To Shape and Change – Utvářet a měnit
Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten
s/6413108/1/
This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, czech translation was created by Patolozka.
ooOoo
Kapitola 18 - Odvedení pozornosti
Jakmile z jeho kanceláře odešla Minerva, ředitel si sejmul brýle. Stalo se toho tolik, aby to všechno dávalo smysl. Zjistil, že dokonce i s pomocí myslánky je obtížné bojovat proti přicházející bolesti hlavy, zatímco se všechno pokoušel zařídit a rozhodnout, jaké možnosti mají a jaké volby by měli vybrat.
Skutečnost, že se někdo aktivně pokouší zabít Harryho, ho značně trápila, daleko více než vědomí, že má na chlapce spadeno Voldemort. U něj to bylo alespoň známé a on víceméně věděl, co očekávat. Ale tito… úkladní vrazi - o nich neměl povědomí žádné, jen, že byli obratní ve skrývání a věděli, jak se dostat do nejlépe zabezpečených prostor Ministerstva. Přiznával, že to byl jen sotva zázrak, ale i tak – udělat to tak, aby nikdo nezískal o jejich akcích žádný důkaz… to nahánělo hrůzu.
Brumbál zavřel oči, znovu si přehrál okamžik, kdy se dozvěděl, že byl Harry napaden přímo uvnitř bradavických zdí, uprostřed Velké síně. Ještě stále se mu kvůli té vzpomínce svíralo srdce. Kdyby nebylo Severuse…
Povzdechl si. To byla další věc, kterou měl obtíže si vysvětlit. Severusova schopnost zastavit kletbu, ač velmi přínosná, byla… znepokojující. Jen velmi málo lidí dokázalo uchopit černou magii, aby s ní mohlo takovým způsobem manipulovat, a být schopen potlačit takové množství ohavné magie znamenalo, že byla mužova vlastní magie v jistém stupni naladěná na tuto zákeřnou sílu. Minimálně se dalo říct, že mu to dělalo starosti. Kdy Severus dosáhl takové temné, magickou intuice?
I přesto, že se odvrátil od Voldemorta, ho Albus důkladně sledoval, pro jeho vlastní dobro a pro bezpečnost všech okolo něj, včetně studentů a zbytku zaměstnanců. Černá magie byla nebezpečným lákadlem. Člověk se na ní mohl stát téměř závislým a často se dostával do bodu, odkud nebylo návratu, pokud vedle sebe neměl někoho, kdo by jej čas od času stáhl zpět. Brumbál doufal, že bude Severusovi touto osobou, ale zdálo se, že nějakým způsobem selhal. Ačkoliv, jak to vypadalo, Severus si s tím poradil a Albus za to byl vděčný.
Otázkou však zůstávalo, kde, kdy a jak nad tím Severus získal takovou kontrolu a moc, která by si slabšího muže podmanila a zkazila ho?
Předpokládal, že mohl něčeho dosáhnout během letních období. Na konci prázdnin nastávala totiž doba, kdy se mladší muž na několik dnů pravidelně ztrácel. Až dosud si Brumbál myslel, že to byl způsob, jakým se Severus připravoval na další školní roky – něco jako miniprázdniny. Severus tomu takhle nikdy neříkal, ale Albus se domníval, že tomu tak bylo. Koneckonců, co jiného si měl myslet? Ale teď už si tak jistý nebyl.
Brumbál se zachvěl. I kdyby byla jeho podezření pravdivá, nemohl s tím nyní nic udělat. A mimoto, vypadalo to, že to má mladší muž pevně v rukách – vždy měl na černou magii neobvykle velký talent – a přišlo to vhod, takže ve skutečnosti nemohl nic namítat.
Ředitel se rozhodl, že se znovu zaměří na nedávnější události, které byly stejně tak, pokud ne více, znepokojivé.
Lucius Malfoy přinesl Severusovi zneklidňující informaci. A Brumbál neměl důvod tomu muži nevěřit. Ne jen kvůli jeho životnímu dluhu, ale také proto, že všechno, co Severusovi sdělil, sedělo, a on, po vlastním pátrání, musel s tím čistokrevným blondýnem zcela souhlasit. Na Ministerstvu se něco dělo a on věřil, že jeden člověk nebo skupina lidí získala přístup do nepřístupné části knihovny. Naneštěstí nedokázal najít žádný způsob, jak zjistit, kolik těch přístupů bylo, ani na jak dlouho. Musel uznat, že Lucius míval správné odhady, a stejně jako se nemýlil i v dalších věcech, bylo jasné, že měl pravdu i v tomto.
Proč by měl někdo zapotřebí dostat se k té kletbě, když to bylo tak časově náročné a problematické? Existovala přece další prokletí, která by mohli použít a poslat je skrz manský pergamen, ač ne tak vzácná a obtížně zneškodnitelná.
A v tom to bylo. Měli důvod. Všechna kouzla, která Brumbál znal, ať už temná nebo ne, a mohla být připojená k dopisu a přivézt tak příjemce do nebezpečí, dokázala většina léčitelů vyhojit. Jen tato kletba reagovala zcela opačně, než by si jeden myslel, a zůstávala v oběti až do jeho smrti. Ať už poslal Harrymu ten prokletý dopis kdokoliv, opravdu chtěl, aby trpěl a zemřel, a skutečnost, že terčem byly jeho ruce, Brumbálovi rovněž neunikla. Stejně jako když umístili na dopis pečeť MSK. Bylo jasné, že měli zájem něco tím naznačit. Což Albusovi povědělo i něco o nich. Byli zřejmě velmi inteligentní a rádi si pohrávali s myslí druhých.
Takže samozřejmě informoval o svých podezřeních týkajících se nepřístupné části knihovny jisté lidi, zejména madam Bonesovou, Alastora a Kingsleyho. Luciuse ovšem nezmínil. Nebylo by dobré, aby ten někdo, kdo po Harrym jde, zjistil, že jej Lucius odhalil.
Brumbál se zhluboka nadechl, když se jeho mysl dotkla událostí z předchozího dne.
Profesorka Sproutová kontaktovala Smithovy rodiče, aby později v týdnu přišli na setkání do její pracovny. Mimoto Pomona odebrala Mrzimoru padesát bodů za Smithovu akci proti Dracovi. Skutečnost, že tím neúmyslně zranil i Harryho, nebyla brána na zřetel. To by mohlo být považováno za nehodu, bez ohledu na to, jak to bylo pro Harryho nebezpečné.
Pravdou ovšem bylo, že Smith Harrym opovrhoval.
Stávalo se jen zřídka, aby se student choval tak zlomyslně k jinému členovi své vlastní koleje. Bylo to vlastně téměř neslýchané a skutečnost, že se to stalo právě v Mrzimoru, jež byl prohlášen za nejoddanější kolej… Albus věděl, že to bylo pro Pomonu poněkud zahanbující, stejně jako pro zbytek Mrzimoru.
Uvědomoval si, že bylo mnoho studentů ohromených, když nebyl Smith vyloučen, zejména proto, že jeho čin málem někoho zabil. Avšak muselo se na to pohlížet objektivně, koneckonců Smithovo jednání bylo dětinské a ovlivněno hněvem. Kdyby byl každý student, který se tak zachoval, vyloučen, pak by se odvažoval říct, že by byla dobrá čtvrtina žáků pryč ještě před ukončením třetího ročníku.
Nicméně, Smithovy činy nezůstaly nepotrestané. Zdaleka ne.
