Prohlášení: Kromě tohoto fanficu, Sikuly a nějkých těch změn herní dějové linie nemám nic. Sakra!

Ráno jsem se necítila o moc líp, pořád jsem si připadala, jako bych měla vybouchnout

Přešli jsme do lesů, ve kterých se nacházely proslulé Nashkelské doly. Náhle se před námi otevřela velká mýtina a na ní byla mramorová socha ženy. Okolo ní pobíhal vyčerpaně vyhlížející chlapík s kladívkem a dlátem. Když nás uviděl, vrhnul se k nám.

"Já... já vím, že jsem ty smaragdy neměl krást, ale potřebuju je, abych to dodělal. Dejte mi ještě chvíli. Jenom chvíli, a budu hotový. Pak si se mnou dělejte co chcete!"

Nechápavě jsem se ohlédla po svých společnících. Jenom Gavin vypadal, že má jakési tušení, o co se může jednat. Rychle jsem se toho sochaře zeptala:

"Mohl bys mi vysvětlit, co tady děláš?"

Sochař se horečnatě roztřásl: "Kdysi jsem mohl navštívit Everesku, město elfů. a tam jsem potkal ji... ji! Královnu Ellesime! Od té doby nemám stání - cosi mě neustále nutí do práce. Mě, Prisma!"

'Prism, Prism,' přemýšlela jsem rychle. Pak mě to doslova nakoplo. "TEN Prism?!"

S trhnutím se po mě podíval. "Ano, TEN Prism. Tak dáte mi čas, abych to dokončil? Hádám, že po mě půjdou," nervózně se zachichotal, "ukrást dva smaragdy prostě není jen tak. Můžu se spolehnout na vaši ochranu?"

Koukla jsem na ostatní. Garrick, jakožto umělec rozhodně přikyvoval, Gavin pomalu kývl, Jaheira se po mě ostře podívala, a nakonec neochotně přitakala. Usmála jsem se na Prisma a řekla mu, že ho tedy budeme chránit. O pár minut později jsem toho už docela litovala. Objevil se tam totiž lovec odměn, Greywolf, který měl na Prisma docela nehezky spadeno a když jsem mu řekla, že sochař je pod naší ochranou, netvářil se moc nadšeně. Vlastně se VŮBEC netvářil nadšeně. A já osobně jsem se tvářila dost podobně, když proti mě vystartoval a šel mi po krku.

Spojenými silami jsme Greywolfa nakonec porazili. V průběhu boje i po něm jsem koutkem oka sledovala Prisma. Kopnul do sebe několik dalších lektvarů rychlosti a teď běhal kolem sochy jak fretka a sochal a sochal. Hleděla jsem na něj jako u vytržení. Jeho pracovní nasazení bylo svým způsobem obdivuhodné.

Zčistajasna se zastavil a zadíval se na svůj výtvor. Chvíli koukal na sochu ženy, kterou udělal a pak se pomalu otočil ke mně. Úplně jsem cítila, jak očima přejíždí po mém obličeji, zkoumá každý detail a hodnotí to, co vidí. Čas jako by se zpomalil. "Stála bys za sochu," řekl po chvíli tiše. Doopravdy to řekl, nebo jenom pohnul rty? Byla to jen má představa? Natáhl ruku, aby se dotkl mé tváře. Očima sklouzl k soše. Náhle zvrátil hlavu dozadu a skácel se k zemi.

"Prisme!"

Gavin rychle zkusil Prismův tep. Vzhlédl. "Je mi to líto, Sikulo, ale je mrtvý." Ta slova zněla jako rány palicí. Ačkoliv jsem Prisma sotva potkala, cítila jsem zvláštní pocit ztráty. V jeho kapsách jsme našli dva smaragdy, vypadalo to, že je Prism zamýšlel zasadit do očí sochy. Socha elfky se zelenýma očima. Královna. Ellesime.

"Sikulo, přestaň tam okounět a pojď už!" Trhla jsem sebou. 'No ano, Jaheiro, nemusíš se bát, už jdu,' pomyslela jsem si jízlivě. Tohle sekýrování mě už pomalu začínalo čím dál tím víc rozčilovat. 'S takovou se pohádáme dřív, než se naděješ...'

o.O.o

"Myslím, že už vím, co způsobuje rozpad toho železa," řekla Imoen. Nahýbala se nad jedním z těžebních vozíků a něco z něho lovila. Za chvíli vytáhla lahvičku jedovatě zelené tekutiny. Vzápětí se ze tmy ozvalo vyštěknutí a z chodby před námi vylétlo několik šípů. Jak na potvoru mě jeden z přilétajících šípů trefil. Zrovna zase mě! To už opravdu není fér. Proč se vždycky všichni a všechno trefují zrovna do mě? Proč se nerozhodnou udělat jehelníček třeba z takové Jaheiry?

