To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

s/6413108/1/

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, Czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 21: Dřímající

Severus tiše zamířil do zadní části nemocničního křídla, až k posteli, kde byl umístěn Harry. Chlapec se nehýbal a ležel natočený zády do místnosti, ale Severus věděl, že nespí.

Zvolna se přesunul k boku postele.

„Pottere."

Harry sebou lehce trhnul, než se otočil a pousmál se na něj. Bylo slyšet, jak spící Coral oddechuje obtočená kolem jeho vyléčeného zápěstí. Šedohřbet ji naštěstí nezranil příliš vážně, když ji odhodil stranou.

„Pan ředitel právě provádí poslední přípravy ohledně místa, kde se budete zdržovat," prohodil Severus prostě, než si přičaroval židli a usadil se.

„Och. A víte už, kde budu?" zeptal se Harry.

„Teď ještě ne, ale pan ředitel mě ujistil, že je to místo, kde se budete po zbytek prázdnin dobře bavit. Také mi naznačil, že pokud by se vám tam opravdu líbilo, mohlo by to být natrvalo."

„Tím myslíte, že bych už nikdy nemusel k Dursleyovým?" zeptal se Harry nadějně.

„Zřejmě. Neboť je jasné, že vám Dursleyovi neposkytují dostatečnou péči, ani bezpečí, které potřebujete, a které si zasluhujete. V blízké budoucnosti o mně zcela jistě uslyší," prohlásil nekompromisně.

„Nebyla to jejich chyba, pane. Právě jsem byl na cestě zpět z knihovny, když se to stalo. A oni mi dávali dost jídla a nechávali mě být."

„I přesto jste se nikdy neměl dostat do situace, ve které by se k vám Šedohřbet mohl přiblížit. Nenachází se snad knihovna alespoň míli daleko?"

„No, ano," připustil Harry zahleděný dolů, než si těžce povzdechl a odvrátil hlavu.

Severus správně předpokládal, že Harry jen těžko ovládá své emoce.

„Cítíte se slabý, že, pane Pottere?" zeptal se Severus, rozhodnut dojít svého cíle.

Harry se kousl do rtu, než se pomalu posadil a přitáhl si nohy k tělu.

„Jste jen dítě, Pottere. A nemusím vám snad připomínat, že byl Šedohřbet vlkodlak? Podlehl by mu i plně vyspělý a trénovaný kouzelník. Skutečnost, že jste byl natolik schopný aktivovat přenášedlo a věděl jste, kdy začít bojovat… Vedl jste si skvěle, Pottere. Ani mnoho dospělých by nebylo schopno reagovat tak rozumně."

„Byl tak silný a rychlý. Kdyby pan ředitel nedorazil právě v té chvíli, mohl jsem…" Harry polkl.

„Máte pravdu, mohl jste zemřít, ale pan ředitel dorazil včas." Severus posunul svou židli blíže k posteli. „Nebudu ti tady realitu lakovat na růžovo, Harry. Věřím, že by to bylo bláhové, zejména když je pravda přímo před tebou."

Harry zůstával potichu.

„Zesílíš, Harry. Staneš se mocným čarodějem a to nejen díky svým schopnostem, ale i díky odhodlání a soucitu. Nikdy na tyto své silné vlastnosti nezapomínej."

„Severus má pravdu, můj chlapče."

Harry nadskočil a otočil se na ředitele, který se právě objevil za mistrem lektvarů. Profesorka Sproutová a madam Pomfreyová byly s ním.

Brumbál vytáhl hůlku a přičaroval si židli vedle Severuse, než dodal další dvě i pro Pomonu a Poppy na druhé straně postele.

„Takže teď, když už jsi vzhůru, bych s tebou rád mluvil, Harry," pronesl Albus a zahájil tak během usazování konverzaci.

Harry čekal, odhadoval, zda bude chtít, aby mu znovu popsal, co se stalo, třebaže věděl, že už řediteli dříve všechno vypověděl.

„Chtěl bych tě o něco požádat, Harry. Nic velkého, neboj se, jen bych si chtěl prohlédnout vzpomínku na to odpoledne," řekl Brumbál.

„Mou vzpomínku?" zeptal se Harry zmateně.

„Vlastním myslánku, která mi dovoluje prohlížet si vzpomínky. Všechno, co potřebuješ udělat, je myslet na to odpoledne a já tu vzpomínku vyjmu. Až si ji prohlédnu, opět ti ji vrátím."

„Och, dobře," zvládl říct Harry, stále trochu zmatený, ale ochotný to zkusit.

„Už jsi mi pověděl, co si pamatuješ, ale tohle třeba pomůže madam Bonesové a bystrozorům najít více stop," pokračoval Brumbál

„Dobře. Takže prostě jen pomyslím na to, co se stalo?"

„Ano. Vzpomínka pak vyvstane na povrch tvé mysli a magie zvládne zbytek," odpověděl Brumbál, zatímco vyjímal z kapsy nějakou skleněnou fiolu.

