To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten

s/6413108/1/

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 17 - Ostrá výměna názorů

„Tady, pane," řekl Dobby zvesela, když hotově připravil nádobí, které mu profesorka Sproutová dala pro Harryho, aby je používal u stolu.

„Díky, Dobby," odpověděl Harry, než se usadil. O chvíli později si na místo vedle něj sedl Neville.

Školní prázdniny skončily už před dvěma dny a Harry se musel pochopitelně stále přizpůsobovat svému stavu. Jeho spolužáci byli, z valné většiny, ohleduplní a nezatěžovali ho otravnými otázkami nebo přílišnou pozorností, ale veškeré to ticho dokázalo být stejně tak protivné. Bylo to matoucí. Na jedné straně byl Harry rád, že mu nechali prostor, ale jiná jeho část by si přála, aby se chovali odlišně. Normálně, třeba? Přiznával, že kdyby byl v jejich kůži, byl by ohledně toho všeho také zvědavý, zklíčený a zmatený.

Ale nyní na veselejší strunu – Neville a Draco zůstávali po jeho boku a chovali se k němu jako obvykle. No, většinou. Když člověk nemůže používat ruce, stane se v jistých ohledech závislý na ostatních, dokonce i přesto, že ovládá magii.

Když se objevilo jídlo, Harry pohlédl do svého talíře a Dobby se okamžitě chopil své práce. Přivolal k jeho talíři lžíce a naservíroval mu od všeho trochu.

„Díky, Dobby," odvětil automaticky, než zaměřil svou pozornosti k vidličce a noži.

Brumbál je očaroval tak, aby specificky odpovídaly jeho magii a vůli. Harry mu byl opravdu vděčný. Myšlenka na to, že by byl u každého jídla někým krmen, nebyla vůbec přitažlivá.

Když se začal soustředit na to, co chtěl udělat, vidlička a nůž se vznesly do vzduchu, jako by je držely nějaké neviditelné ruce a začaly krájet jídlo. Zpočátku mu to trvalo dobrých deset minut, než to zvládl, ale teď to pro něj bylo už docela přirozené a snazší, než by si jeden myslel. Všechno, co člověk musel udělat, bylo představit si sebe sama, jak jí pomocí tohoto nádobí, a zbytek už přišel samovolně.

Magie opravdu budila úctu.

„Připravený na Přeměňování?" zeptal se Neville.

„Jo. Myslíš, že si dnes zase budeme dělat jenom samé poznámky?"

„Nejsem si jistý," odpověděl Neville.

„Havraspárští se zmiňovali o práci s kameny a knihami," vložila se do toho Susan.

Harry pozvedl obočí. „To zní… zajímavě. Kdybys třeba chtěla knihu schovat, byla by její přeměna na kus skály docela pěkným kouskem, že?"

Susan a několik ostatních přikývli. Snídaně právě končila.

ooOoo

Minerva sledovala, jak první ročníky mrzimorských a nebelvírských usedají, než vstoupil Harry s Dobbym a Nevillem, kteří zůstali více vzadu.

Potichu si povzdechla.

Jeho houževnatost byla oslňující. Ona si dokázala jen sotva představit, jak asi frustrující mohlo být, když nemohl používat ruce, ale ten chlapec se s tím vším vypořádal hravě, alespoň doposud. Připouštěla, že mít po boku věrné přátele, kteří vědí, kdy přijít na pomoc a kdy ne, bylo opravdovým požehnáním.

Zavrtěla hlavou. Neville byl vskutku syn Alice a Franka. Augusta musela být slepá.

Obešla svůj stůl a začala hodinu, pojednávajíc o mechanismech dnešní lekce.

Pohlédla na Harryho a Dobbyho. Dobby už připravil samopíšící brk a pergamen, takže její slova budou bez pochyby zaznamenána v Harryho poznámkách.

Domácí skřítci mohou být pro kouzelníka výhodou, samozřejmě že i mimo jejich magii obecně. Dokonce i nyní se tucty skřítků vesele probíraly nespočtem příchozí pošty, aby se ujistily, že se skrz ochrany nedostane nic, co by mohlo někomu ublížit. Albus ke všem bradavickým skřítkům promluvil a požádal je, zda by byl někdo ochotný dělat tuto nebezpečnou práci. Na konci musel dokonce vytvořit rozpis, aby se vůbec vystřídali, protože pomoci chtěli všichni.

No, alespoň se už nebylo třeba obávat, že by nějaká pošta zranila studenta.

„Nyní bych byla ráda, kdybyste se všichni pokusili přeměnit knihy před sebou v kus kamene. Pamatujte - správná představa je klíčem," prohlásila, než začala obcházet místnost, protože započali se svými pokusy.

Harry se této části hodiny samozřejmě účastnit nemohl. Pro tuto chvíli byl schopen pracovat jen na správné výslovnosti kouzla. Díky Merlinovi, že závěrečné testy pro první ročníky byly zaměřeny spíše na znalosti kouzel než na jejich praktické sesílání.

Jak tak procházela místností, potěšeně si všimla, že přebal Nevillovy knihy vypadá jakoby šupinatě. Rozhodně to byla dobrá inkantace a jeho myšlenky se ubíraly správným směrem.

