To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka: Beta-read: Lady Corten, Slimča

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, czech translatin was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 4: Ať je to tedy…

Harry si vzal k srdci Snapeovo doporučení a přišel na nástupiště o něco dřív, aby si našel prázdné kupé. Dursleyovi se mu poslední měsíc raději zcela vyhýbali a nevšímali si ho. Harry byl radostí bez sebe. Měl spoustu času na čtení a mohl se připravovat na nacházející školní rok.

Slíbil si, že se bude na hodinách v každém ohledu snažit, jak nejlépe bude umět, jen aby profesorovi dokázal, že s ním zbytečně neztrácel čas, když se mu věnoval. Navíc měl i důležitější a osobnější důvod. Možná… možná chtěl, aby na něj byl profesor hrdý.

To už by se raději nechal odtáhnout za košili přes celé hřiště, než aby zklamal mistra lektvarů. Zejména poté, co obdržel od ředitele povolení, že si může ponechat obě dvě zvířata.

Harry se narovnal a znovu otevřel Umění hadího jazyka, aby pokračoval ve čtení. Už mu zbývaly jen čtyři kapitoly.

Ť-ťuk.

Harry vzhlédl. Nikdy v životě ještě neslyšel tak váhavé zaťukání.

„A-ahoj. Ne-neviděl jsi tady ropuchu?" zeptal se buclatý, nemotorný chlapec.

„Um…"

*Ten kluk má ropuchu v levé vnější kapse,* oznámila Coral a kmitla hbitým jazýčkem. Byla právě ukrytá v Harryho levém rukávu. *Cítím její chuť až sem.*

Harry se jemně dotknul hadovy hlavy.„Zkontroloval sis vnější kapsy?" zeptal se a ukázal na nenápadnou vybouleninu na chlapcově oděvu.

„Ach!" zvolal Neville. Zalovil rukou v záhybech svých šatů a vytáhl žalostně vypadajícího obojživelníka. „Dík! Um, nevadilo by ti, kdybych se připojil?"

„Vůbec ne," ujistil ho Harry. „Posaď se," dodal, když jeho nový známý stále ještě postával u dveří.

„Dík." Chlapec zavřel posuvné dveře, posadil se a začal si pohrávat s prsty. „Takže, uh, jak jsi věděl, kde Trevor je?" zajímal se a zvedl ropuchu.

„No, um, řekla mi to známá," odpověděl Harry, než nastavil pravačku, aby si s Nevillem potřásli rukama. „Jsem Harry, Harry Potter."

„Ha-Harry Potter?" zalapal klučina po dechu a vykulil oči tak, že mu málem vypadly z důlků.

Harry si povzdechl. „Jsem jen čaroděj jako ty, prosím ne… ne…" Mávnul rukama, jako by se snažil najít vhodná slova. „Nemysli si, že jsem něco zvláštního."

Neville polkl a snažil se dát dohromady. „Promiň, já jen…" Na okamžik se mu vytratil hlas, než jednoduše uchopil Harryho dlaň a odkašlal si. „Jsem Neville Longbottom."

Harry se usmál.

„Takže, tvrdil jsi, že ti Trevorův úkryt prozradila tvá známá?" zeptal se Neville po chvilce a jen nakratinko mrknul Harrymu na čelo.

„Jo, ale… někdo mi řekl, že z toho lidé mohou být zpočátku malinko nervózní. Mohl bys mi slíbit, že tě to nerozhodí? Dávám ti čestné slovo, že nic neudělá ani tobě ani Trevorovi. Ona je vlastně docela mírumilovná a doufám, že se mi s její pomocí zanedlouho podaří pomáhat lidem," vysvětloval Harry a vsunul prst do rukávu, aby svého mazlíčka pohladil po hlavě.

„Uh, jasně," slíbil Neville. Když pak Harry pohnul rukou a zvolna si povytáhl levý rukáv, jen k sobě o něco těsněji přivinul Trevora, příliš ohromený i na pouhé zalapání po dechu nebo jinou fyzickou reakci.

„Jmenuje se Coral. Bude mi pomáhat s magií hadího jazyka," prohlásil Harry, povzbuzený absencí jakékoliv reakce druhého chlapce. „Je to magie zaměřující se na léčení a ochranu, vidíš?" Pozvedl knihu o hadím jazyce a položil ji na publikaci o anatomii, kterou si pořídil v blízkém knihkupectví v Surrey. Harry považoval za vhodné vyhledat si pojmy a výrazy zmíněné v textu o hadí magii. „Tu knihu mi dal profesor Snape a je vážně skvělá. Pomohl mi s nákupem školních potřeb a dalších věcí."

„P-profesor Snape? Slyšel jsem, že umí být dost přísný," vysoukal ze sebe Neville váhavě a vrhnul na Coral podezřívavý pohled.

„Och, to on je, a také mi řekl, že nemá rád flákače, a proto mám pilně pracovat a naučit se tolik kouzel, kolik budu moci," potvrdil Harry. Zjištění, že je profesorovo jméno tak dobře známé, ho podivně potěšilo, ačkoliv už předtím tušil, že muž jako Severus Snape patrně nebude jen nějaká bezejmenná figurka.

„To ti řekl?" zeptal se Neville, a když Coral vyplázla jazyk jeho směrem, objal Trevora ještě těsněji.

„Uh jo. Takže jsem to tak dělal. Četl jsem látku v předstihu a už chápu, co máme dělat, až začneme kouzlit."

Neville smutně sklonil hlavu. „Babi mi nedovolila nic číst dopředu. Řekla, že bych mohl udělat něco hloupého a zranit se."

„Och," vydechl Harry. Bylo mu kamaráda líto. „No, a proč nezačneš teď? Mám tu učebnice lektvarů a kouzelných formulí, jestli chceš studovat něco z toho. Škola přeci již oficiálně začala."