Severus na něj povzbudivě kývnul.

„Připraven, Harry?" zeptal se Albus. Jemně pozvedl hůlku a umístil ji na vršek Harryho spánku.

„Jo," potvrdil mladík, než Brumbál něco zašeptal a pomalu pozvedl hůlku, aby vytáhl stříbrné vlákno, než je rychle umístil do připravené skleněné nádobky.

„Děkuji ti, Harry. Doufejme, že budou díky tomuto a přenášedlu bystrozoři schopni Voldemorta vystopovat."

„Snad ano," souhlasil Harry.

Brumbál odložil vzpomínku stranou, než se znovu zaměřil na chlapce. „Harry, ještě něco musíme probrat. Nemá to sice co dělat s nedávnými událostmi, ale přesto…"

„Jestli mohu, pane řediteli, možná by bylo snazší, kdybych…" Severus se zarazil, uvědomuje si, že právě přerušil svého zaměstnavatele.

„Tak dobře, Severusi," řekl Albus nedotčeně. Severusovi přišlo, že pokud něco, tak byl muž z nějakého důvodu spíše potěšen.

Niterně zavrtěl hlavou, odkašlal si, a pak pohlédl na Harryho. „Pamatujete, co jsem vám sdělil na Příčné ulici?" zeptal se s tím, že právě tohle bude dobrý začátek. „Obzvláště o dědickém kouzle?"

Harry zvolna přikývl. „Řekl jste, že si o mých schopnostech promluvíme, až budu připraven."

„Správně. Nuže, teď mám za to, že byste něco vědět měl."

„Dobře," odpověděl Harry. Trochu mu odlehlo, teď když věděl, že to nemá nic společného se Šedohřbetem a tím, co se stalo dříve toho dne.

„Na světě existují různé typy čarodějů, někteří silnější než jiní – v oblasti magie," prohlásil Severus, než pohlédl na Brumbála. „Ojedinělé případy zahrnují kouzelníky, warlocky a mágy."

„Ví to jen pár lidí, ale i já jsem warlock," vložil se do toho Brumbál. „Mám sklony vyhýbat se tomuto tématu, protože mnoho lidí si s pojmem warlock spojuje temnou stránku. A třebaže jsem pro Starostolec Nejvyšší warlock neboli divotvorce, je to spíše titul než cokoli jiného."

„Warlock?" zeptal se Harry.

„Má magie je mocnější než běžný průměr a vhodnější pro pokročilou formu přeměňování a kouzla sloučená s alchymií než u ostatní čarodějů. Tyto schopnosti mohou být samozřejmě lehce zaměřeny na temnou stránku, a proto jsou lidé k warlockům nedůvěřiví." Brumbálovy oči potemněly, jako by si na něco vzpomněl. „Kouzelnický svět zažil ve své historii mnoho warlocků, kteří se uchýlili k tyranii."

„Takže jsem tedy warlock?" zeptal se Harry, neboť předpokládal, že je hadí jazyk něco jako přeměňování.

„Ne," odpověděla mu profesorka Sproutová, díky čemuž se na ni mladík obrátil. „Vy jste tím, čemu se říká dřímající mág. Což prostě znamená, že máte potenciál stát se určitým typem mága."

„Dobře…"

„Týká se to vaší blokované magie, pane Pottere," vysvětlil Severus. „Až jednou dosáhnete řádné úrovně kontroly, vaše magie se nakonec odblokuje a vy se stanete plně rozvinutým mágem. Probuzeným mágem, abychom byli přesnější."

„Co to přesně znamená?" zeptal se Harry.

„O dřímajícím mágovi se toho mnoho neví, ale je známo, že má vrozenou schopnost neočekávaně dobře manipulovat s magií. Překonává magickou obratnost všech kouzelníků, ale chce to hodně práce a praxe, aby se do tohoto bodu dostal – plně probudil svou magii," odpověděl Brumbál.

„Chceme jen, abyste si byl vědom toho, co víme, a mohl tak trochu předjímat, co můžete očekávat, až nastane vhodná doba, drahoušku," pronesla profesorka Sproutová. „Uplyne ještě dlouhá doba, než se budete muset strachovat o to, o čem tu mluvíme, ale nebylo by od nás správné, kdybychom o tom mlčeli."

Harry přikývl, oceňoval jejich upřímnost a očividnou víru v něj.

„Takže existují další dřímající mágové?" zeptal se.

„Posledním známým a potvrzeným dítětem byl v sedmnáctém století Abramelino. Naneštěstí byl ale zavražděn a jeho vražda zůstala záhadnou," ujal se slova Severus.

„O Merlinovi se říká, že jedním byl. Každý ví, že byl mágem, ale vědci si stále nejsou jisti, jestli byl probuzeným nebo ne," doplnila Poppy ve snaze zamluvit to, co řekl Severus. No vážně – zmiňovat se právě teď o vraždě?!

„Merlin?" podivil se Harry.

Všichni přikývli, pobavení jeho úžasem.

