To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, Czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 23: Duel duelů

Severus dorazil na označené místo. Bylo to skladiště na předměstí mudlovského města, města, které Severus znal.

Severus setřásl vzpomínku na spálenou čtvrť plnou mrtvých lidí a zamířil k postranním dveřím té chatrné stavby.

Zariskoval pohled vlevo a zjistil, že světla z města v kontrastu s noční temnotou jasně září. Stalo se to tady, v těchto ulicích padla Minerva. On a další dorazili moc pozdě a ona byla až příliš tvrdohlavá, aby utekla. Zůstala na místě a držela pomstychtivé plameny zložáru tak dlouho, jak jen to bylo možné, aby dala ostatním šanci uniknout. A kdyby nebylo Bellatrix, také by uspěla.

Potlačil narůstající hněv a umístil mezi své emoce a myšlenky stěnu tak pevnou jako skálu. Pak Severus vstoupil.

Areál skladiště před ním byl zbaven všech mudlovských věcí a na jejich místech se nacházely roztavené zbytky kotlíků a jeden vysoký muž stojící na hranici toho všeho, který čelil skupině tvořené převážně provinilými obličeji. Temný pán očividně právě pronášel svou rozhněvanou řeč o loajalitě a věrnosti svých následovníků a káral je za jejich nepřesvědčivost.

Severus zamířil vpřed, čímž sám sebe překvapil. Myslel si, že se bude muset soustředit, aby zabránil svému srdci hlasitě bušit o jeho hrudní koš, a namísto toho se musel snažit, aby se jeho obočí užasle nepozvedla.

Voldemort měl vlasy.

Kdyby nebyla celá situace tak vážná, bylo by ho to pobavilo, ale na záblesku v rudých očích Temného pána nebylo zábavného zhola nic.

„Ach, Severus. Můj věrný dorazil," prohlásil Voldemort a otočil se k němu, zatímco na něj mávl svou štíhlou, bledou rukou.

Severus vykročil, snaže se nevypadat ani dychtivý, ani moc pomalý. Musel mu přece prokázat náležitou úctu, zejména když bylo zřejmé, že přišel jako poslední (nemluvě o tom, že pozdě).

„Můj pane," pravil, poklekaje stopu od Voldemortových nohou. „Úzkostlivě jsem čekal na váš návrat. Omlouvám se za svou nedochvilnost."

Severus věděl, že bylo lepší požádat o prominutí, než se zkoušet vymlouvat.

„Vstaň," nařídil mu Voldemort potěšeně, aniž by cokoliv poznamenal o jeho pozdním příchodu.

Severus byl vděčný, a když se postavil, držel svůj postoj ve zcela podřízené pozici. Voldemort mu pokynul, aby se vzdálil, a Severus se připojil ke zbytku skupiny.

„Takže, moji Smrtijedi," prohlásil Voldemort, „jelikož ne všichni moji následovníci byli nečinní, máme dnes večer něco na práci, a tak třeba ti, kteří mě zklamali, začnou napravovat svou neloajálnost."

Mnoho lidí dychtivě přitakalo.

„Kamalie, Ardolfe," zvolal Voldemort.

Severus se zamračil. Znal ta jména, samozřejmě že ano, ale minule se k nim přidali až daleko později, protože to byli vlkodlaci vedení Šedohřbetem a nebyli s Voldemortem až do zničení Prasinek nijak v kontaktu.

Kamalie Rendallová a Ardolf Lowell přistoupili a poklekli před ním. „Ano, Pane?" zeptali se.

„Vyberte pár adres, které Yaxley získal z archivu, a každý z vás ať si vezme tři Smrtijedy. Nastal čas, abychom kouzelnickému světu ukázali svou moc. Nenechte v těch domech nikoho naživu."

Rychle vytvořili dvě skupiny, a pak byli připraveni vydat se do domovů mudlorozených.

„Osvobodíme dnes večer naše přátele a získáme mocné spojence, než se plně odhalím." Odmlčel se a pohlédl na Kamaliinu a Ardolfovu skupinku. „A kdo ví, třeba si ještě užiju trochu zábavy, než se rozhodnu navštívit Ministerstvo," zasyčel Voldemort tajemně, a pak se otočil k Severusovi. „Severusi," oslovil ho, „chci, aby ses vrátil do Bradavic. Máš mé svolení ohlásit můj návrat a dát jim vědět o nadcházejícím útoku na mudlorozené. Varuj před nimi Brumbála. Nechci, aby nějací bystrozoři nebo členové Řádu narušili mé další plány."

„Ano, můj pane."

„Zbytek z vás teď půjde se mnou. Dnes večer jim ještě ukážeme, proč by se měli mě, Lorda Voldemorta, obávat!"

ooOoo

Nicolas spěchal chodbou do Harryho pokoje. Štíty jejich domu jen několik okamžiků předtím zareagovaly na náhlý příval magie a on instinktivně věděl, že se stalo něco hrozného.

Perenella mu byla v patách, když dosáhl Harryho dveří. Nezatěžoval se se zdvořilostmi, prudce otevřel a vpadl dovnitř.

