To Shape and Change – Utvářet a měnit
Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara
s/6413108/1/
This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, Czech translation was created by Patolozka.
ooOoo
Kapitola 22: Krev
Harry úzkostlivě následoval Nicolase ven s Coral obtočenou kolem levého zápěstí. Stále mohl jen stěží uvěřit, že se tohle všechno skutečně dělo.
Snídaně byla lehká a příjemná. Perenella usmažila úžasně jemné palačinky a spolu se sirupem je podávala ještě teplé. Dům Flamelových byl pohodlný a vůbec ne podobný tomu, jak si ho představoval, ne že by o tom tedy předtím nějak moc uvažoval. A přesto si nemohl pomoci, aby nebyl překvapený, protože to bylo místo, kde by podle něj měli bydlet laskaví prarodiče, spíše než dva slavní alchymisté.
„Spal jsi dobře, Harry?" zeptal se Nicolas, když zamířili dál od domu.
Harry přikývl. Perenella se ho už na něco podobného vyptávala, když mu připravovala palačinky, jenže Harry se nedokázal zbavit zamračení, když se pokusil zauvažovat nad svými sny z dnešní noci.
Bylo to divné. Moc si ze svých snů nepamatoval, ale věděl, že jeden měl a to velmi intenzivní, pokud tedy mohl důvěřovat své zamlžené paměti. Měl pocit, jako by to bylo skutečné - záchvěv obav a takový druh výstrahy, která mu často zaznívala v uších, když proti němu Dudley a jeho kamarádi začali kout pikle. Jenže tohle bylo horší. Daleko horší.
Naléhavé varování ověnčené nebezpečím a nadcházejícími problémy.
Nacházeli se tam lidé a probíhaly mezi nimi ostré výměny názorů. Mluvili o nějakém plánu a zmiňovali přitom krev.
Ergh! Kdyby si jen pamatoval víc!
„Děje se něco, Harry? Jsi velmi tichý," všiml si Nicolas, když obešli pahorek a vstoupili do otevřeného prostoru.
„Ne, nic. Jen jsem se pokoušel vybavit si jeden sen," odpověděl Harry.
„Ach, ta dobrodružství, která nás s ránem opustí, že?" podotkl, než se zastavil na kraji pole. „A jsme tady."
„Uh, kde, pane?" zeptal se Harry trochu rozpačitě. Nebylo tam nic významného, co by mohl vidět.
Nicolas si poklepal na své staré čelo, jako by si chtěl vynadat. „Och, promiň mi, zapomněl jsem," řekl, než položil Harrymu ruku na rameno.
Harry pocítil, jak se do jeho kůže z Nicolasovy ruky něco hřejivého a brnivého vsáklo, a nemohl si pomoci, aby nenadskočil, když se před ním náhle objevila velká budova podobná stáji. Byla vymalovaná červenými a hnědými tóny a kolem rozměrného, vyčištěného prostoru byla postavená nízká kamenná ohrada, která oddělovala nepořádek na pravé straně.
„Klidně to obejdi. Někdo tam na tebe čeká," prohlásil Nicolas a v očích mu zajiskřilo, když Harryho popostrčil.
Harry si, nepotřebuje dalšího pobízení, pospíšil vpřed, otevřel nízkou branku v kamenné zídce a zarazil se, když jeho oči spatřily odkrytý prostor na otevřené straně stáje.
Vnitřek byl magicky zvětšen a rozhodil trochu jeho vnímání, než se jeho mysl pokusila přijmout rozměry budovy spolu s prostorem v něm. Avšak jeho interní otřes ohledně rozměrů trval jen krátce, když si všiml tvora uvnitř.
„Norberto?" zavolal užasle, když si všiml její velikosti.
Už nebyla tím dračím drobečkem, kterému před měsíci pomohl, ale dospívajícím drakem, větším než kůň. Okamžitě si ho všimla a hlasitě se k němu rozeběhla, zastavujíc se přímo před zábranami s průhledným magickým štítem, a radostně zahrabala v zemi.
Nicolas se za něj se zasmáním postavil. „Byla poněkud nedočkavá, že tě znovu uvidí, když jsem jí řekl, že u nás budeš bydlet."
„Vážně?" zeptal se Harry.
„Och, ano. Draci jsou daleko inteligentnější, než jim většina čarodějů přisuzuje. Ale přestože to jsou stále zvířata a nemají naši úroveň vnímání, jejich porozumění jistých částí řeči a komunikace je vážně ohromující."
