To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, czech translatin was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 11: Návštěva kolosální důležitosti

Harry a Neville pospíchali, aby udrželi krok s paní Longbottomovou.

Předchozí den byl dost divný, ale poté, co Harry napsal profesoru Snapeovi o tom pozvání na Malfoyovic vánoční večírek, už se toho tolik neobával.

Pane Pottere,

je dobře, že jste se mi svěřil, ale nedomnívám se, že byste z toho měl být nějak znepokojený. Také jsem byl pozván a zúčastním se. Pokud si přejete, mohu dohodnout s paní Longbottomovou, že Vás u ní v poledne vyzvednu, takže si nebudete muset zařizovat svůj vlastní transport. V mezičase Vás mohu vzít na Příčnou ulici, abychom Vám obstarali formální oděv, protože si jsem jistý, že ještě žádný nemáte.

A co se týče vašich otázek, věřím, že Vám nejprve musím některé věci vysvětlit, než Vám všechny otázky jednoduše zodpovím. Zachránil jste život dědicovi rodu Malfoyů. Není to tak, že byste jen jednoduše zachránil život příteli nebo spolužákovi, ale byl to život člena jedné z nejmocnějších rodin v Evropě.

Musíte mít tuto skutečnost na paměti a pochopit její magické i politické dopady. Draco Malfoy Vám teď dluží život, protože jste ho zachránil, avšak jelikož je dědicem rodu, jeho rodina má u Vás také dluh. Nemůžete s tím nic dělat. Nemůžete to jen tak přejít a zapomenout. Je to magicky závazné spojení, které může být splaceno jen v případě, že Draco zachrání život Vám.

Vztah mezi dlužníkem a příjemcem (tedy Vámi) je ještě složitější, ale pro teď je toto opravdu to jediné, co potřebujete vědět a pochopit.

Jelikož jste příjemcem životního dluhu, pak bude mít rodina Malfoyových sklony k tomu vzdávat Vám úctu povětšinou na veřejnosti, protože se to od nich očekává, a bylo by na ně pohlíženo ve špatném světle, kdyby to nějak zanedbali. A tak se také bude očekávat, že udělené pocty taktně přijmete. Pokud byste tak neučinil, pak by Malfoyovi a i další rodiny obdržely velmi jasnou zprávu. A ta by říkala, že vy nevěříte, že život, který jste zachránil je hodný takové vděčnosti, a to by pro ně byla vážná potupa a vedlo by to k dalekosáhlým důsledkům. Mohlo by to finančně i politicky poškodit pozici rodiny Malfoyů v kouzelnickém světě, ochromilo by to jejich vliv a zhatilo práci jejich předků. Abych to objasnil, pokud byste odmítl jejich vděk, mohl byste zničit budoucnost Malfoyovic rodu. A Lucius Malfoy udělá všechno, co bude v jeho silách, aby tomu zabránil, pokud bude moci.

Dobře chápu, že to zní dost radikálně, a musím s Vámi souhlasit, ale kouzelnický svět vytvořil určité tradice, které se často vymykají rozumu i logice. Pochopte, vy sám jste dědic vážené rodiny a Vaše slovo má proto velkou váhu.

Takže Vám nyní po předchozím vysvětlení mohu zodpovědět Vaše otázky. Ano, věřím, že byste měl akceptovat jejich pozvání a zúčastnit se večírku. Ne, nemůžete s sebou vzít Nevilla. Neobdržel pozvání a vážně pochybuji, že by mu paní Longbottomová dovolila tam jít, i kdyby je dostal. Ano, paní Longbottomová Vám dovolí se zúčastnit. Rozumí situaci a ví (jako každá hlava vlivné rodiny ve Starostolci a v kouzelnickém světě) o životním dluhu, za který jsou Vám Malfoyovi zavázaní. Byla by to pro ni hanba, kdyby to popírala. Ano, malý dárek by byl vhodný. Ano, Coral vezměte s sebou. Jak jsem Vám již říkal předtím, berte ji s sebou, kamkoliv půjdete (stejně jako Váš náhrdelník a hůlku). A to zejména zahrnuje místa mimo Bradavice. Věřím, že jsem odpověděl na všechny Vaše dotazy. Pokud byste však měl ještě další, neváhejte a ozvěte se.

Až se rozhodnete, zda půjdete nebo nepůjdete na večírek, sdělte mi to, abych mohl zajistit vhodný cestovní prostředek.

Profesor Severus Snape, mistr lektvarů

Harry učinil, jak mu profesor Snape naznačil, přijal Malfoyovic pozvání a informoval profesora a paní Longbottomovou, že se zúčastní večírku. Paní Longbottomová na to jen jednoduše kývla hlavou, jako by jí říkal něco, co už jí bylo dávno známo.

Neville už chtěl ohledně celé té akce projevit jisté obavy, ale rychle se uklidnil, když zjistil, že s ním bude na večírku profesor Snape.

A tak byly nyní londýnskou ulicí na cestě ke svatému Mungovi, do nemocnice pro magické choroby a zranění. Nakonec dorazili k opuštěnému cihlovému obchodu s názvem Purge a Dowse, Ltd. Paní Longbottomová se zastavila, a pak je zavedla k výloze, kde byla figurína. Byla oblečená v docela výstředních a starobylých šatech, ale trochu se pohnula, když si před ni paní Longbottomová stoupla.

„Jsme tady, abychom navštívili naši rodinu," prohlásila.

Figurína se lehce uklonila, a pak ustoupila z vitríny. Harry se rychle otřepal, než v dalším okamžiku následoval Nevilla skrz.

Nacházeli se v docela neuspořádané recepci, která vypadala, že je rozdělená na čekárnu a vstup pro návštěvníky. Bylo zcela očividné, že stáli v nemocnici, ale i přesto to byla ta nejzvláštnější nemocnice, jakou Harry kdy viděl, ať už osobně či v televizi.

Lidé tam posedávali na židlích u stěny a bezpochyby čekali na ošetření. Mnoho z nich zcela očividně potřebovalo pomoc. Obzvláště muž, kterému z hlavy trčela ruka. Osoby v limetkově zelených uniformách se horlivě pohybovaly po místnosti a odváděly lidi z prostoru či je směřovaly, aby pokračovali ve vyčkávání tam, kde byli. Byl to ten nejvíce organizovaný chaos, jaký Harry kdy spatřil.

Náhle se před nimi objevila boubelatá blonďatá žena a přivítala se s paní Longbottomovou.