Coral byla u Harryho a ohnivě na něj syčela, očividně znepokojená a vyvedená z míry.

Harry si objímal kolena a tiskl se k čelu postele, zatímco měl oči natěsno zavřené.

Nicolas ucítil zápach žluči a pohlédl na podlahu vedle postele. Cokoliv Harryho rozrušilo, způsobilo, že se pozvracel. Se soucitným výrazem mávl hůlkou k zemi a nechal to zmizet, zatímco mířil k posteli.

„Harry?" oslovil jej Nicolas jemně a zvedl hůlku nyní rozzářenou bezeslovně seslaným Lumos.

Coral se odplazila trochu stranou, ale dál na Harryho syčela, jako by se snažila přitáhnout jeho pozornost. Nezdálo se, že by to fungovalo.

Nicolas došel až k boku postele a dotkl se Harryho kolene, zatímco Perenella stála na místě a nechala svého manžela, aby rozhodl, co bude teď nejlepší udělat. Alespoň pro teď.

Harry sebou cukl a mžouravě otevřel oči. Nicolas poznal, že trpí nějakým druhem bolesti.

„Co se děje, Harry?" zeptal se.

„Špatný sen a moje jizva bolí." Znovu zavřel oči a se zasténáním si přitiskl dlaně na tváře, celé jeho tělo se chvělo.

Nicolas se zamračil, rychle přesunul volnou ruku dopředu a odsunul Harryho paže pryč.

„Dovol mi zjistit, co se děje, Harry. Dovol mi ti pomoci," prohlásil. „O čem byl tvůj sen?"

„O Voldemortovi. Něco se děje. Musíme je varovat… musíme je dostat pryč!" naléhal Harry, jeho předtím ztrápená a váhavá slova rychle nabyla na naléhavosti a síle.

„Jen se uklidni. Nejdřív ti musíme pomoci, a pak něco uděláme," odpověděl Nicolas pevně, když se k nim Perenella přesunula. „Myslím, že už vím, o co jde."

„Chce něco udělat," naříkal Harry, nevěnuje pozornost tomu, co Nicolas říkal, když znovu chytil dech. „Chce jít zabíjet lidi. Prosím, pane Flamele, musíme něco udělat!" Harry lapal po dechu, oční víčka měl pevně sevřená, jak jeho jizvou procházely horké vlny bolesti a jeho tělem spěchalo temné, nutkavé rozechvění. Popadl Nicolase za zápěstí a roztřásl se.

„Soustřeď se na můj hlas, Harry. Pokud máme někomu pomoci, musím zeslabit to spojení. Potřebuji, aby ses teď pokusil všechno ostatní nevnímat."

Harry zatnul čelist, když Nicolas položil pravý palec na Harryho jizvu a zavřel oči.

„Cítíš Voldemortovy emoce, Harry. Já teď utlumím to spojení, takže se pokus proti tomu nebojovat. Budeš z toho mít divný pocit," varoval ho Nicolas.

Nicolas zamumlal kouzlo a usměrnil svou magii. Ignoroval ten zhutnělý pocit cizí moci, která prosakovala z jizvy, a zatlačil proti Harryho magii. Snažil se být raději rozvážný než jemný, a pak vstoupil do Harryho mysli. Věděl, že je takové narušení nepříjemné, ale byl si rovněž vědom toho, že čas byl v tomto případě důležitý. Harryho mladinká mysl mohla takovou nesnášenlivost vydržet jen dočasně.

„Harry, chci, abys mi pomohl, jestli můžeš. Předej mi svou magii, abych ji mohl použít, jinak budu bojovat proti tvé magii stejně jako proti pronikání z Voldemortovy strany."

A s tím zaslechl sotva patrné: „Dobře…" v chlapcově mysli.

Nicolas, rozhodnutý, jakou cestou se vydat, se vrhnul do práce, zahalil Harryho mysl svou magií a užil tu chlapcovu jako posilu. Tato ochrana nebude zastávat nitroobranný štít, ale byla tou druhou nejlepší věcí, jakou mohl vytvořit. Namísto toho, aby byla jako hrad, bude se chovat jako příkop. Všechno, co se bude snažit dostat do Harryho mysli, bude zpomaleno, zeslabeno a nakonec přetvořeno.

Když skončil, zvolna se od něj odpoutal a zjistil, že má Harryho zhroucené tělo přitisknuté na své hrudi a že mu jeho žena nabízí pomoc.

„Děkuji ti, drahá," řekl, když mu pomohla Harryho znovu položit.

Harry nebyl v bezvědomí, ale byl omámený a vyčerpaný.

„Zvládl jsi to dobře, Harry," ujistil ho Nicolas. „To spojení tam stále je, ale už by mělo být zeslabené."

„Zavolám teď krbem Albuse, Nicolasi," prohlásila Perenella, spěchajíc z pokoje.

Harry ztěžkle zamrkal a okamžitě usnul. Celou tu dobu se v jeho jizvě ozýval slabý pocit bolesti a do jeho myšlenek prosakoval matný pocit zlověstné radosti.

ooOoo

Voldemort si vychutnával pocit zápasu, přesvědčený o tom, že to nebude mít dlouhého trvání.

