To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, czech translatin was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 10: Více než jen prostá podobnost

„Určitě, Neville!" odpověděl Harry nadšeně, když se ho Neville zeptal, jestli by s ním nechtěl strávit prázdniny v sídle Longbottomových. „Díky moc! Bude to úžasné!"

Neville se začervenal. „Jsem rád, že souhlasíš. Když jsem babi žádal o dovolení, nebyla si jistá, jestli bys chtěl."

„A proč bych neměl chtít? Jsi můj nejlepší přítel!" zvolal Harry, stále byl ještě rozrušený z toho pozvání, a tak se projevoval hlasitěji než obvykle. Ale byli venku v rohu na nádvoří, takže to nevadilo.

Neville jen zářil a na hrudi se mu rozrůstal nepatrný pocit pýchy. Byl něčí nejlepší přítel!

„Takže, kde to vlastně bydlíš?" zeptal se Harry už o něco tišeji.

„Na předměstí Witshire, v Anglii, s mojí babičkou."

„A říkáš jí babi, že?"

Neville přikývl.

Harry náhle vykulil oči při pohledu dolů na Coral. „Um, Neville, ale ví o Coral, že?"

Neville přikývl. „Jo, čte Denní věštec, i když se o některé jejich zprávy nezajímá. Řekl jsem jí, že Coral a Hedvika pojedou pravděpodobně s námi, pokud budeš souhlasit."

„A Coral jí nevadí?"

„Řekla jen, abych ti dal vědět, že Coral dostaneš na svou zodpovědnost."

Harry přitakal. „Jasně."

Neville se usmál, než zvážněl a zatvářil se ustaraně.

Harry se zachmuřil. „Neville, co se děje?"

„No, během prázdnin chodíváme… navštívit moje rodiče a já, no, babi mi řekla, že bys to měl vědět…" Neville si povzdechl. Bylo pro něj příliš říci cokoliv víc.

Harry trochu zmateně zamrkal. „Dobře, to je v pohodě, ale asi tomu nerozumím. Myslel jsem… no, když jsem se dozvěděl, že jsi vyrostl u babičky, myslel jsem si, že jsi… no, jako já."

Neville se smutně usmál. „To jsem. Moji rodiče žijí u svatého Munga."

Harry se zamračil. Směr, kterým se jejich rozhovor ubíhal, se mu vůbec nezamlouval.

„Před deseti lety Smrtijedi mučili moje rodiče kletbou Cruciatus. Nemůžou… No, prostě už to nejsou oni," pokračoval Neville tiše. „A nikdy ani nebudou."

Harry polkl. „To je mi líto, Neville."

Neville váhavě pokrčil rameny. „Vlastně jsem je předtím ani neznal."

„I tak to musí být těžké."

„To je," připustil Neville.

„Děkuji, že jsi mi to řekl, Neville."

Po tomto rozhovoru po dlouhou dobu vůbec nemluvili.

ooOoo

Harry došel k ředitelně. Prázdniny začínaly následujícího dne a on už se nemohl dočkat, až s Nevillem odjede. Všechno měl sbalené, včetně knih, které mu půjčila madam Pomfreyová.

Nevěděl, proč si ho profesor Brumbál zavolal, ale Neville se domníval, že to bude pravděpodobně kvůli tomu, že s ním odjíždí na prázdniny. Podle Nevilla se jeho babička nejprve potřebovala domluvit s ředitelem, než ho formálně pozvala. Profesorka Sproutová Harryho instruovala, kam má jít, a tak se nyní nacházel před kamenným chrličem.

„Um, citronový drops?" zeptal se Harry a cítil se trochu bláznivě, že si povídá s chrličem. Avšak k jeho překvapení se socha odklonila na stranu a ve výhledu se objevily schody.

Nechal se vyvézt nahoru a zaťukal na dveře.

„Pojď dál, Harry."

Harry uposlechl, rozeznávaje Brumbálův hlas.

Vstoupil do pracovny a byl tím místem úplně uchvácen. Objevilo se před ním tolik věciček a nablýskaných zařízení, ale neměl pocit, jakoby stál ve starém muzeu. Ne, naopak, cítil se vítaný.

„Ahoj, Harry."

Harry se zadíval do přední části pracovny, kde spatřil rozměrný masivní stůl a za ním sedícího Albuse Brumbála oblečeného do barevného hábitu. Na bidýlku vedle stolu pospával rudý opeřenec.

„Zdravím, pane," řekl a váhavě přešel k němu.

„Citronový drops, Harry?" nabídl mu a ukázal na misku na kraji stolu.

Harry se usmál. „Děkuji, pane," řekl a zastavil se až u stolu.

„Klidně se posaď, Harry. Pokud jsi to ještě nezjistil, nejsi v žádném průšvihu."

Harry se uvolněně usmál. Byl si celkem jistý, že nic neprovedl, ale i tak byl rád, že ho o tom ředitel ujistil.

„Nuže, bylo mi řečeno, že strávíš prázdniny s Augustou a Nevillem Longbottomovými."

