To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 13: Státní bohatství

„Co si myslíte o svém prvním formálním večírku?" zeptal se Severus, když kráčeli k domu Longbottomových.

Bylo asi půl dvanácté a noc byla chladná. Začínal padat sníh.

„Bylo to… zajímavé," vyjádřil se Harry zpětně přemýšlející o Dobbym.

Severus se ušklíbl. „Ano, to bylo."

„Pane, je Dobby něco jako… otrok?" hlesl se Harry váhavě, zatímco zpomaloval své kroky.

Profesor zadržel povzdech. Věděl, že bude nutné postupovat opatrně. Dobby a Harry si byli v lecčems podobní.

„Dobby je domácí skřítek a ano, pro Malfoyovi byl otrokem." Zastavil se a obrátil se k Harrymu čelem. „Musíte pochopit, pane Pottere, že v kouzelnickém světě ve starých kouzelnických rodinách domácí skřítci slouží. Jsou s nimi svázáni a většina z jejich magie pochází z pouta s pánem domu. Když mají práci, daří se jim dobře, ale pokud jim něco zabrání sloužit, upadnou do beznaděje. Oni práci skutečně milují, nacházejí v ní svůj smysl. Pamatujte na to, že pro cítící bytost je smysl života důležitý. Bez něj jsou ztracení, upadnou do deprese nebo se změní v něco, čím by neměli být. Mnoho temných čarodějů je prostě jen osobou, která se snaží najít důvod pro svou existenci a nemůže pochopit, že život ve službě může být více naplňující než život podrobitele."

Harry polkl. „Je tohle Voldemortův problém?"

Severusovi poklesla brada nad tím, že Harry užil přítomný čas – je. Ten chlapec tomu porozuměl.

„To nevím. Před dlouhou dobou studoval v Bradavicích. Jmenoval se Tom Rolvoj Raddle. Stal se prefektem a získal tu nejvyšší známku téměř ze všech předmětů. Dokonce i ředitel připouští, že byl Voldemort možná nejnadanějším bradavickým studentem, kterého kdy viděl."

Harry pozvedl obočí.

„Bohužel se zdá, že někteří z nejnadanějších jedinců to mají rovněž nejnáročnější, aby našli hodnotný smysl života. Možná je to proto, že se nikdy doopravdy nesnažili, když jim tolik věcí šlo tak snadno, a tak se jen zřídka setkají s pocitem dobře vykonané práce – což jim jejich hledání smyslu života ještě ztíží. Ale to jsem odbočil, zpět k aktuálnímu tématu. Máte nějaké otázky, které se týkají domácích skřítků?"

„No, jak chytří jsou? Vím, že umí mluvit, ale, myslím tím… jsou něco jako inteligentnější psi nebo tak?"

Severus se usmál. Jediným důvodem, proč se nerozesmál, bylo, že to byla celkem rozumná otázka, zejména pro někoho, kdo vyrostl u mudlů. „Ne, jsou stejně chytří jako většina jiných bytostí a stejně tak jsou schopni citu. Což mi připomíná – oblečení. Pokud dá pán domácímu skřítkovi oblečení, osvobodí ho tím z jeho služeb. Jenže vy teď musíte pochopit, že domácí skřítkové věří, že je to ta nejhorší věc, kterou jim pán může udělat. Pro většinu z jejich druhu, je to ta nejpříšernější věc, kterou by domácí skřítek mohl ve svém životě zažít."

„Takže služba jejich pánům je pro ně ctí?" zajímal se Harry.

„Ano."

Harry letmo pohlédl na sídlo Longbottomových. „Ale já nechci sluhu."

„A kdo říká, že to musí být váš sluha? Já mám domácí skřítku, která je mi něčím víc než jen užitečnou společnicí. A rovněž věřím, že i Longbottomovi mají skřítky. Ano, Dobby je k vám připoutaný, ale to mu prospěje stejně jako vám. Chápete?"

„Myslím, že… ano, profesore."

„Dobře," řekl, než sáhl do kapsy a vyndal malinký zmenšený balíček. Zvětšil ho na původní velikost a podal ho Harrymu. „Toto je od Hovelových. Poslali to včera, a jelikož paní Longbottomová nechtěla být zavalená sovami, tak to bylo přeposláno do Bradavic spolu se zbytkem vaší pošty."

„Zbytkem mé pošty?"

„Dostal jste přes tucet dopisů. Nebojte se, žádný z nich není naléhavý a klidně vyčká na váš návrat do školy. Většina z nich je bez pochyby od fanoušků, kteří doufají, že získají váš podpis. Ve skutečnosti na ně ani nemusíte odpovídat. Možná by bylo prostě nejlepší je nechat být."

„Ale není to neomalené?"

Severus naklonil hlavu na souhlas. „Možná, ale vy jste dostával dopisy, už když jste byl kojenec. Díky Merlinovi se o ně postaralo několik důvěryhodných lidí a umístilo je do speciálních úschovných desek a všechny hodnotné věci přeneslo do vašeho rodinného trezoru."

„Lidé mi posílali věci?" ujišťoval se Harry s očima dokořán.

„Povětšinou peníze. Merlindík, že jsou čarodějové v tomto ohledu praktičtí. Těch několik předmětů, které jste obdržel, je ve vašem rodinném trezoru. Jde o magické předměty určené pro dospělé kouzelníky."

„Jako co třeba?"

„No, pokud si dobře vzpomínám, tak vám někdo poslal kouzelné brnění. Pro vás je teď příliš velké, ale až budete vycházet školu, jistě vám padne."

„Páni," vydechl Harry, když se dostali k předním dveřím.

ooOoo

Brumbál si povzdechl. Ulevilo se mu, že už je tomuto dni konec, ale na zbytek týdne se netěšil.

Kornelius ho brzy poté, co si ověřil, že Harry doopravdy vyléčil dospělého vlkodlaka, urgoval o setkání. Shromáždění Starostolce pak trvalo dvě hodiny a celý ten čas se probíral případ pana Pottera. Následovaly debaty o tom, zda by měli či neměli pana Pottera požádat o vyléčení ostatních a také jak to všechno zorganizovat, pokud by souhlasil. Avšak všechny proslovy byly brzy přerušeny a shromáždění bylo rozpuštěno, když dorazily zprávy, že se několik vůdců blízkých zemí domáhá rozmluvy s nejvyššími představiteli Ministerstva ohledně novinek týkajících se Waltera McCoffreye.

