To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 12: Oslavy a dary

Zbytek týdne do 23. prosince utekl Harrymu a Nevillovi rychle. Zůstávali v bezpečí na Longbottom Manoru a měli čas odpočívat a vychutnávat si chvíle dostatečně vzdálené od zbytku světa. No, většinou.

Paní Longbottomová opravdu nebyla potěšená událostmi, které dříve toho týdne vyústily v jejich útěk z nemocnice. Ačkoliv si nemohla pomoci a byla ohromená tím, co se stalo, nelíbila se jí vyvolaná pozornost. Odchod z nemocnice byl aférou. Nedlouho poté, co do místnosti přišli léčitelé a našli tam vyléčeného Andyho, rozšířila se zpráva o té události po celé nemocnici. Když se to doneslo až do pátého patra, začalo se říkat, že Harry Potter chodí od pokoje k pokoji a léčí jakékoliv zranění, nemoc či chorobu.

Tyhle fámy byly samozřejmě nesprávné, ale v čase, kdy se dostala dolů, kde se nacházel Harry a Neville, Harry už vskutku obcházel sousední pokoje a léčil jednoduchá zranění pod zvědavým dohledem léčitelů. Bylo to úžasné. Dokonce ani paní Longbottomová se nemohla vyjádřit jinak.

Teprve až když se pacienti z ostatních pater začali pokoušet dostat se k Harrymu, rozhodla se paní Longbottomová, že je čas odejít. Bez debat. A tak odešli krbem léčitele Smethwyka v jeho pracovně.

Paní Longbottomová s Harrym a Nevillem o tom, co se stalo v nemocnici, nemluvila, když se vrátili do sídla. Ať byla jakkoliv znepokojená, vypadalo to, jako by se celá ta událost stala v minulosti a měla tam i zůstat. Nechtěla se s tím potýkat, a tak je nechala o samotě.

Oba, Harry i Neville, jí byli vděční, že o tom nemluvila, ačkoliv noviny, které vyšly následujícího rána, pro ně byly trochu šokem. Veřejnost se do Harryho Pottera zbláznila ještě více než předtím. Každý den tam o něm byl článek spekulující o tom, co bude dělat vlkodlačí komunita ve světle toho, co se stalo, kdyby se pan Potter nabídl vyléčit i ostatní vlkodlaky, a jestli bude schopen vyléčit i cokoliv dalšího. Všechno to bylo až neskutečné. Lidé, podle Denního věštce, zasílali ke svatému Mungovi stovky dopisů a dožadovali se léčby od Harryho Pottera. A to uteklo zatím jen pár dní od Andyho vyléčení.

Harry částečně stále čekal, že se lidi začnou objevovat i u sídla nebo budou přicházet stovky dopisů, ale to se, díkybohu, nestalo.

„Takže, profesor Snape tě vyzvedne dnes v poledne a vezme tě na Příčnou ulici?" zeptal se Neville Harryho, když vstupovali do knihovny.

Už přečetli všechno, co našli o nervech a mozku, a snažili se naučit více o tom, co by se dalo dělat, aby je uzdravili. Až dosud toho mnoho nenašli, ale uběhlo jen pár dní.

„Jo. Musím si obstarat nějaké formální oblečení," odpověděl Harry.

Neville přikývl. „Škoda, že ti nepadne to moje. Mohl by sis ho půjčit. Příčná ulice bývá v období Vánoc přecpaná."

Harry si povzdechl. „Jo. Nemám zájem o davy. Ale bude tam se mnou profesor Snape," dodal sebejistě.

Neville se ušklíbl. „Nikdo tě nebude obtěžovat, když tam s tebou bude."

„Jasná věc," usmál se Harry.

ooOoo

„Albusi, musím s ním mluvit," tvrdil Popletal hovořící s Brumbálem přes krb.

Asi před půlhodinou řediteli neomaleně zavolal, zoufale se domáhající jeho rady.

„Mám za to, že se paní Longbottomová vyjádřila jasně – pan Potter nesmí být vyrušován, když je v její péči," oponoval Brumbál.

Popletal vzdychl. „Ano, ale ty tomu nerozumíš. Ke svatému Mungovi přicházejí zástupci z cizích zemí, aby ty zprávy přezkoumali. Bude jen otázkou času, než sami začnou požadovat setkání s chlapcem!"

„Kornelie, nevíme, jestli je případ Andyho Hovela ojedinělý či nikoliv. Musíme zvážit mnoho dalších věcí. Ano, pan Potter mladého Hovela vyléčil, ale to ještě neznamená, že to dokáže u kohokoliv jiného zasaženého lykantropií. Možná, že zvládne uzdravit jen čerstvě pokousané."

„No, a proto s panem Potterem musím mluvit, abychom měli čas určit míru jeho schopností. Už jsem dostal několik dopisů od politických vůdců z dalších zemí, ve kterých se mě ptali, jak jsme se přesně rozhodli. Nemůžu nechat jejich dotazy nezodpovězené, Albusi!"

Brumbál si pohladil vous. „Jdeš přece na Vánoční večírek Malfoyových, ne?"

Popletal vykulil oči. „Och, zapomněl jsem, že toho chlapce pozvali…"

„Pak tam jdi. Jsem si jistý, že nikoho neurazí, když si s ním několik minut pohovoříš, a pan Potter tě tam jistě bude ochotný vyslechnout."

„Děkuji ti, Albusi. Potřebuji se na to připravit. Musím panu Potterovi ukázat, jak moc je potřebný!"

Brumbálova tvář náhle zvážněla. „Kornelie."

Popletal ztichl, tváří ozářenou plameny zíral na ředitele, zaražený náhlou změnou jeho tónu.

„Panu Potterovi je pouhých jedenáct let. Pokud budu mít podezření jen na špetku manipulace, nebudu spokojen. Ano, pan Potter si zaslouží vědět, co s sebou vyléčení mladého Hovela přineslo, ale nenechám tě, abys ho proměnil v nějaký druh pokladu tančícího před ostatními národy. Jasné?"

„Ano, pane řediteli, chápu," řekl Popletal a těžce polkl.

„Dobře," odvětil Brumbál, jeho hlas zněl znovu nadneseně. „Rád jsem si s tebou popovídal."

Popletal přikývl, než mu popřál hezký den a přerušil hovor.

Brumbál si povzdechl, pak se zvedl z pokleku a poodešel od krbu.

„Zůstanu s panem Potterem, zatímco s ním bude ministr mluvit," prohlásil Severus a vystoupil z rohu místnosti.

„Ano, což je jediný důvode, proč jsem Kornéliovi připomněl tu možnost na večírku."

Mistr lektvarů přikývl.

„Doufám, že se Harry bude schopen vyrovnat se vzrůstající slávou. Od teď už není jen Chlapcem-který-přežil," pronesl Brumbál tiše.

„Věřím, že si s tím pan Potter hravě poradí, ale musím přiznat, že se netěším na naši návštěvu Příčné ulice," řekl Severus. „Avšak souhlasím s vaším předchozím názorem. Nemůžeme pana Pottera ukrývat před světem. Jen by se tím všechno zhoršilo a navrch ještě dodalo statut tajemnosti."

„Ano, třebaže se nám to nemusí líbit, nemůžeme s tím moc udělat," odpověděl Brumbál.

ooOoo

Severus se ve svém formálním hábitu přemístil k hraně sněhu, který pokrýval pozemky.

Od té doby, co on a zbytek síně zůstali v šoku po přečtení ranních novin vydaných před několika dny, se všechno stalo tak nějak… povědomým.

