Ráno jsem se necítila o moc líp, pořád jsem si připadala, jako bych měla vybouchnout

Druhý den cesty k Nashkelu se stalo několik zajímavých věcí; přepadení orky, pak to bylo několik xvartů... pak se potkali s mírně potřeštěným Lordem z Letohradu, poustevníka, jehož jméno jsem se ani nesnažila vyslovit. Fíha, jen o tom tak přemýšlela a chtělo se mi rozesmát se na celé kolo. Ale nemohla jsem se smát - situace byla víc než vážná, dokud nebudeme v Nashkelu, kdykoliv se může zpoza stromů objevit a zaútočit nepřítel.

Pokračovali jsme ve formaci Khalid a Jaheira vepředu, za nimi já a Imoen a na konci Gavin s Garrickem. Zatím se to docela osvědčilo, jelikož už nás pár potvor napadlo nejdřív zepředu a pak zezadu. Nevím, jak vy, ale já se bez divouse v zádech docela dobře minu.

Jakkoliv zvláštní vám to může připadat, nakonec jsme do toho Nashkelu dorazili živí a - co je nejdůležitější - v jednom kuse. Sice jsem u mostu, kde nás zastavil jeden ze strážných, měla chuť mu na otázku, odkud jsme se tam vzali, odpovědět, že ze "země nahých nymf, kde ti bubáci splní každé přání", ale nakonec jsem se jako hodná holka ovládla a odpověděla, že jsme přišli z Nashkelu. Pak se ozvala Jaheira s tím, že ona a Khalid jsou zde proto, že mají mluvit se starostou, s Berrunem Ghastkillem. V okamžiku, kdy to řekla, se strážný napřímil do pozoru a pustil nás dál se slovy, že starosta by měl být ve své kanceláři blízko chrámu. No, raději jsme pospíšili dál, aby si to náhodou ještě nerozmyslel.

Starostu jsme našli poměrně snadno - fíha, ani mě nepřekvapilo, že má příjmení "Ghastkill". Už od pohledu bych od něj - za předpokladu, že bych byla ghast - prchala, co by mi nohy stačily. Už jenom kladivo, které měl zavěšené u pasu, vzbuzovalo respekt víc, než bych kdy považovala za možné. Když jsem se potajmu podívala na meč, co visel u pasu mě, umínila jsem si, že taky jednou budu vzbuzovat takovýhle respekt. Jenže s tím mečem, co momentálně mám, to asi tak rychle nebude, ech... ale co, ani Baldurova Brána nebyla postavena za den!

Berrun nám v rychlosti vysvětlil, co se to tu vlastně děje. Nedaleko Nashkelu jsou železné doly. V těch se - překvapivě - těží železo. Jenže teď jsou se železem problémy. Něco v dolech děsí a zabíjí dělníky - čili dělníci mají strach se do dolů vracet a pokračovat v těžbě. A i to, co se podaří vytěžit, vypadá divně a je nekvalitní. Takže náš další úkol - zjistit, co plaší dělníky plus odstranit tuhle příčinu plus vypátrat příčinu zkaženého železa. Tečka. Odkývali jsme, že se na to podíváme a zamířili jsme si to do hostince nedaleko.

Tentokrát vcházel první Garrick a pak Imoen, já jsem byla schovaná ve skupince. Ukázalo se, že to bylo docela prozřetelné, protože zanedlouho se do místnosti vřítila poněkud neupravená ženská a vypadalo to, že někoho docela úporně hledá. Očima přejížděla hlavně po ženách v místnosti. Pak jsem ale poněkud neprozřetelně zavolala na servírku, ať nám něco přinese a tak na sebe upoutala ženinu pozornost. Přísahám, že bylo vidět, jak jí v očích zablýskaly zlaťáky a už si to štrádovala ke mně. Ani se moc neptala - hlavně ani nemusela, protože v tu chvíli mě jak na potvoru Garrick oslovil a začal větu zrovna mým jménem. Jen tak tak jsem se stihla vrhnout pod stůl, jinak bych skončila s palcátem v hlavě - což by bylo nejspíš docela nepříjemné, jestli chcete znát můj názor. Nějak jsme ji zneškodnili a já se urychleně odklidila do pokoje.

Za chvíli po mém odchodu z hostinské místnosti někdo zaklepal na dveře. Opatrně jsem zavolala otázku, kdo tam. Co mě celkem překvapilo byl fakt, že za dveřmi byl Gavin. Opatrně jsem odemkla a otevřela. Za dveřmi byl Gavin, v rukách talíř s jídlem a pohár s vodou. Asi jsem se v tu chvíli netvářila příliš inteligentně, protože se pousmál a řekl: "Víš, vylítla jsi od stolu tak rychle, že jsi ani nedostala jídlo, tak jsem ti ho přinesl, abys nebyla zbytečně hladová."

Rychle jsem se oklepala a ustoupila trochu od dveří. "Pojď dál," vybídla jsem ho. Vešel, tak jsem zase zamkla. Na jeho tázavý pohled jsem odpověděla: "Hele, mám sice spoustu chyb, ale znásilňování bezbranných mužů, co mi nosí večeři do pokoje, mezi ně opravdu nepatří. Docela nerada bych ale, aby mi někdo vlítl ozbrojený na pokoj v době, kdy večeřím." Trochu se začervenal. V odpověď jsem se uchichtla, vzala si od něj svoji večeři a pobídla jsem ho, ať si zatím sedne a něco mi povídá.

"Co bych ti povídal? Hm, třeba o tom, jak jsem se stal Lathanderovým knězem?"