Vypadala trochu ztrhaně, jako by pracovala už od půlnoci, ale zřejmě se nutila být k paní Longbottomové pozorná a vstřícná. Harry jí to nevyčítal. Byl si jistý, že on by se ji snažil zdvořile přivítat i se zlomenými zády, kdyby to znamenalo, že se vyhne její nevlídnosti.

Až dosud k němu byla přívětivá, ale Harry si byl jistý, že paní Longbottomová byla žena, se kterou nebylo radno dostat se do křížku či ji jakýmkoliv způsobem urazit. Ne, pokud jste chtěli přežít.

„Samozřejmě, paní Longbottomová," souhlasila ta žena, co se s ní vítala. „Můžete je navštívit na tak dlouho, jak si budete přát."

Harry a Neville je v tichosti následovali, zatímco míjeli nemocné, zraněné či pomatené lidi v čekárně.

Přešli k výtahu a Harry si všiml, že je na stěně tabule popisující jednotlivá podlaží.

Přízemí: Nehody způsobené lidmi

(Exploze kotlíku, selhání hůlky, nehody na koštěti atd.)

První patro: Zranění způsobená tvory

(Kousnutí, bodnutí, popáleniny atd.)

Druhé patro: Magická onemocnění

(Nakažlivé choroby jako např. dračí spalničky, mizící nemoc, ječivá plíseň atd.)

Třetí patro: Otravy způsobené lektvary a rostlinami

(Vyrážky, zvracení, nekontrolovatelné hihňání atd.)

Čtvrté patro: Poškození způsobená kouzly

(Nesejmutelná uhranutí, kletby a nesprávně aplikovaná kouzla atd.)

Páté patro: Čajovna pro návštěvníky a nemocniční obchod

„Jdeme na oddělení Januse Paklíče ve čtvrtém patře," oznámil Neville, když se výtah rozjel.

Harry přikývl.

„Kdy vám Neville pověděl o svých rodičích, pane Pottere?" zeptala se paní Longbottomová.

„Asi před týdnem," odpověděl Harry upřímně, protože nějak neviděl důvod k tomu, aby lhal.

Ale ona se k Nevillovi prudce otočila. „Opravdu, Neville, to se tak stydíš za své rodiče, že jsi čekal tak dlouho, abys o nich svému kamarádovi řekl? Zklamal jsi mě."

Neville sklonil hlavu a zíral na podlahu. Výtah se právě dostal do druhého podlaží.

„Jsem si jistý, že to nebyl ten důvod, paní Longbottomová," vstoupil do toho Harry. Snažil se přesměrovat její pronikavý pohled od chudáka Nevilla. „Já… Já taky nerad říkám lidem o tom, co se stalo mým rodičům. Když jsem chodil do mudlovské školy, vlastně jsem nikdy nikomu neřekl, že je nemám. Nechtěl jsem, aby mě litovali. Nemělo to totiž nic společného s tím, jak jsem se cítil ohledně toho, co se jim stalo."

„I tak. Když věděl, že vaši rodiče trpěli podobným osudem, měl si uvědomit, že nemá skrývat, co se stalo těm jeho. Alespoň ne před vámi. Bylo jen dobře, že jsem mu v posledním dopise napsala, aby vám to sdělil, pokud tak ještě neučinil, i když jsem si myslela, že už se tak stalo." Zavrtěla hlavou a podívala se na dveře výtahu, které se právě začaly otevírat. Chovala se, jako by tam Neville vůbec nebyl.

Harry kouknul po Nevillovi, který právě zvedl hlavu. Rukou jemně narazil do jeho paže a dovolil tak Coral, aby se Nevilla krátce dotkla, čímž mu tak připomněla Harryho slib.

Neville se díky tomu gestu napřímil, pozvedl hlavu a zadíval se přímo před sebe, než ústy naznačil: Díky.

Jít po chodbě na čtvrtém podlaží bylo divné. Byly tam portréty starých léčitelů a dveře s malými okénky. Harry se ani nepokusil do některého nakouknout. Už o ústavech pro choromyslné slyšel a nechtěl si potvrdit, co si jen představoval.

„Dobré ráno, paní Longbottomová, tak ráda vás vidím, drahá. Alice je v poslední době trochu úzkostlivá. Možná by jí vaše a Nevillova návštěva mohla pomoci," pronesla babičkovsky vypadající léčitelka, která přicházela chodbou, aby se s nimi setkala. „Ach a kdo je tohle dítě?" zeptala se s pohledem upřeným na Harryho.

„Toto je Harry Potter, kamarád mého vnuka," sdělila jí prostě paní Longbottomová.

Léčitelka vykulila oči. „Pan Potter?" Rychle se k němu přesunula a vzala ho za ruku. „Jsem léčitelka Miriam Stroutová. Dohlížím na toto oddělení. Je úžasné, že se setkáváme."

„Díky," pronesl Harry nejistě. „Těší mě, že vás potkávám."

„Slyšela jsem, že už jste začal ošetřovat. Kdybyste měl nějaké otázky ohledně toho, jaké to je být léčitelem, klidně přijďte. Ráda se s vámi podělím."

„Děkuji, možná bych mohl."

Usmála se, než se zadívala na paní Longbottomovou. „No, už vás nechám. Máte před sebou návštěvu."

A s tím jim odemkla dveře a ustoupila stranou.

Místnost byla bez poskvrnky, ale ne jednotvárně čistoskvoucí. Na stěnách byly zavěšeny staré kresby. Harry dokázal pod namalovanými klackovitými postavami a podobnými motivy rozpoznat drobně naškrábané eN a eL. Rychle mu došlo, že to jsou obrázky, které Neville pro své rodiče nakreslil, když byl ještě hodně malý.

Byly tam umístěné dvě postele a na jedné z nich ležel muž. Zíral do stropu a byl úplně mimo.

„Ahoj, mami," pozdravil Neville.

Harry se otočil a uviděl ženu, která stála vedle zdi. Trochu se pohupovala. Harry sledoval, jak se k ní Neville přiblížil. Paní Longbottomová zůstávala v tichosti u dveří.

„Jsou zimní prázdniny a babi mě a mého přítele Harryho Pottera přivedla na návštěvu," sdělil jí tiše. „Chtěla bys ho poznat?"

Zůstávala, kde byla, ale trochu se uklidnila. Neville mávl na Harryho.

„Mami, tohle je Harry, můj nejlepší kamarád."