Neville ožil. „Myslím, že si přečtu něco z lektvarů, jestli je profesor Snape opravdu tak přísný."

Harry se usmál. „Taky bych ti doporučoval objednat si tuhle knížku," prohlásil a vytáhl Průvodce začátečníka v lektvarovém umění: Přísady.

„Dobře, udělám to," souhlasil rychle Neville.

Několik studentů minulo jejich kupé, ale nechali je o samotě. Vlak se rychle zaplňoval a brzy poté se rozjel. O něco později k nim dorazil jídelní vozík a oni si koupili něco malého k snědku. Oba četli, chvílemi si povídali o tom, co zajímavého zjistili nebo na co se ještě těší. Neville často opakoval, že doufá, že nezklame svou babičku.

„Takže, do jaké koleje si myslíš, že tě zařadí?" zeptal se Neville. Byl teď už o něco klidnější, když zjistil, že Coral neopustí Harryho zápěstí.

„Koleje? No, profesor Snape je vedoucí Zmijozelu. Nevadilo by mi být v jeho koleji. Alespoň bych věděl, že se tam něco naučím," odvětil Harry s pokrčením ramen.

Neville se zhluboka nadechl a zazíral na Coral. „Myslím, že by ses do Zmijozelu hodil. Už máš i jejich maskota," prohlásil a nervózně se usmál.

„Och?"

„Jo, zmijozelským symbolem je had. Salazar Zmijozel byl hadí jazyk. Uměl mluvit s hady."

„Ach, stejně jako já. Profesor Snape mi řekl, že si lidé budou myslet, že to umím kvůli Voldemortovi…" Harry byl přerušen Nevillovým zděšeným zalapáním po dechu. „Co je?"

„Vy-vyslovil jsi jeho jméno!"

„No, říká si tak. Proč bych ho měl jmenovat jako Ty-víš-kdo a podobně?"

Na to Neville ve skutečnosti neznal odpověď. A byl příliš překvapený, aby nějakou vymyslel.

„Kromě toho, profesor Snape mi vysvětlil, že si lidé budou myslet, že to umím kvůli němu, ale ve skutečnosti to mám v genech. Oba moji rodiče mi předali jeden gen a jejich kombinace spustila moje schopnosti. Vlastně to nic není. Genetické změny se dějí pořád. Alespoň to říkal nějaký doktor v televizi. A genetika má také pravděpodobně co dělat s tím, jestli je člověk schopen využívat magii či ne. To by dávalo smysl," vysvětlil.

Neville přikývl, vypadal ohromený. „T-takže ty s Coral můžeš mluvit?"

„Jo." *Mohla bys na Nevilla zamávat ocáskem, Coral?*

Coral to provedla a Nevillovo obočí zmizelo až do vlasů. „Um, ahoj?" odpověděl nejistě.

*Ten robustní chlapec se lehko vyleká, že? Ale voní hezky a jeho magie je docela silná,* zasyčel hádek.

Neville hlasitě polkl. Harry se pochechtával.

„Neboj, jen říkala, že hezky voníš, a že je tvoje magie silná," odpověděl Harry.

Neville zamrkal. „Moje magie?"

Harry přikývl a ani si nevšiml, jak Neville změnil držení těla. „Pověděla mi, že takové záležitosti může vycítit. Později mi to hodně pomůže, pokud bych potřeboval někoho léčit. Bude mi schopná říct, jak je někdo nemocný či zraněný. A jestli mohu využít jeho magii, abych mu pomohl, nebo jestli budu muset využít tu svou."

„Páni," zašeplal Neville. Část jeho osobnosti získala k drobnému barevnému hadovi vřelý vztah. „Takže budeš pomáhat léčit lidi?"

„Jo. Ještě si nejsem jistý, jak se to přesně dělá, ale díky této knize mám dobrou představu. Doufám, že budu moci v nějaké míře pomáhat v nemocnici, jestli škola nějakou má."

„Och, má. Říká se tomu nemocniční křídlo. Madam Pomfreyová je školní ošetřovatelka. Několikrát navštívila babču," vysvětlil Neville, než zrůžověl. „Musela mi spravit paži, když jsem při její návštěvě zakopl na schodech."

Harry přikývl. „Nehody se stávají. Každý někdy spadne."

„Já nehody bohužel přitahuji," zamumlal Neville.

„No, není pak skvělé, že se budu učit léčení, huh?" prohodil zlehka Harry.

„Asi jo," souhlasil Neville. Jemně se usmál, než se zamyslel. „Hej, mám na zápěstí malou pohmožděninu. Jak už jsi s tou knihou daleko?"

„Ty po mě chceš, abych ti to teď zkusil vyléčit?" zeptal se trochu překvapeně Harry.

„No, jen jestli chceš. Pokud mě hodláš léčit, až se v budoucnu zraním, pak myslím, že by trocha praxe mohla…" Nevillův hlas se vytratil, najednou si tou myšlenkou nebyl až tak jistý.

„Jistě, mohu to zkusit. Tento druh magie přinejhorším jenom nebude fungovat. Pokud nejsi blízko smrti, nemůžu ti ublížit."

„Och, dobře. To je, myslím, dobré vědět."

„Takže… zápěstí?" zeptal se Harry. Už si klekl před Nevilla na podlahu a vyhrnul si rukáv, aby Coral úplně odkryl.

Neville zvolna natáhl svou pravou paži, Trevora si přidržoval v levé ruce. Modřina měla velikost baseballového míčku. Už se docela zhojila a uprostřed byla lehce namodralá. Harry si říkal, co by asi Neville nazval velkou pohmožděninou, když toto byla ta malá.

„Dej mi vědět, kdybys něco cítil," požádal ho Harry. Uchopil Nevillovo zápěstí do pravé dlaně a levou držel nad ním přesně tak, jak o tom četl. Coral se také vznášela nad jejich rukama a kmitala jazykem. „Dobře… *Svalovino a tkáně, zhojte se,* řekl Harry právě ve chvíli, kdy se dveře kupéčka otevíraly.