Poměrně rychle bylo po boji - koboldi toho očividně na blízko moc nevydrží. Gavin mi rychle zafačoval nohu, Jaheira mě sjela pohledem, Khalid se na mě omluvně usmál, Garrick mi poklepal na rameno a Imoen mi řekla, že jsem nemehlo. Prostě normálka. Posbírali jsme šípy, nějaké ty zlaťáky, které měli koboldi po kapsách a vyrazili jsme hlouběji do dolů.

Procházeli jsme ztichlými štolami. Ticho rušil jenom zvuk našich kroků a kapky vody stékající po stěnách. Neodvažovala jsem se promluvit ze strachu, že na sebe přilákám další salvu šípů nebo nějaký ten zlý pohled za to, že prozrazuji, kde přesně se ve tmě nacházíme. Za chvíli mi z toho ticha ale začala jít hlava kolem a celkově to vypadalo jak ze zlého snu. Nekonečné chodby, ticho, tma... Otřásla jsem se. Jako by těch snů už i tak nebylo dost.

Pak jsme ale náhle přišli na místo, kde bylo světlo. Světlo a koboldi s ohnivými šípy. Nějakým zázrakem se mi povedlo uskočit, takže jsem neschytala přímý zásah, za což jsem si samozřejmě ihned v duchu pogratulovala. Po tomhle ale nastal trochu problém - nedaleko byl vstup do nějaké jeskyně. Nevím, na co v tu chvíli mysleli ostatní, ale mě se jasně vybavil úryvek jednoho starého eposu, který jsem četla ve Svítící tvrzi: "... a hrdinové vkročili do lví tlamy..."

Bylo to něco na způsob lví tlamy. Bylo to doupě toho, kdo způsoboval všechny zdejší problémy. Jeho jméno bylo Mulahey. Byl to půl-ork a soudě podle obsahu jeho truhlice to byl Cyrikův kněz. Našli jsme několik dopisů. Byly o tom, jak má vést likvidaci kvality železa, děsit horníky a... snažit se mě zabít. Opravdu povzbudivé. V truhle byl i nějaký zvláštní meč - planoucí meč. Rychle jsem lovila v paměti, co to asi může být. Měsíční čepel. Elfí meč. 'Kde se tu vezme elfí meč bez elfa?' V odpověď na myšlenku se ozvalo tiché zasténání z temné chodby. Vylítla jsem z místa, kde jsem klečela, a běžela jsem za zvukem. Zmíněného elfa jsem našla tak, že jsem o něj zakopla. Rychle jsem se alespoň částečně zvedla a začala horečnatě tápat okolo. Znovu jsem ho našla, tentokrát značně šetrnějším způsobem.

"Gavine!"

Zaslechla jsem kroky a vzápětí mě oslnilo světlo zapálené louče. Gavin mi bez ptaní předal louč a věnoval se našemu neznámému. Jak jsem říkala, byl to elf, oblečený ve zbytcích něčeho, co kdysi mohlo být tmavě fialovou róbou mága. Na jeho bledé pleti byly jasně vidět četné pohmožděniny, odřeniny a hlavně špína. Tmavé vlasy měl slepené krví, pootevřené rty rozpraskané. Dýchal jenom velice mělce, místy to vypadalo, že nedýchá vůbec. Kdo ví, jak dlouho ho tu drželi. Zavolala jsem Jaheiru, aby nám s ním pomohla. Čím víc léčivých kouzel budeme mít k dispozici, tím lépe budeme moci zraněnému pomoci.

Po chvíli na něj oba naši léčitelé začali sesílat nějaká lehčí kouzla. Otevřel oči a jak jsem se nad ním skláněla, podíval se do mých. V jejich hloubkách se dala jasně vyčíst otázka. Trochu nervózně jsem se usmála. "Ehm, ahoj." Jedno z jeho obočí vystřelilo nahoru v jasném údivu. "Já jsem Sikula. Našli jsme tě tu ležet v bezvědomí. Můžeš nám říct, kde jsi se tu vzal a jak dlouho tu asi tak jsi?" pokoušela jsem se z něho vyrazit nějakou informaci. Několikrát zamrkal. Klouzal očima okolo, až jeho oči nakonec ulpěly na láhvi, kterou měla Jaheira u pasu.

"Pít..."

Jaheira okamžitě odepnula láhev, vytáhla zátku a přidržela mu láhev u úst, aby se mohl napít. Dychtivě pil se zavřenýma očima jako někdo, koho už dlouho trápila žízeň a on neměl možnost ji nijak zaplašit, ani ji umenšit. S úlevným vydechnutím se opřel o loket. Vyčkávavě jsem se na něj zadívala. Cítil můj pohled, protože znovu otevřel oči. Konečně začal mluvit.

