To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, czech translatin was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 2: Rozhovory

Druhá část

Severus si byl vědom toho, že bude mít jeho konání v Příčné ulici a zapletení se s Harrym mít následky. Takže, když se u něj objevil domácí skřítek ještě předtím, než se sám dostal z Prasinek do svých pokojů, nebyl vůbec překvapený.

„Pane Severusi Snape, pan ředitel Brumbál vás žádá, abyste mu podal zprávu v jeho pracovně, pane."

„Samozřejmě," odpověděl jemně. „Přijdu za chviličku."

Bradavický skřítek se uklonil a zmizel.

Severus si pospíšil k poličce s lektvary a vyndal vyživovací lektvary pro Harryho. K tomu si ještě přivolal knihu o hadím jazyce, kterou mu slíbil.

„Mittens," zavolal měkce.

PUF

„Ano, pane?" zeptala se, zatímco Severus ještě něco sepisoval.

Mittens byla drobounká skřítka, která byla Severusovi z nějakého důvodu oddaná. Pracovala sice pro Bradavice, ale brzy poté, co se Severus stal profesorem, se rozhodla, že bude sloužit jen jemu a stane se jeho osobní skřítkou.

„Dej tyhle věci do krabice a připevni k nim tuhle zprávu. Pak vezmi celý balíček k Fury a nech to doručit Harrymu Potterovi do Surrey," řekl a podával jí řečené předměty.

Fury byla sovice krahujová, která žila v sovinci, protože podzemí nebylo pro sovy vhodným místem.

„Ano, pane," odpověděla s výskokem skřítka. Nestávalo se každý den, že by jí Severus svěřil nějaký úkol. Neměl sklony žádat ostatní o věci, které mohl udělat on sám. „Bude to přesně, jak pán řekl."

„Děkuji, Mittens."

Pak s úklonou zmizela.

Severus se narovnal a otočil se směrem ke krbu. Duševně se připravoval na to, aby toto setkání ustál.

Naposledy, kdy viděl Brumbála živého…

Severus zavrtěl hlavou. Nemohl si dovolit lpět na minulosti. V této časové linii se to ještě nestalo a ani nestane.

Jenže jak mohl poručit svým myšlenkám, aby se nevracely zpět? Scény z toho dne se násilně kradly do jeho mysli. Musel bojovat se žlučí, která mu stoupala do krku. Nikdo si nezaslouží zemřít takhle a nejméně ze všech takový vůdce, jakým je Albus.

Zvolna vydechl, uzavřel svou mysl, uklidnil se a zpevnil své mentální hradby, aby ukryl strašlivé, bolestné vzpomínky. Takové události se nebudou opakovat. Raději zemře dřív, než by to dovolil.

Když byl konečně dostatečně přesvědčený o tom, že má sám sebe pod kontrolou, popadl do hrsti letaxový prášek a vstoupil do krbu. Zmizel v záři zelených plamenů.

ooOoo

Ocitl se ve výstřední pracovně. Celá atmosféra ředitelny mu byla nyní cizí. Uplynuly dva roky od té doby, co tu byl naposledy a viděl ji takhle zaplněnou.

Pohlédl se ke stolu a našel za ním ředitele podepisujícího nějaké dokumenty.

„Chtěl jste mě vidět, pane řediteli?" zeptal se, jemně upozorňuje na svou přítomnost, třebaže věděl, že si je Albus jeho příchodu dobře vědom.

„Á, Severusi! Ano, prosím, posaď se." Muž vzhlédl a zadíval se na něj skrz poloměsíčité brýle. Jeho oči byly tak laskavé jako vždy, ale bylo v nich také něco jiného. Zmatek?

Mistr lektvarů učinil, o co byl požádán, a usadil se tam, kam si sedával dříve. Záda měl toporně rovná.

Albus odsunul hromadu papírů na stranu a přisunul k němu misku sladkostí. „Citrónový bonbón?"

Severus byl v pokušení si jeden vzít, ale to by bylo něco pro něj tak netypického, že by tím Albusovi mohl způsobit mrtvici. Zdvořile odmítnul.

Ředitel předstíral zklamání a poté, co si jeden sám vzal, položil misku zpět.

„No, před pár hodinami jsem vedl jeden velmi zajímavý rozhovor s Hagridem," začal starší, o hodně starší, muž.

„To si umím představit," odvětil Severus stručně.

„Zajímalo by mě, Severusi, proč jsi šel do Příčné ulice?" pokračoval neznepokojený úsečností mladšího profesora.

Severus neodpověděl okamžitě, přemýšlel, jak z toho nejlépe vybruslit. Nemohl Albusovi říct pravdu, tím si byl jistý. Začal by se příliš vyptávat a jen by se tím zkomplikovalo vše, s čím by se lépe vypořádal Severus sám.

„Byl jsem… zvědavý," odpověděl nakonec.

„Na Harryho?" Albusovy oči trochu zajiskřily.

„Ano."