To všechno nakonec vedlo Brumbála k tomu, že musel o hodinu později svolat shromáždění Mezinárodního sdružení kouzelníků.

Vzhledem k tomu, že byl Nejhlavnějším hlavounem, padlo na něj břímě, aby uvedl řád do chaosu, který nastal rychle po Popletalově prohlášení, že pan Potter uspěl ve svém konání.

Někteří z nich byli u vytržení, ale pak rychle začali vykřikovat otázky a ptát se, například jestli by byl pan Potter ochotný poskytnout své služby, zatímco ostatní, skeptici, se domáhali ujištění, že byl ten zázrak potvrzen někým dalším vně Ministerstva.

Všechno to bylo docela stresující, ale nakonec, po dlouhém a náročném průběhu, všichni přítomní dospěli k rozhodnutí, na kterém se společně dohodli, nebo minimálně valná většina z nich.

Brzy, pravděpodobně po Vánocích, ale stále ještě během prázdnin, ministr jménem kouzelnického světa – ne prostě jen Ministerstva – požádá pana Pottera, aby se zúčastnil mezinárodního shromáždění. I když léčitelé od svatého Munga i mimo Ministerstvo potvrdili úspěch jeho léčby, stále mělo mnoho lidí pochybnosti a požadovali, aby pan Potter na důkaz vyléčil vlkodlaka i z jejich země. Po mnoha debatách bylo rozhodnuto, že každá ze čtrnácti zemí přivede svého vlkodlaka, aby se vyléčení ověřilo.

Brumbál si pomyslel, že to byl vcelku čestný kompromis, alespoň srovnatelný s ostatními návrhy, avšak i tak se mu stále nelíbila myšlenka, že budou Harryho ukazovat širšímu publiku a nutit ho používat kouzelnické umění, které bylo z velké části neznámé. Ale to bylo mimo jeho pravomoci. Jistě, byl hlavounem MSK, tím, který udržoval řád a ujišťoval se, že byl každý názor vyslyšen a prodiskutován, ale nemohl hlasovat, ledaže by to bylo nerozhodně.

Fawkes tiše, povzbudivě zazpíval.

„Děkuji ti, můj starý příteli, ale opravdu bych si přál, aby to všechno bylo jinak. Harry by měl zůstat bezstarostným chlapcem. Nechci ho strčit do tohohle všeho, pod drobnohled národů." Zavrtěl hlavou. „Ale mám za to, že je opravdu výjimečný a úžasný. A nic, co by kdo udělal, to nezmění. Jen si přeji, aby mohl zůstat sám sebou, aniž by na něj většina zírala jako na zázrak či naopak na někoho nepřijatelného."

Fawkes znovu tiše zatrylkoval, téměř jako na souhlas.

Ředitel se zadíval na hodiny. Severus by se měl brzy vrátit. Albus doufal, že večírek u Malfoyových šel hladčeji než jeho den.

Nakonec začal za svým stolem skoro dřímat, než plameny vzplály a vystoupil z nich mistr lektvarů.

„Řediteli."

„Ach, Severusi, doufám, že večírek proběhl poklidně," staral se, naznačuje mladšímu muži, aby se posadil. Měli toho mnoho k prodiskutování.

„Šlo to lépe, než jsem očekával, ačkoliv se panu Potterovi zdálo trochu obtížné přijmout Malfoyův dar, třebaže se už stal oficiálním."

Brumbál tázavě pozvedl obočí. „Mohu to brát tak, že to byl propracovaný dar?"

Severus se ušklíbl. „Propracovaný není zcela přesný popis. Ne. Pan Potter je nyní majitelem Dobbyho, domácího skřítka."

Ředitelovi se rozšířily zornice. „Tak to je… neočekávané."

„Vskutku."

ooOoo

Harry vešel do ložnice. Profesor Snape už odešel, ale předtím ještě informoval paní Longbottomovou o Dobbym a ujistil ji, že na večírku nedošlo k žádné komplikaci. Vzala ho za slovo, a pak Harryho poslala do postele.

Neville už spal, což nebylo žádným překvapením, když mu paní Longbottomová oznámila, že ho přiměla jít spát jako obvykle a nedovolila mu zůstat vzhůru do Harryho návratu. To bylo také dobře. Bylo pozdě a Harry prostě jen chtěl jít spát. I balíček od Hovelových rozbalí až ráno.

Zavřel dveře a váhavě se otočil tváří do místnosti. Vypadala pustá.

„Dobby?" zašeptal Harry.

PUF

Harry nadskočil, k velkému pobavení Coral, když se Dobby zjevil přímo vedle něj.

„Pán volal Dobbyho?"

„Er, jo. Já, uh, jen jsem ti chtěl popřát dobrou noc a ujistit se, že máš všechno, co potřebuješ. Potřebuješ nějakou postel? Kde budeš spát?"

Žádná odpověď nepřišla, ale Dobbymu se oči vykulily natolik, jako kdyby slyšel o něčem zhola nemožném - jako třeba o tancujících jednorožcích na Marsu.

„Dobby?"

Oči domácího skřítka se naplnily slzami a Harry si rychle domyslel, že se mu nebude líbit, co přijde. Dobby propukl v pláč.

„Dobby, šššš, omlouvám se, nechtěl jsem tě urazit nebo tak," uklidňoval ho Harry rychle. Nebyl si jistý, jestli poklepávání malé osůbky po rameni situaci zlepší nebo zhorší.

Dobby se pokusil zklidnit, posmrkával a utíral si nos do špinavého povlaku na polštář, který měl na sobě. Harry se pokusil zatajit své znechucení nad Dobbyho ošacením. Ta věc, kterou skřítek nosil, byla horší než ty jeho poděděné po Dudleym! Harry se rozhodl, že s tím do budoucna bude třeba něco udělat.