Jakmile Coral přiblížila hlavu k modřině a krátce zazářilo světlo, několik lidí hlasitě zalapalo po dechu. Modřina se začala zmenšovat víc a víc, až úplně zmizela.

„Páni," vydechl Neville.

„Zatraceně!" zvolal někdo.

Harry a Neville se otočili k nyní již otevřeným dveřím a zjistili, že za nimi stojí tři chlapci.

„T-ty mluvíš hadí jazykem!" vykřikl prostřední z nich. Byl z těch tří nejmenší a měl velmi světlé uhlazené vlasy.

Jeho dva velcí společníci bezhlesně stáli po jeho boku a zírali na Harryho.

„Ano, mluvím," přitakal Harry. Vstal a postavil se k nim čelem. Coral zvedla hlavu a prohlížela si je.

„Fantastické! A máš také hada! Určitě se dostaneš do Zmijozelu," prohlásil blonďák.

„Neville tvrdil něco podobného," řekl Harry.

Draco k němu přistoupil a napřáhl ruku. „Jmenuji se Draco, Draco Malfoy. A tohle jsou Crabbe a Goyle."

Dva chlapci za ním krátce přikývli. Harry se na ně podíval, než se opět zaměřil na Draca. Jeho příjmení mu znělo povědomě. Malfoy… Lucius Malfoy. Muž, před kterým ho profesor Snape varoval. Tohle musí být jeho syn. A jestli je to tak, pak také musí být profesorovým kmotřencem.

„Nemají jména?" zeptal se Harry, ačkoliv si nebyl úplně jistý, zda mu byli skutečně představeni příjmením.

„Vincent a Gregory," odpověděl Draco a pokrčil rameny.

„Jsem Harry Potter," kývl Harry, zatímco si s Dracem potřásl rukou. Pustil ji a pokynul k Nevillovi.

„Och, já jsem Neville Longbottom," uvedl Neville. Uvědomil si, že na ty tři právě nepokrytě zírá. Váhavě napřáhl ruku.

„Longbottom, eh?" zeptal se Draco. V jeho hlase zazněl zvláštní náznak něčeho, co Harry nedokázal přesně zařadit, ale nelíbilo se mu to. Draco si s Nevillem prkenně potřásl rukou, než se opět zaměřil na Harryho. Ten měl pocit, že jediným důvodem, proč blonďák přijal Nevillovu ruku, byla zdvořilost. „Máme kupé o něco blíž k lokomotivě. Nechceš se k nám připojit?" zeptal se Draco, na Nevilla se ani nepodíval.

Harry pohlédl na svého kamaráda, než se otočil zpět k tomu divnému blonďatému chlapci. „Co je špatného na tom zůstat tady? Je tu dost místa pro všechny a mám tu také něco k snědku."

Draco trochu nakrčil nos, jako by měl učinit nějaké závažné rozhodnutí a musel si to promyslet. „Snad ano," pronesl nakonec. „Své věci si můžeme vyzvednout později."

Neville se rychle přesunul blíže k oknu, aby jim udělal místo, zatímco Harry se posadil vedle něj a nechal nově příchozím volné protější sedadlo. Draco pokynul Crabbeovi, aby si zabral místo nejblíže u okna, zatímco se sám usadil naproti Harrymu a Goyle si sedl ke dveřím.

Draco se rozhlédl, než zpozoroval všechny rozložené knihy. „Vidím, že se učíš dopředu."

„Trochu," připustil Harry a pokrčil rameny.

„Můj otec mě donutil začít číst už před několika měsíci. Nedovolil mi nic vykouzlit, ale ukázal mi pár triků s hůlkou," vychloubal se Draco.

„Kolik jsi toho přečetl?" zeptal se Harry zvědavě.

„Ach, z každé učebnice jen pár kapitol," odpověděl blonďák. Snažil se, aby to znělo nenuceně, ale neuspěl. Byl na své dovednosti pyšný a užíval si šanci chlubit se před chlapcem-který-přežil. „A ty?"

„Začal jsem se čtením, když jsem se vrátil z Příčné ulice. Strávil jsem učením většinu svého volného času," odpověděl Harry. Nechtěl odhalit příliš.

Draco přikývl. „Takže, uh, co jste to přesně dělali, když jsme přišli?"

„Zkoušeli jsme hadí jazyk. Profesor Snape mi poslal tuhle úžasnou knihu, když zjistil, že umím mluvit s hady. A také mi dal povolení pro Coral," řekl Harry.

„Hadí jazyk?" zeptal se Vincent Crabbe a zavrčel.

„Jo. Profesor Snape mi řekl, že nejsilnější léčebná a ochranná kouzla pochází z hadího jazyka a jen ten, kdo mluví hadím jazykem, je může využívat. Také řekl, že Voldemort…" Harry se s povzdechem odmlčel, když sebou Draco a ostatní trhli. „No vážně? To se tak bude chovat každý, když vyslovím jeho jméno?"

Draco a ostatní kajícně pokrčili rameny. „Vychovali nás tak. Je to něco jako… tabu, víš?"

„Ani ne," odpověděl Harry, než pokračoval v tom, co chtěl prve říct. „V každém případě mi vysvětlil, že Voldemort byl také hadí jazyk, ale neměl trpělivost či touhu se to naučit, protože ve skutečnosti nikdy nechtěl ostatním pomáhat."

„A ty ano?" zeptal se Draco zaujatě, pokoušel sebou naléhavě necuknout, když Harry dál používat jméno Temného pána.

Harry se na něj podíval zmateně. „No, jo, ty ne?"

Draco přezíravě mávnul rukou. „Jsou lidé, kteří pracují, lidé, kteří následují, a lidé, kteří se stanou vůdci." Harry si byl jistý, že to řekl způsobem, jenž velmi často slýchával.

