navázat na zoufale krátké zdřímnutí mezi jedenáctou a půlnocí, bylo půl třetí ráno a z černých myšlenek mu třeštila hlava a pálily ho oči.

Nechápal, jak mohl všechno tak zkazit.

Měl jít za Dracem hned. Jenže měl vztek a taky strach. Netušil, že po měsíci stráveném společně v malém pokojíčku a v jedné posteli bude bez něj tak ztracený. Draco mu scházel. Ne proto, že byl do něj zamilovaný. Připomínalo to svědění, které si člověk nemůže poškrábat. Měl teď Draca Malfoye doopravdy pod kůží a to ho děsilo k smrti.

Tak za ním nešel. Když v noci nemohl spát, a to bylo skoro pořád, hodil přes sebe neviditelný plášť a šel si sednout na chodbu před ošetřovnou, ale dovnitř nevstoupil.

V hloubi duše se nejvíc bál, že se nad Dracem skloní a zjistí, že nedýchá.

Jenže předevčírem se Draco probral a on u něj nebyl. To mu nikdy neodpustí.

„Zase jsi nemohl spát, kámo?" ozval se najednou Ronův hlas, takhle brzo ráno ještě zastřený, a zrzavý kolohnát se s obtížemi vtěsnal na úzkou lavici. Koleny skoro nadzvedával stůl.

„Jo," zabručel Harry. Ron byl pro něj celý týden jediná záchrana. Jeho nechuť k Malfoyovi se ani poté, co dobrovolně obětoval za Harryho život, vůbec nezmenšila. A protože remcání byl osvědčený způsob, jak ze sebe dostat rozporuplné emoce a vrátit se ke starému pořádku, Harry se ho v zoufalství chytil. Jinak by asi buď někoho zmlátil, nebo se rozbrečel a vyklopil svoje tajemství celé nebelvírské věži.

„Řekl jsem si, že se po tobě radši mrknu," zahučel Ron a zívl. „Ale když už jsem tady, aspoň se najím." Začal si nakládat na talíř menší horu slaniny a pár plátků si nacpal rovnou do pusy. „Nevím, proč musíme mít vždycky hned v pondělí ráno lektvary," zahuhlal přes sousto.

Harry procítěně přikývl a rázem si připadal normálněji. Odstrčil nedotčenou vystydlou kaši a taky sáhl po slanině. V minulých týdnech ji nejedl, protože Malfoyovi se z jejího odéru dělalo špatně. Bude to brát takhle jedno po druhém a snad to nebude tak bolet. Všechno se vrátí ke starému pořádku.

Bodnutí u srdce mu okamžitě připomnělo, že není vůbec jisté, jestli zrovna to chce.

Ron dál rozebíral Křiklanovy pochybné výukové metody a střídavě doplňoval slaninu míchanými vejci a párky. Harry zjistil, že ani jemu už se vůně škvařeného omastku nelíbí, svoji porci odsunul a začal nepřítomně drobit toast. Přikyvoval, souhlasně bručel a uvažoval, co si sakra počne. Vztek ho dávno přešel a po Dracovi se mu stýskalo tak moc, že v duchu úplně slyšel jeho hlas…

„Godrikovy fousy!" vydechl Ron nakřáple. „To snad nemyslí vážně!"

Harry se otočil, zamžikal a do tváří se mu nahrnula krev tak prudce, že se mu na chviličku zatmělo před očima. Když se zase rozkoukal, viděl totéž co předtím. Od dveří síně pomalu, trochu nejistě kráčel Draco Malfoy osobně. Za ruku ho držela drobná copatá holčička. Harry si vzápětí vzpomněl, že je to nová zmijozelská chytačka, kterou viděl, když ve čtvrtek špehoval trénink soupeře. Zbožně ke staršímu spolužákovi vzhlížela a Draco se na ni usmíval. V kontrastu s tmavozeleným hábitem vypadala jeho pleť téměř namodralá a pod očima měl fialové kruhy, se kterými ladily tmavošedé linky a dramatický nános řasenky. Nejnápadnější ale byl zářivě růžový pruh vlasů v nově sestřižené ofině.

Harry nemohl dýchat. Celé tělo ho brnělo, srdce mu vynechávalo a nedokázal se vůbec pohnout. Zato myšlenky měl křišťálově čisté a jasné.