„Urazit Dobbyho? Pán se ptal, jestli Dobby něco nepotřebuje… Dobby slyšel o vaší velkodušnosti, pane, a vaší dobrotě, ale Dobby by si nikdy nepomyslel, že by pán mohl být tak štědrý. Dobby nikdy nepoznal…"

Harry byl rudý jak rajče. „Štědrý? Jen jsem se zeptal, jestli něco nepotřebuješ. Každý slušný kouzelník by to měl udělat. A cokoliv jsi slyšel o mé velkodušnosti, tak to bylo přehnané."

„Pán je dokonce skromný a slušný," zadrmolil Dobby uctivě, oči mu zářily s ještě větším obdivem. „Pán vůbec nemluví o svém vítězství nad Tím-kdo-nesmí-být-jmenován, ani o vyléčení vlkodlaků."

Harry trochu nepohodlně přešlápl. „No, je pozdě, Dobby," řekl po chvíli.

„Samozřejmě, pane," pronesl Dobby, který si pospíšil k posteli a šťastně natřásl Harryho polštář.

Harry zamrkal. „Uh, děkuji, Dobby."

Dobby znovu vykulil oči a Harry se na okamžik obával, že znovu začne natahovat.

„Žádný problém, pane," prohlásil Dobby nakonec a znovu si utřel slzy. „Může Dobby pro pána udělat ještě něco? Sklenici vody?"

„Ne, děkuji, Dobby."

Dobby přikývl, až se mu uši zatřepotaly. „Dobře se vyspěte, pane."

PUF

*Je to podivín,* prohlásila Coral.

*Jo, no, žil s Malfoyovými, a i když Draco a paní Malfoyová nejsou špatní, tak pan Malfoy je.*

*To máš pravdu.*

*Pojďme spát,* odvětil Harry a konečně se nasoukal do postele.

ooOoo

Remus odkládal ranní noviny jen zvolna.

Opravdu se to dělo?

Harry, syn jeho nejlepšího přítele, dokáže vyléčit lykantropii. Byl schopen vyléčit Waltera McCafferyho, který byl vlkodlakem po devadesát procent svého života. Remus znal Waltera osobně. Byl to samotář, stejně jako on, a měl strašnou hrůzu z toho, že by snad jednoho dne mohl někoho pokousat, jako to otec provedl jemu.

Walter byl pokousán už jako batole, starý jen dost na to, aby dokázal mluvit a chodit. Jedné noci se jeho otec osvobodil ze svého vězení a kousl ho předtím, než matka mohla zasáhnout a zastavit ho. Naneštěstí byl ten příběh ještě smutnější než toto, protože Walter té noci ztratil i svou matku. Při jeho ochraně ji její manžel zabil – muž, kterého milovala a přísahala, že s ním zůstane bez ohledu na to, co se stane, dokonce i poté, co byl postižen lykantropií. Walterovu otci to zlomilo srdce a spáchal sebevraždu ještě dřív, než Ministerstvo zahájilo vyšetřování. A od té doby to šlo s Walterovým životem z kopce, přemisťoval se z instituce do instituce, než dosáhl plnoletosti.

Remus zavrtěl hlavou. Dokonce i on měl lepší dětství než Walter. Minimálně mu bylo díky Brumbálovi dovoleno navštěvovat Bradavice. Walter, na druhé straně, byl znám jako vlkodlak roky předtím, než mu bylo jedenáct, a neměl nikoho, kdo by o něm Brumbálovi řekl – nebo neměl dost odvahy a sebedůvěry, aby vyhledal oblíbeného ředitele sám za sebe.

Remus byl za Waltera opravdu šťastný. Pokud si někdo zasloužil vyléčení, pak to byl tento muž.

„Pochybuji, že by tě pan Potter odmítl vyléčit, pokud bys ho požádal, Lupine."

Remus nadskočil, zapomínaje, že se nachází ve Velké síni a není sám. Otočil se směrem k Severusovi, který na něj promluvil.

„Předpokládám, že už to i tak ví," pokračoval prostě mistr lektvarů.

Remus zamrkal a těžce polknul. Myšlenkami se vrátil k těm mnoha příležitostem, kdy Harry ztuhnul v jeho přítomnosti. Věděl to? Cítil v něm vlka a odhalil tak pravdu?

Co si o mně musí myslet? dumal Remus. Učit ve škole s takovým postižením…

Jeho pocity se mu musely projevit na tváři, protože Severus na něj pohlédl zpříma a v očích se mu vzedmulo zvláštní upřímné porozumění, jež obrovsky pozměnilo jeho obvykle prázdný výraz.

„Vážně si myslíš, že má matčiny oči jen tak pro nic za nic? Vidí to, co viděla ona," prohlásil tichounce, než se postavil a odešel z Velké síně bez jakéhokoliv dalšího slova.

Remus na něj oněměle zíral, aniž by si všiml vedle sedícího ředitele a jeho zamyšleného výrazu.

ooOoo

Nadešel Štědrý den a pro Harryho to byly ty nejlepší prázdniny, jaké kdy zažil i přes příkrou přítomnost paní Longbottomové. I když, svým způsobem díky ní bylo vše takříkajíc skutečnější. Netyčila se přímo nad nimi, ale byla tam. A Harry přemýšlel, jestli se pokouší mírnit svou obvyklou osobnost. Nevěděl, co si o ní má myslet.

Dobby se stal jeho svědomitým pomocníkem, dychtivým potěšit a vystrašeným, aby neudělal tu nejmenší chybičku.

Den předtím Harry otevřel balíček od Hovelových. Byl tam děkovný dopis od obou manželů s namalovaným obrázkem od Andyho a rovněž malinkým plyšovým vlkem. Harry si vlčka šťastně umístil u postele. Bylo to první vycpané zvířátko, které si pamatoval, že by kdy dostal.

Zaslal jim krátký dopis s odpovědí, ve kterém jim poděkoval za balíček a řekl jim o té bílé magii, o které jim opomenul říci dříve. Doufal, že z toho nebudou moc rozrušení. No, teď už bylo stejně pozdě to řešit.

Harry nedostal moc dárků (ne že by jich snad očekával hory), ale všechny byly dokonalé. Obdržel jeden od Hagrida, jeden od profesorky Sproutové, další od profesora Snapea a poslední od Nevilla.