Jako u všech závažných přestupků, trest byl vyměřen vedoucím studentovy koleje, a tak bylo na Pomoně, aby rozhodla o Smithově potrestání. Kromě toho, že kontaktovala jeho rodiče a odejmula padesát bodů, ještě mu uložila týdenní trest s ní osobně a jistý druh podmínečné doby, která bude trvat dva týdny. Kromě vyučování a jídel nemůže vycházet z mrzimorské společenské místnosti. V okamžiku, kdy si jde odpykat trest nebo se potřebuje z nějakého důvodu dostat na ošetřovnu či do knihovny, musí mít prefektský doprovod. A po všechen ten čas zůstává Pomona neustále informovaná, kde se nachází. Tohle bylo zajištěno domácími skřítky a prefekty.
Ach ano, celé příští dva týdny bude mít Smith velmi nudný a omezený život.
Albus jen doufal, že to toho hocha probudí a nestane se z něj ještě více nenávistná osoba.
Stlačil si kořen nosu a jeho myšlenky se přesunuly k Harrymu.
Chlapec zvládl ovládnout magii rychleji, než zprvu očekávali, když se dozvěděli, že je v něm dřímající mág, třebaže byl jeho pokrok uspíšen z větší části nezbytností než skutečným uvědomělým cvičením. Byl na toho hocha hrdý, ale také se o něj bál. Budou mu schopni zajistit potřebnou výuku, až se jeho magické zdatnosti dále rozvinou? Od svého návratu do kouzelnického světa se Harryho schopnosti skokově zlepšovaly a nad očekávání překračovaly hranice. Předtím si myslel, že ho to bude stát spoustu práce.
Ten chlapec byl rozhodně dále než Albus v jeho věku. Jistě, hadí jazyk mu dodával jistou výhodu, ale i kdyby toho nebylo, jeho vědomosti přesahovaly znalosti většiny jeho spolužáků. Po pravdě, jediná osoba, která se mu mohla v současné době vyrovnat, byla Hermiona Grangerová. Byl opravdu ohromený, že to děvče neskončilo v Havraspáru.
Znovu se zamyslel.
Harryho ruce opět unikly závažnému poškození, ačkoliv stejně jako posledně nezůstaly nezraněny.
Jedinou útěchou bylo, že se jeho kosti zcela zotavily, ať už Harry udělal cokoliv. Podle Pomfreyové i Severuse Harry roztříštil kletbu svou magií, uhasil ji a zcela odstranil, než byla schopna využít jeho magii a začít tu hrůzostrašnou reakci nanovo. Takže, jak Severus věřil, většina z jeho magických a fyzických částí se poté, co byla kletba zničena, vrátila do svého původního stavu. Zdálo se, že reakce, která vytvářela oheň, byla odvrácena Harryho konáním. Nevýhodou bylo, že si během toho procesu poškodil nervy. Ta nesmírná vlna magie jednala podobně jako kletba Cruciatus.
Albus zavrtěl hlavou.
Kdyby to poškození porovnal a vyšetřil léčitel bez předchozího povědomí o tom, co se stalo, myslel by si, že byly chlapcovy paže – a pouze jeho paže – vystaveny Cruciatu bez oddechu po téměř celou minutu. Nebylo to nevyléčitelné, ale jistě to nebylo něco, co by člověk komukoliv přál, zejména ne dítěti.
No, Severus už začal pracovat na nezbytných lektvarech a při troše štěstí bude Harry jako dřív nejpozději před koncem měsíce.
ooOoo
Harry se podíval dolů na své ruce a pomalu je sevřel do pěstí. Dnes už to bylo daleko lepší. V prstech mu stále občasně škubalo, ale mimovolné křeče, které se běžně objevovaly den poté, co zneškodnil kletbu, se naštěstí ukazovaly už jen zřídka. Nejprve se obával používání hůlky, v případě, že by se kouzlo nepovedlo a něco mu způsobilo, jako se to stalo jeho spolužákovi, jak se dozvěděl.
Zatřepal rukama, šťastný, že byl ten drobný štiplavý pocit na prsteníčcích a malíčcích už téměř pryč.
Kosti měl zpět už bezmála týden a půl. Lektvary profesora Snape zřejmě fungovaly dobře a mistr lektvarů mu sdělil, že si je jistý, že se jeho ruce během několika dnů uzdraví. Harry byl nadšený. Ačkoliv to všechno už nebylo tak složité jako předtím, když měl ruce upevněné, těšil se, že se všechno vrátí do normálu, a kdoví, možná mu bude profesorka Sproutová schopna dávat ty lekce, co slíbila.
Co se týkalo člověka, který byl odpovědný za jeho současný stav – ze Smitha se nyní stal prakticky duch.
Poté, co se ohnal po Malfoyovi, byl zcela vyčleněn ze společnosti. Nikdo se s ním dobrovolně nestýkal a dokonce i prefekti, kteří byli povinni ho doprovázet do knihovny a tak, s ním jen zřídka promluvili. Bylo jasné, že je popudil. Kromě ztráty bodů, což je doopravdy podráždilo, se jeho jednání a postoj nevalně odrazil na jejich koleji. Mrzimor měl být kolejí oslavující přátelství a oddanost, ne nesnášenlivost a žárlivost. Harry Smitha částečně litoval, ale věděl, že si to způsobil sám.
Smithův trest se Sproutovou už skočil, ale i tak byl v nějakém druhu kolejní vazby. Stále zbývalo několik dní, než bude znovu volný,a doufejme, že se z toho poučí. To ukáže až čas.
ooOoo
„Velmi dobře, Harry," ohodnotila profesorka Sproutová s úsměvem, když se špička Harryho hůlky slabě rozzářila.
Po několik minulých týdnů se učil neverbálnímu seslání kouzla Lumos. A tohle bylo poprvé, kdy uspěl. Profesorka Sproutová mu sdělila, že takový trénink byl jedním z nejlepších způsobů, jak se naučit, aby jeho magie odpovídala na jeho vůli a dovolila mu začít vědomě kontrolovat magii mimo jeho tělo (což zahrnovalo i hadí jazyk), s hůlkou nebo bez ní.
Jeho lekce s profesorkou Sproutovou se nyní odehrávaly každý pátek během volných hodin, které měl mezi vyučováním. Nejprve byl trochu zklamaný, že s ní bude trávit jen jeden den za týden, ale rychle změnil názor, když zjistil, kolik práce dostává z jiných hodin, a to na vrchol všeho ještě pomáhal madam Pomfreyové v nemocničním křídle a učil se od ní. Nakonec Harry uznal, že také potřebuje trochu času na oddech, a to zejména mezi přáteli.
On a Neville pro tuto chvíli přestali se svým výzkumem. Bylo to všechno tak trochu nad jejich síly, a knihy, ke kterým měli přístup, nebyly tak podrobné, aby vyplnily ty obrovské mezery, které jim v lékařských znalostech chyběly – nebo to tak Harry alespoň cítil. Ze svých starých mudlovských učebnic se dozvěděl dost, aby mu došlo, že srdce obsahuje daleko víc, než jen prosté svaly, které pumpují krev. Byly tam průchody, komory, chlopně a síť cév provázaná s plícemi, aby okysličovala krev a roznesla ji do zbytku těla. Z nějakého důvodu knihy nezacházely do podrobností, a i když jedním či dvěma odstavci popsaly funkci orgánu, nikdy nezmiňovaly detaily.
A Harry věděl, že aby mohl být někdy schopen pomoci Longbottomových, bude potřebovat daleko větší vědomosti o nervovém systému daleko než věci jako: nervy jsou důležité, vysílají signály do mozku. Tudíž na houby.
