"Myslím, že se probouzí."

Madam Pomfreyová přispěchala k posteli, oblým bokem odstrčila Harryho z cesty a sklonila se nad svým pacientem, aby lépe posoudila jeho stav.

"Myslím, že máte pravdu, drahoušku. Raději pošlete pro pana ředitele, chtěl být okamžitě informován. A ostatní se také nemůžou dočkat, až se dozví, jak na tom je."

Sirius slyšel hlasy jakoby z velké dálky. Jako by všichni mluvili přes chomáč vaty. Pak se někam vytratili, nebo možná on zase sklouznul do bezvědomí. Hlasy mohly zmizet na dvě minuty, ale klidně taky na dvě hodiny. Slabě vnímal rytmický, chraplavý zvuk, ale když ho chtěl poslouchat, rozbolela ho hlava. Pořádně se soustředil a zjistil, že ten zvuk je jeho vlastní dýchání.

"Siriusi?"

Pokusně otevřel nejdřív jedno oko, pak i druhé. Shora na něj nahlížel Brumbál. Netvářil se, jako by mu chtěl nabídnout bonbón. Harry ho držel za ruku. A Remus z druhé strany. McGonagallová, za ní Brumbál. Snape... kde je Snape?

Prudce se posadil a pokoj se s ním zatočil.

"Ne tak zhurta, Blacku." Něčí dlaň ho nekompromisně zatlačila zpátky na matraci. Snape seděl a opíral se o zeď někde na úrovni jeho ramene, takže Sirius na něj neviděl. Zrak se mu maličko zaostřil a bolest ustoupila.

"Ne, jsem v pořádku. Nechte mě se posadit." Sirius odhrnul přikrývky a přehodil nohy přes okraj postele. Kupodivu se opravdu cítil docela dobře, tedy jakmile přešla počáteční dezorientace.

"Dovolím si předpokládat, že už se cítíš lépe." Brumbálův hlas zněl smrtelně vážně. Sirius si okamžitě vybavil jeho zklamaný pohled tehdy před více než dvaceti lety. Jak se Brumbál tvářil tenkrát v noci, bylo ničím v porovnáním s tím, jakým pohledem Siriuse propaloval teď.

"Jsem v pořádku, Albusi. Vážně. Jen mám trošku zmatek v tom, co se stalo, a v jakém pořadí. Jak dlouho jsem byl mimo?"

"Něco přes šest hodin. Za chvilku bude čas k obědu. Mám stručně zrekapitulovat, co se stalo?"

"Buďte tak hodný." Madam Pomfreyová mu podala sklenici vody, kterou vyžahl jediným hltem.

"Ach. No dobrá, kde začít. V uplynulých dvanácti hodinách jsi se dopustil nejčernější magie, jaká se kdy dotkla zdí tohoto hradu. Porušil jsi každý princip kouzelnictví, který ti byl kdy vštípen, a zhruba čtrnáct nebo patnáct zákonů. To vše jsi udělal bez nejmenšího ohledu na následky tvých činů, zato s trestuhodným pohrdáním bezpečností lidí ve tvém okolí. Všechny do posledního jsi nás vystavil smrtelnému nebezpečí. Netroufám si odhadnout celý dosah tvého jednání, ale vím tolik, že mnozí, kteří tady dnes nejsou, budou tvého rozhodnutí litovat."

Takového Brumbála Sirius ještě nezažil. Sklopil hlavu před přívalem slov starého kouzelníka.

"Nicméně, odčinit, co jsi udělal, není v moci ani mojí, ani nikoho jiného z nás. Musíme přijmout, co se stalo, a vypořádat se s tím, jak nejlépe to půjde. Pokud tě to uklidní, vím, že jsi všechno myslel dobře. Ale já sám bych ti dřív dovolil strhat tento hrad do základů a zapálit jeho trosky, než provést tuto věc, které jsi se dopustil." Otočil se a pomalu odcházel z ošetřovny, ramena shrbená pod tíhou mnoha let.

