"Siriusi! Siriusi!"

Harry třásl bezvládným tělem svého kmotra a snažil se ho odvléct ze Snapeova hrudníku. Snape se posadil, lapal po dechu jako ryba na suchu, kašlal a prudce oddechoval. "Siriusi! Prober se!"

Snape vyskočil na nohy a rychle se rozhlédl: prázdná ošetřovna, kotlík pořád ještě zahalený mrakem prapodivných výparů, krátká zahnutá dýka, polomrtvý Black v Harryho náruči. Popadl nůž a dřepnul si k těm dvěma.

"Zakloňte mu hlavu, rychle!"

Snape Harryho odstrčil, sám Blacka popadl a zaklonil mu hlavu až tak, že se mu samovolně otevřela ústa. Strašlivým pohybem nože si rozřízl předloktí, krev vystříkla na Harryho brýle a košili, na Siriusova prsa. Přitiskl zmasakrovanou ruku na Siriusova ústa a Harry se málem pozvracel, když se Sirius přisál a začal pít. Snape mumlal neznámá slova, která Harrymu nezněla jako zaříkadla. Krev stékala Siriusovi z koutků po tvářích, na podlaze kolem jeho krku se začínaly tvořit loužičky, a on přesto dál hladově sál a polykal. Snape se zakymácel a s výkřikem odtrhl svou paži od jeho rtů.

"Integumentum reparo."

Snape zvedl obočí, když Harry namířil svou hůlku na jeho paži a zacelil ránu. "Dobrá práce, Pottere. Vidím, že jste měl náročný večer."

Sirius se na podlaze pohnul a začal vykašlávat kapky krve. Ozvaly se neodbytné rány, jako by někdo bušil na dveře holí.

ooooo

Takže to by bylo pětkrát, jestli počítám správně. A poprvé, co jsme spolu zůstali spát, což bylo na ostří nože. Někdy nad ránem jsme odpadli a když jsem se vzbudil, pořád tam ležel. Naše paže se dotýkaly, nohy hozené jedna přes druhou, dvě hřívy tmavých vlasů smíchané. Hlavou mi prolétla vzpomínka na dva černovlasé chlapce, propletené v podobném objetí. Tření a přirážení. Orgasmy se zaťatými zuby, rám postele nesměl ani zaskřípat.

Ššš. Remus nás uslyší.

Po přeměně? Dobrý vtip. Bude spát jako zabitý nejmíň do soboty.

Sobota. Byla dnes. Neochotně jsem pootevřel oko. Oknem se dovnitř draly ostré sluneční paprsky. Matko milosrdná, nepochybuju, že ta bezcitná osoba, která vynalezla kouzlo na vystřízlivění, se schválně postarala, aby na kocovinu nemělo nejmenší vliv.

"Na co jsi myslel?" Snapeův baryton. Takže už byl taky vzhůru, Čekal jsem, že se hned odtáhne, ale ani se nepohnul.

"Kdy?" Zeptal jsem se ochraptěle.

"Teď. Ale jestli nechceš, nemusíš mi to říkat."

"Oh." Zavrtěl jsem se, a on mě okamžitě pustil, ale já jsem jeho ruce opatrně vrátil zpátky na místo. "Na něco jsem si vzpomněl. Škola a tak."

"Potter?"

"Možná."

"Takže on je příčinou tvých žalostně nedostatečných zkušeností v oblasti sodomie?"

"Ani nevím, co mě uráží nejvíc."

Tiše se uchehtl. Napadlo mě, že tohle bylo vůbec poprvé, co slyším ze Snapeových úst pobavený zvuk. Ze Snapeových úst. A že to byla nějaká ústa. Zavřel jsem oči a vzpomínal, co ta ústa se mnou prováděla včera v noci. Dneska ráno. Nebo kdy přesně.

Si říkám, že bych na vánoční ples pozval Lily Evansovou. Trochu z mojí ligy, já vím, ale ne zas tak moc, že bych neměl šanci, hm?

Hm.

Co je? Chtěl jsi ji taky pozvat?

Ne, jenom - oh, to máš fuk.

Oh no ták, Paddy. Prostě pozvi tu její pěknou kamarádku - Violet, nebo tak nějak? - a můžeme jít spolu.

Jasně, Jamie. Ale nemusíme to řešit zrovna teď, že ne? Nepřijde mi, že by se to dvakrát hodilo, když jsi nahý v mojí posteli.

Prosím tě, jen proto, že se spolu občas uděláme, snad nejsme nějaké buzny. Haha, umíš si to představit?

Snape vstal a protáhl se. "Sobota nebo ne, čeká se, že se ukážu na snídani. Předpokládám, že dokud jsi tady, Albus chce, abys nevystrkoval hlavu?"

