Ráno jsem se necítila o moc líp, pořád jsem si připadala, jako bych měla vybouchnout

Hned ráno jsem nechala u hostinského vzkaz, že jsem se šla projít a vyrazila jsem do ulic Beregostu. Na to, jak malé to bylo městečko, to tam bylo docela živé.

Cesta do chrámu vedla kolem jedné z nejznámějších kováren v okolí - Thamerunovy kovárny. Thamerun sám byl docela příjemný chlapík, sice už trochu starší, ale když byl mladý, musel to být svůdník všech žen v širokém okolí.

Když jsem všela do kovárny, vyšel mi vstříc. "Zdravím, děvče. Co pro tebe můžu udělat?"

Huh, to je opravdu otázka pro někoho, kdo abslutně netuší nic o zbraních a o zbrojích. "No, hlavně se rozhlížím. Nevadilo by ti, kdybych měla spoustu otázek ohledně zbraní a zbrojí?"

Zasmál se a pokynul mi, ať ho následuju dál do kovárny. Chvíli jsem ho pozorovala při práci a pak se ptala na výhody a nevýhody jednotlivé výzbroje. Thamerun vypadal, že si docela rád popovídá na toto téma - a mě to doopravdy zajímalo. Koneckonců, pokud ze mě má být dobrodruh, potřebuju vědět, co se mi bude hodit. Už teď jsem věděla, že třeba takovou plátovou zbroj bych neutáhla, stejně tak těžké obouruční zbraně.

Když mi zrovna Thamerun něco nevysvětloval nebo já se na něco neptala, povídali jsme si o všem možném. Thamerun se mě zeptal, kde jsem se v Beregostu vzala a tak jsem mu řekla, že jsem - co si pamatuju - žila ve Svítící tvrzi.

"Ve Svítící tvrzi? Tak to určitě budeš znát Firebeada, že?"

Vyskočila jsem z pytle, na kterém jsem se bohapustě rozvalovala. "No jasně, že ho znám! On je někde tady?"

Se smíchem mi odpověděl, že Firebead bydlí v domě naproti Feldepostově hostinci. Rychle jsem se rozloučila a rozběhla se směrem, kde měl být dům mého známého mága. Firebead byl doma a kupodivu na něm bylo vidět, že je rád, že mě vidí. Už slyšel o Gorionovi - strážci ze Svítící tvrze to viděli ze strážní věže. Chvíli jsme si povídali a pak už jsem šla zpátky do hostince, kde jsme měli ubytování. Přišla jsem tak akorát před tím, že se mohlo něco stát. Všichni jsme se seřadili - to všichni znamená já, Imoen, Khalid, Jaheira a Garrick - a vyrazili jsme do chrámu.

Jak se ukázalo, ale opravdu přitahuju vlky - celá smečka se jich na nás nedaleko chrámu vrhla. A jako obvykle mě jeden z nich stihl pokousat ještě předtím, než z něho byla mrtvola. Ach jo. Proč se to musí stávat zrovna mně?

Když jsem se začala zvedat, Imoen do mě náhle strčila loktem. Moje čerstvě pokousaná noha mě skoro neunesla. "Co je, Im?"

V odpověď zazněl - překvapivě - nový mužský hlas. "Zdravím. Jsem nositel úsvitu Gavin Mor. Mohu ti s něčím pomoct?"

Rychle jsem vzhlédla a trochu pokřiveně se na něj usmála. "Jo, můžeš. Zrovna se mi přihodilo, že mě pokousal vlk. Můžeš mi to nějak ošetřit?" Muž, který se představil jako Gavin se trochu začervenal a přišel blíž. Nutno říct, že to už se z prvotního šoku vzpamatovali i ostatní a Jaheira se rychle ozvala: "Co tu děláš?"

Gavin u mě přiklekl a začal si prohlížet vlčí kousnutí. "Momentálně pomáhám zde dámě. Jinak jsem Lathanderův kněz, až do doby asi před hodinou pracující přímo v chrámu."

"Až do doby před hodinou?" zeptala jsem se zvědavě. Něco se mi na tomhle Gavinovi líbilo.

"Ano," řekl klidně. "Zeptal jsem se svého nadřízeného, jestli můžu začít volně putovat. V dnešní době se takový klerik může dobrodruhům celkem hodit, ne?"

Poočku jsem se ohlédla na Jaheiru a Khalida. Khalid vypadal jako vždycky a Jaheira na mě přemýšlivě kývla. Přeložila jsem si to jako 'zeptáme se na něj v chrámu' a nepatrně se na ni usmála.

"Pokud budeš tak laskav a ošetříš naši společnici, půjdeme zatím do chrámu koupit nějaké lektvary, Gavine More," řekla Jaheira a spolu s Khalidem zmizela v chrámu. Garrick a Imoen zatím přešli až ke mně (to aby Gavina ani nenapadlo cokoliv zkoušet) a začali si s ním povídat. Dozvěděli jsme se, že je Lathanderův kněž, pochází z Ulgothova Vousu a moc si nerozumí s nynějším nějvyšším knězem zdejšího chrámu. Pak už se vrátil Khalid s Jaheirou a Jaheira na mě souhlasně kývla. Ha, takže Gavin prošel sítem. Zeptala jsem se ho: "Gavine, říkal jsi, že se chystáš cestovat s nějakou skupinou. Nechtěl by ses přidat k nám?"

Gavin se na mě zkoumavě zadíval. V jeho očích proběhl záblesk něčeho, co jsem nebyla schopná nějak zařadit. "Kam zatím míříte?" zeptal se pak.

"Do Nashkelu," odpověděla za mě - pro změnu - Imoen. Jaheira ji doplnila: "Máme se tam setkat se starostou ohledně krize v tamních železných dolech."

Gavin se pousmál, zvedl se, podal mi ruku, pomohl mi vstát a s úsměvem mi řekl: "Dejte mi chvilku. Skočím si pro svoje věci a můžeme vyrazit."

Když jsem se za ním dívala, jak jde do chrámu, cítila jsem, jak mi za koutky cuká úsměv. Máme klerika. A něco ohledně něho me setsakra uvádělo do zvláštních rozpaků. Zatím jsem to nebyla schopná k ničemu přiřadit. Ale vůbec mi to nevadilo.