To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, czech translatin was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 2: Rozhovory

První část

Severus kráčel vedle Harryho po ulici v Surrey a věděl, že co se stane za chvíli, bude mít značný vliv na jeho budoucnost. Doufal, že nebude potřeba použít na Dursleyovi přílišnou hrubost… dobře, to byla lež. Doufal, že potřeba bude. Až na to, že pokrevní ochranu bylo nutné zachovat, třebaže ji využijí jen občasně.

Harry vypadal znepokojeně, když stoupali ke dveřím, a Severus ho za to nemohl obviňovat. Než zazvonili na zvonek, Severus vyndal z vnitřní kapsy hábitu Harryho zmenšené školní pomůcky.

„Tady máte své věci. Pro zvětšení do původní velikosti na ně stačí poklepat hůlkou. Ale pamatujte, že mimo školu kouzlit nesmíte."

„Ano, pane."

„Až budeme uvnitř, požádám vás, abyste šel nahoru do svého pokoje a počkal tam na mě. A zavřete dveře. Chci mít na rozhovor s vaší tetou a strýcem soukromí." Severusovy rty se zkroutily v úšklebek.

Možná bude jednoduché kouzlo v pořádku. Něco malého, něco nezjistitelného, alespoň obyčejným kouzelníkem. Nadýmací kouzlo, třeba? Mohlo by to trvat několik měsíců a jakýkoliv lék na plynatost by to jen zhoršil. Nebo něco trošku útočnějšího? Nic, co by si nezasloužili.

„Pane?"

Severus sklonil k Harrymu, který k němu záměrně upíral svůj pohled, hlavu.

„Um, neubližte jim, ano? Prosím?"

Nikdy ho nepřestalo ohromovat, kolik toho Harry zdědil po Lily. I přes to všechno, co mu udělali, nebo ještě lépe, co neudělali, stále nechtěl, aby jim někdo ublížil.

„Zkusím to," odvětil. Nedokázal slíbit něco víc.

A s tím Severus zazvonil na domovní zvonek.

Dveře se otevřely a oni okamžitě poté čelili Petunii tváří v tvář.

„Ty!" zafuněla a její obličej se rychle zkřivil hněvem.

„Ano, já," odpověděl hebce Severus. Vykročil vpřed a strčil nohu pevně mezi dveře, aby je nemohla zavřít.

Zůstala těsně za dveřmi a dívala se nasupeně.

„Petunie, kdo je za dveřmi?" ozval se z pokoje Vernon.

„Je to ten kluk a jeden z nich," odpověděla rázně.

Vernon po tom prohlášení zahřímal. Objevil se za jejími rameny a v obličeji byl rudý.

„Budeme stát venku, nebo nám hodláš dovolit jit dál? Víš, lidé by nás tu mohli vidět," zašklebil se Severus. Podsaditá postava Vernona, ani jeho nyní již brunátný obličej ho neodradily. Harry se přesunul trochu dál za Severuse.

„Proč bychom měli? Váš druh nás bude nahánět bez přestání. Nejprve sovy, a pak ta minulá noc!" zavrčel Vernon. „Ten obr, který v noci odvedl kluka, zničil celé dveře!"

„Pochybuji, že to začalo dveřmi," odpověděl Severus.

„Jak se opovažuješ! Dudley byl vystrašený k smrti!"

„Jsem si tím jistý. A nyní, hodláme tu stát celý den? Začíná to být docela pěkná sousedská podívaná. Nebo nám dovolíš vstoupit?"

Petunie zavrčela. „Fajn." Ustoupila, aby mohli projít. Pak rychle zabouchla dveře. „Co chceš?" zeptala se nepříjemně.

Vernon se mračil vedle ní, ruce měl zaťaté.

„Pane Pottere." Severus ukázal pohledem směrem ke schodům.

„Ano, pane." Harry si pospíšil. Neriskoval pohled zpět, ačkoliv zahlédl Dudleyho skrývajícího se za gaučem.

Severus a Dursleyovi slyšeli, jak zavřel dveře.

