Ráno jsem se necítila o moc líp, pořád jsem si připadala, jako bych měla vybouchnout
Ráno jsem se necítila o moc líp, pořád jsem si připadala, jako bych měla vybouchnout. Museli jsme se ale vypravit a tak jsem se zaťatými zuby poslouchala, jak nás Jaheira zase kvůli něčemu sekýruje.
'Proboha, Gorione, tos nemohl mít za přátele někoho milejšího?' pomyslela jsem si co chvíli zoufale. Neodpověděl. Vzala jsem to tak, že lepší přátele si očividně vybrat nemohl. Sakra!
Áno, osud často posílá lidem výzvy. Proč ale musím jednu z nich snášet zrovna já? A ještě k tomu takovouhle? To jsem v minulém životě opravdu tak zlobila, nebo mi to bozi dávají tak nějak do zásoby?
Pak jsme už konečně byli na cestě. Když člověk nepočítá těch pár vlků a banditů, co nás napadli, byla cesta poměrně klidná. A co bylo nejlepší, ani jeden z těch vlků mě nekousl do nohy. Jupí! To si opravdu zaslouží oslavu!
K večeru jsme byli v Beregostu, kde nás hned odchytil tamní domorodec a navigoval nás na nejbližší hostinec. Že by placená reklama? V tu chvíli mě ale spíš zaujal chrám, který měl stát nedaleko Beregostu, ale Jaheira si postavila hlavu, že nejdřív jdeme do hostince. Odmítla jsem se hádat. Asi jsem se stala dospělou, protože kdo je dospělý? 'Člověk, který ví, že s blbci nic nezmůže.' Ach jo. Že jsem ale měla nutkání si taky postavit hlavu!
Cestou do hostince nás stopl nějaký mladík. Vypadal celkem sympaticky a co víc, nešel mi hned po krku, což mu ještě dodalo sympatie a navíc - už od pohledu to byl taky bard - měl na zádech loutnu! Povídal něco v tom smyslu, že jeho paní Silke potřebuje pár strážců na ochranu. Ha! My bardi musíme držet při sobě.
A bard, to bylo přesně to, co byla Silke. Ale s menší chybou - takhle nafintěnou bardku bych já osobně ze svého hostince vykopla jen bych ji uviděla ve dveřích. Vypadala sice velice esteticky, to jó, ale jinak... Kdyby už nic jiného, tak měla hrozně ostrý, dle mého pro bardku se absolutně něhodící, hlas. A když jsme se o chvilku později dozvěděli, že vlastně plánovala zabít několik poměrně nevinných chlapíků, sama dostala ránu po hlavě a už to nerozchodila. No jo, každej den holt není posvícení.
Garrick nakonec zůstal s námi. Ukázalo se, že to bylo velice moudré rozhodnutí, protože hned v dalším hostinci po nás vystartoval další nájemný vrah; tentokrát to byl trpaslík. Hm, jeden by si pomyslel, že musím mít nad hlavou bublinu s nápisem 'Sindal', že mi všichni ti nájemní vrazi jsou hned od pohledu po krku.
Cítila jsem na zátylku Jaheiřin pohled, a tak jsem rychle zamířila do zaplaceného pokoje. Bez pohledů, které zabíjí, se celkem dobře minu. A Jaheira byla mistr v takových pohledech. Už jen při vzpomínce na některé z nich jsem se otřásla. Brrr! Už aby byl zítřek. Zítřek, abychom konečně mohli navštívit zdejší chrám. Nějaká ta duchovní útěcha nikdy není na škodu. Něco mě tam táhlo. Co to asi tak bude? Že by osud?