„Ano, pane."

„Mám za to, že už jsi sbalený?"

„Ano, pane."

Brumbál přikývl. Oči mu zajiskřily, než trochu zvážněly. Vstal a přesunul se k jedné z polic za stolem. Zvedl ruku k jedné z umně zdobených krabic a Harry si všiml, že ředitelova ruka byla pečlivě ovázaná bílým pruhem látky.

*Cítím ve vzduchu slabý závan zaschlé krve, *zasyčela Coral tiše. *Myslím, že se ředitel nějak poranil.*

Harry beze slova kývl a dumal nad tím, co se stalo a proč si to ředitel už nezahojil. Jistě sám dokázal seslat jednoduché léčebné kouzlo, ne?

Brumbál se otočil zpátky k němu a v ruce držel malý, jednoduchý medailon, který by se mohl připnout k řetízku nebo náramku. Ve středu bílého kovu byl fénix a na okraji byla vyleptaná slova v cizím jazyce.

„Byl bych rád, kdybys to odteď nosil, Harry. Je to záchranné přenášedlo. Aktivuje se, pokud tvá životní síla z jakéhokoliv důvodu poklesne nebo pokud vyslovíš Fawkesův domov. Přenese tě sem a upozorní madam Pomfreyovou na tvůj příchod."

Harry zamrkal.

„Je to jen bezpečnostní opatření, Harry. Vyrozuměl jsem správně, že s tebou profesor Snape mluvil o nutnosti mít takové věci při sobě?"

Harry zvolna kývl. Převzal si medailon a všiml si na jeho vrcholu malého háčku, který může být lehce připojen k náhrdelníku, který mu Snape už věnoval. Rychle ho připevnil ke stříbrnému řetízku, který nosil kolem krku, než oboje schoval pod oblečení.

Brumbál se usmál a položil ruku na stůl. Harryho oči se znovu zaměřily na bílý obvaz na čarodějově ruce. Ředitel dobře věděl, kam směřuje jeho pohled, a jemně se usmál.

„Ten druhý důvod, proč jsem tě sem zavolal, je čistě soukromý. Chtěl bych vědět, jak daleko ses dostal s hadím jazykem." Pohnul poraněnou rukou a začal odmotávat bandáž.

„Co se stalo, pane?"

„Byl jsem před několika dny trochu neopatrný na procházce v lese. Obyčejně bych si to říznutí ihned zahojil, ale pak mě přepadla zvědavost. Pokud by ti to nevadilo, rád bych si to od tebe nechal ošetřit. Madam Pomfreyová mi sdělila, že už jsi ošetřoval mnoho svých spolužáků a tak, když jsou mými studenty, bych chtěl tuto zkušenost zažít na vlastní kůži."

Harry vstal z křesla a přesunul se blíž ke stolu, aby se lépe podíval. Brumbál otočil své křeslo a pokynul Harrymu, aby obešel stůl.

Harry se zadíval na ředitelovu ruku, která byla již plně odkrytá, a našel na spodu staré dlaně dlouhou řeznou ránu. Byla na otevřených okrajích zarudlá a oteklá a Harry okamžitě věděl, že je zanícená. Byl také schopen vydedukovat, že cokoliv to způsobilo, bylo to tupé se zubatými okraji.

„No, pane, vypadá to zaníceně, ale to by neměl být problém. Mám vám to během léčení znecitlivit?" zeptal se Harry a přešel do profesionálního módu, který madam Pomfreyová zmiňovala, kdykoliv někoho ošetřoval.

„To dokážeš?" zeptal se Brumbál trochu překvapeně.

Harry přikývl. „Není to tak těžké. Moje magie prostě jen dočasně překryje nervy a blokuje tak signály bolestivosti."

„Chápu. No, nezatěžuj se s tím. Klidně se bez toho obejdu," pronesl zlehka.

Harry přikývl. Ani nebyl překvapený, že ředitel odmítl jeho nabídku. Většina z ošetřovaných znecitlivění odmítla. Když třeba léčil předchozí týden Freda Weasleyho, George, jeho dvojče, řekl, že akceptování něčeho takového by bylo zženštilé.

Harry vzhlédl k Brumbálově tváři, než vzal zraněnou ruku do své pravačky a přesunul levačku s Coral přes jeho zápěstí a překryl jej.

„Pravděpodobně to bude trochu štípat, jak se bude magie vypořádávat s infekcí, ale víc by to bolet nemělo," prohlásil jednoduše.

Brumbál přikývl a dychtivě ho sledoval.

Harryho zajímalo, jestli to byl spíše test nebo zvědavost. Ať tak či tak, předpokládal, že to bylo ředitelovo právo ujistit se, že dělá s hadím jazykem uspokojivý pokrok. Kdo mohl vědět, jak moc je tím vším školní rada znepokojená, a také v žádném případě nechtěl, aby si kdokoliv myslel, že se v kouzlení nesnaží tolik, kolik zvládne.

*Zranění, očisti se. Ráno, vyléč se,* zasyčel.

