To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, czech translatin was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 9: Remus

Blížil se Halloween a hodiny postupovali lépe, než by Harry doufal. Lektvary zůstaly jeho neoblíbenější, ale Obrana, stále pod Brumbálových vedením, byla hned na druhém místě. Brumbál jim usilovně vštěpoval základy mnoha obranných kouzel a Harry dumal nad tím, kolik by toho on a ostatní studenti zameškali, kdyby Quirrell dál vyučoval. Ředitel začlenil i útočná kouzla, ale hlavní bylo naučit se vyhýbat se kletbám a kouzlům. Ředitel jim rovněž opakoval, že uskakování může být stejně účinné jako odražení či vstřebání štítem, ať už fyzickým nebo vyčarovaným.

Přeměňování a Kouzlení mu šly dobře, i když každý předmět trochu jinak. Učili se jen základní kouzla pro začátečníky, ale bylo jasné, že přijdou složitější a pokročilejší. Harry přemýšlel, kdy se asi dostanou k živým zvířatům. Objevil také, že má nadání na detaily. Při Přeměňování například dokázal na předmětu zvolit konkrétní motiv nebo znásobit sílu či délku trvání daného kouzla. Nebyl to vlastně žádný zázrak. Sesílal kouzla snadno zejména díky svým vlastním studiím vnitřní magie a čtením dopředu.

Jeho vnitřní magie… Zanedlouho po tom incidentu se Smithem si ho profesorka Sproutová pozvala do kabinetu. Jeho magická příhoda očividně vzbudila její pozornost a chtěla vědět, jestli by neměl zájem o pár soukromých lekcí s ní po zimních prázdninách. Nechtěl přijít o příležitost se zlepšit, a tak okamžitě souhlasil. Ještě se ale zeptal, jestli jsou individuální hodiny běžnou praxí.

„Přibližně každý druhý rok dávám soukromé hodiny studentům, kteří potřebují patřičné vedení v nějakém předmětu nebo jen potřebují překonat slabost či zlepšit schopnosti. Minulý rok jsem doučovala Cedrika Diggoryho v Přeměňování. Viděla jsem na něm, že má potenciál, ale z nějakého důvodu jej v sobě ukrýval."

„A tak jste mu to pomohla překonat?"

„Ano a letos je jedním z nelepších studentů v Přeměňování," potvrdila mu hrdě. „Jsem si jistá, že by toho dosáhl sám, ale proč s tím bojovat, když jsem mu mohla pomoci?"

Harry s ní nemohl než souhlasit a přikývl.

„Také jsem s vámi chtěla hovořit o tom, proč se vaše náhodná magie v tom konkrétním momentu vynořila a měla takové projevy."

Harry sklonil hlavu. Cítil se zahanbeně. Většinou zůstával klidný, i když uvnitř něj to jen vřelo. U Dursleyových se musel naučit potlačovat svůj temperament, jinak by za to později tvrdě zaplatil.

„Nezlobím se na tebe, Harry. Jen bych chtěla, abys věděl, že je v pořádku být naštvaný. Smith řekl některé opravdu strašné věci a vezmeme-li to kolem a kolem bránil ses dobře a neoháněl ses po něm bezdůvodně hůlkou. Jsem na tebe pyšná. Ale chtěla bych, aby sis pamatoval, že by ses měl vždycky kontrolovat, i když máš zlost. Rozumíš tomu?"

Harry přikývl. V duchu si vzpomněl na jeden mudlovský film. Hvězdné války.

„Myslím, že máš velkou praxi ve skrývání svých emocí, a věřím, že mám rovněž pravdu, když se domnívám, že totéž platí i o tvých magických schopnostech."

Harry znovu přikývl. Jelikož věděla o tom bloku, dávalo smysl, že bude seznámena i s okolnostmi kolem Dursleyových.

„Hněv může být mocná zbraň, ale musíš s ním zacházet opatrně. Mohlo by to vést k horším věcem, než bys dokázal zvládnout."

„Myslíte jako přejít na Temnou stranu v Hvězdných válkách," vyhrkl Harry náhle.

Sproutová zmateně zamrkala. „Hvězdných válkách?"

„Jo, je to série mudlovských filmů. Strach je stezkou na temnou stranu. Strach vede k hněvu. Hněv vede k nenávisti. Nenávist vede k utrpení. Tohle říkal mistr Jedi, Yoda."

„Hmm, pak bych je ráda viděla," pronesla zaujatě.

„Jsou to ty nejlepší filmy, jaké jsem viděl," řekl Harry a v duchu si dodal, že to byly také ty jediné, které viděl.

Mohl se dívat, protože se dohodl s Dudleym, že bude jemu a jeho kamarádům nosit během filmu jídlo a pití, takže se nemuseli během produkce zvedat. Uniklo mu několik scén, ale slyšel celý film, což bylo více, než by byl zachytil, kdyby byl v přístěnku nebo pracoval venku.

„No, pak se na ně rozhodně pokusím podívat," řekla s úsměvem, než mu podrobně vysvětlila, kdy začnou a co budou lekce obnášet.

O několik minut později Harry z jejího kabinetu odešel a už se na leden moc těšil.

Hodiny hadího jazyka s madam Pomfreyovou také úspěšně pokročily. Bez jakéhokoliv problému dokázal s jistotou vyléčit menší zranění. Od začátku své docházky na ošetřovnu už vyléčil šest studentů. Dva utrpěli zranění z famfrpálu, nic víc než odřeniny a modřiny, jeden přišel s vymknutým kotníkem, když špatně sešlápl za schodů, a zbylí tři byli zranění v potyčkách kvůli hloupým mezifakultním sporům. Madam Pomfreyová se původně sama vypořádávala s odstraňováním kleteb, ale začala ho to také učit, když jí došlo, že mu to nijak neublíží. V době, kdy neošetřoval zraněné (což obnášelo většinu času), pročítali s madam Pomfreyovou staré knihy o anatomii a léčení pomocí magie. Většinu času procházela kapitoly s ním a vyprávěla mu, jak se jednotlivé techniky sama učila. Harry by se nikdy nepomyslel, že před nástupem do Bradavic vedla tak zajímavý život. Kdo mohl tušit, že pracovala jako ošetřovatelka u svatého Munga už v době bojů proti Grindelwaldovi? Byla jednou z těch, která se ujistila, že byl Brumbál v pořádku po vítězném souboji s krutým čarodějem. Harry by nemohl chtít lepší učitelku.

