To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, czech translatin was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 8: Zpětná reakce

První část

Brumbál spustil ruku na Fawkesova záda v hlubokém zamyšlení.

Až do této chvíle byl začátek letošního roku vůbec ten nejzvláštnější a nejhektičtější, jaký by kdy očekával.

Nejen, že se musel uchýlit k souboji s profesorem, ale také bojovat s Temným pánem usazeným na hlavě zmíněného profesora a vypořádat se s dopadem celé této události ohledně Temného pána, o kterém se věřilo, že je mrtvý, když tohle všechno vešlo ve všeobecnou známost. Řeklo by se, že to bylo minimálně hektické.

Madam Bonesová a její dva bystrozoři stáli díkybohu pevně za ním a všechno dosvědčili. Starostolec, a tím i Ministerstvo, nemohl vzpomínky těchto vysoce postavených úředníků zpochybnit. Zavrtěl hlavou a vzpomněl si na Popletalovo odmítání i přes tyto nepopiratelné důkazy, které rovněž zahrnovaly Quirrellovo tělo. Jak mohl být tento muž zvolen, to mu bylo záhadou. Mnoho lidí ve Starostolci i ve školské radě ztratilo v Popletala důvěru kvůli jeho manipulování s celou situací. Brumbál doufal, že z toho všeho vzejde něco dobrého.

Severus mu také hluboce uvízl v hlavě. Něco s ním bylo jinak, něco… Ale nedal by ruku za to, co přesně. Byl to stále jeho mistr lektvarů a špion, ale přesto byl jiný. Dokonce si ani nemyslel, že si Severus uvědomuje, jak zvláštně se chová, a to Albuse trápilo ze všeho nejvíce.

Severus byl vždy ostražitý a sledoval své okolí, ale teď, když se objevil v jeho blízkosti, byl mladší muž přímo vypočítavý. Dokonce horší než Pošuk Moody, alespoň podle Brumbála. Pokud stál v místnosti, pak vždy zády ke zdi, a když se pohyboval, pak s lehkou ladností, aby byl vždy účinný a rychlý. Takový nikdy nebýval, dokonce ani jako aktivní špion. Jeho plášť se rozevlál, to ano, ale aby se pohyboval bezmála vznešeně? Ne.

To všechno kvůli setkání s Harrym? Magie dědického kouzla byla starobylá a někdy sesílateli přivodila neočekávané důsledky. Ovlivnila ho magie dědického kouzla více, než mu prozradil, či více než si špion sám uvědomil?

Brumbál si také povšiml změn v mužových učebních metodách. V porovnání s předchozím rokem došlo k drastickému poklesu brečících prváčků, což byla úplně neobvyklá, třebaže potěšující změna. I ostatní vyučující si všimli úprav v jeho učebních plánech, když je k tomu přivedlo pár studentů. Nebyly to nijak velké změny, ale rozhodně pozoruhodné. Připouštěl, že celý tento obrat byl pro studenty jen dobrý, a tak neměl Albus žádný důvod probírat celou záležitost se Severusem. Nechtěl s ním mluvit o svých domněnkách, a také nechtěl, aby věděl, že si toho všiml. Severus byl v tomto ohledu velmi zvláštní. Nikdy nechtěl, aby s ním mluvil o něčem, co dělal dobře. Někdy byl ten muž tak skromný, až to bylo otravné.

Myšlenkami se vrátil k Harrymu. Když ho poprvé uviděl ve Velké síni, domníval se, že bude zařazený do Zmijozelu. Albus beze sporu nechtěl, aby se tam dostal, ale také si uvědomoval, že by na něj Severus byl schopen dohlédnout, takže z toho neměl ani moc velké obavy. Avšak stále doufal, že ho Moudrý klobouk zařadí do koleje jeho rodičů, třebaže nezáleželo na tom, jak to bylo nepravděpodobné. A pak byl chlapec umístěn do Mrzimoru. Po šestnácti dlouhých minutách, které strávil pod kloboukem, což bylo nejdéle za posledních tři sta let.