„Úžasné, Neville, už dokonce vidím i nerovnosti podobné kameni," prohlásil Harry, šťastný za svého kamaráda.

Neville se rozzářil, a pak pokračoval ve svých pokusech, zatímco Harryho ruce a paže zůstávaly nepohyblivé, zavěšené na popruzích.

ooOoo

Severus vstoupil do svých pokojů a měl v plánu začíst se do nejnovějšího čísla lektvarového magazínu, který odebíral, jenže naneštěstí, právě když se chtěl usadit ve svém křesle, plameny v krbu zezelenaly.

Otočil se tím směrem a zjistil, že se v nich nachází Luciusova tvář.

„Luciusi," pozdravil.

„Doufám, že jsem nepřerušil něco, co by nesneslo odklad," začal kouzelník, ačkoliv jeho hlas omluvně vůbec nezněl.

„Ani ne, i když je tento rozhovor poněkud nečekaný."

„Jistě. Mohu vstoupit? Musím si s tebou o něčem promluvit a probírat to krbem by mi žádnou radost nepřineslo."

„Samozřejmě, Luciusi, není třeba se ptát," odpověděl, rozhodnut být tak vstřícný, jak jen bylo možné.

Luciusova tvář zmizela a o chvíli později prošel muž plameny. Severus pokynul ke křeslu naproti, vedle krbu, a Lucius jej beze slova přijal.

Severus, zvědavý a v duchu trochu polekaný náhlou návštěvou tohoto čistokrevného kouzelníka, v tichosti čekal s vědomím, že Lucius rozhovor začne, až bude připravený.

„Severusi, my oba jsme vážení muži."

„Ano, Luciusi."

Kam tohle směřovalo?

„Víme, co je důležité a co ne."

Severus, který s ním nehodlal nesouhlasit, prostě kývl.

„Povšiml jsem si jistých… událostí na Ministerstvu."

„Událostí?"

„Kdokoliv je za to odpovědný, aktivně se mi vyhýbá a pokouší se zůstat zcela skrytý přede všemi, ale jisté nepatrné změny upoutaly mou pozornost. Nevím kdo, takže se nevyptávej, ale jsem si jistý, že byla seslána paměťová kouzla, a nebyl bych překvapen, kdyby v tom byla zapletená i kletba Imperius. Nevím, o co jim přesně jde, ale všiml jsem si množství podezřelých aktivit na několika odděleních. Nevěřím, že se na tom účastní Ministerstvo. Heh, pochybuji, že dokonce vědí, že je něco špatně – víš, jak směšně jednoduché je se tam infiltrovat," ušklíbl se, než pokračoval. „Severusi, kolem Ministerstva se pohybují mocní jedinci, kteří se pokouší zabít toho Potterovic kluka. A nedávné události mi to zcela jasně dokazují."

Severus se zamračil, zadumaný, co Lucius očekává, že s touto informací udělá. Byl si jistý, že mu muž nelhal, ne tímto způsobem.

„Musí se ti to zdát divné – když přijdu a říkám ti takové věci. Faktem ale zůstává, že ty a já jsme si podobní. Oba jsme tomu klukovi zavázáni životem – ty skrz jeho otce a já skrz svého syna. O tvém dluhu k Potterovi ví jen málo lidí, ale o tom mém… vědí všichni. To proto se přede mnou ukrývají. Vědí, že kdybych se o jejich plánech dozvěděl, budu nucen jednat. Vědí, že neodsoudím svou rodinu k zuřivé odplatě starobylé magie a nebudu ignorovat jejich útok proti někomu, kdo zachránil mého dědice – ať už je to Chlapec, který přežil nebo ne."

„Chápu," souhlasil Severus, rychle rozhodnut o směru své reakce. „Víš, na která oddělení se zaměřují? Nějaká konkrétní?"

„Zejména výzkum, konkrétně nepřístupná část knihovny. Nemám žádný důkaz, ale moje podezření vedou na tohle opuštěné místo. Staly se tam nějaké podivné události, které byly povětšinou přehlédnuty, ale zdá se, že je to příliš mimo moje kompetence."

No, pokud říkal Lucius pravdu, pak to vysvětlovalo, kde přišli k té kletbě. Používali knihovnu, což také znamenalo, že měli přístup ke všem dalším kouzlům, která tam byla. A to nevěstilo nic dobrého.

„Jsi si vědom toho, na jak dlouho ten přístup získali?" zeptal se Severus.

„Pokud jsou mé instinkty správné, zdrželi se tam zhruba hodinu, i když to znamenalo, že to pro ně udělali nic netušící lidé. Jsou opravdu dobří v tom, co dělají, Severusi. Dokonce i kdybych měl přístup k záznamům z toho místa, nebyl bych schopen získat žádný důkaz, že se tam děje něco nepřístojného."

„A co tě tedy vede k domněnce, že je tahle aktivita spojená s nedávným útokem na Pottera?"