"Tak jsem to pochopil. Řeknu skřítkům, aby mi něco přinesli. Nebo ještě radši budu spát."

Snape po mně hodil mé šaty. "Vstávej, lenochu. Jestli trpíš, aspoň si příště vezmeš ponaučení."

"Vsadím se, že tě vychovali sadisti. Nebo presbyteriáni."

Hořce se ušklíbl a zmizel - dokonale oblečený - dřív, než já jsem se stačil vzpamatovat. Načasování se ukázalo mimořádně šťastné, protože sotva se za Snapem zaklaply dveře, v mém krbu se objevila Albusova hlava.

"Siriusi, chlapče. Doufám, že jsem tě nevzbudil."

"Ne, nespím. Děje se něco?"

"Bohužel. Potřeboval bych, abys dnes zase vyrazil na jih. Bude to možné?"

"Jistě, Albusi."

ooooo

Vrátil jsem se za měsíc. Jako obvykle jsem nejdřív zamířil do Albusovy pracovny. Když jsem vstoupil, Snape už tam byl - pozdravil mě zdvořilým kývnutím hlavy. Albus ho vyzval, ať zůstane, a mně nabídl čaj s citrónem. Nechutný. Po tolika týdnech v Tichošlápkově těle mi vždycky chvilku trvá zvyknout si zas na lidské jídlo.

Stručně jsem prolétl všechno, co se mi podařilo zjistit - jak na ministerstvu, tak od různých skupinek Smrtijedů. Nic zvlášť pozoruhodného, kromě jedné drobnosti.

"A pak mluvili o nějaké knize."

"Knize?" Albus se zatvářil zmateně.

"Macnair a Rosier stáli v jedné zapadlé uličce a šeptali si něco o knize, po které se jejich pán shání. Macnair říkal, že ji určitě 'furt má ten zrádce, ale pán zla ji z něho dostane.' Toť vše, pak zas pokračovali o obvyklých věcech. Lovení mudlů, topení štěňat a tak dále."

Albus a Snape si nenápadně vyměnili rychlé pohledy, pak Albus zamyšleně kývnul. "Dobře, děkuji, Siriusi. Nejspíš o nic nejde, ale člověk nikdy neví, která drobnost může být nakonec řešením celé skládačky. Ale teď už si běž odpočinout a pořádně se najíst, chlapče, vypadáš hrozně. Doprovodil bys ho, Severusi?"

"Jistě, Albusi." Snape se zdvořile uklonil jako vždycky a odvedl mě z ředitelny. Chvilku trvalo, než jsem si uvědomil, že zřejmě nejdeme do pokoje pro hosty, ale dolů do sklepení. Snape otevřel dveře své pracovny a já jsem vstoupil. Sotva jsem měl čas otočit se, když se na mě vrhnul a začal mě hladově líbat.

Zvedl jsem ruce a přitiskl ho k sobě. Od vášnivých polibků není k sexu daleko, a já bych tu krátkou vzdálenost rád překonal. Potřeboval jsem úlevu, a to hned. Jako by to vycítil, Snape položil ruku na moji erekci. Za pár vteřin už byl ohnutý přes stůl a já do něj přirážel. Tentokrát se nezdálo, že by mu vadilo být ke mně zády.

"Skvělý," zamumlal jsem mu do ucha. "Jsi úžasný, tak úžasný, Bože, pořád jsem na tebe myslel -"

Pootočil hlavu, přitiskl své rty na moje - a víc jsem nepotřeboval. Vyvrcholili jsem společně, těžký vzduch prosycený sténáním a vůní sexu. Zhroutil jsem se na jeho zpocená záda, neschopný pohybu nebo souvislé myšlenky. Natáhl jsem se a vzal ho za ruku.

"Blacku."

"Mm."

"Těší mě, že máš pohodlí, ale já tu umírám na rozdrcení."

"Promiň." Ustoupil jsem a sesunul se zpátky do jeho křesla. Natáhl si svůj hábit a odešel do salonu, odkud se za okamžik vrátil s velkou sklenicí vody. Vděčně jsem se napil, šťastný, že se zbavím pachuti z čaje. Jak to mohl poznat?

Snape se posadil do druhého křesla a zamyšleně si bubnoval prsty.

"Divím se, že to dokážeš."

"Myslet?"

"Sedět." Zvedl oči v sloup. "Snape. Kdo je ten zrádce, co o něm mluvili?"

"Patrně já."

Odložil jsem sklenku s vodou a zamračil se. "Ty? Ty si vážně myslíš, že Voldemort jde po tobě? Macnaira s Rosierem jsem slyšel před čtyřmi dny. Už si tě od té doby zavolal?"