Když se Moudrého klobouku později po slavnosti Albus zeptal na Harryho, předmět nebyl moc sdílný, avšak řekl něco, co upoutalo ředitelovu pozornost.

„Nikdy nevyzrazuji, co jsem objevil v myslích studentů, řediteli, už jsem vám to říkal předtím," pronesl trochu samolibě.

„Rozumím, Moudrý klobouku, ale také jsi ještě nikdy studenta nežádal, aby se kvůli tobě procházel sem a tam, abys ho byl schopen zařadit. A to nezmiňuji ani tvoje reakce během zařazování. Zabroukal jsi hmm a dokonce jsi nahlas zalapal po dechu.

„Nejprve ho bylo… obtížné umístit."

„Proč?"

„Jeho povaha je složitá. Musel jsem ji pečlivě prozkoumat, abych rozhodl, která kolej pro něj bude nejvhodnější."

„Chápu. Byla tu nějaká hodně blízko Mrzimoru?"

„No, bez toho, abych vám sdělil podrobnosti, řeknu vám jen, že je ten nejvychytralejší, nejracionálněji uvažující, nejstatečnější Mrzimor, kterého jsem kdy zařazoval. A také nevěřím, že jsem kdy umisťoval duši tak odhodlanou udělat všechno nejlépe, jak může."

Brumbál zíral na Moudrý klobouk hodnou chvíli. Doufal, že mu prozradí víc. Klobouk si nad mužovou otravnou trpělivostí a tichým dožadováním povzdechl.

„Jedna poslední věc, řediteli. Uděláte nejlépe, když k tomu chlapci budete vždy upřímný a otevřený. Jeho důvěru byste pak totiž jen těžko získával zpět. Je velmi hodnotná."

Albus zamrkal. „Budu to mít na paměti. Děkuji ti, Moudrý klobouku."

„Žádný problém, řediteli. Rád jsem se podělil."

Věděl to Moudrý klobouk? Brumbál se zadíval na vršek poličky, kde klobouk odpočíval. S největší pravděpodobností ano. Zejména kvůli tomu lapání po dechu, které učinil uprostřed zařazování.

Starý čaroděj zavrtěl hlavou a dovolil svým myšlenkám ještě jednou se zatoulat.

Objasnil celou situaci Pomoně i Poppy Pomfreyové. Vzaly ty novinky vcelku dobře, ačkoliv bylo nad slunce jasné, že bude chvilku trvat, než všechno, co jim o Harrym řekl, vstřebají. Nesvěřil se ani jedné čarodějce, jak se dotyčné informace dozvěděli, a ony se neptaly. Albus si byl jistý, že měly svá podezření, ale nechtěly se zeptat.

Usmál se. V současné době měl k dispozici, jak bychom tak řekli, tým Harryho zastánců a pomocníků, a část z něj si lámala hlavu s tím, zda to byl od začátku Severusův plán, když konečně vyšel na světlo a řekl mu o dědickém kouzle a také to, co se skrze něj dozvěděl. Ten muž nebyl hlavou Zmijozelu pro nic za nic.

Čekal, až dostane zprávu, že se Harry probudil. Půjde si s ním na ošetřovnu promluvit. Opravdu se na to těšil, ačkoliv uvažoval nad tím, jak k tomu všemu přistupovat, a čím více nad tím dumal, tím znepokojenějším se stával.

Bylo to vůči Harrymu správné? Byl tohle opravdu ten nejlepší směr následného konání? Měli by mu na ramena naložit další náklad a vzít mu tak část volných víkendů, aby se zlepšil v hadím jazyce? Bylo spravedlivé, aby pracoval víc než dosud, aby se pokusil dosáhnout Severusova vidění?

Nebo učiní Albus Brumbál další chybu?