Harry se pomalu přiblížil, lehce přemožen její částečně znovu nabytou, ale teď skutečnou velikostí.
*Ahoj, Norberto,* pozdravil ji, jen aby byl odměněn Norbertiným hlubokým, veselým zachroptěním.
„Při manipulaci s velkými draky musíme být opatrní, proto to ochranné pole, ale na chvíli jej teď dám dolů. Na draka je vážně docela poslušná," prohlásil Nicolas, než mávl hůlkou a způsobil tak, že se magická ohrada ztratila.
Norberta neztrácela čas. Briskně se přehoupla přes nízké hrazení a jemně dloubla svou hlavičkou do Harryho.
*Rád tě zase vidím, holka,* řekl Harry, pravou rukou ji poplácával po nose, zatímco se s ní Coral vítala rovněž.
Nicolas se usmál, přešel ke zdi a opřel se o ni. „Takže, jaký byl tvůj první rok v Bradavicích, co se učení týče?" zeptal se, moudře rozhodnut, že ještě nebyl čas začít mluvit o ostatních věcech, které se toho roku udály.
„Bylo to fajn. Hodně jsem se naučil. Nejlepší byly Lektvary, ale Formule a Přeměňování byly taky vážně skvělé," odpověděl Harry. „A taky mám rád Obranu, když už Quirrell neučí."
„Ach, ano, teď když o tom přemýšlím, mám za to, že se Albus o hodinách OPČM zmínil. Profesor Lupin by už měl být schopen příští rok v učení pokračovat."
„To je dobře, ale pokud se můžu zeptat, proč by toho neměl být schopen předtím?"
„Och, roky předtím byla na to místo uvalena kletba," prohlásil nonšalantně. „Mnoho lidí věřilo, že to zapříčinil Voldemort. Ale ať tak či tak, kletba znemožňovala stejné osobě vyučovat více než jeden rok. Bez ohledu na to, jak moc se tomu předmětu věnovala, vždy se jí něco stalo a zabránilo jí to následující rok učit. Jako třeba nahodilé zranění, nenadálá smrt, podivné okolnosti a tak dále. Albus se toho snažil zbavit celé roky, ale nakonec byl ten problém vyřešen díky vylepšeným ochranným štítům a talentovanému odeklínači."
Harry pomalu hladil Norbertu, překvapený zjištěním, že kletba na postu OPČM byla doopravdy skutečná. Slyšel o tom už předtím samozřejmě nějaké fámy, ale nebral to nijak vážně.
„Jsem rád, že byl ten problém nakonec vyřešen. Vím, že Albuse už unavovalo shánět pořád nové učitele Obrany," dodal Nicolas se smíchem. „Jednou tu práci nabídl i mně, ale Perenella mě otevřeně odmítla pustit, a tak jsem řekl ne. Chudák Albus."
„A kdyby ta kletba nebyla, souhlasil byste?" zeptal se Harry, zaujatý tím vším.
„Nuže, kdyby neexistovala kletba, pak pochybuji, že by mě o to Albus vůbec požádal, ale pokud by tak učinil… Já nevím, musel bych o tom přemýšlet. S úvazkem, jako je tento, souvisí koneckonců mnoho dalších věcí. A Perenella a já si užíváme naše soukromí a určitou izolaci od okolního světa. Pokud bych souhlasil s prací pro Bradavice, na jakkoliv dlouhou dobu, pak by to bylo ztraceno."
„To je asi pravda," přitakal Harry.
„Jednou jsem již učitelem byl, před staletími," dodal Nicolas po chvíli, jeho hlas zněl tišeji a tak nějak smutně. „Jenže pak mi mého studenta vzali."
Harry vycítil sklíčenost starého muže, a tak se k němu plně otočil. Norberta nyní stála bez hnutí za ním s hlavou přímo nad tou jeho.
„Co se stalo?" zeptal se.
„Jednoho podzimního dne ho unesli z mého domu a my ho našli až o týden později u jezera." Nicolas si bolestně povzdechl, než to v sobě zadusil. „Stalo se to už strašně dávno. Vyrovnal jsem se s tím, ale stále bych si přál zjistit, kdo mu to udělal."
Harry prostě kývl. „Jak se ten student jmenoval?" zeptal se, neschopen potlačit svou zvědavost.
Nicolasovy oči se rozzářily hrdostí a šťastnými vzpomínkami. „Abramelino. Poprvé jsem se s ním setkal, když mu bylo sedm let. Ukázal opravdu mocné vzplanutí divoké magie, takže ho ke mně přivedl jeden přítel, který znal jeho rodinu."