„Uh a jaký je rozdíl mezi mágem a probuzeným mágem?" zeptal se Harry

„No, někdo, kdo se narodil jako mág, má přístup k celé své magii hned od prvopočátku. Je to unikátní výhoda a je přirozeně nadán mnoha vlohami na magii," vysvětloval Brumbál. „Čarodějný zázrak."

„Takže něco jako génius?" vyptával se Harry dál.

„V magickém smyslu ano," odpověděl Brumbál s pokývnutím.

„A probuzený mág?"

„Tohle není právě ideální příklad, ale bude muset stačit. Viděl jste někdy takové ty zátěže na zápěstí a kotníky, které někteří mudlové používají, aby se udrželi ve formě?" zeptal se Severus, čímž si od Albuse vysloužil ohromený pohled.

„Jo. Soused z čísla sedm takové nosil, když si šel zaběhat," odpověděl Harry, dumaje nad tím, co to s tím má společného. „Vypadaly vážně dost těžce – nebo alespoň ty, které nosil."

„A teď si představte, že byste takové závaží nosil den za dnem, celý ten čas. Nebylo by to nejprve obtížné?"

Harry přikývl.

„Nuže, a co by se stalo, kdybyste je po letech nošení sundal?"

„Myslím, že by pak bylo všechno jednodušší," odpověděl Harry. „A já bych byl silnější."

Severus přitakal. „Když se dřímající mág probudí, je to, jako by z něj někdo sejmul závaží, které tak dlouho nosil. Rozumíte tomu?"

„Myslím, že ano, profesore, ale, já… nejsem si jistý, že jsem… dřímající mág, jak jste říkali," podotkl Harry, jehož fascinace tím vším teď přešla do nevíry.

„Ano, jste," uvedl Severus. „Přesně to jsem viděl díky dědickému kouzlu a to, co jsem viděl za poslední rok, to jen potvrdilo."

„Co tím myslíte?" zamračil se Harry.

„Podle několika dokumentů zmiňujících se o dřímajícím mágovi je známo, jaká znamení se objeví, když je mág blízko probuzení. Ty, Harry, jsi už některá z nich ukázal," vysvětlil tiše Brumbál.

Harryho obočí vylétla vzhůru. „Jaká znamení?"

„Kontrola magie ve tvém těle i v tělech ostatních, například. Přiznávám, že něco z toho může být způsobeno schopností hadího jazyka, ale to není všechno. Když jsi léčil mou ruku před zimními prázdninami, manipuloval jsi s mou magií s lehkostí. Což byl opravdu náročný kousek, neboť má magie dokáže být jaksi… no, despotická asi bude to nejlepší slovo. A tvá schopnost zklidnit se po tom magickém výbuchu je dalším příkladem. Jen málo kouzelníků to zvládne tak brzy poté, co je ovládnou emoce," odpověděl Brumbál.

Harry sklonil hlavu. Neměl pocit, že by to znamenalo tak mnoho.

„Takže jinak. Harry, my prostě jen chceme, abys věděl, co očekávat. Neradi bychom, aby tě tvá magie začala překvapovat," pronesla profesorka Sproutová konejšivě a poklepala ho rukou po koleni.

Pak nastalo krátké ticho, než se ředitel naklonil na své židli blíž.

„Tak tedy, už byla učiněna konečná opatření ohledně toho, kde zůstaneš po zbytek prázdnin," pronesl Brumbál. „Chtěl by ses teď setkat se svými opatrovníky nebo budeš raději odpočívat?"

„Teď, prosím," odpověděl Harry, dychtivý se setkat s lidmi, kteří by mohli nahradit Dursleyovi.

Brumbál se usmál, pobavený a uklidněný Harryho očividnou houževnatostí. „Pak pro ně tedy pošlu."

Postavil se, rychle následovaný Severusem, Pomonou a Poppy.

ooOoo

„Harry, toto je pan Nicolas Flamel a jeho žena, Perenella Flamelová," uvedl Brumbál. „Nicolasi, Perenello… Harry Potter."

Nicolas vypadal jako padesátník, bílá sotva prokvétala jeho světle hnědými vlasy. Byl čistě oholen, postavou drobnější než Brumbál s širokými rameny. Perenella byla skoro stejného věku, ovšem vypadala moudře a měla vlasy stočené do volného drdolu.

Harry si nemohl pomoci, aby se nevrtěl na místě.

Takže zůstane s Flamelovými?!

„Ahoj," pronesl trochu nesměle, ale natáhl ruku, aby si potřásl s Nicolasem.

Coral byla obtočená kolem jeho levého zápěstí a zírala na ně. Oni ale nevypadali, že by si její přítomnosti všimli.

„Rád tě poznávám, chlapče. Něco málo jsem o tobě slyšel, ale doufám, že se během zbytku léta poznáme lépe," pronesl Nicolas laskavě.

„Máme pro tebe připravený pokoj, dítě. Snad se ti bude líbit," prohlásila Perenella šťastně.