Brumbál se otřásl, připomínal si, aby se na to díval ze širší perspektivy, ale pak ztuhl. Takhle přece učinil tu předešlou chybu, když Harryho umisťoval k Dursleyovým. Ale tohle bylo odlišné, že ano?

Fawkes jasně zatrylkoval. Albusova duše se tím nadlehčila a starý muž už věděl, že kráčí po té správné stezce.

„Děkuji ti, starý příteli," zašeptal. Přál si, aby Fawkesovi naslouchal už před deseti lety. Tehdy když velmi rázně rozhodl o tom, kam Harryho umístí.

Byl příliš sebejistý, přesvědčený, že bude mít Lilyina sestra srdce a poskytne Harrymu lásku. A ochrana krve měla chlapce zabezpečit lépe, než by to zvládlo Fideliovo zaklínadlo. Ale teď už z toho všeho zbyly prostě jen ochrany. Byly stále silné, to jistě, a Voldemort se přes ně nedokáže dostat, ale nebyly tak silné, jak by mohly být.

Měla to být pevnost, která by Harrymu propůjčovala plnou ochranu všude, kam by přišel. Ale tento plán selhal. Mentální útok, který Harry utrpěl, toho byl důkazem. Voldemortova magie procházející skrz Quirrella byla schopná se chlapce dotknout a to by bylo nemožné, kdyby byla ochrana krve naplněna péčí a láskou, kterou měl Harry v minulých deseti letech od Petunie dostávat.

Měl to vědět, ale jeho důvěra, že Harrymu poskytnul plnou ochranu proti Raddleovi, ho zaslepila.

No, člověk nemůže změnit minulost. Ne, ta byla daná. Ale i přes to si přál, aby se mohl vrátit a udělat některé věci jinak. Jeho jedinou nadějí byla přítomnost. A doufal, že může pomoci utvořit i budoucnost, se kterou by mohl být spokojený, na kterou by mohl být pyšný, že ji zanechal další generaci.

Brumbál se narovnal. Drobný ukazatel na desce stolu se rozhořel a dal mu vědět, že se Harry co nevidět probudí.

ooOoo

Harry otevřel oči. Měl pocit, jako by právě prodělal nějakou ošklivou chřipku. Podvědomě se natáhl po svých brýlích, které měl na stolku, a nasadil si je.

*Jsi na ošetřovně, Harry. Prospal jsi skoro dva dny,* řekla Coral a zvedla se z jeho ruky.

*Jak je to…*

„Dobré odpoledne, Harry."

Harry rychle otočil hlavu od Coral k člověku, který na něj promluvil. Byl to ředitel. Měl na sobě jasně oranžovo-purpurový hábit. Harry náhle zauvažoval, že jestli se zrak čaroděje věkem zhoršuje a živé barvy pohasínají, může pak klidně věřit, že zářivá oranžová je ve skutečnosti jemná světle hnědá.

Odsunul svoje myšlenky stranou a rychle se posadil.

„Draco? Je… je v pořádku?"

Brumbál se usmál. „Ano, je docela v pořádku, díky tobě. Zachránil jsi mu život."

Harry si s úlevou opět lehl a několikrát se nadechl pro uklidnění.

„Byl propuštěn dnes ráno, ačkoliv mu madam Pomfreyová nařídila, aby se následující dny ještě šetřil."

„Jeho ruka. Nebyl jsem ji schopen spravit," prohlásil Harry.

„Madam Pomfreyová se o to postarala, nemusíš se bát," konejšil ho.

Harry se uvolnil a opřel se do polštáře, stále se cítil trochu mimo. Brumbál si vybral tuhle chvilku, aby se usadil na kraj postele.

„Udělil jsem Mrzimoru sto bodů za tvou čtvrteční akci, zatímco jsi spal. A také dostaneš osobní vyznamenání za služby škole."