Harry přešel k nim a zastavil se vedle Nevilla, téměř přímo před ní. „Zdravím, paní Longbottomová."

Nevzhlédla, nic neřekla, ani žádným zjevným způsobem neodpověděla.

Neville kouknul za sebe na svou babičku a vedle stojící léčitelku. Ani jedna z nich jim vlastně nevěnovala pozornost. Letmo se zadíval na Harryho. Harry na něj lehce kývnul.

„Harry si teď s tebou potřese rukou, mami. Hned se s tebou chtěl seznámit, když jsem mu o tobě a taťkovi vyprávěl," pronesl Neville a podržel maminčinu levou ruku a přesunul ji směrem k Harrymu.

Harry si ji převzal a dovolil Coral, aby se trochu posunula dopředu.

*Co je špatně?* zašeptal Harry, než byl najednou kvapně zahrnut tuctem obrazů. Všechny byly podivně jasné. Každý obraz mu v mysli prošel, jako by ho měl přímo před očima, zatímco mu připadalo, že celé ženino tělo září.

Přivřel oči a zaměřil se na hlavní problém. Přiměl svou magii, aby mu ukázala, jak jí nejlépe pomoci. Jen nejasně si byl vědom toho, že Neville stál nablízku a udržoval ho v klidu, zatímco mu obrazy zaplňovaly mysl.

Ukázaly se mu snímky uzavřených nervových zakončení v jejích prstech, dále větve nervů, které procházely jejími pažemi, spojující se v ramenech, až všechny vyústily v míše. Celou tu dobu byly nervy protkané zjizvenou tkání a v určitých oblastech jejího těla byly nervy zcela roztrhané. Pokračoval v průzkumu, až se před ním objevil její mozek. Harry měl jen velmi malé znalosti o tomto orgánu a pokusil se tedy zapamatovat si všechno, co mu bylo ukázáno, jak nejlépe dokázal. Nevěděl, co to všechno znamená, nevěděl ani, co s tím vším bude dělat, ale i tak pokračovat v průzkumu a zaměřil se na tmavé shluky vláken vypadajících jako prameny, které procházely jejím mozkem v blízkosti krevních cév. Obklopovaly je drobné kulaté kapičky, o kterých usuzoval, že byly více než jen doprovodem zjizvené tkáně.

Jak se měl pro Merlina tohle pokusit léčit?

Zamrkal, ustoupil a polknul. Jediné, co byl schopen vydedukovat z toho, co mu bylo ukázáno ohledně postižení Nevillovy maminky, bylo velké množství poškozených nervů a závažné trauma mozku.

„Harry?" zašeptal Neville.

Harry trochu zavrtěl hlavou. „Bude mi nějakou dobu trvat, než se doberu k tomu, co jsem to vlastně zjistil, Neville," odpověděl tiše. „Našel jsem velké množství nervových a mozkových poškození."

„Pane Pottere?" zeptala se léčitelka Stroutová, zatímco přicházela k nim. „Spoléhám se… Spoléhám se na to, že jste se nepokoušel o jakýkoliv druh léčby za pomoci hadího jazyka, že ne?"

„Um…" pokusil se odpovědět Harry, doufaje, že Coral není na dohled.

„Ne, léčitelko Stroutová," popřel rychle Neville. „To nezkoušel. Řekl jsem mu, že stav mých rodičů je… neléčitelný. Jen se představoval."

„Och, no… dobře tedy. Chápejte, musela jsem se ujistit. Nemohu riskovat nějakou nepředvídatelnou událost, která by z takového pokusu mohla vzejít," řekla, když se paní Longbottomová podívala směrem k nim dumajíc nad tím, co je to všechno za povyk.

„Chápeme, madam. Jen jsem se představoval," uklidňoval ji Harry a v duchu se mu ulevilo, že Neville tak briskně odpověděl.

Přikývla a znovu ustoupila do pozadí, aby jejich návštěva mohla nerušeně pokračovat.

Harry se ani nepokusil diagnostikovat Nevillova otce a Neville se nesnažil ho k tomu přimět. Další půlhodinu Harry v tichosti seděl vedle Nevilla, který prostě mluvil ke svým rodičům. Vyprávěl jim o škole a zahrnul i to, jak Harry zachránil Dracovi život. Nedívali se na něj a ani to nevypadalo, že ho slyší, ale zdálo se, že to Nevillovi vůbec nevadilo.

„Neville, pane Pottere, je čas jít," pronesla paní Longbottomová a přerušila tak Nevilla v půli věty.

Neville se postavil a přikývl. Byl na vyrušení zřejmě zvyklý. Harry následoval jeho příkladu a začal se sbírat k odchodu za paní Longbottomovou, ale otočil se zpět, když si všiml, že s nimi Neville není.

Jeho maminka se postavila a něco mu podávala. Neville ten předmět rychle přijal z její dlaně a nacpal si to do kapsy, než to jeho babi uvidí.

„Tak pojď, Neville," zavolala paní Longbottomová ode dveří.

„Ano, babi," odpověděl Neville poslušně.

Harry neřekl nic.

Vystoupili z výtahu a směřovali k východu, když jim přímo do cesty vstoupil jakýsi muž.

„Paní Longbottomová!" vyjekl a změnil směr, až místo do ní vrazil do Harryho.

Harry klopýtnul, ale pokusil se zachytit o stěnu.

„Ach! Moc se omlouvám, mladý muži!" vykřikl a spěšně Harryho oprášil, i když vůbec nebyl zamazaný.

„Jsem v pořádku," ujistil ho Harry a doufal, že Coral nebude brát jeho chování za nepřátelské.

„Léčiteli Smethwyku," oslovila ho paní Longbottomová neznepokojená jeho příchodem.

Muž se pokusil uklidnit a vypadat v jejích očích reprezentativně, když se k ní otočil.

„Ano?"

„Je nezvyklé vidět vás pohybovat se takto neopatrným způsobem. Vrazil jste do přítele mého vnuka. Doufám, že nám to můžete vysvětlit."

Muž vypadal zcela zahanbeně.

„Omlouvám se, madam," vykoktal. „Jen jsem se právě něco dozvěděl a chtěl jsem…" Zarazil se a upřel pohled na Harryho. „Harry Potter?"

Harry se sotva udržel, aby si ztěžka nepovzdechl.

„Ano, to je on," potvrdila paní Longbottomová.