Namísto výzkumu začal Harry Nevilla učit. Na několik hodin týdně si vyčlenili čas, aby trénovali to, co Harrymu ukázala profesorka Sproutová předchozí pátek. Harrymu pomáhalo, když s ním někdo cvičil, a Neville byl šťastný, že našel způsob, jak zlepšit své magické schopnosti. Možná, že o něm pak jeho babička nebude smýšlet tak špatně.
Během následujícího měsíce začne Ministerstvo také distribuovat vakcínu obyvatelstvu, které ji bude chtít přijmout. Obrovské množství vlkodlaků ji již obdrželo. Bylo velmi pravděpodobné, že slova Remuse Lupina upokojila mnoho váhavých lidí, kteří si nebyli jistí správností léčby uskutečněné pomocí krevní transfůze. Den poté, co byla léčba ověřena, dal souhlas k rozhovorům s reportérem z Denního věštce, který se jmenoval Mark Carneirus. Ministerstvo pečlivě sledovalo krevní vzorky od bývalých vlkodlaků i těch s imunitou a bylo spokojené, že před začátkem léta klesne počet vlkodlaků v Anglii o devadesát procent.
To byly rozhodně dobré zprávy a veřejnost ráda slyšela, že bude existence vlkodlaků brzy minulostí. Ministr na sebe samozřejmě strhnul pozornost tisku a vyhříval se v záři tohoto historického okamžiku. Harry byl rád, že to dělal. Čím více pozornosti směřovalo na něj, tím méně se s tím musel potýkat Harry – ačkoliv bylo samozřejmě Harryho jméno široce zmiňováno v každém článku týkajícího se léčby a bílé magie, avšak alespoň nebyl pronásledován reportéry.
„Myslím, že to kouzlo zvládneš ještě před koncem letošního vyučování," ujistila ho profesorka Sproutová, když se Harry usmál. S neverbálním sesíláním bylo obtížné si poradit, a i když nebylo neobvyklé, že kouzelníci nebo čarodějky kouzlili ve chvílích stresu bezeslovně, bylo těžké tak úspěšně učinit, když to člověk předtím nikdy nezkoušel, dokonce i se vším tím adrenalinem v krvi.
„Takže, kdy přesně je dobré kouzlit neverbálně?" zeptal se Harry.
„No, na tohle by bylo pravděpodobně nejlepší se zeptat profesora Kratiknota, ale bezeslovné sesílání se většinou využívá v kouzelnických soubojích. Pro tvého soupeře je daleko obtížnější, když neví, jaké kouzlo na něj posíláš. I když - některá kouzla mohou být samozřejmě identifikovaná na první pohled, ale ne všechna."
Harry lehce pozvedl obočí. „Takže mě dokážete naučit seslat neverbálně jakékoliv kouzlo?"
„Předpokládám, že je to možné, ale určitá kouzla se jen těžko zdárně sesílají, dokonce i když je vyslovíš nahlas. Slova jsou pro kontrolu magie důležitá. Se slovy přichází soustředění, úmysl a moc. Vždy budeš schopen vyvolat silnější kouzlo, když jej vyslovíš, než bez toho. S hlasem vstupují do hry pocity, a pocity značně ovlivňují magii, více než cokoliv jiného. A podle toho, jak jsem pochopila tvůj hadí jazyk, u něj je to mimořádně důležité."
Harry přikývl. „Jo. V hadím jazyce je to mimo slova pouze o pocitech a úmyslu. A jakmile ladí slova, pak by to mělo fungovat – no, pokud vládnete magií, samozřejmě," odpověděl Harry s pokrčením ramen.
Profesorka Sproutová mu věnovala laskavý úsměv, dumajíc nad tím, jestli si uvědomuje, jak jsou jeho schopnosti ve skutečnosti úžasné.
„Zkoušel jsi s hadím jazykem i něco jiného než léčení?" zeptala se zvědavě.
„Ne, ještě ne. Četl jsem o něčem, co bylo v knize Umění hadího jazyka a týkalo se ochranné magie, ale je to odlišné od léčebné stránky hadího jazyka a já to potřebuji nejprve více ovládnout, než se o něco pokusím. Kniha varovala před tím, že by se člověk mohl zranit, pokud neví, co si s tím počít."
„Co tím myslíš?"
„No, přesně jsem tomu ještě neporozuměl, ale v knize se říká, že je to jako stavění hradu. Pokud špatně postavíte zdi, spadnou na vás. Musíte správně umísťovat kameny."
„Chápu. Ochrany jsou podobného charakteru. To proto chce ředitel počkat až do léta, aby ty zdejší posílil. Magie na pozemcích musí být zcela v klidu a mít tady kolem stovky studentů tomu nepomůže," podotkla mírně.
Harry už se chtěl zeptat na další věci ohledně ochran, ale než to stihl, jeho jizva vybuchla do běla rozžhavenou bolestí a skrz ni k němu pronikl záblesk pocitu temné euforie. Pravá ruka mu vystřelila k čelu, Harry bolestně zasykl a klopýtl o stůl za sebou.
„Harry?!" vykřikla profesorka Sproutová a okamžitě byla u něj.
A pak to prostě jen tak zmizelo, třebaže v jizvě přetrvávala jistá bolestivost a podivný pocit, že se něco děje.
„Co se stalo?" zeptala se znovu, když k ní pomalu vzhlédl.
„Nevím. Moje jizva začala najednou jakoby pálit."
„A jaké je to teď?" zeptal se, zatímco očima hleděla na jizvu, když trochu uvolnil svou ruku.
„Jen to trochu pobolívá," řekl a promnul si to místo. „Takové to nikdy nebylo. I s Quirrellem se to jen pozvolna zhoršovalo, nebyl to náhlý záblesk. Zna... znamená to, že je Voldemort nablízku nebo tak něco?"
„Pojďme za ředitelem. Možná, že bude vědět, o co jde," odpověděla a už ho vedla ke dveřím.
Očividně kolem toho nechtěla ztropit divadlo a Harry za to byl rád. Dokonce i teď mu bylo cizí, že měl kolem sebe učitele, kteří mu věnovali pozornost a dokázali mu rychle pomoci. V jeho mudlovské škole měl velké štěstí, když se mu dostalo úsměvu.
Zatímco kráčel vedle profesorky Sproutové, došli až ke vstupu do Brumbálovy pracovny.
„Ovocná zmrzlina," uvedla Sproutová, a pak se chrlič odsunul.
ooOoo
Albus vzhlédl od stolu, trochu překvapený zjištěním, kdo byl u dveří, ale udržel neudivený výraz a vesele je pozval dál. Možná, že dnes někdo z jeho podřízených přijme citronový bonbón!
„Ach, zdravím, Harry, Pomono," pozdravil je. „Citronový drops?"
„Ne díky, pane řediteli," odpověděla Pomona rychle a mávla na Harryho, aby před ní předstoupil.
Harry k ní zvedl hlavu, lehce nejistý, jak začít.
„Děje se něco?" Brumbál se přisunul trochu blíž, v okamžení zvážněl a chtěl vědět, o co šlo. Citronové bonbóny byly dočasně zapomenuty.
„Harry a já jsme byli před chvilkou v mé kanceláři, a zatímco jsme mluvili, Harry najednou ucítil ve své jizvě krátký, ale intenzivní záchvěv bolesti. Když se to stalo posledně, tak byl Vy-víte…. Voldemort nablízku, takže jsem se rozhodla, že bude nejlepší přijít za vámi," uvedla.