A měl pravdu.

Okamžitě po příchodu na azkabanský ostrov se mozkomoři podvolili jeho autoritě a rychle propustili všechny, po kterých Voldemort prahnul.

Antonín Dolohov, Augustus Rookwood, Bellatrix Lestrangeová, Rodophus Lestrange, Rabastan Lestrande, Mulciber a mnoho dalších doplnili jeho řady a získali nové hůlky, které jim předtím opatřil. A pak to bylo ještě příjemnější, když se na jeho stranu přiklonili i mozkomoři, opouštějíce azkabanské vězení, aby ho následovali do míst bohatších na potravu.

Byl to velkolepý moment a on byl celý nedočkavý pokračovat do další etapy svého plánu.

Byl totiž zpátky a připraven to ukázat světu.

ooOoo

Mal Turner byl slušný člověk s úctyhodným postavením. Miloval svou ženu a syna, takže když se u jeho domu (který ležel poblíž srdce Londýna ve Westminsteru) minulý týden objevili nějací podivně oblečení lidé, rychle popadl zbraň. Avšak pak se díky Bohu zjistilo, že byla jeho opatření zbytečná, bez ohledu na to, jak divně ti cizinci nejprve vypadali.

Poté, co mu dokázali, že je magie skutečná a že nejsou (zcela) šílení, s ním dalece a dlouho diskutovali. Stále mu z většiny toho šla hlava kolem, ale odnesl si z jejich řečí několik podstatných, odhalujících informací. Jeho čtyřletý syn byl kouzelník. No, to jistě vysvětlovalo pár dosti bizardních událostí, které za ty roky zažili, zejména zmrzlinové poháry, které odmítaly ubývat, bez ohledu na to, kolik soust jste z nich ujedli. Jeho chlapec měl tři.

Jenže kouzelničtí návštěvníci mu rovněž prozradili další skutečnosti – znepokojující skutečnosti – jako že to nedávné unášení dětí zahrnovalo jistou posedlou skupinu vlkodlaků, kteří si za svůj cíl vybírali mudlorozené děti. S těmito kusovitými informacemi okamžitě sám zfunkčnil několik vlastních bezpečnostních opatření, když bystrozoři odešli, třebaže mu poskytli jakousi magickou minci, aby je kontaktoval, kdyby se něco stalo.

Člověk nemohl být nikdy dost opatrný, jak si Mal ověřil.

Mal se napřímil, když zaslechl zvonek, který zavěsil na kroužek pod svou postelí, kdyby se do přední místnosti někdo dostal. Nikdy neberte na lehkou váhu vynalézavost člověka vlastnícího kladku a provázek!

„Zlato," zašeptal, aby vzbudil svou ženu. „Někdo bez deaktivace alarmu otevřel přední dveře. Vezmi Matthewa a běžte do úkrytu. Vyřídím to," prohlásil, než si jeho žena pospíšila do synova pokoje.

Teď mu výcvik z armády přišel vhod. Z šuplíku vedle postele vyjmul pistoli a stiskl minci, kterou mu dali Pastorkovi spolupracovníci, a pak si dal druhý zásobník do své náprsní kapsy.

Snad pomoc dorazí dříve, než půjde všechno od desíti k pěti.

Zatímco mířil do přední místnosti, zůstával skloněný a poslouchal. V domě se nacházeli lidé, ano, a pohybovali se rychle. Doufal jen, že už byli jeho žena a syn na cestě do úkrytu.

Najednou se přikrčil u zdi a vešel do kuchyně, zvuky cizích pohybů zněly velmi blízko.

„Bombarda!" zaječel krutý hlas a odstřelil tím kouzlem zeď.

Mal skočil pod kuchyňský stůl, když se trosky rozsypaly kolem a ženino oblíbené nádobí se roztříštilo na linoleu.

„Ukaž se, víme, že jsi tady," pronesl další.

Byli tam minimálně tři. Viděl jejich šaty i přes naprostou tmu.

Odpověděl jim.

Střelbou.

BANG-BANG-BANG!

První kulka zasáhla jednoho z mužů do ramene. Druhá trefila ruku a třetí zasáhla dalšího přímo do oka – tenhle muž už znovu nevstane.

Zaplavily ho kletby a on sotva dokázal převrhnout stůl na stranu, aby se za něj ukryl, když ucítil, že ho něco připláclo na stůl a na skříň za ním.

„Ten malý kus…"

BANG-BANG!

Mal ještě nevyčerpal zásobu kulek a nehodlal minout možnost, jak se zbavit čtvrtého kouzelníka, který se právě objevil za rohem, avšak přesto neviděl dalšího, který se vynořil na druhé straně.

„Crucio!"

Prohnala se jím bolest, silnější než cokoliv, co kdy zažil. Bylo to ostřejší než omračující pistole, horší, než kdyby ho střelili, dramatičtější než automobilová nehoda a delší, než jaká by bolest měla být.

Jedinou věcí, která byla ještě horší, bylo, že nemohl ovládat své tělo. Zkroutil se v křeči, jak se bolest stupňovala víc a víc.

