Prohlášení: Kromě tohoto fanficu, Sikuly a nějakých těch změn herní dějové linie nemám nic. Sakra!

Doteď mi není jasné, jak je možné, že mě ten chlápek nenašel. Strom, na kterém jsem byla schovaná se musel hrozně třást.

Následující hodiny byly směsicí hrůzy a zoufalství. Gorion byl mrtev.

Viděla jsem to na vlastní oči a přesto jsem se zdráhala tomu uvěřit.

Nakonec jsem slezla ze stromu, který mi předtím poskytl úkryt. Moje svaly při každém pohybu bolestně protestovaly, ale moje otupělá mysl blokovala většinu tohoto druhu bolesti. Pomalu jsem se vracela k místu přepadení.

Vtom jsem zahlédla záblesk něčeho růžového a vzápětí se mi kolem krku vrhla vzlykající Imoen. Málem mě porazila na zem.

"Sik.. Sikulo, je mi to moc líto!"

Jako kdyby to slova mohla nějak zlepšit. Mlčky jsem Imoen objímala a přemýšlela, co dělat dál. Když o tomhle věděla Imoen, tak je jen otázkou času, než přijdou strážní z tvrze. Takže jít k místu přepadení, prohledat Gorionovo tělo... Jakkoliv se mi to příčilo, musela jsem to udělat. Měl nějaké zlaté, svou dýku a nějaký dopis. Teprve teď mi došlo, co myslela Imoen tím 'dopisem, který ale vůbec neviděla'. Psal to někdo, kdo se podepsal pouze jako "E."

Rychle jsme s Imoen Goriona provizorně pohřbily a rychle vyrazily k Přátelské náruči. Cestou jsem - s pocitem déja-vu - Imoen vysvětlovala, co se bude dít v nejbližší budoucnosti.

"... a nezapomeň, Imoen, nikdo, kromě Jaheiry a Khalida - dokud je nepotkáme - nesmí vědět, jak se jmenuju. Budu se jmenovat třeba... třeba Antalia, ano?"

"Dobře, Sik..ehm, Antalio," řekla trochu unaveně Imoen.

Cestou jsme se opatrně vyhnuly nějakým dvěma chlápkům - jeden vypadal jako šílený a druhý jako ten typ, který vám při otočení zabodne nůž do zad. Opatrnosti nebylo nazbyt.

I tak jsme se ale obě dvě hrozně vyděsily, když se před námi náhle objevil nějaký podivný chlápek se špičatým kloboukem. Málem jsem dostala infarkt, ale kupodivu nás nechtěl hnedka zabít, jenom mi položil pár podle mě nepříliš inteligentních otázek a zmizel. Radši jsme následovaly jeho příkladu a zmizely taky.

Pak ale Imoen potěšeně vykřikla a zvedla z nějakého šutru nějaký lesklý předmět. Nicméně jsem neměla čas na to, abych si ho prohlédla, protože vzápětí se ozvalo zavytí a z lesa se na nás vyřítil vlk.

Než jsem stihla nějak zareagovat, doběhl ke mně a zakousl se mi do nohy. Vykřikla jsem bolestí a snažila se zasáhnout ho dýkou. Imoen ze začátku chtěla vystřelit z luku, ale nebyla si jistá, že by mě nezasáhla. Tak nakonec zahodila luk a přiskočila k nám s mečem.

Nějakým eskamotérským kouskem se mi povedlo vlka zasáhnout, takže zakňučel, pustil moji nohu a umřel. Ne, že bych si stěžovala.

Nicméně pokousaná noha není jen tak - zvlášť, čeká-li vás ještě dost dlouhá cesta. Na výběr jsme ale neměly; takže po kratším odpočinku, kdy jsem si nohu dala co nejvíc dopořádku, jsme pokračovaly v cestě do Přátelské náruče.

-----------------------------------------------

Tak. Konečně v Náruči. Sice jsme si musely vyslechnout nepříliš zábavnou přednášku o pravidlech, která se pořád vracela k tomu, že boje jsou zde zakázány, a vyrazily jsme k samotnému hostinci.

Vyběhl odtamtud nějaký chlápek - což o to, nevypadal zas tak špatně, nicméně po krátkém rozhovoru ošklivě vypadat začal. Nikdy jsem neměla ráda lidi, kteří se mě snaží zabít. Naštěstí se nám ho s pomocí strážných podařilo zneškodnit, ale i tak mě stihl trefit bleskem. Proč se vždycky všechno přihodí jenom mně? To prostě není fér.