Hodně se to podobalo dnům po svátku všech svatých v roce 1981, kdy se kouzelnický svět dozvěděl o tom, že Harry Potter nějak způsobil, aby Temný pán beze stopy zmizel. Stejně jako předtím, všichni o chlapci mluvili, špitali si v rozích, povídali si o něm u jídla a zahrnovali ho do příběhů před spaním. A teď Harry Potter opět zaujal všeobecnou představivost.

Severus jen doufal, že dokáže provést chlapce skrz Příčnou ulici, aniž by k nim všichni spěchali pro podpis či něco jiného.

Severus zavrtěl hlavou, když přicházel k předním dveřím Longbottomovic sídla. Zaklepal.

„Dobré odpoledne, profesore Snape. Pan Potter je připravený na váš odchod," oznámila paní Longbottomová, jakmile otevřela dveře.

„Děkuji vám, paní Longbottomová," řekl Severus s lehkým pokývnutím hlavy. „Bude zpět před půlnocí. Pokud ne, okamžitě to ohlaste řediteli."

„Samozřejmě," odpověděla.

„Pojďte, pane Pottere," pronesl profesor Snape, dívaje se, jak mu Neville na rozloučenou mávnul ode dveří, než si Harry pospíšil k němu. „Nejdříve se stavíme na Příčné ulici. Za každých okolností zůstaňte u mě."

„Ano, pane."

S Harrym po boku se otočil a vydal se cestičkou pryč od sídla k hranicím ochran. Slyšel, jak paní Longbottomová zavřela dveře.

„Půjdeme do obchodu paní Malkinové – Hábity pro každou příležitost," oznámil Severus. Díky chladu vzduchu byl jeho dech viditelný.

„Ano, pane."

Severus na Harryho letmo pohlédl. „Vaše práce u svatého Munga byla pozoruhodná, ačkoliv madam Pomfreyová nebyla zrovna nadšená, že se o tom dozvěděla z novin."

Harry vzhlédl trochu vylekaně. „Jak moc byla rozzlobená?"

„Och, mám za to, že její přesná slova byla: Pane Pottere, já vás jednou zaškrtím."

„Potom tedy hodně rozzlobená," zamumlal Harry.

„Pane Pottere, nehodlám vám tu říkat, že to, co jste udělal, bylo špatné, protože to nebylo, ale bylo to nebezpečné. Co kdybyste nebyl schopen tu kletbu odstranit? Co kdyby se přenesla na vás? Co kdyby šlo něco špatně a zaplatil by za to ten chlapec?" ptal se ho profesor Snape vážně.

Harry si povzdechl. „Nemohl jsem to nezkusit. Vy byste snad mohl? Kdybyste uměl používat hadí jazyk, byl byste schopen neudělat nic, kdybyste věděl, že možná dokážete pomoci?"

Severusův výraz zjemněl. „Ne. Ale chtěl bych, abyste si pamatoval, že ne všechno vždy dopadne tak jako toto. Věci se mohou pokazit."

Harry přikývl, kousaje se do spodního rtu. „Chápu, pane."

„Nesnažím se vám brát odvahu, pane Pottere, jen chci, abyste byl opatrný, když se pokoušíte o něco, co jste ještě nikdy předtím nedělal. Ale také chci, abyste věděl, že mě těší váš pokrok. A uznávám, že jste předčil moje očekávání. Když jsem vám tehdy dával Umění hadího jazyka, ani jsem si nepředstavoval, že byste za pár měsíců dokázal vyléčit chlapce z lykantropie."

Harry zčervenal. „To vážně nic nebylo. Jen jsem udělal všechno pro to, abych Andymu pomohl."

„Vyléčil jste ho z lykantropie, pane Pottere. A to už je něco. Vím, že tomu možná budete jen těžko věřit, ale po staletí se mělo za to, že léčba lykantropie není proveditelná. Ve skutečnosti je to v mnoha knihách uvedeno jako fakt," informoval ho Severus.

„Nemyslím si, že by lidé měli takové věci pouštět z hlavy, zejména když mohou takové neproveditelnosti někomu pomoci."

„Takový náhled na věc je sice pěkný, ale hodně lidí by řeklo, že nereálný," podotkl Severus, když si razili cestu sněhem, zanechávajíce za sebou šlápoty na Longbottomovic pozemcích.

„Možná, ale pokud nikdo nepůjde proti všeobecným názorům, pak se nikdy nikam nedostaneme, ne? Nevěřím, že je něco nemožné – všechno stojí za zkoušku."

Severus se jemně usmál, vybavuje si stejná slova, která pronesl i budoucí Harry. „Vcelku máte pravdu, pane Pottere. Což mi připomíná – vaše léčba mladého Hovela vyvolala trochu rozruch. Nebuďte překvapen, pokud s vámi bude chtít navázat kontakt muž jménem Kornelius Popletal."

„Ministr kouzel?" zeptal se Harry zvědavě.

„Ano."

„Nemáte ho moc rád, že, pane?" zeptal se Harry opatrně.

„Není to špatný člověk, ale dokáže být dosti bláhový a zbabělý. Také se zdá, že je naprosto rozhodnutý s vámi mluvit. Kdyby nebylo paní Longbottomové, už by tak učinil."

Harry na to pozvedl obočí.

„Buďte opatrný v tom, s čím budete souhlasit, když s ním budete mluvit. Neštítí se dostat lidi tam, kam chce. V tomto ohledu je jako Lucius Malfoy."

„Jako pan Malfoy?" zeptal se Harry.

„Ano, hodně jako Lucius, ale naštěstí není tak prohnaný. Avšak to ho nezastavilo, aby se dostal tam, kde je, takže buďte obezřetný."

„Dobře, budu," přislíbil Harry, když se zastavili. „Budeme se přemisťovat?"

„Ano. Přemístíme se na Příčnou ulici. Až tam skončíme, tak projdeme Děravým kotlíkem a na Malfoy Manor pojedeme Záchranným autobusem."

„Záchranným autobusem?"

„Chci, abyste zažil všechny možné kouzelnické způsoby přepravy. Věřím, že je to nezbytná znalost, kterou byste měl ovládnout, co nejdříve to bude možné," řekl, přistoupil k Harrymu blíž a nabídl mu ruku pro přemístění. Harry ji uchopil a oba zmizeli s téměř neslyšitelným PUK.

Objevili se skoro na tom samém místě, kam je s Nevillem vzala paní Longbottomová.

Severus rychle položil Harrymu ruku na rameno, držel si ho u sebe, zatímco je vedl k madam Malkinové.

Ulice byla přecpaná lidmi a Harry správně předpokládal, že každý nakupoval na poslední chvíli. A tak, protože všichni mysleli jen na dárky pro své rodiny, vůbec nevěnovali pozornost Harrymu, který se v současné době mezi nimi provlékal s hlavou skloněnou po boku temně oděného profesora.

Vstoupili do obchodu s hábity, který nebyl nijak přeplněný, a Severus je odvedl do zadního prostoru.

„Mohu vám pomoci, profesore?" zeptala se madam Malkinová, která si všimla jejich příchodu a rychle se odebrala do skrytější části obchodu za nimi.

„Ano," pronesl Severus, ustoupil za Harryho a dal chlapci obě ruce na ramena. „Tento mladý muž potřebuje formální hábit a boty. Mohu vám důvěřovat, že mu vezmete míry a že budou věci připraveny k nošení během několika hodin?"

„Samozřejmě," přislíbila a přesunula se vpřed. Vytáhla měřící pásku, letmo pohlédla na Harryho čelo, ale zůstala profesionální. „Takže, jaké barvy?"