Neville a ostatní spolunocležníci, samozřejmě kromě Smitha, se v následujících týdnech rychle stali Harryho oddanými přáteli. Mezi ostatními mrzimory také našel kamarády, zejména Susan, Hannah a dokonce Cedrika, ačkoliv ten byl pro něj spíše starším bratrem, nežli přítelem. A pak tu byly samozřejmě další mrzimorští, ale ty neznal tak dobře, aby je mohl počítat za něco více než jen známé. Maggie Tolgertová, prefektka, a další sedmačka, které se říkalo prostě Tonksová, patřily právě k takovým. Harry byl z Tonksové unešený, byla metamorfomág. Obě sedmačky si dali tu práci ujistit se, že Harry a ostatní z prvního ročníku mají vše, co by potřebovali, ale vzhledem k věkovému rozdílu za tím nic jiného nebylo.

A mimo vlastní kolej mu byl nejblíže Draco Malfoy. Na společných hodinách, často sedávali poblíž. Vince a Greg se vlekli za Dracem a připomínali jeho osobní strážce. A i když bylo nejprve snadné domnívat se, že jsou jen bezduchými zmijozelskými kupami svalů, byli spíše líní, než hloupí. Bylo to tím, že měli špatnou fyzičku. Ale vypadalo to, že se od třetího týdne školy postupně zlepšují a Harry přemýšlel, jestli to byl Draco, kdo učinil něco s jejich neaktivitou na hodinách.

Další věcí, které si všiml, byla jistá změna s tou panovačnou dívkou z Nebelvíru. Stále si nebyl jistý, jak se vlastně jmenuje. Asi to bylo něco jako Herminna. Ale od začátku října už nebyla tak dotěrná jako na počátku. Nevěděl, co si o té náhlé změně myslet, ale bylo to rozhodně příjemnější a všichni z toho byli příliš nadšení, než aby se starali o příčinu. Možná jí konečně došlo, že ji její chování vylučuje od ostatních nebo si ji některý ze starších spolužáků vzal stranou a řekl jí, aby se umírnila. Cokoliv to bylo, Harry si byl jistý, že ji to zachránilo před problémy v její vlastní koleji. Nikdo nemá rád, když mu někdo vnucuje svůj názor a všichni nenávidí vševědky.

Ten zrzek z Nebelvíru, Ron, byl stále zničený ze zmizení své krysy a kdykoliv se ho na ni někdo zeptal, stáhnul se do sebe.

„Ne, pořád nic," odpovídal. „Prašivka se začala chovat divně už první týden školy, a pak prostě zmizela. Chybí mi."

Harry s ním cítil a dumal nad tím, jestli by Ronovi nevadilo, kdyby se zeptal Coral, aby se po ní poohlédla a pokusila se zjistit, kde je. Ale v těch několika málo chvílích, kdy se s ním pokoušel promluvit, je ostatní přerušovali a vyptávali se na Coral. Někdy to bylo prostě otravné. Ovšem, i kdyby Ron souhlasil, krysa by se asi jen těžko našla. Celý hrad procházel změnami, a i když tu myšlenku Harry nenáviděl, krysa se pravděpodobně stala obětí nějakého predátora.

A co se týkalo ostatních studentů mimo jeho kolej, vlastně neměl příležitost vytvořit si známé, natož přítele. Většina žáků z něj byla ještě příliš omráčená, aby si s ním normálně bavila, a Harry jen doufal, že to nebude napořád.

Smith stále připomínal arogantního parchanta, ale po události v ložnici už si s Harrym nic nezačínal. A tomu byl Harry rád. Smith po něm ovšem nepřestal házet nepřátelské pohledy a bylo jen otázkou času, než si opětovně něco zkusí. Nevadí, příště bude připravený. Dny, kdy musel snášet ponižování, ať už fyzické či psychické, byly ty tam. Už nikdy nebude nečinně stát stranou a snášet rány, aniž by se za sebe postavil, protože…

Tady nebyl žádná zrůda.

Byl mrzimor.

Tady nebyl „kluk".

Byl Harry Potter.

A co bylo nejdůležitější, tady nebyl sám.

Byl obklopen věrnými přáteli.

ooOoo

Severus nabral vzduchu do plic a pomalu vydechl.

Učinil další krok. Opět pozměnil budoucnost jedince dříve, než by mu bylo milé, ale nedalo se nic dělat.

Na Halloween bude Remus Lupin představen jako nový učitel Obrany.

Severus mluvil s Brumbálem a jen tak mimochodem mu uklouzlo, že by Lupin mohl být akceptovatelnou náhradou, rozhodně lepší než Zlatoslav Lockhart, kterého ředitel zvažoval kvůli nedostatku vhodných kandidátů.

Ze všech věcí, které Voldemort kdy učinil, bylo prokletí pozice učitele Obrany jednou z nejhorších. Kolik generací tak poškodil a možná nezvratně odsoudil k utrpení v důsledku špatné obrany? Kolik lidí bylo při přepadení zraněno daleko vážněji, než by mohlo být proto, že neuměli správně vytvořit štít, dokonce ani zvládnout samotné expelliarmus? Příliš mnoho, tím si byl Severus jistý.

Severus se zamyslel a zaměřil se na něco jiného.

Rozmluvu s Hermionou vzal do vlastních rukou. Přišla do jeho kabinetu a chtěla vědět něco o následcích určitých přísad, a on se rozhodl, že ji ochrání před budoucím srdcebolem. Neurčil si ten úkol, ale bylo to třeba udělat. Někdo jí musel upřímně říct, že svým nadřazeným chováním nikomu nepomůže. Severusovi přišlo, že to vzala docela dobře a musela se vyrovnávat jen se slzami a ne se vzlyky (což celkem očekával). Potom na srozuměnou kývla a opustila místnost.

Severus byl s výsledkem spokojený a byl si jistý, že tento Halloween neuvidí žádnou nebelvírku plakat na záchodech. Jaká úleva.

ooOoo

Škola jen bzučela nad novinkou, že jim Brumbál co nevidět oznámí jméno nového učitele Obrany. Očividně už za sebe našel náhradu a nový učitel bude brzy odhalen.

Harry nevěděl, jestli by ho to mělo těšit. Co když bude nový učitel (nehledě na Voldemorta) stejně špatný jako Quirrell? Samozřejmě doufal, že výběru tohoto učitele byla věnována větší péče než při najímání Quirrella, ale stejně byl nesvůj.

Vešel do Velké síně spolu s Nevillem a ostatními. Místnost byla vyzdobená množstvím Halloweenských dekorací.

Harry si byl trochu nejistý ohledně celého toho dne. Jistě, byl to přece zábavný svátek a určitě bude zajímavější než všechny Halloweeny předtím, ale byl to také TEN den. Den, když mu vzali rodiče. Den, kdy ho Voldemort označil.