„Abramelino? Včera se profesor Snape…" Harryho hlas se vytratil, oči doširoka otevřené.
Nicolas přikývl, věda, na co Harry myslí. „Ano, je to ten samý. Poslední známý dřímající mág před tebou."
Harry zamrkal, zcela pozbyvší schopnosti cokoliv říct.
„Když se mě Albus zeptal, jestli bychom byli ochotní se o tebe tohle léto starat, neřekl mi o tvém postavení mága, dokud jsme nesouhlasili. Takže tě ujišťuji, že tu nejsi pro to, kým jsi, ale protože jsme chtěli zažít něco, co jsme nikdy nezažili, a protože potřebuješ bezpečné místo, kde bys mohl zůstat. Avšak, jsem si jist, že nás Albus požádal právě proto, že věděl, že už máme s podobnými věcmi své zkušenosti a budeme ti schopni pomoci, kdybys potřeboval," vysvětlil Nicolas, než se odpoutal od stěny. „A dovol mi ti prozradit malé tajemství. Já také nejsem obyčejný čaroděj."
Harryho obočí vylétla vzhůru. „Takže jste tedy také mág?" zeptal se dychtivě.
Nicolas se ušklíbl. „Ne, jsem kouzelník vyššího stupně."
ooOoo
Neville zuřil. Vůbec své babičce nerozuměl. Proč byla taková? Všechno, co chtěl udělat, bylo požádat Harryho, aby přijel na jednu noc. To bylo celé!
Proč mu to dělala? Proč mu tentokrát odmítala dovolit trávit s Harrym čas?
Myslela si snad, že nebyl pro Harryho dost dobrý přítel? Myslela si, že je pro něj Harry příliš mocný kouzelník, a Neville – obyčejný čaroděj – se s ním přátelit nemůže? Muselo tomu tak být a možná, že měla i pravdu, ale ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, Harry si ho za svého nejlepšího přítele vybral. Přesně tak mu to minulý rok řekl. Harry si vybral jeho, ne někoho jiného, aby byl jeho přítel, nejlepší přítel, a Neville by raději znovu vyskočil z okna, než aby odhodil jejich přátelství.
Tak prostě bude jen třeba, aby vytrval i přes přání své babičky, která se očividně snažila podkopat jeho vztahy s Harrym. Nebyl tak hloupý, dokázal prohlédnout, co dělala. Všechny ty jemné náznaky, podivné poznámky o Harrym a jejich kamarádství… Snažila se, aby přehodnotil svůj postoj.
Pff. Jako kdyby se někdy něco takového mohlo stát. Harry byl jeho vůbec první přítel, a třebaže si tento rok našel i další, jako Susan, Justina, Ernieho a dokonce Draca, Harry mu byl nejbližším přítelem vůbec.
Babča bude těžce zklamaná, pokud si myslela, že to vzdá tak lehce…
Jednoho dne by to, nehledě na Nevilla, mohlo být naopak. A až si uvědomí svou pošetilost, bude na něj ještě nesmírně pyšná.
ooOoo
Severus zavřel oči a opřel se v křesle. Právě se vrátil ze schůze zaměstnanců, třebaže to mělo sotva co do činění se školou či nadcházejícím školním rokem.
V uších mu zněla poslední věštba od Trelawneyové a ačkoliv její slova slyšel vyslovená Pomonou, dokázal si lehce představit tu praštěnou učitelku Věštění, jak ty věty pronáší ve svém, až bolestně květnatě zdobeném křesle.
„Začátek konce se blíží! Temný pán si vezme krev svého prvního nepřítele a užije ji, aby se stal silnějším a hrůzostrašnějším, než jakým kdy býval. Brzy si bude chtít ověřit svou nadvládu podnícením velkého duelu, kterým se utvoří a navěky ovlivní budoucnost kouzelnického světa. Začátek konce se blíží!"
No, to je ale předzvěst pro budoucnost, ušklíbl se Severus.
Zavrtěl hlavou, věda, že mučit se věštbou by nepřineslo nic dobrého, ačkoliv ho napadlo několik věcí, které by mohly být výsledkem těch slov, a nemohl si pomoci, aby se nepokusil nad nimi zapřemýšlet.
Krev svého prvního nepřítele…
Severus si byl dost jistý, že první nepřítel nebyl Harry. Voldemort koneckonců nenáviděl spoustu lidí, než se Potter vůbec narodil. Že by Brumbál? Byl jedním z prvních, pokud ne přímo ten úplně první, kdo si všiml, že je na zmijozelově dědici něco divného. Avšak, i kdyby byl ředitel tím prvním nepřítelem, nevysvětlovalo by to, jak se chce Voldemort zmocnit jeho krve.