Téměř o hodinu a půl později vlastnil Harry novou soupravu formálního oděvu. Pod uhlově černým hábitem měl tmavě zelenou vestu se zlatou výšivkou ve švech. Zlaté zdobení bylo rovněž přidané na lemy jeho hábitu a vypadalo velmi elegantně. Harry musel souhlasit, že to s jeho smaragdově zelenýma očima velmi dobře ladí, dokonce úžasně.

*Harry, mohla bych o něco poprosit i já?* zeptala se Coral, když madam Malkinová prováděla na Harryho hábitu nějaké poslední úpravy.

*Jistě.*

*V takovémto počasí docela snadno prochladnu, když nejsem u tebe. Bylo by možné, že bych… třeba…*

Harry se usmál, než se rozhlédl kolem. Nikdo nebyl na doslech, ani se na ně nesoustředil.

„Um, madam Malkinová, mohu mít trochu zvláštní prosbu?"

„Jistě, mladý muži," řekla, a jelikož si všimla, že profesor Snape nechce přitahovat nechtěnou pozornost, neužívala Harryho jména.

„Um, mohla byste vyrobit úzký látkový tunýlek, který by ladil k mému hábitu? Je to pro…" Harry trochu nadzvedl rukáv a odhalil tak Coralinu hlavu.

Malkinová mu věnovala úsměv. Už ji předtím viděla a docela se s tím hadem spřátelila. „Samozřejmě. Bude to trvat tak deset minut, než ho sešiju. Z hedvábí nebo bavlny?"

*Óóó, z hedvábí,* odpověděla Coral.

„Z hedvábí, prosím."

Malkinová přikývla a rychle se dala do práce, když zakončila poslední obrubu.

O patnáct minut později byli oba, Harry i Coral, připraveni na večírek. Harry ještě přibral krásný pár rukavic z černé kůže s vyšitým M na manžetě, aby jej mohl věnovat panu Malfoyovi jako vkusný, ale jednoduchý dárek. Profesor Snape naznačil, že, jak věděl, je to Luciusův oblíbený druh daru. Vyšité M byl Harryho nápad.

„Děkuji vám, madam," pronesl Severus s lehkou úklonou hlavy, když jí Harry platil.

Harry měl svůj sváteční oděv na sobě a ten starý zmenšený v kapse, zatímco Coral si oblékla svůj maličký svetřík. Byl očarovaný, aby se přizpůsobil její velikosti a až dojde v jejím okolí k velkému teplotnímu skoku, svetr ji zahřeje, aby vyrovnal tu teplotní rozdílnost. Hedvábí bylo zvláštním způsobem vrstvené, aby jí dovolovalo volnost pohybu. Nepokrývalo ji celou, ale dostatečně na to, aby se nenachladila, kdyby se od Harryho vzdálila. Přece jen byla zima.

„Och, bylo mi potěšením," odvětila madam Malkinová a celá zářila. „A kdybyste snad potřeboval nějaké další neobvyklé části oděvu, jen mi dejte vědět. Ráda jich pro tu maličkou udělám víc."

Harry se s kývnutím usmál. „Děkuji, už teď si to vážně zamilovala."

Vyšli z obchodu a Severus prověřil území. Několik lidí teď k Harrymu natahovalo krk, ve snaze si ho lépe prohlédnout, jako by se snažili určit, jestli je skutečně tím, kým doufali, že je. Severus byl vlastně docela překvapený, že jim trvalo tak dlouho, než si chlapce všimli. Připouštěl, že byli většinu času z dohledu a z toho polovinu času Harry strávil ve zkušební kabince.

Harry mu zůstával nablízku, jasně si všímal, jak po něm lidi začínají pokukovat. Brzy bylo jasné, že vědí, kým je, ale nesnaží se k němu přiblížit. Místo toho jen civěli, než se otočili k někomu jinému a nadšeně si šeptali.

Severus prohledával davy kolem nich, zatímco pokračovali v cestě do Děravého kotlíku.

Něco se dělo.

Cítil, jak ho slabě brnělo v zátylku. Pocit, který měl vždy, když bylo něco v nepořádku. A pak mu to došlo.

Někdo je sledoval.

Nahnul se k Harrymu, jen lehce, nezpomalil, ani nezměnil jejich krok, a zašeptal: „Někdo nás sleduje. Užijte přenášedlo, pokud vám řeknu, abyste ho aktivoval. Nebo pokud dojde k boji."

Harry přikývl.

Nakonec se dostali skrz zeď do Děravého kotlíku, ale Severus věděl, že byli stále sledováni.

Vstoupili do prostoru hostince, prokličkovali kolem stolů a směřovali k přednímu východu. Místo nebylo dokonce ani z poloviny obsazené, ale stále tam bylo plno lidí. Harry držel hlavu při zemi, pokoušeje se nepřitahovat více pozornosti, když se to náhle stalo.

„Pane Pottere!"

Muž, který je stopoval, přispěchal k nim, ruku nataženou k Harrymu. Harry cítil, jak sebou z vlastní vůle cuknul k Severusovi. Profesor reagoval bleskově.

Pronásledující muž byl zasažen výbušnou kletbou a Harry dokonce ani neviděl Severuse použít hůlku, protože byl schovaný ještě dál za temnou postavou mistra lektvarů.

Muž přistál v troskách vedle baru a všichni hosté Děravého kotlíku ztuhli, zírajíce na Severuse Snapea, který neohroženě stál mezi troskami a Harry Potterem. Hromada se pohnula, odhalujíc tak muže v obnošených šatech, posetého jizvami. Vypadal desetkrát hůř než Remus Lupin.

„Pane Pottere!" zvolal muž, nyní s rukama na kolenou. „Prosím, prosím, pomozte mi!"

Očividně neviděl nic kolem nebo se nestaral o to, že mu přímo na hlavu mířil hůlkou velmi ochranářsky založený čaroděj.

Nikdo se ani nehnul, když muž pokračoval v prosení.

„Prosím, prosím, pomozte mi jako tomu chlapci u svatého Munga. Prosím, už to nedokážu dál snášet…"

Harry vykoukl zpoza Severusovy strach nahánějící postavy a vážně se zadíval na toho ubohého muže. Vyslal špetku magie, aby vyhodnotil situaci.

Vykulil oči a Coral se znovu stáhla kolem jeho zápěstí.

„Jste vlkodlak," ozval se Harry tiše.

Muž přikývl a spousta lidí v hostinci zalapala po dechu.

„Nevím, jestli vás mohu vyléčit, pane. Andy nebyl prokletý dlouho, ani ne tři dny," řekl Harry nakonec, jeho hlas se rozléhal šokovanou hospodou.

„Prosím, můžete to prostě zkusit?" prosil muž. „Udělám cokoliv."

Harry vzhlédl ke Snapeovi, jehož hůlka stále mířila na muže. Severus si nebyl jistý, jestli to byl dobrý nebo špatný nápad, ale věděl, že Harry udělá, co bude považovat za správné, a že to v tomto případě znamenalo pokusit se vyléčit toho muže. Právě teď a tady, pokud to bude možné. Ať už s tuctem zírajících lidí či bez nich.

Severus si vnitřně povzdechl, když Harry vystoupil a položil mu svou drobnou ruku na paži.

Harry tohle v budoucnosti dělával stokrát.

Když bylo po bitvě.

Když byli nepřátelé poraženi.

Když už nebylo žádných nepřítel, které by bylo třeba zabít.

Když tam byl někdo, kdo potřeboval pomoci.

„Pokračujte, pane Pottere, nebudu vám bránit. Ale vězte, že zakročím, pokud se budu domnívat, že mají jeho úmysly jinou povahu než snahu o vyléčení," oznámil Severus.