„Děkuji vám. Jsem si jistý, že bude, ale doufám, že to nezpůsobilo moc potíží," odpověděl Harry trochu neobratně.

„Och, s tím si nedělej starosti. Příprava domu byla dosti zábavná. Uběhlo vážně hodně času od té doby, co náš skromný příbytek někdo navštívil," sdělil mu Nicolas s úsměvem.

„Nechám vás, abyste se seznámili. Budu ve své pracovně," řekl Brumbál prostě, než tiše opustil místnost.

„Takže, tohle je ta proslavená Coral," podotkl Nicolas, hledě na malého hádka na Harryho zápěstí. „Zdravím vás, madam, jsem poctěn, že vás poznávám."

Coral hrdě vztyčila hlavu a krátce se uklonila. *Myslím, že se mi ten muž začíná zamlouvat, Harry.*

ooOoo

Když Albus dorazil, Severus už na něj čekal v ředitelně.

„Spojil jsem se s madam Bonesovou, jak jste mi nařídil," prohlásil. „Bude tady za okamžik."

„Dobře, Severusi," řekl Brumbál, než přešel k myslánce a vyjmul z kapsy fiólu s Harryho vzpomínkou.

Nalil ji dovnitř právě ve chvíli, kdy oheň v krbu vzplál a vystoupila z něj madam Bonesová. Brumbál měl naštěstí předtím čas upravit svou kancelář, ale chybějící stůl a boční knihovna stejně donutily madam Bonesovou se zarazit.

„Jsem rád, že jste to stihla v tak krátkém čase," prohlásil Brumbál žoviálně.

„Žádný problém, pane řediteli. Toto je zřejmě ta vzpomínka pana Pottera na jeho únos, že?" zeptala se, když se dostala k míse.

Brumbál přikývl a odložil prázdnou lahvičku stranou.

„Dala jsem to přenášedlo člověku na Oddělení dopravy, kterému věřím. Doufám, že budu místo určení znát ještě před koncem dne. Doufejme, že nám chlapcova paměť pomůže dostat se dál."

„Ano, také v to doufám," souhlasil Brumbál.

„Dobře. Můžeme tedy?" vyzvala je.

A s tím vstoupil Brumbál jako první, následován Severusem a madam Bonesovou.

Objevili se v mudlovské uličce a uviděli Harryho, který kolem nich rychle procházel s objemným svazkem pod paží.

PRÁSK

„A mám tě!"

Třebaže všichni věděli, že je Harry právě teď v pořádku, stále bylo poněkud znepokojující vidět ho chyceného obrovitým vlkodlakem, těsně předtím, než oba zmizeli.

„Přenášedlo," prohlásila Bonesová, když se scéna náhle prudce změnila.

„Nech mě být!" křičel Harry, bojoval, nestaraje se o knihu, která upadla na zem.

Zatímco se Šedohřbet smál, oni se rozhlédli po místnosti. Kolem stálo několik lidí. Asi tucet z nich bylo dospělých, ale jejich pozornost přitáhlo devět dětí dřepících za nimi. Některé z nich měly na pažích obvazy. Pokousaní.

„Děti…" vydechl omráčeně Severus.

„To jsou ti zmizelí mudlorození," zašeptala Bonesová. „Některé z nich poznávám podle fotek, které jsme rozdávali, abychom je snáze našli."

„Co chcete?" zeptal se Harry.

Oni se znovu otočili, jen aby sledovali, jak Šedohřbet výhrůžně zírá na Harryho.

„Víc, než bys řekl," prohlásil Šedohřbet a vytáhl Harryho do výšky, až visel ve vzduchu. „Jsi takový prcek, víš, ale působivý, to přiznávám. Škoda, že nejsi jiný. Bude z tebe vážně dobré vlče."

„Ten muž se mi vážně hnusí," pronesl Albus opovržlivě, než se dveře za ním otevřely a Harry sebou viditelně trhnul záchvěvem bolesti.

Nepotřebovali se dohadovat, co to způsobilo, když Voldemort, stále vlastnící Pettigrewovo tělo, vstoupil do místnosti.

Severuse velmi svádělo začít ho v duchu označovat za Petermorta.

„Už ho můžeš pustit, Šedohřbete. Troufám si tvrdit, že mu každou chvíli rupne v rameni."

„Merline…" vydechla madam Bonesová.

„Podej mi ho, Šedohřbete," nařídil Voldemort.

„Domluvili jsme se, že si s ním budu moct pohrát, než vám ho předám," odpověděl Šedohřbet k jejich hrůze.

„Tak to si tedy rozhodně pohraj," prohlásil Voldemort s hrůzostrašným úsměvem.

Albus sotva popadal dech a Severusova už tak bledá pokožka zbělela. Madam Bonesová vypadala, že je jí na zvracení. Oči všech se zaměřily na Harryho, který vypadal zcela zděšený. Jeho hrůza byla tak patrná, až to bylo srdcervoucí.

„Fawkesův domov!" zařval.