BANG-BANG-BANG-BANG-cvak-cvak… cvak.

Došly mu kulky.

Nakonec jeho utrpení skončilo a on vzhlédl k muži, který nad ním stál.

Byl to muž s rudýma očima.

ooOoo

Ředitel se přemístil do Westminsteru brzy poté, co ho Kingsley upozornil, že rodina, která tam bydlela, vyslala tísňový signál. Bylo velmi pravděpodobné, že útok ještě stále trval.

Nemusel ani moc hledat, aby si to ověřil.

Zaslechl čtyři hlasité výstřely a z levé části domu se ozývaly výkřiky nějakého muže. Nezaváhal a vběhl dovnitř. Přední dveře byly otevřené dokořán a v dálce slyšel sirény a zvuky přemisťujících se bystrozorů.

Bezeslovně na sebe seslal matoucí kouzlo a vstoupil, věda, že se bystrozoři venku právě rozmisťují na hranicích pozemku. Pokračoval dovnitř, jeho oči si už navykly na matné osvětlení, když procházel předními dveřmi.

Pak se najednou zastavil a zjistil, že se dívá na scénu až příliš podobnou té z poslední války.

Voldemort stál nad třesoucím se mudlou.

„Myslíš si, jak jsi odvážný, ty jeden titěrný mudlo, že?" zasyčel Voldemort.

Brumbál se opatrně sunul dál, všímaje si dvou nehybných těl těsně před zničenou kuchyní. Neviděl nic dalšího kromě Voldemorta a toho přišpendleného mudly, protože mu průzor do kuchyně neposkytoval výhled na nic jiného.

Najednou se zvenku ozval zvuk boje. Zřejmě tam bylo těch Smrtijedů víc a bystrozoři se jimi právě začali zabývat.

Voldemort se usmál, vůbec se nestaral o to, že přicházejí jeho protivníci.

„Zabijte všechny, které uvidíte! Trochu se tady pobavíme!" prohlásil ke zbývajícím Smrtijedům, než se pohledem vrátil k muži na podlaze. „Avada Ke…"

Starý warlock si přivolal mikrovlnku z nedaleké linky a udeřil s ní Voldemorta do ruky. A pak, zatímco spěchal skrz nově vytvořenou díru v kuchyni, si všiml dalších Smrtijedů a vyslal na ně příval kouzel.

Díky tomu, že na sobě udržoval matoucí kouzlo, to bylo snadné, ale Voldemort mu nehodlal dovolit využít tuto jeho výhodu a začal jednat. Máchnul hůlkou, shromáždil svou magii a pak ji prudce uvolnil.

Masivní pulz běsnící magie vyhodil do povětří celou přední část domu. Brumbálovi nezbývalo než se snažit udržet na nohách a nenechat se spolu s roztříštěnými prkny a kusy zdí smést na ulici, když jeho matoucí kouzlo padlo.

Věděl, že se musí dostat ven, než se zřítí i horní část domu, a tak následoval Voldemorta ze sutin a doufal, že bude mít ten mudla dost rozumu, aby se odtamtud dostal na vlastní pěst a našel si bezpečné místo, kde se ukryje.

Jenže jakmile vyběhli na ulici, byli konfrontováni s tou poslední věcí, kterou by tam čekali.

„ANI HNOUT!"

Na pravé straně ulice stála policejní auta a všechna světla byla namířená na jejich postavy v hábitech. Voldemort lenivě mávl hůlkou k nejbližšímu automobilu a dva policisté, kteří se skrývali za dveřmi auta, byli okamžitě odraženi dozadu, zatímco se jejich hlídkovací vůz přímo před jejich očima přeměnil.

Obrovský had se vzedmul do výšky, než stočil svou pozornost na policisty. Celou tu dobu bojovali bystrozoři a Smrtijedi po celé délce ulice a na trávnících a střechách.

Policisté začali po hadovi v hrůze pálit, což ho spíše rozčílilo než cokoliv jiného.

Brumbál seslal na hada kletbu a znehybnil ho na místě, než zrušil Voldemortovo kouzlo úplně. Auto se zřítilo na silnici, asi sto metrů před policejním zátarasem, právě ve chvíli, kdy zablokoval další kouzlo, které na něj seslal Voldemort.

„Budeš chránit tyhle bídné červy, starče?" posmíval se Voldemort, když sesílal další kouzlo, jedno, před kterým Albus uskočil a ono zasáhlo zaparkované auto za ním. „Tak se podívejme, jestli je ochráníš i před nimi samými!"

PRÁSK-PRÁSK

Voldemort zmizel, načež se znovu objevil na vrcholu jedné ze střech a díval se na něj ze shora.

„Imperio, Imperio, Imperio!"

Brumbálovy modré oči se rozšířily, když tři policisté otočili své zbraně na své kolegy. A zmáčkli spouště.

Albus zasáhl tak rychle, jak jen mohl, ale nebyl dost rychlý.

BANG-BANG-BANG!

