To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten

s/6413108/1/

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 15 - Bílá magie

Mittens se v tichosti přemístila do soukromých komnat pana ředitele. Byla z pochopitelných důvodů nervózní. Obvykle tam totiž vstupovali jen ředitelovi osobní domácí skřítci, ale její pán jí zadal úkol a ona ho hodlala provést!

Tiše přešla do boční místnosti, která sloužila jako obývací pokoj, a čekala. Věděla, že Socky*, ředitelův osobní skřítek, brzy ucítí její přítomnost a přijde se jí zeptat, proč tady je.

Netrvalo to dlouho.

PUF

„Mitterns? Proč jsi přišla? Má snad Mittens pánovi Brumbálovi doručit nějaký vzkaz?"

„Ne, pán Snape zadal Mittens důležitý úkol, ke kterému potřebuje Sockyho pomoc, protože to Mitterns nedokáže udělat sama."

„Och?"

„Tvůj mocný pán je nemocný, můj pán si je tím jistý. Požádal Mittens, aby se ujistila, že to Socky a ostatní vědí. A také od tebe něco chce."

Socky vykulil oči a začal vášnivě přikyvovat. „Socky a další se o mocného pána Brumbála postarají. Díky za upozornění, Mittens. Pán vypadal unavený. Ujistíme se, že bude pánovi zase dobře. Co Mittenin pán chce?"

„Pramen vlasů Sockynova pána a ampulku jeho krve. Pán Snape chce zjistit, co způsobuje ředitelovu nemoc, než se to ještě zhorší."

Socky se zamračil.

To, co žádala, byl velký problém. Krev a vlasy by mohly být použity do širokého spektra kouzel a lektvarů, z nichž většina byla mocná a potenciálně nebezpečná a dokonce i škodlivá pro dárce. Většina vědomostí z oblasti krevní magie byla zapomenuta a to z dobrého důvodu. Avšak Sockymu jeho pán nařídil – nařídil, což znamenalo něco, co dělával zřídka – aby udělal cokoliv, co si mistr lektvarů přeje, když věří, že je to to nejlepší pro zdraví a blaho obyvatel Bradavic, a to včetně jeho samého.

Socky převzal ampulku, kterou mu Mittens podávala. „Socky nyní chápe, proč to Mittens nedokázala zvládnout sama. Socky uvidí, co může udělat. Počkej tady."

„Och a prosím, Socky, neříkej o tom nikomu. Můj pán chce, aby to zůstalo tajemstvím."

„Zůstane to tajemstvím, Socky přísahá."

PUF

ooOoo

Socky se rozhlédl po místnost, ve které sloužil už téměř půl století. S ampulkou v ruce odhodlaně postupoval vpřed. Když dosáhl pánovi postele, vykoukl zpod rohu a zjistil, že jeho pán spí.

Nespal klidně, jak si Socky rychle uvědomil. Mračil se a na čele se mu perlily kapičky potu. Svou proužkovanou spací čapku měl nakřivo a pokrývka mu napůl spadala z postele. Házel sebou a otáčel se, ale byl, pokud to vůbec bylo možné, úplně zticha.

Socky si sám pro sebe kývnul, když došel k rozhodnutí, a pak obratně vyskočil na postel.

Mistr lektvarů měl pravdu. Jeho pán byl nemocný, ale tehle nemoc Socky neznal. Nikdy nic takového neviděl, ani nic takového necítil. Měl pocit, jako by to bylo… živé a velmi mocné, což, jak Socky připouštěl, dávalo smysl. Muselo to být mocné, když tím pán onemocněl. Naposledy pán ochořel, když se stal poprvé ředitelem. Převzetí ochran hradu mu vzalo hodně síly, protože je musel znovu upevnit kvůli tomu, že se o ně předchozí ředitel Dippit dostatečně nestaral.

Socky zavrtěl hlavou. Ředitel Dippit byl opravdu slabý kouzelník, a to ne v magickém slova smyslu, magicky byl lehce nadprůměrný. Ne, Dippit byl slabý ve smyslu charakteru. Socky nerad takhle o někom uvažoval, ale byla to pravda. Bradavice pod Dippitovou vládou trpěly a jeho pánovi trvalo roky, než opravil a vyléčil poškození, která Dippit Bradavicím způsobil. V určitém ohledu Brumbál ještě stále napravoval věci, ale Socky naneštěstí pochyboval, že bude jeho pán schopen přivést Bradavice tam, kde by měly být, obzvláště díky tomu, jak nyní fungovaly. Kvůli Dippitovi měli školskou radu. Předtím se o všechno staral ředitel – o školné, přijímací požadavky, stipendia, letní programy… o všechno. A jediným způsobem, jak ho z této pozice odvolat, byla jednomyslná shoda vedoucích kolejí.

Socky se začal znovu soustředit na svůj úkol. Kouzlem přesunul přikrývku na postel a láskyplně svého pána posunul. Socky se o Brumbála staral, když byl ještě chlapec, a nikdy se o něj starat nepřestal.

Rozhodl se. Mávl nad svým pánem rukou a seslal na něj magii, která nebyla potřeba od té doby, co byl ještě pouhým dítětem. Uspávací magii. Pokud mistr lektvarů řekl, že potřebuje vlasy a krev, aby jeho pánovi pomohl, pak mu je Socky dá. Špion jeho pána zařídí, aby bylo všechno zase v pořádku.

Socky zkušeně vytrhl dlouhý stříbrný vlas, než pohlédl na Brumbálovu ruku.

S malou ampulkou přiklekl, lehce řízl pána do ukazováčku a nechal ho krvácet, dokud se osmicentimetrová nádobka nenaplnila až po okraj.

Pak Socky poranění rychle vyléčil, doufaje, že tím svému pánovi nezpůsobil žádné nepohodlí, dokonce i ve spánku.

Uzavřel ampulku a opustil postel. Vlas i nádobku uložil do modrého povlaku na polštář, než zamířil ke dveřím.

„Hmm." Brumbál změnil polohu a mírně pootevřel oči, aby zjistil, co ho to probudilo. „Socky?"

„Socky je tady, pane," řekl skřítek tiše. Ani ho nepřekvapilo, že je jeho pán schopen překonat uspávací magii. Jen ho chtěl nechat spát, když už měl, co potřeboval.