"Odpočiň si, Siriusi." Harry mu přátelsky stisknul ruku a odešel. Remus s McGonagallovou se vytratili chvilku po něm. Remus vypadal, že by rád něco řekl, místo toho ale Siriuse jen poplácal po ruce a na odchodu mu věnoval mírný úsměv.

"Taky jdeš?" Sirius konečně našel ztracený hlas.

"Myslím, že to bys neocenil. Chvilku teď budeš potřebovat moji fyzickou přítomnost."

"Oh." Na nic dalšího už se neptal, nepochyboval, že jeho otázky nebudou mít odpovědi, které by chtěl slyšel. Polknul a zatahal za přikrývku. "Mrzí mě to, Snape."

"Mě ne."

"Ne? Myslel jsem, že budeš zuřit."

"Ano. To bych měl. Celých šest hodin jsem se snažil vydolovat spravedlivý vztek, bohužel, nezdařilo se. Abych byl k tobě zcela upřímný, jsem sám ze sebe zklamaný. Albus měl pravdu do posledního slůvka, samozřejmě. A přesto, jediné, co momentálně dokážu cítit, je tak nepopsatelná radost, že žiju, že jsem tady - že přehluší jakýkoliv hlas ctnosti. Alespoň prozatím. Nepochybuji, že když mi dáš čas, nakonec se na tebe rozzlobím, jak jen si budeš přát."

Sirius se zvedl na loket. Tohle nebyl Snape, jakého znal. "Takže se nezlobíš," konstatoval, ale stejně mu to nešlo na rozum.

"Nechápu, jak jsi mohl tak neskutečně hloupě riskovat. Napadlo tě vůbec, co se mohlo s velkou pravděpodobností stát?"

Sirius se zabořil zpátky do polštáře. "Ano, napadlo."

"V sešitě to nebylo. Přemýšlel jsem, jestli sis to odvodil."

"Samozřejmě, že ano. Tenhle druh magie není zadarmo. Nejsem úplný idiot. Takže," podíval se na Snapea, "proč nejsem mrtvý?"

"Protože já jsem v jedenácti věděl o černé magii víc, než se většina kouzelníků naučí za celý svůj mrzký život."

"Konečně zase mluvíš jako ty. Co jsi mi udělal, Snape?"

"Víš jistě, že to chceš slyšet?"

"Naprosto."

"Nakrmil jsem tě jedinou látkou, která dokáže kouzelníka přivézt zpátky od samotných bran smrti, je-li nabídnuta dobrovolně."

Sirius chvilku tiše ležel. "Mluvíš o tom, o čem si myslím, že mluvíš?"

"Ano. Kouzelnická krev je daleko mocnější, než má většina lidí ponětí. A samozřejmě, v naší situaci působily jisté faktory, které její sílu ještě zvýšily."

"Jako například?"

"Tvoje akce mezi námi vytvořila magický svazek, který mi usnadnil udělat to, co jsem musel. Svým způsobem jsem jen dokončil, co ty jsi začal. Podepřel jsem tvůj most dalším pilířem, jak by možná řekl architekt."

"Chápu. Mám o tom lektvaru pár otázek. Odpovíš?"

"Když budu umět. Momentálně o něm víš podstatně víc, než já."

"Mohl kdokoliv udělat to, co jsem udělal?"

"Ne. Je zapotřebí mocná magie a obrovská síla vůle."

"Voldemort má oboje."

"Asi ano. Ale chybí mu schopnost starat se o někoho jiného, než o sebe. Tento lektvar patří mezi ty, které nikdy nedokáže uvařit, i kdyby se zmocnil receptu."

Sirius se na moment zamyslel. "Takže roli hrály mé emoce."

"Nerozumíš. City byly motorem, který poháněl celé to kouzlo, od zaklínadel, která jsi pronesl, po krev, kterou jsi prolil. Byl to vysoce osobní akt. Všechna dobrá vůle na světě by ti nepomohla, kdyby ses snažil udělat to pro člověka, kterého jsi nikdy nepotkal."

"Čím silnější cit, tím mocnější kouzlo?"

"Když to hodně zjednodušíme, ano, něco takového."