Měla jsem zrovna plnou pusu jídla, tak jsem jenom pokývala hlavou, že souhlasím. Koneckonců, chtěla jsem se ho na to zeptat, takže když se o tom, rozpovídá sám, nebude mít aspoň pocit, že strkám nos do jeho minulosti a řekne mi toho víc.

"Pocházím z Ulgothova vousu, malého městečka nedaleko Baldurovy Brány. Většina lidí tam jsou námořníci, rybáři nebo lodníci. I můj otec je lodník, bratr je zas námořník... Jenom já jsem slyšel jiné volání, které mě vedlo spíš do chrámu slunce, než k moři. Od dvanácti let jsem byl vlastně v chrámu a připravoval se na dráhu kněze." Lehce se pousmál. "Byly to krásné roky, i když místy to bylo poněkud... nudné pro někoho, kdo má bratra jako je Jolun."

Udiveně jsem se na něj podívala. "Jak to? Co ten tvůj bratr vlastně vyváděl, že ses bez něj nudil?"

Lehce se zasmál, než mi odpověděl. "To by bylo na příliš dlouhé vyprávění. Prostě jsme spolu vyváděli různé drobné... ehm... výtržnosti, jako že jsme holkám namáčely konce copů do inkoustu a tak. Pak jsme nestíhali utíkat - ale u malých kluků to člověk tak nějak snese." Nostalgicky jsem se usmála. No, mnichům a knězům toho člověk moc udělat nemůže, ale spolu s Imoen jsme měly na triku pěkných pár kousků. Gavin si toho všiml. "A co tvoje dětství, Sikulo. Jaké bylo?"

Odsunula jsem talíř stranou a pohodlně se opřela na židli. "Jaké bylo? No, záleží na úhlu pohledu. Já jsem s ním celkem spokojená - ale Imoen pořád říkala, jak se ve Svítící tvrzi nudí. Mě to tam bavilo. Když jsem chtěla, šla jsem do knihovny pro nějakou knihu, poslouchala Hlasy - skupinku mužů, kteří neustále předříkávaly Alaundova proroctví - povídala si s některým z knězů, nebo se cvičila ve hře na nějaký nástroj nebo ve zpěvu. Vychovával mě můj nevlastní otec Gorion, mág. Byl docela známej, pokud si dobře pamatuju. Přísahám, že jednou jsem ho viděla mluvit i s Khelbenem Černou holí - a smáli se u toho jako staří známí. Gorion... Nikdy jsem ho neviděla nosit jinou barvu než šedou..." Můj hlas se vytratil, jak se mi slzy nahrnuly do očí. Po těch dnech, kdy jsem bez jediné slzy přecházela všechno, co se stalo, mě ten šok konečně dohnal a já se s hlavou v dlaních rozbrečela. Gavin okamžitě vyskočil z místa, kde seděl, přešel ke mě, přiklekl přede mnou a jemně mi odtáhl ruce z tváře.

"Sikulo? Co se děje?"

Se zavzlyknutím jsem odpověděla: "Je mrtvý, Gavine, Gorion je mrtvý... Zabili ho. Přepadli nás na cestě do Náruče. Vůdce těch, co nás přepadli po Gorionovi chtěl, aby mě vydal - ale Gorion to odmítl a řekl mi, ať uteču. Tak jsem utekla a oni ho... oni ho..." Znovu jsem propukla v pláč a schovala tvář do dlaní. Cítila jsem, jak mě lehce objal. Opřela jsem se o něj a nechala slzy, ať tečou. Po chvíli se slzy zastavily. Pomalu jsem se od Gavina odtáhla. "Omlouvám se, Gavine. Nemám právo na tebe házet svoje prob..."

Skočil mi do řeči. "To nejsou jenom "problémy", Sikulo. Ten muž, co vás přepadl, ti jde očividně docela usilovně po krku a nebýt několika velice šťastných náhod a včasných zásahů, tak už tu teď nejsi." Ztišil hlas. "Jenom mi slib, že si budeš dávat víc pozor, Sikulo, ano? A pokud si budeš chtít popovídat, jsem tu pro tebe." Na konci se zase trochu začervenal. Vypadal tak opravdu roztomile. Skoro proti své vůli jsem se usmála. "Dobře, Gavine. Máš moje slovo. To samé samozřejmě platí i naopak, jo?"

Po chvilce kývl. Ještě se na mě usmál a pak se zvedl k odchodu. "Dobrou noc, Sikulo."

"Dobrou, Gavine."

Odešel. Se zvláštním pocitem jsem se ještě nějakou dobu dívala na zavřené dveře. Někde uvnitř jsem cítila takové zvláštní teplo, zvlášť, když jsem si vzpomněla na jeho objetí. S trhnutím jsem se probrala ze zamyšlení. Na snění bude čas později. Zítra nás ale čekají doly a na ty potřebuju být čilá.

Ranní vstávání bylo poměrně snadné - probudila jsem se už za úsvitu. Pohled z okna na východ slunce byl jako vždycky krásný - i když já spíš koukala na jeho západ. Z věží Svítící tvrze to byl úžasný pohled. Kdybych byla malíř a měla barvy, ztvárnila bych západ slunce na tisíc a jeden způsob. Jakožto bard jsem se ale musela spokojit s jeho slovním popisem, kdy jsem používala ve spojitosti s tímto zážitkem všechny superlativy, které jsem znala.

Sešla jsem z pokoje do hlavní hostinské místnosti, rychle si objednala jídlo a zase si ho odnesla na pokoj. Byla jsem tam o dost jistější, to je jisté. Bez všech svých společníků bych se asi jen tak neubránila.

Zanedlouho se ozvalo zaklepání. Byla to značně rozespalá Imoen. Rychle jsem dopila a vyšla ven. Doly na nás čekaly, bylo třeba jim vyjít vstříc.