To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

s/6413108/1/

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, Czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 20: Motiv

„Takže se vrací zpátky k Dursleyovým," řekl Severus a otázka to nebyla.

Brumbál vzhlédl od svého stolu. „Nezůstane tam celé léto, Severusi, ujišťuji tě. Ale je to pro něj nejbezpečnější místo, a tamní ochrany musí být občerstveny jeho přítomností."

Severus musel souhlasit. Mimo Bradavic a několika dalších míst poskytovaly chlapci štíty v čísle čtyři tu nejlepší ochranu – tedy dokud zůstával v domě. A Harry musel zajistit, aby tam takové štíty zůstaly, ať už s Dursleyovými nebo bez nich, alespoň pro teď.

„Pomona mi sdělila, že jste Pottera informoval o štítech a času potřebném pro jejich znovuobnovení. Tři týdny?" Mistr lektvarů se přesunul blíž ke stolu, ale do nejbližšího křesla se neusadil.

„Je to staromilský odhad, přiznávám, ale jelikož to jsou jediné krevní štíty, které jsem kdy umísťoval, raději budu obezřetný; a mimoto, potřebuji čas, abych učinil potřebné přípravy."

„Takže už jste se rozhodl, kam půjde potom?"

„Mám několik námětů."

„Ale nesdělíte mi je," dodal Severus prostě. Očekával to.

„Ještě ne," odpověděl Albus.

„Chápu. Takže usuzuji, že se tedy nepřesune k Longbottomovým, že?" zeptal se. Střílel na slepo, hledaje nějaké náznaky.

„Ne. Augusta se mnou sdílela jisté obavy. V současné době mám pocit, že by nebylo… moudré navrhnout jí, aby u nich v domě Harry zůstal na léto."

Severusova obočí se pozvedla. Tohle ho překvapilo. Vždy se domníval, že byla Augusta striktní osoba. Ale pak ji, po Nevillově pátém ročníku, teprve skutečně poznal.

„Pochopitelně je dosti polekaná tím, co se stalo. Zarmucuje mě to připustit, ale věřím, že má strach z mladého Harryho, a z toho, co jeho blízkost znamená pro jejího vnuka."

„Nehodlá mu zakázat se s ním přátelit, že ne?"

„Ne-ne, nad to je povznesená a nikdy by svému jedinému vnukovi nevzala jeho prvního přítele, ale nebyl bych překvapen, kdyby ho nepatrně odváděla jinam."

„Hmf, pohybuji, že to Longbottom přijme nějak vlídně. On a Potter jsou si blízcí jako bratři."

„Ano," řekl Brumbál, oči mu jasně zazářily, „to jsou."

A po tom si Severus konečně sedl. „Začalo už Ministerstvo s šetřením?" zeptal se a změnil tím tak téma rozhovoru.

Brumbála to vůbec nerozhodilo. „Madam Bonesová je spojencem spravedlnosti. Tlačí na ministra, aby s tím šel na veřejnost a vyzpovídal Siriuse Blacka pod veritasérem." Brumbál si povzdechl. „Věděl jsem, že je ohledně Siriusova odsouzení něco špatně, ale se všemi těmi důkazy, chlapcovým hlasitým přiznáním: To já je zabil, a všemi těmi rozbouřenými emocemi po Voldemortově pádu…"

„Takže se teď domníváte, že je Black po všech směrech nevinen?" zeptal se Severus a vložil do svého hlasu špetku překvapení a zmatení.

„Ve chvíli, kdy mi Pomona ukázala svou vzpomínku v myslánce, byla celá ta záhada jasná. Nevím to bez pochyb, ale pokud je Petr celý ten čas naživu… A pak je tu také to, co mi včera prozradil Remus." Brumbál pobaveně zavrtěl hlavou. „Zvěromágové."

Severus si dovolil předstírat, že je ztracen v myšlenkách. To by mohlo fungovat.

„Severusi?"

„Ten Weasleyovic chlapec… ne dlouho před Quirellem postrádal svého krysího mazlíčka…"

Brumbálovi se rozšířily oči a muž rychle došel k závěru, nebo alespoň k možnosti. Severus v to doufal.

„Kdybys mě teď omluvil, Severusi, myslím, že si musím promluvit s Weasleyovými," řekl.

Severus na něj krátce kývl, než bez odkladu odešel.

ooOoo

„Myslíš, že mě budeš moct v létě navštívit?" zeptal se Neville.

„Nevím. Doufám, že ano," odpověděl Harry.

„Nezapomeň, že můžeš přijet i k nám, kdykoliv budeš chtít. Otec mi řekl, že by na Ministerstvu zařídil, aby tvé příbuzné napojili na letax, kdybys chtěl," vložil se do toho Draco. „Stačí mi poslat sovu."

Draco se k Harrymu a Nevillovi v jejich kupé připojil na část jízdy vlakem. Vincent a Gregory zůstali v jiném kupé s dalšími zmijozely.