Muž vzhlédl do široka otevřenýma, nadějí naplněnýma očima, když se Harry přiblížil a zastavil se přímo před ním.

„Sedněte si a opřete se o zeď," nařídil mu Harry. Rozhodl se, že muž zřejmě nepotřebuje ležet jako Andy. Muž učinil, jak mu bylo řečeno, aniž by se na cokoliv zeptal. Harry si k němu přiklekl a nadzvedl levý rukáv, aby odkryl Coral.

Severus držel svou hůlku zacílenou na muže, ale věděl, že od něj nehrozí žádné nebezpečí. Muž opravdu jen chtěl být vyléčený. Neměl žádné špatné úmysly.

ooOoo

Harry na muže dlouhou dobu jen hleděl, díval se do zjizvené tváře.

„Profesore, mohl byste na něj seslat nějaké kouzlo, abyste ho udržel v klidu? Andyho jsem zvládl sám, ale…" požádal Harry.

„Petrificus Totalus," utrousil Severus prostě.

„Díky," zašeptal Harry a pokoušel se rozhodnout, jak přesně postupovat.

Nikdo v hostinci nevydal ani hlásky, když Harry položil pravou ruku na mužův hrudník a levou na jeho čelo.

*Byl prokletý dlouhou dobu, Harry,* prohlásila Coral.

*Já vím.*

*Možná to nepůjde. Cítíš sám, jak hluboko se do něj kletba dostala. Nejsem si jistá, zda bychom to měli zkoušet.*

Harry se kousl do rtu, než učinil rozhodnutí. *Musíme to zkusit.*

*No dobře.*

„Pane, možná to nepůjde, ale pokusím se," informoval ho Harry, zatímco shromažďoval svou magii ve svém centru.

Muž, neschopen pohybu, prostě pokračoval v zoufalém zírání. Prosil ho očima, jak mohl každý v hospodě jednoduše vidět.

Harry nechal svou magii vstoupit do svých rukou, jak to udělal, když léčil Andyho, než přizval i mužovu magii, aby mu pomohla.

Vydechl a uvolnil pulz magie, když zašeptal: *Kletbo, odejdi.*

Okamžitě zjistil, že to nebylo, jako když léčil Andyho. Kletba byla hlouběji, více rozprostřená a silnější. O hodně silnější. Sevřel čelisti a zatlačil na magii hruběji, nedovoluje si ani pomyslet na to, že by nemusel uspět. Cítil, jak se magie propletla s mužovou krví a shromáždila se v srdci, kde přebývalo jádro kletby.

Harry zavřel oči a soustředil se tak namáhavě, jak dokázal, aby obklopil každou částečku kletby v mužově magii. Cítil, jak se mužovo svalstvo napjalo, i přes profesorovo kouzlo, když se snažil zápasit s kletbou.

V uších se mu ozývalo vytí, nejprve vzdálené, ale začínalo více a více narůstat na intenzitě, dokud mu z toho v uších nezvonilo.

Kletba nešla přemoci tak jednoduše jako ta u Andyho.

Vzedmul se v něm strach, když se mu v mysli objevila profesorova slova: Věci se mohou pokazit.

*Ne, ne, tohle nesmí selhat. Tohle bude fungovat!* syčel Harry zuřivě. Z hrudi mu povstala odlišná magie a kvapně se mu rozběhla po rukách až do muže.

Ta magie, kterou obdržel od Andyho ze zmizelé kletby.

Harry prudce otevřel oči, překvapený, že cítil nárůst bílé magie, která znovu posilovala jeho útok na kletbu, dokud nakonec nebyla kletba přemožena a zrušena. Bezprostředně potom se většina magie opouštějící zničenou kletbu rychle spojila s bílou magií a vrátila se do Harryho centra.

„V pořádku, pane Pottere?" zeptal se profesor Snape, jehož oči prozkoumávaly ty Harryho.

Harry na něj zamrkal, uvědomil si, že se stále nachází u zjizveného muže, a že nebyl odmrštěn, jako se tomu stalo u Andyho.

„Jsem v pořádku, pane. Jen to bylo trochu těžší než léčení Andyho," vysvětlil mu, stáhnul ruce a pomalu vstal, než se očima vrátil k muži, který nyní seděl opřený o zeď a nehýbal se.

„Finite," zamumlal Snape, čímž zrušil předchozí kouzlo.

Muž propukl ve vděčný pláč a na kolenou se připlazil k Harrymu. „Děkuji vám, pane Pottere, děkuji vám! Navždy budu vaším dlužníkem," sliboval mu, vzal Harryho za pravou ruku a oběma dlaněmi ji sevřel.

Harry se všiml, že se jeho oči změnily. Zornice vypadaly, jako by se barevně prolnuly s duhovkami. Bylo to docela přízračné.

„Je-je opravdu vyléčený?" zeptal se Tom, hostinský.

„Ano, je vyléčený," potvrdil Harry sebejistě, už v něm necítil žádnou známku kletby. „Ačkoliv se obávám, že vaše oči jsou výsledkem léčby, protože jste byl vlkodlakem tak dlouho," dodal a zadíval se zpět na muže.

„Och, to je mi jedno. I kdyby mě ta léčba měla oslepit, stále bych vám byl vděčný, jako jsem teď!" vyjekl, sklonil hlavu a dotkl se svým čelem hřbetu Harryho ruky.

„Už dále nenesete kletbu, ani kvůli ní nebudete trpět. Už nejste vlkodlak," zopakoval Harry.

Muž vydal další dojatý vzlyk. „Nezapomenu vám to, pane Pottere. Navždy jsem vám k službám. Jmenuji se Walter McCaffrey. Řekněte slovo a budu tam, kde mě budete potřebovat. Kdykoliv. Tak přísahám. Moc vám děkuji!

„Rádo se stalo, pane," pronesl Harry. Nevěděl, co jiného říct.

„Pane Pottere," oslovil ho Severus a přistoupil k němu. Harry pochopil. Museli jít.

Chlapec přikývl, než se rozhlédl a zjistil, že na něj každý v hostinci zírá, užasle a udiveně.

Severus nečekal, než se vzpamatují, a rychle nasměroval Harryho ke dveřím. Harry nic nenamítal.

„Uh, ve-veselé Vánoce, pane Pottere!" zakřičel Tom, když Harry a Snape kvapně odešli.

ooOoo

Po několik minut pokračovali v tichosti v chůzi ulicemi Londýna.

Severus věděl, že je Harry nervózní. Bez pochyby dumal nad tím, jestli na něj byl jeho profesor naštvaný či tak něco. Popravdě, Severus byl trochu nesvůj z toho, čeho byl právě svědkem.

V budoucnu viděl Harryho léčit mnoho lidí pomocí hadího jazyka, ale nikdy nespatřil nic takového, jako to, co právě zažil. Harryho zelené oči se změnily v bílé a jasně zářily mocí.

„Jak obtížné to bylo?" zeptal se a prolomil tak ticho, zatímco míjeli několik mudlovských obchodů.

Harry nadskočil kvůli tomu náhlému dotazu, než k němu váhavě vzhlédl. „Dost, pane. Na okamžik… jsem nevěděl, jestli to budu schopen zvládnout, ale pak ta magie z minula…"

Severus pozvedl obočí. „Magie z minula?" zeptal se.

Harry polknul a Severus zaslechl z jeho rukávu tiché zasyčení. Coral mu očividně dávala nějaké rady. Doufal, že dobré rady.

Harry si povzdechl. „Když jsem léčil Andyho, část magie, která zbyla po zničené kletbě, přešla do mě."