Hagrid mu věnoval flétnu, profesorka Sproutová čokoládovou žabku, profesor Snape mu dal (s lístkem, aby si to nechal pro sebe) soupravu velmi pěkných nástrojů na lektvary s několika vzácnými přísadami a Neville drobnou květinu. To Harrymu připomnělo malinkou sazeničku rajčete tety Petunie, kterou pěstoval na zahradě několik let nazpět, než náhle uhynula, když přes ni Dudley přejel svým kolem.

Neville dostal také čokoládovou žabku od profesorky Sproutové. Zřejmě dala jednu každému svému mrzimorovi.

Harry věnoval Nevillovi nějaké sladkosti, o kterých věděl, že je má rád, ačkoliv Nevilla velmi překvapilo, že mu Harry dal další dárek, když prohlásil, že mu dal darem ta pouzdra na hůlky. Harry to jen odmávnul.

Po výměně dárků pokračoval den zvesela dál, i když Harry o něčem ještě přemýšlel.

Po večeři, když už byl připravený na spánek, Harry zavřel dveře a zavolal Dobbyho.

Dobby byl přítomen vybalování dárků, ale zmizel brzy poté, a jediným důvodem, proč tam byl, bylo, že ho o to Harry požádal.

„Pán volal Dobbyho?" ozval se Dobby.

Harry na něj chvilku hleděl, pokoušeje se rozhodnout, jak započít hovor.

„Dobby, teď pracuješ pro mě, a tak jsem přemýšlel…" Harry se zarazil, Dobbyho obrovské oči k němu vzhlížely. „Jedinou dobrou věcí, kterou mě strýc kdy naučil, byla skutečnost, že zaměstnanci reprezentují v očích ostatních ty, pro které pracují. Jak je lidé vnímají, se odráží na jejich pány a společnost celkově. Pro tebe je to stejné se mnou. Ty jsi obrazem mne a rodiny Potterů."

„Je-je pán s Dobbym nespokojen?" zaskučel se Dobby zhrozeně.

„Ne, ne, vůbec ne. Ve skutečnosti jsem velmi hrdý na to, že jsi můj domácí skřítek, a proto chci něco změnit." Harry předstoupil a škubnul za oblečení na Dobbyho rameni, trochu ho pozvedl, zatímco se snažil zadržet poměrně Snapeovský úšklebek. „Můžeš mi upřímně říct, že to nosíš rád?"

Dobby znovu vykulil oči.

„No, Dobby? Nosíš to rád?" naléhal Harry.

„N-ne, pane. Dobby to vůbec nenosí rád," přiznal nakonec. Hlava se mu třásla tak, až ušima mával.

„Proč bychom ti pak nepořídili něco jiného? Něco vhodného pro dobrého pracovníka rodiny Potterů?" Harry nechtěl používat slova jako otrok, sluha či něco jiného. Také se vyhýbal užití slova oblečení.

„Pán má na mysli… jako uniformu?" ujišťoval se Dobby, v očích měl slzy.

„No, jedině pokud bys ji opravdu chtěl," konstatoval Harry a zauvažoval, jestli nejdříve neměl napsat profesoru Snapeovi. Nebylo tohle nějaké další tabu?

„Ne-ne, pane, Dobby bude uniformu zbožňovat!" vyjekl naléhavě.

Harry se usmál. „Dobře, pak si myslím, že vím přesně komu napsat, aby ti ji vyrobil."

Otočil se a začal tvořit dopis pro madam Malkinovou.

„Černá, červená a zlatá vypadají jako přesvědčivé barvy," dumal Harry, zatímco psal poznámky na žádost a letmo pohlédl na Coral, která podřimovala. „Hmm, má moje rodina erb?" mumlal si Harry pro sebe.

„Och, ano, pánova rodina má erb," odpověděl rychle Dobby.

„Pak ji požádám, aby jej přidala na rukáv a na hruď. Bude ten erb znát, že ano?"

„Ano, pane, je dobře známý."

„Hmm, předpokládám, že bude potřebovat znát tvé míry."

„Dobby k ní může zajít a nechat si to udělat, pane. Mohu se přemístit do jejího obchodu. Dobby to už dělal pro předchozí rodinu, když doručoval objednávky oblečení."

„Dobře. To zní skvěle. Později v týdnu jí můžeš vzít ten dopis a doufejme, že na tom pak začne pracovat," prohlásil Harry, zatímco dokončoval dopis, než do něj vložil pět galeonů. Spočítal si, že by to mohlo stačit. Pokud ne, pak v dopise uvedl, aby mu dala vědět, jestli jí bude něco dlužit.

„Pán je k Dobbymu tak hodný," hlesl Dobby po chvíli, trochu přiškrceně.

„Myslím si, že jsem tak hodný, jak je prospěšné," odpověděl Harry.

ooOoo

V Anglii bylo registrováno padesát sedm vlkodlaků, ačkoliv se předpokládalo, že jich bylo celkem minimálně sedmdesát.

Severus usuzoval, že by Harry, pokud by mu to bylo umožněno, mohl všechny lehce vyléčit během jednoho měsíce. Jinou věcí bylo, jestli ho to madam Pomfreyová nechá udělat. Severus neměl žádné pochybnosti, že by toho Harry byl schopen, ale rovněž věděl, že mu bylo pouhých jedenáct a jeho magie měla před sebou ještě velký kus cesty ve vývoji. Nebylo by moudré ji vystavovat nebezpečí, ale právě tak by bylo nezodpovědné jí bránit ve zdravém rozvoji a růstu.

Takže nebylo žádným překvapením, když ho ředitel povolal, aby se zúčastnil setkání v jeho pracovně týkající se přesně tohoto. Madam Pomfreyová a profesorka Sproutová byly také požádány, aby přišly.

„Je všechno v pořádku, pane řediteli?" strachovala se madam Pomfreyová a profesorka Sproutová vypadala stejně znepokojeně.

Severusovi bylo náhle jasné, že nemají ani tušení, o co hodlá ministr Harryho brzy požádat.

„Och, ano, docela v pořádku. Jen jsem chtěl prodiskutovat několik záležitostí ohledně jednoho studenta."