„No vážně, Severusi, už jen to načasování je důvodem k vážnému podezření, zejména když vezmeme v úvahu krutost kletby. Ale fakt, že se přede mnou pokouší skrývat, by měl být dostatečnou indikací." Lucius se zapřel v křesle, jeho oči nebezpečně potemněly. „Víš, že co se práva týče, nejsem žádný puntičkář, a pokud si chce někdo s někým něco vyřídit, i když to znamená použití temné magie, neoznámím to. Spíše bych jim doporučil lepší zdroj materiálů. Ale, bez ohledu na to jak neochotně to připouštím, s tím dluhem nejsem schopen udělat to samé, když zjistím, že je v tom zapletený i Potter. A oni to vědí."

„Chápu. Děkuji, že jsi mě na to upozornil. Udělám, co budu moci, abych ti pomohl s tvým závazkem. Jak jsi řekl, jsem tím zatížen rovněž. Možná bychom si v té nepříjemné věci mohli pomoci navzájem."

Lucius se usmál. „Věděl jsem, že bude správné za tebou přijít, Severusi. Ty totiž chápeš, co je v sázce, a víš, co je důležitější."

Severus sklonil hlavu na souhlas a na důkaz uctivého přijetí.

Měl toho hodně na práci.

ooOoo

„Potřebuješ pomoct, Harry?" zeptal se ho Neville druhého dne, když se chystali z postelí.

Harry se bude muset zastavit na ošetřovně, aby mu tam vyměnili sádru a lektvarem nasáklé obvazy, než zamíří na snídani, ale díky minulým několika dnům praxe, mu to bude trvat jen asi patnáct minut.

„Ne, Dobby už to má. Ale i tak dík," odpověděl Harry sedící na kraji postele. Dobby klečel u jeho nohou, aby mu pomohl nandat ponožky.

„Víš, nějak nechápu, proč se prostě neuzdravíš sám. Vyléčil jsi všechny ostatní. Pokud jsi takový zázrak, proč se nevyléčíš? Nebo si tak užíváš všechnu tu pozornost? Je jasné, že se ti posluhování skřítka zamlouvá," procedil Smith chladně. Sebral si své věci a vyslal po Harrym znechucený pohled.

„Dej mu pokoj, jasný?" bránil ho Justin, když Harry otočil ke Smithovi hlavu.

„Pokud to musíš vědět, Smithe, povím ti to, protože je ta otázka v zásadě rozumná," odvětil Harry, rozhodnut ignorovat chlapcovo nepřátelství a protivná nařčení. „To profesor Snape mi řekl, abych to nedělal. Kletba ještě není zcela pryč. A pokud by se má magie dotkla rezidua kletby, zatímco by se pokoušela vyléčit mé ruce, mohlo by to znovu probudit prokletí a to by potom využilo mou magii jako palivo, takže by bylo ještě těžší jej zastavit. Madam Pomfreyová s profesorem Snape souhlasí." Harry se zadíval dolů na své zabalené ruce.

Když mu to profesor Snape zhruba popisoval, přirovnal tu kletbu k ohni. Pokud má oheň existovat, potřebuje tři věci: teplo, kyslík a palivo (něco, co by hořelo). A tato kletba pracovala podobně. Sama o sobě jednala jako teplo, poháněná kostní hmotou jako kyslíkem a magií jako palivem. Prvotní palivo pocházelo z magie, kterou sesilatel vložil do kouzla, ale poté byla využívána i ta oběti.

Bylo znepokojivé zjistit, že kletba nevypalovala jen kost, ale že byla spotřebována i vrozená magie v rukách a užívána k této strašné magické reakci. Profesor Snape ho ale, díky Merlinovi, ujistil, že ztráta magie není problém.

Harry znovu pohlédl na Smitha. „Takže se nebudu pokoušet léčit sám, protože je to bezpečnější takto, i když to bude trvat týdny, než se z toho dostanu."

„Pff, jak jinak," odvětil Smith pohrdlivě, než odešel.

„On je vážně idiot, že?" vyjekl Ernie a zavrtěl hlavou.

„Určitě má nějaký problém, to je jasné," souhlasil Justin.

Harry si jen povzdechl. Přál si, aby se Smith přestal chovat jako pitomec a nechal ho být. Každý den to bylo se Smithem to samé. Jedovaté poznámky, nenávistné pohledy, posměšky a tak. Upřímně, bylo to únavné. Ale nikdy neudělal nic, s čím by Harry mohl zajít za profesorkou. Prostě se jen choval jako mizera. A říct o tom učitelce by ničemu nepomohlo. Pokud něco, spíše by to Smitha přimělo k ještě většímu vzdoru.

No, bude lepší nechat všechno kolem Smitha, jak to je, a nezhoršovat to. Nebyl si jistý, co by Dobby udělal, kdyby se na něj Smith pokusil něco vytáhnout, ale pravděpodobně by to nebylo pěkné. Dobby byl dosti ochranitelský. A co se Coral týkalo, ta mu už řekla, že by ho kousla, kdyby dostala šanci.

Harry se raději ani neptal, jestli by to bylo kousnutí s jedem nebo bez něj, ale pro Smithovo dobro doufal, že to nikdy nebude muset zjistit.

Všechny hodiny se toho dne odehrály, jak očekával, stejně jako další v tom týdnu. Většinou poslouchal, zatímco samopíšící brk zapisoval poznámky místo něj, ale nebylo to tak zlé, jak si myslel. Jediná nudná část hodiny se týkala doby, kdy musel sledovat, jak ostatní pracují – kouzlí a tak podobně. Bylinkářství bylo v tomto ohledu asi nejhorší, protože se z valné většiny pracovalo rukama.