„A zbytek?"

„Do Andyho."

Severus se zamračil. „Informoval jste o tom někoho?"

Harry sklonil hlavu. Uvědomoval si, že si koleduje o pokárání. Zastavili na kraji prázdné ulice. „Ne."

Mistr lektvarů potlačil zavrčení. „Pane Pottere, napadlo vás někdy, že by tohle mohla být informace, kterou léčitelé měli vědět, když Andyho vyšetřovali. Nebo že by to mohlo uškodit vašemu vlastnímu magickému zdraví a vývoji?"

Harry pokračoval v zírání na zasněženou cestu. Severus cítil, jak v něm doutná pocit marnosti.

„Zatraceně, Harry, podívej se na mě!"

Harry zvedl vylekaně tvář, oči měl vytřeštěné.

Severus si toužil naplácat. Neměl v plánu takhle uklouznout a oslovit Harryho jeho křestním jménem, ale v tomto okamžiku byly na pořadu dne důležitější věci, ze kterých byl rozrušený.

„Chápete, jak to bylo nebezpečné? Nemohu uvěřit, že jste byl tak nezodpovědný! Jak dlouho víte o té magii, kterou jste obdržel z kletby?"

„Vnímal jsem, jak do mě vešla poté, co jsem ho vyléčil. Věděl jsem, že není nebezpečná. Cítil jsem, že byla dobrá a čistá. Neposkvrněná."

„To je vedlejší! Proč jste to nikomu neřekl?"

„Věděl jsem, že by to nikomu nepomohlo. Léčitelům málem švihlo z toho, co jsem udělal. Nechtěl jsem, aby si mysleli, že je ta kletba stále v Andym nebo že se rozšířila i do mě či něco takového. Jen jsem chtěl, aby se všechno uklidnilo," vyhrkl Harry rychle a snažil se potlačit knedlík v krku.

Nechtěl profesora zklamat, ale zřejmě se tak stalo.

„Prosím, pane profesore, je mi to líto. Nemyslel jsem si, že o něco jde."

Severus nakratinko zavřel oči a uklidnil se. Věděl, že tady s hněvem nikam nedojde. Otevřel oči a shlédl na něj. Připomínal sám sobě, že Harry je stále ještě prváček, bez ohledu na to, jak jsou jeho magické schopnosti vyspělé.

„Vaše oči bíle zářily, když jste léčil pana McCaffreye, Pottere. Předpokládám správně, že ta magie, kterou jste obdržel z kletby, je bílá?"

Harry zamrkal, než přikývl.

„Dostal jste při léčení pana McCaffeye více této magie?"

„Ano, ačkoliv nějaká zůstala v něm, stejně jako u Andyho."

Severus přikývl, pokoušeje se porozumět tomu, co přesně tato magie dělá.

„Pomohla mi, pane. Když jsem začal bojovat s kletbou, přispěchala a opravdu rychle se o ni postarala," řekl Harry, doufal, že profesor není tak rozzlobený, jak se na počátku obával. „Jako by to pro ni byl nějaký kryptonit."

Severus se odmlčel, zpracovával Harryho slova.

„Budeme tomu muset věnovat pozornost, pane Pottere. Tohle je pro nás neprobádané území. Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel."

Harry beze slova přikývl, vzhlížel k němu s omluvnýma a trochu uslzenýma očima. Očividně ho ta myšlenka, že svého profesora zklamal, dosti zasáhla.

Severus si uvědomoval, že je nutné všechno urovnat a ve stejnou chvíli se ujistit, že Harry pochopil, proč ho nepotěšilo, že si tu informaci o bílé magii nechával pro sebe. Třebaže bylo jisté, že si to Harry dal během toho jeho krátkého křiku dohromady.

„Pane Pottere, chápete, proč jsem na vás byl rozzlobený?" zeptal se zvolna, udržoval svůj hlas na stejné úrovni.

Harry polkl a prkenně přikývl.

„Proč?" zeptal se Severus, chtěl to slyšet nahlas.

„Já… Zatajil jsem něco, co by mohlo být pro ostatní důležité."

Severus přikývl, docela potěšený, že nebylo na Harryho nutné tlačit, aby dostal svou odpověď, a že byl Harry schopen dát se dohromady a souvisle se vyslovit. Netoužil po uplakaném prváčkovi.

„Chápu, že to tehdy vypadalo, že bude nejlepší si tu informaci nechat pro sebe, ale mohl jste později do nemocnice poslat sovu, aby mohli Andyho zkontrolovat pečlivěji poté, co se už ujistili, že je kletba pryč. Jsem si také jistý, že by Andy rád věděl, že do něj vstoupila tahle bílá magie. A jeho rodiče určitě mají právo to vědět."

„Napíšu jim hned zítra," odpověděl Harry tiše.

Severus přikývl. „Avšak, zvážíme-li to všechno, udělal jste dobře, že jste jim neřekl, že se něco z toho dostalo i do vás. Ale – stále jste to měl někomu oznámit. A tím někým myslím dospělého."

Harry pozvedl obočí, než se dokázal zastavit.

Severus si povzdechl. „Ještě bych mohl Dursleyovi proklít," zašeptal nenávistně, než se vrátil k tématu. „Mohl jste napsat sovu mně nebo madam Pomfreyové."

Harry sklonil hlavu.

„Podívejte se na mě, pane Pottere," vybídl ho vlídně. Harry tak učinil. „Poučte se z toho. To je vše, co žádám. Pamatujte si, že máte kolem sebe dospělé, kteří chtějí a potřebují být zpraveni o věcech, které se vás týkají, ať už máte pocit, že je to důležité či nikoliv."

Harry drobně kývl, ale to profesorovi stačilo.

Severus Harrymu položil pevně, ale jemně ruku na rameno. „No, jsem si jistý, že už byl Denní věštec o vašem skutku informován. Dostaňme se tedy na Malfoy Manor dřív, než nás odchytí nějací reportéři."

ooOoo

„Bylo to úžasné! Prostě se toho muže dotkl, něco zašeptal, a pak se objevil záblesk světla!"

„Oči mu během toho bíle žhnuly."

„Och, nemůžu uvěřit, že tady skutečně byl! Ve vzduchu jste mohl cítit, jak magie narůstá, když to dělal."

Po celé Příčné ulici a v Děravém kotlíku si lidé vzrušeně povídali. Reportérům zabralo jen několik minut, než se začali objevovat a podněcovat lidi, aby tu událost popisovali znovu a znovu.

Tomův podnik toho dne zažíval prudký rozkvět. Každý chtěl vidět, kde se to léčení odehrálo a pokleknout právě tam kde Harry Potter.

ooOoo

Harry a Severus opustili Záchranný autobus a vstoupili na cestu procházející srdcem Wiltshire.

Jízda probíhala přesně, jak Severus očekával, což bylo politováníhodné. Většinu vyjížďky musel Harryho usměrňovat, ale dosáhl toho, co chtěl. Chlapec nyní věděl o všech tradičních kouzelnických způsobech přepravy a jak je používat. Byl to jen malý detail, ale mohl by být pro Harryho důležitý v případě nouze.

„Takže, tady Malfoyovi bydlí?" zeptal se Harry, zatímco šel těsně vedle profesora.

„Ano, pane Pottere. Je v majetku jejich rodiny po staletí," pronesl Severus. Byl rád, že se Harry tak rychle otřepal z jejich předchozího rozhovoru. Prošli dlouhou cestu, která vedla k předním dveřím. Severus položil ruku Harrymu na záda. „Pamatujte, vaše slova mají váhu."

„Budu to mít na paměti, pane," odpověděl Harry.