S povzdechem se otřásl ve snaze zapudit pocit, že přehlíží něco opravdu podstatného.
No, cokoliv nastane, bude prostě třeba být připraven a čelit tomu. Jak se Voldemort zmocní jeho krve, není až tak podstatné, podstatnější bylo, co s ní hodlá udělat. Ušklíbl se a v duchu si procházel možnosti, jak by se Temný pán dokázal dostat ke vzorku Albusovy krve.
Proroctví říkalo, že se stane silnějším, tak silným, že o tom bude natolik přesvědčený, že se pokusí dokázat svou převahu, což povede k nějakému velkému duelu. Severus pochyboval, že by byl Temný pán tak spokojený v Peterově těle, dokonce i s větší mocí, což znamenalo, že se bude snažit získat nové tělo nebo upravit to Pettigrewovo do takové míry, že už bude úplně odlišné. Což… bylo až děsivě jednoduché, pokud jste použili krev mocného kouzelníka…
V břiše se mu usídlil skličující pocit.
Kost otce…
Severus polkl, oči vykulené.
Vyběhl od svého stolu a rychle opustil komnaty. Směřoval na místo, které měl navštívit už před měsíci.
Hřbitov Malého Visánku.
ooOoo
Léčitel Smethwyk právě scházel do patra, kde se nacházela krevní banka svatého Munga. Z Walesu dorazil nějaký muž pokousaný osamoceným vlkodlakem a potřeboval dávku vakcíny. Byl si jistý, že den by tak příjemně neplynul, kdyby nebylo té úžasné zkušenosti s touto léčbou. Bílá magie byla přímo zázrak. Zvesela si povzdechl a vystoupil z výtahu, jen aby se v šoku zarazil.
Celá chodba vypadala jako jatka. Lidé byli rozvalení všude kolem a ze zadní místnosti vycházel kouř. Což byla přesně ta místnost, kde se nacházela krevní banka.
„Pomoc!"
„Potřebujeme tady dole pomoc, rychle!"
„Zavolejte bystrozory!"
„Co se stalo?" zvolal Smethwyk, zatímco už spěchal k první zraněné osobě před sebou.
„Dva muži, myslím. Prostě sem naběhli a začali pálit kouzla. Hlavně výbušné kletby. Mířili přímo do krevní banky a pak ji prostě zničili. Ochranka nedokázala jejich útok zadržet," odpověděl muž, přicházející z boku, když Smethwyk hodnotil zranění pomocného léčitele ležícího na podlaze. „Pak vyběhli a zmizeli. Byli až nelidsky rychlí, a přesně tak to míním, nelidsky."
„Co tím myslíte?" zeptal se Smethwyk.
„Byli to vlkodlaci," prohlásil muž, kdy se setkal s jeho očima.
„Cože?"
„Viděl jsem jim do očí. Byli v zajetí vlka. Věřte mi, byli to vlkodlaci."
Smethwyk se zamračil a pohlédl směrem za muže. Bystrozoři konečně dorazili.
ooOoo
Severus se přemístil na kraj hřbitova a rychle zhodnotil situaci kolem sebe.
Slunce právě zapadalo, všude bylo ticho a nikdo na dohled.
Potěšený tím zjištěním se vydal přes hřbitov až k soše, která stála nad hrobem Toma Raddlea staršího. Rozhlédl se po hřbitově a otřásl se při pohledu na Raddle Manor. Nesvítilo se tam a nevypadalo to, že by v domě někdo byl.
Znovu se zaměřil na svůj úkol, přistoupil k hrobu Voldemortova otce a mávl nad ním hůlkou.
Hlína se vznesla rychle, odkrojená ze země jako kus koláče. Odložil ji stranou, namířil hůlku na polorozpadlou rakev a odklopil vratké víko.
A tam, uvnitř trouchnivějícího dřeva, ležely rozedrané hadry spolu se špínou a hlínou, ale to bylo všechno…
Tělo bylo pryč.
ooOoo
Albus se odpojil od letaxu.
Bonesová mu právě krbem sdělila, co se stalo u svatého Munga, a že už začala s vyšetřováním.
Pět lidí bylo mrtvých. Nadužívání výbušných kouzel způsobilo více než dostatečně vážná zranění těm, kteří měli tu smůlu a byli právě poblíž.
