To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, Czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 26 – Tahy figurek

Nastal 30. červenec a den Harryho narozenin byl za dveřmi.

Rozhovory na toto téma začaly díky Remusovi už předchozího dne a teď právě Pomona, Poppy a Albus organizovali pro Harryho i Nevilla oslavu. Pozvali Susan a několik dalších mrzimorů, a přestože byl zmíněn i Draco, Severus připouštěl, že by nebylo moudré ho kvůli nedávným událostem začlenit. I když ho moc mrzelo, že bude jeho kmotřenec vyloučen, důvod byl zjevný. Poslední věcí, kterou Malfoyova rodina potřebovala, byl blízký přístup k Harrymu Potterovi, třebaže skrz jejich syna. Temný pán by očekával, že se mu svěří a budou připraveni jednat, pokud dostanou příležitost. A nevzal by dobře, pokud by zjistil, že tak neučinili.

Severus si v duchu poznamenal, že bude Dracovi muset tyto důvody objasnit. Chlapec to pochopí, ale jen pokud bude informovaný.

Oslava se bude konat v Bradavicích, protože to bylo to nejbezpečnější místo a protože tam měl každý z nich jistý přístup (na rozdíl od Flamelovic domu).

Flamelovi se nezúčastní, ale ujistili Albuse, že pro Harryho brzy uspořádají vlastní oslavu jen pro ně tři. Severuse to potěšilo, protože věděl, jak moc si Harry zaslouží zažít nějaké zdání vlastí rodiny, i to, že ho získá skrz Flamelovi.

Zavrtěl hlavou, jak se jeho myšlenky přesunovaly dál.

Oslavy se zúčastní i Sirius Black.

Ten muž se už očividně u svatého Munga dostatečně zotavil, nebo alespoň dost nato, aby se zúčastnil oslavy, a byl na dobré cestě k plnému (nebo téměř plnému) uzdravení. Podle Remuse to byl stále ten stejný Black, kterého si všichni pamatovali – což znamenalo nedospělý, paličatý a zbrklý.

Och, jaká to radost.

Severus se netěšil, že ho znovu uvidí, ale věděl, že je to nevyhnutelné. Avšak čím více nad tím přemýšlel, tím více se jeho výraz měnil v úšklebek. Black bude rozhodně Harrym překvapený. A jak asi zareaguje, až zjistí, jak na starého „Srabuse" jeho kmotřenec pohlíží?

Hmm, možná setkání s Blackem nebude nakonec až tak bolestné.

ooOoo

Harry byl nadšený, když mu Flamelovi včera řekli o oslavě. Sám už měl dárek pro Nevilla a rozhodl se, že mu ho dá na jejich oslavě. Byla to bylinkářská kniha z knihovny u Flamelových a Nicholas byl tak laskavý, že mu vykouzlil kopii.

Flamelovi bohužel na oslavě nebudou. Cenili si svého soukromí a měli za to, že bude nejlepší, když se nikdo nedozví, že Harry bydlí s nimi – takže zůstanou v domku. Harry chápal jejich důvody a poté, co mu slíbili soukromou oslavu jen pro ně tři, rád nechal všechno, jak mělo být.

Další věcí, kterou se dozvěděl, bylo, kdo všechno tam bude. Radoval se z toho, že se objeví Susan a pár dalších mrzimorských včetně Cedrika Diggoriho, Hannah Abbotové, Justina Finche-Fletchleyho a Ernieho Macmillana. Zklamalo ho, že tam nebude Draco, ale rozuměl Malfoyovic současné pozici. Také věděl, že tam bude několik profesorů, včetně profesora Snapea. Avšak z těch, kteří se měli zúčastnit, byl nejzajímavější osobou Sirius Black – muž, který byl zřejmě jeho kmotrem.

Nicholas a Perenella k němu byli upřímní. Jak si věci v současné chvíli stály, Sirius Black nemohl být ničí opatrovník – ovšem pokud nebo až se zotaví, Harry si bude moci vybrat, s kým zůstane.

Harry si nebyl jistý, jak se ohledně toho cítit, ale pokud mohl výraz Flamelových za něco mluvit, pak se zdálo, že doufali, že Harry zůstane s nimi. Harryho srdce se zatetelilo, když mu to došlo.