Albus se postavil a přešel kolem stolu, než se zastavil před Harrym.
Tohle bylo rozhodně znepokojivé, ale Voldemort se určitě nenacházel někdy na hradě… Brumbál se zamračil, pokoušeje se zjistit, proč by Harryho jizva takhle reagovala, když podle jeho povědomí Voldemort zmizel. Po té krátké konfrontaci v lese před Vánoci si byl Albus téměř jistý, že ho vypudil, protože už znovu nebyl schopen odhalit Tomovu přítomnost. Nicméně skutečnost, že byl Raddle schopen užít takhle proti němu magii, byla alarmující a on se nevzdával své ostražitosti. Nebyl si jistý, jak byl Voldemort schopen nechal explodovat tu mýtinu, ale nedokázal si pomoci, aby se neobával, že Tom najde dalšího ochotného hostitele v živoucí bytosti. Jakákoliv možnost byla znepokojivá, ale on doufal, ať už je to tak nebo tak, že Tom nebude Harryho znovu brzy trápit.
„Co přesně jsi cítil, když se to stalo?" zeptal se Brumbál a gestem ho pobídl, aby se usadil naproti jeho stolu.
„No, náhlou bolest a… nevím, rozechvění, možná?" řekl Harry nejistě, když si sedal.
„Rozechvění?" zeptala se Sproutová, zmatení bylo v jejím hlase jasně patrné.
„Bylo to divné. Jako bych se dozvěděl, že se odehraje něco dobrého, a nemohl jsem se dočkat, až se to stane. Trvalo to jen vteřinu, ale…" Harry zavrtěl hlavou. „Nevím, možná jsem si to jen představoval. Jizva mě pálila a mě to vyděsilo. Nechápu, kde se ty pocity vzaly, nebo proč jsem je cítil. Ani si nejsem zcela jistý, co jsem cítil, ale vnímal jsem… něco."
Albus se zamračil, v hlavě se mu začala odvíjet znepokojivá teorie. Nikdy předtím neslyšel o jizvě, jakou má Harry. Dávalo tedy smysl, že s ní budou spojeny nepředpokládané a nepředvídatelné následky.
„Pane řediteli?" vybídla ho Pomona. Pohlédla mu do očí a nalezla v nich pochmurný a utrápený odlesk.
„Harry, od chvíle, kdy jsem tvou jizvu uviděl, jsem věděl, že nebude jako žádná jiná," pronesl Brumbál tiše, zatímco si klekal vedle Harryho křesla. Ve skutečnosti nechtěl Harrymu povědět své domněnky, ale protože si připomněl, co mu řekl moudrý klobouk, a protože věděl, že mu to stejně všechno nemůže sdělit teď, sebral se natolik, aby pokračoval. „Mám jistou teorii, ale ne více než to. Věřím, že tě tvá jizva bolí, když je Lord Voldemort blízko tebe a když cítí obzvláště silně emoce."
Harry polknul. „Profesor Snape mi řekl, že je moje jizva vnímavá k Voldemortově magii, protože byl jejím původcem, a že proto mě bolí, když je blízko – ale ve skutečnosti je toho víc?"
„Ty a on jste propojeni kletbou, která selhala. Takové věci se už v minulosti staly, ale nikdy u tak temné kletby. A nikdy s kletbou, která měla sloužit k bezprostřednímu zabití. Pokud se nemýlím, Harry, Voldemort si té noci mezi vámi vymohl hluboké pouto. Aby člověk dokázal seslat smrtící kletbu, musí jeho mysl a srdce prosáknout záští a úmyslem zabít tak mocným, že je to jediná věc, které je v tom okamžiku schopen."
„To musí být hodně zášti," zašeptal Harry, zatímco si byl vědom profesorky Sproutové, která přistoupila k druhé straně jeho křesla.
Brumbál přikývl. „Ano, a proto si myslím, že se to propojení vytvořilo. Jeho zášť namířená na tebe se tě dotkla ve chvíli, kdy jste byli ještě stále spojeni. On se zcela soustředil na svůj záměr, a věřím, že když kletba selhala a vrátila se do něj zpět, to spojení se už nepřerušilo."
ooOoo
Neville se pomalu usadil vedle Harryho. Byla neděle a oni se nacházeli u jezera. Sníh už dávno roztál a konečně začínalo jaro.
„Ahoj, Neville," pozdravil Harry tiše.
„Ahoj."
Harry mu už řekl, co se dozvěděl od Brumbála. Neville stočil své oči k jezeru, dumaje nad tím, jak dokázal ohledně toho všeho Harry zůstávat tak klidný. Kdyby se to stalo jemu, zamknul by se v nějaké prázdné místnosti a křičel by.
„Jsem v pořádku," zašeptal Harry po dlouhé době ticha.
Neville se pohledem vrátil k Harrymu, užaslý zjištěním, že na něj přítelovy oči zíraly neochvějně zpět, i když on věděl, že Harry nebyl v pořádku, i přes jeho statečnou masku.
„Ne, to nejsi," ohradil se Neville. Jedna jeho část se vyděsila, že to tak vyhrkl, ale on věděl, že měl pravdu. Harry se odvrátil a zavřel oči. „Ale vím, že budeš," dodal jemně.
Po chvíli Harry zvolna přikývl, jeho ramena se už tak nehrbila, pohledem se zaměřil na jezero.
„Nenávidím ho, Neville," pronesl hlasem tak sevřeným, že to znělo, jako by se mu mohl zlomit. „Nenávidím ho a myšlenka, že mohu cítit…" Ztěžka polkl. „Tohle spojení nebude trvat navěky. Ujistím se o tom. Jednou dokončím to, co ta kletba začala." Harry znovu pohlédl na Nevilla. „Pokud to mohu zastavit, pak už nikoho dalšího nezabije."
Aniž by Neville přerušil oční kontakt, prkenně přikývl. „A já ti s tím pomůžu."
Harry se vrátil k pozorování vodní hladiny s drobným úsměvem na rtech. „Já vím."
ooOoo
Už zbývaly jen tři měsíce do konce vyučování a profesoři jim začínali nadělovat hromady domácích úloh, kvůli kterým Harry a Neville prohlásili jeden ze vzdálenějších koutů knihovny za svůj. Bylo pozdní odpoledne a knihovna se začala vyprazdňovat, jak se blížila večeře.
„Budu se před jídlem muset ještě vrátit do společenské místnosti. Slíbila jsem to Hannah. Uvidíme se později," zvolala Susan.
„Jasně, měj se, Susan," odpověděl Harry, zatímco si sbírala věci, a pak zamířila pryč.
Harry odložil svou knihu a přivolal si úkol z Přeměňování, aby si něco ověřil. Volnou rukou si promnul jizvu na čele.
Ta jizva ho od minulého týdne občasně nepřestávala pobolívat. Došlo to až do takového bodu, že ho to spíše štvalo, než cokoliv jiného. Profesorka Sproutová mu sdělila, aby za ní přišel, kdyby se jeho stav náhle změnil nebo zhoršil, ale naneštěstí nemohl v současné chvíli nikdo udělat nic, aby to přestalo.
„Hele, Harry," upoutal jeho pozornost Neville, když se rozhlédl a zjistil, že jsou sami.
„Jo?"
„Myslíš, že bys mi mohl ukázat, co tě profesorka Sproutová v pátek naučila?" zeptal se nadějně.