„V pořádku, Harry?" zeptal se Neville, když usedali naproti Susan a Hannah.

„Jo, jen přemýšlím."

Neville přikývl. „Chápu."

Harry se neptal, jestli tomu skutečně rozumí, ale vypadalo to, že ano, za což byl vděčný.

Slavnost rychle utekla a brzy se již dívali na ředitele, který povstal.

„No, teď když už jsme dostatečně nasycení, rád bych vám představil nového učitele Obrany proti černé magii," pronesl a ukázal na vzdálenější konec stolu mezi madam Pomfreyovou a profesora Kratiknota.

Studenti následovali ředitelova pokynu a očima spočinuli na docela ošuměle vypadajícím muži. Připusťme, že při bližším pohledu vypadal lépe. Byl čerstvě oholen a měl učesané vlasy, ale jeho oděv… No, ten už poznal lepší časy.

Harry se trochu zamračil a zamýšlel se nad tím, proč mu škola nenabídla plat předem, aby se na své místo mohl lépe vybavit. Vyrozuměl totiž, že je v mudlovském světě něco takového obvyklou praxí. Pomáhalo to udržet profesionalitu dané společnosti. Strýc Vernon tu a tam mluvil o důležitosti určitého image firmy a její zaměstnanci byly součástí celého obrazu. Vždycky se rozkřičel, když na své pracovní kravatě našel špinavý flíček. Harry to pak drhnul dobrou hodinu, aby se toho zbavil.

Harry se vrátil do přítomnosti a zaměřil se na poměrně nerozhodného muže, který povstal, když o něm Brumbál promluvil.

Harry rychle zjistil, že cítí k novému učiteli navzdory jeho hábitu docela důvěru. Bylo to dáno tím, jak se snažil zůstat rovně i přes to, že by se nejraději opět posadil a zmizel všem z očí. Harrymu připomínal školníka z jeho staré školy, kterého vyzdvihovali před studenty na pamětní den. Byl totiž veteránem z druhé světové války.

*Vypadá schopněji než ten muž s turbanem smrdící po česneku,* zasyčela tiše Coral.

*Doufejme,* odpověděl Harry.

„Profesor Remus Lupin," představil ho Brumbál.

Studenti uctivě tleskali a přemýšleli, jestli bude tento muž dobrým učitelem či jestli bude stejný jako ostatní, kteří zastávali toto místo před ním.

Lupin se usadil a krátce se na ně usmál. Neřekl ano slovo.

Harry si nemohl pomoci, ale na příští hodinu Obrany v následujícím týdnu se nesmírně těšil.

ooOoo

Když přišlo na Remuse (a to ani nezmiňujeme lidi jako celek), Severus zůstával odměřený. Remusovi to nevadilo a vypadalo to, že ho takové jednání naopak uklidňuje. Avšak Severus věděl, že to nepotrvá dlouho, až začne být předmětem jeho zájmu Harry. Jestli bude Harry dál předvádět na hodinách Obrany takový výkon jako dosud s Albusem, tak si ho Remus ihned povšimne. A pak půjde za Minervou, svou bývalou vedoucí koleje, a zeptá se jí na její mínění o Harrym. A pak se věci opravdu pohnou kupředu.

A tak si Severus v duchu pokládal různorodé otázky. Měl se to pokusit zastavit nebo se naopak angažovat, aby se to stalo? Měl by přikročit k tomu, že jim bude dělat průvodce? Nebo by pro něj bylo lepší, aby zůstal v pozadí a jen se díval, jak se věci vyvinou? Nevěděl.

Albus mu již dříve v týdnu, ještě než kontaktovat Remuse, přiznal, že Harry ukazuje pozoruhodné schopnosti při kouzlech, která se na hodinách až doposud naučil. Jeho zanícení a odhodlání bylo evidentní v každém sesílaném kouzle. A ať už napoprvé uspěl nebo ne, vždy se nemohl dočkat, až se zlepší. Jeho horlivost pro takové zdokonalování byla rovněž výjimečná. V porovnání s ostatními nejusilovnějšími studenty (jako například Hermiona), ovšem o svých schopnostech a zvyšujícím se pokroku nemluvil. Jen zřídka se sám od sebe přihlásil k odpovědi, když profesor položil třídě otázku, a namísto toho raději sklonil hlavu. Odpovídal jedině, když byl přímo vyvolán, ale pokud už promluvil, pak byla jeho odpověď promyšlená a rychlá.

Všechno do sebe nasával jako houba. A čím více Severus slyšel své spolupracovníky o něm hovořit, tím více se jedna část v něm chvěla pýchou na svého mladého přítele, zatímco druhou tísnil smutek. Byl tehdy tak slepý, že nevěnoval pozornost takovému horlivému studentovi?

Jistě, musel si připomenout, že se tentokrát nezměnilo jen jeho učitelské chování k Harrymu. Harry byl v jiné koleji a měl odlišné přátele a už jen skutečnost, že měl za nejlepšího přítele Nevilla Longbottoma rozhodně změnila plno věcí. Místo Rona Weasleyho, který mu býval věrným přítelem a ustavičně ho rozptyloval, měl nyní Nevilla, který se vůbec nestaral o famfrpál či jiné nedůležité věci. Neville zoufale toužil, aby na něj mohla být babička hrdá, a nyní díky sebedůvěře, kterou získal díky Harrymu, pomáhal Harrymu se soustředit.

A přesto byl předtím tak slepý. A ne že by mu v původní linii ostatní profesoři nedovolili nahlédnout do Harryho schopností. Harry sám zvládl všechny úkoly, ve kterých by si neporadili ani dospělí. A pak ve třetím ročníku… Věnoval tolik hodin, aby se s Remusem naučil patronovu zaklínadlu. A později ve stejném roce se úspěšně ubránil stovce mozkomory. To prostě nebylo přirozené. Dokonce ani pro dospělého a jistě ne pro třináctiletého chlapce.

Jak mu to mohlo uniknout? Jak mohl tak selhat, že si toho nevšiml a neupozornil na to ostatní?

A ve čtvrtém ročníku… Harry procházel bezpočtem knih a vstřebával informace v krátkém čase, který měl. A na vrchol všeho se ještě stihl utkat se svými protihráči. Severus připouštěl, že tam sehrálo svou úlohu štěstí, ale na konci Harry předešel všechny ostatní, když oni sami selhali.

Vyhrál turnaj, čelil Voldemortovi a ještě unikl živý i s tělem svého staršího kamaráda. Cedrika.

Severus přemítal, jestli se všechno odehraje stejně jako předtím. Bude osud stejně krutý a opět vybere chlapce do turnaje? Bude se turnaj vůbec pořádat? Z celého srdce doufal, že ne.