„Er… nejsem si jistý, zda by to byl dobrý nápad. Rád bych přijel, neber to nějak špatně, ale moji příbuzní… oni opravdu, ale opravdu nesnáší magii. Dokonce natolik, že jsem musel přesvědčit Dobbyho, aby zůstal v Bradavicích a pomáhal ostatním skřítkům. A i když s Dursleyovými profesor Snape před mým nástupem do Bradavic mluvil, zahrnout je do letaxu…"

„Chápu. No, nemusíš ale přijít krbem, však víš. Ještě stále tu přece máme Záchranný autobus."

„To je pravda," odpověděl Harry, dumaje nad tím, zda by si mohl zajet na návštěvu během té doby, co se budou štíty obnovovat.

„A pravidelně si budeme psát, takže zorganizování nějaké té návštěvy nebude problém," pokračoval Draco, než se odmlčel. „Z toho nebudou tvoji příbuzní znepokojení, ne?"

„Myslím, že budou všechno, co udělám ve svém pokoji, prostě ignorovat, díky profesorovi Snapeovi, což je víc, než v co jsem mohl doufat před nástupem do Bradavic." Harry ztichnul a náhle vypadal velmi unaveně.

Draco a Neville by přísahali, že se za tím prohlášením skrývalo daleko víc, ale věděli, že jim Harry pravděpodobně nic dalšího neřekne.

„No maucta, to musí být strašné. Hloupí mudlové," vyplivl Draco. „Proč s nimi vůbec musíš zůstávat? Brumbál by ti jistě dokázal najít nějaké jiné místo."

„No, pro teď je to pro mě mimo Bradavice to nejbezpečnější místo. Profesorka Sproutová mi sdělila, že to má co do činění s tetou a mou mamkou."

Harry si nebyl jistý, kolik toho vůbec smí říct. Nenařídili mu, aby něco z toho držel v tajnosti, ale vzal-li do úvahy, kdo byl Dracův otec… Nezačínal se z něj stávat paranoik?

„Myslím, že to dává smysl," prohlásil Draco, než vstal. „No, měl bych se vrátit za Crabbem a Goylem. Slíbili mi, že nesnědí všechny sladkosti, ale někdy jsou poměrně dost zapomětliví."

Harry a Neville se pobaveně zasmáli.

„Až se dostanu k Dursleyovým, pošlu ti sovu, Draco," slíbil mu Harry.

„Dobře, Pottere," odpověděl Draco, a než zamířil pryč, obdržel ještě od Nevilla pokývnutí na rozloučenou.

ooOoo

Sirius Black vzhlédl, když uslyšel něco, co slýchával jen zřídka.

Dveře jeho cely se otevřely.

Otočil hlavu, protože ten tíživý mozkomoří chlad se nějak zmenšil.

„Vstaňte, Blacku. Půjdete s námi," prohlásil hlídač hrubým hlasem.

Učinil, jak mu bylo řečeno, a roztřeseně se postavil. „Co… o co jde?"

„Na nic se nevyptávejte a udělejte, co říkáme."

Black, zcela zmatený, ale tak vděčný, že unikl mozkomorům, aby se o důvody vůbec staral, byl odveden pryč.

Nebyl si jistý, jestli všechny ty události, které následovaly, byly skutečné nebo nikoliv. Poté, co ho poprvé chytili, si často představoval, že se něco podobného stane, avšak s nepřetržitou přítomností mozkomorů, už pomalu ztrácel naději. Zoufale si přál, aby se z těch halucinací už nikdy nevzbudil.

ooOoo

Severus složil Denního věštce a odložil ho stranou.

Takže je to hotové. Madam Bonesová, odhodlaná zjistit pravdu, to dokázala.

Trvalo jí to týden, ale nakonec přesvědčila ministra a, díky Brumbálovi, zařídila slyšení před celým Starostolcem. Slyšení, které mělo desetileté zpoždění. Popletal o sobě prohlašoval, že rovněž ctí spravedlnost, jak jinak, a Black, že byl pouze ubohou obětí shody okolností z minulé války.

Severus zakroužil tekutinou ve skleničce, a pak se usadil. Noviny z jeho stolu spadly a otevřely se znovu na přední straně.

SIRIUS BLACK ZBAVEN VŠECH OBVINĚNÍ!

Dumal nad tím, co se asi stane teď.

Léčitelé Blackovi, po vyšetření, nařídili dlouhodobý klid na lůžku. Ať chtěli nebo nechtěli, muž nebude schopen vstát a pohybovat se kolem před koncem léta. Trpěl, pochopitelně, značnými problémy způsobenými Azkabanem. Bude muset přestát mnohé hodiny s léčiteli mysli a dalšími specialisty. Severusovi bylo toho mouly částečně líto.

Zavrtěl hlavou.

Doufal jen, že to bude všechno z dlouhodobého hlediska pro Harryho přínosem. Posledně, když se Black zotavil sám o sobě a pokoušel se zůstávat v blízkosti příčetnosti, se nechal zabít při útoku na Ministerstvo. Což se stalo ještě předtím, než Voldemort převzal vládu a zničil všechno to dobré v kouzelnickém světě.