„Takže jsi tam šel, abys ho viděl na vlastní oči? Ale proč ses rozhodl Hagridovi pomoci a vzal jsi Harryho na nákup školních potřeb? To jsi byl zvědavý tolik, že jsi s chlapcem strávil celý den?"

Severus věděl, že má-li to vypadat věrohodně, velmi věrohodně, musí volit svá slova pečlivě.

„Nejprve jsem chtěl jednoduše zjistit, jaké má chlapec názory, a pak, když jsem ho sledoval a viděl jeho fyzickou kondici a šaty…" Severusův tón zhořknul a zvážněl.

Albus se rychle předklonil, v očích měl obavy. „Prosím, Severusi, pokračuj."

„Chlapec byl podvyživený a oblečený v otrhaných starých hadrech, které byly minimálně třikrát tak větší, než by potřeboval.

Ředitelovy oči se rozšířily.

„Cítil jsem, že bude lepší, když si ho převezmu a postarám se, aby se už nic horšího nestalo. Musel jsem se o tom ujistit."

„Co ses dozvěděl?" zeptal se Albus. Bál se té odpovědi, ale musel znát pravdu.

„Dost na to, abych chlapci obratem poslal několik lektvarů," ušklíbl se Severus. „Budu mu posílat tři lektvary týdně."

Albus zvolna vydechl. Jeho vrásky se prohloubily, když se zamračil. „Jak špatné to je?"

„Není to nic, co by se nedalo napravit. Ale pokud bychom to nechali být, už by má odpověď příští rok touto dobou stejná nebyla."

Albus zavřel oči, přemožený pocitem bolesti a viny, silnějším a nespoutanějším než maďarský trnoocasý drak, a ten pocit se stále násobil. Měl Minervu poslechnout, ale teď už s tím nemohl nic dělat.

„Už jsem si s Dursleyovými… popovídal. Jejich kruté zacházení se nebude opakovat. Pan Potter bude od teď dostávat plnohodnotnou stravu a bude spát v opravdové posteli."

„V opravdové posteli?" zeptal se ředitel vyplašeně. Jeho oči se zlomeně rozevřely a v jejich středu se objevovala nová emoce.

Pobouření.

Severus bohužel nerozpoznal závažnost hněvu lesknoucího se ve staříkových očích a pohotově odpověděl. „Ó ano, pan Potter spával posledních deset let v přístěnku pod schody. Po prvním dopisu ho Dursleyovi přesunuli do prázdné ložnice," prohlásil nekompromisně. Své vlastní znechucení měl pod kontrolou, dokud to bezprostředně v následující vteřině nebylo opomenuto.

Magie explodovala. A jen díky stovce let kouzelnických zkušeností byly před velkolepým zničením zachráněny všechny ředitelovy věci na stole a policích. Ale protože jeho sebekontrola nebyla dostatečná, knihovna přímo za ním vybouchla. Stránky nyní mocně poletovaly kolem něj. Jeho starobylá magie se hrozivě předváděla.

Albus se předklonil a svěsil hlavu, jak se snažil ovládnout svou sílu. Sílu, která se stále vlnila ve vzduchu a způsobovala, že jeho vlasy a šaty vlály a pulzovaly jako ve větru. Levou ruku měl položenou na stole, zatímco pravou sevřel do pevné pěsti a přitisknul ji na hruď. Fawkes znepokojeně zavřískal a svižně k němu přeletěl. Přistál mu na levém rameni, a pak sklopil svou opeřenou hlavu a láskyplně zanořil svůj zobáček do mužových bílých vlasů.

Severus oněměl.

Nikdy neviděl svého učitele tak… rozlíceného.

Dopisy pro studenty byly rozesílány automaticky. A teprve po tom, co Harry neodpověděl na ten první, se profesorka McGonagallová podívala na adresu. První dopis, který viděla, měl být zaslán na: Pan H. Potter, malá ložnice, Zobí ulice číslo 4. Nevěděla o přístěnku, takže to řediteli nemohla ani sdělit.

V Severusově budoucnosti ředitel věděl, že se v domácnosti Dursleyových nic dobrého neděje, ale neznal skutečný dosah toho všeho. Měl jistá podezření, ale za války byl stále v pohybu a fakticky nebylo nic, co by mohl udělat.

„Jak je Harrymu?" zašeptal starý kouzelník, když ustálil svou magii. Papíry byly nyní rozházené kolem něj.

„Duševně?" zeptal se Severus jemně. Byl trochu nervózní, aby nevyvolal u starého muže další magickou nehodu. Jeho učitel stále vypadal přepadle, ale ztuha přikývl a pobídl ho tím k odpovědi. „Pokud mohu říct je zdravý a silný."

„Jsi… potěšený tím, co jsi zjistil," podotkl Albus a uvolnil se trochu v ramenou. Ale jeho hlas prozrazoval překvapení, když zvedal tvář. Fawkes se o něco napřímil, ale zůstával na mužově rameni.

Severus to oznámení nepopřel, ale snažil se rychle odvést řeč jinam od Dursleyových. Vůbec se mu nelíbilo vidět Brumbála v takovém stavu.

„Zjistil jsem, že chlapec dokáže mluvit s hady," pronesl tiše.