Sirius se překulil a protáhl se. Jeho nejstarší a nejlepší nepřítel seděl na malém křesílku vedle jeho lůžka a pozoroval ho s obočím tázavě pozvednutým.

"Už jde, co." Nebyla to otázka.

Snape kývnul. "Ano. Co jsi udělal by neucítilo jen málo černých mágů. Nedá se to nijak zamaskovat. Stejně jako nelze utajit, že jsem naživu. Což není stav, v jakém mě Voldemort naposledy nechal."

Při vzpomínce, v jakém stavu Voldemort Snapea nechal, se Siriusovi sevřel žaludek. Schoulený uzlíček masa a polámaných kostí, o který zakopl na hranicích Bradavických pozemků. Horečná snaha nahmatat puls, křik o pomoc až do ochraptění, dlouhá, zoufalá cesta na ošetřovnu. Zavřel oči, aby na to nemusel myslet.

"Kolik nám zbývá?"

Snape pokrčil jedním ramenem. "Možná pár dní. Možná jen do večera. Každopádně nebude váhat zaútočit na hrad plnou silou, aby ten sešit získal."

"Kde je?"

"Zničený. Jako jsem to měl udělat před dvaceti lety."

"Jsem zatraceně rád, že jsi to neudělal."

Snape se nevesele usmál. "Já taky, Blacku."

Sirius se zasmál, vzpomněl si, kdy ta slova poprvé slyšel ze Snapeových úst. Snape zřejmě vtip pochopil, protože jeho úsměv se na okamžik zdál o něco míň mrazivý. Sirius odhodil přikrývky a posadil se. Už se cítil naprosto v pořádku a nemohl se dočkat, až unikne z dozoru Poppina ostřížího zraku.

"Musím odtud pryč. Nemyslím jen z ošetřovny. Jestli Voldemort ví, co jsem udělal, bude si chtít se mnou promluvit. Možná nechá Bradavice na pokoji, když tu nebudu."

"Jako obvykle, ješitnost ti zcela zatemňuje mozek. Jakožto vynálezce toho lektvaru jsem pro něj momentálně mnohem zajímavější. Ale souhlasím, že s tebou by si jistě také s radostí popovídal. Oba bychom měli odtud zmizet co nejdál a co nejdřív. Budeš schopný cestovat?"

"Co by ne."

"Nejdřív bys možná měl zkusit vstát."

"Ještě moment. Snape?"

"Ano?"

Sirius zaváhal. "Harry se mě předtím ptal, proč to dělám... to, co jsem udělal. Měl dojem, že se zbytečně moc snažím, kvůli člověku, kterého jsem celý život nenáviděl, a který mi to s chutí oplácel."

Snape mlčel, čekal, až bude pokračovat.

"Řekl jsem mu, že ti to dlužím, z minulosti."

"Aha. V tom případě považuj svůj dluh za splacený."

"Ne, ne - nechápeš, lhal jsem." Sirius vstal, prohrábl si vlasy a začal se oblékat do šatů, které našel přehozené v nohách postele. "O tohle vůbec nešlo. Neměl jsem vlastně žádný důvod, aspoň o něm nevím. Prostě než jsem si uvědomil, že něco dělám, neřku-li proč to dělám, měl jsem polovinu práce za sebou. Což ti vyprávím, protože nechci, aby sis myslel - aby sis myslel - " Snapeův bezvýrazný obličej mu přiznání nikterak neulehčil. "Nemůžeš mi to trošku usnadnit, hm?"

"Co bych z toho měl?"

"Prostě na nějaké dluhy nebo staré křivdy jsem si ani nevzpomněl, když jsem to dělal, a nechci, aby sis to myslel. Toť vše."

Snape také vstal. "Já vím, Blacku. A teď, jestli můžeš chodit, vypadněme odtud."