„Jo, jasně," odpověděl Harry a rychle dal své věci na bok. Stejně už končil a chtěl si udělat přestávku. „Dobře, takže se budeš snažit, aby tvoje bezeslovné Lumos začalo fungovat, a pak ho udržíš. Až to uděláš, zkusíš vychýlit svou magii, aby světlo na špičce zablikalo."
Neville přikývl, vytáhl hůlku a následoval Harryho příkladu.
Harry zavřel na několik vteřin oči, a pak je znovu otevřel. O sekundu později přimhouřil soustředěně víčka a špička jeho hůlky se rozzářila. Coral povytáhla hlavu z jeho rukávu, když se světlo začalo třepotat a zablikalo. Harry se pak přestal soustředit, hůlku sklonil a špička zhasla.
„Je to o něco těžší, než jak to zní, ale profesorka Sproutová řekla, že to pomůže naučit naší magii dlouhodobě udržet kouzla, i když nás někdo vyruší. Zkus to, Neville," pobídl ho Harry s pokrčením ramen.
Neville přikývl, sevřel obočí a začal se soustředit. Několikrát zamrkal, jeho oči se zaměřily na špičku hůlky, než se pomalu rozzářila. Pak se Neville vítězoslavně usmál, ale bohužel ztratil koncentraci a světlo pohaslo a následně se vytratilo docela.
Povzdechl si.
„Zvládneš to, Neville," povzbuzoval ho Harry. „Před několika týdny jsi ji nedokázal ani rozsvítit."
„Jo, to je pravda," souhlasil Neville, než se začal znovu soustředit.
Harry se usmál a zkusil to také znovu.
„Hele, koukni!" zvolal Neville, zapomínaje, že se nacházejí v knihovně, ale, což bylo podivné, madam Pinceová naštěstí nepřišla a nesnažila se je umlčet.
„Moc dobře, Neville," odpověděl Harry a sledoval, jak Neville neverbálně přinutil světlo své hůlky na několik vteřin se zatřepotat. „Co takhle zkusit sladit blikání?"
„Jasně," přitakal Neville nadšeně.
Harry se usmál, pobavený Nevillovým elánem.
*Hej, Harry, plánujete se vy dva někdy brzo dostavit na večeři?* přerušila je Coral.
*Co?*
*Myslím, že už večeře začala,* podotkla, a pokud hadi dokážou mrkat, tak to udělala.
„Neville, myslím, že jsme se zpozdili na večeři," odtušil Harry a rychle se postavil. „Žádný div, že je tady takové ticho."
„Co? Jak – och, ups. Mám za to, že jsme se nechali unést," odpověděl Neville, nacpal si hůlku do pouzdra ve svém rukávu a rychle si posbíral věci.
„Dobře, že jsme si vzali všechny věci potřebné do Velké síně s sebou. Zmeškali bychom polovinu hostiny, kdybychom se ještě museli vracet do společenské místnosti," poukázal Harry, když si přehazoval tašku přes rameno.
„Jo," souhlasil Neville, než vypálil z knihovny s Harrym, šťastný, že tam není madam Pinceová, která by jim nařídila, aby zpomalili.
Běželi chodbami a Harry si nedokázal pomoci, aby se necítil trochu nervózní z toho, jak tichý mu hrad připadal. Bylo zvláštní vědět, že jsou všichni na večeři a jen on a Neville se pohybovali na chodbách.
„Myslíš, že se o nás profesorka Sproutová strachuje a jsme kvůli tomu v průšvihu?" zeptal se Neville s obavami.
„Ne, ztratili jsme tolik času jen nešťastnou náhodou. A mimoto, nebudeme chybět na celé jídlo," odpověděl Harry, než zahnul za roh – jen aby se zarazil na místě.
„Auuu!" Neville vběhl přímo do Harryho rozpažených paží, které vystřelily v momentě, kdy se chystal zabočit, a nedokázal zabránit lapnutí po dechu.
„Nehýbej se…" vydechl Harry.
Neville okamžitě uposlechl, protože celou chodbu před nimi blokovala obrovská šupinatá věc.
Drak.
Dlouhou dobu se zdálo, že si jich nevšiml. Byl příliš zaneprázdněný uvolňováním svého křídla z rohu stropu, kde bylo zapříčené. Pak se ale zatočil, jeho tvrdé šupiny se otřely o kamennou zeď a způsobily, že se její kameny začaly rozpadávat a drolit. Otočil hlavu, pokoušeje se posunout do volného prostoru, když náhle zpozoroval Harryho a Nevilla. Ztuhnul na místě.
*Óóó, ona je ještě mláďátko…* zasyčela Coral, jako by uviděla rozkošné štěňátko místo obrovského, oheň-chrlícího plaza.
*Mláďátko?* zeptal se Harry užasle s pohledem upřeným ke stvoření, jehož tělo se dotýkalo všech stěn chodby a pravděpodobně ji pokrývalo celou délkou, kam až dohlédl.
Jak by to mohlo být mládě?
Ačkoliv teď, když to Coral zmínila, ona, dračice, vypadala jako by tělem připomínala mládě. Její křídla byla příliš malá v porovnání s tělem (ač byla ve skutečnosti velká) a její rozměrné oči vysílaly přesně ten roztomilý pohled (když tedy člověk opomenul nebezpečné drápy, zuby a trny).
„Harry?" zašeptal Neville zděšeně, „Co budeme dělat?"
„Ještě si nejsem jistý," připustil Harry velmi tiše, očima stále zaklesnutý v očích dračice. „Coral říká, že je to dračí mládě."
„Dračí mláďata nejsou takhle velká," oponoval Neville. Jejich hlasy byly tak tiché, že zněly, jako by někdo škrábal po zdi.
*Upokoj ji, Harry,* naléhala na něj Coral, očividně ztrápená pohledem na trpícího draka.
*Jak?* zeptal se Harry poměrně hlasitě.
Neměl tušení, jak by měl uklidňovat dračí mláďata!
Ale Coral neodpověděla, protože dračice náhle přesunula hlavu blíže k nim, a její dlouhý krku se snesl dolů, protože se Harryho syčená otázka ozývala v prostoru kolem nich.
Harry zadržel dech, dumaje nad tím, jak rychle dokáže asi oheň zabít člověka. Možná, kdyby se s Nevillem stáhli za roh, byli by před plameny v bezpečí, nebo ne?
Ale ona nevydechla žádný oheň. Místo toho se na ně podívala tak nějak zvídavě, zejména na Harryho.
„Ahoj," vybreptl Harry rozpačitě, ale to jen způsobilo, že náhle obranně stáhla hlavu.
*Ne, ne, Harry, mluv hadím jazykem,* poradila mu Coral tiše z rukávu.
Harry držel ruce dole a viditelné, oči měl stále upřené do těch dračích. Neměli by on a Neville raději utíkat?
*Ahoj, prosím, neubliž nám,* vydoloval ze sebe Harry, trochu nejistý, co říct. Mohla mu vůbec rozumět?
No, nevypadala, že by rozuměla, ale odpověděla na Harryho hlas opětovným skloněním hlavy. Znovu ji přemohla zvědavost. Harry si začínal myslet, že měla Coral pravdu. Takhle by reagoval jen velmi mladý jedinec.
Harry rukou naznačil Nevillovi, aby zůstal, kde je.
*Tedy, domnívám se, že budu prostě mluvit dál,* pokračoval Harry, dovoluje svému hlasu, aby nabral na hlasitosti a ozýval se až za roh a dál do chodby za nimi. Dračice vypadala, že se jí to líbí a ještě více se zklidnila.