Předtím, než strana světla začala prohrávat.

Znovu se začal soustředit a zapřemýšlel o tom, kdy o Blackovi Harrymu říct. Znaje Brumbála, věděl, že by to podle něj mělo být, co nejpozději to bude možné. No, pro teď měl za to, že není důvod o tom Harrymu říkat. Nebylo to tak, že by byl Black v současné době připraven na návštěvy, a Harryho rozptylování by jistě bránilo mužovu zotavování. A mimoto, budou s Harrym stejně mluvit, než bude příliš pozdě. Zhruba za dva týdny bude přemístěn někam, kde to Brumbál považuje za bezpečné, a v tom čase mu také řeknou o jeho statusu dřímajícího mága.

Severus pohlédl zpět na noviny, než se postavil. No, je čas se vrátit k ostatním profesorům a pokračovat v posilování štítů.

Merline, byl Albusovi tak vděčný, že vyslechl jeho návrhy, zejména ten poslední. Doufal jen, že se to vše obrátí směrem, který předjímal, a nejstarší Weasley bude opět jednou nápomocným spojencem.

ooOoo

Bill Weasley nervózně následoval svou bývalou vedoucí koleje do Velké síně. Jeho znalosti egyptských ochranných kouzel udělaly zřejmě dojem alespoň na jednoho učitele, když byl jmenovitě vyžádán, aby pomohl.

Bill nad tím stále dokola přemýšlel. Proč byl on, který jen sotva dokončil své učení, požádán o pomoc ohledně ochran u nejmocnějšího hradu v Evropě? Neměl by ředitel povolat spíše nějakého mistra v tomto oboru? Proč on, William Arthur Weasley – mladý, nezkušený odeklínač?

A proč pro něj poslali právě teď? Bylo obecně známé, že práce na štítech započala přesně ve chvíli, kdy skončil školní rok. A pak tu byla ještě další věc. Štíty samotné už byly dostatečně silné. Pocítil tu změnu bezprostředně poté, co vstoupil na pozemky. Bylo úžasné, co zaměstnanci školy dokázali za pouhé dva týdny.

Bradavice se vždy zdály mocné a vítající chtěné návštěvníky, ale teď cítil i ochranu a neohroženost. Stále ještě vybízely k návštěvě, alespoň jeho, ale pod tím vším jako by na vás křičelo: Pokuste se někoho uvnitř mých zdí zranit a budete vyhoštěn!

Budilo to hrůzu a zároveň to uchvacovalo.

Přemítal o tom, jak mohli profesoři něco takového dokázat. Nic, o čem dosud četl, nevytvářelo takové ochrany. Třebaže byly Bradavice starobylé a měly stovky štítů vytvořených už samotnými zakladateli, všechny chránící jejich obyvatele. Možná bylo záměrem je jen nově sjednotit?

„Severus byl ohledně vás celkem neústupný. Dumám nad tím, čeho si myslí, že jste asi tak schopen," prohlásila McGonagallová nenuceně, když se přiblížili ke dveřím do Velké síně.

Bill se bezmála složil. Klopýtnul a musel se zastavit, aby chytil ztracenou rovnováhu.

Severus Snape, podzemní netopýr, prokletí dvojčat, ten nejobávanější a nejnenáviděnější profesor z Bradavic poslal pro něj?!

Tohle byla realita, že ano?

„Pane Weasley, doufám, že máte v úmyslu mne doprovodit do Velké síně. Nerada bych pana ředitele a ostatní profesory informovala, že jste indisponován."

Bill se srovnal a rychle se posbíral.

„Tím, kdo pro mě poslal, byl profesor Snape?"

„Ano. Albus chtěl nejprve poslat pro mistra, ale Severus byl proti, a pak ho přesvědčil o vašich schopnostech."

McGonagallová na něj zírala natěšenýma očima, zcela jasně uvažujíc, co to Snapea posedlo, že zavolal tohoto mladíka stojícího před ní, raději než zkušeného mistra. Bill sám ji za to nemohl obviňovat.

„Chápu." Bill polkl, než ji následoval do Velké síně, kam ho McGonagallová znovu vedla.

„Ach, Minervo," prohlásil Albus. Když se přiblížila ke stolu, vstal, než pohlédl na Billa. „Williame, jsem rád, že jsi souhlasil nám pomoci."

„Er… bez problému, ačkoliv, upřímně, pane, mám pocit, že to může být v současné chvíli nad moje síly," řekl váhavě.

„Nesmysl, můj chlapče. Severus si je jistý tvými dovednostmi a já věřím jeho úsudku," pokračoval Brumbál, ignoruje zlostný pohled vysílaný od mistra lektvarů.

Bill nervózně pohlédl na černě oděného špiona. „Dě-kuji vám za hlas důvěry, pane."

„Jste schopný, Weasley, a já nevidím důvod pro to, aby tato úloha připadla někomu jinému," prohlásil Severus neutrálně.