„Tohle bude rychlé, tak se nebudeme obtěžovat s nějakým usazováním ke stolu. Chápu vaši nenávist k našemu světu. A možná bych byl schopen… s tím sympatizovat. Ale faktem právě teď je, že nemůžu, a proto se o to nebudu zatraceně ani pokoušet. Od teď budete zacházet s panem Potterem jako s lidskou bytostí. A ne jako s nechtěným návštěvníkem, kterého ukrýváte ve sklepě nebo v přístěnku!" Severus mrknul směrem k malým dvířkům pod schody a pak oba probodl pohledem. „Neočekávám, že budete milí, ale prostě buďte zodpovědní dospělí. Umíte být zodpovědní, že? Budete mu dávat plnohodnotnou, vyváženou stravu a nebudete ho zamykat kdekoliv – ať už v přístěnku nebo v pokoji. A jeho věci a pokoj necháte být. Také nebudete pana Pottera nutit do domácích prací víc než tři hodiny týdně. Navrhuji nechat ho prostírat stůl a starat se o zahradu. To je fér. Jestli zjistím, že s ním zacházíte stejně jako v minulosti, jsem schopen vám hodně znepříjemnit život. Jsem zběhlý v různých neobvyklých nevysledovatelných kouzlech. To vám slibuji."

Vernon se nyní otřásal hněvem, zatímco Petunie zbledla.

„T-Ty nemáš ž-žádné právo říkat nám takové věci!" rozkřikl se Vernon. „Ochraňovali jsme toho kluka, šatili a krmili celé roky. A museli jsme snášet celou tu jeho nenormálnost!"

Severus sarkasticky pozvedl obočí. „Z dobroty vašeho srdce, samozřejmě."

„Neměli jsme na vybranou! A pak, potom co přišel, šel do toho přístěnku sám o své vlastní vůli! Bez odmlouvání by do té náhradní ložnice nevlezl!" zaječela Petunie.

„Přemýšlela jsi někdy o tom proč, ty jedna pitomá náno? Byl na podobném místě svědkem vraždy své matky. A ta vzpomínka byla tehdy stále ještě čerstvá! Samozřejmě, že se uchýlil na stísněné, odlehlé místo. Každé dítě by to udělalo!"

Petunie se prudce nadechla a i Vernon přestal se svým výlevem. Severus slyšel, jak Dudley za gaučem zalapal po dechu.

„Ale pak jste obrátili jeho útočiště, které mohlo být dočasné, pokud byste se zajímali o to, jak mu pomoci, ve vězení! Dokonce jste na dveře umístili zámky, pro Merlina! A to si teď myslíte, že moji lidé žijí ve středověku jako barbaři. Jak patetické." Severus zavrtěl hlavou a popošel několik kroků do obývacího pokoje. Vytáhl svou hůlku.

„Tady nebudeš dělat žádné ty své podivnosti!" zařval Vernon.

Severus mu nevěnoval ani pohled. Švihnul hůlkou směrem ke schoulené postavě za pohovkou. „Finite."

Dudley vyjeknul, chytil se za zadnici a vyskočil pryč.

„Dudley!" vykřikla Petunie a spěchala k němu. Vernon se proti Severusovi rozmáchnul pěstí. Severus se jednoduše vyhnul.

„Já… Je to pryč!" zakřičel Dudley. Oči se mu překvapeně rozšířily. „Už to tam není, t-ten ocásek."

Vernon klopýtnul. Očekával od Severuse úder.

„Nyní máte na starost o jednu podivnost méně. Vyrovnejte se s tím. Budete mi přísahat, že se o pana Pottera postaráte přesně tak, jak jsem řekl. Jinak prostě přičaruji ten ocásek zpět na své místo. A mému slibu můžete věřit. Takže?" zeptal se Severus. Pro větší důraz nechal svou magii rozprostřít se po pokoji.

„Dobře, dobře, slibujeme," vyštěkla úzkostlivě Petunie. „Teď vypadni!"

„Děkuji. Odejdu, až si promluvím s panem Potterem."

A s tím Severus vystoupal po schodech nahoru.

ooOoo

Severus otevřel dveře a našel Harryho stát v pokoji s bílou sněžnou sovou a s krátkým dopisem v rukách. Chlapcovy věci byly stále ještě zmenšené a položené na nevzhledném malém stolku u rozvrzané postele.