Muž se najednou tvářil ještě desetkrát omluvněji. „Och, tolik mě to mrzí! Nemůžu uvěřit, že jsem vrazil ze všech lidí právě do vás!"

„To je v pořádku, pane, opravdu. Nikdo nebyl zraněn," řekl Harry. Byl rozpačitý a nervózní z celé té pozornosti, které se mu dostávalo od lidí v čekárně a na chodbě.

„Och, dovolte mi to napravit," pokračoval muž. „Provedu vás tady! Ano! Slyšel jsem, že jste prakticky učeň mé staré přítelkyně Poppy Pomfreyové a užíváte své schopnosti hadího jazyka k léčení. Ano! Musíte mi dovolit, abych vás alespoň provedl. Chápejte, Poppy a já jsme spolu koneckonců studovali na univerzitě a bylo by ode mě nedbalé, kdybych vám nedal tuto příležitost. Vám, jakožto jejímu studentovi," dopověděl, než se rychle, trochu nervózně zadíval na paní Longbottomovou.

Harry zamrkal, zatímco Neville se pokoušel necivět.

„Je to na vás," prohlásila paní Longbottomová.

„To bych velmi rád, pane," souhlasil tedy Harry. „Pokud vám to nevadí, paní Longbottomová."

„Nevadí, pane Pottere. Je příjemné vidět, když se mladý muž dokáže takto rozhodnout sám," odpověděla.

Neville se shrbil v ramenou. Harry se nutil k tomu, aby se na ni nezamračil. Přál si, aby dostal možnost nějak jí to za Nevilla vrátit.

„Děkuji, paní Longbottomová," řekl Harry, než se zaměřil na Nevilla. „Tak pojď, Neville, možná uvidíme i nějaký rostliny, které se v léčení používají."

„Někdy používáme různé rostliny a byliny," vyhrkl léčitel nadšeně, než se otočil, aby čelil paní Longbottomové. „Budou se mnou v bezpečí, paní Longbottomová, pokud si nepřejete nás doprovázet. Máte mé slovo."

Krátce přikývla.

„Prosím, následujte mě. Začneme v tomto patře," oznámil jim zvesela.

Harry se ani nezatěžoval, aby na paní Longbottomovou pohlédl, popadl Nevilla za ruku a postrčil ho vpřed.

„Sejdeme se v čajovně na pátém podlaží," informovala je, zatímco oni vyrazili.

„Ano, babi," zavolal za ní Neville, když vstupovala do výtahu.

„Působivá žena, vaše babička," poznamenal léčitel Smethwyk.

Neville přikývl. Zastavili se na spojnici chodeb s pomalejším provozem.

„No, tohle je, jak vidíte, přízemí a ošetřujeme tu zranění, které si lidi způsobí sami. Od nehod na koštěti až po selhání hůlky a všechno to mezitím. Ošetříme minimálně přes třicet případů denně, ačkoliv nejsou příliš vážné."

Procházeli chodbou a zahlédli několik pacientů, kteří byli právě léčeni nebo vyšetřováni. Vypadalo to, že léčitelé mají všechno pevně v rukách, takže Harryho ani nepřekvapilo, že ho Smethwyk nepožádal, zda by chtěl někoho ošetřit.

Vydali se po schodech nahoru, až se dostali do prvního podlaží: Zranění způsobená tvory.

„Tohle je moje patro. Jsem vedoucím této oblasti, oddělení Daie Llewellyna. Chodí mi sem celkem vážné případy a často i záležitosti života a smrti," podotkl chmurně.

Harry a Neville mu zůstávali nablízku. Z několika místností k nim dolehlo sténání. Najednou z chodby uslyšeli nějaký rozruch.

„Léčiteli Smethwyku! Léčiteli Smethwyku!" křičela sestra spěchající z jedné z místností na vzdálenějším konci chodby. „Fialový kód!"

Léčitel Smethwyk zaklel a okamžitě se zastavil. Zvrtnul se na místě, aby čelil Harrymu a Nevillovi, než letmo pohlédl na nápis na dveřích, u kterých právě stáli. „Musím to vyřídit," prohlásil, a pak zatlačil do dveří a strčil dovnitř hlavu. „Pane a paní Hovelovi, vím, že je to podivná a unáhlená žádost, ale mohli byste mi tyto dva chlapce na chvilku pohlídat? Nabízím vám za to dnešní péči pro vašeho syna zcela zdarma."

„Sa-samozřejmě, léčiteli," přišla odpověď.

Smethwyk se otočil zpátky k Harrymu a Nevillovi. „Zůstaňte v této místnosti, dokud se nevrátím. Nemělo by to trvat dlouho."

„Ano, pane," odpověděl Harry. Dobře vnímal tu naléhavost v hlase staršího muže.

A s tím byli Harry a Neville jemně, ale spěšně vtlačeni do pokoje. Dveře se za nimi zavřely.

„Uh, zdravím vás," uvítal je muž u postele, když vstával.

Na posteli ležel mladý chlapec a na klíně měl knihu. Okolo paže měl masivní obvaz. Na druhé straně postele seděla v houpacím křesle žena a pohupovala novorozeně.

„Zdravím," řekl Harry a popošel několik kroků dovnitř.

„Jsem Jake Hovel. Tohle je moje žena Mary, náš syn Andy a dcera Anna," představil je muž. Přešel k nim a napřáhl k nim ruku. Harry ji přijal.

„Jsem Harry Potter a tohle je můj nejlepší přítel Neville Longbottom. Uh, omlouvám se, že jsme vás takto vyrušili," pronesl rozpačitě.

„Pan Potter?" zeptala se paní Hovelová, když pan Hovel potřásal rukou Nevillovi. „Ten mladý léčitel?"

„No, jo, myslím, že by se to tak dalo nazvat," podařilo se Harrymu říct, i když mu to nebylo příjemné.

Pan Hovel si odkašlal. „Odpusťte. Nějaký čas jsem byl mimo kouzelnický svět a má žena je mudla, takže jsme občas trochu pozadu. Jediným důvodem, proč jsme teď tady, je ta Andyho nehoda."

„Co se mu stalo?" zajímal se se Harry, když Andy zamrkal a s rozšířenýma očima se na něj zadíval.

Pan Hovel si unaveně povzdechl. „Byl pokousán nějakým rychlým divokým zvířetem. Vlastně jediný důvod, proč jsme tady a ne v mudlovské nemocnici, je ten, že předvedl nahodilou magii. Vyhnal tu bestii pryč. Stalo se to v době, kdy vynášel odpadky."