Scéna se znovu změnila a oni tak měli možnost sledovat, jak se Harry a Šedohřbet zřítili na podlahu. Mohli se jen dívat, jak začal vlkodlak na Harryho bezodkladně útočit, a jak portréty kolem začaly neklidně hulákat.

Křupnutí v Harryho zápěstí se ozývalo kolem nich, zatímco ho Šedohřbet zasáhl do boku, těsně předtím, než se Coral vymrštila z Harryho kapsy a zakousla se do útočníkova rozměrného nosu. Ale všechno se to zdálo být zbytečné, protože brzy poté ji muž odhodil a začal znovu útočit, napadaje Harryho znovu.

Chtěli se odvrátit, ale nemohli, když se Šedohřbetova obrovitá ruka sevřela kolem Harryho hrdla…

„Dej ty ruce pryč!" zahřímal Harry a prudce otevřel oči.

Zářivá barva jeho očí se změnila na perlově bílou, zatímco celou místnost zachvátila magie.

Nemohli si pomoci, aby lehce nenadskočili, když se od Harryho vzedmula mocná vlna a vzduch kolem Šedohřbeta se viditelně zachvěl, až byl odražen dozadu a nemilosrdně pohozen na ředitelův stůl.

Všichni tři dospělí byli zcela užaslí.

Třebaže bylo jasné, že to byla spontánní magie způsobená zoufalstvím, její čirá síla byla ohromující.

Věděli také, že ještě nebylo po boji, protože Šedohřbet vstal, nepopiratelně vlastním přičiněním, a otřásl se z Harryho působivého protiútoku. Severus a madam Bonesová zírali na vlkodlaka s nenávistí jasně vepsanou ve svých tvářích. Ale Albus se na něj nedíval. On měl oči jen pro Harryho, který se snažil přivolat si svou hůlku, stále to nevzdávaje i přesto, jak beznadějné se to zdálo. Brumbál se díval s hrdým, ale posmutnělým úsměvem.

„Sežeru tě!"

Madam Bonesová a Severus mohli jen sledovat, jak Brumbál ze vzpomínky vyšel z krbu a brutálně zastavil Šedohřbeta v půli odvetného útoku.

Severus si okamžitě připomněl těch pár chvil, kdy byl Albus doopravdy rozzuřený. Tohle byla jistě jedna z nich; jeho magie kolem něj vířila jako burácející bouře.

BUM-PRÁSK!

Bóóóng!

Žuch…

Severus se nezatěžoval pohledem na to, jak sebou vlkodlakovo tělo praštilo do knihovny. Soustředil se na rozhořčenou tvář Brumbála ze vzpomínky. Byla to totiž ta nejhrůzostrašnější věc, jakou kdy viděl. Voldemort měl rozhodně důvod se toho muže obávat.

ooOoo

„Můžete teď vstoupit," řekla mu sestra a otevřela pro něj dveře.

„Děkuji vám," odpověděl Remus, než vešel. Sestra za ním zavřela. „Siriusi?"

Místnost byla osvětlená jen nejasně. Léčitelé se dohodli, že bude lepší udržovat kolem pana Blacka přítmí, když žil tolik let v Azkabanu ve tmě. Chvíli potrvá, než budou jeho oči schopny se vyrovnat s náporem světla, aniž by to u něj vyvolalo silnou bolest hlavy.

„Remusi?"

Remus zamířil k posteli a usadil se na židli. „Přišel bych za tebou dřív, ale léčitelé mi tvrdili, že potřebuješ odpočinek, a tak jsem…"

„Remusi, nemusíš nic vysvětlovat, stejně jsem spal." Jeho hlas zněl tiše.

„To je dobře," odpověděl Remus jemně.

„Zapomněl jsem se tě předtím zeptat - byl jsem z toho všeho trochu mimo - viděl jsi už Harryho?" zeptal se Sirius, když se Remus odmlčel.

„Pracuji teď v Bradavicích jako učitel Obrany. Vídal jsem Harryho minulý školní rok." Remus se usmál. „Vypadá přesně jako James, ale oči má po Lily."

„Řekni mi víc. Jaký je? Začal už s nějakými lumpárnami?" zeptal se Sirius a pozvedl se na polštáři.

„Je velmi nadaný na magii, zejména na léčivou magii. Jednoho dne se z něj stane velmi mocný čaroděj. Na lumpárny moc není, ale třeba se to změní, ačkoliv, z toho, co jsem zatím viděl, pochybuji."

„Léčebnou magii?" zeptal se Sirius zaujatě.

Když byl v Azkabanu, nic, co se týkalo vnějšího světa, mu neřekli. Kdyby mu neprozradili, jaký je rok, nevěděl by ani to, že Harry už začal do Bradavic chodit. Nevěděl o Harryho hadím jazyce, o léčbě lykantropie, ani o událostech kolem Quirrella a Voldemorta, či něčem, co se odehrálo v průběhu roku. Byl úplně mimo hru. Věděl jen to, že byl Pettigrew nějak nalezen, a že se Ministerstvo rozhodlo konečně uskutečnit díky madam Bonesové a Albusi Brumbálovi jeho soudní proces.