"Xan. Jmenuji se... Xan. Pocházím z Everesky... na severu. Poslali me... abych zjistil... co stojí za železnou... krizí." Zhluboka se nadechl. "Ale... chytili mě. On... Mulahey... mi vzal můj meč... Měsíční čepel... dobře věděl... že když mě od ní... bude držet... zemřu..." Plácla jsem se po čele a vyskočila jak čertík z krabičky. "Jé - čepel! Hned ji přinesu!" Rozběhla jsem se zpátky do jeskyně. Cestou jsem se skoro srazila s Imoen, která se šla podívat, co tam v té chodbě všichni kutíme. Nutno říct, že když jsem Xanovi přinesla jeho meč, znatelně pookřál. Náhle se do mě pustila zima a já se začala chvět jako list ve větru.

"Xane? Myslíš, že se budeš schopný postavit?" zeptal se ustaraně Gavin. Xan slabě přikývl. "Můžu se o to pokusit - i když to stejně nemá smysl..." Nechápavě jsem na něj pohlédla. Na tváři měl pochmurný výraz. "Kde je smysl toho, abych se snažil přežít? Je to marné..." pokračoval nás elf. Pomyslela jsem si něco o depresivních elfech a spolu s Jaheirou jsme mu pomohli vstát a přejít do jeskyně. Konečně zase trochu tepla. Xanovi jsme pomohli lehnout si na Mulaheyovu postel. Jakkoliv to u elfa může vypadat zvláštně, velice rychle se jeho dýchání prohloubilo a Xan usnul. Ohlédla jsem se po ostatních.

"Mno, nevím, jak vy - ale já bych docela následovala Xanova příkladu."

Většina mých společníků se ke mě připojila a tak nějak jsme se poskládali na podlahu. S jistým uspokojením jsem zpozorovala, že Gavin si lehl jenom kousek ode mě. Jeho blízkost na mě působila konejšivě, a tak jsem velice rychle usnula.

o.O.o

Překvapivě, nikdo a nic necítilo potřebu nás rušit ze spánku, takže jsme se všichni pěkně prospali. I Xan už měl trochu zdravější barvu, i když byl stále ještě dost bledý. Vylezli jsme z dolů pro jistotu stejnou cestou, jako jsme přišli, dali vědět veliteli zdejších stráží a vydali se směrem k Nashkelu.

Cestou jsem si začala pobrukovat jednu melodii, kterou jsem kdysi slyšela u Winthropa v hostinci, zpíval ji jeden z pravidelně navštěvujících bardů a docela se mi líbila. V refrénu se zpívalo:

Cesta byla mokrá, místy rozbitá,

číše vína plná, jindy celá vylitá...

Garrick vypadal, že ho to celkem zaujalo. Jakmile jsme totiž dorazili na dohled Nashkelu, zeptal se mě, jestli bych mu ji nemohla zazpívat. Slíbila jsem mu, že jakmile se zas někde ubytujeme, tak zazpívám, co bude chtít - a co budu znát, samozřejmě. Měl docela zasněný výraz, když mi přikývl na souhlas.

Ohlédla jsem se po Xanovi. Náš nový - možná pouze dočasný - společník křepce kráčel s útrpným výrazem vedle Imoen, která ho zasypávala svým obvyklým brebentěním. Asi to bral jako osobní očistec, jinak si nedovedu představit, co ho vedlo k tomu, že zůstal po jejím boku. Když na to člověk není zvyklý, tak ho Imoen a její mluvení můžou lehce dovést na pokraj nervového zhroucení. S pobaveným úsměvem jsem obrátila zrak znovu směrem ke stále se blížícímu městečku. Docela jsem se těšila na to, jak sebou prásknu do měkké postele a pořádně se zachumlám do deky. Přece jenom, spací pokrývky, které se většinou používají při cestování, na opravdovou postel prostě nemají. Rychle jsme všechno vyřídili s Berrunem, zaběhli za Oublekem, kterému jsme odevzdali smaragdy od Prisma - dostali jsme odměnu! - a konečně se vydali k hostinci, kde jsme se chtěli ubytovat. Ze stínů se ale náhle vynořila postava s vytaseným mečem, zezadu ke mně přiskočila a vzápětí jsem ucítila na krku chladné ostří. Slyšela jsem tichý hlas zabijáka, říkající mi, ať se neodvažuju hnout, jinak mě okamžitě podřízne jako kuře. Ostatní, kteří šli přede mnou, si všimli, že něco není v pořádku a ohlédli se, co se děje. Viděla jsem, jak všichni ztuhli. Imoen zbledla. Gavin v ruce sevřel svůj palcát tak, až mu zbělely klouby. Khalid a Jaheira bezmocně pozvedli svoje meče. Xan vypadal, že má - jen tak pro změnu - pořádnou depku a jen stěží odolává pokušení říct "kde to má smysl?". Garrick vyděšeně vytřeštil oči.