Harry pozvedl obočí.

„Neviděl jsem to, ale rozhodně jsem slyšel jeho výkřik a hlasitý třesk, který způsobil tím, jak ho odehnal."

„Bylo to kousnutí zlé?" zeptal se a následoval pana Hovela blíže k posteli. Neville mu zůstával po boku.

Postavil se k nohám postele. Paní Hovelová stále kolébala Annu. Coraliny šupiny se těsněji stáhli kolem jeho zápěstí.

*Harry.*

Nemusela říkat nic víc. V ten okamžik, kdy stiskla jeho zápěstí, vyslal svou magii, aby vycítil cokoliv, co jí znepokojilo.

Harry zaměřil své oči na chlapce.

Vnímal něco podobného jako u… profesora Lupina, ale… jemnějšího, slabšího.

Harry polknul a letmo pohlédl na chlapcovo zranění. Kdyby se k němu dokázal dostat tak blízko, aby ho diagnostikoval, možná by mohl najít i klíč k tomu, proč z něj cítí nebezpečí. A možná by to byl i klíč k Lupinovi.

„Pane a paní Hovelovi…" začal Harry a pohlédl na matku. „Vadilo by vám, kdybych… no, kdybych se to zranění pokusil vyléčit? Mohl bych se také ujistit, že za tím zvířecím kousnutím není něco dalšího."

„Och, mohl byste?" zeptala se s úlevou. „Vím, že mu to působilo strašnou bolest a přicházelo to ve vlnách."

Chlapec najednou změnil polohu a vypadal plný naděje, když odkládal knihu na stranu. Zřejmě mu bylo něco okolo osmi let.

„Léčitel mi o vás vyprávěl," zmínil se tiše. „Pověděl mi, že jste zachránil život mladíka v kouzelnické škole. Je to pravda?"

Harry přikývl. „Jo. Je to pravda."

„Páni. Takže vážně dokážete spravit mou paži?"

„Jo, měl bych," potvrdil Harry a přesunul se na stranu postele, kam mu pan Hovel posunkem naznačil.

„Takže, co potřebujete, abychom udělali?" zeptal se pan Hovel, zcela otevřeně tak dovoloval Harrymu vyléčit jeho syna. Četl, že je Harry Potter něco jako zázrak a je schopen ovládat pomocí hadího jazyka mocná léčebná kouzla.

„Nic, ale pokud se bojíte hadů, tak mi to řekněte," informoval je Harry a pokoušel se tak neukazovat na sobě, že byl jejich ochotou k léčbě jejich syna překvapený.

„Hadi jsou úchvatní!" vyjekl nadšeně Andy, než se zarazil, protože tím trochu pohnul svou paží.

„No, pokud ten had nekouše…" prohlásila paní Hovelová za Harrym trochu znepokojeně.

„Och, to ne. Je velmi mírumilovná," ujistil ji Harry, když trochu pozvedl rukáv, aby odhalil Coralinu hlavu.

„Fantastický," vydechl Andy. Zíral na Coral, když sklouzla po Harryho paži až ke zjizvenému zápětí. Andy i jeho rodina si všimli té jizvy, ale neřekli na to nic.

„Dobře, um, až budete připravený," řekl zvědavě i zaujatě pan Hovel.

Harry přikývl. „Dobře. Nejprve hodlám udělat rychlý průzkum celého těla a diagnostikovat další problémy, které by se mohly objevit. Madam Pomfreyová říká, že je vždy dobré se ujistit," vysvětloval Harry teď už stojící přímo u postele.

„Prima," zahlásil Andy, když se jeho otec usadil na druhé straně postele a povzbudivě mu stiskl zdravou ruku.

Harry zvolna přesunul svou levačku s Coral, až ji umístil na Andyho rameno. Skoro to vypadalo, jako by Coral chlapce jemně políbila na krk.

Andy se zahihňal. „To lechtá."

Harry se usmál, než se začal soustředit na svůj úkol. *Co je špatně?*

Bezprostředně poté byla Harrymu ukázána chlapcova paže, děsivě potrhaná a potlučená. Svaly byly rozpárané a stažené z kůže do takového stupně, že byl téměř zázrak, aby měl chlapec naději, že mu pod loktem vůbec něco zůstane. Harry zapudil vlnu nevolnosti a rychle se přesunul a zaměřil se na něco jiného. Vnímal pozůstatky temné magie, kterou bylo to zranění prosáknuté. Ta temnota se už rozbíhala i chlapcovými žilami. Soustředil se a nechal svou magii analyzovat situace. Snažil se vycítit, co to je. Ta magie byla agresivní a nespoutaná, ale ne zcela zlovolná, jen bezcitná. Nebezpečně bezcitná.

Harrymu náhle zaduněla v uších zvuková vlna, jako by ta temnota byla živou věcí. Harryho vize vzplála do šedé a zvuk v uších se změnil na hlasité táhlé zavytí, hlubší a silnější než od jakéhokoliv vlka.

*Vlkodlak,* zasyčela Coral.

A Harry to najednou pochopil. To proto toho chlapce a Lupina vnímal jako nebezpečí. Byli to vlkodlaci.

*Co máme dělat? Co můžeme udělat?* zeptal se Harry Coral, ignoruje Hovelovo tlumené zalapání po dechu, když ho slyšel mluvit hadím jazykem.

*Ještě to nad tím dítětem nepřevzalo kontrolu. Možná nad tím dokážeme zvítězit.*

*Zvítězit nad tím? Jak?*

*No, je to kletba, takže…*

*Můžeme se s tím vyrovnat tak, jak se píše v knize. Ukončit ji,* odpověděl Harry.

*Ano, ačkoliv nevíme, kam se ta zbylá magie poděje, či co udělá. Samozřejmě už to nebude kletba jako taková, ale nějaká magie tam stále zůstane,* varovala ho Coral. *Magie se nemůže jen tak vytvořit nebo zmizet.*

*No, ale takhle toho kluka nemůžeme jen tak nechat,* prohlásil Harry.

*Souhlasím.*

„Pane Pottere?" zeptal se pan Hovel nejistě. „Děje se něco?"

Harry polknul a zadíval se muži do modrých očí. „Víte, co ho pokousalo?"

Pan Hovel se začal uklidňovat. „Léčitelé ještě nevědí, stále čekáme na výsledky. Ale měli bychom je brzy znát."