Harry vykulil oči. „Uh, děkuji, pane, ale to opravdu nebylo… Myslel jsem tím, vy jste nemusel…"

„Harry, nemyslím si, že chápeš, co jsi učinil. Zachránil jsi život a to bez ohledu na své vlastní blaho. Víš, že jsi dorazil na ošetřovnu s popáleninami třetího stupně, které jsi měl na levém zápěstí, kde byla tvoje magie tak koncentrovaná, až Coraliny šupiny začaly pálit jako oheň? Byl jsi tak soustředěný na léčení mladého Malfoye, že jsi veškerou bolest, kterou jsi v tu chvíli cítil, úplně opomenul."

Harry pozvedl svou paži a Coral mu sklouzla na hrudník. Chtěl si prohlédnout to zmiňované zranění.

Okolo celého zápěstí měl jizvu, která se pnula trochu až na jeho dlaň. Zadíval se na ni blíž a mohl dokonce rozpoznat i tvar Coraliných šupin, které se mu vypálily do masa.

„Madam Pomfreyová se pokusila minimalizovat zjizvení, ale byla to velmi vážná magická popálenina, takže to nebyla schopná vyléčit tak, jak by si bývala přála," pokračoval Brumbál. Jeho hlas zněl tlumeně, když Harry přejížděl po okraji jizvy svým pravým palcem.

„To je dobré. Jsem rád, že byla schopná vyléčit samotnou popáleninu," pronesl lehce. Ta jizva mu přišla docela bezva.

Jedna jeho část na ni byla ve skutečnosti pyšná, i když to znělo zvláštně, protože mu připomínala, co udělal. Byla to teprve jeho druhá, ale tuhle neměl od někoho. Na místo toho by se řeklo, pro nedostatek lepších slov, že si ji vydělal. Všechna jeho ostatní zranění se zahojila bez jakýchkoliv znamének. Možná ho vyléčila jeho vlastní magie? Asi.

„Harry," oslovil jej ředitel, aby si opět získal jeho pozornost. „Mluvil jsem s profesorem Snapem a profesorkou Sproutovou, stejně tak s madam Pomfreyovou, a všichni jsme přemýšleli, jestli bys nepotřeboval nějakou pomoc ve zlepšení tvých schopností s hadím jazykem."

Harryho obočí vzlétlo. „Pomoc?"

„Tedy, vím, že ti profesor Snape už začal pomáhat tím, že ti dal knihu o hadím jazyce, ale ta pomoc, o které mluvím, je zaměřená více na praxi."

Harry čekal na další vysvětlení.

„Madam Pomfreyová už souhlasila, že ti dovolí, abys jí o víkendech pomáhal tady na ošetřovně, pokud si to budeš přát."

„Tím myslíte, že bych mohl používat hadí jazyk pro léčení kohokoliv, kdo přijde?" zeptal se Harry, očividně z toho byl nadšený.

„Ano, ale jen o víkendech. Pokud tvoje schopnosti nebudou nutně potřeba v průběhu týdne."

„To by bylo skvělé! Mohu začít dnes? Je sobota, že?" zeptal se Harry dychtivě.

„Ano, je sobota, ale pochybuji, že by ti dovolila, abys kohokoliv léčil, dokud se plně nevzpamatuješ z magické únavy."

„Och." Harry se přikrčil.

„Ale jsem si jistý, že by to šlo příští týden," řekl Albus sebejistě.

„Co by šlo příští týden?" zeptala se Pomfreyová, když vyšla ze své kanceláře.

„Že by vám Harry mohl příští týden asistovat," odpověděl ředitel.

Zadívala se na Harryho, mírně přimhouřila oči, jako by byla ospalá, a zaznamenala jeho lepšící se barvu. Když ho sem přinesli, vypadal strašlivě bledě.

„To se uvidí. Pokud uznám, že je jeho magie na té úrovni, kde by měla být, pak nevidím žádný problém v tom dovolit mu pomáhat," řekla, než se na Harryho trochu usmála.