„Pane, ona už byla uvnitř, když jsem vešel. A podívejte, Hagrid mi poslal dopis!" zvolal Harry nadšeně. „Napsal mi, že je ta sova můj opožděný narozeninový dárek!"

Severus se zadíval na sovu a zjistil, že je to Hedvika. Harry sledoval jeho pohled a jeho nadšení najednou vymizelo.

„Mohu si ji nechat, že jo?" zeptal se, ačkoliv jeho oči posmutněly. Povzdechl si. „Na tom seznamu bylo napsáno, že studenti mohou mít jen jedno zvíře. Nemohu si tedy nechat obě, že?" Jeho hlas zněl rezignovaně.

Severus přimhouřil oči, jak přemýšlel. „Promluvím si o tom s panem ředitelem a vysvětlím mu situaci. Coral je ojedinělý případ. Pokud pan ředitel pochopí, jak moc ji potřebujete a jak moc vám pomáhá, možná udělá výjimku a povolí vám dvě zvířata. V minulosti už byly studentům uděleny různé výjimky, takže nebudete první."

Harry se na něj pohlédl s nadějí.

„Ale nic vám neslibuji. Pokud řekne ne, pak už pro vás nemohu nic udělat. Ale ujišťuji vás, že o sovu bude postaráno. Můžete si ji nechat po zbytek prázdnin. Ale od září budete respektovat ředitelovo rozhodnutí."

Harry zklamaně přikývl, ale doufal. Sova zahoukala.

„Nechci podporovat vaši oddanost k ní, ale měla by dostat nějaké jméno," prohlásil po chvíli Severus.

„Chápu, že si ji možná nebudu moci ponechat. A ona to chápe také," řekl Harry a otočil se na sovu. „Že?" Sova přikývla. „Vidíte?"

„Vskutku. No, pro inspiraci ohledně jména vám doporučuji učebnici historie, kterou jsme dnes zakoupili."

„Dobře, profesore," odpověděl Harry, pak se zadíval na dveře. „Um, jak ten…"

„Rozhovor probíhala?" zakončil Severus s úšklebkem.

Harry přikývl.

„Jak jsem si představoval," odpověděl. „Vaši příbuzní vyvázli bez zranění a váš bratranec přišel o ocásek."

V Harryho očích zajiskřil smích. Severuse zaujalo, jak se chlapec ovládá.

„Později vám pošlu tu knihu o hadím jazyce. A stejně tak nějaké lektvary, které, jak očekávám, vypijete."

„Lektvary? Co dělají?"

„Připravil jsem pro vás výživový program, jehož součástí jsou lektvary. Až si budete pročítat svou učebnici, dva nebo tři lektvary, které vám zašlu, tam naleznete."

„Ale proč je mám pít, pane?" zeptal se Harry a zachmuřil se.

„Opravdu se na to musíte ptát? Kolik chlapců vašeho věku je menších než vy? Kolik je silnějších?"

Harry sklonil hlavu studem a rozpaky.

„Není to vaše vina, Pottere," pokračoval Severus a trochu ubral páru. Potřeboval si připomenout, že musí být upřímný a ne krutý.

„Je moje magie ovlivněná tím, co jste řekl dřív? O jídle?" zeptal se Harry tiše a vypadal sklíčeně.

„Ne, ale pokud by to takhle šlo dál, pak by byla. Očekávám, že sníte od nynějška celou porci. Pokud by vám Dursleyovi odepírali jídlo jako v minulosti, dozvím se to. A rychle tu situaci napravím."

Harry zamrkal.

„Dursleyovi vědí, že, pokud neudělají vše, co jsem jim nakázal, následky by byly… nepříjemné. Varoval jsem je." Severus zavrtěl hlavou. „Je ostudné, že je musím tlačit do něčeho, co by měli dělat sami od sebe. Ale lidé bývají sobečtí, bojácní a pyšní. A tak jsem vás chtěl požádat, zda bych vám mohl něco dát."

„Už jste mi toho dal tolik, profesore," odpověděl Harry. Byl zvědavý, proč ho profesor žádal, aby mu mohl něco dát, ať už to bylo cokoliv.