„Hmm, v tom případě bych se rád stal tím, který pracuje a pomáhá lidem," odpověděl upřímně Harry. Přemýšlel o knize o hadím jazyce a vybavil si něco, o čem četl – léčení lidí vás změní, zachraňujete životy.

Chtěl Dursleyovým ukázat, že se zmýlili. Chtěl, aby na něj byl profesor pyšný. Bude pilně pracovat a odblokuje svou magii. A dosáhne na veškeré své schopnosti.

„Vážně? Myslel bych si, že budeš spíše vůdčí typ," řekl Draco a zíral na Harryho čelo.

Harry trhnul rameny. „Vůdce či ne, pracovat musíme všichni. Raději bych dělal něco, co mě bude bavit."

„Nechtěl bys být v čele?"

„Ani ne. Proč?"

„No, jen jsem si myslel, když jsi tím… kdo jsi, že bys to mohl chtít."

Harry protočil oči. „Nejsem spasitel, který se stane vůdcem. Jsem jen prvák, který se chce naučit magii, jako ty."

Draco se ohromeně usmál. Vince a Greg vypadali zmateně a překvapeně. „Líbíš se mi, Pottere. Nejsi takový, jakého jsem tě očekával. Pokud se stane, že se nedostaneš do Zmijozelu, můžeme být stále přáteli."

„To je také tabu? Přátelit se s někým z jiné koleje?" zeptal se nevěřícně Harry.

Draco se zakuckal. „Ne, vlastně ne, ale já budu ve Zmijozelu, to vím jistě."

„A…?"

„No, ostatní koleje Zmijozel nemají rády," odpověděl Draco.

Harry se podíval na Nevilla.

„Je to pravda, Harry. Mnoho t-temných čarodějů v minulosti pocházelo z této koleje," potvrdil Neville a odpověděl mu tak na nevyslovenou otázku.

Harry se zamračil.

„To je hloupost," pokračoval Draco. „Lidé nesnáší Zmijozel, protože žárlí, že nejsou tak silní a mocní."

Harry pozvedl obočí.

„Uh, Harry, myslím, že už jsme skoro tam. Musíme se převléknout do hábitů," promluvil Neville.

„Dobře."

„Uvidíme se později. Máme hábity ve svém kupé," prohlásil Draco a vstal.

„Jistě. Rád jsem vás poznal," řekl Harry.

Tři chlapci odešli. Vince a Greg následovali Draca jako stíny. Dveře se za nimi zavřely.

„No, tak to bylo zajímavé, co říkáš, Neville?"

Neville přikývl, trochu přemoženě.

„Profesor Snape mě upozornil, abych se od Dracova otce držel dál. Ale nikomu neříkej, že jsem ti o tom řekl."

„Dobře, Harry. Slibuji."

„Ale Draco nevypadá tak zle, že? Mám na mysli, že působil trochu upjatě, když se potkal s tebou a takovým druhem všednosti, ale…"

„Jo, ale stále si myslím, že bychom měli být opatrní," uvažoval Neville. „Babča mi říkala, že starší Malfoy je velmi nebezpečný člověk."

Harry se usmál, když Neville řekl MY, ale jeho varování jej trochu znepokojilo. „No, tak si budeme krýt záda navzájem."

Neville se trochu napřímil, narůstala v něm hrdost, že mu něco takového nabídl chlapec-který-přežil. A v ten moment se rozhodl. Že bude Harry Potterovi krýt záda, ať se děje, co se děje.

ooOoo

Přeplavili se přes jezero a poté vstoupili do Bradavic. Tam si je od Hagrida převzala postarší profesorka.

Představila se jako profesorka McGonagallová a než se vytratila, řekla jim něco málo o jednotlivých kolejích. Harry a Neville zůstali blízko sebe, a zatímco čekali, připojili se k nim i Draco a jeho dva kamarádi.

„Připraven, Pottere?" zeptal se Draco.

„Jo a ty?" odpověděl. Reakcí okolních dětí si nevšímal.

Hodně lidí na něj koukalo, zatímco několik se jich odsunulo a vypadalo nervózně.

„Ovšem," přikývl Draco. V tu chvíli se někdo postavil vedle Nevilla a naklonil se k Harrymu blíž.

„Hej, slyšel jsem, že máš hada, mohl bych ho vidět?" zeptal se nadšeně bezelstně vypadající chlapec.

Několik lidí zapištělo a odtáhlo se, zatímco jiní se k nim nahrnuli. Říkali něco jako: Vážně? Fantastické! Ó, můžu ho vidět taky?

Harry si přitáhl svou levou ruku k hrudi v ochranném gestu. „Uh…"

Náhle se k němu přesunul Neville, ani neuvažoval, co to vlastně dělá. A Draco i jeho dva přátelé k němu také přistoupili. Přišli Harrymu na pomoc. Bylo jasné, že Harry nechce být obklopen neznámými poblázněnými lidmi. Harry ocenil jejich podporu.

Coral vystrčila hlavu z rukávu. Chtěla vědět, co se děje.

*Harry, o co jde?* zeptala se.

Neville byl po Harryho levé straně, blíže k hadovi. Draco byl po jeho pravačce a trochu před ním, zatímco Vince a Greg stáli za nimi. Ti čtyři kolem něj utvořili prozatímní bariéru.

„Děsně hustý! Jaký to je druh hada?" zeptal se ten samý chlapec, Harryho ochránci jej netrápili.

„Je to magická korálovka. Jmenuje se Coral," odpověděl Harry.

„Myslela jsem, že jsou dovoleny jen kočky, sovy a ropuchy," ozvala se zamyšleně dívka s kudrnatými vlasy. „Jak to, že máš hada?"

„Mám povolení," vysvětloval Harry trochu otráveně. Proč se o to stará?