Krevní banka byla zcela zničená, což znamenalo, že bude nemocnice potřebovat další krev od těch, kteří byli ovlivněni bílou magií, jako právě od něj. Avšak ti dva útočníci nejenže vyplenili krevní banku, ale ještě nechali vzkaz.
NEPOTŘEBUJEME LÉČBU! NECHTE NÁS NAPOKOJI!
Popletal a další političtí troubové už kvůli tomu jistě bědovali a bezpochyby připravovali k podpisu další zákony a nařízení, spíše než aby přemýšleli, kdo je za to všechno zodpovědný a proč.
I kdyby totiž to poslední proroctví od Trelawneyové neslyšel, věděl by Brumbál, že to byla jen lest. Pokud by to byla skutečná akce rozzuřených vlkodlaků, kteří odmítají léčbu a bojují proti tomu, proč by zaútočili až teď? Nedávalo by větší smysl, kdyby zahájili útok daleko dříve? Jako když začali u svatého Munga organizovat postup přijímání dárců a vydávat léčbu potřebným, a ne o celé měsíce později, když už se populace vlkodlaků snížila o téměř devadesát procent?
Brumbál zavrtěl hlavou. Tady šlo očividně o něco daleko hrozivějšího a jistě to zahrnovalo i to proroctví… Koneckonců, fiola s jeho krví byla v tom samém sejfu.
ooOoo
Madam Bonesová nebyla současným stavem událostí nijak nadšená. Copak si Oddělení pro prosazování kouzelnických zákonů nemohlo vybrat ani malou dovolenou?
Upřímně, nebyla si vůbec jistá, jestli budou schopni zvládnout, co od nich Ministerstvo očekává, ale rovněž věděla, že když to neudělají oni, tak nikdo.
Nejprve to byla ta záležitost s Voldemortem (která začala někdy koncem roku 1991), kde se snažili zjistit jeho místo pobytu a plány. Pak ta věc s Peterem Pettigrewem (které se chopili v červnu 1992), ale která se rychle stala součástí složky Voldemort – Petermort.
Další (na jaře 1992) zahrnovala Manský pergamen a kostižroutskou kletbu, což se rychle propojilo s únikem informací z Ministerstva (léto 1992), kde se někomu podařilo získat přístup do nepřístupné části knihovny a k tajným složkám, jako třeba archivu, který obsahoval adresy všech známých mudlorozených. Což se následně rozrostlo a vyústilo v děsivou kauzu s únosy mudlorozených dětí a přimělo ji to navýšit míru bezpečnosti všech smíšených rodin.
Dokonce i teď několik bystrozorů obcházelo domy, představovalo hlavám rodin magický svět a dávalo jim prostředky ke kontaktování pro případ nouze. Až dosud šlo zřizování opatření docela dobře. Pokud únosci znovu zaútočí, budou je schopni s trochou štěstí pochytat a zabránit tak únosu dalších dětí z jejich rodin. Bonesová také doufala, že pokud budou s únosci úspěšní, budou schopni nalézt zmizelé děti a přivést se domů.
Útok na Pottera doplňoval informace, které na Voldemorta shromáždili, třebaže bylo jasné, že byla celá událost rovněž spjatá s únosem dětí.
A teď, na vrchol všeho, byla ještě zničena krevní banka.
Madam Bonesová si povzdechla. Bylo toho prostě příliš. A jen obtížně to dávalo nějaký smysl.
Avšak poté, co krbem kontaktovala Albuse Brumbála, už si byla téměř jistá, že zničení krevní banky bylo o něčem víc než o pár neposlušných vlkodlacích, jak už sama předpokládala.
Ve skutečnosti by ji nějaká věštba netrápila, ale tohle, to musela uznat, bylo docela alarmující a nemohlo to být bráno na lehkou váhu jako jen nějaký věštecký blábol.
„Madam Bonesová?" zvolal se Kingsley, když ťuknul na její dveře a vstoupil k ní do kanceláře.
„Ano, Kingsley?" odpověděla a vzhlédla od papírů.
„Tohle musíte vidět," prohlásil, natahuje se, aby jí podal zprávu z krevní banky.
Převzala ji a posunula si na nose brýle na čtení. Zběžně prolistovala stránky, zatímco on v tichosti čekal.
Zanadávala a položila zprávu dolů.
Identifikovali každou jednu fiolu a pintu krve, ať už zničenou a nepoužitelnou, kromě jedné.
Té Albuse Brumbála.
ooOoo
„Luciusi?"
Draco se zastavil na chodbě, když zaslechl matčin hlas ozývající se z knihovny.