„Jedná se o pana Pottera?" zeptala se Sproutová.

„A jeho léčení lykantropie?" dodala Pomfreyová.

„Ano. Někdy během dneška hodlá naše Ministerstvo Harryho kontaktovat a požádat ho, aby navštívil shromáždění MSK, které bude později tohoto týdne svoláno."

Pomfreyová i Sproutová vykulily oči.

„Kvůli čemu?" zajímala se Pomfreyová.

„Kvůli ověření léčby. Vybrali čtrnáct zemí, ze kterých bude přivedena jedna osoba nakažená lykantropií, aby posloužila jako důkaz. Pochopitelně mají totiž k Harryho metodám a léčebným úspěchům nedůvěru."

„Čtrnáct?" vyptávala se Pomfreyová.

„Proč by prostě nemohli být šťastní za jednoho?" dotazovala se Sproutová.

„Nevěří si dost navzájem. Pokud by se konalo jen jedno testování, lidé by se ptali, jestli ta osoba vůbec byla nakažená," odpověděl Brumbál.

„Och, hloupost," rozčilovala se Pomfreyová.

„Původně jich mělo být přes dvacet pět. Naštěstí se vyskytlo několik národů, které mají víru v ostatní, že opravdu přivedou skutečný případ lykantropie, takže nebudou potřebovat brát své vlastní."

„No, ano, naštěstí," zvolala Pomfreyová sarkasticky.

„Poppy, možná, že to tak bude nejlepší. Přemýšlej o tom, co by to mohlo znamenat pro ostatní, jako je Remus," pronesla Sproutová jemně.

„Dokonce ani nemáme tušení, jak to Harry dělá. Co my víme? Mohlo by to být pro jeho život třeba příliš vyčerpávající," pokračovala Pomfreyová.

„Tak to není," oponoval Albus. Rozhodl se vstoupit do diskuze a předejít tak přílišnému rozrušení Pomfreyové.

„Och a jak to jako víš? Nevěřím, že jsi zašel k Longbottomovým a zkontroloval ho," řekla Pomfreyová. „Ministerstvo by nemělo pana Pottera ukazovat jako nějaký druh státního bohatství, které je možné využít na světové scéně!"

„Severus mi pověděl, co se od Harryho dozvěděl, když ho bral na vánoční večírek Malfoyových," odpověděl Brumbál prostě.

„Co ses dozvěděl, Severusi?" sondovala se Pomfreyová zvědavě.

„Že ze zničené kletby obdržel nějakou čistou, bílou magii. Nejsem si jistý její povahou, ale on prohlásil, že mu pomáhala vyléčit pana McCaffreyho," odpověděl Severus.

„Že mu pomáhala?" zajímala se Pomfreyová.

„Věřím, že to funguje jako nějaký druh protijedu nebo vakcíny proti kletbě. Takové věci často pocházejí právě z té nemoci, která se léčí."

Pomfreyová se zarazila, uvažovala nad tím. „Potom by tu možná byl způsob, jak tuto bílou magii získat a použít ji k vyléčení dalších vlkodlaků."

„Možná," souhlasil Severus.

„No, myslím, že ohledně té schůzky nemůžeme nic dělat," konstatovala Pomfreyová tiše. „Co přesně jsi chtěl probrat? Domnívám se, že jde o víc než jen o to shromáždění, že?"

„Chápu dobře, že bude Harry o víkendech pokračovat v práci na ošetřovně, a že ty, Pomono, mu hodláš začít dávat soukromé lekce sebeovládání?" zeptal se Albus.

„Ano," odpověděla Pomfreyová, zatímco Sproutová hrdě přikývla.

„Chci být informován o jeho pokroku. Už předčil má očekávání pro první ročník a jsem si jistý, že bude i nadále pokračovat mílovými kroky tak dalece, jak jen je schopen. Chci se ujistit, že to zvládne – psychicky, emocionálně i magicky."

„Dobře, Albusi, ale co máš v úmyslu dělat dál? Vím, že se zdá krapet brzy o tom přemýšlet, ale přinejmenším během několika let bude potřebovat rozšířit to, co ho Pomona a já dokážeme naučit," prohlásila Pomfreyová.

„V určitém okamžiku s ním začnu lekce z lektvarů. Možná tak semestr předtím než složí NKÚ, což bude záležet na jeho schopnostech, až ten čas přijde," vložil se do toho Severus. „Ale jsem si už teď dost jistý, že by byl podle učebnice s mou malou pomocí schopen uvařit lektvar pro druhé ročníky, pokud bych mu to dovolil."

„Mám na mysli jeho schopnosti mága. V určitém momentu, zejména poté, co se dostane tak daleko, že se jeho vlohy začnou objevovat. Nevím o dřímajících mázích mnoho, ale jistě jsou zde nějaká znamení, která se vynoří, než se probudí, ne?" zeptala se Pomfreyová.

„Ano, to jsou," odpověděl Brumbál. „A namouvěru už se u něj začaly objevovat, ale zatím jsou sotva patrné. Pokud bych nevěděl, že je dřímajícím mágem, pak bych je přehlédl."

„Je, řediteli?" chtěl vědět Severus.

To pro něj byly novinky. U Harryho už se objevovala znamení? Jistě, projevoval velké nadání pro magii, ale to i několik dalších studentů jeho věku, jako třeba Grangerová nebo Longbottom.

„Nejsem si jistý, zda to souvisí s lektvarovou životosprávou, kterou mu Severus podával nebo dokonce jeho mazlíčkem Coral, ale vládne magií, kterou lze doopravdy vnímat. Než začaly zimní prázdniny, zavolal jsem si ho do své pracovny a nechal ho vyléčit drobné poranění, které jsem utrpěl v Zapovězeném lese. Chtěl jsem osobně vidět, jak mu to s hadím jazykem jde," vysvětlil, než mohla Pomfreyová poukázat na fakt, že nepřišel za ní. „Jeho sebekontrola je mimořádná a způsob, jakým používal magii pro vyléčení mé ruky… kontroloval mou magii, jako by byla jeho vlastní. Domnívám se, že hadí jazyk tíhne k užívání pacientovy magie při léčbě, ale aby to bylo s takovou přesností… To je známka vyzrálého mága."