„Vždy mi zůstávejte na dohled," poučil ho Severus.

„Zůstanu, pane," slíbil Harry, když dorazili ke vchodu.

A s tím Severus zaklepal na zdobené dveře.

Otevřely se o chvilku později. Dobře oblečená žena jim je podržela dokořán.

Měla na sobě drahé, zelené šaty z mnoha vrstev doplněné světle červenou rtěnkou, štědrou dávkou očních stínů, blonďatými vlasy se zvýrazněným obočím. Harry ji okamžitě přirovnal k postavě z tetiny oblíbené telenovely. Vypadala velmi… zámožně.

„Dobrý večer, Severusi," oslovila ho a sklonila směrem k profesorovi hlavu ve formálním pozdravu, než se očima stočila dolů na Harryho.

Harry jí věnoval drobný úsměv, usoudil, že je to slušnost, než se pohnul a napřáhnul k ní ruku, aby se představil. Avšak tak daleko se nedostal.

„Pane Pottere," vydechla, udělala krok vpřed a položila mu něžně dlaň na tvář.

Harry stál jako přimražený.

Po chvíli svou ruku stáhla a vypadala trochu rozpačitě, což byl nezvyklý pohled.

„Odpusťte, pane Pottere. Nemohla jsem se vašeho příchodu dočkat a v tom okamžiku mi nebylo pomoci. Jsem Narcissa Malfoyová, Dracova matka," řekla, její oči přetékaly vřelostí, když na něj tak dál hleděla.

Harryho obočí se zvedlo v porozumění. „Rád vás poznávám, paní Malfoyová," odpověděl.

Usmála se a ustoupila stranou. „Prosím, pojďte."

Harry a Severus vstoupili, následovali ji nahoru po kamenných schodech, pak doprava a do oficiální jídelny. Byla to velká místnost s velmi dlouhým, úzkým stolem postaveným přímo před obrovským krbem. Na druhé straně stolu, mimo krb, byl otevřený prostor pro tanec či další společenské aktivity. Na stole už bylo připraveno malé občerstvení a zhruba dva tucty lidí se pohybovaly po vyzdobené místnosti. V rohu stál Vánoční stromek s mnoha ozdobami, které se vznášely kolem.

Harry a Severus vešli a zastavili se.

Harry si všiml Draca, hovořícího se svým otcem a dalším mužem, kterého neznal. Ten měl na hlavě cylindr a na sobě ten nejpříšernější zelený oblek, jaký Harry kdy viděl. Zahlédl také Gregoryho Goylea, Vincenta Crabbea, Theodora Notta, Pansy Parkinsonovou a Daphne Greengrassovou. Postávali vedle svých rodičů u stolu a ujídali sušenky a cukroví.

„Luciusi, náš vážený host dorazil," oznámila Narcissa, čímž přerušila veškerou konverzaci v místnosti.

„Ach!" pravil Lucius a záměrně se otočil přímo za hlasem své ženy. „Výborně!"

Harry zůstával tam, kde byl. Stál přímo vedle Severuse. Coral v utěšujícím gestu zesílila tlak šupin kolem jeho zápěstí, když se k nim pan Malfoy přiblížil. Draco následoval svého otce, široce se na Harryho usmíval. Všichni se otočili, aby je mohli sledovat.

„Pane Pottere! Lucius Malfoy. Konečně se setkáváme," prohlásil muž, přešel před Harryho a napřáhl ruku, aby se s ním přivítal.

Harry opětoval jeho úchop a potřásl si s ním. Kývl mu na pozdrav, než Lucius uvolnil jeho ruku, aby se pozdravil s profesorem Snapem. Harry využil té příležitosti, aby vytáhl svůj dar pro hostitele, a když se k němu vrátila Malfoyova pozornost, už dárek pro Luciuse držel. „Bylo mi řečeno, že je pro takové příležitosti, jako je tato, vhodné přinést hostiteli dárek," řekl Harry. „Doufám, že se vám bude líbit."

Lucius balíček převzal a nalezl v něm pár černých kožených rukavic, na jejichž manžetách se směle vyjímalo písmeno M. Věnoval mu pousmání, byl tím darem docela otevřeně zaujatý.

„Děkuji vám, pane Pottere, a ačkoliv jsem šťastný, že mohu přijmout tento dar, věřím, že víte, že jsem to já, kdo by měl dary udělovat vám za to, co jste učinil pro mou rodinu," řekl klidný hlasem. Nebezpečně klidným, pomyslel si Harry.

Harry letmo pohlédl na Draca a zjistil, že jeho přítel náhle vypadá poměrně vážně. Připomněl si profesorův dopis a doporučení.

„Ano, pane Malfoyi," odpověděl Harry. Rozhodl se, že bude přímočarý.

Lucius se usmál, ačkoliv Harry měl pocit, že to bylo dosti nucené. „Prosím, pane Pottere, vezmete si ze stolu, cokoliv si přejete k jídlu. Narcissa na přípravě dnešního dne nešetřila," naléhal a vedl je k dlouhému stolu s občerstvením. „A nyní mi dovolte, abych vás představil ostatním hostům."

Harry se ze slušnosti chopil hromádky sušenek, aby se zasytil, než bude večeře. A pak stočil svou pozornost k nejbližší skupince hostů.

„Jsem si jistý, že už jste v Bradavicích potkal mladého pana Vincenta Crabbea," začal Lucius. Když se mu dostalo od Harryho přikývnutí, pokračoval: „Toto jsou jeho rodiče, Markov a Deborah Crabbeovi."

Všichni ostatní v místnosti zůstávali bez hnutí a potichu, sledovali tu odehrávající se výměnu zdvořilostí před sebou.

Harry obcházel kolem a seznamoval se s ostatními, včetně Goyleových, Parkinsonových, Nottových, Flintových, Greengrassových a několika členů školské rady s chotěmi.

Harry se pokoušel ignorovat jejich omráčené pohledy, když ho pan Malfoy seznamoval s představenými jednotlivých pozvaných rodin a oni na oplátku představili své rodiny. Greg Goyle byl tak zabedněný jako obvykle. Theodor Nott byl z Harryho paf, ale zůstával stejně klidný jako jeho otec. Markus Flint byl strnulý, ale rukou Harrymu potřásl vitálně. Pansy Parkinsonová mu rozpačitě, nesměle mávla. Daphne Greengrassová a její mladší sestra, Astorie, se drobně uklonily, ačkoliv Daphne setkání s Harrym tolik nezasáhlo. Členové školní rady a jejich manželky na něj byli zvědaví, ale chovali se zdvořile.

Brzy poté byl Harry nasměrován k muži, kterého dříve, když přišel do místnosti, viděl mluvit s panem Malfoyem.

„Pane Pottere, tohle je Kornelius Popletal, ministr kouzel," uvedl pan Malfoy. „Pane ministře, Harry Potter."

Popletal chytil Harryho nedočkavě za ruku. „Jsem tak rád, že tě konečně potkávám, Harry. Můžu ti říkat Harry?"

„Jistě," potvrdil Harry s pokrčením ramen, když Popletal letmo pohlédl na profesora Snapea po Harryho boku.

„Profesore Snape," pozdravil ho Popletal.

„Pane ministře," vrátil mu to Snape s pokývnutím.

Popletal se znovu zaměřil na Harryho, okamžitě ignoroval profesorovu přítomnost. „Harry, mohl bych s tebou mluvit?" zeptal se a posunkem naznačil pryč od zbytku hostů.

„Samozřejmě. O čem, pane?" zeptal se Harry, když následoval ministra do tiššího koutku místnosti.