"Ne, ale čekám to každou chvilku. Ale o nic nejde, vážně. Možná mě podezíral už nějakou dobu. Je strašně nepředvídatelný, dokonce i pro mě."

"A ta knížka, co je to zač? Máš ji?"

Zaváhal. Pak vstal a došel ke knihovně, odkud vytáhl obrovský zaprášený svazek.

"Voldemort zatoužil po Lektvárech nejmocnějších?"

"Ne. Voldemort zatoužil po tomhle." Sáhl do prostoru za knihou a objevil se malý, v kůži vázaný zápisník, podobný těm, které běžně používají studenti, jen poněkud sešlý věkem. Hodil mi ho.

Zběžně jsem notes prolistoval a zmateně se zamračil. "Tohle jsou recepty na lektvary. Dost staré, zdá se. K čemu Voldemort potřebuje tvoje poznámky ze školy?"

"To nejsou žádné poznámky ze školy, což bys věděl, kdybys aspoň jedinou hodinu lektvarů v Bradavicích neprospal. Jedná se o výsledky výzkumu, který mi zadal, když jsem se před dvaceti lety poprvé dal ke Smrtijedům. Právě kvůli tomu výzkumu mě tenkrát vzal."

Nikdy jsem Snapea neslyšel mluvit o jeho mládí aktivního smrtijeda. Nejdřív jsem ho chtěl vyslýchat, ale rozmyslel jsem se. Takže Voldemort ho oslovil jako schopného lektvaristu. No jistě. U Snapea je vždycky nejlepší zahrát na ješitnost. Ješitnost nikoliv neoprávněnou, tedy pokud mé nevědomé oko mohlo soudit z těchto poznámek. Vypadaly příšerně složitě. Díval se, jak obracím stránky.

"Vypadá to úžasně, Snape, ale nerozumím tomu ani zbla. Proč ty poznámky tak nutně potřebuje?"

"On je 'nutně nepotřebuje', jde mu jen o jedinou věc, tu samou, o kterou usiluje už od šestnácti. V tom sešitě se nachází cíl a smysl jeho existence."

"Což je?"

Vytrhl mi zápisník z ruky a otočil ho na poslední stranu. "Čti."

Četl jsem od začátku do konce, pak ještě jednou. Cítil jsem, jak mi z tváří mizí krev. "Nemožné."

"Tvrzení, které jsem měl před dvaceti lety vyvrátit. Jak vůbec víš, že to není možné?" Vstal a začal přecházet po místnosti. "Tom Riddle měl nápad, který stál za zamyšlení. Co to znamená, být kouzelníkem, mít moc, kterou máme? Dostali jsme ji snad proto, aby nám usnadnila těch pár mizerných let života, než se rozpadneme na prach jako každý druhý? Není snad všechna naše moudrost nic víc, než pár cirkusových triků? Rozhodl se porozumět věcem, jaké tě v Bradavicích ani na žádné jiné škole nenaučí. V jakém zásadním bodě se lišíme od zbytku světa? Jaké ontologické příčiny vedly k tomu, že jsme jiní?"

Snape byl rozrušený, mnul si ruce za zády. "Kde jsou hranice naší moci? Jsou vůbec nějaké? A jestli ano, kdo je určil? Během tisícileté historie nám nikdo nedal odpověď. Vzali jsme mudlovskou metafyziku a přijali ji za svou, protože jsme příliš slabí a omezení a zbabělí, než abychom se odvážili pomyslet na možné alternativy." Zastavil se. "Za posledních sto let mudlovský svět posunul své hranice na doraz. Se svojí primitivní technologií se dokázali přiblížit božské dokonalosti, zatímco my jsme se ani nehnuli, příliš vyděšení vlastním stínem, než abychom v sobě našli byť jen desetinu kuráže, jakou musí mít i ten nejbezvýznamnější mudlovský vědec, který zkoumá hranice naší existence. Tom Riddle chtěl tohle změnit."

Těžce dosedl do křesla. "Nebo alespoň mě o tom přesvědčil. Jakmile se výzkum rozběhl, pochopil jsem - Riddle si usmyslel, že existuje jen jediná hranice, kterou musí překonat, jediná překážka, hodná pokoření."

"Smrt." Můj hlas zněl slabě.

"A jako poslední nepřítel bude poražena smrt." *)

"To říkával?"