„Hmm, máš pravdu, Albusi. Manipuluje s magií ostatních pozoruhodně dobře. Dokonce, i když mají bolesti, což je ještě působivější, teď když o tom přemýšlím," souhlasila Pomfreyová.

„Také byl schopen ovládnout svou spontánní magii," připomněla jim Sproutová.

„To je další znamení. I já, s více než stoletou zkušeností a praxí v kontrolování magie mívám problémy s jejím zvládáním, když jsem obzvláště rozzlobený," přiznal Brumbál, vyhýbaje se pohledu na Severuse, který byl svědkem jeho posledního výbuchu.

„Vykázal ještě nějaká další znamení?" zeptala se Sproutová.

„To mi není známo," odpověděl. „Ale jsem si jistý, že časem další ukáže. Jedno z nich se týká magických tvorů, kteří na něj mohou zvláštně reagovat. Jedni ho budou častěji lépe přijímat, zatímco ostatní budou agresivnější."

Severusovy myšlenky se zastavily u Klofana, testrálů a mozkomorů. To rozhodně dávalo smysl.

„Další známkou je jeho schopnost sesílat velmi mocná kouzla navzdory tomu, že nemá plně vyvinuté či dokonce téměř nevyvinuté jádro."

A znovu si mistr lektvarů připomněl Harryho třetí ročník, kdy seslal Patronovo zaklínadlo a uspěl i přes oslabený stav od Dursleyových. Čeho by byl schopen teď?

„Další je odolnost vůči jistým druhům magie. Jeho magie bude přirozeně bojovat proti kouzlům, která by ho chtěla zranit nebo by se ho pokusila ovládnout."

Severusovi se nad tím prohlášením rozšířily oči, zatímco Pomfreyová a Sproutová zamrkaly.

Jeho budoucí schopnost překonat kletbu Imperius. Jak mu to mohlo uniknout? Žádný obyčejný či dokonce ani talentovaný čtvrťák by neměl být schopen odolat Imperiu. A oni to přešli jako další Potterovu zvláštnost, aniž by o tom přemýšleli.

„Mohlo by to tak být i se… smrtící kletbou?" zajímala se Sproutová.

„Tím si nejsem jistý," přiznal Brumbál zamyšleně. „Ale je to možné."

„Budeme se tedy dívat po znameních, ale, řediteli, kdy bychom o tom měli panu Potterovi říct?" zeptala se Pomfreyová.

„To je pravý důvod, proč jsem to s vámi všemi chtěl probrat, protože tím si právě nejsem jistý. Částečně věřím, že by možná bylo lepší mu to neříkat. Dovolit mu rozvíjet se bez vědomí toho všeho, minimálně do té doby než se začne ptát sám. Avšak jiná část mě ho chce informovat, aby alespoň věděl, co ho v budoucnu v oblasti magie čeká. Ale pak začnu uvažovat, jak ho s tím co nejlépe seznámit," vyjádřil se Albus.

„Domnívám se, že bychom mu to měli říct toto léto, než začne další školní rok," soudil Severus.

„Ano, souhlasím se Severusem. Pan Potter by měl být informován. A odsunout to na léto je rozumné. Teď toho má na bedrech už dost. Myslím, že nejlepší bude počkat na léto," pronesla Sproutová.

Pomfreyová také přikývla. „Pan Potter už ví, že není stejný jako ostatní děti jeho věku. Myslím, že sdělit mu, proč tomu tak je, pro něj bude lepší, než to nechat zaběhnout moc daleko."

„Tak dobře," souhlasil Brumbál. „Řekneme mu to v létě."

ooOoo

„Pane Pottere, děje se něco?" chtěla vědět paní Longbottomová.

Harry se zarazil, uvědomil si, že se v jídle jen přehrabuje. „Omlouvám se, paní Longbottomová. Právě jsem dostal dopis… od pana ministra." Když dodal tu poslední část, pozvedla na něj obočí.

Očividně se jí nelíbilo, že obdržel jakoukoliv poštu, když zcela jasně požadovala, aby byla všechna přesměrována do Bradavic, kromě zpráv od profesora Snapea nebo ředitele.

„Chápu. Co vás znepokojuje, pokud vám nevadí, že se ptám?" zeptala se na rovinu.

„Pan ministr po mně chce, abych přišel na nějaké shromáždění MSK kvůli celému tomu… no, však víte."

Neville se na Harryho podíval kajícně. Harry s ním o tom mluvil před večeří, když opětovně podnikali výzkum nervového systému.

„A už jste odpověděl?" ozvala se po chvíli, když nepokračoval.

„No, není to tak, že bych doopravdy mohl říct ne. Odpověděl jsem a sdělil mu, že přijdu, ale nejsem si jistý, jak se tam dostanu. Ale zaslal jsem ohledně toho dopis profesoru Snapeovi."

Přikývla, jako by to celou záležitost řešilo. „Informujte mne, jakmile se dozvíte podrobnosti."

„Ano, paní," odpověděl Harry, neboť nevěděl, co jiného ještě říct.

Vrátil se zpět k jídlu a nutil svou mysl přemýšlet o jiných věcech. Upřímně, jeho a Nevillův výzkum byl ve slepé uličce. Skutečností bylo, že čarodějové opravdu nevěděli o mozku a nervovém systému mnoho. Jistě, znali kouzla na ovlivnění mysli a toho všeho, ale nevypadalo to, že by skutečně rozuměli, jak lidský mozek funguje. Harry si brzy poté, co Nevillovi slíbil, že by mohli podniknout výzkum, objednal léčitelské učebnice, ale ani to ho neuspokojilo. Kouzelnický svět chápal jen málo a jemu to připomínalo temné časy. Vypadalo to, že mudlové věděli o lidském těle a fungování mozku daleko více než kouzelníci. Mudlové rovněž používali metody, kterými se mohli skutečně podívat do mozku, jako CT a skeny z magnetické rezonance. Harry o nich slyšel, když jeho strýc projížděl různé televizní kanály. Ano, kouzelníci také mohou udělat skeny. Kouzla jim sdělila, o co šlo, ale nepodala jim obraz dovolující porozumět problému. Což také kouzelníkům bránilo užívat další léčebné metody, jako byla třeba chirurgie.