Dva veřejní činitelé okamžitě přišli o život, než byl Brumbál schopen je odzbrojit širocepůsobícím Expelliarmem. Poté několik zbraní klaplo o zem a následně Brumbál vyčaroval v rychlém sledu tři omračující kouzla.

Policie byla nyní pochopitelně v šoku a začala stahovat své zraněné, aby uvolnila místo pro speciální zásahovou jednotku, která už byla na cestě. Avšak pokusy policistů o útěk byly zastaveny kouzly dobrých třiceti Smrtijedů, kteří se právě dostali na svobodu. Policisté se krčili za dveřmi aut, třebaže jim poskytovaly jen malou ochranu, a vrátili se ke střelbě zbraněmi.

Když to Brumbál viděl, přemístil se na vršek předtím přeměněného policejního auta a mávnul hůlkou ve směru předního trávníku, než na sebe seslal štítové kouzlo, aby zablokoval šedou kletbu, kterou na něj vypálil Voldemort ze shora.

Jakmile setřásl temnou magii, která sjela přes jeho štít, objevily se vepředu, na levé straně zahrady tři postavy a rychle postupovaly k vystrašené policii. Najednou začali Smrtijedi po policistech pálit zelené kletby, ale oživlí obří zahradní trpaslíci je zachytili a ochránili všechny užaslé důstojníky před smrtí.

Voldemorta ukázka Brumbálovy pokročilé magie nepobavila a tak, aby ukázal svou nelibost, vyčaroval z požáru ohnivého hada.

Byl bezmála větší než ten přeměněný – jeho hlava se tyčila nad vršky stromů a šupinaté tělo pokrývalo ulici před dvěma domy.

Voldemort se rozchechtal.

Brumbál máchl paží nahoru, aby se vyhnul kousnutí té příšery, ale byl následkem toho smeten z vozidla. Přetočil se na kolena, zvedl hůlku dopředu a vzhůru a sesbíral velké množství ohně, až jej donutil shromáždit se v obrovské ohnivé kouli, kterou pak vystřelil přímo na Voldemorta.

Ohnivá koule vybuchla až na druhé straně střechy, sotva popálila šaty Temného pána, než skomírající plameny vystoupaly do výšky dalšího domu a vytvořily zlověstný oblak ve tvaru houby, načež se ztratily.

Nastalo čiré peklo. Smrtijedi a bystrozoři si v soubojích vyměňovali kouzla, zatímco policie střílela proti světelným paprskům, které na ně mířily.

Voldemort stál hrdě na kraji střechy a užíval si destrukci, která se odehrávala pod ním, a tak se Brumbál chopil příležitosti a rychle znehybnil dva Smrtijedy, které měl v dohledu.

Najednou se za Brumbálem ozval hlasitý pulzující zvuk, vycházející z místa vysoko nad vrškem střechy.

„DIFFINDO!" zakřičel Voldemort a ostře švihnul hůlkou za zvukem.

Brumbál se otočil, aniž si byl jistý, co to Voldemort právě proklel, ale zvládl to právě včas, aby zahlédl, jak se ocas létajícího stroje srazil s nejbližším stromem a jak se obrovské otáčivé čepele s nějakým druhem kapsle pod nimi řítí z oblohy a hrozivě se otáčí. Uvnitř byli lidé.

Albus přistoupil blíž, zatímco uhýbal před kouzly několika Smrtijedů, kteří se snažili napadnout dům, a pak seslal dobře mířené kouzlo na zřícený létací stroj a zastavil jeho další klesání mocným Immobulus. Ten se lehce zhoupl do nočního vzduchu, zatímco on byl nucen chránit si záda před Voldemortovou ochromující kletbou.

Pak se Brumbál tiše odmístil a znovu se objevil na střeše u sousedů, než poničenou helikoptéru opětovně zachytil kouzlem a jemně ji položil na ulici; avšak tím jeho role v souboji zdaleka ještě neskončila.

Voldemort si přivolal listy vrtule, utrhl je z trupu a obrátil je proti svému prvnímu nepříteli.

Albus před sebou mávnul hůlkou a přeměnil je na hedvábné mašle, které mrštil zpět na Voldemorta. Voldemort jednu z těch stříbrných stužek odklonil, ale zbylé tři se obtočily kolem jeho temné postavy jako hroznýš královský. Málem se skácel ze střechy, ale pak se mu podařilo vytvořit přesně mířené Diffindo a uvolnit se.

Temný pán se ušklíbl a seslal na Brumbála blesk, ale ten ho přesměroval do stromu. Strom se rozlomil na dvě poloviny a hluk hromu a lámající se dřevo se ozýval celou čtvrtí, zatímco se přibližovaly další helikoptéry… tentokrát plné Scotland-Yardské speciální jednotky, CO19.

Voldemort zmizel a pak se s hlasitým prásknutím znovu objevil na ulici před zničeným domem Mala Turnera, jako by vyzýval ty lépe vybavené mudlovské policisty, aby s jeho přítomností něco udělaly. Každopádně, ať chtěl nebo ne, náhle to způsobilo, že se veškerý boj kolem něj zastavil.