Ale pak se profesorka McGonagallová naštěstí vrátila. „Už jsme připraveni. Následujte mě."

A oni šli za ní. Neville kráčel vedle Harryho, Draco a Vince byli vzadu a Goyle přímo před nimi.

ooOoo

Severus si v duchu povzdechl. Věděl, že to nakonec vyjde najevo, ale hned první den? Ještě než bude chlapec zařazen?

Brzy po tom, co studenti vstoupili do Velké síně, k němu přišel zmijozelský prefekt a oznámil mu, že zjistil jistou informaci, kterou by měl vědět. Vlakem se šířila zvěst nejen, že je tam Harry Potter, ale že také umí mluvit s hady, a že má zjevně jednoho u sebe.

Severus se ani nepokoušel hrát překvapení, a tak prefektovi, panu Terencovi Higgsovi, jednoduše sdělil, že o tom už ví, a že to byl právě on, kdo dal panu Potterovi povolení hada vlastnit. Také mu řekl, že to po večeři proberou ve společenské místnosti a že pokud bude mít někdo nějaké otázky, ať se pak zeptá. Prefekt a chytač Zmijozelu v jedné osobě přikývl, než se vydal zpět ke svému stolu.

O chvilku později dorazily první ročníky a on byl doopravdy potěšen tím, co viděl. S Nevillem po boku čeká Harryho dobrá budoucnost. A mít Draca a jeho přátele okolo bude jen prospěšné. On už Draca správně nasměruje a bude mu muset radit, bez ohledu na to, kam Harryho dnes večer zařadí.

Usmál se. Stačilo se podívat na Nevillovu tvář a okamžitě věděl, že tady nebude třeba zasahovat. Harry už měl chlapcovu nehynoucí oddanost na své strany. Cesta vlakem musela být opravdu zajímavá.

Severus si prohlédl skupinku nervózních prváků, kteří se před ním shromáždili.

Ron stál vedle Deana a Seamuse, všichni tři zírali na Harryho a vrhali ustavičné pohledy na jeho levý rukáv. Ach, takže už Coral viděli… Zajímalo ho, jestli se Ron stane opět jeho přítelem, ale rozhodl se, že se do toho nebude míchat. Nechá Harryho a osud běžet bez vměšování.

Hermiona byla stále svá. Něco si mumlala. Bezpochyby si procházela všechno, co kdy četla o Kouzelnickém světě. Byla ze zařazování nervózní. Severus dumal nad tím, jestli opět Nevillovi pomohla s ropuším zmizením. Jak to tak vypadalo, asi ne.

Severus zamrkal. Zjistil, že propásl začátek písně Moudrého klobouku. Nevadí, jako by to nikdy předtím neslyšel.

Nakonec předstoupila Minerva a začala vyvolávat jednotlivá jména studentů.

Zařazování pokračovalo, všichni studenti se dostali tam, kam si pamatoval, dokud nepřišla řada na Nevilla.

Seděl tam v tichosti, byl trochu neklidný, dokud Moudrý klobouk nepřikývl, jako by se pro něco rozhodl, a zvolal: „Mrzimor!"

Severus zamrkal. Cesta vlakem musela být opravdu zajímavá, pokud se Moudrý klobouk přiklonil k chlapcově loajalitě namísto jeho skryté odvahy.

Neville si pospíšil k mrzimorskému stolu, věnoval Harrymu dlouhý bolestný pohled. Harry chápavě mávnul rukou a mile se na něj usmál. Zdálo se, že to Nevilla uklidnilo dost na to, aby se usadil se zbytkem mrzimorských prváků a sledoval další zařazování.

Hermiona i Ron byli umístěni do Nebelvíru, Draco samozřejmě do Zmijozelu.

Nakonec došlo na Harryho a, stejně jako posledně, se místností rozšířil šepot, když bylo vyvoláno jeho jméno.

Přidržel si svou levou ruku u sebe, prokličkoval nezařazenými dětmi a předstoupil. Když se posadil, Minerva mu na hlavu umístila klobouk.

Severus by dal skoro cokoliv za to, aby slyšel rozhovor, který se nyní odehrával v Harryho hlavě, ale, žel bohu, nemohl.

ooOoo

Ach, pan Potter.

Uh, jo? Harry v duchu odpověděl tomu hlasu. Věděl, že to byl Moudrý klobouk, ale stále mu to připadalo zvláštní.

Hmm. Tak se podíváme. Je dost těžké ve vás číst. Máte mnohovrstevnou osobnost.

Um, dobře. Uh… kdybys měl jakoukoliv otázku o tom, co najdeš, klidně se zeptej. Tohle je přeci moje hlava.

Klobouk se v jeho mysli zasmál. To vskutku je, pane Pottere.

Harry seděl v tichosti, celá místnost na něj upřeně zírala. Všichni byli zvědaví, proč to tak dlouho trvá.

Hmm. No, řekl bych, že už je to nějaký čas, co jsem byl položen na hlavu takové složitosti, pane Pottere, pronesl klobouk po chvilce. Vidím, že máte znamenitou mysl. Rychlou a dychtivou po vědomostech, ale myslím si, že Havraspár by pro vás nebyl vhodný. Máte složitější a silnější rysy, než které požadují v Havraspáru.

„Hmm," zabroukal si klobouk tentokrát nahlas, protože se posunul a zavrtěl se na vrcholu Harryho hlavy.

Tohle samozřejmě způsobilo, že se opět rozezvučel další šepot. Harryho zajímalo, jestli budou jeho vlasy kvůli klobouku ještě rozcuchanější.

Když chcete, umíte být i docela mazaný, ale nemáte srdce zmijozela. Ačkoliv máte jejich instinkty. Hmm.

Dej mě tam, kde budu mít největší šanci plně vyvinout svůj potenciál. Schopnosti, o kterých mluvil profesor Snape. Prosím, požádal Harry naléhavě. Jeho velká část toužila dostat se do koleje mistra lektvarů.