A to byla další věc. Bylo jasné, že kouzelnický svět nebyl operacím příliš nakloněn. Dívali se na ně jako na barbarskou metodu, spíš než na nezbytnost, která stojí za to, jak tomu často bývalo v mudlovském světě. Nechápali, že to někdo prostě musí podstoupit a nechat si fyzicky, ne jen magicky něco odstranit. Koneckonců, jak by někdo mohl něco magicky bezpečně odstranit, pokud neví zcela přesně, co to obklopuje?

Harry dumal nad tím, co by se ukázalo, kdyby nechali Nevillovi rodiče projít CTčkem. No, už alespoň věděl, co bude dělat, až bude léto. Navštíví mudlovskou knihovnu, přečte si o lidském mozku a možná najde vhodné lékaře, kteří by mu mohli poskytnout vodítko k tomu, jak by dokázal Longbottomovým pomoci.

ooOoo

Harryho probudil zvuk sovy klovající do okna.

*Harry, další pták ti něco přinesl,* oznámila mu Coral ospale.

Včera dostal odpověď od profesora Snapea, ve které mu muž oznámil, že ho zkontaktuje pan ředitel ohledně cestovních opatření.

Harry vstal, otevřel okno a převzal dopis, než pták pohotově odletěl.

Otevřel psaní, v němž uviděl prostorný, velký rukopis.

Drahý Harry,

zítra v osm hodin si pro tebe přijdu do domu Longbottomových, abych tě vzal na Ministerstvo kvůli shromáždění MSK. Prosím, sbal si do té doby všechny věci, protože už se tam poté na prázdniny nebudeš vracet. Místo toho se se mnou vrátíš do Bradavic, až setkání skončí.

Věřím, že sis až dosud svátky užíval. Těším se zítra na shledání.

Albus P. W. B. Brumbál

*Takže se do školy vrátíme už před koncem prázdnin?* zeptala se Coral.

*Vypadá to tak.*

S tím si začal balit, jen aby si vzpomněl na Dobbyho, kterému se jistě bude líbit, když ho požádá o pomoc.

„Dobby?" zvolal Harry.

PUF

„Ano, pane?" zeptal se Dobby, nyní již oblečený v líbivé uniformě.

Měl na sobě černé šaty s červeným vyšíváním a zlatými okraji. Na pravém rukávu měl erb rodu Potterů v ladících barvách a na hrudi se mu skvěl další lehce větší erb.

Harry si tím nebyl jistý, ale vypadalo to, jako by ta uniforma Dobbymu dodala více sebedůvěry a ubrala trochu vyšinutosti. Možná to bylo proto, že už si na Harryho zvykl nebo to možná mělo co dělat s tím, co mu profesor Snape řekl o smyslu života. Ať tak či tak, ta změna byla příjemná.

„Mohl bys mi pomoci s balením? Zítra s ředitelem odcházím a chci být připravený."

„Samozřejmě, pane," souhlasil Dobby vesele. Lusknul prsty a Harryho věci vlétly do otevřeného kufru.

Harry se usmál. „Děkuji, Dobby."

„Dobby je šťastný, že může velkému pánovi Harry Potterovi pomoci, pane," vyhlásil Dobby hrdě, zatímco mu jeho černý klobouček se zlatým lemováním balancoval mezi ušima.

ooOoo

„Myslím, že už je tady, Harry," oznámil mu Neville, když umisťoval Hedvičinu klec na kufr ke dveřím. Poté, co na něj Harry souhlasně kývl, se otočil na paní Longbottomovou.

„Děkuji vám, že jste mě tu nechala pobývat, paní Longbottomová. Měl jsem se skvěle, úžasně," řekl Harry upřímně.

„No, pane Pottere, jsem ráda, že jste si svůj pobyt užil. Možná bychom mohli něco uspořádat i přes léto? Alespoň by to Nevillovi zabránilo trávit všechen čas ve sklenících."

Harry se usmál, zatímco Neville vypadal docela nadějně při představě, že by se jeho nejlepší přítel v létě vrátil.

„To by se mi moc líbilo," odpověděl Harry.

A s tím se Brumbál dostal až k předním dveřím a zaťukal. „Dobré ráno, Augusto," pozdravil, když paní Longbottomová otevřela dveře.

„Dobré ráno, Albusi. Pan Potter je připravený na cestu," uvedla.

„Velmi dobře," odvětil spokojeně Brumbál. Vstoupil do domu a pohlédl na Harryho věci u dveří. „To je všechno, Harry?"

„Ano, pane," přitakal.

Brumbál vytáhl hůlku, všechno zmenšil a přivolal do ruky, než si to vložil do kapsy. Hedvika se do Bradavic vydala napřed spolu s Dobbym.

„Tak ahoj, Neville, uvidíme se v Bradavicích," rozloučil se Harry a přesunul se k panu řediteli.

„Jo, uvidíme, Harry," odpověděl Neville. „Budu pokračovat se čtením."

Harry přikývl, věděl, že Neville odkazoval na jejich výzkum, a následoval Brumbála ze dveří.

„Vezmeme si přenášedlo, Harry. Mám za to, že už jsi nějaké předtím použil, že?" zeptal se starý čaroděj na začátku cesty k hranicím ochran.

„Ano, pane, s Longbottomovými."

Brumbál přikývl a vyndal něco z náprsní kapsy. „Tohle je mocné přenášedlo, určené pro konkrétního uživatele nebo více uživatelů pro přenos kamkoliv na světě. Dnes nás vezme do Vaduzu, v Lichtenštejnsku, které bylo odsouhlaseno jako místo pro setkání MSK pro tento rok."

„Mění se každý rok, pane?" zeptal se Harry zvědavě s pohledem upřeným na hadřík v Brumbálově ruce.

Ponožka?

„Och, ano, Harry. Podporuje to mezinárodní spolupráci. Ačkoliv připouštím, že by se o to se mnou někteří chtěli hádat."

„Kde bylo minulý rok?"

„V Paraguayi, což je v Jižní Americe. Doufám, že se tam opět někdy brzy podívám."