Odehnal podobné myšlenky stranou od temných věcí a zaměřil se více na přítomnost. Pomona s ním z kraje měsíce mluvila ohledně Harryho příhody se Smithem. Byl příjemně překvapen, že přišla za ním a ne za ředitelem, ale bylo to jen dobře.

„Bylo to úžasné, Severusi," pronesla, když usedala na pohovku.

„Och?"

„Jeho hněv byl pochopitelný. Smith řekl otřesné věci, ale Potterova kontrola byla ohromující."

„Chápu."

„Měl jsi ho vidět, Severusi. Pochybuji, že by dokonce sám Albus měl tolik kontroly, když by se jeho magie zvrtla."

Severus zamyšleně kývnul. Myšlenkami se vrátil k incidentu v pracovně starého muže, když mu řekl o Harryho životě u Dursleyových.

„No, ale přišla jsem za tebou jednak proto, že bys měl vědět, co se stalo, a také, abych ti řekla, že s ním budu mít po prázdninách lehce instruktážní hodiny."

„Lehce instruktážní?" zeptal se Severus. Náhle ho zaujalo, co má tahle zavalitá žena přesně na mysli.

„Aby zdokonalil svou sebekontrolu. Pochopila jsem to správně, že jsi mu dal k tomuto tématu navíc nějaké materiály ke čtení?"

Přikývl.

„Dobře. Knihy ho dostali až sem, ale s takovouto kontrolou bude osobní vedení potřeba. Pokud mám pravdu, už začal techniky z knihy o vnitřní magii využívat. Ovšem bude potřebovat další vedení nebo jeho sebekontrola ustrne a nepohne se dál. Připouštím, že už teď je na podivuhodné úrovni, ale má ještě spoustu možností se zlepšit. Nachází se sotva na půli cesty do plného magického rozvinutí."

Severus zamrkal, když pochopil, kam se její kroky ubírají.

„Mluvila jsi o tom s ředitelem?" zeptal se.

„Ne, ještě ne. Počítám s tím, že se raději omluvím, kdyby to zamítl, až se o tom dozví, než abych v tomto případě žádala o povolení."

Mistr lektvarů se ušklíbl. Kdo mohl tušit, že vedoucí Mrzimoru dokáže být tak prohnaná?

„Dobře. Tak tedy po Vánocích," řekl Severus. „Och a dal jsem mu také knihu o nitrobraně. Stále je příliš mladý, aby ji začal používat, ale trocha zklidňujících cvičení mu bude jen prospěšná, ať už pro něj plánuješ cokoliv."

„Děkuji, budu to mít na zřeteli."

Severus se usmál, byl opravdu vděčný, že se Harry dostal právě do Pomoniny koleje.

ooOoo

Harry a ostatní mrzimorští vstoupili do učebny Obrany proti černé magii spolu s nebelvíry. Všechny zajímalo, jaký jejich nový učitel bude. Přešli k lavicím a posadili se. Potom rychle stočili svou pozornost k profesoru Lupinovi, který právě vycházel z kabinetu.

„Dobré odpoledne," pozdravil. „Vyrozuměl jsem správně, že vás ředitel začal učit obranu proti jednoduchým zaklínadlům a jejich odrážení?"

Obdržel několik přikývnutí.

„Velmi dobře. Pak si otevřete učebnice na kapitole osm. Důvěrněji se seznámíme se štítovým kouzlem."

Hodina pokračovala a všichni byli spokojení, že učiteli rozumí, a že je opravdu něčemu učí.

„Později v týdnu se pokusíme seslat základní štít, ale myslím, že v tomto případě je důležité nejprve porozumět teorii," řekl. Procházel mezi lavicemi a ujišťoval se, že všichni pracují a čtou to, co jim bylo určeno.

Harry tuhle kapitolu už četl, ale obrázky vypadaly zajímavě, takže se ochotně pustil do studia pohybů hůlkou a v duchu si opakoval nezbytnou inkantaci.

Náhle sebou Coral na jeho zápěstí trhla, její šupiny se stáhly kolem bílé jizvy a zaryly do kůže.

Harry se okamžitě sehnul a sklonil k ní svou tvář.

*Co se děje?* zeptal se, když Lupin zašel za jeho lavici a pokračoval k Susan, která se hlásila.

*Profesor. On je… Těžko se to vysvětluje. Jen cítím…* zasyčela tiše.

*Co cítíš?* zeptal se Harry a ani si nevšiml, jak se k němu profesor Lupin znovu otočil, když Susan zodpověděl její dotaz.

*Je nebezpečný. Cítím z něj… hrozbu.*

Harry se zamračil a zvedl hlavu k profesorovi. Ztuhl, když zjistil, že se profesor dívá přímo na něj. Setkal se s jeho pohledem a udržel oční kontakt.

Nechal svou magii vystoupit z centra a vířit ji v sobě, jak mu radila kniha, aby se zklidnil. Pokoušel se trochu stáhnout svou nervozitu, když se upřeně díval do těch hlubokých hnědých očí nového profesora.

Coral měla pravdu. Ten muž byl nebezpečný. Nevěděl, jak to poznal, ale prostě to tak bylo.

Profesor se otočil a směřoval zpět ke katedře.

„Na čtvrtek od vás chci práci o rozsahu jedné stopy na téma štítové kouzlo, rozbor jeho silné a slabé stránky," řekl Lupin, protože byl právě konec hodiny.

ooOoo

„Je na něm něco divného," pronesl Harry tiše.

Právě byli venku u Hagridova domku.

„Ale vypadá mile a je rozhodně lepší než Quirrell. A podle ostatních studentů je jedním z nejlepších, jakého měli. Dokonce je na tenhle předmět skoro tak dobrý jako Brumbál," pronesla Susan.

„Souhlasím s tebou, ale je tu něco… Já nevím," povzdechl si Harry. Přál by si, aby to dokázal vysvětlit.

„No, je to dobrý učitel. Kdo ví, čím vším si prošel, že umí obranu tak dobře?" navrhl Neville. „Mám na mysli to, že má tolik jizev."

„Co jsi vlastně cítil, Harry?" zeptala se Susan.

„Něco jako nebezpečí. Jako kdyby se prostě mohl… Nevím, utrhnout za řetězu."

„To zní jako bys ho označil za zvíře," podotkla Susan se zamračením.

Harry zamrkal. „Máš pravdu, právě tak to cítím."

„Jako by byl divokým zvířetem?" zeptal se Neville. Byl zmatený.

„No, něco na ten způsob." Harry se na to zaměřil, pokoušel se přijít na nějaký smysl celé té záležitosti. „Neříkám, že je zlý, jen myslím, že je… něčím víc, než se jeví na první pohled."