Po zádech mi stékal ledově chladný pramínek potu. Zoufale jsem přemýšlela, jak se z téhle situace dostat. Pak mě konečně něco nakoplo; a to nápad sice kýčovitý, ale soudě podle knih, účinný. Začala jsem zmateně plácat páté přes deváté a klepala jsem se u toho jak ratlík. Soudě podle vytřeštěných očí svých jsem to hrála opravdu suprově. 'Tak... tři, dva, jedna...' Sehrála jsem parádní omdlévací scénu. Slyšela jsem, jak Imoen vyděšeně vyjekla a - co bylo mnohem důležitější - že zabijákův nůž sklouzl stranou od mého krku, respektive od té části krku, kde se nacházela hlavní tepna, čímž se moje naděje na přežití značně zvedly. Dupla jsem mu na nohu a zároveň ho loktem parádně nabrala do žeber. Vyjekl bolestí - koneckonců, od omdlévající ženské obvykle něco takového nečekáte - a mě se povedlo vysmýknout se mu ze sevření, uskočit stranou a vrhnout se k zemi.

Zčistajasna ze strany zasvištěl šíp a zabodl se zabijákovi do krku. Zachroptěl a padl k zemi. Ostatní se ke mě rozběhli. Poněkud šokovaně jsem se posadila a zůstala hledět na mrtvolu toho, kdo mě před okamžikem chtěl zabít. Smrt si ho našla dřív než mě. Jak dlouho to ale bude trvat?

Z křovin se objevil můj zachránce; štíhlý černovlasý muž opálené pleti, v kožené zbroji, s lukem v ruce a mečem u pasu. Když si vytřepával z vlasů listí, všimla jsem si, že má špičaté uši. Přešel ke mě a natáhl ke mě ruku. S výrazem někoho, kdo právě dostal palicí po hlavě jsem ho nechala, aby mi pomohl vstát.

"Kdo jsi?" zašeptala jsem v div ne posvátném údivu. Na jeho vážné tváři zahrál slabý úsměv.

"Kivan z lesa Shilmista," odpověděl. 'Má hrozně zajímavý hlas,' napadlo mě. 'Jakožto bard to přece musím vědět!' Přelétl očima mě a mé společníky. "A vy jste?"

Nejistě jsem se ohlédla po Jaheiře. Po krátkém přemýšlení kývla. Otočila jsem se zpátky ke Kivanovi. "Já jsem Sikula ze Svítící tvrze." Rukou jsem naznačila své společníky. "To jsou mí přátelé."

Všichni se Kivanovi představili. Pak jsem položila otázku já: "Co dělá elf ze Shilmisty tak daleko od domova zde, na Mečovém pobřeží?"

Kivan lehce pobledl - i na jeho opálené a větrem ošlehané tváři to bylo vidět - a zaťal zuby. Už jsem v omluvném gestu zvedala ruku, když mě umlčel v samém začátku rázným mávnutím ruky. "Neomlouvej se. Netajím se tím, co tady hledám." Krátce se odmlčel, jako by hledal ta správná slova. "Hledám Tazoka, velitele banditů, kteří zabili mou manželku."

'A sakra,' pomyslela jsem si. O banditech už jsem slyšela předtím, než jsem odešla ze Svítící tvrze. Na žádné jsme dosud nenarazili, ale Kivanova slova svědčila o tom, že nebezpečí přetrvává. V náhlém popudu jsem ho oslovila: "Švarný můj zachránce udatný... nechceš připojit svůj meč k našim? Společně bychom mohli najít toho Tazoka, kterého hledáš, a zároveň zbavit svět další zlé šelmy..." Hned v následující chvíli bych se za tuhle spontaneitu nejradši nakopla. Co mám co komu takhle nabízet, aby se k nám přidal? Ale ostatní nevypadali, že by jim to vadilo. Kivan se mi na okamžik upřeně zadíval do očí. Nevím, co v nich hledal nebo co v nich našel - ale nakonec kývl. Usmála jsem se. Imoen, která mezitím prohledávala zabijákův oděv, mi předala mimořádně nehezky vypadající meč - ten, který jsem měla u krku, nějaké ty mince, kameny, zvláštní prsten a... dopis, adresovaný Nimbulovi, sdělující mu, jak vypadá jeho další cíl - Sikula ze Svítící tvrze. Podepsán byl "T." Projela mnou podivná předtucha. S poněkud pokřiveným úsměvem jsem vyzvala ostatní, abychom se konečně dobrali do hostince. 'Gorione... proč jen jsi mi neřekl, co se děje?' běžela mi hlavou zoufalá otázka. Jenže odpověď nepřišla a já věděla, že už ani nepřijde.