Cítil, jak svaly v Brumbálově ruce trochu ztuhly, když rozprostřel svou magii a vyslal ji směrem k ředitelově, aby rychle přemohla infekci a vyléčila zranění. Sledoval, jak se kůže zaceluje. Nezbyla ani jizva či důkaz, že tam řezná rána kdy byla.

Brumbál sevřel a rozevřel ruku. Zkoušel, jak se léčba povedla. Pak se usmál.

„Velmi působivé, Harry. Moc dobře."

„Žádný problém, pane."

Brumbál se zadíval na Coral. „A děkuji i vám, madam Coral."

Coral se napřímila očividnou pýchou, vyhřívajíc se v jeho pozornosti. Harry se pobaveně ušklíbl.

„Říká, že jí bylo potěšením," přeložil Harry.

Brumbál na ni krátce uznale kývnul, než se zadíval opět na Harryho. „Dobře, můj chlapče, užij si zimní prázdniny a veselé Vánoce."

ooOoo

Jízda vlakem uběhla rychle a než se Harry vzpamatoval, vystupovali z vlaku a pospíchali směrem k hrozivě vypadající starší ženě, která stála poblíž místa, kde se studenti vítali se svými rodinami.

„To je moje babi, ta s tím supím kloboukem. Tak pojď, nerada čeká," řekl Neville zadýchaně, zatímco za sebou táhl svou tašku a pokoušel se zadržet Trevora v náprsní kapse.

Harry se s ním snažil udržet krok. Vláčel sám svůj kufr a Hedvičina klec balancovala na něm.

„Dobré odpoledne, babi," pronesl Neville a zůstal stát v pozoru asi metr před ní.

„Neville," řekla a trochu pozvedla hlavu.

Neville si rychle odkašlal, položil své věci a otočil se k Harrymu. „Babi, dovol, abych ti představil Harryho Pottera, svého přítele a spolužáka z Mrzimoru. Harry, toto je moje babička, Augusta Longbottomová, hlava mojí rodiny."

Harry napřáhl pravou ruku a levou s Coral držel z dohledu za zády. Přijala jeho ruku, jako by ji testovala. Harry se snažil vypadat vyšší a narovnat se. „Těší mě, že vás poznávám, paní Longbottomová. Děkuji vám za pozvání na prázdniny."

Škrobeně kývla, ale vypadalo to, že nakonec našla, cokoliv předtím hledala.

„Nejprve odložíme vaše věci na panství a pak se přesuneme na Příčnou ulici," řekla a vytáhla kapesník. „Vezměte si své věci, oba, a ujistěte se, že pevně držíte svá zavazadla. Pokud tu něco necháte, nebudeme se pro to vracet."

Harry a Neville rychle učinili, jak jim bylo řečeno, ačkoliv Harry se na Nevilla tázavě zadíval.

Ve chvíli, kdy se Harry pokoušel držet u sebe všechny své věci, zachytil ještě, jak mu Neville ústy naznačil: přenášedlo, jako odpověď na jeho nevyslovenou otázku. A náhle, se všemi zavazadly, ucítil, jak to s ním škublo, než nejistě přistál na štěrku.

„Poprvé, jak vidím," pronesla paní Longbottomová, když Neville pomáhal Harrymu na nohy.

„Ano, paní," snažil se říct, zatímco si mnul bok paže, kterým se udeřil o svůj kufr. Hedvika byla rozcuchaná a velmi nespokojená s tím, že je v kleci, která v tomto okamžiku ležela na straně. Harry ji rychle narovnal, než se postavil a rozhlédl se kolem.

Nacházeli se na štěrkové cestě vedoucí k velkému domu, jenž byl postaven ve středu louky. Bylo to úžasné místo a Harry spatřil i boční budovy navazující na tu hlavní. Všechny pečlivě upravené.

„Vedl jste si o dost lépe než napoprvé Neville, pane Pottere," prohlásila paní Longbottomová a pak se zadívala na jejich věci. „Všechno tu nechte. Domácí skřítci se o to postarají. A teď mi oba podejte ruku. Přemístím nás na Příčnou."

Harry byl stále ještě trochu omámený z přenášedla, ale i tak se pokusil udělat, co po něm s Nevillem chtěla, i když vůbec netušil, co to přemístění znamená.

„Drž se," zašeptal Neville těsně předtím, než se všechno změnilo v nějaký strašlivý kaleidoskop vířícího chaosu, který Harryho prostě nutil ke zvracení, jak se v něm všechno tříštilo na kousky.

Dopadli na zem, ačkoliv Harry ani vlastně nevěděl, kdy se vznesli.

„V pořádku, Harry?" zeptal se Neville, zatímco ho poplácával po zádech.

Harry polkl, když zjistil, že je shrbený. Bojoval se žlučí, která mermomocí chtěla ven. Zvolna kývl. „J-jo, i když mám pocit, že jsem málem přišel o čokoládovou žabku."