„Kolik je hodin?" zeptal se vyčerpaně.

„Dvě ráno, pane. Socky si myslel, že pán potřebuje své přikrývky. Je pánovi příliš horko?"

„Ne, ale myslím, že bych se mohl napít. Chtěl jsem si zajít do kuchyně pro nějaké horké kakao."

Socky si rychle pospíšil ke svému pánovi, který už seděl – tak nějak.

„Socky může pánovi pití přinést, pane. Bude si pán přát dvojitou porci čokolády nebo trojitou?"

„To je v pořádku, Socky, zvládnu to," odvětil Brumbál. Položil si ruku na bok hlavy, pokoušeje se upravit si svou spací čapku a stejně tak přinutit zmizet náhlou závrať, která se vzedmula a vyšplhala do nepříjemné vývrtky, než sebou plácnul zpět do polštářů. „Urgh."

„Pane? Je pán v pořádku?" zeptal se Socky, který se rychle začal znepokojovat. „Měl by Socky přivést madam Pomfreyovou?"

Brumbál se několikrát nadechl pro uklidnění, než odpověděl: „Zdá se, že poloha v leže pomáhá. Ne, madam Pomfreyovou nevolej. Možná se budu ráno cítit lépe. Nechci ji v tuto noční hodinu budit. Jak by řekli mudlové, je to pravděpodobně jen jednodenní viróza."

Zavřel oči, závrať mizela.

„Má tedy Socky pánovi přinést něco k pití?"

„Ano, ale vodu, prosím. Bohužel si nemyslím, že je v tomto případě cukr vhodný."

„Ano, pane. Socky to pánovi hned přinese."

PUF

ooOoo

PUF

„Pane, Mittens to má!" vyjekla Mittens, pospíchajíc k Severusovi, který si už v laboratoři všechno připravil.

Severus se usmál. „Děkuji ti, Mittens, polož ty dvě věci sem."

Mittens tak zvesela učinila, než se zarazila a vážně na svého pána pohlédla. „Socky Mittens řekl, že se ředitel nedokázal ani dostat z postele pro horké kakao. Příliš se mu točila hlava."

Mistr lektvarů se zamračil. Měl tedy pravdu. Dělo se něco vážného.

„Pak se musím hned pustit do práce. Pokud si přeješ, Mittens, můžeš pro mě tohle ohřát, zatímco budu připravovat dávku krve, kterou Socky obstaral."

„Ano, pane."

A tak pán a skřítka začali pracovat ve snaze stanovit příčinu ředitelových obtíží.

O několik hodin později, když už slunce začalo vycházet nad horizontem, Severus zíral na svá zjištění.

„Mittens, podívala by ses, jestli je Lupin už vzhůru? Myslím, že budu potřebovat něco i od něj, pokud bude ochotný. Možná jsem přišel na to, o co tady jde. Doufám jen, že mám pravdu."

„Ano, pane."

PUF

ooOoo

8:00 - Bradavice

Remus nevěděl, o co tady jde, ale díky skutečnosti, že k němu Severus poslal svého osobního skřítka, mu okamžitě došlo, že je to opravdu důležité. A tak brzy ťukal na dveře Severusovy privátní laboratoře v podzemí.

„Vstupte," zvolal z druhé strany Severusův vyrovnaný hlas.

Remus váhavě vešel.

„Zavři za sebou dveře," uvedl mistr lektvarů, aniž by se na něj podíval. Hleděl totiž na něco skrz jakýsi vynález, který měl postavený na stole.

Mikroskop?

„Severusi, stalo se něco?" zeptal se Remus, než zavřel dveře a přesunul se blíž.

„Ne, nic se neděje, alespoň si to myslím. Avšak chtěl jsem tě tady, abys mi pomohl to prokázat. Potřebuji vzorek tvé krve."

„Vzorek mé co? O co tady jde?" zeptal se Remus a rychle se podezřívavě zamračil.

Žádat něčí vzorek krve bylo koneckonců velmi osobní. Mohlo to být využito na všechno možné, ať už v dobrém či zlém.

„Lupine, je to důležité, jinak bych tě o to nežádal. Nemusíš se obávat, že bych ji chtěl využít do jakéhokoliv lektvaru."

Remus vydechl. „No dobře. Kolik budeš potřebovat?"

„Jen kapku. Na tohle sklíčko, prosím," řekl Severus, posouvaje k němu obdélníkovitý kousek skla.

„O co jde?" zeptal se Remus, když namířil hůlku na svůj prst a provedl kouzlo, jako by se píchnul o špendlík, a nechal na sklíčko vytéct kapku krve.

„Řeknu ti to, až to dokončíme," odvětil Severus a převzal od Remuse sklíčko. Poté přímo vedle Remusova vzorku krve umístil kapku červené tekutiny z osmicentimetrové ampulky a smíchal je dohromady.

Remus sebral ampulku krve ze stolu, když Severus vložil sklíčko pod kouzelný mikroskop, aby vzorek vyšetřil.

„Takže, čí je ta krev v tady tom? A proč jsi ji právě smíchal s mou?" tázal se Remus se skutečnou snahou se dobrat nějakých odpovědí.

Severus nereagoval, takže Remus tu krev očichal.

„Co, ve jménu Merlina, děláš s ampulí ředitelovy krve?!"

Severus vzhlédl od mikroskopu, jeho tvář nic neprozrazovala. „Co tě vede k domněnce, že je ředitelova?"

„Mám své způsoby," prohlásil Remus s přimhouřenýma očima.

„No, když to tedy musíš vědět, tak ano, je ředitelova."

„Jak ses k tomu zatraceně dostal?"

Severus pohlédl znovu do mikroskopu. „Mám své způsoby."

„Severusi, přísahám, pokud mi hned neřekneš, o co tady jde, půjdu za…"

„Ředitel včera večer onemocněl."

Což rychle změnilo Remusovy pocity ohledně celé situace. „Och můj… je v pořádku?"

„Věřím, že bude, ale jeho systém se musí něčemu přizpůsobit. A z toho důvodu potřebuji tvou pomoc."

„Dobře," prohlásil Remus, zatímco se ho snažil myšlenkami následovat, „ale to pořád nevysvětluje, co hodláš dokázat tím, co jsi právě provedl."