Harry se podíval směrem ke zdem, na kterých bylo natisknuté její šupinaté tělo. To nemohlo být pohodlné a také to vyvolalo zajímavou otázku - jak se u všech všudy dostala dovnitř? Dveře nebyly tak velké a určité chodby byly příliš úzké a nízké, aby jí dovolily projít. Zvláštní.
*Jsi tam pěkně uvízlá, co?* zeptal se Harry, než udělal jeden váhavý krok vpřed. *Nechceme ti ublížit,* konejšil ji, což mu od ní, jak se přiblížil, vyneslo nízké zavrčení, ale nebylo to výhrůžné a nebylo to skutečné vrčení. Bylo to spíše jako dračí bědování. Nářek.
*Poranila se sama,* prohlásila Coral.
Harry souhlasně přikývl. *Neměli bychom jí přivést nějakou pomoc?*
*Nemůžeme ji tu nechat samotnou, mohla by se zranit ještě víc,* odpověděla Coral.
Harry potlačil povzdech a znovu se na ni zaměřil. *Půjdu blíž, ano? Chtěl bych se podívat, jestli ti nemůžu pomoci. Takže žádný oheň, prosím, a žádné kousání.*
Jedinou odpovědí mu bylo napřímení hlavy, jako by se dračice podivovala, co s ním má jako dělat. Harry doufal, že si o něm nebude myslet, že je vhodný k jídlu.
„Harry?" oslovil ho Neville ustaraně, zatímco zůstával u rohu.
Harry letmo pohlédl zpět. „Je to v pořádku. Nemyslím si, že je agresivní."
*Opatrně, Harry,* špitla Coral, když si všimla, jak se dračice napjala, když promluvil v angličtině.
*To je v pořádku, jen jsem mluvil se svým kamarádem, Nevillem,* oslovil ji znovu a ukázal na Nevilla, jako by se jí snažil vysvětlit, že je Neville přítel.
Zdálo se, že ji to uklidnilo, ale poté se znovu pohnula, aby se pokusila dosáhnout většího pohodlí, načež svým zapříčeným křídlem způsobila pád pořádného kusu stropního zdobného korunního žebra. Zřítila se na ně hromada kamení, roztříštila se o podlahu a jen těsně minula dračí krk.
Dračice divoce zakývala hlavou a málem Harry zasáhla krátkými rohy na hlavě.
„Dávej pozor, Harry!" vykřikl Neville, než škobrtnul o roztříštěné kameny, kterými byla chodba posetá.
Harry uskočil zpět, když ucítil, jak mu množství kamínků během otáčení osprchovalo paži, krk a ramena. Dračice vydala tlumené a vystrašené zakňučení, zvuk žulových úlomků se ozýval všude kolem nich.
A pak bylo po všem.
Harry se posadil a Neville poklekl vedle něj. Oba ztěžka dýchali. Pohlédli na dračici, která nyní spočívala hlavou na podlaze. Harry se pohnul vpřed a odplazil se nějakých pět kroků směrem k ní.
Podívala se na něj, příliš unavená a zraněná, než aby se ve skutečnosti dokázala ještě pohnout, ačkoliv se o to neustále snažila.
*Ššš, nehýbej se,* konejšil ji Harry, zatímco se přibližoval k velké hlavě, která by ho pravděpodobně bez větších obtíží dokázala pohltit celého, pokud by na to měla energii.
Dračice znovu vydala žalostně naříkavý zvuk, než Harry položil ruku na bok jejího nosu. Po tom kontaktu se uklidnila a znehybněla.
Harry netušil proč, možná to bylo proto, že nevěděl, co jiného dělat, nebo proto, že byla chodba tak tichá, ale začal si pobroukávat. Neznal slova té písně, ale byla to melodie, kterou se naučil ve škole - nějaký druh ukolébavky. Občas si ji broukal, když byl zamčený v přístěnku. Byl to pomalý, uklidňující popěvek, a tak si jej mohl brumlat dostatečně tiše, aby neobtěžoval Dursleyovi.
Neville se rychle chytil a připojil se k Harryho broukání, zatímco se Harry plazil vpřed kolem jejího krku, aby se ujistil, že už ho kameny nezasáhnou. Pohlédl na Nevilla a kývl na něj, aby pokračoval v popěvku, protože dračice zavřela oči.
Harry dovolil své magii, aby se přesunula do jeho levé ruky a spolu s Coral se pokusil odhadnout drakova zranění. V současné době už broukal pouze Neville, ale dračici to zřejmě nevadilo. Harry si nemohl pomoci, aby se nezamračil, protože cítil, jako by jí pokrýval nějaký podivný druh magie. Připomínalo mu to trochu kouzla, se kterými studenti občas přišli do kontaktu, jenže tohle nebylo kouzlo. Že by to bylo… zaklínadlo? A ohledně jejích zranění – nebyla vážná, a tak se zaměřil na zjišťování, co udělat s tím zaklínadlem.
*Ukonči to,* prohlásila Coral. *Možná právě to způsobilo, že je tak velká.*
Harry často sledoval madam Pomfreyovou, když ukončovala kouzla a další zaklínadla - na studentech samozřejmě - ale ani za nic na světě si nedokázal vzpomenout na přesnou inkantaci. Nicméně se rozhodl, že to není problém. Zrušil už přece kdejaké kletby, proč se tedy nepokusit o kouzla nebo zaklínadla?"
No, o nic přece nejde, pomyslel si Harry a připravil svou magii.
*Zaklínadlo, zruš se.*
ooOoo
Hostina byla lahodná, jako vždy, ale Pomona neměla stání.
Kde byli Harry a Neville? Obyčejně sedávali vedle Susan, Justina a Ernieho, ale teď tam nebyli, vlastně, pokud nebyla slepá, vůbec se ve Velké síni nenacházeli.
No, nestalo se poprvé, že by jeden či dva studenti vynechali jídlo, a ona znala Harryho a Nevilla - zřejmě využili volné společenské místnosti, aby procvičovali neverbální Lumos.
Odvrátila své oči pryč od mrzimorského stolu a pohlédla na Filiuse, který právě něco říkal Minervě. Nebyla však schopná slyšet Minervinu odpověď, protože dveřmi Velké síně právě prošel sir Nicholas, nebelvírský duch.
„Pane řediteli, na čtvrtém podlaží poblíž knihovny se nachází obrovitý drak!" zvolal.
Načež Velká síň okamžitě propukla v chaos, jen aby byl bezprostředně ukončen Brumbálem, který se postavil a zaburácel: „TICHO!"
Dokonce ani nepoužil hůlku.
Pak se otočil a pohlédl na Severuse, Hagrida, Remuse a Filiuse, čímž dal jasně najevo, že si je vybral, aby ho doprovodili. Pak tiše promluvil k Minervě.
„Zapečeť za námi Velkou síň. Až bude bezpečno, pošlu patrona," řekl tak tiše, že to Pomona jen sotva zaslechla.
Když se Filius zvedal, aby Albuse a ostatní následoval, Pomona se k němu rychle nahnula. „Harry a Neville nejsou ve Velké síni. Najdi je," špitla.
Filius na ni pohlédl, vylekaný všemi těmi novinkami. „Najdeme je, Pomono," slíbil.
A s tím si pět profesorů pospíšilo ven, zanechávajíce ostatní učitele se zbytkem studentů. McGonagallová zapečetila Velkou síň okamžitě poté, co se ocitli mimo místnosti.
ooOoo
Severus a ostatní chvátali ke knihovně, ale na druhém podlaží ředitel popadl Severuse za paži.