Vydali se do sklepení oklikami, aby se vyhnuli pátravým pohledům obyvatel Bradavic. V posledních několika měsících hrad působil spíš jako uprchlický tábor, než škola - plný lidí v každé denní i noční době. Dokonce i v nepoužívaných chodbičkách potkávali hloučky, které ihned zmlkly, když ti dva procházeli kolem. Zprávy se zde šířily rychlostí blesku, a Snapea se Siriusem pronásledovaly zlověstné pohledy.

ooooo

Tak se tedy stalo, že po našem sedmém doteku jsem se probudil daleko od hradu, který posledních osmnáct měsíců byl mojí jedinou oázou bezpečí a posledních třicet let jediným místem na světě, kterému bych mohl říkat domov. Zdi zatuchlé, sešlé chatky - mé příležitostné skrýše - byly tenké jako papír, postel pode mnou úzká, tvrdá a nepohodlná, povlečení jako ze smirkového papíru, a škvírami pod oknem mě ofukoval průvan. Jedním slovem - ráj. Pevněji jsem Snapea objal, jako bych se chtěl ujistit, že je opravdu tady. Přitiskl se ke mně zády.

"Na co myslíš?"

Zasmál jsem se. "Myslím, že tuhle otázku pokládáš trochu moc často. Otoč se."

Poslechl a schválně přitom přejel svou ranní erekcí po té mojí. Zachvěl jsem se.

"Je ti zima?"

"Přežiju." Usmál jsem se. Ve světle nedávných událostí to vyznělo jako černý humor.

Jemně vzal můj penis do ruky a přejel prstem od kořene ke špičce, kterou polaskal. Prudce jsem se nadechl. Opakoval svůj pohyb, pohled upřený do mých očí.

"Snape. Přestaň, jestli nechceš, abych se okamžitě udělal."

Tvářil se, jako by přemýšlel. "Ne," řekl nakonec, "To nejspíš nechci. Spíš bych chtěl, aby ses udělal, až budu v tobě. Chci vidět, jak se uděláš, protože tě šukám tak tvrdě, že už to nebudeš moct vydržet."

Po žaludu mi stekla kapka preejakulátu a bezděky jsem přirazil do Snapeovy ruky. "Dobrý nápad."

"Mám dojem, že naše předešlá setkání byla poněkud... uspěchaná. Takže si udělej pohodlí, Blacku. Než s tebou skončím, budeš prosit o slitování."

"Arogantní, namyšlený spratku... ty - Ah."

"Líbí, hm?"

"Ještě."

"Jako husa klasu, Blacku." Narovnal se a přelétl mě pohledem, jako by zvažoval, kde začít. Nakonec se sklonil k mému břichu a polaskal jazykem pupík. Zatímco jsem spal, někdo to místo zřejmě potají spojil neviditelným drátkem přímo s mým penisem. Hodil jsem sebou tak, že mě Snape musel chytit a přimáčknout k posteli.

"Myslím, že je na čase, aby ses naučil sebekontrole."

"Žádné lekce od tebe nepotřebuju."

"Oh, vážně?" zeptal se zvolna. "Raději se přesvědčíme, co říkáš?" Sklonil hlavu, ale jeho ústa dlouhou chvíli nedělala nic, jen se vznášela nad mým penisem - který sebou bezmocně škubnul. Snape mě popadl za zápěstí a přitiskl mi je do matrace. Teprve potom mě pustil do svých úst, nasadil dobré, rychlé tempo, můj orgasmus se blížil, blížil -

Vtom Snape přestal a prostě se díval, jak se můj brunátný penis cuká a já lapám po dechu.

"Snape - zatraceně. Tohle mi nedělej."

"Co přesně?" Hedvábný hlas neprozrazoval žádné emoce. "Toto?"

Znovu sklonil hlavu, ale tentokrát byl mnohem pomalejší. Nesnesitelně. Přejížděl jazykem přes žalud a zase zpátky dolů. Sál, až se mu vtahovaly líce. A vždycky vypadl z rytmu včas, aby zarazil můj orgasmus - kdykoliv se mi koule slibně stahovaly, nemilosrdně zastavil. Zdálo se, že to trvá celé hodiny. Sténal jsem a házel sebou, ale Snape odmítal pustit má zápěstí.

"Snape - prosím."

"Prosím co?"

"Už mě konečně ošukej!"