„Nějak se mu do těla dostala Potterova bílá magie. Věřím, že byl na setkání MSK vystaven té magii natolik, že se v něm nahromadila a vstoupila do něj. A nyní se zdá, že se snaží včlenit do jeho jádra, stejně jako se to stalo u těch, které Potter vyléčil."

„Tohle má něco společného s lykantropií?"

„Tak se na to podívej a bude ti to jasné," řekl Severus a gestem mu naznačil, aby přešel k mikroskopu.

„Tohle je ale mudlovský přístroj," prohlásil Remus zmateně.

„Ano, ovšem já ho lehce upravil, aby mi mohl pomoci s přípravou lektvarů. Tímto mikroskopem dokážu vidět magii na mikroskopické úrovni, stejně jako mudlové dokážou vidět jiné věci. U lektvarů jde o víc než jen o pouhé smíchání přísad dohromady, jak víš. Ve skutečnosti je to věda, a když se podíváš do jádra přísady… Och, to je jedno. Prostě se koukni."

Remus zamrkal, než učinil, co mu řekl.

„Um, na co se dívám?"

Mohl vidět tucty malých věcí, které vypadaly jako donut a vznášely se kolem dalších jinak tvarovaných částic. Pak tam bylo pár dalších donutů, jež měly kolem sebe podivnou, tmavou mlhu, zatímco jiné prostě vypadaly jako jednoduché červené donuty.

„Většinou jsou to ředitelovy a tvé vlastní červené krevní buňky – ty ve tvaru donutu. Tvoje mají tu tmavou usazeninu," vysvětlil Severus, zatímco Remus dál hleděl na vzorek.

„A co jsou tyhle bílé věci vypadající jako kapičky?"

„To jsou ředitelovy bílé krvinky. Dívej se dál."

„Och, krucinál!"

Bílá krevní buňka, která jako by bíle pulzovala, se náhle vrhla na několik Remusových červených krvinek a vycucla z nich tu černou mlhu, absorbovala ji a pak znovu zesvětlala, než pokračovala k dalšímu shluku napadených červených buněk, zanechávajíc ty zdravé svému osudu.

„Je to to, co si myslím?"

„Pokud se domníváš, že je to léčba lykantropie, pak máš s velkou pravděpodobností pravdu. Ale já věřím, že je to ještě více než jen to. Věřím, že je to zároveň i vakcína. Myslím si, že pokud by ředitele pokousal vlkodlak, pak by se nemusel obávat, že se jím stane. Je imunní."

ooOoo

10:00 - Ministerstvo

„Madam, tohle by mohl být počátek epidemie," vyjekl ministr.

„Neukvapujme se, ministře. Vraťme se o krok zpět a podívejme se na fakta," prohlásila madam Bonesová, než se obrátila k léčiteli. „Kolik lidí onemocnělo?"

„No, to je právě to. Když se jich zeptáme, neřeknou, že se cítí nemocní, ale jen že trochu pod psa. Většina z nich ani nemá horečku, jen vypadají příšerně a nemají sílu," odpověděl.

„Kdo onemocněl? Spojuje je něco kromě toho, že se včera zúčastnili setkání MSK?"

„Všichni mají nad šedesát, ačkoliv i několik mladších připustilo, že se necítí tak úplně ve své kůži, ale jinak nemají žádné viditelné příznaky."

„Kolik?"

„Jen patnáct, pokud nepočítáme ty, co se cítí nesví. A vůbec se nezdá, že by se to šířilo, takže na tom něco musí být."

„Dokážete něco detekovat? Kletbu, jed, chorobu?" odbila ho Bonesová.

„Ne, nic. Nevíme, co to způsobuje, ale několik pacientů se, zdá se, uzdravuje. V tuto chvíli si nemyslíme, že je to život ohrožující, ale je znepokojivé, že to vypuklo tak rychle, tedy za předpokladu, že to způsobilo něco na setkání MSK. Dále je divné, že je to vážnější u těch, kteří jsou starší, a u těch, kteří jsou magicky silní."

Bonesová se zamračila. „Máme k dispozici zasedací pořádek setkání? Mohli bychom se podívat, jestli ti lidé seděli blízko sebe. Možná najdeme nějaké spojení."

Rychle přinesli zasedací pořádek a začali označovat ty, kteří onemocněli. A opravdu, objevila se nápadná seskupení.

Několik prvních řad, nejblíže hlavního stolu, bylo zasaženo nejvíce. Ale vlevo vzadu, poblíž francouzské delegace, byla další skupina, která byla trochu menší než poslední skupinka umístěná vpravo vzadu, obklopující sedadlo pana Leeho.

Madam Bonesová vzhlédla od mapky. „Myslím, že všichni chápeme, co to znamená. Nějak to způsobil pan Potter."

„Bílá magie?" zeptal se léčitel.

„Musí to tak být."

ooOoo

10:00 – Bradavice

Ředitel vynechal snídani. Vynechal snídani a ani neposlal žádný vzkaz. Dokonce i Severus a Remus poslali zprávu s prohlášením, že v podzemí na něčem pracují a nepřijdou na jídlo.

Protože se Brumbálovi vůbec nepodobalo, že něco takového Minervě neoznámil, i když nebylo vyučování, a tak se rozhodla, že se půjde do jeho kanceláře podívat, aby zjistila, jestli jen nezapomněl, kolik je hodin, a nezůstal celou noc vzhůru nebo něco takového. Už se mu předtím něco podobného stalo, když byl zahrabaný v papírování a zcela opomenul snídani.

Vystoupala nahoru poté, co se jí chrlič rychle uhnul, a než vstoupila dovnitř, zaťukala na dveře kanceláře. Často prostě vcházela ihned poté, co mu oznámila svou přítomnost zaťukáním.

Místnost byla tichá a ona ho neviděla sedět za stolem či kdekoliv jinde v pracovně. Pohlédla na stůl, doufajíc, že jí tam nechal vzkaz se sdělením, že musel odejít nebo tak něco.

Ale nic.

„Hmm." Rozhlédla se po portrétech, z nichž většina se na ni dívala s očekáváním. „Už jste dnes ředitele viděli?" zeptala se.

„Ne, neviděli. Doufali jsme, že vy budete vědět, o co tady jde. Ačkoliv, myslíme si, že je stále ve svých soukromých komnatách," pronesl Quentin Trimble, jeden z předchozích ředitelů.