Imoen mi pomohla vyjít do schodů. Pak už jsem se v zájmu zachování vlastní hrdosti snažila kulhat sama. Uvnitř jsem se rozhlédla, jestli neuvidím někoho dalšího, kdo by se ke mně hlásil, ale nikdo nejevil zájem o moji maličkost. Na jednu stranu mě to celkem potěšilo, ale docela mě mrzelo, že Khalid s Jaheirou o mě nejeví zájem. Gorion přece říkal, že jim napsal, jak vypadám. S povzdechem jsem se svezla na nejbližší volnou židli. Imoen si sedla hned vedle.

Za okamžik se objevila servírka. Objednala jsem nám nějaké pití a zeptala se jí na novinky. Rozpovídala se, ale doopravdy mě zaujalo až to, když zmínila jména 'Khalid' a 'Jaheira'. Na otázku, kde jsou, ukázala do rohu místnosti a odběhla.

Počkala jsem, až nám donesla objednané pití a kývla jsem na Imoen, ať to vezme a vydala jsem se směrem k našim dvěma 'přátelům'. Připadala jsem si, jako bych šla na porážku.

Přivítání bylo opravdu "vřelé". První, co Jaheira řekla bylo: "Kde je Gorion?" No, řekla, spíš to vyštěkla. Trhla jsem sebou tak, že mi křuplo v už tak dost bolavé noze a málem jsem se složila k zemi. Naštěstí tam byl Khalid, který vypadal mnohem přátelštěji než Jaheira. Představil nás a pak nám společně s Jaheirou vysvětlil, na čem byli předtím s Gorionem domluvení. Nic proti němu, ale první co mě ve spojitosti s ním napadlo bylo, že je typickou ukázkou takzvaného "podpantofláka." Chudák. Není divu, že koktal. Tohle by mě "rozkoktalo" taky.

Poté, co jsme měli nejnutnější seznamování za sebou jsem se omluvila, zaplatila u hostinského za pokoj a šla jsem si lehnout. V prvním patře hostince jsem procházela k dalšímu schodišti, když v tom se jedny dveře zprudka otevřely. Stál v nich nějaký nastrojený chlápek; se slovy "neškrobit" mi do ruk vrazil uzlíček jakýchsi šatů a zabouchl dveře. Pozdější prozkoumání ukázalo, že to byly zlaté spodky. Pobaveně jsem se ušklíbla a šla do pokoje, který jsem si zaplatila.

Už jsem si prostě potřebovala odpočinout. Noha pokousaná od vlka a spálenina od blesku mi přišly jako dostatečný důvod ke spánku. Zvlášť když už začínaly přicházely k sobě - pokud bych spánek ještě víc odkládala, mohlo by se velice dobře stát, že bych nemusela usnout vůbec. Au.

Moje sny ale nebyly tak klidné, jak jsem doufala. No, spíš jsem doufala v nepřítomnost jakéhokoliv snu. Moje přání ale nebylo vyslyšeno, protože se mi zdálo o Gorionovi.

Všude kolem les. Přede mnou hradby Svítící tvrze, vysoké, nezdolné. Na mé volání nikdo neodpovídal, brána se neotevřela. Náhle se ozval Gorionův hlas. Rychle jsem se otočila; nikdo přede mnou, nikdo za mnou, pouze hlas zněl temnotou obestírající vše, co jsem měla na dohled.

"Už se sem nemůžeš vrátit, Sikulo. Už se sem nemůžeš vrátit... Musíš pokračovat..."

Jakoby proti své vůli jsem se vydala po stezce, jež se mi náhle objevila u nohou. Úzká stezka se pomalu vinula lesem. Když jsem ale chtěla sejít ze stezky, ukázalo se, že mi v tom něco brání. Okolní vzduch byl náhle hustý a bránil mi v pohybu; bylo to, jako bych měla plavat sirupem. Náhle jsem se mohla volně pohybovat. Okolní stromy mi připadaly, jako kdyby se náhle semknuly okolo mě. Náhle se znovu ozval hlas; tentokrát to byl hluboký, tajuplný hlas. Byla jsem si jista, že jsem ho nikdy neslyšela, a přesto zněl tak povědomě...

I když jsem se už probouzela, zněl mi stále v uších. 'Pochopíš...'