A tak si Harry častokrát musel připomínat, že jeho stav nebude trvat věčně.

ooOoo

„Děkuji, že tady mohu být, profesore," pronesl Harry k mistrovi lektvarů.

Nacházeli se na ošetřovně spolu s ředitelem, profesorem Lupinem, madam Pomfreyovou a několika dalšími lidmi z Ministerstva, včetně ministra a léčitele Hippocrata Smethwyka. Léčitel Smethwyk byl samozřejmě vedoucím Oživovací sekce Daie Llewellyna u svatého Munga. Měl za úkol dozírat na zkoušku a sepisovat poznámky o nové metodě profesora Snapea, jak vyléčit vlkodlaky a poskytnout imunitu ostatním.

„Tohle by bez vašeho úsilí nebylo možné, pane Pottere, zasloužíte si tu být," odpověděl profesor Snape jednoduše.

„Jste připravený, pane řediteli?" zeptal se léčitel Smethwyk, lehce znervóznělý předměty na postranním stolku.

Věděl něco málo o mudlovské medicíně, ale nikdy z první ruky neviděl jejich nástroje. Myšlenka, že tohle byla pro mudly běžná praxe, byla neskutečná. V krvi bylo tolik síly, že myšlenka na každodenní vyjímání vzorků krve pacientům, byla nemyslitelná. Avšak zjištění, že byli mudlové schopní darovat krev jiným, bylo ještě více matoucí. Být tak nesobečtí, aby dali část své životní síly úplnému cizinci… Bylo to pokořující.

„Ano, Hippocrate, jsem přepravený," odpověděl Brumbál, než vzhlédl k Severusovi, který se přesunul k jeho pravému boku s připravenou jehlou.

„Doufám, že víte, co děláte, profesore Snape," podotknul Smethwyk, shlížeje na mudlovská zařízení se znepokojením. Vypadalo skoro… jako nepřátelé.

„Plně Severusovi důvěřuji," přerušil ho Brumbál, vyhrnul si rukáv a dovolil mu očistit předloktí.

Ministr a ostatní v místnosti sledovali s morbidní zvědavostí, jak Severus po tichém upozornění na přicházející bolest vsunul jehlu do Brumbála a napojený sáček se téměř okamžitě začal plnit.

„No, rozhodně je to pamětihodný pocit," prohlásil Albus prostě. V pravé ruce svíral purpurový balónek a pomáhal tak krvi proudit.

Celou tu dobu si reportér něco čmáral na pergamen.

Severus pokynul Remusovi, aby ulehl na postel vedle ředitele.

O méně než deset minut později Severus briskně vyjmul jehlu a zatlačil na ránu, zatímco madam Pomfreyová seslala rychlé léčebné kouzlo.

„Děkuji ti, Severusi," řekl Albus, než převzal od madam Pomfreyové nabízenou vodu.

„Co je teď v plánu?" zeptal se Smethwyk Severuse, s pohledem upřeným na vlkodlaka.

„Obrácený postup," odpověděl Severus a pustil se do práce. „Jak víš, hodlám na tebe seslat Petrificus Totalus," směřoval Remusovi, „aby se zamezilo jakýmkoliv pohybům, zatímco bude bílá magie pracovat."

„Rozumím, Severusi," odpověděl Remus.

S jehlou na svém místě a jistotou, že v hadičce není žádná vzduchová bublina, začaroval Lupina, aby zůstal v klidu a odlevitoval naplněný vak nad jeho hlavu.

Pozorovali, jak se sáček vyprazdňuje do Remusových žil.

Nejprve se nic nedělo.

*Krev se stěhuje k jeho srdci,* zasyčela Coral tiše. *Tam leží kořeny kletby.*

Harry přikývl. Cítil ve vzduchu, jak se stopy bílé magie posunují, magie začala pracovat. Za méně než minutu signalizoval záblesk bílé magie, že bylo dokonáno.

Než mohl kdokoliv něco udělat nebo říct, Harry s úsměvem přistoupil. „Kletba je pryč. Nic necítím," řekl s pohledem upřeným na profesora Snapea.

„Ohromné!" zajásal Brumbál. Vyskočil a sejmul z Remuse kouzlo.

Remus se posadil a pokusil se bojovat proti vděčným slzám, které si razily cestu ven. Dokázal je udržet na krajíčku, a i když mohli ostatní jeho úsilí vidět, neřekli nic.

ooOoo

V neděli byl Harry na cestě do knihovny spolu s Nevillem a Dobbym. Školou to stále bzučelo ohledně toho, co se dělo předchozího dne, a mnoho lidí dumalo nad důvody, které k tomu vedly. Samozřejmě, jako u většiny věcí, které se udály ve škole, byly dospělácké záležitosti rychle zatlačeny do pozadí jinými událostmi. Třeba sněhem.

„Hej, Pottere," zvolal Draco, jdoucí k němu, zatímco procházeli chodbou. Vince a Gregory byli s ním.

„Ahoj," pozdravil Harry.

Draco se na Dobbyho ani nepodíval, ale Dobby nevypadal, že by mu to vadilo.