Minerva se zamračila a přesunula se ke dveřím vedoucím do Brumbálových pokojů. Sebrala odvahu, otevřela a vstoupila, zavíraje za sebou dveře do ředitelny.

„Albusi?" zavolala, její hlas se odrážel ode zdí. „Jsi tady?"

PUF

„Och! Socky, vylekal jsi mě."

„Sockyho to mrzí, paní profesorko, ale Socky měl pocit, že by paní profesorka McGonagallová ráda věděla, že pán spí a neměl by být vyrušován."

„Spí? Po desáté?"

„Pán se… necítí dobře, takže Socky trvá na tom, že musí spát, aby mu bylo lépe. Horečka mu už klesá."

„Ten zpropadený muž! Copak neví, že tu máme z tohoto důvodu madam Pomfreyovou?" vyjekla McGonagallová, vyhlížejíc za Sockyho, aby dohlédla do Brumbálovy ložnice. „Kdy onemocněl a jaké má příznaky?"

„Minulou noc, Socky myslí. Pán řekl Sockymu, že ho profesor Snape do pokoje doprovodil."

„A jeho příznaky?"

„Většinou slabost a závratě, ale pán říká, že poloha v leže pomáhá, a že se není třeba ničeho bát."

„Slabost a závratě, není čeho se bát? Kdyby nebyl nemocný, tak bych ho na ošetřovnu odtáhla za jeho vousy!"

„Och, prosím, profesorko McGonagallová, nechte ho spát. Socky si je jistý, že mu bude brzy lépe."

McGonagallová si povzdechla, neschopna pokračovat ve své tirádě, když jí došlo, jak se Socky zoufale snaží, aby nechala jeho pána spát.

„No dobře, ale řeknu to madam Pomfreyové. Byla by námi všemi velmi roztrpčená, kdyby se to dozvěděla až jako poslední."

„Dobře, paní profesorko, Socky chápe."

„Děj mi vědět, až se probudí."

„Ano, paní profesorko McGonagallová."

ooOoo

Brumbála probudil hluk… něčeho mimo jeho komnaty. Že by v jeho pracovně? Znělo to jako hlasy. Pohlédl na hodiny na nočním stolku.

11:14

Páni, to opravdu právě prospal půl dne?

Posadil se a potěšilo ho, že nepocítil žádnou závrať, a tak vstal a začal se chystat. Až na to, že zjistil, že ho bolí všechny svaly, jako by právě procházel nějakou závažnou chřipkou. Na hlavu si dal čepec a cítil, že si na moment potřebuje sednout, než zamíří do pracovny.

„Pane?"

Otočil se a zjistil, že na něj přes celou místnost hledí Socky.

„Ano, Socky?"

„Jak se pán cítí?"

„Ještě nejsem ve své kůži, ale už se cítím daleko lépe než předtím," odpověděl.

„Socky je rád. Socky měl velké obavy."

Brumbál se na něj jemně usmál, než mu pokynul, aby šel blíž. Socky se přivinul k jeho kolenům, až mu jeho velká ušiska schlíple visela dolů.

„Jsem docela v pořádku, příteli. Každý čas od času onemocní, dokonce i já."

Socky přikývl a dal se dohromady. „Paní profesorka McGonagallová a další jsou ve vaší kanceláři, pane. Mám tam jít a říct jim, aby odešli? Socky ví, že pána probudili."

„Ne, měl bych jít zjistit, čeho se celý ten povyk týká. Předtím to skoro znělo jako nějaká hádka. Jen doufám, že Kornelius zase neudělal něco hloupého."

„Je si pán jistý, že se nemusí vrátit do postele? Pán stále vypadá pobledle," trval na svém Socky. Přešel k posteli a odtáhl peřiny, pokoušeje se tak ředitele navnadit, aby si šel znovu lehnout.

„Socky, slibuji, že se budu šetřit. Přestaň se strachovat."

„Dobře, pane," povzdechl si Socky.

A s tím Brumbál namáhavě přešel pokojem a bočními dveřmi tiše vstoupil do pracovny, jak to často dělával, aby si ho návštěvníci nevšimli. Jakmile se dostal do kanceláře, částečně zvažoval, jestli by neměl dát na Sockyho radu a raději se vrátit do postele, ale takové myšlenky rychle vyprchaly, když zjistil, o jaký rozhovor v jeho kanceláři jde. Zůstal, kde byl. V dohledu, ale nepovšimnut.

„Stále odpočívá, madam Bonesová," pronesla Minerva, stojící ve středu kanceláře.

„Znamená to tedy, že rovněž onemocněl?" reagovala madam Bonesová, zaujímající místo u ohniště. „Jak je na tom? Až dosud evidujeme přes tucet případů a zjistili jsme, že čím starší a magicky silnější čaroděj je, tím vážnější jsou příznaky. Už ho madam Pomfreyová prohlédla?"

„Ještě ne. Dali jsme na slovo ředitelova osobního skřítka, který tvrdil, že je Albus v pořádku, jen unavený. Nechtěli jsme ho budit, dokud to nebude nutné, a Severus skřítkovo jednání podpořil," vysvětlila Minerva.

„Profesor Snape? Bez urážky, ale proč by měla jeho podpora něco znamenat?" zeptala se Bonesová a otočila se k mistrovi lektvarů.

„Měl jsem možnost prostudovat jisté věci okolo bílé magie pana Pottera, což je zcela jasná příčina těchto událostí. Věřím, že nikoho, kdo s ní přišel do kontaktu, nepostihne trvalá újma, a vaše tvrzení, že většina z těch, kteří onemocněli, se nyní již zotavují, jen moji domněnku podporují."

Bonesová na Severuse hleděla tak pronikavě, jako by jej poměřovala. „No, dobrá. Vaše teorie se zdá pravděpodobná. Přišel jste ještě na nějaké další teorie vztahující se k našemu tématu?"

„Pokud chcete znát můj skromný názor, pak věřím, že ti, kteří do sebe absorbovali tuto bílou magii, se stali imunní vůči lykantropii. Jsem si také jistý, že se z toho bude dát vytvořit léčba a očkování, pokud jej pomocí krevní transfůze od osoby, která tuto imunitu již získala, aplikujeme přímo do krevního řečiště."