Hmm. Žádáte mě o zajímavou věc. Dobře, tak se podíváme.

Klobouk se opět odmlčel a Harry mohl cítit ve své mysli zvláštní tíhu, ačkoliv nevnímal nic jiného.

Moudrý klobouk pak hlasitě zalapal po dechu. Harry intenzivně zadoufal, že to nebylo příliš nahlas, ale kvůli zesílenému šepotu v místnosti o tom dost pochyboval.

Dědické kouzlo, pane Pottere? Seslal ho na vás Severus Snape? Kloboukův hlas šokovaně zadrnčel v jeho hlavě.

Harry zamrzl. Opravdu nevěděl, co říct. Nechtěl se pokoušet o lhaní, ale také nechtěl profesora přivézt do nesnází. Nedostaneš ho do potíží, kdyby ano, že ne?

Ne, nedostanu ho do potíží, pane Pottere. Jen mě ten objev, že ho na vás použil, překvapil, řekl nejměkčím tónem, který dokázal použít. Zajímalo by mě, kde se to naučil.

Proč? zeptal se Harry.

Je to staré zapomenuté kouzlo. Mnoho kouzelnický rodin o něm dosud ví a vyděsí se pokaždé, když se o něm někdo zmíní v běžném hovoru. Ale jen několik z nich zná přesné zaklínadlo.

Harry se zmateně zamračil. Dalšímu šepotu ve Velké síni nevěnoval pozornost.

Je to další tabu, jak tomu říkal mladý Malfoy, protože to má velmi temnou minulost.

Co se stalo? zeptal se Harry.

Pro Harryho a klobouk byl čas v této chvíli bezvýznamný. Byli tak zaujati svým rozhovorem, že se nestarali o to, jak dlouho to bude trvat.

Před několika staletími, v časech našich zakladatelů, to bylo běžné kouzlo používané u novorozenců. To kouzlo bylo nezbytné. Pomáhalo rodičům porozumět síle a slabostem jejich dětí, aby je mohli lépe vést a učit. Bylo to dobré a nápomocné kouzlo užívané s láskou a očekáváním rodiči či opatrovníky. Ale pak se něco změnilo. Vynořila se mezirodinná rivalita a síla rodové linie se stala pro čistokrevné rodiny nejdůležitější záležitostí.

Co udělali? otázal se Harry. Čekal se zatajeným dechem.

Pokud dítě nevládlo dostatečnou magickou silou nebo nevyhovovalo rodinným standardům či očekáváním, pak bylo vyhnáno či zavražděno. Těch několik vyhnaných dětí zmizelo v mudlovském světě. Neukazovali svou magii a zakazovali svým potomkům vstupovat do kouzelnického světa. Varovali je před krutostí, která byla spáchána na nich. Toto ohavné používání dědického kouzla pokračovalo až do osmnáctého století. Skončilo to někdy v čase, kdy byl ředitel ještě mrňousek.

Harry nezřetelně polknul, pokoušeje se zpracovat tuto lekci z historie.

Pane Pottere, kouzla nejsou dobrá ani špatná. To kouzelník či čarodějka, kteří je sesílají, určují jejich povahu. Na to nikdy nezapomeňte, prohlásil klobouk velmi přísně a vážně.

Harry přikývl. Několikrát zamrkal, aby z očí zahnal slzy, které se tam začaly shromažďovat.

A teď, co uděláme s vaším zařazením? Dovolíte, abychom se přenesli přes minulost? nadnesl klobouk.

Harry se měkce usmál. Dobře.

Nastalo dlouhé ticho. Klobouk se vrátil k prohledávání jeho hlavy, než se zarazil.

Seskočte ze stoličky, nařídil mu náhle klobouk.

Harry neměl důvod neuposlechnout, a tak tak učinil. Stál pár metrů od profesorky McGonagallové a asi krok od stoličky. Čekal na další instrukce.

McGonagallová a všichni ostatní v místnosti byli zmatení a zvědaví.

Začněte se kvůli mně procházet, pane Pottere, tohle vyžaduje jakoukoliv techniku, kterou jsem u někoho využil v minulosti, řekl. Albus se prochází skoro pořád a zdá se, že mu to pomáhá.

Harry postrčil pravou rukou Moudrý klobouk trochu vzhůru, aby ho neměl na očích, takže už viděl, kam jde. A pak se začal procházet před hlavním stolem. Přecházel asi tři metry tam a zpět.

McGonagallová se otočila pro radu na Brumbála. Měla by Harryho zastavit a zeptat se ho, o co tu jde?

Albus na ni mávnul, čímž jí v tichosti sdělil, aby nechala pana Pottera a Moudrý klobouk pro tuto chvíli být.

Dobře, takže Zmijozel pro vás není. Ačkoliv by se vám tam vedlo dobře, o tom nepochybuji. Moudrý klobouk si sám sobě přikývl, nebezpečně balancoval na Harryho hlavě, zatímco chlapec pokračoval v procházení. Dobře, přestaňte s chůzí. Jen se tak pohupujte. Hledám…

Harry to udělal, houpal se ze strany na stranu a zavřel oči. Nechtěl vidět, jak na něj všichni zírají. Už se cítil dostatečně směšně.

Jste velmi statečný, ale… hmm. Ne, to by nešlo, pokračoval, mluvil si sám k sobě, než strnul. Ach-cha! Klobouk evidentně došel k rozhodnutí. „Správně, tak… ano! Dobře…" pronesl klobouk nahlas. „Ať je to tedy… MRZIMOR!"

Harry se přestal pohupovat a rychle otevřel oči.

Studujte pilně a vždy se snažte dělat, co můžete, pane Pottere, protože Severus měl pravdu. Váš potenciál je téměř bezbřehý. Jeho hranice stanovujete pouze vy sám, sdělil mu klobouk. Sotva to stihl, než ho McGonagallová strhla z Harryho nyní už upocené hlavy.