„Jdeme ven, nechcete jít taky?" zeptal se Draco. „Nott se zmínil, že jeden kluk ze starších ročníků začaroval sněhuláka, takže tancuje, když se na něj hází sněhové koule. Možná tam ještě stále bude."

Harry, zaujatý tím nápadem, kývnul. Přerušení pochůzek do knihovny by jemu a Nevillovi mohlo udělat dobře. Vypadalo to totiž, že se se svým výzkumem stejně nikam nedostali.

Draco se potěšeně napřímil, a jakmile měli na sobě všichni své zimní oblečení, otevřel Harrymu dveře, když vycházeli ven.

Coral byla pohodlně uhnízděná v teple Harryho šatů. Jedině její hlava trčela nad sponou kabátu několik centimetrů pod jeho bradou. Nemusela se bát, že by jí byla zima, protože teplo z Harryho těla bylo tak blízko a mezi ní a vnějším vzduchem stálo několik vrstev oblečení. A to ani nezmiňujeme, že měla na sobě svůj hedvábný svetřík.

Harry prošel s děkovným kývnutím kolem Draca ven a našel bradavické pozemky pokryté další vrstvou sněhu. Předchozí noc evidentně znovu chumelilo.

„Tudy. Nott říkal, že to bylo přímo před skleníky," nabádal je Draco.

Harry následoval vedení svého přátele a přál si, aby si mohl alespoň promnout ruce. Bylo mu poměrně chladno, i přes ty vrstvy, a jeho ruce ho začínaly trochu bolet, aby byl upřímný. Ale bolestivost byla brzy zapomenuta, když se dostali k do detailu propracovanému sněhulákovi, který měl na sobě jasně červenou vestu s dlouhatánským brkem, jenž mu sloužil za nos.

A opravdu, sněhulák začala tancovat, když Draco zvedl plnou hrst sněhu a hodil ji na něj.

„To je skvělé. Kdo to vytvořil?" zeptal se Harry.

„Nějací sedmáci z Havraspáru, co jsem slyšel," odpověděl Draco. Vyrobil další kouli, a pak se pokusil sněhuláka zasáhnout do hlavy.

Neuspěl.

Všichni ho následovali. No, kromě Harryho, ale on si užíval legraci s nimi, třebaže se plně neúčastnil. Dokonce i Dobby se pokusil tohoto hbitého, oživeného sněhuláka trefit.

„Pojďme, měli bychom se vrátit dovnitř," podotkl pak Neville, když už se zima nedala dost dobře ignorovat.

„Dobře, ale pojďme druhým vchodem. Chci vidět, jestli měl Flint pravdu, když tvrdil, že udělal pevnost," prohlásil Draco a znovu je vedl dál.

„V pořádku, Harry?" zeptal se Neville a zastavil se, když si všiml Harryho grimasy.

„To nic. Moje ruce prostě chlad moc nemilují," přiznal.

„Proč jsi nic neřekl?" zeptal se Neville a v jeho hlase zaznělo znepokojení.

„Pánovým rukám je zima?" zeptal se Dobby s očima vykulenými obavami.

„Ne více, než zbytku tebe," odvětil Harry mírně.

No vážně, to ze všeho musel dělat velkou věc?

„Dobby pomůže," vypískl skřítek a lusknul prsty.

A náhle jeho sádru obklopil zklidňující žár a dodal jeho rukám toužebné teplo. Harry si nedokázal pomoci, aby tiše nevydechl úlevou.

„Díky, Dobby," řekl, dumaje nad tím, kolikrát to asi ještě řekne, než budou jeho ruce v pořádku, a jestli Dobbyho neunaví to slyšet. Ačkoliv podle výrazu na skřítkově obličeji pochyboval, že by se tak stalo někdy brzy.

„Haló, kluci, jdete?" zeptal se Draco, když si všiml, že už nejsou za ním.

„Jo," odvětil Harry a pospíšil si, aby ho dohnal. Neville a Dobby byli s ním.

Jak obcházeli skleníky, mohli vidět zeleninové záhonky (ačkoliv tam právě teď nic moc nerostlo) a na nich osamoceně několik studentů, kteří se koulovali mezi sebou.

Když se dostali ještě dál, byli už schopni vidět pevnost, o které se Flint Dracovi zmiňoval. Flint s několik zmijozelskými házel kupy sněhu na kohokoliv, kdo se opovážil přiblížit. Bylo to vlastně dosti zábavné.

„Hej, takže sis nedělal jen legraci, jo?" zvolal Draco, který doběhl k nim, aby se připojil k Flintovi a dalším, kteří bojovali proti některým nebelvírským, a zcela zapomněl, že se plánovali vrátit.

„Můžeš jít klidně k nim, Neville," řekl Harry vlídně, když si všiml, jak na ně Neville upírá oči. „Tady mi bude dobře."

„Určitě?" zeptal se. „Nechci, aby ses cítil odstrčený."

„S tím nikdo nic nenadělá, jen jdi. A tref za mě s Dracem nějaké nebelvírské. Já se budu dívat a počítat skóre," pronesl Harry s úšklebkem. Vlastně ho ani moc netrápilo, že tam nemůže být s nimi.

„Dobře, Harry," odpověděl Neville s úsměvem, než odběhl a připojil se k Dracovi a ostatním zmijozelským.