„Nikdo si nemyslí, že by mrzimor měl žaludek z oceli, pane Pottere," prohlásila paní Longbottomová. Její tón nebyl ani shovívavý, ale ani sklíčený, když na něj tak shlížela dolů.

„Jo, no, většina by si taky nemyslela, že mrzimor by mohl mluvit hadím jazykem, ale já jsem tu," odvětil. Stále zůstával sehnutý a pokoušel se utišit svůj rozbouřený žaludek.

*Opatrně, Harry. Dávej si pozor. Nemyslím si, že by ocenila takové odseknutí,* pronesla Coral zpod rukávu.

*To nebylo odseknutí, to byla pravda,* zasyčel si Harry pro sebe.

Vyšlo to z něj jako slabé zasýpání, takže to paní Longbottomová ani nerozpoznala. Avšak Neville dobře znal ten zvuk, a tak věděl, že mluvil ke Coral do rukávu.

Nakonec se Harry narovnal, když už se neobával, že by pozvracel všechno kolem. Rychle mu došlo, že jsou na rohu Příčné ulice, mimo dráhu obchodníků, avšak poblíž vstupu do Děravého kotle.

„No, teď když už jste se dostatečně zotavil, máme tu něco k vyřízení," řekla paní Longbottomová a vedla je ulicí k panu Ollivanderovi.

Nevillovy oči se rozšířily radostí a Harry cítil, jak magie jeho kamaráda září nadšením.

„Ach, pan Potter. Přiznám se, že jsem vás nečekal znovu tak brzy," prohlásil pan Ollivander, který se vynořil jakoby odnikud, ihned jakmile vešli.

„Zdravím, pane Ollivandere," pozdravil Harry, než ten hrůzu nahánějící muž přesunul svou pozornost k Longbottomovým.

„Paní Longbottomová, jak rád vás zase vidím. Borovice, blána z dračího srdce, třináct palců. Doufám, že vaše hůlka funguje dobře?"

„Ano, pane Ollivandere, ale můžeme se přesunout k nákupu? Můj vnuk potřebuje novou hůlku. Hůlka mého syna pro něj naneštěstí není dost dobrá," pronesla. Její hlas byl protkaný chladem, jako by to byla Nevillova chyba, že mu hůlka špatně funguje.

Neville se zahanbeně zadíval do země. Harry zatnul zuby.

*Klid, Harry,* konejšila ho Coral.

„Ano, no, hůlka si vybírá kouzelníka, víte? Nemůžete s tím nic dělat," odpověděl trochu znepokojeně Ollivander.

„Ano, dejme tomu," procedila paní Longbottomová se sotva skrývanou rozmrzelostí.

Ollivander se přibelhal blíž a poměřoval Nevilla přesně tak, jak před měsíci Harryho.

„Vyzkoušel jsem mnoho různých hůlek, Neville. Zabralo to spoustu času, ale profesor Snape řekl, že to některým čarodějům prostě trvá trochu déle."

Neville zarputile přikývl, když mu Ollivander začal podávat hůlku za hůlkou. Paní Longbottomová postávala celou tu dobu netrpělivě u dveří.

Harry přešel k přihrádce s pouzdry na hůlky a vzal jedno z černé kůže, jaké měl on sám.

„Hej, Neville, necháš si taky hůlku svého táty?" zeptal se Harry náhle.

Neville se zastavil a juknul na svou babičku. „Er…"

„Vrátíme ji zpět do skladu. Možná nějaký budoucí Longbottom bude schopen používat hůlku mého syna," prohlásila odměřeně.

Neville sklonil hlavu a položil pochmurně ruku na svou kapsu. Harry věděl, že právě tam si nechával hůlku svého otce.

„Hmm, no, proč by si ji Neville nemohl ponechat jako svou záložní hůlku?" zeptal se Harry se vzrůstající smělostí. „Bude tak alespoň příležitostně používaná a nebude se na ní usazovat prach."

„Takové opatření by možná nebylo od věci," prohlásila.

Harry vzal z police i druhé pouzdro na hůlku.

„Pane Pottere, co to děláte?" zeptala se paní Longbottomová, když si povšimla, že má v rukách dva předměty.

„Profesor Snape řekl, že pouzdra jsou důležitá a že je každý rozumný kouzelník či čarodějka používají," pronesl Harry. Přesunul se k pultu a položil na něj galeon, aby za ně zaplatil. Stála devět srpců jedno anebo jeden galeon za obě.

Ollivander na Harryho uznale kývnul, když viděl, že položil minci na pult. Sám odešel dozadu, aby vybral další hůlky, které by mohl Neville vyzkoušet.

„Tady, Neville, připevni si jedno na vnitřní stranu zápěstí. Takto. To bude sloužit pro tvou příruční hůlku," řekl Harry a vyhrnul si rukáv, aby mu ukázal pouzdro, ve kterém měl svou hlavní hůlku. „A tohle," začal a klesnul na kolena a pohotově povytáhl Nevillovu levou nohavici, aby tam mohl zajistit druhé pouzdro. Zcela ignoroval skutečnost, že jej paní Longbottomová pozorovala. „To si dáš na lýtko. Kouzelníci, kteří by tě podcenili, si budou myslet, že jsi bezbranný."