Ty poslední novinky staříka neomráčily, tak proč by se to mělo stát teď?

„Cože?"

Kdyby byla situace trochu jiná, možná by se při pohledu na ředitele vyvedeného z míry ušklíbal, ale teď v tom nemohl najít zalíbení. V obvykle jiskřivých modrých očích totiž zahlédl záblesk strachu.

V tomto okamžiku Severus věděl, že musí změnit svůj přístup a to tak rychle, jak bude možné. Zdá se, že odvedení pozornosti od zneužívání chlapce-který-přežil tímto způsobem, nebyl dobrý nápad.

Zvedl ruku ve snaze svého učitele uklidnit. Černé oči zamířily do modrých. Pokusil se mu tím sdělit, že to nebylo tak, jak se obával. Harry nebyl zrůda.

„Probudil jsem v něm zájem o hadí jazyk. Jsem si jistý, že již nahlíží do knihy, kterou jsem mu poslal."

„Hadí jazyk? On ví… Ví, co to znamená?" zeptal se Albus. Jistě hledal nějaké znamení, že Harry není další Raddle.

„Zná jeho využití - v léčení a ochraně. Docela ho to zaujalo a doufal, že když se ho naučí ovládat, usnadní tak lidem přijetí jeho daru. On je… jako Lily," přiznal něžně.

Ředitel se odmlčel. Jeho oči opět zajiskřily, tentokrát úlevou a radostí.

„Což mě přivádí k malému problému, který nastal," pokračoval Severus. Tón jeho hlasu Albusovi naznačoval, že to nebylo tak naléhavé. Smetl chomáček prachu ze svého černého rukávu.

„Ano?" Albus se přisunul na sedadle blíž, nevšímaje si zničených kousků knih a papírů všude kolem.

„Ano. Dal jsem mu svolení k držení exotického zvířete – malé magické korálovky."

„Kvůli hadímu jazyku?"

„Ano, ale neočekával jsem, že Hagrid chlapci pořídí další zvíře."

No, vlastně to čekat měl, ale o tom se Brumbálovi zmiňovat nebude.

„Aha."

„Řekl jsem mu, že si možná kvůli školnímu řádu nebude moci tu sovu od Hagrida ponechat. Ale že tu záležitost nejprve proberu s vámi. Je připravený na jakékoliv rozhodnutí."

„No, nevidím žádný problém v tom udělit panu Potterovi výjimku, pokud souhlasil, že se bude učit hadí jazyk. Kdyby komise zjistila, že dostal výjimku, požadovala by velmi pádný důvod, aby mu to povolila. Nemohu si ani vymyslet lepší opodstatnění, než když se mladý kouzelník dobrovolně učí vzácné magii."

„Takové byly i mé úvahy," souhlasil Severus.

„Jsem na tebe hrdý, Severusi," prohlásil náhle starý muž a upřeně se na něj zadíval. „Z tvých předchozích komentářů ohledně Harryho v létě, jsem měl jisté obavy, že s ním nebudeš nakládat…" ukončil svůj proslov a povzdechl si, jako by se zastyděl, že neměl ve svého špeha důvěru.

Severus sklonil pohled. Sám byl nyní zahanbený svým předchozím chováním k Jamesovu synovi. Věděl, že měl Albus pro své znepokojení velmi dobrý důvod. Minule se choval jako blázen. Jeho hněv na Jamese dlouhou dobu převažoval nad láskou k Lily. Dokud se nepovznesl nad skutečnost, že Harry nebyl jeho otec a ani jeho matka. Byl to jejich syn, to ano, ale byl sám sebou. I když měl mnoho osobních rysů, které Severusovi Lily připomínaly. Chlapec byl jeden z nejsilnějších a nejmoudřejších válečníků, se kterými měl Severus tu čest bojovat bok po boku. Vyrostl a stal se z něj jeho bratr ve zbrani. A, odvážil se říct, i jeho přítel.

Ředitel nezřetelně polknul. „To, co jsi mi dnes sdělil… Vím, že nemohlo být snadné zjistit to na vlastní oči. Já… skláním se před tvou sebekontrolou. Nemohu říct, že bych to zvládl tak uctivě."

„To je uzavřená záležitost, pane řediteli. A vlastně to byl pan Potter osobně, kdo mi zabránil, abych neproklel jeho tetu a strýce do bezvědomí."

„Och? A to jak?"

„Požádal mě, abych jim neubližoval. Dokonce řekl i prosím."

Starý čaroděj povytáhl obočí, oči měl zvlhlé. „Pozoruhodné," zašeptal.

Setrvali v příjemném, i když trochu zvláštním, tichu.

„Severusi?" zeptal se po chvíli Albus.

„Ano, řediteli?"

„Co si o tom chlapci a o jeho příchodu v tento školní rok myslíš? Doopravdy?" zeptal se Albus. Jeho smutné oči prozrazovaly, že by měl odpovědět naprosto upřímně.

„Má…" Severus spojil své ruce, na rtech mu hrál náznak úsměvu. „…velký potenciál."