„Jako zvěromág?" vyptávala se Susan.

„Jako profesorka McGonagallová?" zeptal se Harry. „Hmm, možná by to tak mohlo být."

„Jo a třeba je obrovským medvědem grizzlym nebo tygrem, a proto z něj ty a Coral cítíte nebezpečí," souhlasil Neville.

Harry trochu přimhouřil oči, nebyl o tom úplně přesvědčený. „Možná."

ooOoo

Remus mohl jen sotva uvěřit tomu, jak se jeho život za poslední týden změnil. Měl nyní teplé místo k životu, dobře placenou práci na jeho nejoblíbenějším místě na zemi a ještě ke všemu učil syna svého nejlepšího přítele!

Nikdy by si nepomyslel, že by mohl být tak spokojený.

A Harry, páni, ten chlapec byl úžasný. Rozhodně to byl Lilyin syn. Na všech jeho hodinách vynikal a pracoval tak usilovně, jako by si chtěl něco dokázat. Remus dumal nad tím, co ho tak pohání kupředu.

„Jaký byl tvůj první učitelský týden, Remusi?" zeptal se Kratiknot, když vstupoval do jeho kabinetu.

„Až dosud vážně skvělý," řekl. Ani nebyl překvapený, že se tento maličký profesor zastavil.

„Dobře, dobře. Takže, eh, mám za to, že se nevyskytly žádné problémy?"

„Jako se studenty? Ne, zatím ne. Avšak několik z nich mě opravdu zaujalo."

„Och?"

„Cedrik Diggory vypadá, že má vše pevně v rukách, a Penelopa Clearwaterová je velmi bystrá."

Kratiknot jen zářil při zmínce o své havraspárce.

„Ale jsem trochu překvapený z Harryho Pottera. Očekával jsem od něj, jako od Jamesova syna, něco trochu jiného. I když připouštím, že je i po Lily," řekl na konci docela tiše.

„Ano, je celkem pozoruhodný, že? Mám pocit, že ti Albus řekl o všech okolnostech kolem Harryho, když jsi nastupoval?"

Remus přikývl a znovu si vzpomněl na své překvapení, když slyšel o Coral a Harryho schopnosti mluvit hadím jazykem. Četl samozřejmě Denního věstce, ale to bylo něco úplně jiného, než všechno slyšet na vlastní uši od ředitele. Také mu přišlo divné, že se ředitel vůbec nezmínil o Dursleyových. Chtěl se ho na to později zeptat, aby zjistil, jestli u nich byl Harry šťastný, ale pak ředitel odbočil k učebním plánům a plně ho zaměstnal popisem nedávných událostí kolem Harryho. Hadí jazyk… Páni.

„Takže, co o tom chlapci soudíš?" zeptal se Kratiknot zvědavě. „Rád bych znal nezaujatý názor."

„Je velmi všímavý a všechno se rychle naučí. Ačkoliv si nejsem jistý, jestli to nepochází z toho, že se učí dopředu. Není moc otevřený, ale na otázky, které mu položím, odpovídá bez problémů. On je…" Remus se zastavil. Nedokázal zabránit zamračení.

„Co? Co se děje, Remusi? On je… Co?" zeptal se Kratiknot, když Remus nepokračoval.

„Je opatrný. Opatrný… v mé společnosti. A já nevím proč."

Kratiknot zvolna přikývl se stínem porozumění. „Chápu."

„Víš, co by mohlo být příčinou? Nebo jsou to jen mé představy?"

„Naneštěstí si to asi jen nepředstavuješ. Má velmi dobrý důvod být před tebou ostražitý, když jsi novým učitelem Obrany, a jeho poslední nebyl právě vzor přívětivosti."

„Ale proč se tak chová jen on? Žádný jiný student si nehlídá záda, když vstoupím do místnosti, nebo lehce nestrne, když se postavím na méně než pět stop od něj."

Kratiknot si povzdechl. „Víš, že Quirrellovým cílem byl student z Mrzimoru?"

„Ano, ale to s tím… Och, Merline. To byl on? On byl tím mrzimorem?"

Kratiknot vážně přikývl.

„Pak už to tedy chápu."

„Jsem si jistý, že si časem uvědomí, že pro něj neznamenáš hrozbu. Měli jste spolu zatím jen pár hodin. Uvidíš."

Remus přikývl, byl hluboce ztracený v myšlenkách.

„No, tak se uvidíme ráno," řekl Kratiknot, když se rozhodl odejít.

„Jo, uvidíme se zítra. Děkuji, že ses zastavil."

„Není zač. A kdybys měl nějaké otázky, víš, kde mě najdeš."

ooOoo

„Už je zase nemocný," zašeptal Neville Harrymu, když vcházeli do učebny Obrany.

Harry přikývl. Oči se mu zúžily částečnou spokojeností i lehkým podezřením.

V půlce minulého měsíce profesor Lupin onemocněl a ředitel ho celé dva dny zastupoval. A nyní se to opakovalo. Vypadalo to, že už byl zase nemocný a přesně stejným způsobem jako minule.

„Je to divné," zamumlal Harry.

„Souhlasím. Čarodějové tak často neonemocní. Nejsme jako mudlové," odpověděl Neville tiše, když jim profesor řekl, aby si vyndali učebnice. Očividně se cítil příliš špatně na praktickou lekci, takže chtěl, aby se učili z knihy.

Harry byl k Lupinovi stále nedůvěřivý. Na jednu stranu si mužovy hodiny užíval a naučil se od něj opravdu hodně, ale na stranu druhou nedokázal setřást pocit, že ten muž něco skrýval. Něco nebezpečného.

Měl obavy o mužovo zdraví, avšak dumal nad tím, že by Lupinova opakující nemoc mohla být jen zástěrkou něčeho jiného. Stejně jako Quirrellovo koktání bylo jen maskou jeho skutečné povahy. Připouštěl, že byl zatím nemocný jen dvakrát, ale vypadalo to, že se to bude opakovat.

Prostě to nedávalo smysl. Samozřejmě si byl jistý, že si ředitel dával pozor při hledání náhrady za učitele Obrany a profesor Snape by také určitě nedovolil někomu podezřelému, aby přišel do styku s ním a ostatními studenty, zejména potom, co se předtím stalo, ale bradavičtí zaměstnanci už byli podvedeni jednou, mohli by být podvedeni i podruhé.

Ještě tu byla i jiná věc. Zimní prázdniny se pomalu blížily a Harry přemýšlel, kam během nich asi půjde. Věděl, že Draco a Neville pojedou domů, stejně jako většina ostatních studentů. Ale on věděl, že tu není žádná možnost, aby… No, věděl, že se k Dursleyovým na Vánoce jistě nevrátí, pokud k tomu měl co říct.