„Harry, to jsi nemusel," začal rozpačitě Neville, když se Harry postavil poté, co upevnil pouzdro na jeho noze. „Myslím tím, že jsem rád, že jsi to udělal, ale…"

Harry odmávnul jeho námitky. „Považuj to za brzký vánoční dárek, Neville. Jsi můj přítel, to není žádný problém."

Paní Longbottomová zamrkala, když Neville ohromeně přikývl.

„Takže!" pronesl Ollivander ve chvíli, kdy přišel s několika dalšími krabičkami. „Zkuste tyto."

Neville vyzkoušel několik dalších, žádná se ale nezdála být dobrou volbou, dokud se konečně nedostal k jedné tmavé hůlce.

Ze špičky vytryskly zlaté jiskry, což byla ta nejsilnější reakce, jakou Neville pocítil od jakékoliv hůlky, a všichni okamžitě věděli, že si našel tu svou.

„Páni," vydechl Neville.

„Cesmína, jedenáct palců dlouhá, žíně z jednorožce," pronesl Ollivander laskavě k hůlce, než se letmo zadíval na Harryho. „Docela příhodné."

„Má hůlka je z cesmíny a také je jedenáct palců dlouhá, Neville," řekl Harry.

„To je více než jen prostá podobnost, pane Pottere," podotkl Ollivander. „Podívejte, tato i vaše hůlka je vyrobená z toho samého stromu a uříznutá do té samé délky. Troufám si tvrdit, že si vy dva budete docela blízcí po zbytek vašich životů."

„Takže, naše hůlky jsou sestry?" zeptal se Harry trochu znepokojeně s ohledem na to, že jeho hůlka je sestrou Voldemortovy.

„Och, zašel bych ještě dál a řekl bych spíš dvojčata. Na rozdíl od sesterských hůlek, u kterých jádra pocházející od stejného zvířete, cesmínové dřevo získané a použité na vaše hůlky není jen z toho stejného stromu, ale dokonce z té stejné větve. To je docela vzácné, protože většinou se z jedné větve dá vyrobit jen jedna hůlka, ne dvě. Bylo by docela zajímavé zjistit, kam vy dva dojdete za takových dvacet let."

Harry a Neville se po sobě podívali. Nevěděli, co si myslet. Paní Longbottomová zaplatila za Nevillovu hůlku, ale vůbec nepromluvila, dokud je oba nepřemístila zpátky na panství.

„Ukaž mu dům, Neville, a pak se ujisti, že mu v pokoji nic neschází. Pokud by bylo třeba, zavolej jednoho ze skřítků," přikázala mu paní Longbottomová a už mířila z místnosti ven.

„Ano, babi," odpověděl Neville poslušně, než se zadíval na Harryho. „Tudy."

Harry ho šťastně následoval.

Ten dům měl zvláštní ponurou atmosféru a Harry si pomyslel, jestli všechny takové domy jsou tak chladné. Nebyl chladný teplotou, ale spíš emocionálně. Celé to místo nahánělo hrůzu a skutečnost, že tam všude visely pohybující se portréty, s tím neměla co dělat. Byla to ta atmosféra. Všechno bylo dokonalé a čisté, a to až do takové míry, že Harry dumal nad tím, jestli tam někdo vůbec žije. Bylo to trochu skličující.

Neville mu ukázal obývací pokoj a jídelnu. Následovala kuchyň a knihovna, až se nakonec dostali do ložnic a koupelen. Neville ho provedl jen po prvních dvou podlažích a řekl Harrymu, že v tom dalším patře jsou jen další ložnice a pracovny.

„A tohle je můj pokoj," oznámil mu Neville a poprvé od doby, co ho Harry znal, se v jeho hlase objevila špetka hrdosti.

Byla to malá, jednoduše zařízená místnost, ale velmi úhledná a pohodlná. U zdi stály skříně a v rohu byl umístěn přístěnek. Okno bylo několik stop napravo. U dveří visely dva nepohybující se portréty, trochu skryté jednou z menších skříní, takže člověk se musel postavit přímo před ně, aby je viděl. Nevillovy věci ze školy byly na posteli.

„Je úžasný," vydechl Harry. Všiml si knih o rostlinách, které byly vyrovnané v jedné malé skřínce, a několika dalších, které byly položené na nich.

Neville se usmál. Měl radost z toho, že se jeho pokoji dostalo od jeho přítele uznání.

„Ty budeš spát vedle. Hned ti to ukážu. Koupelna je přes chodbu," pokračoval a měl v úmyslu odejít z místnosti.

Harry ho chtěl následovat, ale zastavil se u nepohybujících se obrazů a okamžitě si všiml jejich podobnosti s Nevillem.

„Och," pronesl Neville a vrátil se. „To jsou moji rodiče. Portréty byly vytvořené několik týdnů předtím, než se to stalo."