Profesor Snape šel za nimi, ale ne příliš těsně. Zůstával dostatečně blízko, aby všechno slyšel, a kdyby bylo potřeba, zasáhl.

„Před nedávnem jsem se setkal s Hovelovými," začal Popletal. „Jsou vám opravdu vděční."

Harry rychle přemýšlel. Dumal, jestli bude na místě skromnost nebo ne. „Jsem šťastný, že jsem mohl vyléčit jejich syna," odpověděl prostě.

Popletal se usmál. „Jsem si jistý, že jste," řekl, poklepal Harrymu na rameno a odmlčel se.

„Chtěl jste o něčem mluvit, pane ministře?" zeptal se Harry, když se Popletal neměl k pokračování.

„Ano, ano, přesně tak, Harry. Po tom, co jsi udělal pro malého Andyho, jsem přemýšlel, jestli bys byl ochotný pokusit se pomoci i ostatním. Pochop, přicházejí za mnou lidé a žádají si tebe a… No, nemůžu jednoduše nechat jejich žádosti nevyslyšené. Jsem koneckonců ministr."

„Co přesně chcete, abych udělal?" zeptal se Harry, vzpomínaje na profesorovo varování ohledně ministra.

„No, rád bych si vyhradil nějaký čas, abychom určili hranice tvých schopností léčení lykantropie. Například, jestli dokážeš vyléčit i dospělé vlkodlaky? Jestli zvládneš uzdravit ty, kteří byli pokousáni již před dlouhou dobou, nebo jen ty právě pokousané?"

„Před několika hodinami jsem vyléčil jednoho dospělého," prohodil Harry nenuceně. „Byl vlkodlakem po velmi dlouhou dobu a měl jizvy, které to dokazovaly."

Popletal se vyjevil. „Dospělého? Před několika hodinami? Kde?"

„V Děravém kotlíku."

„Viděl tě někdo?" zeptal se Popletal šokovaně.

„Och, jo, jistě. Každý, kdo byl právě v tom čase v Děravém kotlíku."

„A je opravdu vyléčený?" ptal se dál Popletal.

„Jo," odvětil Harry a sledoval, jak Popletal vykulil oči.

„Prosím za prominutí, pane Pottere. Musím se vrátit na Ministerstvo."

„Jistě, pane. Rád jsem vás potkal."

Popletal se pokusil rychle rozloučit s Luciusem, než se prohnal krbem.

„Řekl jste mu o panu McCaffreym, jak vidím," konstatoval profesor Snape pobaveně, když se k němu Harry připojil.

„Ano, pane, ale proč potřeboval tak naléhavě odejít?" zajímal se Harry.

„Musí si ověřit vaše slova, a až to udělá, mám za to, že se bude chtít připravit na tisk."

„Och."

„Nemějte z toho obavy," chlácholil ho Snape a odvedl jej zpět na večírek. „Už se stalo. Nikdo s tím nic nenadělá."

Harry si povzdechl. „Tohle bude rozsáhlejší než uzdravení Andyho, že?"

„To bez pochyb, ale až se to nakonec usadí, budete, doufejme, schopen pomoci mnoha lidem," zašeptal profesor.

Harry mu věnoval pousmání.

„Hej, Pottere," zvolal Draco přicházející k němu.

„Ahoj, Draco," odpověděl Harry. Ulevilo se mu, že tady byla alespoň jedna osoba (mimo profesora Snapea), která se k němu chovala normálně.

„Večeře už je připravená. Otec chce, aby sis sedl vedle něj po jeho pravici," řekl. „Já budu nalevo."

„Dobře."

„Vedle tebe pak bude Daphne Greengrassová. Je to přijatelné?"

Harry přikývl. Přemýšlel, proč se ho ptají na zasedací pořádek.

O pět minut později bylo prostřeno a pan Malfoy všem pokynul, aby zasedli k večeři, zatímco u čela stolu odsunul židli pro Harryho.

ooOoo

„Jmenuje se Walter McCaffrey, ministře," informoval ho léčitel před pokojem u svatého Munga. „A máme ho na seznamu vlkodlaků."

„Už jste provedli testy? Je stále vlkodlak?" vyptával se Popletal.

„Testy jsme udělali a právě jsme dostali výsledky. A ne, není vlkodlak… už ne."

„Chci s ním mluvit."

„Samozřejmě, ministře."

ooOoo

Všichni se chopili svých míst, stáli za svými židlemi. Ze stolu bylo sklizeno drobné občerstvení a nyní byl překrytý formálním, temně zeleným ubrusem.

Pan Malfoy setrvával v čele stolu spolu s Harrym po jeho pravé straně a Dracem po levé. Vedle Draca stála Pansy Parkinsonová, po ní pak profesor Snape. U Harryho z druhé strany byla Daphne Greengrassová a vedle ní pak pan Greengrass. Narcissa byla usazená na druhém konci stolu s paní Greengrassovou po své pravici a paní Nottovou po levici.

Lucius si do ruky přivolal skleničku ze stolu, a pak na ni lehce poklepal hůlkou, čímž se velkolepě rozezvučela.

„Než se usadíme k večeři, rád bych poděkoval všem, že jste dnes večer přišli. Věřím, že jste se až dosud dobře bavili," pronesl Lucius s prohnaným úsměvem, než stočil svou pozornost k Harrymu po svém boku. „Také bych rád ještě jednou formálně poděkoval panu Potterovi za to, co udělal pro moji rodinu. Děkuji vám, že jste přišel, pane Pottere. Je pro nás ctí, že jste tady."

Harry uctivě sklonil hlavu. „Jsem šťastný, že tady mohu být, pane Malfoyi."

Lucius pozvedl skleničku, aby mu vzdal poctu, než všem pokynul, že se mají posadit. Když byli konečně usazeni, objevilo se jídlo a pití. A když pan Malfoy ukousl první sousto, mohla večeře začít.

„Co vás tak zajímá na léčení, pane Pottere?" zeptala se paní Greengrassová, když všichni začali jíst.

„Už ve škole se mi vždycky líbila představa stát se doktorem, mudlovským léčitelem, takže, když mi profesor Snape věnoval knihu o hadím jazyce a řekl mi, že je to ta nejmocnější magie pro léčení a ochranu… No, odtud to vzešlo," odpověděl.

„Jaké máte plány do budoucna?" zeptal se Lucius.

„Pokračovat ve studiu v Bradavicích, samozřejmě, a zlepšovat své schopnosti hadího jazyka."

„Líbí se vám v Bradavicích?" optal se člen školské rady.

Harry si nedokázal vzpomenout na jeho celé jméno, ale příjmení bylo Perkins.

„Líbí a moc. Staly se, no, více než mým druhým domovem," přiznal Harry upřímně.

„Vyrostl jste v domě vašich příbuzných, u sestry své matky, správně?" ujišťoval se Lucius, než se dal znovu do jídla.

„Ano, pane. U Dursleyových."

„U mudlů?" ptal se dál, ačkoliv to nebyla v podstatě otázka, a v hlase mu částečně zazněl posměch.

„Ano, pane. Nemají rádi magii, abych byl upřímný. Pokusili se mi zabránit navštěvovat Bradavice, ale Hagrid mě stejně našel," řekl Harry s úsměvem.

„Nemají rádi magii?" ptal se udiveně Draco. „Člověk by si myslel, že mudly magie zaujme a ohromí."

Harry zavrtěl hlavou. Nemohl tak vidět, jak se profesor Snape niterně zarazil a přál si, aby se rozhovor vydal jiným směrem. „Člověk by si to myslel…"

„Ti směšní mudlové," prakticky vyštěkl Lucius, než taktně změnil téma rozhovoru. „Takže, jak se k vám mrzimorští chovají, pane Pottere? Připouštím, že to není zrovna kolej, kterou jsem očekával pro Chlapce-který-přežil."