"Svatý Pavel, ty beznadějný nevzdělanče." Sepnul prsty. "Pozoruhodná na křesťanství, a také důvodem, proč se toto náboženství tak hodí pro kouzelníky, je jeho hlavní myšlenka, uchovaná i pod nánosem staletí výmyslů. Myšlenka, že smrt ve skutečnosti není přirozeným zakončením života, ale jeho brutálním a nežádoucím přerušením. Rozumíš, že jsme nebyli stvořeni, abychom umírali. Většina mudlů už zapomněla. Proměnili pohřby v oslavy života, žal rozpitvali na atomy a píšou příručky, jak se s ním vypořádat. Ale za starých časů to tak nebývalo."

"A ty jsi to dokázal. Tys ji porazil."

"Pouze teoreticky, samozřejmě. A vycházel jsem z vědomostí civilizací mnohem starších, než je ta naše. Sám jsem vlastně neudělal vůbec nic."

"Ale víš, že to funguje."

"Ano," řekl tiše. "Věřím, že ano. Což zjevně i on."

"Takže když jsi odešel od Smrtijedů, tohle sis vzal s sebou?"

Kývnul. "Předal jsem to Albusovi, i s celým příběhem, který jsi právě slyšel. Vrátil mi ten sešit s tím, že ho mám zničit."

"Ale to jsi neudělal."

"Ale to jsem neudělal."

"A Voldemort se to teď nějak domákl."

"Spekuluješ. Nemůžeme vědět, jestli ten zrádce, o kterém mluvili, jsem já. Voldemort je těžký paranoik, podezírá ze zrady každého. A mohli mluvit o jakékoliv jiné knize. Nemá smysl dělat ukvapené závěry."

"Snape." Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. "Ty víš, že se tam nemůžeš vrátit. Tohle je ta kniha, kterou chce, a ty to víš."

"Nic takového nevím." Vstal a zase začal chodit tam a zpátky. "Jak by se dozvěděl, že sešit ještě existuje? Řekl jsem mu, když jsem se před dvěma lety připlazil zpátky k jeho nohám, že Brumbál mě přinutil všechno zničit, a on mi uvěřil. Proč by měl být najednou přesvědčený o opaku?"

"Pettigrew," zašeptal jsem. "Musí to být on. Zatraceně, Snape, žil s tím mladým Weasleym na hradě tři roky. Říkáš mi, že věděl, o co jste se s Voldemortem tenkrát před lety pokoušeli, a nenapadlo ho prohledat ti kancelář? To si vážně myslíš, že existuje šance, že ta krysa by to nenašla? Stoprocentně jen čekal na nejvhodnější moment kdy ti podrazit nohy, Snape. Já ho znám, věř mi. Vím, jak přemýšlí. On je přesně ten typ, který by žárlil na důvěru, kterou ti jeho pán dává, a nenáviděl by tě za to. Jestli jsi v nebezpečí, pak kvůli němu."

Snape ztuhnul, ve tváři strnulý výraz. Začal si mnout levé předloktí. Oba jsme zírali na stejné místo na jeho rukávu.

"Ne. Ne to rovnou zapomeň, Snape. Víš, že nesmíš odejít."

"Nemám na výběr."

"Ne. Ne. Běž za Albusem. Pojďme hned. Dáme mu tu knížku. Něco vymyslí."

"Máš ponětí, kolik let se už Albus snaží znamení zla vymazat? Nemůžu nepřijít, když zavolá, i kdybych chtěl. Můžu to maximálně chvilku oddalovat. Nemluvě o tom," dodal trochu mírněji, "jak dlouho myslíš, že tento hrad a děti v něm zůstanou v bezpečí před jeho hněvem, když nepůjdu?"

"To mě nezajímá. Na nikom z nich mi nezáleží. Prosím, hlavně nechoď."

"Ale záleží." Vrátil knihu zpátky na své místo a vzal si z věšáku plášť. U dveří se zastavil. "Dobrou noc, Blacku."

"Počkej." Můj přiškrcený hlas mě rozzlobil. Udělal jsem dva kroky, přitiskl jsem se ke Snapeovi a políbil jsem ho, jako jsem v životě nikoho nelíbal, dlaněmi jsem objímal jeho tmavou hlavu, jazykem divoce vnikal do jeho úst. Dýchal jsem ho. Dal jsem do toho polibku každé nevyřčené slovo, každou emoci, kterou jsem si nedovolil cítit, a on to všechno přijal. Jakmile jsem skončil a nezbyl mi už žádný argument, odtáhl se ode mě a pozorně se mi podíval do očí.

"Siriusi," řekl. Hlas mu na sykavkách lehce zadrhával.

"Severusi."

Pak odešel, a já jsem ho nemohl zastavit. Šestkrát.

Poznámka překladatele:

*) Pavel z Tarsu, První list Korintským. V mém překladu. (V případě zájmu verš hledejte pod 1 Kor 15:26.) S.L.