Bill zamrkal, nevěda, co říct.

„Pak tedy můžeme začít, ne?" navrhl Albus vesele.

„Profesore, co přesně… myslím tím, co potřebujete udělat?" otázal se Bill. „Mám za to, že něco se štíty?"

„Minerva se nezmínila?" podivil se Albus, vypadal trochu zmateně, než se otočil na svou zástupkyni.

„Došla jsem k rozhodnutí, že bude nejlepší, když mu to řekneš ty, Albusi. Jsi koneckonců ředitel."

Brumbál na ni drobně, zamyšleně, souhlasně kývl, než znovu zaměřil svou pozornost na Billa. „Pomůžeš nám zbavit se jedné kletbičky, Williame. Věřím, že jsi k tomu jako odeklínač kvalifikovaný, že?"

ooOoo

Harry si povzdechl.

Kromě knihovny se u Dursleyových neměl moc na co těšit a dokonce i jeho únik do knihovny byl omezený. Nebylo mu dovoleno odejít na více než hodinu a jelikož byla knihovna dvacet pět minut chůze daleko, nedopřávalo mu to moc času na procházení polic s knihami či pročítání.

Ale i tak předpokládal, že to bylo to nejlepší, v co mohl doufat. Začaly mizet děti a on si spočítal, že by měl raději plnit tetiny příkazy – třebaže ona neměla strach o něj, ale o to, co by jí profesor Snape udělal, kdyby se mu něco stalo.

Všechny ty únosy byly dennodenně ve zprávách.

Až dosud zmizelo beze stopy osm dětí a nikdo nevěděl, kdo je tím pachatelem či pachateli, či proč se to všechno děje. Nebylo požadované výkupné, ani zveřejněny jiné požadavky, nenašli se žádní svědci, ani nebyly zaznamenány jiné výtržnosti. Další věc, která mu dělala starosti, byla, že se nezdálo důležité, jestli bylo dítě doma nebo jinde. Některé děti byly uneseny z postele, jiné ze dvorku nebo sousedských hřišť. Bylo to opravdu děsivé.

Kdyby toho Harry nevěděl víc, byl by podezříval magii, ale proč by pro všechno na světě kouzelníci něco takového dělali? Nevěděl toho ještě o kouzelnickém světě tolik, ale byl si schopen odvodit, že si mnoho kouzelníků myslelo, že jim mudlové nestojí za pozornost.

Kvůli čemu tedy unášet mudlovské děti?

Harry zavrtěl hlavou a sešel do kuchyně, aby si rychle uzmul něco k jídlu, než se bude muset vrátit do svého pokoje a dočíst jednu stručnou anatomickou učebnici, kterou pro něj knihovnice přichystala. Později odpoledne půjde do knihovny, aby ji vrátil a půjčil si jinou, jak to dělal každé pondělí, čtvrtek a sobotu. Stalo se to pro něj tak nějak rutinou. Dokonce tam docházel i ve stejnou hodinu. To kvůli Dursleyovým, samozřejmě. Údajně totiž tato striktní pravidelnost předejde potížím s jejich vlastními plány. Harry nechápal, jak by to bylo možné, ale raději souhlasil s jejich požadavky. Vůbec by mu nepomohlo, kdyby poukázal na to, že je tato rutina vlastně nutí plánovat věci kolem něj spíše, než aby to bylo naopak, ale co se dalo dělat.

„Creeveyovi zavolali v brzkých ranních hodinách policii, když zjistili, že je jejich mladší syn, devítiletý Dennis Creevey, nezvěstný. Policie ještě nevydala žádné prohlášení, ale zdá se, že mlčenliví únosci znovu udeřili."

Dudley se nacházel v obývacím pokoji s tetou Petunií a v televizi právě dávali zprávy. Harry se zvědavě zarazil.

„Jako většina ostatních dětí, byl i Dennis Creevey spatřen naposledy v posteli, poté, co byl uložen na noc. V domě nebyly nalezeny žádné známky vniknutí a únosci nepožadují výkupné."

Harry si povzdechl. Takže teď už jich je devět.

ooOoo

Den madam Bonesové se vlekl pomalu, dokud jí její letitý přítel a spolupracovník Kingsley Pastorek nesdělil znepokojující informaci.

Náhodou se dozvěděla o sérii únosů odehrávajících se v mudlovském světě, protože tam měla neteř. Kingsley naštěstí dokázal do této oblasti proniknout a zjistil něco ještě daleko znepokojivějšího.

Ty unášené děti byly… všechny mudlorozené, ve věku mezi pěti a devíti roky.

Nahlédl do archivu kouzelnických dětí a došel ke zjištění, že byly všechny zapsány jako budoucí studenti Bradavic, kterým bude ve věku jedenácti let doručen jejich dopis o přijetí. Archiv, do kterého bylo možné se dostat jen s povolením, a který neobsahoval jen jejich jména, věk a zevnějšek, ale rovněž i jejich adresu a další soukromé informace.