„Krevní transfůze? Nejsem přesvědčená o tom, že by kouzelnický svět přijal tuto metodu jako bezpečnou," prohlásila Bonesová stoze.

„Člověk musí porozumět krevním skupinám, samozřejmě, jak to dělají mudlové, a začít od toho, ale to není složité. Dokonce i někteří z mých prváků by takový úkol zvládli a provedli jej, kdyby dostali potřebné nástroje."

„Přetlumočím tuto myšlenku léčitelům a uvidíme, co si o tom budou myslet."

„No, pokud to pomůže, máme tu ochotného dobrovolníka, který se chce zúčastnit zkoušky."

„Je tato osoba vlkodlak?" zeptala se Bonesová nedůvěřivě.

„Ano. Chápe všechna rizika a je ochoten se zúčastnit a provést pokus, pokud léčitelé najdou přijatelný termín, ve kterém by se to dalo zvládnout," pokračoval Severus, ignoroval Minervin užaslý pohled a otočil se do vzdálenějšího rohu místnosti. „Co o tom soudíte, pane řediteli?"

„Myslím, že je to báječná myšlenka, Severusi," odpověděl Brumbál. Ani nebyl překvapný z toho, že byl bez upozornění zahrnut do rozmluvy.

Bonesová a McGonagallová se rychle otočily a objevily ředitele stát v zádveří v koutě u jedné z mnoha Brumbálových knihoven.

„Albusi, co tady děláš?" zeptala se Minerva, otevřeně znepokojená mužovým zjevem.

„No, naposledy, když jsem to kontroloval, tak byla tohle ještě tohle moje pracovna," odpověděl s úsměvem, a pak přešel ke svému stolu.

Ostatní ho sledovali. Dobře si všímali, jak opatrně nakračuje, než s úlevou klesl do křesla.

„Jak se cítíte, pane řediteli?" zeptala se madam Bonesová, přičemž očima zachytila, jak pobledlé jsou jeho tváře.

„Och, už mi bylo lépe, to připouštím, ale jsem si jistý, že budu žít. Avšak moje zdraví odsuňme stranou. Nevidím žádnou potíž v tom, abychom nepřijali Severusův návrh, i když mi není jasné, jak přesně bude tato zkouška provedena."

„Upřímně, pochybuji, že by se to dalo stihnout, než začne vyučování, ale uvidíme, co se bude dát dělat. A co se týče průběhu zkoušky, to nechávám na Severusovi, tedy především, pokud s takovým projektem budou léčitelé vůbec souhlasit," prohlásila Bonesová.

„Takže jednoduše počkáme a uvidíme," řekl Brumbál.

„No, doufám, že se budete brzy cítit lépe, pane řediteli. Raději půjdu. Ministr už bude bez pochyb netrpělivý," odpověděla Bonesová, než bezodkladně odešla.

Severus a Minerva stočili svou pozornost na Brumbála.

„Takže, jak se doopravdy cítíš, Albusi?" zeptala se Minerva. Už její samotný hlas oběma mužům v místnosti prozrazoval, že jí částečná odpověď, ani nevinná lež vyhovovat nebudou.

Brumbálovi lehce poklesla ramena. Teď, když byla Bonesová pryč, nepotřeboval udržovat zdání. „Jako rozmočený citronový drops," odpověděl nakonec.

Minerva zacukala koutky očí a Severus jen sotva udržel vážnou tvář.

„Zajímavý popis, řediteli. Stále máte závratě?" zeptal se Severus.

„Ani ne, jsem jen trochu slabý, ale nic víc."

„Jak moc znamená to trochu?" vyslýchala ho Minerva s přimhouřenýma očima.

Brumbál k ní zvedl hlavu a pozvedl obočí. Zcela jasně neočekával, že bude pod takovým drobnohledem. „Dost na to, abych si toho všiml, ale není to nijak nepřekonatelné. Vážně, Minervo, je mi dobře a bude mi dobře."

Zkřížila paže na prsou a Severus musel bojovat s pobaveným úšklebkem.

„No, vypadáš, jako bys potřeboval ještě několik hodin spánku, než se budeš moci přiblížit ke slovu dobře. Myslím, že bychom měli konat a zavolat Poppy. Víš, že tvůj malý skřítek nedovolil nikomu vstoupit do tvých pokojů, i když jsme mu vysvětlili, že chceme jen zjistit, jestli jsi v pořádku?"

Brumbál zamrkal a rozhodl se, že dluží svému malému příteli několik citronových bonbónů. „To že udělal? No, pak se za něj omlouvám. Jsem si jistý, že jednal v domnění, že to bude pro mě nejlepší. Nemyslel to nijak zle."

Minerva něco zabrblala, když viděla, že Albus vůbec nelitoval Sockyho činů.

„No, takže můžeme zavolat Poppy?"

Albus přikývl a se sotva skrývaným úšklebkem odsunul křeslo.

„Potřebujete pomoc, řediteli?" zeptal se Severus, jehož trénované oči ostražitě pozorovaly opatrné pohyby jeho mentora.

Severus ignoroval zvědavý pohled, který mu Minerva věnovala, a přinutil se nijak nereagovat, ani nepřijmout Albusův náhle dotčený výraz.

„Ano, děkuji ti, Severusi," prohlásil Brumbál po chvíli a pomalu povstal z křesla.

Severus ladně obešel stůl a postavil se mu po boku.

Nemusel mu naštěstí moc pomáhat, ačkoliv ředitel na cestě z pracovny prodělal chvilkovou závrať.

„Jsem zvědavý, Severusi," podotkl Brumbál, když se přiblížili k jeho pokojům. „Od koho Remus dostane krevní transfůzi? Je tu snad někdo další, kromě mě a Harryho, kdo byl bílé magii vystaven a získal tak, jak jsi to říkal i o mně, imunitu?"

Severus se odvrátil a rychle přemýšlel. „Vlastně, řediteli… Já jsem… doufal, že tím dárcem budete vy…"

Brumbál se zastavil, opřel se rukou o zeď, aby udržel rovnováhu, když tak na mistra lektvarů hleděl.

„Já? Ale, jak jsem vyrozuměl, existují krevní skupiny, které se musí brát v úvahu. Nemám velké povědomí o lidské krvi, ale tohle vím. Co tě přivádí k domněnce, že Remusovo tělo přijme mou krev?"