„Siriusi, chci, abys mě dobře poslouchal, ano? Hodně z věcí se bude zdát těžko uvěřitelných, ale je to pravda."

„Dobře."

„Harry je hadí jazyk." Remus rychle pozvedl ruku, aby ho zarazil. „Předtím, než se začneš ptát, mě nech to dokončit. Albus věří, že tu schopnost získal té noci od Voldemorta, což zní rozhodně uvěřitelně. No a proto dokáže mluvit hadím jazykem."

„Hadím jazykem?"

„Léčivá a ochranná magie," odpověděl Remus, než se nahnul vpřed. „Je to vážně úžasné, Siriusi. Dokáže léčit zranění a dokonce i ničit kletby. Zkraje roku dokonce zachránil život Dracu Malfoyovi, takže je mu Malfoyova rodina zavázána životním dluhem."

Sirius vykulil oči, věda, že je Draco synem jeho sestřenice Narcissy. „Dokážu si představit, že tím nebyl Lucius Malfoy právě nadšený."

„To jistě ne, ale zachoval se jako řádný čistokrevný. Ten muž je možná zlý, ale s magií si zahrávat nebude, zejména když by tím trpěla jeho rodina."

Sirius mírně zavrčel.

„A Harry vyléčil i mě. Náměsíčník je pryč, Sirie. Díky Harrymu byla lykantropie vyléčena."

Sirius se ohromeně posadil. „Jak je to možné?"

A tak mu to Remus řekl. Vyprávěl mu o bílé magii a jak jistý bradavický mistr lektvarů (opomněl se zmínit, kdo tím profesorem je) objevil, jak léčbu roznést krví. Sdělil mu, jak byla, přes Brumbála, ta léčba na něm úspěšně otestovaná a jaký to je pocit konečně se té kletby zbavit.

„To je úžasné, Remusi. Přál bych si tam být a vidět to."

„No, vždycky je tu přece myslánka, však víš. Albus jednu vlastní," odpověděl Remus s úsměvem.

ooOoo

Severus odložil skleničku. Den se konečně nachýlil ke konci, ale on ještě nebyl připraven prohlásit jej za noc. Ještě měl něco na práci.

Harry konečně odešel s Flamelovými, jak bylo předtím dohodnuto. Dalšího dne musí učitelé opět zapracovat na ochranách a mít na pozemcích dítě, bez ohledu na to jaké, nebyl moc dobrý nápad. Měli by být přítomni jen ti, kteří ochrany stavějí.

Uvažoval nad tím, co všechno asi Flamelovi Harryho naučí, ohledně magie i rodinného zázemí. Doufal, že bude mít Harry z času stráveného s nimi užitek.

Postavil se, přešel ke krbu a znovu se zacílil na to, co ještě bylo třeba udělat. Musí uspět.

„Malfoy Manor, Luciusova pracovna," prohlásil, než hodil prášek do krbu a vstoupil do něj.

„No to je mi ale milé překvapení. Čemu vděčím za takové neočekávané potěšení?" zeptal se Lucius, když k Severusovi od svého stolu zvedl hlavu.

„Dobrý večer, Luciusi," pronesl prostě, než zamířil k jeho stolu. „Mám za to, že si vybavuješ jeden určitý rozhovor, který jsme vedli v mé pracovně, a který se týkal jistého závazku, který sdílíme, že?"

Lucius odložil brk a věnoval Severusovi plnou pozornost. „Ano, Severusi."

„Věřím, že mám prostředky jak… odlehčit naše břemeno."

Lucius se usmál, lehce dravým úsměvem, zatímco se jeho oči úlevně zaleskly. „Proč se tedy, Severusi, neposadíš a nesdělíš mi své plány?"

Severus nabízené místo nepřijal, namísto toho přešel k Luciusově knihovně a studoval poličku, dokud jeho ruka nedorazila na vrchol, kde byl umístěn tenký, v kůži vázaný sešit.

Lucius byl takovým druhem muže, který věřil, že nejlepší skrýše se nacházejí všem na očích, protože většina kouzelníků byla tak úzkoprsá, že si neuvědomovala, co mají přímo před sebou. Severus k jeho smůle ale nebyl jako většina kouzelníků.

Lucius se postavil, oči lehce přimhouřené.

Severus se zarazil. „Ještě za tebou nepřišel, že ne?" zašeptal do náhle ztichlé místnosti.

Lucius neřekl nic. Ani nemusel. Severus pootočil hlavu, ale nechal svou ruku přesně tam, kde na poličce byla.

„A proto jsem přišel, Luciusi. Já ho viděl, je čím dál silnější, a jednoho dne, jednoho velmi brzkého dne, za tebou přijde a bude od tebe očekávat, že si vybereš jeho… nade vše ostatní." Severus se pohledem vrátil ke knihovně a zvolna vyjmul černý deník z poličky. „Vím, že ti tohle dal."