Ale tohle ještě nebylo to nejhorší.

Archiv obsahoval knihu záznamů, v níž se objevovalo, kdy byl otevřen, a které záznamy byly prohlíženy a kým. Záhadou bylo, že tam, kde by se v knize mělo ukázat zapsané jméno, nebylo zhola nic. Někdo na to použil matoucí kouzlo.

Ale bylo tam datum. Ten někdo do archivu nahlížel dvacátého června, jen dva dny předtím, než bylo uneseno první dítě. A prohlédl si třicet záznamů – všechny se týkaly mudlorozených dětí, ze kterých bylo až doposud uneseno osm.

„Co bychom měli udělat, madam?" zeptal se Kingsley.

„Ještě si nejsem jistá, ale myslím, že můžeme oba souhlasit s tím, že ať už to dělá kdokoliv, je to velmi dobře kvalifikovaný kouzelník."

Kingsley přikývl a madam Bonesová se odmlčela. Poskytl jí chvíli na přemýšlení.

„Kingsley, chci, aby ses podíval i do ostatních knih záznamů týkajících se utajovaných informací. Zjisti, jestli byly některé z nich prohlíženy v ten samý den či jestli nebylo na některou z nich rovněž použito matoucí kouzlo. Když se dostali k takovým informacím, mohli se dostat i k jiným citlivým materiálům."

„Myslíte, že by tady mohla být spojitost i s nepřístupnou částí knihovny?" zeptal se.

„Brumbál nás upozornil, abychom na ni dávali pozor, a teď někdo unáší jeho budoucí studenty. Nepřekvapilo by mě, kdyby tu jistá spojitost byla," prohlásila a její oči se setkaly s jeho. „Pospěš si. Na seznamu únosců je ještě dvacet dva dalších dětí. Než projdeš ty záznamy, zahájím utajené vyšetřování."

„Ano, madam."

Madam Bonesová si tiše povzdechla, když za sebou Kingsley zavřel dveře. „Kvůli čemu by někdo unášel mudlorozené děti?"

ooOoo

Poté, co si Harry zapsal poslední poznámky k informacím, které mu v knize přišly zajímavé, už byl připraven vydat se do knihovny. Až se vrátí, napíše Dracovi a Nevillovi a trochu víc jim popíše, jak to v mudlovských knihovnách chodí a také to, jaké knihy si tentokrát vypůjčil.

Ještě tohle léto ani jednoho z nich nenavštívil. Ale prázdniny začaly sotva před třemi týdny a jelikož od Dursleyových už brzy odejde, zbude mu na návštěvy tentokrát ještě spousta času. To si alespoň říkal. Divné ale bylo, že ho ani Draco, ani Neville nepožádali, aby přijel k nim domů. Harry se domníval, že to bylo proto, že věděli, že by musel odmítnout, ačkoliv ho to i tak z nějakého důvodu trochu mrzelo.

No, snad mu ředitel najde jiné místo, kde by mohl bydlet, a třeba by tam mohl takovou myšlenku nadhodit a navštívit je později.

„Jdu do knihovny, teto Petunie," prohlásil Harry, když vešel do obývacího pokoje, aby jí to dal vědět. „Vrátím se za hodinu."

Žena jen něco zabrblala a gestem ho pobídla k odchodu.

Harry s pokrčením ramen zamířil ven, vychutnávaje si tu poklidnou procházku a čas strávený bez Dursleyových. Všechny chvilky, které nemusel trávit v domě, byly požehnáním.

*Je tak příjemné být zase venku,* zasyčela Coral z bezpečí úkrytu jeho náprsní kapsy, souhlasíc s jeho rozpoložením.

ooOoo

„Co jsi zjistil, Kingsley?" zeptala se madam Bonesová, když vzhlédla od papírování a shledala, jak znepokojeně její přítel vypadá.

„Musíme hned kontaktovat Brumbála."

„Co jsi zjistil?" zeptala se znovu a rovnou se postavila. Ta lehká ostrost v jeho hlase, kterou od něj slýchávala jen zřídka, se jí vůbec nelíbila. Tohle bylo naléhavé.

Přesunula se ke krbu, připravená se spojit se starým ředitelem.

„Našel jsem další utajený dokument, který prohlíželi a na jehož knihu záznamů bylo také použito matoucí kouzlo. Byla to složka Harryho Pottera a oni se do ní dívali ve stejný den, jako do těch v archivu."

Harryho složka byla pochopitelně přesunuta z archivu už před dávným časem a umístěna do vlastního střeženého registru. Ačkoliv teď bylo jasné, že už dál není tak úplně střežený.

„Okamžitě se přesuň k chlapci domů. Převleč se za prodavače nebo něco podobného a pouze se ujisti, že se nachází v domě. Nesmíme si dovolit upozornit toho člověka na to, že o tom víme, ať už je to kdokoliv, tedy za předpokladu, že pracuje sám, o čemž pochybuji. Myslím, že jsme právě narazili na něco opravdu velkého, Kingsley. Nemůžeme si dovolit to zpackat."