Harry se připojil k Nevillovi u mrzimorského stolu. Studenti nesouvisle vykřikovali. Byli rozdivočení z toho, že Harryho Pottera zařadili do jejich koleje. Profesorka Sproutová tleskala stejně rozrušeně. Byla šťastná, že dostala dalšího mrzimorského.

ooOoo

Severus nevěděl, zda by měl být vděčný či zhrozený.

Tohle byla buďto dobrá věc nebo strašlivě hrozná věc. Nalezl tolik kladů i záporů a věděl, že by nikdy nedokázal určit, co z toho všeho vzejde.

Na jednu stranu byl Harry s Nevillem na jedné lodi a ke všemu už nenastane žádná Zmijozelsko-Nebelvírská rivalita, se kterou by se musel potýkat. To mu umožní pomáhat Harrymu daleko lehčeji, a může tak chlapci poskytnout rozsáhlé podpůrné zázemí.

Ovšem na druhou stranu už Harry ale nebude tak nablízku Ronovi a Hermioně, jako byl tehdy, alespoň o tom byl Severus přesvědčen. Věděl, že Ron je typ, pro kterého je důležitá jeho vlastní kolej, a teď se vlastně zdálo, že Harryho ještě ani nepotkal. A co se týkalo Hermiony, ta bude jistě příliš zaujatá učením, aby si všímala svých spolužáků, natož studentů mimo vlastní kolej. Bylo to docela smutné, ale nedalo se s tím nic dělat.

Jak tohle dopadne? Budou následující roky stejné bez známého Zlatého tria?

Severus se podíval na studenty před sebou. Všiml si Draca, který mával na Harryho od zmijozelského stolu a Harry mu to vracel, ačkoliv trochu méně energicky. V současné době musel snášet hlavní nápor nesčetných pohledů a šeptání.

Pohlédl na Nevilla. Ten plachý nervózní chlapec ho znovu potěšil. Nevšímal si svého vlastního nepohodlí a snažil se dělat, co mohl, aby byl Harryho tichou oporou.

ooOoo

„Vítejte v Mrzimoru," pozdravil starší chlapec. Mluvil ke všem z prvního ročníku. „Jsem Cedric Diggory." Napřáhl ruku směrem k Harrymu, protože seděl přímo proti němu.

„Ahoj, já jsem Harry," odpověděl nejistě.

„Jsem zvědavý. Proč ses při zařazování procházel?" zeptal se Cedric. Rozhodl se, že se nebude ptát na všechny ty další výstřednosti, které klobouk projevil, jako třeba hlasité lapání po dechu.

„Klobouk mi to nařídil. Řekl, že mu to pomůže mě zařadit," poznamenal Harry a pokrčil rameny.

„Zajímavé. Nikdy jsem neviděl, že by to předtím někdo dělal. Ale předpokládám, že když tvoje zařazování chvilku trvalo, tak to dává smysl," prohlásil Cedric zaujatě, než se otočil k Nevillovi.

„Neville Longbottom."

A tak to pokračovalo. Každý se představil, než začali jíst.

„Takže ty jsi Harry Potter, že?" zeptal se hlučně další student. „Jsem Zachariáš Smith."

„Ahoj," řekl Harry. Snažil se být milý, ale z nějakého důvodu ho ten chlapec dráždil svým ctižádostivým vystupováním. Málem vrazil do osoby vedle sebe, aby upoutal Harryho pozornost.

„Je pravda, že máš tu jizvu?" zeptal se Smith. Několik starších studentů na něj zíralo kvůli jeho smělosti a hrubosti.

Harry položil ruku na čelo a jizvu skryl. Bylo jasné, že se rozhoduje, jestli svou ruku zvednout či ne, ale dívka sedící vedle něj, o něco starší než většina kolem nich, se dotkla jeho lokte.

„To není třeba, Harry. Nemusíš ji ukazovat, pokud nechceš," řekla.

Smith něco podrážděně zabrblal a ignoroval dívčin zlobný pohled jeho směrem.

„Jsem letošní prefektka. Maggie Tolbertová," pronesla.

Maggie byla hnědovlasá nakrátko ostříhaná dívka. Byla docela hezká, ačkoliv ne k smrti překrásná. Měla bleděmodré oči a drobný nos.

Harry se plaše usmál. Nevědomky pohladil Coral, která setrvávala v jeho levém rukávu. Maggie si toho pohybu všimla a snažila se skrýt náhlý neklid, ale neúspěšně. Harry to zpozoroval.

„Bojíš se hadů?" zeptal se mírně.

„Uh, no, domnívám se, že trochu," přiznala po chvilce.

Mnoho mrzimorských kolem nich je poslouchalo. Doufali, že zahlédnou toho údajného hada a zjistí, zda to, co slyšeli ve vlaku, je pravda.

„Coral nikomu neublíží, ledaže by se mně nebo jí někdo pokusil ublížit," vysvětloval Harry. „Chtěla bys ji vidět?"

Maggie trochu zbledla, ale kývla hlavou. Byla přeci prefektkou. Nemůže začít křičet nahlas! Nemůže se chovat jako dítě!

Harry zvolna vyhrnul rukáv, odhalil Coral obtočenou kolem svého zápěstí a trochu pozvedl ruku.

„Óóó," zvolalo mnoho studentů a naklonili se blíž, zatímco jiní zalapali po dechu.

Coral ponechala hlavu na Harryho zápěstí, když pohyboval rukou nad talířem, aby ji ukázal svým zvědavým spolužákům.

„Je krásná!"

„Roztomilá!"

„Kdo by řekl, že had může vypadat tak neškodně?"

„Není… jedovatá?" zeptal se Cedric. Naklonil se trochu blíž, aby měl lepší výhled.