Říkal si, že zůstat v Bradavicích nebude zas tak špatné. Bude se moci bez rozptylování potloukat po knihovně a číst do aleluja. Přemýšlel, kdo z učitelů tu asi zůstane. Doufal, že profesor Snape. A možná pro něj bude mít madam Pomfreyová nějaká další praktické cvičení. Před nedávnem ho začala učit diagnostikovat studenty, kteří přišli na ošetřovnu. A on si tak rozšířil další schopnost v hadím jazyce. V Umění hadího jazyka to bylo v krátkosti zmíněno, ale nijak nerozvedeno. A Harry brzy zjistil, že se to pro něj stalo přímo přirozeností. Když se pacienta dotkneme a zeptáme se, jaký má problém, ukáže se vám diagnóza sama před očima…

„Pokračuj, Harry," pobídla ho madam Pomfreyová a pokynula směrem k nebelvírovi ze třetího ročníku.

Harry přikývl a položil ruku na paži Leea Jordana. *Co je za problém?*

Náhle to uviděl. Pravé koleno staršího chlapce se lehce rozsvítilo a on v mysli uviděl shluk svalů a tkáně pod kůží. Zdálo se, že je to lehce nateklé. Dokonce mohl spatřit i krev, která se prosákla do okolní oblasti.

Harry se zadíval na chlapcovo koleno, která zakrývaly kalhoty. „Udeřil ses před nedávnem do kolena?"

Černoch radostně zazářil. „To je úžasné! Jak jsi to věděl?" zeptal se Jordan. „Před několika dny mě na tréninku famfrpálu zasáhl potlouk. Dvojčatům se na chvilku vymkl kontrole."

„No, stále to máš oteklé, a mám pravdu, když řeknu, že tam máš stále docela pěknou modřinu?"

Jordan ohromeně přikývl, když si Harry přitáhl Coral blíž a promluvil hadím jazykem.

„Fakt úžasné," zašeptal Jordan, když ucítil, že je jeho koleno zhojené.

Harry si také pomyslel, že to bylo úžasné a doopravdy ho zajímalo, co by se dozvěděl, kdyby diagnostikoval profesora Lupina.

ooOoo

Týdny utekly jako voda a Severus mohl jen těžko uvěřit tomu, že už se připravují na zimní prázdniny.

Bylo to velmi zvláštní. Minule se obával o Quirrella a jeho snahu o získání kamene a byl znechucený výsledky famfrpálových zápasů. Tentokrát jeho zájmy vedly zcela jinam.

Brumbál měl podezření, ovšem Severus si byl jistý, že jeho úvahy směřují úplně špatným směrem, což bylo v celém tom zmatku jen požehnání. Ředitel se zcela jasně zajímal o jeho blaho, ať už z jakéhokoliv důvodu, a nevědomky mu to dával najevo na téměř každém kroku. Část v Severusovi na něj chtěla celou pravdu vykřičet a ukončit tak všechny Albusovy starostlivé, sotva patrné pohledy, které k němu vysílal. Ale pak Severus musel připustit, že přiznání pravdy by mu přineslo jen více problémů a všechno by se zkomplikovalo.

A tak se rozhodl, že to musí vydržet.

Vydržet. Vypadalo to, že to byla jediná věc, ve které byl dobrý. Jistě, byl obdařen strategickým myšlením, také se stal prohnaným špionem a nejmladším mistrem lektvarů za více jak dvě stě let, ale poslední dobou se cítil být… opatrný, starý a vyčerpaný. Posledních několik nocí nemohl spát a nevypadalo to, že by se ta dnešní noc nějak lišila.

Mohl vidět změny, které provedl s Harrym, a byl na toho chlapce hrdý, vážně byl, ale měl… strach. Bál se, že to všechno bude k ničemu. Určitá část v něm věděla, že je na sebe moc přísný, příliš pesimistický a také si byl jist, že Harry, kterého opustil, by jeho negativistické myšlenky neschvaloval, ale nemohl si pomoci. Byla to jeho přirozenost. Každý kousek dobra, které kdy učinil, mu před koncem jen ublížil. Nic, co udělal, nevydrželo, a nikdo, komu se pokusil pomoci, nebyl ve skutečnosti zachráněn.

Severus dlaní tvrdě udeřil do stěny svých soukromých pokojů. Vnímal ozvěnu, která se vytvořila, a zaměřil se na bolestivé brnění na kůži, které trvalo ještě dlouho po tom, co zvuk plesknutí o kámen vymizel.

Choval se tak hloupě. Věděl to. Harry ho neposlal zpátky jen proto, aby o sobě takto pochyboval. Jeho přítel nevyčerpal své magické jádro a nedal mu druhou šanci, aby si hověl v mizérii beznaději a dělal si starosti o možnou budoucí smrt.

Severus se napřímil a odtáhl svou brnící ruku od zdi. Vynadal si, že upadl do takového donebevolajícího zoufání. On byl přece lepší! Byl vedoucím Zmijozelu, člen Fénixova řádu a tajný bojovník Potterova hnutí!

Vydechl a krátce zavřel oči.

Dal se dohromady a přesunul se, aby si sedl do svého pohodlného křesla. Vzpomínal na to, co mu Harry řekl těsně předtím, než ho poslal zpět…

„Věřím ti, Severusi," řekl Harry. O krok ustoupil a vstoupil tak do runové sítě nakreslené na podlaze. „Pokud to někdo může dokázat, pak to jsi ty."

„Vkládáš do mě přílišnou důvěru, Harry. Větší, než bych si kdy pomyslel, že dostanu od tebe… nebo kohokoliv jiného. Pokusím se nezklamat. Ne, že by ses dozvěděl, jestli selžu."

„Brumbál ti věří stejně jako já," zdůraznil Harry. „A ty neselžeš. Jsi příliš tvrdohlavý."

Severus se v přítmí svých komnat zlehka usmál. Připomenul si, že i kdyby on sám v sebe neměl důvěru, tak Harry ji měl a možná by ji měl znovu.

A s tím mistr lektvarů zavřel oči a spánek ho přemohl…

Noční vzduch byl prosycen mračny prachu. Mezi hromadami trosek, které kdysi bývávaly budovami na Příčné ulici, byla rozesetá ložiska ohňů.

Pilíře budovy banky se zhroutily a kolem trosek se nacházela těla skřetů a čarodějů.

„Přišli jsme příliš pozdě," řekl muž a padl na kolena.

„Ne, ještě ne," pronesl starší hlas. Patřil Brumbálovi.