Severus sesbíral všechno své herecké nadání a pokusil se začervenat. „Řediteli…" Zarazil se, aby záměrně vypadal, jako by se doopravdy styděl.

„Severusi, chceš mi… něco povědět?" zeptal se Albus opatrně.

„Před nějakou dobou jsem vymyslel kouzlo. V tom čase to byla spíš věc mého ega, abych zjistil, jestli to zvládnu…"

Nebyla to lež. Pro Severuse to byla jen chvíle zpátky… v budoucnosti. To kouzlo se stalo nezbytností. Za války se někdy museli uchýlit i k mudlovským metodám léčení. Když někdo utržil zranění a dokrvující lektvar nebyl dostatečný, no… museli se pak obrátit pro pomoc přímo na ostatní.

„Kouzlo?"

„Které mi sdělí krevní skupinu člověka."

Brumbál pozvedl obočí. „A?"

„No, nejprve jsem to otestoval na sobě, abych si ověřil, že funguje. Jsem A-negativní."

„A mám za to, že jsi jej později seslal na mě bez mého vědomí, že?" pokračoval Brumbál. Jeho hlas neobsahoval hněv, ani obviňování, vlastně zněl pobaveně.

„Omlouvám se, řediteli."

Albus to odmávnul. „Nic se nestalo, Severusi. Takže? Jaká je moje krevní skupina?" zeptal se, již opět za chůze.

„0-negativní."

„A Remus?"

„B-pozitivní."

„A já mu mohu dát krev?"

„No, vlastně, řediteli, jste univerzální dárce. Můžete ji dát komukoliv. V mudlovském světě by to hodně znamenalo, kdybyste ji daroval každé dva měsíce."

Brumbál zamrkal. „Zajímavé."

ooOoo

11:30

Harry si svůj první den po návratu do Bradavic užíval, nedbaje na chaos, který v současné době nastal ve Vaduzu v Lichtenštejnsku a na Ministerstvu. Jedinou věcí, které si Harry všiml, byla skutečnost, že ředitel ráno chyběl na snídani, ale odsunul to z mysli s tím, že je muž jen velmi zaneprázdněný. Vždyť byl konec konců Nejvyšší divotvorce, ředitel školy, Nejhlavnější hlavoun a to všechno dohromady.

Dobby byl ze života v Bradavicích po Harryho boku v extázi a pyšně ve své nové uniformě zářil. Harry byl šťastný, když viděl, jakou má Dobby radost, a dál s ním zacházel jako s přítelem spíše než se sluhou, ačkoliv si vzal k srdci radu od profesora Snapea, aby dal Dobbymu také něco na práci.

Většinu dopoledne strávil v knihovně. Četl si o léčebné magii a medicíně, kterou kouzelnický svět znal. Avšak až dosud byl zklamaný stejně jako z ostatních knih, které dříve pročetl s Nevillem. Bylo v nich sotva něco, co by ukazovalo, jak lidské tělo funguje. Upřímně, bylo to pro něj dosti frustrující, ale i tak stále pátral. Školní knihovnu teprve začal prohledávat, ale i kdyby nic nenašel, slíbil si, že v létě provede seriózní výzkum, aby získal náležité informace, třebaže by to bylo z mudlovských lékařských knih či osobně od mudlovských doktorů.

Harry si povzdechl a zavřel knihu, kterou právě četl.

Bylo to divné. Nikdy se o čtení nebo o výzkumy ve skutečnosti nestaral, protože neměl důvod. Ale tahle… Tahle touha pomoci svému nejlepšímu příteli získat něco, co nikdy neměl, byla jako nekonečný zdroj podnětů, jako nějaká hnací síla či postrčení, které předtím nikdy nezažil. Jistě, toužil dosáhnout svého plného potenciálu a překonat blok, o kterém profesor Snape mluvil, ale tohle bylo jiné.

On ztratil své rodiče, a Neville, svým způsobem, ztratil ty své. Ale ne trvale nebo o tom tak Harry alespoň smýšlel. Byl si jistý, že jim může poskytnout něco, co nejenže změní život jeho příteli, ale vrátí rovněž dvěma bytostem, kteří mu byli jako jeho rodiče, život.

Pokud by totiž uspěl u Longbottomových, pak by ve své mysli vzdal poctu oběti i svých rodičů. A nebylo to jen tohle. Bylo by to ověření, ujištění sebe sama. Smysl života.

Po rozhovoru se Snapem se jeho myšlenky občas zastavily u smyslu života a důvodu, proč Voldemort pravděpodobně nikdy žádný nenalezl či si nevybral. Harry se obával, že se mu stane něco podobného, a odsoudí se k životu plného chyb nebo marnosti.

Část v něm věděla, že je to hloupost. Že je ještě mladý a má roky života před sebou, aby se musel takovými myšlenkami zaobírat. Ale nemohl popřít, že strach, který cítil, když dumal nad tím, jestli byl Voldemort jako on, pramení z něčeho většího, než jen z toho, že sám také mluví hadím jazykem.

Profesor Snape řekl, že Voldemort chodil do Bradavic, takže to znamenalo, že byl zařazen do koleje a chodil na hodiny, stejně jako on. Znamenalo to, že spal v ložnici, navštěvoval knihovnu, potuloval se po pozemcích a dělal všechny ty věci, které studenti dělávají.

Lámal si hlavu nad tím, zda Voldemort někdy seděl u stolu, u kterého byl právě teď.

Byl to podivný pocit - vědět, že netvor, který zavraždil jeho rodiče a pokusil se zabít i jeho, navštěvoval stejnou školu jako on.

Kdy se něco zvrtlo? Kdy se v něm něco zlomilo a vytvořilo to z něj Voldemorta? Nebo byl snad vždycky tak pokřivený?

Harry si nebyl jistý, zda chce odpověď znát.

ooOoo

Remus pohlédl ke vchodu do knihovny. Domácí skřítek mu řekl, že tam Harry je. Ten chlapec se jistě opět snažil něco dělat během čekání, až znovu začne vyučování. Remus se napřímil a povolal na povrch svou nebelvírskou odvahu, než vstoupil dovnitř.

Byl nervózní. Upřímně, nevěděl, co tomu dítěti říct. Ten chlapec byl úžasný a jeho naplňovalo úctou, že může být jedním z jeho učitelů.