„Tohle se netýká jen Dursleyových, pane Pottere. Zahrnuje to kohokoliv, kdo by vám chtěl ublížit nebo vám chtěl způsobit újmu."

Harry se zamračil. Nebyl si jistý, jestli se mu směr rozhovoru zamlouval.

„O čem to mluvíte, pane?"

„Kolik vám toho Hagrid řekl o Temném pánovi?"

„No, řekl, že byl velmi zlý. Že měl spoustu stoupenců a následovníků. Že zabil každého, kdo se mu postavil do cesty. Řekl mi o té Halloweenské noci." Harry se dotkl svého čela, prsty přejel po jizvě. Zavřel oči a než je znovu otevřel, vzhlédl k Severusovi. „Ale to je vlastně všechno. Je tu něco, co vynechal? Moc sdílný nebyl. Ale já ho žádal, aby mi pověděl jen tolik, kolik mohl."

„Temný pán není mrtev." Severus se rozhodl, že přejde rovnou k věci. Zdálo se, že na to byl Harry připravený, dokonce za to byl vděčný.

„Hagrid si to také nemyslel."

„Avšak, ne, že bych si prostě nemyslel, že není mrtvý. Já vím, že není."

Harry polknul. Rychle si uvědomil důsledky profesorových slov.

„Neříkám vám to proto, abych vás vystrašil, ale abyste byl připravený, neboť jsou v kouzelnickém světě lidi, kteří chtějí jeho zpět a vás pryč."

Harry se zamračil, obočí se mu svraštělo. „Jako Lucius Malfoy? To proto jste nechtěl, aby mě viděl?"

„Ano."

Harry naklonil hlavu na stranu, přemýšlel. „Ale co potom můžeme dělat? Mám na mysli, byl jste tam vy a další lidé. Udělal by něco za bílého dne?"

„Nechtěl jsem, aby vás viděl se mnou. Jsem kmotrem jeho syna. Všechno by se tím jen zkomplikovalo."

Harry vypadal tím vším, co mu Severus prozradil, trochu ztrápený. Snažil se přijít na to, jaké to bude mít následky a co za tím vším je. Ale to je jen dobře. Severus chtěl, aby Harry používal svoji hlavu. A aby si zvykl věci řešit sám. Teprve pod povrchem nejspíše odhalí pravé důvody a pohnutky. Ulehčí to situaci později, až Harry zjistí celou pravdu.

„Dobře, profesore. Co jste mi to chtěl dát?" zeptal se Harry, trochu nejistě.

„Tohle," odpověděl a podal mu jednoduchý stříbrný řetízek.

„Co je to, pane? Mám na mysli, jak to funguje?"

Severus se malinko pousmál. Chlapec se učil rychle.

„Varuje mě to, pokud byste byl v nebezpečí a oznámí mi to vaši pozici, pokud by taková situace nastala."

„Och. Dobře. Myslím, že je to dobrý nápad," odpověděl Harry a řetízek si převzal. „Um, předpokládám, že to bude stejné jako s těmi pouzdry, že?"

„Ano, noste jej bezustání. Jakmile si ho nasadíte, budete také jedinou osobou, která jej může sejmout nebo strhnout."

„Strhnout?"

„Nechcete přeci, aby vás s ním někdo škrtil, že ne?"

Harry rychle odmítavě zakroutil hlavou. Připomněl si, jak často mu Dudley přetahoval tričko přes hlavu, když se mu ho podařilo chytit. A jak těžce se mu dýchalo, když mu látka svírala krk. Raději by se nechal od Dudleyho zbít, než by se znovu nechal dostat do takové situace. Ale zase by byl raději, kdyby to udělal Dudley než strýc Vernon. Harry si mimovolně přiložil ruku ke krku, jemně se dotýkal své bledé kůže. Severus trochu přivřel oči, ale neřekl nic.

„Pamatujte, mimo školu nesmíte kouzlit. Jedině pokud byste byl v nebezpečí. Ale to neznamená, že si o tom nemůžete číst," prohlásil Severus. Rozhodl se, že by měl rozhovor nasměrovat k méně nepříjemným tématům.

„Ano, pane. Přečtu všechno, co budu moci."