Harry zavřel oči a vzpomínal na všechny ty útržky, které o vlkodlacích kdy četl. Společnost se jich obávala, nenáviděla je a opovrhovala jimi. Nebyl to nijak příjemný život. Vlkodlak se nemohl oženit, nemohl vlastnit majetek a jen zřídka kdy získal vůbec nějakou práci.

A teď by se na něco takového měl těšit tento chlapec – tedy, pokud to Harry nezastaví.

„Vím, co ho pokousalo, ale věřím, že se s tím dokážu vypořádat a vyléčit ho. Pokud mi dovolíte to zkusit," informoval je.

„Cože? Co se děje s mým chlapečkem? Co ho pokousalo?" vyjekla paní Hovelová, zatímco se snažila udržet svůj hlas pod kontrolou, aby nevystrašila svou dceru.

„Byl to vlkodlak, že?" zašeptal Andy.

Harry se k němu otočil tváří a zadíval se mu do očí. „Ano."

No, cokoliv matku uklidňovalo až do této doby, bylo v tu ránu pryč, a dítě brzy následovalo matčin nářek.

„Silencio!" zakřičel pan Hovel a utišil tak svou ženu a dceru zarmouceným, ale vážným pohledem. Pak se natáhl přes postel a pevně popadl Harryho pravačku. „Udělejte to, pane Pottere. Udělejte, cokoliv si myslíte, že mému synovi pomůže. A udělejte to hned."

Harry měl srdce až v krku, když zíral do těch zoufalých očí ustrašeného otce.

Vypadal jeho otec také tak rozrušeně, když Voldemort přišel do jejich domu? Působil také tak energicky, když promlouval k jeho mamince? Sevřel její ruku také tak pevně, když jí říkal, aby šla do jeho pokoje?

Harry těžce polknul, než se podíval na Nevilla, který byl bílý jako křída.

„Řekni mi, kdyby někdo přicházel, Neville, a nenech je vejít," poručil neohroženě. Nebyl si jistý, co se v průběhu toho pokusu stane, a neměl ani ponětí, co magie udělá, až bude kletba zrušená. „Paní Hovelová, vezměte svou dceru tamhle a zůstaňte tam. Pane Hoveli…"

„Nikdo vás nevyruší, pane Pottere," oznámil mu. Už stál spolu s Nevillem u dveří. „Zůstanu tady."

Harry přikývl, než se k nim otočil zády.

*Myslím, že bychom nejprve měli vyléčit to zranění,* řekla Harrymu Coral.

*Ano.*

„Dobře, Andy, odmotám ti teď ty obvazy, abych ti mohl vyléčit paži, a pak se postarám o ten druhý problém. Než se do toho pustím, znecitlivím ti to," popisoval Harry. Rozhodl se, že bude lepší, když mu řekne, co má v úmyslu dělat.

„Dobře," souhlasil Andy a zhluboka se nadechl.

„Můžeš zavřít oči, jestli chceš," navrhl mu Harry, i když chlapcovy oči zůstávaly jakoby přišpendlené na Coral a Harryho ruku.

*Nervy, spěte,* zašeptal a dotkl se levačkou celé chlapcovy zavázané paže.

Chlapec překvapeně zalapal po dechu, než se uvolnil. Zcela jasně mu bylo lépe než předtím.

Harry začal zvolna odmotávat obvaz. Odstraňoval kousek po kousku.

„Není to pěkná rána," okomentoval Harry. Nyní už nemluvil pouze k Andymu, ale k celému pokoji. „Můžete zavřít oči nebo se kdykoliv odvrátit."

Odstranil zbytek obvazu. Rána byla potažená mastí a krví a objevil se štiplavý voskový zápach. Odložil plátno na stranu a rána se tak zcela odhalila. Vypadala přesně tak, jak ji Harry předtím viděl. Jako by ji drželo v zubech divoké zvíře a ještě zavrtělo hlavou tam a zpět, aby zranění zhoršilo.

„Dal mi co proto, huh?" zašeptal Andy.

„To ano," potvrdil Harry. Pravačkou opatrně přidržel chlapcovu levou ruku, zatímco svou levou nadzvedl nad poranění. „Připraven?" zeptal se a zadíval se přitom na chlapce.

„Připraven," pronesl Andy.

*Trhliny a pohmožděniny, opravte se; zranění, vyléč se,* rozkázal Harry. Rozprostřel svou magii kolem Andyho, aby mohl obě dvě využít jako zdroj léčby.

Všichni sledovali, jak se svaly znovu upevnily k sobě a obklopila je tkáň, která se posunula na své místo. Zduřelina kolem rány zmizela. Zdeformovaná kůže se vyhladila a vypjala se přes nově vyléčené svalstvo, dokud se nakonec nesetkala se zdravou kůží na druhé straně. A pak nad tou ohavnou ránou zbyla jen dlouhá slabě viditelná jizva. Začínala na chlapcově zápěstí a vedla až k jeho lokti, křivolace se mu točila po předloktí.

Harry se zamračil.

*Je to jizva způsobená kletbou, Harry. Tohle je to nejlepší, co můžeme udělat,* upozornila ho Coral, když Harry zrušil znecitlivění.

„Je to jizva způsobená kletbou. Zapomněl jsem, že ji nedokážu odstranit," vysvětlil a pousmál se, než se rychle dotkl svého čela, kde měl svou vlastní jizvu po kletbě.

„To je v pořádku, je to úžasná jizva," řekl Andy docela potěšeně. „Nikdo ve škole ji nepřetrumfne!"

Harry se usmál, než zvážněl. Část v něm dumala nad tím, kde je asi léčitel Smethwyk. Mohl se každým okamžikem vrátit, a kdo mohl tušit, jestli by mu to dovolil. Musel to udělat co nejdřív.

Harry se vytáhl na postel a klekl si vedle Andyho.

*Myslím, že by bylo nejlepší, kdybys mu dal pravou ruku na hrudník a levou se mnou na čelo. Dlaň měj přímo nad jeho nosem.*

*Na třetím oku, dobře,* souhlasil Harry. „Takže, Andy, jdeme na to. Polož se úplně na záda."

Andy se na nic neptal a učinil tak. Ještě pohlédl na otce, který na něj povzbudivě kývl. Jeho matka v současné době houpala jeho malou sestru, lícní kosti měla stažené obavami, jak čelisti zatínala proti sobě. V očích se jí zrcadlily slzy.