Prohledával poličky a snažil se, aby to vypadalo, že přišel pro knihu, spíše než aby poznal syna svého zemřelého přítele. Remusovy oči skenovaly knihovnu a ve vzdálenějším konci rychle našly černovlasého chlapce obklopeného mohutnými svazky.

Zavrtěl hlavou, pobaveně a lehce rozesmutněle, když si vybavil, jak často se Lily nacházela v podobné pozici, než se potichu přiblížil.

Jak Remus přicházel blíže, s očima upřenýma na svazky na poličkách, všiml si, že Harry zvedl od knihy hlavu a otočil ji jeho směrem.

Musel vycítit mou přítomnost, vyvodil si Remus. Měl jsem to předpokládat.

Remus se otočil a pohlédl na něj. Rozhodl se vzdát svého kradmého příchodu.

„Dobrý den, pane Pottere," řekl, neboť usoudil, že není neobvyklé, když profesor pozdraví svého studenta.

„Dobrý den, pane profesore," odpověděl Harry a posunul se dopředu, aby seděl zpříma.

Remus využil této příležitosti, aby pohledem přejel knihy rozprostřené kolem chlapce. Zamrkal, když zjistil, o co jde. Tohle byly poměrně pokročilé lékařské texty. Co to Harry dělal?

„Madam Pomfreyová vám zadala nějaký projekt?" zeptal se ve snaze zjistit, proč se Harry dívá do takových věcí.

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, jen si sám o něčem čtu, profesore."

Remus se chopil iniciativy a usadil se ke stolu, ačkoliv mezi nimi raději ponechal volné sedadlo, a očima dál brouzdal po titulech knih, které byly vystavené na vrchu.

„Tyhle jsou poměrně pokročilé, Harry. Nepotřebuješ nějak pomoct?"

Remus z Harryho rukávu zaslechl nějaké syčení a bylo mu jasné, že Harry právě přemýšlel o něčem, co mu jeho mazlíček pověděl.

„Nejsem si jistý. Hledám knihu, která by mi pověděla, jak funguje lidské tělo, a mám problém najít něco, co by šlo skutečně do hloubky," pronesl Harry po chvíli. „Většina z toho, co jsem našel, zabíhá příliš do šířky nebo jen klouže po povrchu."

„Hmm, no, o léčebné magii toho moc nevím, ale mám trochu zkušeností s medicínou v mudlovském světě. Ačkoliv tedy pochybuji, že by ti to nějak moc pomohlo." Remus si odkašlal, když viděl, že to Harryho neodradilo. „Strávil jsem nějaký čas v mudlovském Londýně a byl jsem také nucen navštívit doktory."

„Vážně?" zeptal se Harry, přímo povzbuzeně.

Remus byl trochu překvapený Harryho reakcí, protože se domníval, že Harry chce léčitelství brát více z magického pohledu na věc.

„Ano, měl jsem jednou nehodu s autem a… no, mudlové mě našli jako první. Kdo mohl vědět, že jejich záchranné služby reagují tak rychle? Předpokládám, že je to tou jejich technologií."

„Páni. Byl jste vážně zraněný?"

„Měl jsem zlomenou nohu a otřes mozku. Převezli mě do jedné nemocnice, zrentgenovali mě a dělali tucty těch jejich testů, aby se ujistili, že jsem v pořádku. Rentgenové paprsky zřejmě znáš, že?"

Harry přikývl.

„Dobře. No, když jsem se probudil, ukázali mi několik snímků, které pořídili. Ty detaily byly docela ohromující, to musím připustit. Tady v kouzelnickém světě nic takového nemáme, to uznávám, ovšem domnívám se, že to ve skutečnosti ani nepotřebujeme."

„Takže, tyhle snímky... byly to snímky vaší hlavy?"

Remus si povšiml, jak se Harrymu při této otázce vážně zaleskly oči. Podivné.

„Chtěli hrát na jistotu, a tak dělali snímky celého těla. Měli kvůli výpovědím svědků obavy, že bych mohl mít vážná vnitřní poranění. Naštěstí do toho vstoupila moje vnitřní magie a zachránila mě před těžkým poškozením, ale to oni nevěděli."

Harry přikývl, takovou událost si byl schopen snadno představit. Magie dospělých kouzelníků je chránila před mnoha věcmi, protože byla jejich součástí. Další bonus pro to mít plně rozvinuté jádro.

„Takže, Harry, slyšel jsem, že už jsi téměř řádný léčitel," prohlásil s úsměvem. Byl šťastný, že se jejich rozhovor tak vydařil.

Harry mu věnoval drobný, plachý úsměv, ale Remus mohl říct, že za tím byla i trocha zdravé hrdosti, která by tam být měla.

„Rád pomáhám," odpověděl Harry s pokrčením ramen. Nyní se přihlásila o slovo jeho skromnost.

Remus si nemohl pomoci, protože mu to připomnělo Lily.

Chvilku seděli v tichosti a Remusovi přišlo těžké rozhodnout se, co říci dál. Podíval se na Harryho poté, co pohlédl znovu na ty knihy, a bylo mu jasné, že Harry také nevěděl, co říct, ačkoliv chlapec našel svůj hlas dříve.

„Nepřišel jste sem hledat knihu, že ne?" zeptal se.

„No," odpověděl Remus, na chvilku zaváhal, „abych k tobě byl upřímný, Harry, ne, nepřišel jsem dnes do knihovny, abych hledal knihu."

Harry si nedokázal pomoci a pozvedl obočí úplně Snapeovským stylem, když Remus vydechl, jako kdyby to, co řekl, byla daleko delší řeč.

„Jestli chcete, abych vás vyléčil, pak to rád udělám, to přece víte," vyhrkl Harry náhle, když Remus nerozvedl důvod, proč dnes do knihovny přišel.

Na to sebou Remus trhnul, než Harrymu věnoval jemný úsměv a zavrtěl hlavou. „Ač bych se od tebe nechal vyléčit rád, tak paradoxně musím říct, děkuji ne. Domluvil jsem si něco jiného, co se postará o můj… uh, malý chlupatý problém. Ale musím ti poděkovat, protože tu léčbu obdržím od profesora Snapea."

Harry vykulil oči, nevěda nic o možnosti, že je tady i alternativní léčba, ačkoliv věděl, že všichni právě teď zkoumají bílou magii, aby se pokusili připravit protilátku.