Harry a Dobby sledovali následnou sněhovou bitvu. Samozřejmě, že ti v úkrytu měli výhodu, takže Flint a hráči na jeho straně vítězili, avšak dvojčata z Nebelvíru rozhodně celou hru ozvláštnila.

„Pal!" zakřičel jeden.

„Znovu nabít!" zvolal druhý.

Vyrobili přístroj, který vysílal deset koulí najednou.

„Pomstáááá!" zaječel Zmijozel z pevnosti.

Harry se usmál. Část z něj si přála, aby tam mohl být s nimi, ale jiná část připouštěla, že bylo zábavné všechno sledovat, aniž by se muset strachoval, že ho zasáhne ručně dělaná koule ze sněhu.

Po několika minutách Draco opustil pevnost a začal směřovat zpět k Harrymu. Neville, Vince a Gregory pokračovali s pomocí Flintovi.

„Jsi vážně ubohý. Víš to, že?"

Harry se otočil a našel za sebou Smitha, jak se opírá o strom. Smithův trvale otrávený výraz se na něj zlostně zíral zpět. Dobby se napřímil.

*Nemyslím si, že jsem kdy chtěla někoho tak moc kousnout jako právě teď,* zasyčela Coral tiše.

„Co chceš, Smithe?" vybídl ho Harry, znechucený tím vším.

„Aby sis uvědomil, jaký jsi mrzák," odvětil chlapec.

Několik lidí, kteří byli dostatečně blízko, aby je slyšeli, k nim stočilo svou pozornost. Co ten mrzimorský idiot zase chtěl?

Dobby vyrazil vpřed, jasně rozzuřený, že se někdo opovážil prohlásit něco proti jeho pánovi.

„Dobby, nedělej nic. Nestojí za tu námahu," zastavil ho Harry. Cítil, že musí něco říct, jinak by se Dobby mohl na toho pitomce prostě vrhnout.

„Držíš si svého mazlíčka na vodítku, jak vidím," posmíval se mu.

„Není to můj mazlíček, je to můj přítel," odpověděl Harry, i když se k tomu muset trochu nutit.

Kolem nich se začal formovat skromný hlouček. Smith se tím bavil. Harry byl naštvaný.

„No, předpokládám, že když ti pomáhá se vším, pak je jednodušší ho vnímat takto. Řekni mi, Pottere, jaké to je, když musíš na jeho pomoc spoléhat i s jistými intimními záležitostmi? Jsou potom koupelnové kóje dostatečně velké pro vás oba nebo si musíš vybírat, abys tam chodil jen v určitých denních dobách a doufal, že tam s tebou nebude nikdo jiný?"

Harry se nedokázal ovládnout, aby nezrudl, vzpomínal, že to byla jedna z jeho obav, dokud mu to madam Pomfreyová neosvětlila. Měl Dobbyho rád a byl mu vděčný za všechno, co pro něj dělal, ale myšlenka, že by mu byl tak blízko… Ne, prostě ne.

Už chtěl na Smithův posměch reagovat, když byl náhle přerušen hihňáním, které rychle přešlo do plného řehotu.

Otočil se vpravo a byl překvapen, když zjistil, že se to směje Draco. Chlapec vystoupil z hloučku, jenž je pozoroval o několik metrů dál. Harry sklonil hlavu, hrudí se mu přehnal podivný pocit smutku. Draco se mu smál? Ale než mohl udělat nebo říct něco, blonďák přistoupil přímo před něj, aby čelil Smithovi.

Draco, stále trochu přemožený smíchem, se pokusil uklidnit, aby dokázal vůbec mluvit.

„Ty jsi ta nejžalostnější omluva pro čistokrevnost, jakou jsem kdy viděl, Smithe. Jsi pitomec. Každý pravý čistokrevný kouzelník zná schopnosti domácích skřítků. Sloužili kouzelníkům po staletí a ani v těch časech, kdy se jejich pán kvůli zranění nebo věku nemohl z postele ani hnout, by se neuchýlili k takovým hanebným metodám péče. Skřítci dokážou nechat zmizet jakékoliv věci ze všech oblastí, Smithe, dokonce i takové, které nejsou ani vidět, včetně odpadu, který musí také opustit tělo. Každý čaroděj, který stojí za to, aby vlastnil hůlku, to ví. Je vážně strašné, že se o takové věci nedokážeš postarat sám, ale předpokládám, že je to jedno. Přemýšlím ale… co jsi to za zvráceného, duševně chorého člověka, abys tak důkladně přemýšlel o tělních pochodech někoho jiného…"

Mnoho studentů okolo se v odezvě zahihňalo a někteří si nemohli pomoci, aby nevyprskli nahlas, k nevýslovné ostudě a rozpakům Zachariáše Smitha.

Ponížený chlapec zareagoval, poměrně nerozumně a nedospěle, a vyslal na něj první útočné kouzlo, které se mu objevilo v jeho pomatené mysli, když vytáhl hůlku.

„Everte statim!"

Draco byl zcela zaskočen, stejně jako všichni sledující, když ho kouzlo tvrdě zasáhlo.

Naneštěstí stál Harry přímo za ním.