„Severus se na chvíli zastavil," prohlásil jeho otec.
„A tak rychle odešel? Obvykle ti vyhoví alespoň tím, že si s tebou zakousne sušenku," nadnesla Narcissa zlehka, ačkoliv se jí hlas na konci zlomil.
„Tentokrát nebyl na takové legrácky čas, Narcisso."
Draco se přitiskl na stěnu, tenze v otcově hlase byla tak dusivá, až ho to fyzicky zdrtilo. Nikdy otce neslyšel tak… vystrašeného.
„Co se stalo, Luciusi?" zašeptala.
„Obávám se, že se… Temný pán možná bude… přesouvat."
„Co tím myslíš?"
„Pamatuješ si, co jsem ti říkal o našem předešlém rozhovoru, a na to, že jsme se dohodli, co budeme dělat, kdyby Pán zla někdy opět dosáhl své plné síly?"
Jeho matka neodpověděla slovně, ale Draco si byl jistý, že váhavě přikývla.
„Severus se domnívá, že to možná bude dříve než později."
Draco zadržel dech, dumaje nad tím, jak se asi v současné době jeho rodiče tvářili a co ta dohoda měla za následek.
„Co chceš, abych udělala?" zeptala se tiše.
„Buď při prvním náznaku nebezpečí připravená opustit zemi. Chci vědět, že jste s Dracem v bezpečí, ať se stane cokoliv. Teď ještě ze zřejmých důvodů odejít nemůžeš, ale buď připravená se vytratit v případě pokynu k odchodu. Já sám i Severus máme zavedená bezpečnostní opatření, která tě budou varovat, když se to vyvine… špatně."
„Dobře."
Nastala dlouhá pauza, třebaže Draco slyšel matčin neklidný dech.
„Je mi to líto, Narcisso. Nikdy jsem neměl naši rodinu do tohohle všeho dostat. Měl jsem si vybrat jinak. Jsme čistokrevní, měl jsem se vydat po úctyhodnější cestě."
„Ššš… Co se stalo, stalo se. Teď máme syna, naše přesvědčení a priority už dál nejsou, co bývaly."
Lucius se zhluboka nadechl.
„Ano, ale myslím, že jsem se až do nedávna sám sebe snažit přesvědčit o opaku. Víš, když Temný pán padl, jedna moje část si oddechla, ačkoliv jsem se těšil z moci, kterou mi poskytoval."
„Také jsem si oddechla. Bystrozoři a zrádci krve nebyli jediní, kteří zemřeli. Naši přátelé zrovna tak, jako Evan Rosier. Bojím se… Draco a já bychom tě mohli ztratit."
„Doufám, že nebudeš muset takové obavy znovu zažít," zašeptal.
„Pokud je všechno tak, jak říká Severus, pak jistě přemýšlel o daleko více věcech, než o kterých ti pověděl," poznamenala Narcissa a změnila tak téma hovoru.
„Ano, to ano, ale nijak to nekonkretizoval."
„A co ti tedy pověděl?"
Draco by řekl, že jeho matka začínala být netrpělivá. Často se tak stávalo, když byla ve stresu nebo měla strach.
„Že to bude na konci všechno na Harry Potterovi, a že musíme zajistit, aby byl chlapec připraven na svůj úkol a měl odklizenou cestu. Severus mi řekl, že Temného pána nemůže zabít nikdo jiný než Harry Potter."
„Mluvíš vážně," vydechla.
Draco ji za to nevinil. Bylo to na Harrym? Na jeho příteli, který vyléčil vlkodlaky, který uzdravoval ty, kteří ho ani neznají? Jak by mohli očekávat, že Harry někoho zabije, jedině kdyby… ne, zejména kdyby to byl Temný pán?
„Proč?" zeptala se.
„To nevím, ale nikdy ve svém životě jsem neviděl Severuse, aby si byl něčím tak jistý. Musíme mu pomoci. Starobylá magie si to žádá."
„Starobylá magie nebo ne, je to čest, která si to ve skutečnosti žádá, muži," prohlásila Narcissa.
„Možná," připustil Lucius.
Draco se potom dlouhou dobu nepohnul, jeho rodiče seděli v tichosti v knihovně.
Nevěděl, co si myslet nebo udělat.
Voldemort znovu získá svou moc a brzy? Co to znamená? Co by se pak stalo? Měl jeho otec pravdu? A jeho kmotr? Bylo to skutečně všechno na Harrym, na jeho příteli? Bude všechno takové jako za první války? Začnou lidé znovu umírat?