„Ano, dal," prohlásil Lucius odměřeným hlasem, již ne tak přátelským, jakým Severuse při příchodu vítal.

„Temný pán nechápe starobylou magii tak dobře jako my, Luciusi, a nikdy nebude."

„Mluvíš nebezpečně, Severusi," odvětil Lucius nekompromisně, zatímco jeho oči hleděly na knihu v lektvaristových rukách.

„Pravda je nebezpečná, Luciusi, ale přináší svobodu." Severus odstoupil od poličky, rukou pevně svíral vazbu sešitu. „Přemýšlel jsem o tom dlouho a mocně, Luciusi. Jsem si vědom toho, co nám slíbil, ale věci se neodehrávají tak, jak by měly. Ani nejsme těmi stejnými lehkomyslnými dětmi, kterými jsme bývali. Jsme dospělí muži, muži se závazky a odpovědností."

Severus uzamkl svůj pohled s jeho, doufaje, že zahlédne tu Luciusovu stránku, která byla Voldemortem zničena během válečných let, než byl změněn bez možnosti návratu.

Lucius zůstal tam, kde byl, jeho tvář nevyzrazovala žádnou emoci, ale Severus se ještě nevzdával naděje.

„Máš pravdu, Severusi. Už nejsme stejní jako kdysi, ale co tě vede k domněnce, že se stanu mužem, který neuposlechne Temného pána?"

Nebylo cesty zpět. Po tomto rozhovoru budou jejich role během války navždy změněny, nebo mezi nimi dojde k souboji a Draco tak přijde o svého otce.

Severus se k němu zcela otočil, mimovolně dovoluje své magii, aby se rozprostřela po místnosti.

„Protože já takovým mužem jsem. Prohlédl jsem jeho lži a falešné sliby. Podívej se na ten deník. Víš, co to znamená?"

Severus pozvedl knihu, palcem přejel přes vytlačené T. M. Raddle.

Lucius zaťal čelist.

„Temný pán není čistokrevný a stejně tak nikdo z jeho nejužšího kruhu… včetně mě. Dokážeš teď vidět pravdu, můj starý příteli? On se nesnaží vytvořit utopii pro čistokrevné, on hledá svůj vlastní trůn. A během toho hledání počítá se zánikem světa, toho mudlovského i magického. A všichni jeho následovníci budou první, kteří to zjistí, stejně jako já. Dovolíš si zůstat ohledně toho slepý? Odsoudíš k tomu svého syna? A co starobylá magie? Víš stejně dobře jako já, že v okamžiku, kdy Potter zachránil tvému synovi život, se jeho nepřátelé stali těmi tvými. To je ta stejná pravda, ke které jsem měl dojít už dřív, ještě než jsem se nechal označit!"

Severus hodil deník na podlahu. Přistál s dutým žuchnutím hřbetem vzhůru. Lucius na něj zíral, lesknoucí zlatá písmena jména lorda Voldemorta před sebou.

„Budeš mi věřit, Luciusi?" zeptal se Severus po dlouhé době.

„Co navrhuješ?" odpověděl Lucius, než k němu znovu pozvedl oči.

ooOoo

Harry jen sotva uvěřil tomu, kde byl. Nacházel se ve Flamelovic domě!

Něco takového nečekal, třebaže vlastně netušil co čekat.

Domek manželů Flamelových ležel uprostřed pěti-akrového pozemku. Nebyl to sice hrad, ale byl nádherný. Měl čtyři ložnice, čtyři koupelny, dvě pracovny, kuchyň, obývací pokoj, sklep a podkroví.

„Můžeš si svůj pokoj upravit, jak budeš chtít, Harry," řekla mu paní Flamelová, Perenella, když vešel a zjistil, že tam na něj již čekají jeho věci.

„Myslím, že je skvělý tak, jak je," odpověděl Harry a pozval tak všechny dovnitř.

„Jsem rád, že si to myslíš," odpověděl Nicolas a jen zářil. „Bude to tvůj pokoj na tak dlouho, jak si budeš přát. Zítra ti ukážu pozemky, protože je tam také někdo, kdo jen dychtí tě vidět."

Harry se zmateně otočil. „Vážně?"

Nicolas přikývl, ale bylo jasné, že mu nehodlá nic dalšího říct. „Zítra, Harry, zítra. Právě teď mám za to, že je čas jít spát. Pokud bys něco potřeboval, prostě zavolej. Budeme přes chodbu. Nebo můžeš zavolat Phlow, pokud budeš chtít. Je jednou z domácích skřítek."

„Taky jednoho mám. Jmenuje se Dobby," řekl Harry. „Ale právě teď je v Bradavicích."

„No, když si to budeš přát, můžeš ho povolat sem," odpověděl Nicolas. „Ostatní skřítci jistě rádi uvítají někoho nového."

Harry přitakal, rozhodnut, že dá třeba Dobbymu ráno na výběr, poté co se sám prospí. Vážně byl dost unavený na to, aby ještě současně všechno vysvětloval rozjařenému Dobbymu.