„Kdyby ho takhle zmalovaného přistihl jeho táta, na místě vymyslí čtvrtou neodpustitelnou kletbu," zamumlal Ron nevěřícně.

„Přesně kvůli tomu to dělá," odvětil Harry nepřítomně.

Promluvil víc nahlas, než chtěl, a Draco prudce otočil hlavu k nebelvírskému stolu. Jeho oči se rozšířily, zarazil se v půli kroku, a kdyby ho malá chytačka nedržela za ruku tak pevně, asi by ztratil rovnováhu a upadl. Harry se automaticky pohnul vpřed. Podpírat Draca při chůzi byla jeho práce.

Hned se ale zastavil. Už nejsou v karanténě. Nepoutá je žádné kouzlo. Nikdy nemluvili o tom, co bude, až se vrátí zase zpátky.

Dál se na sebe dívali a Harry čekal, že stříbřité duhovky zesvětlají, zchladnou a zneprůhlední jako netečná zrcadla, ale nic takového se nestalo. Draco jen zamžikal a jeho oči ještě víc potemněly.

Netušil, proč se mu to vybavilo právě v tu chvíli. Náhle si zkrátka vzpomněl na jednu věc, kterou si Draco plánoval do budoucna. A hodlal mu ji dát. Ještě ten den.

„Hned jsem zpátky," vyhrkl a sprintem vyrazil z Velké síně.

II.

Draco seděl na pečlivě složeném zmijozelském hábitu a opíral se o podezdívku skleníku číslo tři. Jeho dočasná opatrovnice Emily Watersová měla o pár skleníků dál bylinkářství. Po hodině ho měla odvést na oběd a pak zpátky na ošetřovnu. Madam Pomfreyová mu dovolila vycházku jen pod podmínkou, že neudělá ani krok bez doprovodu a nevynechá ani jedno jídlo, a Emily ho hlídala jako ostříž. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu patřila k těm málo lidem, od kterých si bez odporu nechal rozkazovat. Díky ní mohl po týdnech vězení konečně nastavit tvář slunci. Bylo by to ještě příjemnější, kdyby pořád nemusel myslet na to, co se vlastně děje mezi ním a Harry Potterem.

Nepřišel za ním. Grangerová tvrdila, že je jenom naštvaný a že ho to přejde. Ale on si tím zdaleka tak jistý nebyl. Ocitli se přece zpátky ve skutečném světě. Harryho sledují na každém kroku stovky očí a on má rodiče v Azkabanu a na ruce znamení zla. A když jsou teď volní, všechno bude jiné…

Zavrtěl se a sykl bolestí. Ani magie nedokázala zahojit desítky zlomenin a zpřetrhaných šlach tak, aby to nějaký čas nebolelo. Dokonce to vypadalo, že pravý kotník už nikdy nebude to, co býval. Zavřel oči a pomalu vydechl, aby se uvolnily ztuhlé svaly kolem páteře. Pak zase opatrně přenesl celou váhu na zeď za sebou. S očima pořád zavřenýma se usmál. Nikdy předtím si neuvědomil, jak ho nesplacený dluh tížil. Vlastně by asi byl dokonale šťastný, kdyby se k němu Harry vrátil.

„Ahoj," ozvalo se tiše.

Po zádech mu přejel mráz a vzápětí ho zalilo horko. „Ahoj," řekl a otevřel oči.

Harry stál pár kroků od něj, vlasy rozcuchané, pomačkaný hábit celý nakřivo. Něco držel. „Tohle je pro tebe." Došel k němu, klekl si a položil mu do klína bílé kotě. „Je to holka."

Draco zamžikal, podíval se na kotě, pak na Harryho, pak zpátky na kotě. V podbřišku se mu něco zatřepotalo a chvilku nemohl dýchat. Nakonec vykulené stvoření pošimral mezi ušima a vzal do dlaní.

„Když jsme se ráno viděli, vzpomněl jsem si, jak jsi na začátku říkal, že si pořídíš bílé kotě, až to skončí. Zkusil jsem ho sehnat v Prasinkách, ale žádné neměli, tak jsem musel do Příčné ulice. McGonagallová mě roztrhne, ale to je fuk."

„Jmenuje se nějak?" vypravil ze sebe Draco namáhavě.