Severus se postavil vedle bývalého ředitele. Očima sledoval klečícího muže. „Vstávej, Lupine," nařídil mu. „Musíme ho najít."

Tím vytrhl Remuse z jeho rozjímání a on se rychle postavil.

„Do banky, pojďte honem," řekl Brumbál. Pohyboval se mezi sutinami a překračoval vychladlá těla s osobitou lehkostí.

Došli až k polorozpadlým stěnám Gringottbanky. Velká vrata byla roztříštěná na malé kusy, které ležely všude kolem. Sám prostor dveří byl nyní povážlivě nakloněný, vypálené značky hyzdily celý jejich okraj. Vstoupili do ticha a dumali nad tím, jestli najdou ještě někoho živého. Kolem nich bylo tolik mrtvých. Tohle bylo jedno z nejhorších míst, které za tento měsíc viděli. Voldemortovi pobočníci se opravdu činili.

S rozsvícenými světly hůlek pokračovali dále do banku, nořili se do útrob tohoto zničeného místa. S každým krokem se jejich naděje snižovaly a pochyby vzrůstaly. Možná ho nikdy nenajdou.

Bušení. Slyšeli bušení.

„Severusi," prohlásil Brumbál. Jeho hlas se rozléhal všude kolem nich. „Tudy."

Tlukot se stával hlasitějším, naléhavějším, jak spěchali hlouběji do banky. Severus si nebyl jistý, kde to vlastně právě byli, ale rozhodně věděl, že na draky by narazili až o několik podlaží níže. Co se tady stalo?

Zkáza kolem neměla hranic, ale jistě nebyla všechna způsobena Smrtijedy, protože nyní se pohybovali mezi mrtvými těly Smrtijedů, z čehož někteří měli dokonce vyšší hodnost, což jim naznačoval véčkový odznak ve tvaru hada na jejich šatech. Čím více vlnek pod véčkem bylo, tím vyšší hodnosti Smrtijed dosáhl.

Spěchali dál a nacházeli stále více mrtvých Smrtijedů a méně a méně mrtvých skřetů. Kdokoliv to způsobil, musel to udělat rychle a rozhodně. Nebyla sice použita smrtící kletba, ale něco mocného to jistě bylo.

„Severusi!"

Severus se otočil za Brumbálovým překvapeným zvoláním a zjistil, že jeho mentor ukazuje hůlkou na jednoho z nejobávanějších Smrtijedů ze všech.

„Velitelka Belatrix," vydechl Remus.

„Je mrtvá," prohlásil Brumbál po chvíli. Sám byl překvapený, že ji tu viděl.

„J-jak?" zeptal se Remus rozechvěle.

„To nevím," odpověděl Brumbál, než znovu uslyšeli tlukot.

„Tady tudy," řekl Severus a naznačil do jedné z úzkých chodeb.

Skloněni došli až k tunelu. Celý průchod by zablokován.

„Harry?" zakřičel Remus.

Další zabušení, tentokráte o něco zoufalejší než to předchozí.

„Severusi, zakouzli kolem nás štít, dokud nedokončím tohle kouzlo," řekl Brumbál.

„Ano, ředi… Albusi," odpověděl. Trochu se zarazil, protože se opravil až příliš pozdě. Brumbál už nechtěl, aby ho oslovovali titulem ředitele. Bradavice padli a on si to nerad připomínal.

Brumbál ignoroval Severusovo přeřeknutí a posunkem jim naznačil, aby poodstoupili, zatímco pozvedal hůlku.

BUUUUM!

Odmrštil trosky směrem za ně, aby nemohly Harryho zranit. Severus mezitím zakouzlil štít, aby je tak ochránil.

„Harry!" vyjekl Remus a hnal se vpřed s Brumbálem a Snapem hned v závěsu.

Harry se opíral v protějším rohu. V rukách neměl zhola nic a Severus přemýšlel, kam se poděla jeho hůlka.

Rozsvítili své hůlky, aby se pořádně rozhlédli kolem, a uvědomili si, že se dostali do malé místnosti, jež rozhodně nebyla trezorem, nýbrž, dle vzhledu trosek, obřadní komnatou skřetů.

Severus se znovu zaměřil na Harryho, který byl nyní skrčený na boku. Z nosu mu crčela krev.

„Harry, co se tady stalo?" zeptal se Brumbál, když poklekal vedle něj. Remus mu byl u nohou, zatímco Severus zůstával za Brumbálem.

Harry zavrtěl hlavou a zavřel oči. „Já…" Hlas se mu chvěl a ve vzduchu se zvedla vlna zvláštní magie.

„Harry, prosím…" tlačil na něj Brumbál jemně. „Prosím, řekni nám, co se tu stalo."

Sledovali, jak se mladý muž několikrát nadechl, aby se uklidnil, než otevřel oči a podíval se na ně. „Já… Pokusil jsem se pomoci skřetům, ale Smrtijedi nás zatlačili zpátky a ona… dračice… A pak se dostali přes dveře. Myslel jsem si, že umřu, a tak…"

„Co, Harry? Co se stalo?" zeptal se Brumbál a sevřel Harryho třesoucí se ruku.

„Moje hůlka se rozlomila," prohlásil náhle Harry.

„Bela ti zlomila hůlku?" zeptal se Remus měkce. Nepřekvapilo by ho, kdyby ta žena provedla něco takového.

„N-ne, to já. Seslal jsem kouzlo a ona… ona se mi rozlomila v ruce."

Remus zmateně zamrkal, Severus se zamračil a Brumbál vykulil oči.

„To je v pořádku, můj chlapče, všechno bude v pořádku," řekl Brumbál. Sklonil se k němu a položil mu ruku na rameno.

Harry se ještě stále nehýbal, když pozvedl tvář. V očích měl strašlivě děsivé odhodlání.

„Zabil jsem je, pane. Zabil jsem je. Zabil jsem je všechny."

„Já vím, Harry," zašeptal Brumbál a přivinul si Harryho k sobě. „Já vím." A s tím se Harry zhroutil do náruče bývalého ředitele, zatímco starý muž otočil své oči ke svému starému špionovi. „Severusi…"

„Severusi?! Severusi?!"

Severus prudce otevřel oči. Ještě byl vyplašený z toho náhlého probuzení, když na svém rameni pocítil pevný stisk ruky. Nezastavil se, aby přemýšlel. Nedopřál si vteřinku, aby si ujasnil, kde a v jaké době se nachází. Prostě zareagoval. Zvedl loket vzhůru a odmrštil ruku té osoby nahoru a pryč ze svého ramene, než zcela napřímil svou paži a sevřel ji v pevnou pěst a udeřil jí toho člověka do hrudi, aby ho odtlačil zpátky.