Jedním prstem zamířil dolů. Okamžitě jsem roztáhl nohy, ať klidně vypadám jako děvka. Z jeho přerývaného oddechování mi bylo jasné, že i Snape se blíží ke svojí hranici. Znovu se ke mně sklonil a jazykem zakroužil kolem svraštělého otvoru.

"Oh, sakra - prosím, už nemůžu -"

Položil si mé nohy na ramena a zasunul do mě první naolejovaný prst. Vykřikl jsem, jak intenzivní to bylo.

"Zatraceně, nenechávej mě čekat. Už ať jsi ve mně."

Vniknul do mě jedním pohybem a okamžitě ztuhnul, víčka pevně stisknutá - vím, že bojoval s vlastním vyvrcholením. Zatnul jsem prsty do jeho hýždí a přitahoval si ho blíž, až byl ve mně tak hluboko, že jsem myslel, že se rozpůlím. Přitáhl jsem si jeho hlavu a zašeptal mu do ucha:

"Šukej mě, Snape. Jako jsi v životě nikoho nešukal. Ať nedokážu myslet na nic jiného. Roztrhej mě na kousky."

Zasténal. Kousek couvnul, jen aby vzápětí vrazil zpátky pod lepším úhlem. Zavadil o krajíček mé prostaty a já se pod ním vzepjal. Popadl mě za vlasy, zaklonil mi hlavu a odhalil mé nechráněné hrdlo.

"Drž se," varoval mě zastřeným hlasem, a pak se přestal ovládat. Přirážel do mě divoce, rychlostí, jaké by muž jeho věku neměl být schopný, zuby vyceněné a zaťaté, oči šílené naléhavou touhou. On byl život a já byl život, s každým jeho přírazem do mě pronikalo víc a víc života, prohýbal jsem se, abych ho dostal hlouběji, ještě hlouběji. Bral si mě bez milosti, měl jsem pocit, že se vážně roztrhnu, oddechoval mi do ucha, prsty zamotané v mých vlasech...

"Řekni, že se ti to takhle líbí, Blacku, řekni -"

"Ano, ano, líbí, ještě, dělej, rychleji -"

"Ukaž jak se ti to líbí, udělej se pro mě - "

Sevřel můj penis v dlani, zatáhnul a to byl konec. Orgasmus mnou proletěl jako oheň, mé tělo zamrzlo rozkoší, zatímco Snape zasténal, naposledy přirazil a vnitřnosti mi zalilo horké sperma, tolik, že jsem cítil, jak zbytek vytéká z mého otvoru ven.

Jsem si celkem jistý, že tentokrát jsme menší zatmění zažili oba. Když jsem se vzpamatoval, naše potem zalitá těla byla pořád ještě spojená. Zkusil jsem se trochu posunout, jen abych zjistil, jestli se můžu hýbat, když na mně leží sedmdesátikilový kouzelník. Nemůžu. Snape zaúpěl a pomalu ze mě vyklouzl, oba jsme se zachvěli. Svaly na nohách se mi neovladatelně třásly a nepochyboval jsem, že polštář kolem mé hlavy zdobí krvavé chomáče vytrhaných vlasů.

"Omlouvám se." Jeho hlas byl těžký vyčerpáním.

"Za co?"

"Bylo to trochu... tvrdší, než jsem plánoval." Natáhl ruku, aby mi promnul rozklepané svaly.

"No, já si nestěžuju. Pochybuju, že bych se v životě tak udělal. Vidět tě, jak - Kriste pane, bylo to... fakt velké."

Pod fousy se uchechtl a dál mě líně masíroval. Netuším, jak dlouho jsme jen tak leželi a vychutnávali si uklidňující dotek toho druhého. Slabé sluneční paprsky vystoupaly o něco výš nad obzor. Přes špinavé okno u postele jsem se díval, jak slunce vychází, a pomalu jsem hladil Snapea po zádech.