Harry si nemohl pomoci, aby nevydal přidušený výkřik, když jeho ruce a zápěstí bolestně narazila na nemilosrdné hradby ze sádry. Ta náhlá bolest byla tak hrozná, že by mohl přísahat, že viděl rudé záblesky, když dopadal na záda a Draco přistál na něm.

Draco se okamžitě zděšeně vyhrabal na všechny čtyři.

„Harry!" vykřikl, sleduje, jak se Coral vyplazila ven a začala na Harryho horečně syčet. V ten moment zcela zapomenut jakýkoliv chlad.

*Harry, nenech svou magii, aby se toho dotkla!* ječela.

*Příliš pozdě,* pokusil se Harry procedit skrz zuby, než pevně sevřel oční víčka. Nepotřeboval vidět černé plameny, aby věděl, že se kletba znovu probudila.

ooOoo

Severus se nudil.

No vážně, kolikrát to budou ještě probírat? Nebylo to tak, že by se jeho hodiny musely nějak moc měnit, a proč museli dokonce jednat o tom, že si profesor Binns vyžádal do každé lekce pět minut navíc? Ne, že by si studenti z hodiny toho mrtvého muže něco odnesli, a pět dalších minut bolestné nudy navíc nezlepší otázku studentského vzdělání.

Ve skutečnosti by měli spíš najít způsob, jak se toho monotónně mluvícího ducha zbavit.

„Co si myslíš ty, Severusi?" obrátil se na něj Albus s pohledem směřovaným přes své poloměsíčité brýle. Ředitel zřejmě nabyl dojmu, že byl jeho mistr lektvarů nějak moc zticha.

„Upřímně řečeno myslím si, že je to ztráta času. Všichni víme, že je Binns spíše neodmyslitelnou součástí inventáře Bradavic než skutečným profesorem. A dát duchovi dalších pět minut navíc by bylo posměchem všem nám ostatním, kteří doopravdy učíme," pronesl otevřeně. „Pokud doopravdy probíráme prodloužení délky hodin, proč nezkrátíme Dějiny čar a kouzel a nedáme ten čas profesorům, kteří jej skutečně využijí ve prospěch studentů, než aby je unudili k smrti?"

„Severusi!" pokárala ho Minerva.

„Musím připustit, že souhlasím se Severusem, pane řediteli," vložila se do toho Sproutová. „Cuthbert už učí skoro čtyři staletí. Za tu dobu by každý ztratil kontakt s tím, jak žáky něčemu naučit. A když se jednoduše podíváme na čísla - kolik studentů si Dějiny čar a kouzel zvolilo za své NKÚ? Odvažuji se říct, že bych to dokázala spočítat na prstech jedné ruky, což je vážně docela ostuda."

„Pomona má pravdu, Albusi. Minulý rok obdrželi OVCE z Dějin čar a kouzel jen tři studenti a museli se to naučit sami, protože je to osobně zajímalo. Dokonce ani nenavštěvovali Binnsovy hodiny," smilovala se Minerva.

„Chápu," odpověděl Albus zaujatě. Nikdy se vážně nezaobíral tím, aby se podíval, jak to v hodinách Dějin čar a kouzel vypadá.

Od té doby, co tu pozici převzal Binns, to bylo stále stejné, a nikdo tu situaci nikdy nezpochybňoval. Byla to prostě další výstřednost Bradavic. Náprava by…

„Co tedy navrhujete?" zeptal se.

„Najmout nového učitele," odvětil Severus prostě, jeho hlas byl zcela nestranný.

„A kam by Cuthbert šel?" zeptal se Albus.

„Je to přece intelektuál. Dovolte mu doučovat ty, kteří chtějí poslouchat. Možná že je přestane tak šikovně uspávat, a kdo ví, třeba mu to přijde vhod," odpověděl Severus.

Albus přikývl. Přemýšlel o tom. Nebyl proti. Duchovy otravné hodiny si pamatoval už ze svých školních let. „Možná po letních prázdninách budu schopen najít výměnu a probrat to s Cuthbertem. Nějaké nápady na možné uchazeče?" zeptal se, jeho oči přecházely po všech zúčastněných.

„Tedy, Albusi, věřím, že…"

Severus neočekávaně vstal a přerušil tak Kratiknota. Když vybíhal z místnosti, ještě na ně zavolal: „Najděte Poppy! Potter má potíže!"

ooOoo

Harry slyšel, jak na sebe lidé volají a ječí, ale jemu to všechno připadalo jako bzučavý chaos.

Neviděl Dobbyho, který měl nohu na Smithových zádech, aby mu tak zabránil v úprku. Nedokázal rozpoznat Dracovo volání svého jména, nevěděl, že Neville sebral do náruče Coral ze země vedle něj, a nemohl cítit chladný sníh, který pod ním roztával a vsakoval se mu do šatů.

Všechno, co dokázal vnímat, byla kletba, která se vlnila jeho zápěstími, vysávající jeho magii a ničící během svého průchodu jeho kosti.

Krmí se to mou magií, ale já se prostě nedokážu jen tak zbavit magie, pomyslel si skrz bolest. Musím to zastavit! Mohu to ukončit jako lykantropii? Oheň – mysli! Harry – mysli! Jak se zbavit ohně?