Harry jen zářil.

Brumbál se měkce usmál. V očích mu tančily hvězdičky, protože začínal být spokojený s tím, že se rozhodl správně.

Pak vstoupila profesorka Sproutová a rychle přešla ke svému nejmladšímu mrzimorovi.

„Jak se cítíš, drahoušku?" zeptala se a vzala ho za ruku, zatímco Brumbál ustoupil, aby jí poskytl prostor.

„Dobře, profesorko," odpověděl Harry. A snažil se, aby se nečervenal těmi projevenými obavami.

„A Coral? Jak je jí?" zeptala se a zadívala se dolů na pestrobarevného hada už opět obtočeného okolo Harryho zjizveného zápěstí.

*Coral?* zeptal se Harry. Náhle mu došlo, že na ni ani nepomyslel, protože byl tak zaneprázdněný myšlenkami na Draca a pak ředitelovým návrhem.

*Jsem v pořádku, Harry. Jsem magický had. Tvoje magie mnou prochází, ale nemůže mi ublížit. Jsem takříkajíc jako hůlka,* řekla. *Ačkoliv, kdybych byla obyčejným hadem, už bych nedopadla tak dobře.*

*Jsem rád, že jsi v pořádku,* odpověděl Harry a hodně se mu ulevilo.

„Harry?" zeptala se Sproutová. Měla trochu starost, protože nerozuměla tomu, co si říkali.

„Och, je v pořádku. Sdělila mi, že jí moje magie nemůže ublížit, protože jí jen prochází. Je z ní něco jako hůlka. Jen se mi ulevilo," odpověděl Harry a trochu zrůžověl.

„Pozoruhodné," pronesl Brumbál. „Zřejmě je to proto, že je magická, že?"

„Ano, pane. Nemyslí si, že by obyčejný had…"

*Obyčejný had by zřejmě zemřel, Harry,* přerušila ho.

Harry ztěžka polkl. „Obyčejný had by pravděpodobně zemřel."

Brumbál přikývl. V očích měl tak velké porozumění, jako kdyby Harry právě vyřešil nějakou hádanku, nad kterou už dlouho přemýšlel.

„Tak tedy, Harry," řekl Brumbál ve snaze zabránit prodlužujícímu se tichu. „Odpočívej tak dlouho, jak budeš potřebovat. Jestli budeš chtít dosáhnout toho, o čem hovořil profesor Snape, pak bude tvoje tělo a magie potřebovat zotavení. To, co jsi vykonal, bylo velmi namáhavé."

Harry vykulil oči, náhle si lámal hlavu s tím, co přesně jeho oblíbený profesor prozradil řediteli a jestli o tom madam Pomfreyová a profesorka Sproutová vědí také.

Dozvěděli se o dědickém kouzle? Má kvůli tomu profesor problémy? Vědí o tom jeho bloku?

Jeho tvář musela vypadat jako otevřená kniha, protože Brumbál se rychle přesunul přímo k němu.

„Není potřeba se znepokojovat. Profesor Snape mi to řekl a já jsem si myslel, že bude lepší, když informuji madam Pomfreyovou, jakožto lékouzelnici, a Profesorku Sproutovou, jako tvou vedoucí koleje. Co mi profesor Snape sdělil, zůstane mezi námi. Chápu, že je to poměrně osobní," pronesl Brumbál mírně. „Harry, stejně jako profesor Snape i my ti chceme pomoci."

Harry zamrkal, než se zadíval na profesorku Sproutovou a madam Pomfreyovou.

Obě přikývly, a když se Harryho pohled ustálil na Sproutové, jemně se usmála a zářila upřímností. Harry se zachvěl a uvažoval, že takto je asi cítit láska.

ooOoo

Draco zpomalil svou chůzi, když se přiblížil ke dveřím ošetřovny. Uviděl Nevilla a několik dalších mrzimorů čekajících v chodbě.