„JSTE OBKLÍČENI, JSTE OBKLÍČENI!" zakřičel strážník, který právě přiletěl a zřejmě raději ignoroval ty tři obrovské trpaslíky hlídkující hned vedle.

„Obklíčeni? Nemyslím, ale je čas se přesunout," prohlásil Voldemort a jeho tón informoval Brumbála, že události dnešního večera ještě neskončily.

Brumbál se přemístil na ulici, rozhodnutý, že nejlepší směr jeho jednání bude následovat Temného pána přímo do jeho dalšího cíle. Musel zarazit jakékoliv další neštěstí, které plánoval. Už bylo ztraceno až příliš.

Stalo se to rychle. Zásah blesku by zřejmě bylo snazší následovat.

Voldemort se začal otáčet, aby se přemístil, když ze zničeného domu Mala Turnera neočekávaně vyšla střelná rána.

Mal si znovu nabil a byl rozzuřený.

První kulka zasáhla Voldemorta, než zmizel ve zhuštěném vzduchu s hlasitým, pronikavým PRÁSK. Brumbál spěchal za ním, zatímco Mal dál zuřivě střílel do černé mlhy, která zbyla po Voldemortově odchodu. Brumbál před sebou mávl hůlkou a vyčaroval kouzelný mlžný štít, aby odklonil přicházející projektily. Kulky se odrážely od silnice a magicky se otáčely kolem něj a skrz mlžný štít ztenčený tím, jak začal sesílat kouzla na oblast, kterou Voldemort právě vyklidil.

Musel se zaklesnout do přemisťovací stopy Temného pána a věděl, že má jen jednu šanci, aby to provedl správně. A tak se otočil na patě, když mlžný štít padl, aniž by věděl, kde se znovu objeví, zatímco Mal vyprázdnil zásobník poslední střelou…

BANG!

Albus cítil, jak ho něco prudkou silou zasáhlo někde k obočí, když se jeho vidění zmocnila exploze světla.

PRÁSK!

Brumbál zmizel a nechal za sebou jen stříkanec krve uprostřed mudlovské ulice.

ooOoo

Zprávy přicházely odevšad. Byl to čirý chaos beze známek, že by se měl zpomalit nebo snad brzy zastavit. Pokud něco, pak se to spíš ještě zhoršovalo.

Madam Bonesová vyslala tři čtvrtiny bojových jednotek do míst, kde Smrtijedi udeřili. Naneštěstí ještě o žádném z těch útoků neměli víc informací. Všechno, co věděli, bylo, že se před mudly otevřeně čarovalo a na většině míst dokonce i proti nim. Mezinárodní zákoník o utajení kouzelníků byl vážně ohrožen a jedinou pozitivní věcí bylo, že se to všechno stalo uprostřed noci namísto za denního světla. Snad bude fungovat krycí historka o mocné teroristické skupině, která do čtvrti umístila výbušniny. Až doposud všechny informované mudlovské autority souhlasily, že se toho budou držet a pravdu zamlčí.

Avšak co bylo horší, to byly zprávy o útěku mozkomorů, což vedlo k domněnce, že byl Azkaban vážně zdiskreditován.

Náhle jim nad hlavami zavřískal alarm.

ooOoo

Brumbál padl na kolena, jak se snažil zbavit toho bolestivého tepání. Věděl, že ho zasáhla kulka. Byl už jednou postřelen, ve čtyřicátých letech, a to byl pocit, který se nezapomíná.

Zavrtěl hlavou, krev se mu řinula po boku hlavy a do vousů.

Když stopoval Voldemorta, nemohl se plně soustředit na kouzlo proti kulkám; ale naštěstí stále fungovalo - tak trochu jako kevlarová helma. I tak to ovšem pekelně bolelo, ale věděl, že to mohlo být daleko horší. Rovněž měl pocit, že by měl poděkovat své vrozené magické síle, že nedovolila, aby to poškození zašlo ještě dál. Ale jak moc, tím si nebyl jistý.

Jen mlhavě přemýšlel nad tím, kde ta kulka asi je. Skončila na ulici, kterou právě opustil? Spadla mezi vrstvy jeho oblečení? Nebo - odvážil se představit si - uvízla někde v jeho lebce nebo snad ještě hloub? Odsunul tyto nahodilé a dosti bizardní myšlenky stranou, protože si byl celkem jistý, že měl minimálně otřes mozku.

Přinutil se rozhlédnout po okolí, zamrkal a dovolil si zjistit, kde je.

Síň s věštbami.

Jeho bolestí zamlženou myslí prosvitlo poznání. Voldemort si sem přišel pro proroctví.

Rychle vzhlédl a všiml si o několik polic dál zastřené postavy, což mohl být jen Temný pán. Byl na cestě za proroctvím. Vlastně byl jen několik kroků od něj.

„Ach, Brumbál," pronesl Voldemort a lehce se natočil, když natahoval ruku směrem k věštbě. „Trochu unavený, jak vidím."

Vypadalo to, jako by se jeho rudé oči zaleskly, jakmile si všimly zející rány na Brumbálově pravém spánku.