Harry se usmál. Byl rád, že mu starší chlapec věří, že ho Coral nekousne. „Jo, ale profesor Snape na ni seslal kouzlo. Nikoho nekousne, pokud nebude muset," vysvětlil.

„Profesor Snape?" zeptal se. Několik dalších studentů kolem nich bylo rovněž překvapeno.

„Ano. To on mi dal povolení, abych mohl mít exotické zvíře."

„To od něj bylo… milé."

Harry šťastně přikývl a pohladil Coral.

„Ale proč to udělal? Musel mít nějaký důvod," pokračoval Cedric.

„Och, jo. Řekl, že bych ji měl mít, abych posílil svoji magii hadího jazyka."

„Hadí magii?" zeptala se Susan Bonesová sedící vedle Nevilla.

„Je to léčebná a ochranná magie. A jen ten, kdo mluví hadím jazykem, ji může využít."

Celý mrzimorský stůl naprosto ztichl. Všichni (kromě Nevilla) vykulili oči, když si uvědomili, co to znamená. Chlapec-který-přežil mluvil hadím jazykem!

„C-cože?" dožadoval se Ernie Macmillan přeskakujícím hlasem.

Harry si povzdechl. „Vážně to nic není. Nerozumím tomu, proč jsou všichni tak ohromení, když zjistí, že mluvím hadím jazykem. Je to stejně tak protivné jako celý Voldemort…"

Několik lidí vykřiklo, dva studenti spadli z lavičky, jedna dívčina omdlela, polovina stolu zalapala po dechu a většina zbylých vyskočila.

Bylo to naprosto směšné.

Harry zasténal.

„H-Harry, ty tedy nejsi takový, jakého jsem tě čekal," pronesl Cedric s laskavým úsměvem dříve než většina ostatních.

Harry svěsil hlavu a zadíval se na své boty. Snažil se sebrat. Coral pozvedla hlavu a pohlédla na Harryho tak, že to ostatní u stolu rozeznali jako starost.

*Jsi v pořádku, Harry?* zeptala se a šťouchla hlavou do strany jeho ruky.

*Domnívám se, že jo.*

Jeho odpověď bohužel spustila další reakce ode všech u stolu. A dokonce i od několika za ním z Havraspáru, kteří jim naslouchali.

*Zvyknou si,* konejšila ho.

„Víš, je to vlastně pořádně hustý," podotkl Justin Finch-Fletchley, zámožně vypadající chlapec sedící vedle Ernieho. „Takže tento hadí jazyk. Už jsi ho někdy použil?"

Justin pocházel z mudlovské rodiny, takže byl jeden z mála u stolu, kterého netrápila Harryho schopnost ani použití Voldemortova jména. Vlastně byl stejně zmatený a otrávený jejich odezvou jako Harry.

Harry vzhlédl a přikývl. Svého jídla se už nedotkl.

„Použil to na mě ve vlaku!" vyhrkl Neville. Byl více než šťastný, že jim může povědět, co pro něj Harry udělal. „Vyléčil mi dost ošklivou modřinu na zápěstí. Byla takhle velká…" Ukázal jim své zápěstí a druhou rukou naznačil, jak velkou oblast to pohmoždění zaujímalo. „…on ji prostě odstranil. Teď se cítím daleko lépe."

Mrzimorští zírali, ohromení Nevillovým popisem, než se opět otočili k Harrymu.

„Páni."

„Zatraceně děsivý."

„Měl bys pomáhat madam Pomfreyové v nemocničním křídle."

„Umíš léčit také zvířata?"

„Hej, říznul jsem se do ruky, mohl bys to vyhojit?"

„Umíš léčit i jizvy?"

„Jaký to je pocit?"

„Můžeš nechat znovu narůst třeba ruku?"

„Umíš léčit nemoci?"

„Pr-pr. Nebombardujte ho otázkami," zvolala Maggie. Zvedla ruce, aby ukončila jejich výslech. „Zejména otázkami, na které asi ani neumí odpovědět."

Harry na ni vděčné pohlédl a vrátil se k jídlu.

Když ostatní viděli, že jejich dotazy nebudou zodpovězeny, rozhodli se dojíst večeři, než bude pozdě. Mrzimorští ho už nechali na pokoji. Možná s tím měl něco společného Maggiin přísný pohled.

ooOoo

„Hmm, možná bys měla zakročit, Pomono," navrhoval Filius, když sledoval reakce na Harryho mazlíčka, která se šířila přes celý stůl.

„Ne, věřím, že slečna Tolbertová má situaci pod kontrolou," odpověděla klidně. „Ale budu mít se svou kolejí později schůzku. Bylo by ode mě nedbalé, kdybych ji neuskutečnila."

Filius přikývl. Rychle ještě pohlédl zpět ke stolu, protože několik studentů zaječelo.

„Co se tam, u Merlinova jména, děje?" zeptala se Minerva a nyní už se také dívala tím směrem.

Viděla, jak dva studenti skončili na podlaze, ať už se tam stalo cokoliv. Minerva byla připravená vstát a sejít dolů, aby zjistila, co se to, proboha, děje.

„Vyčkej, Minervo," zarazil ji Albus. Jemně položil ruku na její předloktí, než kývnul prudkým gestem směrem k Harryho hadovi.

Z místa, kde seděli, ji mohli sotva zahlédnout, ale bylo jasné, že hadí samice a Harry vedli nějaký rozhovor, nezáleželo na tom, jak krátký. Pak promluvil jeden prvák a to vedlo k tomu, že se Neville rozhovořil. Bylo zřejmé, že ať uvedl cokoliv, změnilo to strach mrzimorských ve zvědavost, protože začali Harryho zahrnovat otázkami, než je Maggie přerušila a dala vše do pořádku.

„No, Pomono, těším se, až od tebe uslyším, co se dělo na setkání tvé koleje," prohodil Filius.

„Souhlasím," prohlásila Minerva.

Severus potlačil úsměv.