„Longbottome," pozdravil a zastavil se před nimi.

„Ahoj, Draco," pronesl Neville tiše.

Cedric Diggory, Susan Bonesová, Hannah Abbotová, Justin Finch-Fletchley a Ernie Macmillen tu byli také.

Draco a Neville ještě neměli příležitost si spolu od nehody promluvit a ani si nebyli jistí, co by si měli vlastně říct.

„Slyšel jsem, že je vzhůru," pronesl Draco, rozhodnut, že jim musí vysvětlit, proč sem přišel.

Přikývli.

„Profesorka Sproutová nám řekla, že se vzbudil asi před půl hodinou," osvětlil mu Cedric.

„Má povolené návštěvy?" zeptal se Draco a poukázal na to, proč jsou stále ještě na chodbě před zavřenými dveřmi.

„Mluví s ním ředitel a vedoucí koleje," prohlásila Susan.

Draco vykulil oči. „Och."

Stáli tu a několik sekund na sebe zírali.

„Takže, uh, jak ti je? Měl jsem na mysli…" řekl Ernie a pokusil se ten moment trochu zpříjemnit.

„O moc lépe. Potter… odvedl dobrou práci," odpověděl Draco. Vypadal trochu rozpačitě, že byl tak upřímný. Nebyl zvyklý na takové jednání nebo na to, že by měl přiznat slabost komukoliv jakkoliv, ale nemohl popřít, co pro něj Harry učinil. Stále si pamatoval ten pocit, kdy do něj jeho magie vstoupila. Bylo to tak silné. Pochopitelně se s tím snažil vyrovnat. Myšlenka na smrt pro něj nebyla doposud zřetelná a zjištění, že stál tak blízko, bylo velmi těžké nějak uchopit a přijmout.

„To je dobře. Vypadalo to vážně hrozně," podotkl Justin a vzpomínal si na ten den.

Nebyli nijak blízko, ale všichni následovali madam Hoochovou a rudá krev byla dobře rozpoznatelná z jakékoliv vzdálenosti.

„Ano, no…" ošil se Draco a mimovolně si promnul paži, kterou mu Pomfreyová vyléčila.

„Jaký to byl pocit?" zašvitořila Hannah, než se plaše schovala za Susan, protože se k ní stočily všechny oči.

Draco si odkašlal. „No, nebylo to nijak příjemné, ale rozhodně lepší než být mrtvý."

„Takže to bolelo?" zeptal se Ernie zaujatě.

Bylo jasné, že Dracovi jejich zvědavost není nijak příjemná. „Ne, bylo to úžasné! Merline, jaké si myslíš, že to je, když ti zpřelámané kosti naráží do rozbolavělých nervů? A když se ty zmíněné kostěné úlomky spojí a znovu ti vytvoří tvou poničenou lebku? Zatraceně to bolí!"

„Och," pronesl Ernie docela rozladěně. „Promiň, Malfoyi, jen mě to zajímalo. Nechtěl jsem ti to připomínat."

Malfoy na něj neochvějně zíral několik vteřin, než jeho výraz trochu zjemněl. „Asi bych se zeptal na to samé," zamumlal za moment.

Náhle se otevřely dveře na ošetřovnu a vyšel ředitel s profesorkou Sproutovou.

„Ach, předpokládám, že tu čekáte, abyste mohli navštívit pana Pottera?" zeptal se Brumbál a v očích mu zajiskřilo.

„Ano, pane," odpověděl Cedric.

„Jsem si jistý, že vám madam Pomfreyová dovolí vstoupit," řekl a ustoupil na stranu, aby mohli projít.

„Děkujeme, profesore," pronesl Cedric, než se zadíval na vedoucí koleje.

„Tak už jděte. Určitě mu udělá radost, když vás uvidí," vybídla je, než s ředitelem odešla.

Všichni si bezodkladně pospíšili na ošetřovnu.