Harry se posunul tak, jak mu Coral naznačila. Přesunul se vedle Andyho, nahnul se nad něj a položil mu jednu ruku na srdce a druhou na čelo.

„Chci, aby ses uvolnil. Chci, abys zklidnil svou magii natolik, jak jen to je možné, protože já s ní budu manipulovat souběžně s mojí, abych zničil tu kletbu. Mohl by ses kvůli mně uvolnit?" zeptal se Harry.

Andy prkenně kývl hlavou pod jeho levou rukou a zavřel oči.

„Nepouštějte nikoho k posteli," prohlásil Harry. Netoužil po žádném vyrušení či rozptýlení.

*Připravena, Coral?*

*Připravena.*

Harry se nadechl, nashromáždil svou magii ve svém středu, jak to cvičil tucetkrát předtím na ošetřovně pod dohledem madam Pomfreyové. Nechal ji vířit a zvolna jí dovolil proniknout do svých rukou a natáhnout se, aby znovu objala Andyho magii.

*Kletbo, odejdi,* nařídil pevně, když uvolnil pulz magie a propletl ji s Andyho, aby se utkal s kletbou.

Harry nechával své oči otevřené a díval se na chlapcovu tvář, když se kletby dotkl. Cítil, jak tepe spolu s chlapcovou krví. Jeho magie se bez zaváhání zaměřila na každé vlákno kletby, obklopila je svou silnou mocí a zaměřila se na ně.

Harry vnímal, jak Andy ztuhnul, ale udržel ho. Najednou cítil, jak se kletba pod tlakem jejich magií hroutí. Harry vydechl a zvolna začal svou magii po dlouhé době stahovat zpět. Už necítil ani špetku kletby.

*Dost,* přerušila ho Coral a Harry si rychle uvědomil proč.

Magie, která stvořila kletbu, byla stále přítomná, vřela v chlapcově centru a hrozila, že se rozvodní a zaplaví chlapcovo jádro. Harry rychle udělal tu jedinou věc, kterou dokázal vymyslet, a pohltil ji celou svou magií.

*Klid… Klid…* šeptal Harry znovu a znovu, až se magie nakonec… převalila.

„Harry!" vyjekl Neville.

Jeho vidění vzplálo do běla a on věděl, že už není na posteli. Ačkoliv neměl nejmenší tušení, kde se to vlastně nacházel.

Další věc, kterou Harry zjistil, byl fakt, že ležel rozplácnutý na zádech na chladné nemocniční podlaze.

„Harry, jsi v pořádku?" ptal se Neville. Klečel nad ním spolu s panem Hovelem, který postával těsně za ním a tvářil se hrozně polekaně.

*Coral?* vydechl Harry.

*Věřím, že jsi v pořádku, Harry, ačkoliv se zbytek magie z kletby vstřebal do tebe a do toho chlapce.*

*Jsi v pořádku?*

*Ano, díky.*

„Jsem v pořádku," uklidnil ho Harry nakonec a posadil se přesně v okamžiku, kdy se dveře do místnosti s trhnutím otevřely.

„Proč jste zamkli dveře?" zeptal se léčitel Smethwyk rozlíceně, jeho oči zuřily.

„Za to můžu já, léčiteli Smethwyku," prohlásil pan Hovel a vstoupil mezi něj a zbytek pokoje.

Léčitel Smethwyk, ke kterému se nyní přidali tři další léčitelé, se rychle rozhlédl po místnosti. Pokoušel se dozvědět, cokoliv mohl.

„Proč?" zeptal se Smethwyk a vešel dovnitř, když pan Hovel ustoupil, aby se připojil ke své ženě a dceři na levé straně.

„Vyléčil mě, koukněte!" vyjekl Andy. Stál na své posteli a hrdě mával zdravou paží. Vůbec mu nevadilo, že má na sobě jen lehkou nemocniční košili.

Léčitelé na něj civěli, než si k němu pospíšili.

„Jak je to možné?" žasl jeden z nich. Chytil chlapce za ruku a ukázal na slabou, dlouhou, nepravidelnou jizvu.

„Ale to je v rozporu s našimi léčivými kouzly," vyhlásil jiný.

„Je to zázrak!"

„Jak se cítíš?" zeptal se Smethwyk Andyho.

„Dobře! Ale mám hlad. Mami, mohl bych dostat koláč?" odvětil.

Harry a Neville se přesunuli, co nejdále mohli od zmatených doktorů, až se zastavili až u pana Hovela. Harry cítil, jak mu muž položil ruku na rameno, když se Andymu podařilo prolomit všechno to tlachání a neústupně ukázal na Harryho.

„Říkám vám, že to udělal Harry!"

A s tím všichni utichli a otočili se tvářemi ve směru, kam Andy mířil.

Harry polknul.

„Je to pravda, pane Pottere?" zeptal se zvolna Smethwyk.

„A-ano, pane," potvrdil.

Všichni byli zcela ochromení a jen na něj zírali. Coral si vybrala tuto chvíli, aby se vynořila zpod rukávu.

Sestra za Smethwykem zalapala po dechu, zatímco jiná žena jí položila pro uklidnění ruku na rameno.

„Je ochočená. Pomáhá mu provádět magii pomocí hadího jazyka," prozradila tiše starší léčitelka. „Četla jsem o tom v Denním věštci."

„A co jste přesně provedl?" zeptal se Harryho Smethwyk.

„Vyléčil jsem jeho paži a vypořádal jsem se s kletbou, než by nad ním zcela převzala moc," oznámil Harry.

„Kletbou?"

Harry se napřímil. Vůbec se mu nezamlouvaly ty pohledy, které k němu léčitelé právě vysílali.

„Od toho tvora, který ho pokousal," začal Harry. Letmo se zadíval na pana Hovela, který měl ruku stále na jeho rameni.

„Pan Potter se nabídl, že se pokusí vyléčit zranění mého syna. Než tak učinil, prohlásil, že ho prohlédne, jestli nenajde ještě nějaký další problém. Řekl nám, že našel kletbu, která pochází z toho kousnutí, ale že je přesvědčený o tom, že ji dokáže odstranit, pokud mu to dovolíme. A my jsme to dovolili," shrnul to zhruba pan Hovel.

Smethwyk teď zjevně zdrceně zíral přímo na Harryho. A díky tomu pohledu Harry věděl, že to Smethwyk ví. Ví, že Andyho kousnul vlkodlak.