„Musí být skvělé podívat se každý rok na jiné místo. Já jsem vlastně ještě nikdy nikde nebyl, kromě Bradavic samozřejmě. Dursleyovi mě s sebou na výlety nebrali a vždy jsem zůstával u paní Figgové přes ulici. Má mnoho koček a ony jsou děsivě chytré. Přísahám, že rozumí angličtině lépe než Dudley, i když musím přiznat, že to sice o ničem moc nevypovídá, ale i tak."

Brumbál skryl zamračení a přemýšlel o tom, jaké další věci Harrymu odepřeli.

„Ale předpokládám, že bylo lepší zůstávat s paní Figgovou," zkonstatoval Harry. Ředitel si nebyl zcela jist, jestli Harry ještě vůbec mluví k němu. „Alespoň jsem se nemusel bát, že na mě Dudley bude pro nic za nic svalovat vinu, a paní Figgová mi jednou dovolila pomáhat při pečení koláčů. Vlastně ani nechutnaly moc dobře, ale myslím, že to bylo proto, že šetřila na cukru."

„Jak často jsi zůstával u paní Figgové?" zeptal se Brumbál.

„Och, ani moc ne, jen když si chtěli Dursleyovi zajet do města a tak. A pak mě minulé léto, když si paní Figgová zlomila nohu, museli vzít s sebou do zoo. Mluvil jsem tam s hroznýšem královským a něco se stalo a já… no, už jsem to říkal profesoru Snapeovi. Nějak se mi povedlo nechat to sklo zmizet a had utekl. Řekl mi, že jeho rodina pochází z Jižní Ameriky. Lámu si hlavu nad tím, jestli dokázal najít cestu domů…"

„Už jsi někdy předtím mluvil s hadem?"

„Ne. Několik jsem jich viděl vzadu na dvorku při pletí, ale to jsem ještě nevěděl, že k nim dokážu mluvit," odpověděl, když se zastavili a Brumbál k němu natáhl ponožku, aby se jí chopil.

„Tohle bude trochu horší než obyčejné přistání pomocí přenášedla, takže pojď blíž ke mně," doporučil mu. Harry tak učinil. „Dobře. Jedna – dva – tři…"

Harry cítil, jak to jeho jádrem škublo doprava, a nemohl si pomoci, aby nenarazil do Brumbála, když přistáli.

„Opatrně, Harry. Pomalu se teď několikrát nadechni," poradil mu, aby mu zamezil v klopýtnutí a zhroucení na zem.

Harry mdle přikývl, rozhodnut, že se bude od přenášedel držet dál.

„Bude… Bude to někdy lepší?" zkusil Harry říct mezi nádechy.

*Svatá dobroto, to doufám,* zasýpala Coral. *Tohle bylo zatraceně příšerné.*

„O trochu, ačkoliv je lepší tomu předejít silnějším žaludkem a lepší rovnováhou."

„Dobré vědět," hlesl Harry a těžce polkl. Modlil se, aby se nevyzvracel přímo tady.

Nakonec se po několikerém nádechu Harry narovnal a vzpamatoval se.

„Děkuji," řekl poté rozpačitě, když si uvědomil, že se celou tu dobu, co se pokoušel nehodit šavli, spoléhal na Brumbálovu pravačku.

„Vyrovnal ses s tím přesunem celkem dobře. Většina lidí si vede při prvním dálkovém přemístění o hodně hůře."

„Jak to děláte vy?" zeptal se Harry, než nad tím stihl zapřemýšlet a zastavit se.

„Já? No, můj žaludek z toho také není moc šťastný. Necítím se pak dost dobře na to, abych mohl zbytek dne jíst," odpověděl prostě, než stočil svou pozornost k prostoru kolem nich.

Harry následoval jeho příkladu a otočil se do místnosti, kde přistáli.

„Takže, Harry, vítej na stávajícím ředitelství Mezinárodního sdružení kouzelníků ve Vaduzu, v Lichtenštejnsku," uvítal ho Brumbál.

Zřejmě se dostali do místnosti speciálně vyčleněné pro příchody pomocí přenášedel. Harrymu to připomínalo vstupní halu paní Longbottomové. Ale měl z toho takový svěží pocit – jako by to místo bylo nové, jako v muzeu.

„Celou dobu zůstávej u mne. Nebude trvat dlouho, než tě lidé na cestě do místnosti pro shromáždění poznají."

„Co bych měl očekávat, pane?" zeptal se Harry a náhle si chtěl nakopat. Měl se na takové otázky ptát na cestě od Longbottomových a ne mluvit o paní Figgové a jejích bláznivých kočkách.

„Mezinárodní společenství kouzelníků je přímější než naše Ministerstvo ve způsobu, jakým všechno provádí. V určitém ohledu to pomůže, umožní mu to věci urychlit, ale někdy to znamená, že jde v jistých otázkách přes rozhořčené a zklamané lidi. Nebuď vyděšený, pokud budou dnes někteří mluvit hodně nahlas, protože to pravděpodobně budou. Pokud někdo položí otázku přímo tobě, buď zdvořilý, ale pamatuj, to oni tě sem pozvali a ty jsi nemusel přijít. Neodpovídej na otázky, u kterých nebudeš mít pocit, že bys měl, nebo tehdy, pokud ti nebude příjemné je zodpovědět. Kdyby vznikl problém, pak si s tím poradím."

Harry nad tím pozvedl obočí. Slyšel, jak ředitel na konci ztišil hlas. Zvládání situací, které by mohly nastat, myslel očividně velmi vážně.

„Takže se jim prostě představím a poté vyléčím ty, co s sebou přivedli?" zeptal se Harry. Část v něm dumala, kdy se předpokládá, že se na shromáždění dostaví, ale pak se rozhodl, že Brumbál jistě ví, kdy by tam měli dorazit.

„Ano, ačkoliv některé národy budou zřejmě trvat na tom, že se vyptají na metodu léčení, kterou používáš."

„Dobře," odpověděl Harry. Neviděl v tom žádný problém. Neměl co skrývat.

„Dobře. Připraven?" vybídl ho Brumbál po chvíli.

„Ano, pane."