„Chápu. Vyrazím okamžitě," odpověděl, a když se Bonesová otočila ke krbu, už byl na cestě ven.

ooOoo

„Už jsi tady zase, jak vidím," pronesla postarší dáma za pultem.

„Ano, paní," odpověděl Harry a podal jí knihu, kterou si ve spěchu vybral, aby mu ji připsala na výpůjčku.

„Přemýšlíš, že se staneš doktorem?" zeptala se, poté co se lehce zarazila nad názvem – Klinická anatomie, třetí vydání, a umístila razítko na kartičku v knize.

„Trochu. Moji profesoři říkali, že jestli mě to zajímá, měl bych si o tom něco přečíst," odpověděl Harry, když mu vracela knihu.

Usmála se. „Dobře se bav."

Harry její úsměv opětoval, poděkoval jí a spěšně se vydal pryč. Snažil se dostat zpět k Dursleyovým ve stanoveném čase a už mu zbývalo jen dvacet minut. Bude muset část cesty běžet, aby zajistil, že mu teta Petunie nevynadá.

Zamířil tichou ulicí za knihovnou a zkrátil si cestu mezi dvěma kancelářskými budovami. Když zahýbal kolem popelnice, s medicínskou knihou v podpaží, uspíšil svůj krok.

PRÁSK

Bylo to tak hlasité, tak blízko a tak náhlé, že Harrymu srdce málem skočilo do krku, ale to nebylo nic v porovnání s tím, co se stalo pak.

„A mám tě!" ozvalo se spíše zavrčení než lidský hlas.

Dvě silné paže se kolem něj obtočily a Harry cítil, jak se Coral v kapse na jeho hrudi posunula, aby předešla tomu, že ji ty svalnaté končetiny umačkají. A pak s ním něco nesmiřitelně cuklo do strany.

Přenášedlo.

Když dorazili, kamkoliv ho ta osoba přenesla, Harry se nezatěžoval přemýšlením o tom, co by měl dělat a okamžitě se začal svému únosci vzpínat.

„Nech mě být!" křičel, kopal kolem sebe a snažil se vysvobodit své ruce.

Všechno, co dostal od muže, který ho pravou rukou svíral, na oplátku, byl smích. Kniha z knihovny se uvolnila a s třísknutím přistála na zemi, a Harry si rychle začal být vědom i dalších lidí v místnosti a také toho až příliš povědomého pocitu.

Tito lidé, všichni, byli vlkodlaci. V lidské podobě, samozřejmě, protože ani nebyla noc, ale on věděl, že to jsou vlkodlaci. Dokázal vycítit hutnost kletby v místnosti.

Harry zamrzl na místě, pozvedaje oči k muži, který ho stále pevně držel za zápěstí. Muž byl obrovský a jeho oči vůbec neměly lidské vzezření. Tento muž byl zcela v područí kletby.

„Co chcete?" pokusil se Harry zeptat, navzdory svému burácejícímu srdci.

Muž se ušklíbl a jeho výraz se změnil na vlčí spíše než lidský. „Víc, než bys řekl," prohlásil. Zvedl Harryho ruku do výšky a donutil ho postavit se na špičky. „Jsi takový prcek, víš, ale působivý, to přiznávám. Škoda, že nejsi jiný. Bude z tebe vážně dobré vlče."

To neznělo dobře, ale než to Harry dokázal nějak zpracovat, jeho jizva vzplála bolestí a místností zazněl zvuk otevírajících se dveří.

„Už ho můžeš pustit, Šedohřbete. Troufám si říct, že mu každým okamžikem rupne v rameni."

Harrymu se zadrhl dech v hrdle. Ten hlas by poznal kdekoliv. Byl to ten samý, který málem zabil jeho nejlepšího přítele.

Šedohřbet se pomalu otočil a Harry s ním. Chlapcovy boty se sotva dotýkaly podlahy.

„Podej mi ho, Šedohřbete," prohlásil Voldemort.

„Domluvili jsme se, že si s ním budu moct pohrát, než vám ho předám."

„Tak to si tedy rozhodně pohraj," odvětil Voldemort prostě, a jako by věděl, jak nezměrně si bude užívat všechno, co přijde, stočil své oči na Harryho, který stále ještě visel ve vzduchu.

Potřeboval se odtamtud dostat! Neměl čas přemýšlet, neměl dokonce ani čas mít strach. Musel se dostat pryč – a HNED!

„Fawkesův domov!" zakřičel Harry, svěřuje svůj život do záchranného přenášedla, které mu dal Brumbál, a které bylo připevněno na řetízku kolem jeho krku.

Ten tah byl prudký, ale jestli to způsobilo záchranné přenášedlo nebo Šedohřbet stále ho nezdolně svírající za zápěstí, to Harry nevěděl. Jedinou věc, kterou si uvědomoval, bylo, že Šedohřbet byl s ním a byl rozlícený.