„Ne. Je tvoje, vymysli si něco."

Draco položil kotě zpátky na klín a nechal ho, aby mu v klidu očichalo prsty. Nejasně si vybavoval, že o tom, jak by se měla jmenovat jeho kočka, míval jako kluk poměrně jasnou představu, ale teď se nezmohl na jedinou souvislou myšlenku. Harry pořád klečel vedle něj, trochu blíž, než bylo nezbytně nutné.

Musel vypadat hodně bezradně, protože Harry si odkašlal a zamumlal: „Mohl bys jí říkat Lyra. Je to souhvězdí hned vedle Draka."

Třepotavý pocit se vrátil a slova se pořád nechtěla poskládat do vět, natož mu přejít přes rty. Opatrně Lyru zase zvedl, položil si ji na prsa a začal ji hladit. Vlasy mu sklouzly do obličeje, a tak sklopil hlavu, aby se za nimi schoval ještě líp. Nepočítal ale s rukou, která je sčísla zpátky.

„Promiň, že jsem nepřišel," řekl Harry tiše a dál si hrál s plavými prameny, které mu uvízly mezi prsty. „Hrozně jsem se bál."

„Čeho?" vypravil ze sebe konečně.

„Že o tebe přijdu."

Draco instinktivně vzhlédl, protože odpověď ho teple pohladila po tváři. Spatřil Harryho rty tak blízko, že nemohl udělat nic jiného, než se naklonit a políbit je.

Nevěděl, co je příjemnější, jestli hebká tíha předoucího kotěte, prsty ve vlasech nebo lenivý souboj jazyka proti jazyku. Přitáhl by si Harryho blíž, ale kvůli Lyře nemohl, a tak ho aspoň nechal dělat si, co chce. Neucukl, ani když mu Harry zaryl nehty do zátylku a bolestivě ho kousl do dolního rtu. Tiše zaprotestoval, až když ho chytil za rameno a hrubě přimáčkl k hrbolaté zdi.

Harry se odtáhl, několikrát se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou. „A taky mám na tebe příšerný, příšerný vztek."

Draco si olízl pusu a ucítil krev. „Zatraceně dobře víš, že jinak to nešlo," zavrčel a zadíval se na Lyru, která spokojeně spala v ohbí jeho lokte.

„Šlo to na sto jiných způsobů, fretko. Jediný problém je, že jsi stejný umíněný idiot jako já," zasyčel Harry. „Víš, jaké to bylo? Nemyslíš, že už jsem viděl padat do tmy dost lidí? A ještě máš tu drzost mě znehybnit jako tenkrát Brumbál!"

„Vzbudíš Lyru."

Harry naprázdno otevřel pusu, pak se zakuckal smíchy a zase jen odevzdaně zavrtěl hlavou. Draco po něm střelil pohledem, ale jakmile se střetl s rozzářenýma zelenýma očima, už se nedokázal odvrátit. Cítil, jak rudne. Netušil, že se za svoji ponižující zamilovanost bude stydět i potom, co s Harrym… co vlastně?

„Co chceš teď dělat?" zeptal se pečlivě neutrálním tónem.

„Vystrnadit tu kočku a vlézt ti na klín."

Potlačil záblesk naděje a obrátil oči v sloup. „Opovaž se. Ještě mi všechno nesrostlo."

„Budeš v pořádku?" vyhrkl Harry úzkostně.

„Jo, už brzo." Natáhl k němu volnou ruku a položil mu dlaň na koleno. „Co chceš teď dělat?" zopakoval.

„Chci být s tebou. Jestli chceš ty."

Naděje začínala mít nad sebeovládáním výrazně navrch. „Bude to neskutečný skandál."

„To přežijeme. Lidi si zvyknou. Stejně ještě rok budeme ve škole a tady nás nikdo otravovat nebude. Pak se uvidí."

„Pak? Myslíš, že spolu vydržíme tak dlouho?"

Harry se vesele ušklíbl. „Chceš se vsadit?"

„O kolik?"

„Spíš o co," zamumlal Harry a začal se k němu zase naklánět, ale Draco významně ukázal na kotě a zvedl obočí. Harry zasténal. „Tenhle dárek jsem si měl líp rozmyslet."

Draco se na něj podíval. Harry se usmál. A v tu chvíli naděje jednou provždycky zvítězila.