„Profesor Snape? Našel způsob, jak získat bílou magii a použít ji u ostatních?" zeptal se šokovaně.

Od setkání MSK uběhl jen den. Mistr lektvarů byl opravdu kabrňák, pokud našel léčbu tak rychle. A jistě to vysvětlovalo, proč on a profesor Lupin nebyli na snídani. Možná, že tohle bylo také dalším důvodem, proč byl pryč i ředitel?

„Asi ano a to je také důvod, proč nemohu přijmout tvou nabídku. Souhlasil jsem, že se stanu pro tuto alternativní metodu testovacím subjektem. Pokud to bude fungovat, budeme snad moci lykantropii vymítit… navždy."

Harry zmateně zamrkal, pokoušeje se porozumět, co to přesně znamenalo, dokud se mu oči nerozšířily poznáním. „Očkování?"

„Tvůj profesor Lektvarů si to myslí," odpověděl Remus tiše.

„No to je skvělé! A kdy to hodláte provést?" zeptal se Harry nadšeně.

„No, madam Pomfreyová chce vyčkat na konec tohoto týdne kvůli…" Remus si odkašlal, než pokračoval. Harry si všiml, že to dělával často. „Kvůli dárci."

Remus Harrymu nechtěl říkat o Brumbálovi a ostatních, kteří onemocněli. Cítil, že by to tomu chlapci bylo líto, a to zcela zbytečně, zejména proto, že už se všichni začali zotavovat.

„Dárci?"

„Profesor Snape věří, že má ta léčba být aplikovaná prostřednictvím krevní transfuze, protože bílá magie spočívá v krevních buňkách individua, stejně jako v jeho jádru."

Harry chápavě přikývl. „To dává smysl, protože takhle pracuje i ta kletba."

Poté padli do další chvíle ticha, než ji Remus prolomil.

„Přišel jsem sem dnes, protože jsem si myslel, že bych si s tebou mohl na chvilku promluvit," řekl Remus, vraceje se k předchozímu tématu.

„Och a o čem, profesore?"

„Stydím se to připustit, ale nebyl jsem si jistý, jak s tebou navázat kontakt, ne z důvodu, na který možná myslíš. Víš, já… byl jsem blízký přítel tvých rodičů."

Ať Harry očekával cokoliv, tak tohle to rozhodně nebylo, a tak nevěděl co říct.

Remus se smutně usmál. „Chodil jsem do stejného ročníku jako oni, do Nebelvíru. Tvoji rodiče mi hodně pomohli a já se považuji za šťastlivce, že jsem je znal."

„Takže to věděli?" zeptal se Harry váhavě.

„O mém problému?"

Harry přikývl. Cítil se trochu trapně za svou přímočarost.

Remus se zasmál. „Och ano, rozhodně to věděli, ale… jak víš, že mám ten problém už tak dlouho?"

Harry pokrčil rameny. „Dokážu to vycítit. Na setkání MSK jsem měl možnost porozvnávat v závislosti na tom, jak dlouho to v člověku bylo. U vás… Vy nejste stejný jako pan McCaffrey, ale máte to už dlouho."

Remus zavrtěl hlavou, byl překvapený. „Ty jsi vážně něco, že?"

Harry pro to neměl odpověď, a tak neodpověděl.

Remus si tiše povzdechl, zadíval se na Harryho hloubavýma očima. „No, jen jsem chtěl, abys to věděl. Takže… pokud bys o nich měl nějaké otázky, pak tu máš dalšího člověka, kterého se můžeš zeptat," pokračoval, doufaje, že nebyl až tak bolestně těžkopádný.

Očividně ne, protože Harry se usmál. „Díky, pane profesore."

Remusovi povyskočilo srdce. „Bez problému."

ooOoo

Harry dorazil k mrzimorskému stolu. Už se těšil, jak se po obědě vrátí do knihovny a možná najde i něco, co pomůže Nevillovým rodičům. Třeba tam bude i Remus a on si s ním bude moci ještě jednou promluvit. To se uvidí.

Usadil se a pohlédl k učitelskému stolu. Profesor Snape a profesor Lupin byli přítomni, stejně jako většina ostatních učitelů, ale madam Pomfreyová byla pryč a ředitel také.

Usedl, vzal si z mísy naproti němu krůtí sendvič, a pak okem oka zachytil třepotavý pohyb. Sova. Vzhlédl a sledoval, jak neznámá sova přistála před jeho talířem a nastavila nožku, na které byl připevněný dopis. Těch několik dalších lidí u stolu se zadívalo jeho směrem. Byli zvědaví, co to Harry Potter dostal a od koho.

Harry převzal dopis, nedbaje na upřený pohled profesora Snapea, který se na něj otočil, jakmile sova přilétla.

Na přední straně byl oficiálně vypadající značka se slovy: Mezinárodní sdružení kouzelníků.

Harry byl zvědavý, a tak roztrhl vršek obálky, až se dopis uvnitř kouzelně zvedl.

S dopisem v rukách pocítil, jak se mu o holou kůži otřela vlna magie.

*Harry!*

Coralino výstražné zasyčení bylo jediným varováním, které dostal, než zahřímal hluboký burácivý hlas a uvolnil tak mocný pulz, který ho shodil z lavičky, až skončil na zádech.

„TOHLE SI VYLÉČ."

Bolest, kterou nikdy předtím necítil, prosákla do jeho kůže a zmizela v kostech rukou, zatímco se na jeho kůži třepotal černý viditelný oheň.

Harry zaječel, jeho magie se ohnala a odvrhla tu obálku pryč, ale to už bylo pozdě. To kouzlo, prokletí, či cokoliv to bylo, do něj už vstoupilo.

Coral prostě přistála na podlaze vedle něj.

*Coral!*

Neodpověděla.

Stále na zádech křičel, až se mu oči zalily slzami. Zápasil rukama a zoufale se pokoušel zbavit těch temných plamenů. Měl pocit, jak by se mu vařily kosti.

PP*: Socky (jméno ředitelovy skřítky), to bude taková slovní hříčka, protože sock znamená ponožka, takže Socky by mohlo být něco jako skřítek Ponožtička. Mimochodem Mittens (Severusova skřítka) znamená palčáky, rukavice.