Přistáli tvrdě na podlaze a další věcí, která Harrymu došla, bylo, že Šedohřbet spočíval na něm a vrčel.

Vnímal, jak se jeho zápěstí láme pod mužovým mocným stiskem, než na boku zacítil, že ho tam udeřila otevřená dlaň a zařízla se mu do těla; mužovy nehty byly ostré jako ostří břitvy. Harry vykřikl a Coral se vyšvihla z jeho kapsy; její drobné zuby se zaťaly do masa na Šedohřbetově nose, uvolňujíce tolik jedu, kolik dokázaly.

*Nedotýkej se mého Harryho!*

Šedohřbet zaskučel a zavrávoral, ale ještě s Harrym neskončil, a tak Coral nemilosrdným úderem smetl z tváře.

Harry pozvedl na svou obranu ruce i nohy, pokoušeje se ochránit si hrudník, jak se po něm Šedohřbet znovu sápal.

Cítil vlkodlakův hněv, nesmiřitelnou magii pulzující jeho mohutným tělem, když ho muž sevřel jednou rukou kolem krku a další chytil jeho zvednutou paži.

To teď jako umře?

Ne, nemůže umřít. Ne tady, ne takhle a ne teď!

Harry prudce otevřel oči, jeho předchozí bojovnost přešla v plný zápas o přežití.

„Dej ty ruce pryč!" zahřímal Harry, adrenalin koloval jeho tělem a jeho magie odpovídala stejně urputně. V jeho očích se bíle zablesklo a jeho magie se rozpoutala.

Znělo to, jako by nějaká petarda vystřelila z obrovské plechovky, následovaná tupým rachotem. Nevznikl žádný oslepující záblesk světla či barvy. Místo toho to vypadalo, jako by se objevil obrovský neviditelný oheň vytvářející soubor vzdušných vln, který Fenrira odhodil přes místnost až na ředitelův stůl, který byl tím tvrdým dopadem přepůlen vedví

Ale vlkodlak to stále ještě nevzdával, dokonce nebyl ani zraněn. Kvapně se postavil na nohy a přivolal si do ruky hůlku. Hluboké vrčení se ozývalo z jeho hrudi, jak na Harryho, který sotva dokázal zvednout hlavu z podlahy, zíral.

Harry si byl jen matně vědom portrétů, které pokřikovaly, některé vztekle, jiné hrůzou, když se čas jakoby zpomalil.

V tom okamžiku totiž Harrymu něco došlo: Nemohl ten boj vyhrát. Šedohřbet byl silnější, větší a rychlejší. Dokonce ani se svou unikátní magií pro něj nebyl soupeřem.

Harry zatnul zuby a pohnul rukou, aby si přivolal svou hůlku, dokonce i přesto, že byl Šedohřbet už v pohybu a on celou tu dobu věděl, že na jakýkoliv druh obrany či odpovědi na nadcházející útok bude již pozdě.

„Sežeru tě!" zaburácel Šedohřbet, krev mu odkapávala z kousance na nose. A pak skočil dopředu, hůlku zvednutou, připravenou seslat kouzlo, zatímco jeho ústa se otevírala v hrůzostrašném projevu surové zuřivosti.

Setrvával ve vzduchu, jeho rychlost více než dostatečná, aby se dostal k Harrymu, než byl náhle… zastaven.

V krbu se zeleně zablesklo a Harry dokázal jen koutkem levého oka rozpoznat zavlnění barevného pohybu…

BUM-PRÁSK!

Šedohřbet byl nějakou neviditelnou silou bezcitně udeřen do boku a brzy následovalo v hlavě bzučící bóóóng a ozývající se zvuky dvou dalších kouzel, která se brutálně střetla s jeho letícím tělem.

Ten náhlý útok významně pozměnil vlkodlakovu dráhu, nutě ho s otřesným dopadem narazit do boční knihovny. Šedohřbet žuchnul na zem a už se ani nepohnul.

Harry se rychle otočil k místu, odkud to kouzlo vzešlo, a našel před krbem stát Albuse Brumbála s hůlkou v ruce a zcela rozzuřeného. Jeho oči měly barvu té nejostřejší modré, jakou Harry kdy viděl, a jeho magie se vlnila ve vzduchu tak mocně, že byla prakticky viditelná.

Pak se ale ta divokost, kterou muž právě předvedl, náhle rozmělnila, a kdyby toho Harry nebyl svědkem na vlastní oči, nikdy by si ani nepomyslel, že je ředitel něčeho takového schopen.

„Harry," vydechl Brumbál, spěšně přiklekl k jeho boku, zatímco se k chlapci připlazila Coral a obtočila se mu kolem jeho zdravého zápěstí.

„Pane řediteli, on… on mě unesl," vykoktal Harry, na moment ignoruje svá zranění. „Ale dostal jsem se pryč. Použil jsem to přenášedlo."