„Věříte, že jste se zbavil té zmiňované kletby?" zeptal se Smethwyk napjatě. Zřejmě se rozhodl tu kletbu neidentifikovat.

„Vím, že ano. Kletba byla zcela zrušena a…" Harry ucítil, jak se Coral stáhla kolem jeho ruky a pochopil to, jako že by si měl pečlivěji promyslet, co přesně řekne. Vyrovnaně si odkašlal. „Jsem si jistý, že je teď Andy zcela v pořádku."

Skutečnost, že on a Andy pohltili zbývající magii, si nechal pro sebe. Ta informace by stejně nikomu neprospěla.

Paní Hovelová se vděčně rozplakala, než se otočila k Harrymu a vtáhla ho do objetí. Celou tu dobu držela svíjející se dceru.

„Děkuji vám, pane Pottere, moc vám děkuji!" plakala a mačkala ho k sobě.

Po chvíli ji od něj odtrhl až pan Hovel, kterému byl Harry vděčný. Coral se bavila.

Náhle se přímo před Harrym objevil léčitel Smethwyk. „Pane Pottere, nevím, jak se vám podařilo vyléčit Andyho paži i to prokletí, ale věřte mi, když řeknu, že jste té rodině poskytl velkou službu. Trvalo by několik týdnů, než by se uzdravil úplně a to jen díky úplňku, který není právě požehnáním pro ty stižené touto kletbou."

„Není vlkodlak," odmítl Harry pevně. „Už ne."

Smethwyk a ostatní léčitelé se na něj dívali nedůvěřivě.

„Pokud mi nevěříte, otestujte ho znovu, ale říkám vám, že už není vlkodlak," zopakoval Harry.

„To není možné," pochyboval Smethwyk.

„Je. Zvládl jsem to."

„Zopakujte testy," navrhl pan Hovel. „Znovu mého syna otestujte."

Smethwyk se otočil k Andyho otci. „Dobře tedy."

ooOoo

Severus vešel do Velké síně a částečně už se doopravdy těšil na prázdniny. Už to bylo hodně dávno, co si opravdu užíval Vánoce bez všudypřítomné války a neustálého strachu ze smrti číhající za každým rohem.

Ale ne všechno šlo tak dobře. Severus si to připomněl, když před několika dny před začátkem prázdnin šel do ředitelny.

Albus mu sdělil, že něco v lese útočí na jednorožce. A zašlo to tak daleko, že už byl jeden zabit a jeho krev byla vysáta. Brumbál to neřekl tolika slovy, ale připustil, že věří, že to byl Voldemort. A s tím přiznáním Severus také zjistil, že se Albus v lese s něčím utkal, a že to bylo ve stejnou dobu, ve kterou Hagrid nalezl ty jednorožce.

Souboj byl krátký a bytost rychle zmizela, ale předtím se ještě ujistila, že mýtina i s Brumbálem skončí na padrť.

„Jsem si jistý, že ať už to bylo cokoliv, s čím jsem se tam utkal, ohrožuje to jednorožce, Severusi. A dovol mi ti říct, že pokud je to ten, koho se obáváme, pak rychle nabývá na síle, a to je znepokojivé," pověděl mu Brumbál, zatímco si opatrně ovazoval ruku bílou gázou.

Severus byl stále ohromený, že starý muž vyvázl jen s jedním zraněním. Zanedlouho poté, co mu bylo řečeno, co se stalo, se tam vydal prozkoumat dané území. Našel tu paseku zcela spálenou a zuhelnatěnou a stromy popadané v okruhu čtyřiceti stop dokola. Severus se zastavil na kraji a snažil se uklidnit.

Věděl, kdo to udělal, a nebyl to Voldemort, nebo alespoň ne jen on.

Neoblíbenějším kouzlem Petra Pettigrewa byla varianta kletby Bombarda. Kouzla, jehož pozůstatky vypadaly zcela stejně, jako to, co nalezl v Zapovězeném lese.

Petr byl v lese a spolupracoval s Temným pánem.

„Všecko dobrý, profésóre Snape?" zeptal se Hagrid, když se přiblížil k hlavnímu stolu.

„Ano, Hagride. Dobré ráno," pozdravil Severus formálně, když se usazoval mezi ním a profesorem Kratiknotem.

Hagrid zářil.

Ve Velké síni bylo jen pár studentů, kteří tady zůstávali během prázdnin. Včetně Weasleyových.

Severus se zadíval dolů na téměř prázdný nebelvírský stůl a objevil tam Weasleyovic chlapce. Zdálo se, že se Ron vcelku srovnal s životem ve škole, i když byl stále ještě sklíčený ze ztráty své krysy. Dvojčata byla stále sama sebou, včetně nevinných rošťáren. A stále tu byl ještě Percy a to byl, no, prostě Percy.

S tlumeným povzdechem Severus odsunul jejich budoucí smrti ze své mysli a zaměřil se na svou snídani, zatímco přilétaly sovy s poštou. Převzal své noviny a odložil je složené k talíři. Může si je přečíst později.

„Och! Pane Pottere, já vás jednou zaškrtím!" zaburácela z konce stolu madam Pomfreyová.

Všichni ve Velké síni se otočili a jen zírali.

A tam seděla zuřící madam Pomfreyová, vzteky bez sebe až se jí málem kouřilo z uší, zatímco upírala zrak na přední stranu Denního věštce. Během čtení si mumlala něco pod fousy.

S nepříjemným pocitem v břiše Severus okamžitě popadl své noviny a otevřel je.

„Ach, dobrotivý Merline," vydechl Kratiknot vedle něj, když si, nahlížeje do Severusových novin, přečetl titulek prvního článku.

Severusovo sevření zesílilo nad těmi smělými slovy, která zakrývala téměř celou přední stranu.

HARRY POTTER U SVATÉHO MUNGA VYLÉČIL CHLAPCE Z LYKANTROPIE – LÉČITELÉ TO POTVRDILI!

A pod těmi slovy byl obrázek vyléčeného chlapce, Andyho, spolu s celou jeho rodinou. Stál na nemocniční posteli a ukazoval fotoaparátu svou zjizvenou paži.

Severus jen zíral. Jak to bylo možné? V budoucnu nikdy nic takového neudělal. Ovšem přiznejme si… ani to nikdy nezkoušel.

„Och, můj…" vydechl Brumbál poněkud bezbarvě. Pozvedl svůj vlastní výtisk a obočí mu vyletělo vzhůru.