„Připravený, Harry?" zeptal se Nicholas, který vstoupil do místnosti.

„Jo," odpověděl Harry s Nevillovým dárkem v podpaží.

„Náš krb je dočasně propojen s tím v Albusově kanceláři. Řekni jen: Ředitelna v Bradavicích, žluté ponožky. Ta druhá část je heslo. Je to velmi důležité. Pro návrat pro tebe bude mít Albus přenášedlo."

„Dobře."

„Hezky se bav, Harry, a všechno nejlepší k narozeninám," přidala se Perenella, načež ho objala.

A s tím se Harry usmál a popadl plnou hrst letaxového prášku, než učinil, co mu Nicholas řekl, a zmizel v zelených plamenech.

ooOoo

Severus postával v jednom z koutů, spokojený, že může všechno jednoduše pozorovat z povzdálí.

Brumbál, Kratiknot a paní Longbottomová si právě povídali u stolu zaplněného dárky pro Harryho a Nevilla. Minerva, Poppy a Pomona klábosily nad zákusky a bez pochyby probíraly poslední kouzelnickou módu. Neville, Susan, Hannah, Justin, Ernie a Cedric byli s Harrym na druhé straně a čekali, až bude čas na rozbalování dárků a na dort, zatímco se bavili hrou „přichyť ocas na kočku"*. Lupin a Black byli spolu v dalším koutě, kam Lupin zajisté Blacka odtáhl pro případ, že by se pokusil Harryho přepadnout ze zálohy.

* .

Avšak toho nebylo třeba se obávat. Zdálo se, jako by byl ten zabedněnec spokojený už jen tím, že na chlapce svého přítele zírá z dálky.

Severus dumal nad tím, jako dlouho Blackovi jeho omámení asi vydrží.

„Čas na dárky!" zahalasil Brumbál a pokynul všem ke stolu, kde vyčaroval dvě židle pro Harryho a Nevilla.

Severus v duchu obrátil oči v sloup nad staříkovým nadšením, když zbytek dětí obklopilo stůl a většina dospělých se přesunula, aby se postavila několik kroků za ně. Severus však zůstal, kde byl. Viděl dobře a necítil se na to pobývat v blízkosti Blacka více, než musel, či kohokoliv jiného, když už na to přišlo.

Rozbalování dárků pokračovalo. Harry i Neville oba dostali předměty užitečné i zcela zbytečné. Byly tam knihy, něco sladkostí a pár dalších drobností.

Severus Harrymu věnoval knihu zvanou „Léčebné lektvary" a Nevillovi „Životodárné byliny pro životodárné vaření". Oba chlapci tím byli nadšení a přemrštěně mu děkovali, než si vzpomněli na jeho pravidlo o neplýtvání sentimentem. I když byl jediným učitelem, který jim pořídil dárky, neznepokojovalo ho, že by to mohlo být označeno za projev zvýhodňování, protože svá očekávání vyjádřil zcela jasně. Jednoduše řečeno – Harryho a Nevillovi spolužáci od něj žádné dárky očekávat nebudou ze strachu z jeho nelibosti, pokud by nedosáhli jeho vysokých standardů.

Black se na knihy mračil, ale neřekl nic. Bez pochyb se domníval, že jeho dar smete ty Snapeovy ze stolu.

A pak Harry rozbalil další předmět.

Byl to Nimbus 2001. Dar samotný žádným překvapením nebyl, ani to, od koho pocházel. To byla Harryho reakce na něj.

Harrymu nezářily oči tak jasně, jak by se od chlapce jeho věku očekávalo, když sejmul obal – jistě, poslední den, kdy Potter letěl na koštěti, byl ten, kdy Draco skoro přišel o život. Naštěstí si byl Severus jistý, že si toho nikdo kromě něj nevšiml, zejména když nad tím drahým dárkem ostatní děti áchaly.

„Děkuji vám, pane Blacku," pronesl Harry zdvořile, zatímco se Cedrik nad elitním koštětem zalykal blahem.

„Prosím, Harry, jen Siriusi. Ne, že bych byl nějak zvlášť vážný člověk*," zavtipkoval Sirius s širokým úsměvem.

*To je taková legrace, která se nese celým HP – Sirius – serious (oboje se čte skoro stejně) a serious znamená vážný, zatímco Sirius je psí hvězda.