Následujících několik hodin jsme strávili v tichosti, každý ponořený ve svých myšlenkách. Vzpomínal jsem na svůj první den v Bradavicích, na drobného klučinu se zplihlými vlasy, usazeného v koutě našeho kupé, na jeho veliké oči, upřené na mě. Myslel jsem na Jamese a Lily, a na Harryho tam v Bradavicích - v bezpečí, aspoň prozatím. Zase jsem před sebou uviděl Brumbálův obličej. Jak vážně se na mě díval, tenkrát před lety po tom mém zlomyslném žertu, když říkal: "Jednou z tebe budu mít smrt, Siriusi Blacku." Nakonec se to splnilo.

Tak málo stačilo, abych se zničil.

"Severusi."

"Ano, lásko."

Oslovení jsem ignoroval, jak se ode mne očekávalo, a nevšímal jsem si ani náhlé úzkosti na prsou. "Bude to brzo, co myslíš?"

Pokrčil jedním ramenem. "Kdo ví. Ale já myslím, že bude. Za pár hodin. Pozná, kde jsme."

"Jak by mohl?"

"Cítí černou magii."

"Že by byl až tak mocný?"

"Nikdy ho nepodceňuj."

Přesto jsme na chvilku usnuli lehkým spánkem.

Najednou mě něco napadlo a já se posadil.

"Snape. Studoval jsi někdy mudlovskou historii?"

"Přirozeně."

"A četl jsi o Útoku lehké brigády?"

"Samozřejmě. Jen míle půl, jen míle půl, a tak dále. Jsem Brit, jestli to nevíš." **)

"Udělejme to."

"Nemyslím, že ti teď rozumím."

"Ať visím, jestli tady budu sedět a čekat, až si Voldemort pro mě přijde. Vyjeďme mu naproti, Severusi. V čelisti smrti, do bran pekelných... nebo jak se to píše. Zamysli se. Co on čeká? Že každý je z něj tak zatraceně vyděšený, že se neodváží vystrčit nos a bude sedět za kamny, dokud nepřijde velký zlý vlk a neodfoukne mu chaloupku. Celou tuhle posranou válku jsme mu dávali za pravdu, a já už toho mám po krk. My dva stejně nejspíš nedožijeme do večera. Tak co sakra můžeme ztratit? Jestli už mě kanóny mají dostat, Bůh ví, že jim radši pojedu vstříc, s šavlí svištící vzduchem. Takhle jich aspoň vezmeme pár s sebou. Osmnáct měsíců jsme vyčkávali, až co udělá on. Pořád byl na tahu, diktoval si, co se kdy stane. A já už toho zatraceně mám plné zuby. Jestli dokážeme na chvilku odlákat jeho pozornost, třeba to bude zrovna to, co Albus ještě potřebuje, aby ho konečně dostal. Možná získáme Bradavicím pět minut, možná pět hodin. Tak nebo tak to může stačit. Proto říkám, pojďme si pro něj. Pojeď se mnou, Snape. Poslední útok."

Zvedl se na lokti a chvilku si mě prohlížel, jako bych se zbláznil. Pak pomalu kývnul. "Ano... na tom něco bude. Kromě čiré stupidity, samozřejmě. Možná, že pro jednou máš pravdu." Posadil se a prohrábl si vlasy. "Pojedu s tebou, Siriusi Blacku."

Přitáhl jsem si ho k polibku, který měl vyjádřit všechno, co jsem nedokázal říct slovy, a co on nečekal, že uslyší. V tichosti jsme se oblékli a vyšli ven. Dveře chalupy v prudkém větru mlátily o zeď. Neviděl jsem důvod je zavírat. Pár okamžiků jsme zůstali stát na kamenném zápraží a dívali se z útesu na obzor před námi. Snape upíral oči nepřítomně do dálky.

"Na co myslíš?"

Otočil se ke mně s posmutnělým úsměvem, vlasy divoce rozevláté kolem hlavy. "Jak tragické následky může mít, číst si v raném mládí Tennysona."