Brumbál přimhouřil oči, když se Voldemortova zkrvavená ruka sevřela kolem proroctví.

Reagoval okamžitě.

„Rumpere!"

Mocně švihnul hůlkou a od ní se s pronikavým zvukem vzedmula vlna, která roztříštila všechno sklo v jejím dosahu. Všechny koule před Brumbálem se rozpadly a povstaly z nich přízračné postavy, včetně té ve Voldemortově sevření.

Náhle začala celá síň rezonovat mořem hlasů. A žádný z nich nešlo odlišit od jiného.

„Budou neohrožení a…"

„Světová žízeň po…"

„… smrt si počká v…"

„… neví…"

„… je pánem nikoho, ale…"

„Život mírotvorce bude…"

„… dát pozor na lsti lhářů…"

„… mocí toho…"

„… hledač temnoty a válek strůjce…"

„Může být nenáviděn, ale jen láska…"

Voldemort byl rozlícený, protože neslyšel, co říkala přízračná žena v jeho ruce.

Sesílal po Brumbálovi kletbu za kletbou a nedostával nic na oplátku.

Brumbál se nutil zůstat na nohách, zkušeně uhýbal kouzlům, kterým mohl, a uskakoval či fyzicky blokoval nepromíjitelné za pomoci nepoškozených koulí umístěných na policích vedle něj.

„Crucio!" zaječel Voldemort, jen aby bylo jeho kouzlo zastaveno další starou věštbou.

„Přijde a pomine, dítě chtíče a ztracených nadějí…"

„Avada Kedavra!"

„Syn šlechtice a otec pastýře…"

Voldemort ještě neměl dost. Vztek podněcoval jeho konání a on zvedl ruce nahoru, aniž by zvládl zamaskovat zásah bolesti z toho prudkého pohybu, který vykonal, když si přivolával skleněné střepy a začal je shromažďovat před sebou.

Brumbál švihnul hůlkou vpřed, natlačil svou magii do své hůlky, třebaže se ho začínala zmocňovat tupá bolest za pravým okem. A pak to kouzlo uvolnil.

Mohutná vlna moci se vzedmula z jeho hůlky a zasáhla tu hromadu skla.

Sklo se zavlnilo, divoce sebou smýklo, zvuk mělnícího se skla se mlaskavě rozezněl místností. Ze skla se stala tekutina a teď vypadala jako kulaté, rozžhavené zrcadlo.

Ale přesto se Brumbál nedostal skrz. Zatímco bojoval s podivnou rostoucí vyčerpaností, trhnul hůlkou vpřed, než s ní prudce cuknul zpátky.

Tekutá koule padla, vysmekla se z Voldemortovy kontroly a hlasitě se rozšplíchla po podlaze a policích.

Nakonec se usadila na zemi a Voldemort, stejně jako Brumbál kolem sebe vyčarovali bublinu ve snaze zabránit tomu, aby se jich roztavené sklo dotklo.

„Neodejdu odsud bez ničeho," zavrčel Voldemort rozběsněně, než s dalším prásknutím zmizel.

Brumbál neměl jinou možnost, než jej následovat, protože bylo jasné, že ještě není po všem. A tak se přemístil a následoval Voldemortovu stopu.

Zmizel se sotva patrným zvukem.

ooOoo

Ucítil proud nenávistné magie, která mířila přímo k němu, ale on naštěstí včas uskočil stranou.

Voldemort zřejmě očekával, že Brumbál půjde rovnou za ním.

Albus odklonil další kletbu a pak se rychle rozhlédl po okolí.

Nacházel se ve velkém pokoji. Světla byla rozsvícená a ve vzdálenějším koutě před krbem leželo nehybné tělo nějakého bystrozora. Podlaha byla posypaná papíry.

Tohle byla kancelář ministra.

Začíná být vážně těžké se soustředit, uvažoval Brumbál roztržitě, když pohlédl na lorda Voldemorta a Kornelia Popletala za rozložitým stolem.

„Albusi, pomoz mi!"

Voldemort třímal ministra jako štít, zatímco tiskl špičku své hůlky na hrdlo toho nemotorného muže.

„To jsi tak odhodlaný mě zastavit, Brumbále?" zeptal se Voldemort.

„Myslel bych si, že teď už je to očividné, Tome," odpověděl Brumbál.

Voldemort se ušklíbl a pak se zlomyslně usmál. „Nemůžeš mě zastavit," prohlásil a zaryl špičku hůlky do Popletalova krku.

Popletal přidušeně vzlykl, než zafňukal, protože se zdálo, že mu Voldemort u ucha syčivě něco špitnul. „Ale ale, ministře, kdybych vás chtěl zabít, už bych to přece udělal," pronesl pak konejšivě.

Brumbál zůstal, kde byl, a nenápadně hodnotil situaci a své zranění. Také si všiml, jak Voldemort ulevoval své pravé straně.

„Prosím, co chcete?" zaskuhral Popletal a už bezmála supěl.

„Ach, prostě chci všem ukázat, že jsem se vrátil. Že nejsem nepřítel skutečných čarodějů a čarodějek, Kornélie. Tebe snad neunavuje, jak pošpiněnou se naše krev za poslední roky stala? Mě ano."