„Nehýbej se, Harry. Poppy tady v cuku letu bude," řekl, než Harrymu jemně položil svou zvrásněnou ruku na hrudník, zkoumaje jeho zdravotní stav.

ooOoo

Albus musel potlačit nárůst hněvu, když spatřil na straně Harryho roztrhaného trička skvrnu od krve. Nadzvedl látku a zjistil, že to způsobily škrábance od Šedohřbeta. Ulevilo se mu, když mu došlo, že jsou mělké.

„Kam tě odvlekl, Harry? Pověz mi všechno," prohlásil, rozhodnut začít sbírat informace.

Harry zavřel oči, než k němu znovu vzhlédl. Brumbál se vnitřně napjal, když uviděl Harryho výraz. Co se jen stalo?

„K Voldemortovi. Byli jsme v nějaké velké místnosti. Možná komnatě. A byly tam taky další… vlkodlaci. Cítil jsem je."

Albus se užuž chtěl zeptat, co se tam dělo, ale byl přerušen náhlým spěšným příchodem madam Pomfreyové a profesora Snapea.

„Albusi, co se tady přihodilo?!" vyjekla Pomfreyová, poklekajíc u Harryho a sesílajíc diagnostická kouzla.

V celé místnosti byl nepořádek, a stůl a knihovna byly na kusy, ale její oči rychle dopadly na Harryho, který ležel na zádech poblíž vchodu do ředitelových komnat.

Brumbál donutil svůj hlas k uklidnění, když vzhlédl. „Madam Bonesová si mě zavolala do své kanceláře, aby se mnou něco důležitého probrala, a právě ve chvíli, kdy jsem se chtěl vrátit sem, jsem zjistil, že bylo aktivováno záchranné přenášedlo."

Pomfreyová přikývla, ponoukajíc ho, aby pokračoval, protože ona o tom byla informovaná rovněž.

„Vrátil jsem se krbem právě, když se Šedohřbet vrhal ze zbytků mého stolu směrem k Harrymu. Zastavil jsem ho tak rychle, jak jsem jen dokázal," dodal Brumbál, než stočil pohled zpět k chlapci.

Harry na to nic neřekl, ale vypadal vděčný za Brumbálovo jednání.

„Dostaňme vás na ošetřovnu," pronesla Pomfreyová k Harrymu, poté co mávnutím hůlky vyléčila jeho zápěstí.

„Severusi?" zeptal se Albus, sleduje, jak se mistr lektvarů přiblížil k Šedohřbetově nehybnému tělu a čistě pro případ na něj mířil hůlkou.

„Je mrtvý," prohlásil Severus otevřeně.

Brumbál se zamračil. „Neseslal jsem žádná smrtelná kouzla."

Severus zavrtěl hlavou a přiklekl si k tělu, aby ho prozkoumal z větší blízkosti. „S tím kouzla nemají co dělat. Mám za co, že je za to odpovědná Coral," odpověděl, než pohlédl na Harryho.

„Já…" začal Harry omlouvat Coralino obranářské chování, ale zarazil se, když se profesor Snape přesunul k Pomfreyové. Coral se ani nehnula, ale nebyla beze strachu.

„Neomlouvejte se, Pottere," řekl Severus. „Šedohřbet se vás snažil zabít a mohl uspět, kdyby vás Coral nebránila, čímž panu řediteli poskytla více času na příchod. A mimoto, troufám si říct, že to Coral provedla pro blaho nás všech. Šedohřbet pokousal více lidí než jakýkoliv jiný vlkodlak. Je odpovědný za utrpení mnoha. Kdybych tu byl já, nejednal bych jinak než Coral."

Harry ztěžka polkl, neschopen slova.

„Severusi, prosím, uvědom bystrozory. Já se připojím k Poppy a Harrymu na ošetřovně," uvedl Brumbál, rozhodnut ignorovat nemilosrdnost slov, která právě od svého špiona vyslechl.

Severus na něj krátce kývl. Madam Pomfreyová odlevitovala Harryho do vzduchu a následovala Brumbála do nemocničního křídla.

ooOoo

Nicolas poklepal své ženě po ruce, když vstoupili do učebny, ve které měli podle Minerviných pokynů počkat na Albuse. Tuto noc se s Albusem nesetkají v jeho kanceláři, protože to místo ještě stále nebylo opraveno.

„Věděla jsem, že jsme měli trvat na tom, aby ho k nám přestěhoval okamžitě," zamumlala Perenella Flamelová ke svému manželovi.

„Teď už s tím stejně nemůžeme nic dělat. Alespoň že s námi ten mladík půjde teď, až ho madam Pomfreyová vyléčí."

„Kolik ti toho Albus řekl?"

„Jen to, že ho zachránil před Šedohřbetem právě včas. V krátkosti se zmínil, že byl Harry zraněn, ale neznělo to, že by to bylo vážné. Upřímně, mám pocit, že se Albus trochu obává o chlapcův emocionální stav."

„To není divu. Od té doby, co se to dítě dozvědělo o magii, je bez ustání pod palbou."

Právě poté se dveře otevřely a vstoupil Albus Brumbál.