Uhasit jej… odpověděl si sám, přetočil se na stranu a skuhraje námahou pokusil se sesbírat tolik magie, kolik mohl. V zoufalém pokusu se zachránit dokonce odvedl magii i z lektvarem nasáklých obvazů.

Se slzami v očích a z poloviny na své tváři všechno divoce strčil do sněhu pod sebou, projelo to jeho pažemi až do konečků prstů. Nemilosrdně zničil kletbu a odstranil ji prudkou silou své zběsilé magie.

Příval něčeho, co dokázal popsat jen jako kouř, okamžitě poté zaplavil jeho tělo, jako by byla do vody ponořena rudá, rozžhavená ocel. Nebyla to žádná bílá magie, žádný jasný záblesk světla, ale erupce něčeho daleko mocnějšího, než se to náhle zcela zklidnilo.

Skončilo to.

Bolest byla pryč.

Ačkoliv nyní byly jeho ruce úplně znecitlivěné.

Vydechl. V uších mu hučelo z adrenalinu, který jím stále proudil.

„Harry?" zeptal se ho někdo. Ale mladík byl příliš omámený, aby rozeznal, kdo to byl.

„Musíme ho dostat na ošetřovnu," řekl někdo další.

„Dovolte," ozval se o něco starší hlas. Nejasně ho poznával, ale nedokázal si vzpomenout odkud.

„Ne, počkat. Bez magie. Nevíme, co by to udělalo."

„Neville má pravdu. Flinte?"

Neočekávaně ucítil, jak ho někdo přetočil a nadzvedl, jeho paže byly stále obalené a upoutané na místě. Otevřel oči, zamrkal a uvědomil si, že mu v průběhu jeho snažení musely spadnout brýle, ale díky rozostřeným barvám, které měla na sobě osoba, jež ho držela, byl schopen vyvodit, že je ze Zmijozelu.

„Jen klid, nepustím tě," ujistil ho ten vysoký zmijozel.

Flint?

Důvěřoval mu, stejně nebyl schopen dělat nic jiného, ale nechal své oči otevřené, i přes pocit naprostého vyčerpání.

*Coral,* zasyčel Harry.

Flint se překvapivě ani nepozastavil nad tím, že zaslechl hadí jazyk. Takřka během rychle vstoupil do hradu a pokračoval na ošetřovnu.

*Jsem tady, Harry. Neville mě nese. Jdeme za tebou,* odpověděla Coral, syčela nahlas z míst někde za ním, takže ji dokázal slyšet i přes rezonující kroky.

ooOoo

Profesor Snape se s nimi setkal na půl cesty na ošetřovnu, zatímco ředitel, profesorka Sproutová a profesorka McGonagallová pokračovali, aby Dobbyho zbavili Smitha.

Draco a další zůstali mimo ošetřovnu, když dorazili. Dovnitř mohl jen Flint, protože Harryho přinesl. Ale brzy poté se k nim připojil na chodbě.

„Myslíš, že je v pořádku?" zeptal se Neville, dívaje se na Flinta, protože on byl ten poslední, kdo ho viděl.

Flint shlédl na Longbottoma s podivným výrazem ve tváři, jako by nemohl uvěřit, že vede rozhovor s Longbottomovic klukem, než pohlédl na zavřené dveře nemocničního křídla.

„Věřím tomu, že bude. Profesor Snape vypadal, že se mu trochu ulevilo, když na něj seslal diagnostické kouzlo, ačkoliv u něj… těžko říct," odpověděl Flint.

Draco úlevně vydechl, ale pak překvapeně zalapal po dechu, když se dveře od ošetřovny náhle znovu otevřely. Profesor Snape odtamtud pohotově vyšel ve svém vzdouvajícím se plášti.

„Draco, pojď se mnou," prohlásil s nečitelnýma očima.

Draco si k němu poslušně pospíšil, zanechávaje Nevilla a ostatní o samotě. Jakmile byli v polovině chodby, Snape znovu promluvil.

„Řekni mi, co se stalo."

Draco mu rychle všechno vyložil, včetně věcí, které se staly se Smithem, než ten žárlivý snob zničil celý den. Pověděl mu, jak Smith neustále Pottera zahrnuje nenávistnými pohledy a také, což mu řekl před několika dny Neville, o komentářích, které vedl v jejich ložnici.

„Děkuji, Draco. Můžeš se vrátit k ošetřovně," řekl Snape, když se dostali před ředitelský chrlič.

„Ano, pane," odpověděl Draco, rozhodnut, že se na Harryho zeptá až později, protože muž vypadal zcela ztraceně. Začal se vzdalovat.

„Ještě okamžik, Draco," podotkl Snape, vykročil o několik kroků vpřed a vytáhl hůlku.

Draco se nedokázal ovládnout a tázavě pozvedl obočí, ale poté jej sklonil, když se ukázalo, že se jeho kmotr jen ujišťuje, že je po zasažení útočného kouzla do hrudi v pořádku.

Jakmile se Snape přesvědčil, že mu nic nechybí, pokývnutím ho propustil. Draco si pospíšil zpět k ošetřovně, zatímco mistr lektvarů zamumlal nějaké směšné heslo a nechal se spirálovitými schody vyvézt k Brumbálově pracovně.