„Ráno budeš mít připravenou snídani. Dal by sis pomerančový džus nebo mléko?" zeptala se paní Flamelová.

„Um, mléko, prosím."

„Tak dobře," prohlásil pan Flamel, než mrknul na hodiny. „Nuže, teď tě tu necháme, abys mohl jít do postele. Připozdívá se a Perenella a já bychom měli jít spát rovněž."

Harry přikývl, lehce uklidněný zjištěním, že nebudou z večerky dělat nijak velké drama. Jistě, byl sice dítětem, ale nikdy předtím ho nikdo neukládal do postele a on s tím vážně nehodlal začínat teď. Bylo by to moc divný.

Rychle odešli, aby mu poskytli soukromí, po kterém, jak správně odhadli, toužil, spokojení s vědomím, že s nimi zůstane po zbytek léta.

ooOoo

„Opravdu to má být tohle místo?" zeptal se černovlasý bystrozor.

„Docela jistě," prohlásila madam Bonesová, když vstoupila do rozpadajícího se sídla. „Vysledovali jsme k této nemovitosti spolehlivé přenášedlo a prohlédli si vzpomínku od svědka. Byli tady."

„No, teď tady tedy nejsou," pronesl, rozhlížeje se s nechutí po tomto špinavém místě.

„Ne, to nejsou, ale je jasné, že odešli ve spěchu," odpověděla Bonesová, obešla bystrozora a vrazila do toho stejného pokoje, který viděla v Harryho vzpomínce. „Prohlédněte podlahu, není tam žádný prach. Tato místnost byla využívaná více než jiné." Gestem ukázala na čistou podlahu, než pohlédla zpět, do chodby plné trosek a odpadků.

Otočila se a zamířila do další místnosti, oči nyní zafixované na dveře, ve kterých se podle Harryho vzpomínky objevil Petermort.

Celé místo už bylo prohledáno, ale ona si stejně nemohla pomoci, aby se necítila trochu nesvá, když vcházela do pokoje, ve kterém Voldemort čekal, než se vrátí Šedohřbet s Harrym.

Dveře se skřípavě otevřely, čímž si znovu a ještě jasněji vybavila Harryho vzpomínku. Nakonec, když si její oči uvykly na spoře osvětlenou místnost, se přesunula vpřed, sama v pustém pokoji.

„Madam?" zeptal se bystrozor stojící za ní.

Bonesová neodpověděla. Namísto toho pozvedla hůlku a místnost se zalila kouzelným světlem. Nehodlala říct, že stopa vychladla, třebaže to byla absolutní a nezpochybnitelná pravda. Muselo tu něco být. Něco, co jim napoví, kde jsou ty mudlorozené děti, stejně jako jejich únosci. V naději, že se třeba odkryje trochu víc než jen otisky nohou na prkenné podlaze, vyčarovala složité odhalující kouzlo.

„Co je to?" zeptal se bystrozor, oči upřené na podlahu.

„Otisk velkého kotlíku," prohlásila Bonesová příkře.

„Merline, na co by potřebovali tak velký kotlík?"

Bonesová zavrtěla hlavou. „Nic dobrého mě nenapadá."

ooOoo

Pomona upila ze svého čaje, než šálek odložila na stolek před sebou.

„Vážně bych si přála, abys mohla aspoň na den nebo dva odejít z hradu. Neměla jsi dovolenou od té doby, co ses stala profesorkou, že mám pravdu?"

„Och, mně to nevadí. Tady nahoře ve věži se mi vážně moc líbí. Odchod kamkoliv jinam by mi jen zamlžil mé vnitřní oko. Ředitel se pokoušel přinutit mě k návštěvě Prasinek, ale stačilo, abych mu připomněla, co cítím ze záhrobí. Nejlepší bude, když zůstanu zde."

„Tak dobře, Sibylo, pokud jsi si jistá. Jen jsem chtěla… Sibylo?"

Pomona se starostlivě přesunula v křesle, protože druhá žena náhle ztuhla.

„Začátek konce se blíží! Temný pán si vezme krev svého prvního nepřítele a užije ji, aby se stal silnějším a hrůzostrašnějším, než jakým kdy býval. Brzy si bude chtít ověřit svou nadvládu podnícením velkého duelu, kterým se utvoří a navěky ovlivní budoucnost kouzelnického světa. Začátek konce se blíží!"

Pomona jen zírala, všechny chloupky na zátylku zježené.

„Och, omlouvám se, má drahá, říkala jsi něco?" zeptala se Sibyla, aniž by měla potuchy o tom, co právě pronesla.

Pomona nasucho polkla. „To je v pořádku. Právě jsem říkala, že je čas, abych už šla. Před večeří mě ještě chtěla vidět Minerva."

„Samozřejmě. Děkuji ti, že jsi přinesla ten čaj. Je celkem osvěžující."

Pomona přikývla, laskavě se usmála a zamířila z místnosti, celou tu dobu bojujíc s nutkáním utéct z věže a pospíšit si do ředitelovy kanceláře.