„Velmi správně. Rovněž by bylo prospěšné, kdybyste si procvičoval psaní brkem. Potom, co si přečtete kapitolu, si udělejte výtah na pergamen. Zjistil jsem, že mudlorození studenti či studenti z mudlovského světa mívají ze začátku problémy s psaním. Což je jim ke škodě. Nestačím pak ani počítat všechny ty kuří nohy a kaňky od inkoustu, které pokrývají úkoly. Pokud byste mi chtěl dokázat, že si zasloužíte eN nebo Vé či alespoň Pé, tak musím být schopen váš úkol přečíst."

„Rozumím, pane, ale…" Harry se odmlčel, urovnal si svoje myšlenky. „Neznám klasifikační stupnici. Měl jsem se zeptat dřív, pardon."

„Vy mi promiňte, pane Pottere," odpověděl lehce. „Stupnice, od nejnižšího po nejvyšší, je: Té – Trol, Há – Hrozné, eM – Mizerné, Pé – Přijatelné, eN – Nad očekávání a Vé – Vynikající."

Harry přikývl a Severus se znovu rozhlédl po místnosti. Bude to pro Harryho sparťanská existence, než začne škola. Ale bylo to lepší než živořit v přístěnku, který právě opustil. Severus uvažoval, že použije pár kouzel, aby vylepšil vybavení pokoje a zároveň ho udržel v praktické rovině.

Mávnutím hůlky mistr lektvarů seslal Reparo. Rychle byl od Harryho odměněn zalapáním po dechu. Vratká postel se narovnala, stůl získal svůj původní povrch, noha od židle skočila na správné místo a pár malých věcí se opravilo. Místnost byla stále ponurá, ale už ne tak žalostná.

„Tedy! Děkuji, profesore!" zvolal Harry. „To bylo to nejúžasnější, co jsem zatím viděl!"

„Zase přeháníte, pane Pottere," varoval ho, ale lehký úsměv na tváři změkčil tvrdost jeho hlasu. „Ale bylo mi potěšením."

Harry se rozpačitě usmál.

„Máte ještě nějaké otázky, než odejdu?" zeptal se Severus. Vytáhl jízdenku na vlak a podal mu ji.

„Kde je nástupiště devět a tři čtvrtě?" zeptal se Harry. Pročítal lístek a u nápis naklonil hlavu trochu na stranu.

„Je to za přepážkou mezi nástupišti devět a deset. Až dorazíte na nádraží King´s Cross, jednoduše projdete skrz zeď mezi devítkou a desítkou. Ta zeď je jen iluzí. Takže ji jen překonáte, a pak se už ocitnete u Bradavického expresu."

„Dobře," odpověděl Harry a snažil se neznít nevěřícně.

„Jděte tam brzy, abyste si mohl vybrat místo na sezení, než bude všechno obsazené davy studentů."

„Ano, pane." Harry se narovnal a vypadal tak trochu vyšší. Už neměl další otázky a chtěl dát profesorovi najevo, že může odejít. „Děkuji Vám, profesore," pronesl upřímně.

Severus krátce přikývl na důkaz uznání jeho poděkování a uctivého propuštění. „Uvidíme se prvního září, pane Pottere. Během několika hodin očekávejte knihu o hadím jazyce a ty zmiňované lektvary. Pokud byste měl k čemukoliv připomínky, pošlete mi dopis po vaší sově. Najde mě."

Harry přikývl, cítil se trochu nejistý ohledně toho, co by měl dělat teď, když profesor odcházel. Měl by ho vyprovodit ke dveřím?

„Vyprovodím se sám. Nepředpokládám, že by se váš strýc či teta domnívali, že tu zůstanu na večeři."

„Dobře, pane. Nashledanou a ještě jednou děkuji."

Severus odmávnul jeho díky, a než vyšel z místnosti, dodal: „Takže v září, pane Pottere." A s tím zavřel dveře a zamířil po schodech dolů k Dursleyovým.

Rychle oznámil Vernonovi, že bude muset odvézt Harryho prvního září na nádraží King´s Cross nebo kamkoliv, kam si bude přát, a pak už temně oděný mistr lektvarů, k velké úlevě všech Dursleyových, konečně odešel.