„Ochrany ve třetím patře byly narušeny," prohlásil Brumbál.
„Najděte draka, já prověřím, co to způsobilo," odpověděl Severus a už se otáčel, aby našel nejrychlejší cestu do zakázané chodby ve třetím patře.
Brumbál na něj kývl a spolu s ostatními pokračoval dál.
Severus běžel s hůlkou v ruce. Ačkoliv skutečným Kámen nebyl v nebezpečí, nebylo by vhodné, aby to vyšlo najevo touto cestou. A kdo věděl, kdo se tam vloupal? Možná to nebyl Voldemort ale nějaký zloděj, který se dozvěděl, že je Kámen mudrců v Bradavicích. Rozhodně ale přišel se zajímavým druhem odvrácení pozornosti.
Když se dostal ke dveřím, mohl s určitostí říct, že byl Chloupek znepokojený. No, to pravděpodobně znamenalo, že se už zloděj dostal kolem něj. Mávl hůlkou a vykouzlil kouzelnou flétnu, která začala hrát tichou, pomalou melodii. S trhnutím otevřel dveře a nechal plynout hudbu, která mu dovolila dostat se bez nehody skrz padací dveře.
Podivoval se, jak dokázal ten zloděj projít tak rychle, aniž by za sebou zanechal krvavou stopu, protože bylo zřejmé, že Chloupka neuspal.
Překonat ostatní ochrany byla hračka, ačkoliv to, co pro něj připravil Remus, skutečně neočekával.
Když vstoupil do místnosti, dokázal odhadnout, že si ta osoba před ním prostě prostřílela cestu skrz, protože všude byly úlomky zbraní. Že by byly očarované, aby útočily na vetřelce?
Posunul se vpřed, směrem ke dveřím, kde byla Brumbálova poslední překážka, když zaslechl po své levici podivný zvuk.
Otočil se a trochu pozvedl hůlku. Jeho srdce si nedokázalo pomoci a z obrazu před ním se mu pevně sevřelo v hrudi.
Na zemi se nacházela runová síť, kterou Harry vytvořil, než ho poslal zpět do minulosti, a na jejím kraji setrvával klečící… Harry, který ji dokončoval.
Ale ne ten mladý muž, do kterého dospěl, ale takový, jakým byl teď. Prváček, nevinný a nezatížený vřavou války. Severus dokonce dokázal vidět i Coral obtočenou kolem jeho útlého zápěstí, když vyrýval poslední kousky sítě do podlahy.
Severus zadržel dech, rozpoznávaje, že tohle všechno bylo prostě součástí ochrany, kterou sem umístil Remus, ale v tom momentu byl tak otřesený, že se o to nestaral.
Náhle se Harryho přízrak zastavil ve svém konání a pohlédl přímo na něj.
Usmál se. „Budu muset zase zemřít a znovu tě poslat zpět?"
„Riddikulus!"
Bubák se rozplynul a Severus rychle vyčaroval skřínku a zabouchnul ho do ní.
Vzhled bubáka ho opravdu šokoval, a tak se pokusil zklidnit své splašené srdce a přinutil se ke klidu.
Byl to jen bubák, pohrával si s tvými pochybami a strachy, odříkával si zuřivě. Nebyla to nějaká předzvěst blížícího se selhání. Harry by tě pro něco takového zpátky nikdy neposílal.
Severus se znovu zkoncentroval a přinutil chlad, kterým se plížil jeho nitrem, aby zmizel. Koneckonců, čekala ho konfrontace s vetřelcem a on ho musel chytit, ať už to byl kdokoliv. Nemohl si dovolit rozptýlení.
Teď už dostatečně soustředný se posunul vpřed ke dveřím, které vedly do poslední místnosti, kde sídlilo zrcadlo z Erisedu. Když překročil práh, cítil nepatrné stopy odhalujících ochran, které tam umístil Brumbál. Zatlačil na dveře. Zastavil se na vrcholu schodiště a našel před zrcadlem stojící zahalenou postavu. Zavalitý muž zaujímal zcela vzpřímený a ztuhlý postoj, jako by byl pro něj velmi důležitý.
„Ach, Severusi. Jaké štěstí, že ten staroch poslal právě tebe," prohlásil muž. Jeho hlas byl lehce zdeformovaný, jako kdyby byl tvořený několika hlasy najednou.
Severus ucítil, jak se jeho znamení zahřálo. Oči se mu rozšířily poznáním. A zatímco zběsile uvažoval, zvolil si směr svého počínání.
„Můj pane," odpověděl a submisivně sklonil hlavu.
„Ano, Severusi, jsem to já," odvětil Voldemort a otočil se.
Severus zariskoval pohled vzhůru, ale udržel hlavu sehnutou a hůlku skloněnou, bez ohledu na to, jak moc si přál proklít to stvoření před sebou. Ale nedokázal zachytit Voldemortovu tvář. Kápě ji zakrývala, jako by byla očarovaná. Dokázal však vidět dvě zírající rudé oči planoucí skrz temnotu v kapuci.
„Pojď ke mně, Severusi, pomoz svému mistrovi," vybídl ho.
Severus sešel po schodech a pokusil se identifikovat hlas, který ten Voldemortův překrýval. Zněl povědomě. Velmi povědomě. A pak mu to docvaklo.
Pettigrew.
Uzavřel svou mysl, odtrhl pohled od obrazu v zrcadle a zadoufal, že bude schopen oprostit svůj hlas od všech emocí.
„Získej pro mě ten Kámen, Severusi."
Severus polkl. „Pane, Kámen se tady nenachází."
Teplota v místnosti prudce poklesla a Severus pevně sevřel hůlku v ruce.
„A víš tedy, kde je ukrytý?" zeptal se Voldemort nebezpečně.
„Brumbál nikomu nesdělil, kam ho ukryl," zalhal Severus. „Ale řekl mi, že je to místo chráněné kouzlem Fidelius."
„A kdo je strážcem tajemství?"
„Brumbál, můj pane."
Severus cítil Voldemortův narůstající hněv, jeho magie ztěžovala dýchání v místnosti. Voldemort zuřivě seslal na zrcadlo odpalovací kletbu a působivě ho nechal roztříštit nárazem o zadní stěnu.
„Pak je pro mne tato cesta zavřená. Vydám se po jiné," prohlásil.
„Můj pane, potřebujete asistenci při opuštění hradu? Mohu Brumbála a ostatní svést na scestí," navrhl Severus a snažil se přitom znít ochotně a tak svolně, jak jen dokázal, zatímco se pokoušel rozhodnout, co by měl udělat dál.
„To nebude nutné, můj věrný vyzvědači. Musíš se stále chovat tak, abys dokázal toho starocha oklamat." Hůlka Voldemortovi vyklouzla z rukávu do jeho pravé ruky.
„Můj pane?"
„Bojuj se mnou, Severusi, nebo jsi snad po deseti letech učení těch usoplených spratků změknul?" zeptal se posměšně, než se vymrštil a vypálil po něm Diffindo.
Severus jej instinktivně odklonil.
„Moc dobře, Severusi. Vidím, že sis udržel své reflexy. Ale udržel sis i svoji moc? Crucio! Incendio! Sectumsempra!"
Severus uskočil a ubránil se všem.
„No tak, Severusi, jistě dokážeš i něčím oplácet? Bylo by podezřelé, kdyby byly na zdech jen značky po mých kouzlech. Ukaž mi, že je můj špeh ještě stále můj nejlepší služebník!"