Draco se bezhlesně a pomalu vydal do svého pokoje, velmi nejistý ohledně budoucnosti.
ooOoo
„Severusi, kde jsi u všech všudy byl?"
Severus se otočil, jen aby zjistil, že k němu spěchá McGonagallová. Právě se vrátil z několika dosti závažných pochůzek a neměl moc dobrou náladu, a podle pohledu McGonagallové dokázal odhadnout, že se jeho rozmrzelost jen zhorší.
„To je jedno, Albus tě chce vidět. Něco se stalo," pokračovala zcela očividně vystresovaná.
„Co se stalo?" zeptal se, připojil se k ní a oba si pospíšili do Brumbálovy kanceláře.
„Z krevní banky u svatého Munga byla ukradena Albusova krev!" vyhrkla.
Severusovi vyklouzla frustrovaná nadávka a ani se nezatěžoval s tím, aby ji utlumil nebo potlačil.
„Kdy?" zeptal se.
„Před několika hodinami. Madam Bonesová se s Albusem právě spojila letaxem a sdělila mu, co zjistili po kontrole toho nepořádku." McGonagallová zavrtěla hlavou, její skotský akcent se stával výraznějším. „Kde jsi, ve jménu Merlina, byl, Severusi?" zvolala prudce, rozhodnuta tentokrát získat svou odpověď.
„Dělám na jednom výzkumu," prohlásil, když se dostali k chrliči.
Minerva zasyčela heslo a oni se vydali nahoru. „Tak to tedy doufám, že ten výzkum stojí za to."
„To ano," odpověděl s chladným pohledem.
No vážně, nemohl si pomoci. Pokoušel se ovládnout svou úzkost, hněv a strach, a zejména… sebenenávist. Měl vědět, že tohle přijde. Měl na ten hřbitov zajít dřív, vzít ty kosti, vyhodit je, něco udělat… Jenže místo toho věřil, že má čas, že bude Voldemort jednat tak jako posledně (a se stejným rozsahem). Byl blázen, Voldemort nebyl Temným pánem jen tak pro nic za nic. Všechno bylo teď jiné. Kouzelnický svět věděl, že už je tam někde venku. Neměl důvod našlapovat tak zlehka jako předtím. Bude Temným pánem, kvůli kterému bylo třeba se budoucnosti obávat daleko dřív. Bude nemilosrdný a nevypočitatelný a kdo ví co ještě, s krví Albuse Brumbála ve svých žilách… ačkoliv, mohlo by to být lepší než s krví dřímajícího mága…
„Severusi?"
Severus zamrkal a náhle si uvědomil, že se nachází vprostřed ředitelny a čelí značně znepokojenému obličeji Albuse Brumbála.
„Ano, řediteli?" zeptal se a snažil se vypadat klidně a soustředěně.
„Jsi v pořádku, můj chlapče?"
Severus přikývl, zatímco Minerva vedle něj vypadala rozzlobeně.
„No vážně, Albusi, to tvoje krev tady chybí! To my bychom se měli ptát tebe, jestli jsi v pořádku," prohlásila. „Kdo ví, co s ní dělají! Existuje až příliš mnoho temných rituálů, které mohou být, zatímco tu klábosíme, provedeny!"
„Krve je to dost jenom pro jeden rituál, Minervo," podotkl tiše Albus.
„Och, no, tak to si tady klidně můžeme uspořádat párty!" zvolala sarkasticky.
„Pane řediteli, věřím, že vím, který rituál by Temný pán mohl vybrat k… realizaci," řekl Severus a na moment zcela ignoroval hlavu nebelvírské koleje.
Brumbál ho kývnutím vyzval k pokračování.
Severus zklidnil své zběsile bušící srdce a přinutil se je oba informovat o svých nedávných objevech. „Věřím, že se Temný pán pokusí vytvořit si pro sebe nové tělo."
„Co tě k takové domněnce vede?" zeptal se Albus, zatímco McGonagallová zůstávala zticha.
„Byl jsem dnes večer za Luciusem Malfoyem a provedl jsem u něj nějaké šetření. A teď, poté, co jsem byl zkontrolovat hřbitov v Malém Visánku, jsem si jistý, že se vydá touto cestou."
Nebylo třeba se zmiňovat, že byl na hřbitově ve skutečnosti předtím, či to, co u Malfoyových doopravdy dělal.
„A jaká cesta to je?" zeptal se Albus, hlasem hladkým jako sklo.
„Kost, maso a krev otce, služebníka a nepřítele k obrození…"
„Vzkříšení a přivedení k novému životu," skočil mu do řeči Brumbál, oči zavřené.