Harry pomalu přikývl a náhle ho napadlo, jak asi vypadali jeho rodiče. Nikdy jejich obrázek neviděl.

„Já obrázek svých rodičů nemám," připustil Harry tiše. „Dursleyovi žádný neměli nebo mi ho alespoň neukázali. Hrph, pravděpodobně spálili všechno, co měli."

Neville se napřímil a Harry dumal nad tím, jestli se na něj za to zlobí. Po chvíli Neville promluvil. „No, nevím, jestli mám nějaký s tvým tátou, ale myslím, že budu mít nějaký s tvojí maminkou. Uh, naše mamky byly přítelkyně; babi mi to alespoň jednou říkala."

Harry vykulil oči. „Máš nějaké obrázky? Rád bych se na ně podíval."

„Zeptám se babi, kde má mamka staré fotky ze školy. Musí tam být několik i s tvou mamkou," slíbil mu Neville.

Harry nedokázal Nevillovi ani dostatečně poděkovat, když později toho dne z podkroví přinesl fotografie. Jejich matky zcela jistě byly přítelkyně a to množství obrázků, na kterých byly společně, vypovídalo o tom, že byly dokonce nejlepší přítelkyně.

„Uh, Neville, jsem jen zvědavý. Máš hůlku své mamky?" zeptal se Harry, když se setkali v Harryho pokoji poté, co si vybalili věci.

Neville smutně zavrtěl hlavou. „Ne, jeden ze Smrtijedů ji ten den zlomil."

„Och. Hůlka mého otce byla také zničena. Profesor Snape mi řekl, že ji nebylo možné z Godrikova Dolu vyzvednout."

„A máš hůlku své mamky?" zeptal se náhle zvědavě Neville.

Harry se usmál. „Jo, je to moje záložní hůlka, ale nikomu to neříkej. Mám ji připevněnou na lýtku."

„Neboj, neřeknu. Vzpomeň si, taky mám záložní hůlku," pronesl Neville s úsměvem. „Myslím, že je fakt skvělý, že jsou naše hůlky dvojčata."

Harry přikývl. „Jo, a taky si myslím, že tvoje babička byla stejně překvapená jako my."

Neville se zasmál. „Jo, viděl jsem její výraz. Víš, když jsem jí poprvé napsal o tom, že bych tě chtěl pozvat na Vánoce, ani jsem si nemyslel, že mi věřila, že jsme přátelé."

„Podceňuje tě, víš to, že?"

Neville pokrčil rameny. „Na chvíli si dokonce myslela, že jsem moták. Pradědeček Algie se u mě pokoušel vyvolat nahodilou magii. Jednou jsem se málem utopil."

Harry se zamračil. „Madam Pomfreyová mi říkala, že se známky magie u kouzelnických dětí projevují různě a ne vždy jsou očividné. Jak často jsi byl nemocný?"

„Hmm, no, moc ne. Možná tak jednou do roka, jestli vůbec."

Harry zamyšleně kývl. „A když ses zranil, jak dlouho ti trvalo, než ses uzdravil?"

Neville přivřel oči, jak vzpomínal. „Víš, že ani ne moc dlouho? Jednou jsem si zlomil zápěstí a za několik dní to bylo v pořádku."

Harry se usmál. „Tvoje magie je, jak madam Pomfreyová říká, introvertka. Vyprávěla mi takové věci, když jsem četl Ovládání vaší vnitřní magie. Jestli budeš chtít, můžeš si tu knihu půjčit. Už jsem ji dočetl."

„Jasně, díky."

„U některých lidí se magie projevuje občasně v časech, kdy jsou ve stresu. A u některých, jako u tebe, se zaměří do nitra." Harry se zastavil, než se pro sebe pousmál. „Víš, možná proto ti to tak jde s rostlinami. Věci, na kterých pracuješ rukama, mohou být ovlivněny tvou magií, která ti vibruje pod kůží."

„Tak to je jasný," pronesl Neville, než naklonil hlavu k Harrymu. „A jaký druh magie máš ty?"

Harry zamrkal. „Hmm, nevím. Vlastně jsem nikdy předtím nemocný nebyl. Měl jsem jen rýmu a tak, ale nic vážného, což bylo jen štěstí. Těžko bych si dokázal představit tetu Petunii, jak mi připravuje kuřecí vývar. A když jsem se zranil, vyléčilo se to celkem rychle. Takže ohledně toho jsem jako ty, ale také jsem míval docela silné projevy náhodné magie."

„Och?" zeptal se Neville zaujatě.

Harry pokrčil rameny. „Objevil jsem se na střeše poté, co mě pronásledoval můj bratranec a jeho kamarádi. A také jsem si nechal narůst vlasy a změnil barvu vlasů mojí učitelky na modro. Prostě takové věci."

„Pak je tu taky ta věc se Smithem v ložnici," připomněl mu Neville.

„Och, jo, to taky."

„Možná jsi obojí," naznačil Neville.

„Domnívám se, že je to možné. Z černé a bílé se taky stane šedá."