Kývnul jsem a oplatil mu úsměv, ale ve skutečnosti jsem se usmíval nad tím, jak krásná je jeho tvář ve větru, ostře vyrýsovaná proti šedému zimnímu nebi. Usmíval jsem se naší hlouposti. Tolik úsilí, a co jsme nakonec získali? Čtyřiadvacet hodin navíc. Ale to nic. Někdy i jediný den stačí. A kdybych si měl vybrat jeden den svého života, a dát za něj všechno, byl by to ten dnešní.

"Já taky, Blacku," řekl. "Já taky."

ooooo

Mnoho mil od nich jiný mocný kouzelník, rovněž ne zcela necitlivý k věcem černé magie, zaznamenal pohyb. Odložil šálek s citronovým čajem a prohrábl si dlouhou bílou bradku. Vstal a vyhlédl z okna, tvář zamračenou, jako by prožíval nějaký těžký vnitřní boj. Když se od okna zase odvrátil, jeho tvář se vyjasnila. Hluboké vrásky, které nasbíral za dlouhé roky posedávání a upíjení svého čaje, jako by v jediném okamžiku zmizely.

"Pojďme, Fawkesi," zavolal na fénixe. "Konečně nastal čas. Nepojedou sami."

Bez dalšího otálení se chopil velké hole se zlatou hlavicí, dosud odpočívající v koutě, a zahalil se do kožešinového zimního pláště. Fénix se mu usadil na rameni. U dveří se zdrželi jen na okamžik, aby kouzelník nastavil magické zámky - jeden nikdy neví. Kamenný chrlič ho zvědavě pozoroval, čekajíc na své heslo. Čaroděj se zamyslel.

"Naděje," rozhodl se pak s mírným úsměvem, a rychlým krokem vyrazil dlouhou chodbou.

KONEC

**) Poznámka překladatele:

Báseň Alfreda Tennysona na motivy události z Krymské války (1854). Velitel "lehké brigády" Lord Cardigan špatně pochopil rozkaz a nařídil svým mužům zaútočit proti velké přesile Rusů. Tento tah nepřinesl Británii žádný významný zisk, zato ztráty byly obrovské. Z přibližně 600 jezdců bylo 118 zabito, 127 zraněno a asi 60 zajato. Útok nepřežilo 335 koní.

Nemám ponětí jestli existuje český překlad, tohle je jen tak pro informaci na koleni za pět minut spíchlé. Lord Tennyson promine - ostatně sám ji nepsal dýl. :)

.

Útok lehké brigády (The Charge of the Light Brigade)

by Alfred Tennyson

.

Jen míle půl, jen míle půl,

půl míle před nimi,

leželo údolí smrti, tam

Hnalo se těch šest set

"Vpřed lehká brigádo!

Každý zvedněte zbraň!"

Do stínu údolí smrti

Hnalo se těch šest set

"Vpřed, lehká brigádo!"

Pocítil některý strach?

Ne, ač mnozí tušili

co je ten rozkaz bude stát

voják nemá odmlouvat

voják se nesmí ptát proč

voják má krvácet za svoji vlast

Do stínu údolí smrti

Hnalo se těch šest set

Řada kanonů napravo

Nalevo řady dvě

les hlavní se zvedal před nimi

déšť kulí a bouře střel

zasypávaní ze všech stran

neváhali jít dál

v čelisti smrti

do bran pekelných

Hnalo se těch šest set

Zaleskly se nahé šavle

ostří rozrážela vzduch

a srážela hlavy střelců

v podivnému útoku

svět hleděl s úžasem

jak mračny kouře se vrhli vpřed

prorazili linii nepřátel

Kozáci před nimi klesli

Rusové vzdali boj

ale když se pak vraceli zpátky

nebylo jich šest set

Řada kanonů napravo

Nalevo řady dvě

les hlavní zůstal za nimi

déšť kulí a bouře střel

padl voják, a padl kůň

nejeden skvělý muž

ti, kteří přežili prošli údolím Smrti

vrátili se od bran pekelných

kdo zbyli z těch šesti set

Může kdy jejich sláva pominout?

Oh, nad útokem lehké brigády

Užasl celý svět

Vzdejte hold odvážnému výpadu

Vzpomeňte lehkou brigádu,

Těch vznešených šest set!