Severus nebyl až tak moc překvapený, že to bylo Brumbálovi známé, ale McGonagallová byla.
„Ty o tom víš, Albusi?" zeptala se Minerva velmi tichým hlasem. „Co to přesně znamená?"
„Krev nepřítele násilím získaná," zašeptal Albus, pohled očí zvažující.
„Ano, pane řediteli," odpověděl Severus.
Minerva hleděla z jednoho na druhého s touhou dozvědět se, o co tady šlo.
„Obávám se, že máš pravdu, Severusi. Voldemort se pravděpodobně vydá touto cestou a znovu díky tomu získá své tělo. Skrz moji krev."
„Nemůžeme nic dělat?" zeptala se Minerva, neochotná se tak lehce vzdát.
Brumbál začal vrtět hlavou, pak ale jeho oči náhle střelily po jeho špionovi, který si mnul levou ruku.
Aniž by se zeptal na dovolení, přistoupil Albus k němu a vyhrnul Severusovi rukáv.
„Och, Merline," vydechla Minerva.
Znamení jim tmavlo přímo před očima.
ooOoo
„Krvi nepřítele, násilím získaná, ty vzkřísíš svého soka," odříkala nově zvolená vůdkyně vlkodlaků, nalila celou fiolu do obrovského kotlíku a zamíchala klokotající směsí, až úplně zbělela.
Pak Kamalia Rendallová ustoupila a vyhnula se tak Pettigrewovi, který se apaticky pohupoval s pahýlem paže tam a zpět.
Z kotlíku poté začala vystupovat postava…
Voldemort si vychutnal okamžik, kdy pocítil dotek vzduchu na své kůži.
„Oblékněte mě," prohlásil.
Ardolf Lowell, Kamaliin zástupce, přistoupil a oblékl ho, jak žádal.
Voldemort se zhluboka nadechl a prohlédl se. Pak se ušklíbl.
V Raddleových očích jeho nové tělo ztělesňovalo dokonalého čaroděje. Bylo to tělo, které přinese strach nepřátel a úctu jeho stoupenců.
Prozkoumal své ruce. Bledá pleť jako by zářila mocí a jeho dominantní ruka jen dychtila sesílat kouzla.
Pro ty, kteří byli přítomni, bylo jeho tělo velkolepé a zcela hrůzu nahánějící. Třebaže vyzáblé, nezdálo se křehké, ale naopak silné a svižné; vlastně vypadal hodně podobně jako před svým pádem, s krátkými černými vlasy a zřejmě i atraktivními rysy. Ale pak tu byla jedna velká změna. Jeho oči.
Byly rudé jako krev.
Kamalia Rendallová a Ardolf Lowell před ním poklekli a ostatní dospělí vlkodlaci následovali jejich příkladu. Pettigrew si pospíšil s úklonou rovněž, jen jeho nesrozumitelné chrčení rušilo klid té chvíle.
„Pojď, Červíčku," pronesl, když mu Kamalia podala jeho hůlku.
Pettigrew se zvedl ze země, zdálo se, jako by zapomněl na svou chybějící končetinu, oči prázdné, jako ty porcelánové panenky.
„Natáhni ruku," nařídil mu Voldemort.
Pettigrew zvedl levou paži, na které se odvážně skvělo temné znamení.
Voldemort přiložil špičku hůlky na potetovanou kůži svého služebníka, aby zavolal své následovníky.
ooOoo
„Volá mě," procedil Severus skrz zatnuté zuby.
„Takže musíš jít?" zeptala se McGonagallová.
„Musím. Nevzal by to dobře, kdybych tak neučinil."
„Běž tedy, Severusi, ale vezmi si tohle přenášedlo. Čistě pro případ," řekl Brumbál, než mu podal drobnou kovovou pečeť, kterou měl připevněnou na zadní straně svých hodinek – z dohledu, ale vždy v kontaktu s kůží.
Severus shlédl na předmět ve svých rukách, dumaje, poprvé za ten čas, co se tentokrát změnilo, že byl Brumbál daleko opatrnější než předtím. Ne že by si snad stěžoval. Že by to byl ten záchranný náhrdelník, který dal Harrymu? Možná…
Připevnil nouzové přenášedlo na své hodinky a věnoval svému mentorovi děkovné, ale vážné přikývnutí.
„Vrátím se tak brzy, jak budu moci," prohlásil, když vyrážel ze dveří, rozhodnut zvládnout úkol, který měl před sebou.