Na to Severus odpověděl palbou.
Vědom si svých přílišně rozvinutých schopností, vložil do svého konání méně síly. Až na to, že zjistil, jak to bylo obtížné. Několikrát Voldemorta úmyslně minul, věda, že kdyby ho zasáhl, jen by to Temného pána rozzuřilo a možná by v něm viděl spíše hrozbu než hodnotného služebníka.
Pokud by Voldemort neposedl Pettigrewa a měl by své vlastní tělo, možná by Severus svou vylhanou masku špiona Temného pána odložil stranou, ale teď, dokonce i kdyby Voldemorta složil, jeho duše by žila dál. Voldemort neměl slitování s tím, koho posedl, bez ohledu na to, jak hluboce v něm byl zakotvený.
„Stačí, Severusi," prohlásil Voldemort a náhle přestal. „Jsem spokojen."
„Děkuji vám, můj pane. Jsem tady proto, abych vám sloužil," odpověděl Severus úslužně a znovu sklonil hlavu.
„A teď, abychom završili naši lest," pronesl a pozvedl hůlku ještě jednou.
Severus se ani nepohnul. Věděl, že tohle bude bolet, a že neexistuje nic, co by s tím mohl udělat, ne, pokud nechtěl zahodit všechen pokrok, který právě učinil, v posílení své pozice loajálního špiona pro stranu temna.
„Diffindo! Crucio!"
Cítil, jak se do něj první kouzlo zařízlo, a nedokázal se ovládnout, aby ho nevyděsilo vnímat, jak mu kletba drtí žebra, ale poté byly jeho obavy odsunuty stranou, když ho bolest zasáhla naplno.
Možná neměl tak moc bagatelizovat své schopnosti…
Voldemort udržoval své Crucio déle než Severus očekával, ale lektvarista vydržel a nevydal ani hlásku. Nehodlal tomu monstru poskytnout to potěšení. Nechal ho, aby si myslel, že je to jen další ukázka jeho schopností, spíše než vzdoru, jímž ve skutečnosti byl.
Nakonec to přestalo.
Severus se ani neobtěžoval vzhlédnout.
„Mdloby na tebe!"
ooOoo
Brumbál vedl profesory nahoru ke knihovně, přesvědčený o tom, že Severus bude schopen vypořádat se s kýmkoliv, kdo byl tím vetřelcem.
Když dosáhli chodby vedoucí ke knihovně, lehce zvolnili a náhle uslyšeli… hihňání?
Brumbál zahnul za roh a uviděl to poslední, co by očekával.
V chodbě vládl naprostý chaos. Všude se válely pořádné kusy kamení a části podlahy byly zasypané něčím, o čem soudil, že byly spadlé kusy stěn. Žebra na stropě byla otlučené a zdi se zdály poškrábané něčím velmi tvrdým.
Avšak tohle nebylo to, co ho překvapilo ze všeho nejvíce.
Uprostřed chodby stáli Harry a Neville a v Harryho náruči, zabalené v jeho hábitu, leželo dračí mládě. Drak trkal hlavičkou do Harryho, čímž způsobil, že se oba chlapci smáli jeho hravosti.
Náhle Neville vzhlédl.
„Pane řediteli!" zalapal po dechu.
Brumbálovy oči zářivě zajiskřily, Remusovo obočí se ztratilo v jeho vlasech a Filius překvapeně vypískl. Hagrid si pospíšil vpřed.
„Óóó, no není to ten nejlozkošnější kousínek!" rozplýval se poloobr.
„Ve skutečnosti, Hagride, je to ona," jemně ho opravil Harry, jakmile se profesoři dostali blíž.
„Když jsme ji našli, byla obrovská, ale Harry zrušil kouzlo, které ji pokrývalo, a ona se okamžitě scvrkla," vysvětlil Neville, protože dračice začala znovu dorážet na Harryho, což Hagrida jen přimělo chovat se ještě více rodičovsky.
„Moh bych si ji pochovat, Arry?" zeptal se Hagrid. Jeho oči překypovaly nadějí, a tak Harry nedokázal říct ne.
Dračice lehce zneklidněná velkým mužem, kterému byla podávána, a vydala několik zděšených, energických, vrčivých zvuků.
*To je v pořádku, holka. Hagrid ti neublíží, je velmi milý,* uklidňoval ji Harry a jemně ji pohladil po hlavičce.
Když Hagrid viděl její neklid, rychle zašmátral v kapse a vytáhl… pořádný flák masa. Kousek jí odtrhl.
Harry zamrkal, ale rozhodl se raději neptat, proč ho tam má.
„Ták, teďkons uvidíme, esli jí to šmakuje," pronesl Hagrid a natáhl se k ní.
Nepotřebovala ani moc povzbuzování, aby přešla do Hagridovy prázdné ruky a s elánem sežvýkala krvavý steak, zatímco ji poloobr držel.
„Jen vokoukněte toho maloučkýho milánka," rozplýval se, když mu spolu s masem málem ukousla i jeho prst.
Harry dokázal jen užasle vrtět hlavou, než se pohledem obrátil na Brumbála, Lupina a Kratiknota.
„Musím říct, že jsem rád, když vidím, že jste vy dva v pořádku. A jsem dosti ohromen, jak jste se s tím vypořádali. K drakům je obvykle velmi těžké se přiblížit, bez ohledu na jejich věk," blahořečil jim Brumbál.
„No, nemohli jsme ji tady nechat. Zraňovala sama sebe a její křídlo bylo vzpříčené o strop. Mimoto, byla vlastně docela klidná. Myslím, že se jí ulevilo, když jsme ji našli," vysvětlil Harry.
„Jo," souhlasil Neville. „Jakmile se Harry dotkl jejího nosu a začal pobroukávat, bylo to už lehké."
Kratiknot po tom prohlášení ožil. „Pobroukávat?"
Harry zčervenal. „No, Coral mi řekla, že je to ještě mládě, a tak jsem myslel, že by ukolébavka… Prostě jsem usoudil, že by mohla pomoci, a také pomohla."
Brumbál se usmál, jeho oči zářily veselostí a pýchou, než pohlédl na Hagrida. „Věřím, že se o ni budeš schopen postarat, dokud jí nezařídím nový domov, že, Hagride? Už mám v hlavě jedno eventuální místo."
„Jasnačka, pane říditeli," odpověděl okamžitě Hagrid, naprosto uchvácený. „Ale potřebuje ňáký méno. Co takhlens Norberta?" navrhl ochotně.
„Er – jasně," odpověděl Harry. Nebyl si tím jménem moc jistý, ale zdálo se, že jí podivným způsobem sedí.
„Ohromné!" zvolal Brumbál a už se jim chystal pokynout, aby ho následovali, ale pak se zarazil, protože Harry zalapal po dechu.
Ruka se mu přitiskla na jizvu, Harry zatnul zuby a zavřel oči kvůli intenzivní bolesti.
„Harry?" oslovil ho Brumbál, pokládaje mu dlaň na rameno, aby ho zajistil. Remus vypadal poplašeně.
„Je rozzuřený, rozlícený, že ho podvedli," vydoloval ze sebe Harry, než se pokusil spolknout žluč v krku.
„Filiusi, Remusi, doprovoďte Harryho a Nevilla na ošetřovnu. Jakmile budete uvnitř, zabezpečte ji. Hagride, tebe tu nechám s drakem. Musím najít Severuse," prohlásil Brumbál rázně, a pak otočil a pospíšil si do třetího podlaží tak rychle, jak dokázal.