„No, za chvilku bude večeře. Měli bychom se jít umýt," řekl Neville a postavil se.

ooOoo

Severus umístil korkovou zátku na první lahvičku pro Harryho, než na ni seslal konzervační kouzlo. Pečlivě ji uložil do krabice, aby mohla být později ještě v tu samou hodinu odeslána. Severus se pousmál a otočil se zpátky, aby do lahvičky nalil další lektvar.

Tohle byla poslední várka výživových lektvarů, které Harrymu připravoval. Nakonec, po pěti měsících, byl Severus spokojený s tím, jak se Harry plně zotavil ze zacházení od Dursleyových a že už nebude trpět žádnými zhoubnými fyzickými či magickými projevy.

Severus už na něm viděl pokrok, a kdyby se ostatní profesoři na chlapce podívali více zblízka, viděli by jej také. Harry trochu zesílil. Tam, kde jeho paže vypadaly křehce, měl nyní hubené chlapecké svalstvo. Stále byl štíhlý, ale to byla přirozená štíhlost. Jeho otec byl v jeho věku také štíhlý, pružný a hubený. Severus cítil, jak se mu na hrudi vzdouvá podivná jiskra hrdosti. To on tohle dokázal.

Náhle uslyšel ťukání na dveře.

„Vstupte," zvolal. Věděl, kdo za ním přišel.

„Ahoj, Severusi," pozdravil Remus a opatrně vstoupil do laboratoře.

„Lupine," vrátil mu pozdrav, než stočil svou pozornost zpátky k Remusově protivlkodlačímu lektvaru.

Severus věděl, že ho Remus nedokáže pořádně přečíst a vlastně se mu to líbilo. Choval se k němu mile už od jeho příjezdu, ale nebyl nijak zvlášť srdečný či laskavý. Věděl, že přílišná přátelskost by byla podezřelá, i když části v něm by přátelství s vlkodlakem nevadilo, jak se to stalo po letech v budoucnosti.

„Děkuji ti, Severusi," řekl Remus a převzal od Severuse lektvar, který mu podával.

Severus přikývl, než se znovu zaměřil na krabici, kterou brzy odešle Harrymu. Umístil do ní druhou lahvičku a poté nad ní mávl hůlkou.

Remus si odkašlal, očividně chtěl něco říct.

„Ano, Lupine?" zeptal se Severus. Jeho hlas nebyl ani chladný ani laskavý. Prostě byl.

„Není to moje věc, ale jsem zvědavý… Pokaždé, když za tebou přijdu, tak tě vidím připravovat tyhle lektvary jako právě teď, ačkoliv jsem tě nikdy neviděl je dávat do lahviček. Máš nějaké objednávky i od lidí mimo hrad?" zeptal se. Severusův neutrální postoj k němu v posledních měsících ho zřejmě pobídl, aby byl trochu vlezlý.

„To je zajímavý nápad, ale ne, tohle není tajné obchodování či objednávka, kterou bych přijal, místo abych zastával své profesorské místo," odpověděl Snape, než se zarazil a přemýšlel, co mu může prozradit, jestli vůbec něco.

„Och, chápu," pronesl Remus. Byl trochu zklamaný tím, že mu neřekl víc.

„Jestli to musíš vědět, je to pro studenta a ne, nenechávám si za to platit."

Remus zamrkal. „Pro studenta? A to ho bere každý týden? Není to trochu… Mám na mysli, že tyhle lektvary se zdají docela silné."

„Mají za úkol napravit vážné problémy a předejít jim," prohlásil Severus prostě a přesunul se k poslední lahvičce.

„Ví o tom ředitel?" zeptal se náhle Remus, ačkoliv bylo očividné, že svých slov zalitoval v okamžiku, kdy z něj vyšla ven.

Severus na něj upřel svůj pohled a pozvedl obočí. „Ano. Informoval jsem ho, že budu jednomu studentovi zajišťovat tuto dovýživu a proč. Věří mému úsudku a nechal mě se o něj postarat, dokud nebude v pořádku. Vlastně je tohle poslední dávka, kterou si ten student bude muset vzít, minimálně, co jsem teď schopen říct."

„No, to je dobře," odpověděl Remus trochu znepokojeně. Obával se, jestli mistra lektvarů neurazil a nezničil tak veškeré naděje na to stát se jeho přítelem namísto tolerovaného spolužáka.

„Jsem trochu překvapený, že ses mě na to nezeptal už dřív," prohlásil Severus po chvíli. Zavřel krabici poté, co do ní umístil poslední lahvičku spolu se zalepeným dopisem.

Remus vypadal tím prohlášením šokovaný. „No, už nějakou dobu jsem o tom uvažoval, ale nenašel jsem vhodný okamžik na to se zeptat."

„Ale dnes ses zeptal."

„Er… Ano. Předpokládám, že mě moje zvědavost přemohla."

„Vlastně to nebyla bezdůvodná otázka," uvedl Severus trochu váhavě.

Remus se pousmál. „Jsem rád, že ses neurazil."