„Pošpiněná krev, Voldemorte?" otázal se Brumbál, jeho slova byla mumlavá, i když jen lehce, jak se snažil provést svůj plán i přes popletenou mysl. „Vzpomínám si, že tvůj otec, Tom Raddle, byl mudla. Mudla, po kterém tě tvá motácká matka pojmenovala."

To mělo žádaný efekt.

V záchvatu nespoutané zuřivosti Voldemort odhodil Popletala na stranu ke dveřím a zaútočil na Brumbála. Oči mu zářily svítivě rudou. Popletal dutě přistál na podlaze, než se připlazil ke dveřím a zděšeně se vyřítil z místnosti.

Právě v tom okamžiku se z Voldemortovy hůlky vyvalil zložár jako nějaký mstivý démon, jehož zuřivost pasovala k rudé v Tomových očích. Zvýšil svou prudkost, zvětšoval se a zvětšoval, až…

PRÁSK!

Voldemort byl pryč.

Nedalo se nic dělat, protože Brumbál věděl, že nemůže prostě odejít a nechat oheň uniknout z místnosti. Voldemort ho povolal velkou silou a tak by nebylo lehké ho zvládnout, kdyby se dostal do chodby.

Takže zapečetil místnost a seslal to stejné kouzlo, které Severus použil, aby se postaral o jed z kletby Černé smrti, aby se nerozšířila do zbytku školy. A tak oheň nemohl uniknout a stejně tak nemohl on.

Udržoval plameny pod kontrolou tak dlouho, dokud to zvládl, ale nemohl je ovládnout zcela, protože jich bylo příliš a on byl už moc omámený, aby to vůbec zkoušel. Právě přemýšlel, jestli ho v příštím okamžiku nepotká jeho další velké dobrodružství, když najednou uslyšel velmi povědomou píseň, jejíž poslouchání ho nikdy neomrzelo.

Jeho duše se vznášela a on ucítil, jak ho Fawkesovy drápy uchopily, když ho jeho síla nakonec zcela opustila a nesmiřitelné plameny se šinuly blíž a blíž, než ho zachvátil oheň jiného druhu.

Vítal ten žár, dovolil mu, aby ho obalil, než…

Než se objevil v nějaké ložnici ve sloupci plamenů, které se okamžitě sesunuly zpět do Fawkese. Kolena pod ním poklesla a on si byl jen nejasně vědom toho, že Fawkes nyní znepokojeně krouží někde nad ním.

„Albusi!"

Nebyl si tím úplně jistý, ale znělo to jako Minerva. Pokusil se otočit k ní hlavu, ale jeho svaly s ním nechtěly spolupracovat, takže se tam prostě posadil.

No, aspoň, že jsem nepadl na obličej, pomyslel si, otevřeně pobavený, že vůbec přistál vzpřímeně, třebaže na zadku. Asi vypadám vážně strašně. Kde to jsem?

„Merline, Albusi, co se stalo?" zeptala se a její hlas byl napjatý obavami.

Cítil její ruce na svých zádech, když se začal předklánět.

Chyť mě, má drahá. Nemám chuť okusit podlahu.

Naštěstí musela slyšet tu první část jeho prosby, protože zabránila jeho pádu, který by byl vážně nepříjemný. Uchopila ho za ramena a pohlédla mu do obličeje.

„Ď-kuji, dla-há," drmolil a šlapal si po jazyku.

„Albusi, ty krvácíš!" zalapala po dechu, než rychle vyčarovala plátno a přitiskla mu jej na otevřenou ránu. „Co se stalo?"

Trhnul sebou, její pronikavý hlas mu způsoboval bušení v hlavě, zatímco ho naváděla, aby si lehl na rohožku.

„Zásah. Ob-jevil 'Oldemtort."

Proč zněla jeho slova tak legračně?

„Pošlu pro Poppy," prohlásila McGonagallová, mávla hůlkou a vyčarovala patrona, který rychle odběhl pro madam Pomfreyovou.

„My-slim, že om-dlim, M´ervo. ´Lava bolí. Za-sáhla ´ulka."

Minerva k němu sklonila tvář, aby se pokusila přijít na smysl jeho zkomoleným slovům.

„Albusi, sotva ti rozumím. Zasáhla tě kletba?"

„Ne, ´ulka."

„Bulka?"

„Ne, ´třelná zbraň."

„Zbraň? Myslíš kulku?" zeptala se zděšeně. „Zasáhla tě jedna z těch mudlovských zbraní?"

„Jo," odpověděl a ulevilo se mu, že to konečně pochopila, protože se v jeho zorném poli teď objevovaly černé fleky.

Náhle se z krbu vyřítila madam Pomfreyová a spěchala k němu. A v závěsu za ní se v zelených plamenech objevil Severus.

Hmm, jestlipak Minerva ví, že je střed jejího lustru křivý? uvažoval Brumbál v duchu, zatímco zíral na upevnění stropního osvětlení, než z jeho mysli všechny smysluplné myšlenky vyklouzly ven.