Severus se pokusil neprotočit panenky, ale selhal. Náhodou se na něj ale v tu chvíli nikdo nedíval.

„Tvůj otec byl vynikající famfrpálový hráč. Nebyl bych překvapený, kdybys šel v jeho šlépejích. Letos se budeš moci zkusit dostat do týmu," pokračoval Sirius.

„Možná," souhlasil Harry, ale Severus věděl, že do toho nedal srdce, třebaže bylo jasné, že ho slova o Jamesovi dojala.

Poté rozbalování naštěstí skončilo a přinesli dort.

„Ahoj, Dobby!" vítal se Harry, když Dobby a další dva skřítci vešli a nesli mezi sebou obrovitý dort.

Severus zauvažoval nad tím, jestli na světě ještě zbyla nějaká poleva potom, co spatřil tento dortový výtvor. Skřítci se očividně překonali.

„Dobrý den, pane Harry, pane!" odpovídal Dobby nedočkavě, zatímco umisťoval s dalšími skřítky dort na stůl. „Dobby doufá, že bude panu Harrymu a jeho přátelům dort chutnat!"

„Jsem si jistý, že bude, Dobby, vypadá skvěle," dodal Harry, díky čemuž se Dobby a ostatní skřítci rozzářili.

S dortem přišlo i další lidské víření, kterému se Severus zkušeně vyhnul, třebaže nebyl proti poslouchání, zejména když se skoro na konci večírku Black a Remus přiblížili k Harrymu.

„Doufám, že se ti to nové koště bude líbit, Harry," začal Sirius trochu neohrabaně. „Je mi jasné, že to někomu může připadat jako velký dárek, ale vzhledem k tomu, kolik tvých narozenin jsem propásl…"

„Myslím, že je skvělé. Ještě jednou děkuji," odvětil Harry a pohlédl na Remuse, který stál vedle Blacka.

Neville a ostatní děti už se připravovaly na odchod či ze zdvořilosti poskytovaly Harrymu a jeho kmotrovi chvíli, aby si mohli promluvit.

„Bylo mi potěšením, Harry," odpověděl Sirius s úsměvem.

Severus zauvažoval, jestli si Black uvědomuje, jak hloupě na toho chlapce zírá. Asi ne.

„Tolik se podobáš Jamesovi, víš," podotkl Sirius nenuceně. „Kromě tvých očí. Ty máš po Lily."

Harry nepohodlně přešlápl, pochopitelně se cítil nesvůj.

„No, Remus mi řekl, že tě zařadili do Mrzimoru," pokračoval Sirius, protože si zřejmě uvědomil, jak se kvůli němu Harry cítí, a rozhodl se změnit téma. „Připouštím, že mě trochu překvapilo, že je Jamesův syn mrzimor."

„To mnoho lidí," okomentoval Harry s pokrčením ramen. „Řekl jsem klobouku, aby mě zařadil pro mě do té nejlepší koleje. A to byl Mrzimor."

„Takže, jaká je profesorka Sproutová jako vedoucí koleje? Když jsem tu byl jako student, ještě vedoucí nebyla."

„Je skvělá! Jsem rád, že je mojí vedoucí," vyjádřil se Harry.

Severus dumal nad tím, proč se nezmínil o lekcích magické kontroly, které mu dávala. Ach, no, to byla chlapcova věc.

„Je tedy tvoje nejoblíbenější učitelka?" zeptal se Sirius zaujatě.

„Moc se mi líbí, jak učí, ale můj nejoblíbenější učitel je ve skutečnosti profesor Snape."

O-ou… tohle začínalo být velmi zajímavé.

Severus zůstal, kde byl, doufaje navzdory všemu, že se Black nepodívá jeho směrem. A nepodíval. Byl naprosto omráčený.

Remus nevypadal, že by byl Harryho volbou překvapený, ale přesto hleděl na Siriuse s obavami.

Hmm, takže bývalý vlk svého přítele předem nevaroval, zapřemítal Severus.

„Snape?" hlesl Black.