Uslyšel, jak ten nevítaný host zalapal překvapeně po dechu, když mu tím úderem bez pochyby vyrazil dech. Severus nečekal, až se vzpamatuje z jeho nečekaného útoku, vyšvihl se z křesla, prudce se otočil a namířil na něj svou hůlkou.

Zůstal stát jako přimražený.

Tady, v tmavém koutě jeho obývacího pokoje stál Albus Brumbál svádějící boj o dech, pravou ruku si tisknul na hrudník a levou měl pozvednutou, jako že se vzdává.

„Zatraceně! Už jste to zase udělal! Skoro jsem vás proklel!" Severus zjistil, že na něj sám ječí.

Brumbál se napřímil, už se ze Severusova útoku dostatečně vzpamatoval. „Omlouvám se, Severusi, ale i když jsem na tvé dveře klepal několikrát a volal na tebe, nikdo mi neodpovídal. Obvykle jsi velmi pohotový a já jsem si nemohl pomoci, aby ve mně nevzrostly obavy. Ještě není ani deset hodin a sám vím, že před jedenáctou tomu ani neříkáš noc. A jelikož jsem ředitel, využil jsem svého práva a vstoupil, abych se přesvědčil, že jsi v pořádku."

Severus se zachmuřil, vzpomínal na to, co se mu zdálo, a došlo mu, že si pomýlil realitu se svým výjevem z minulosti… nebo budoucnosti? Měl velké štěstí, že na Brumbála před minutkou nezavolal Albusi, protože v tu chvíli nebyl ještě tolik při smyslech, aby si odvodil, kdy a kde se právě nacházel.

„Jsi v pořádku, můj chlapče?" zeptal se Brumbál po chvilce.

Severus přikývl. „Ano, řediteli. Jen nejsem zvyklý být takovýmto náhlým způsobem probuzen."

„Ještě jednou se omlouvám. Neměl jsem v úmyslu tě vylekat."

Severus to odmávnul. Přešel k pohovce a usadil se na ni, zatímco beze slova pokynul Brumbálovi, aby ho následoval.

„Jsi neuvěřitelně rychlý a mrštný, Severusi. Člověk by si nikdy nemyslel, že je někdo schopen se pohybovat tak rychle okamžitě po probuzení z tvrdého spánku," dodal Brumbál, když se posadil.

„Ovšem. Takže, musíte mít nějaký důvod pro tak pozdní návštěvu," pronesl Severus. Rozhodl se, že se musí odklonit od toho, co se před chvílí přihodilo.

Brumbál se zamračil nad Severusovým jasným pokusem o změnu tématu, ale nechal to být. Nebylo to poprvé, co byl Severus násilím probuzen a pravděpodobně ani naposledy.

„No, přišel jsem, abych si vyslechl tvůj názor ohledně jisté záležitosti," prohlásil Brumbál.

Severus pozvedl obočí. „A tahle záležitost je, hádám, tak důležitá, že vás to přinutilo přijít za mnou?"

„Není to naléhavé, takže nemusíš mít obavy, jen jsem si myslel, že by bylo prozíravé znát tvůj názor, vezmeme-li do úvahy tvé předchozí interakce s chlapcem, než budou prázdniny na spadnutí."

„S chlapcem? Míníte Harryho Pottera."

„Ano, míním."

„Takže, stalo se ohledně něj něco? Učinil snad něco dalšího, co si vyžaduje naši pozornost? Přišla za vámi s něčím madam Pomfreyová?" zeptal se Severus. Náhle ho to velmi zaujímalo.

„Ne, nic takového. Jen jsem si právě přes letax povídal s Augustou Longbottomovou, která mě informovala, že ji Neville požádal, jestli by mohl Harryho pozvat do jejich sídla na prázdniny."

„A vy chcete vědět, jestli je dobrý nápad to dovolit?"

„Ano, zjednodušeně řečeno."

„No, co o tom soudíte?" zeptal se Severus a vrátil mu ten dotaz nazpět. Byl zvědavý, jakým směrem se ubírají Albusovy myšlenky.

„Nejsem si jist. Věřím, že Harry a Neville by oba z takové déletrvající návštěvy mohli mít jen prospěch, ale nevím, jestli je vhodné riskovat Harryho bezpečí. Voldemort se zatím neobjevil, ale nepřekvapilo by mě, kdyby nezůstával skrytý nějak moc dlouho. Minule, když mě viděl, nebyl příliš spokojený."

Severus zavrtěl hlavou. „Pan Potter nebude nikdy plně v bezpečí. Nemůžete toho chlapce schovávat v izolované krabici a očekávat tak, že doroste do rozumného a váženého člověka."

„Ano, Severusi, já vím, a proto jsem za tebou přišel. Pokud tomu chlapci dovolím jít k Longbottomovým, pak bych měl rád nějakou záruku, že bude vše v pořádku."

„Nehodlám jim dělat chůvu nebo je sledovat, řediteli. Takže, pokud jste uvažoval o tomhle, pak byste měl raději vymyslet něco jiného."

„Ne, ne, nic takového. Jen jsem měl na mysli nějaká pravidla, která bych měl přednést Augustě ohledně Harryho. Už něco takového sama očekává a jsem si jistý, že chápe nebezpečenství, které s sebou ten chlapec eventuálně kamkoliv přináší. Je cílem, o tom není sporu."

„Jsem si jistý, že si Augusta dokáže srovnat chlapce do latě a udržet je v bezpečí, jak to jen bude možné, aniž by potřebovala nějakou podporu zvenčí. A pro vaše ujištění – moudrým opatřením by mohlo být minimálně nouzové přenášedlo. Sám už jsem před časem chlapci věnoval ochranný náhrdelník," řekl Severus, než se dokázal zadržet. A pak odolal nutkání plácnout se do čela. Na tohle byl až příliš unavený!

Brumbál pozvedl obočí. „Ochranný náhrdelník, Severusi?"

Severus se pokusil vypadat nenuceně. „Měl jsem pocit, že je to vhodný postup, jak se s tím vyrovnat. Řekl jsem panu Potterovi, aby si to za každých okolností nechal pro sebe a on tak učinil. Nikdy jsem nezjišťoval, jestli jej nosí, ale on ví, že je to v jeho zájmu. Pochybuji, že by mu nějaký dospělý za jeho vědomé paměti obstaral takový dárek."

Brumbálovy oči láskyplně jiskřily. „Děkuji ti, Severusi. Věděl jsem, že bude jen správné za tebou zajít. Hned zítra ráno Augustě zavolám a sdělím jí, že bude mít na prázdniny hosta."

„Rád jsem pomohl," pronesl Severus neutrálně a ředitel se usmál.