„Neurazím se tak snadno jako kdysi, Lupine."

Remus na něj po určitou dobu jen zíral. V očích měl zvláštní pohled, který Severus nedokázal rozeznat.

„Jo, všiml jsem si," řekl zvolna, než zavrtěl hlavou. „Vážně ses změnil k lepšímu. Pochybuji, že bych já, James nebo…" Povzdechl si, nebyl schopen Siriuse ani zmínit. „No, prostě pochybuji, že bychom byli tak… vstřícní jako ty, kdyby byla situace obrácená.

Severus se k Remusovi otočil zády. Připevnil balíček k výrovi. „Možná," zašeptal.

„Děkuji ještě jednou za ten lektvar, Severusi," pronesl Remus, než se odebral k odchodu.

ooOoo

Harry vypil všechny tři lektvary, jak byl zvyklý každý týden. Když vyprázdnil i poslední lektvar, zaměřil svou pozornost na dopis od profesora.

Pane Pottere,

jsem si jist, že Vás potěší zjištění, že už nebudete dostávat žádný z těchto tří lektvarů, které jste nepochybně právě vypil. Jsem přesvědčený o tom, že jste se zotavil z přetrvávajících následků vašeho předchozího života a že vás již neohrožují. Avšak to neznamená, že byste měl polevit v péči o sebe sama, a brzdit tak rozvoj svého plného potenciálu. Byl bych velmi nespokojen, kdyby se něco takového přihodilo.

Profesor Severus Snape, mistr lektvarů

Harry znovu složil dopis a s úsměvem ho umístil zpátky do krabice.

„Budu o sebe dbát a dosáhnu plného potenciálu, profesore, slibuji," řekl si tiše sám pro sebe ve svém pokoji.

Náhle někdo zaťukal na dveře.

„Pojď dál," vyzval návštěvníka a odložil krabici do svého kufru.

„Dobré ráno, Harry," řekl Neville. „Och, dostal jsi poštu?"

„Jo, přišla ráno oknem," odpověděl Harry a přesunul pozornost k temně zelené obálce, kterou vynechal, protože si nejprve chtěl rozbalit balíček od profesora Snapea.

„Babi chtěla, abych ti sdělil, že zítra půjdeme ke svatému Mungovi navštívit mé rodiče," pronesl Neville. Bylo mu příjemnější to říct Harrymu než komukoliv jinému.

„Dobře," odpověděl Harry. V podstatě nevěděl, co jiného na to říct.

Harry začal otevírat dopis a povšiml si přitom, že je jeho jméno směle nadepsané na obálce.

Neville si nervózně promnul ruce. „Um, Harry?"

„Jo, Neville?" zeptal se a vzhlédl.

„Jen jsem tak přemýšlel… No, jestli bys pro mě nemohl něco udělat?"

„Jo, jasně, o co jde?"

Neville ztichnul a odvrátil se od Harryho upřeného pohledu. „Moji rodiče. Mohl bys vycítit, co je s nimi v nepořádku. Byl bych rád, kdybys…"

„Diagnostikoval tvoje rodiče?"

Neville přikývl. „Neočekávám, že bys je byl schopen uzdravit. Tucty léčitelů se je pokoušelo léčit, ale…" Poraženecky si povzdechl.

„Podívám se, co je s nimi v nepořádku, a pokud si budu myslet, že bych jim byl schopen pomoci, pak to zkusím. Slibuji."

Neville se usmál skrz slzy. „Děkuji ti, Harry. Vím, že je to hloupé, ale… Já… Navzdory všemu, co vím, si myslím, že to léčitelé vzali za špatný konec, částečně doufám, že je tu ještě něco, co by se dalo dělat."

„Co tě přivádí k tomu, že si myslíš, že to léčitelé vzali za špatný konec?"

„Moje mamka, reaguje na mě. Ona dokonce… Dává mi drobnosti. Nikdy si nevšímá nikoho jiného. To musí něco znamenat."

Harry chápavě přikývl. „Dobře, Neville. Zítra uvidím, co se dozvím. Možná léčitelé něco opomenuli, a tak bych jim to mohl říct."

Neville se usmál, neschopen dodat nic dalšího. Harry se zadíval na dopis a otevřel ho.

Pro pana Harryho Jamese Pottera

Jste srdečně zván na každoroční vánoční večírek rodiny Malfoyů, který se uskuteční 23. prosince

Lucius a Narcisa Malfoyovi

Malfoy Manor

Wiltshire, Anglie

Od 16 do 23 hodin.

Večeře a pití zajištěno.

Formální oděv.

Harry zamrkal, než z obálky vypadl další kousek papíru.

Ahoj Harry,

doufám, že se máš o prázdninách dobře, a také doufám, že se na večírku uvidíme. Obvykle je to dost nudné, ale s Tebou to bude jistě lepší, takže jen před příštím týdnem pošli odpověď, jestli můžeš přijít.

Tvůj kamarád Draco

„No, tak tohle je zajímavé," prohlásil Harry.