„To nejste jediný, ale myslím, že měl Moudrý klobouk pravdu. Profesorka Sproutová je skvělá," odpověděl Harry, než dojedl salát.

Nezávazná konverzace pokračovala i během jídla. Když bylo po něm, misky a talíře zmizely, než se objevily nové, naložené dalším chodem večeře. Harry reagoval na občasné dotazy, ale byl trochu překvapený, že se nikdo nezeptal na Andyho a léčbu vlkodlaků. Možná probírání takových věcí neodpovídalo náležité etiketě?

Nakonec sáhli po zákusku.

„Pane Pottere," ozval se pan Nott, když si odkrojil kousek, „zajímalo by mě, jak dlouho praktikujete léčení v hadím jazyce?"

„No, ve vlaku do Bradavic jsem léčil Nevilla a to bylo poprvé, co jsem to zkoušel."

Lucius pozvedl obočí. „Takže jste teprve začínal užívat hadí jazyk těch několik týdnů před nehodou?"

Bylo očividné, že tou nehodou, na kterou odkazoval, byla ta, za kterou Draco málem zaplatil životem.

„Ano, pane," potvrdil Harry.

„Neuvěřitelné," zašeptal Marcus Flint. „A používáte k tomu hada?"

„Ano, Coral mi pomáhá."

„Pokračuj, Pottere, ukaž jim Coral," dožadoval se Draco náhle. „Vím, že mamka ji chce vidět už od té doby, co tehdy odešla z ošetřovny."

Lucius a ostatní se v sedadlech napřímili a několik z nich se posunulo trochu kupředu, když Harry vyhrnul rukáv a odhalil tak Coral obtočenou kolem zjizveného zápěstí a ruky.

„Ta je úžasná," zajásal Perkins. Ač si všiml Harryho jizvy, rozhodl se to nekomentovat.

Coral hrdě zdvihla hlavu.

„Je to magická korálovka, jak vidím," podotkl Lucius souhlasně. „Nádherný tvor."

„Je báječná." Harry jemně položil prst na její hlavu. „Jestli si ji chcete pohladit, můžete," nabídl Harry.

„Ou, ne, to…" začala Pansy, jen aby ji přerušila Daphne.

„Já bych chtěla," vyhrkla Daphne a vztáhla ke Coral ruku.

Coral šťastně natáhla hlavu a nechala se zlehka pohladit.

*Tahle se mi líbí. A také její jméno. Greengrassová. Výtečné,* zasyčela Coral.

Harry se zasmál.

„Říkala něco, Pottere?" zeptal se Draco. Dokázal lépe zachytit zvuk hadího jazyka než většina ostatních, protože byl Harryho kamarádem.

„Jo, líbí se jí jméno Greengrass. Oceňuje, že je to hodnotné, silné jméno," odpověděl Harry.

Daphne a její sestra se začervenaly. Pan Greengrass se potěšeně napřímil, zatímco paní Greenrassová se mile, souhlasně usmála.

Brzy poté se paní Malfoyová postavila a zvedla sklenici. Rychle tak upoutala jejich pozornost.

„Ráda bych teď pronesla přípitek," začala, než pozvedla skleničku k Harrymu. „Pane Pottere, ať jsou vám magie a štěstěna vždy nakloněny a ať je váš život dlouhý a naplněný. Na Harryho Pottera."

„Na Harryho Pottera," zopakovali všichni kromě Harryho. Pozvedli své sklenice a upili doušek spolu s paní Malfoyovou.

Narcissa se usmála, sklonila skleničku, ale zůstala stát.

„Pane Pottere, můj manžel a já bychom vám teď rádi dali dar jako poděkování za záchranu života mého syna," pronesla a věnovala Luciusovi významný pohled.

Lucius povstal.

„Dobby," zvolal.

PUK.

Harry trochu naskočil tím náhlým zvukem a také proto, že se přímo mezi ním a panem Malfoyem objevilo podivné stvoření. Harry zamrkal a pokusil se přijít na to, na co se to přesně dívá. To stvoření bylo oblečené v ošumělém povlaku na polštář a mělo velké uši a dlouhý špičatý nos.

„Dobby je tady, pane. Co může Dobby pro pána udělat?" zeptal se Dobby s hlubokou úklonou.

„Pane Pottere, prosím, postavte se tady," řekl Lucius a ukázal asi stopu od rohu stolu vedle Dobbyho.

Harry to provedl poté, co obdržel sotva patrné přikývnuté od profesora Snapea.

„Já, Lucius Malfoy, tímto z vděčnosti dávám do plného vlastnictví Dobbyho, domácího skřítka, panu Harry Jamesi Potterovi. Pane Pottere, přijímáte tohoto domácího skřítka do svého vlastnictví a zároveň dar jako projev uznání?"

Harry zamrkal, shlédl dolů na domácího skřítka, který na něj hleděl s neuvěřitelně velkýma očima, než se zpátky zadíval na pana Malfoye. „Přijímám. Děkuji vám, pane Malfoyi. Je to velkorysý dar."

Coral náhle zalapala po dechu. *Harry, cítil jsi to? Přesun magie.*

Lucius na Harryho krátce kývl, než mu pokynul, aby se vrátil na židli.

Dobby zůstával jako přilepený na svém místě, stále zíral na Harryho s doširoka otevřenýma očima. Harry se na něj podíval ze své židle, a pak k němu natáhl ruku.

„Pane?" zeptal se Dobby nejistě, když přijal Harryho pravici.

„Rád tě poznávám, Dobby," pronesl Harry laskavě.

„Můžete mu nařídit, cokoliv chcete. Jste jeho pán, je s vámi nyní svázaný," dodal Lucius rozhodně. „Můžete ho nechat na vás počkat venku, pokud si přejete."

Harry měl zřetelný pocit, že pan Malfoy už Dobbyho nechce ve svém domě.

„Um, jdi napřed a počkej na mě v sídle Longbottomových, Dobby, pokud ti to nezpůsobí potíže," řekl Harry.

„Samozřejmě, pane, žádné potíže. Dobby tam počká na pána," potvrdil Dobby rychle, než se s prásknutím přemístil.

„Dobby se ti bude líbit, Pottere," prohlásil Draco. „Občas dokáže být dosti zábavný."

Harry se usmál, ačkoliv uvnitř se mu motala hlava. To právě dostal otroka?

ooOoo

Severus si úlevně oddechl, když se večírek konečně blížil k závěru.

„Děkujeme vám za příjemný večer, Narcisso," pronesl.

„Och, bylo nám potěšením, Severusi," odvětila.

On a Harry stáli ve vstupní hale spolu s Malfoyovými. Většina ostatních hostů odešla krbem před několika minutami.

„Pane Pottere, děkujeme, že jste přišel," prohlásila paní Malfoyová upřímně. „Doufám, že jste se bavil."

„Velmi, paní Malfoyová, děkuji vám," odpověděl Harry. „A Coral rovněž. Líbila se jí všechna ta pozornost."

Narcissa se usmála. Když se podívala na Harryho zakryté zápěstí, zahlédla Coralin mrštný jazyk mihnout se zpod rukávu hábitu.

„Pane Pottere," přidal se Lucius a přistoupil k němu s napřaženou rukou.

„Děkuji vám za pozvání, pane Malfoyi," vyslovil Harry, když přijímal nabízenou ruku.

„Bylo mi potěšením, pane Pottere."