Harry přikývl, špatně si vyložil Blackův výraz jako zmatený spíše než šokovaný. „Je úžasný. Je vedoucí Zmijozelu a učí Lektvary. Věnoval mi tu lékařskou lektvarovou knihu a Nevillovi dal tu knihu o životodárných bylinách. Hodně mi pomohl. To díky němu jsem začal s hadím jazykem a taky mi pomohl sehnat Coral, vidíte?" vysvětlil Harry, protože Coralina hlava vykoukla z jeho rukávu. Harry se náhle odmlčel a Severus z toho vyvodil, že mu Coral něco sdělila.

Naštěstí, než se situace mohla vyvléknout z kontroly, vybral si tento moment Brumbál, aby zašel za Harrym. Severus si nebyl jistý, jestli pocítil úlevu nebo podráždění.

„Připraven na odchod, Harry? Tví opatrovníci už čekají," pověděl mu.

„Ano, pane řediteli," odpověděl Harry a věnoval Blackovi podivný pohled, než na něj na rozloučenou kývl. „Nashle, Siriusi a profesore Lupine."

„Ahoj, Harry," odpověděl Sirius, ačkoliv se zdálo, jako by jednal na autopilota.

Když Harryho ředitel odvedl, Sirius pohlédl na Remuse, zatímco Severus dál zůstával stranou a vypadal, že si nedávného rozhovoru nevšímá. Sledoval Harryho, který se ještě před jejich odchodem loučil s přáteli.

„Není, jaký jsem čekal," připustil Sirius, když Harry s Brumbálem odešli.

„Snažil jsem se ti to říct," upozornil ho Remus.

Sirius se zamračil a přimhouřil oči odporem. „Ale… Snape?"

Remus nejprve neřekl nic, ale pak stočil své oči ke Snapeovi, který se na něj naštěstí nedíval – třebaže na sobě cítil jeho pohled. Remus se napřímil a očividně došel k nějakému rozhodnutí.

„Udělal toho pro Harryho hodně, Siriusi, dokonce mu zachránil život. Myslím, že bude ve tvém nejlepším zájmu, když to přijmeš a nepokusíš se udělat něco bláznivého. Nemohu říct, že Harryho znám dobře, ale vím, že je extrémně věrný těm, kteří se o něho starají. Koneckonců je mrzimor. Myslím, že je načase odložit starou zášť."

Severuse stálo všechny síly, aby sebou poté, co vyslechl Remusovo prohlášení, necuknul. Od kdy ten unavený muž narovnal páteř a začal mluvit tímto tak-to-bude-nebo-budeš-litovat tónem?

Zatímco Snape udržoval svou pozornost namířenou falešným směrem, velmi ho lákalo otočit se a spatřil Siriusovu tvář, ale rozhodl se, že nebude riskovat. A mimoto – jeho představivost byla dostačující.

ooOoo

Harry udržoval krok s Brumbálem, který mu dobrosrdečně zmenšil jeho dárky a dal mu je do jednoduchého váčku.

Tento den byl zdaleka ten nejlepší v jeho životě, dokonce i s tím lehce zmateným setkáním, které právě zažil s kmotrem. Byla to první narozeninová oslava, kterou kdy zakusil, a skutečnost, že přišlo víc lidí, než čekal, ji učinila ještě lepší. A třebaže si přál, aby dorazil i Draco, Susan a ostatní byli milým překvapením.

„Takže, Harry, jak se ti u Flamelových líbí?" zeptal se Brumbál, když kráčeli k chrliči před jeho kanceláří.

„Líbí se mi u nich moc. Říkal vám to Nicholas? Pomohl mi sejmout čtvrtinu toho mého bloku!" zvolal Harry a zářil při tom.

„Sdělil mi, že jsi učinil nějaké pokroky, ale více to nerozvedl. Ale čtvrtina? To je skvělé!" odpověděl Brumbál rozrušeně za Harryho. „Díky tomu se ti můj dárek bude hodit tím víc."

„Dárek, pane? To jste nemusel. Už jste tady mně a Nevillovi dovolil tu oslavu a…"

„Nesmysl, můj chlapče, přeji si to. A mimoto – měl jsem ten předmět ve svém vlastnictví více než sto let a skoro století jsem ho nepotřeboval. Chtěl bych vidět, jak ho zase někdo používá, a vzhledem k tomu, že jsi jedinou osobou, kterou znám, která by z něj mohla mít skutečný užitek…"

To Harryho zaujalo, přesně, jak Brumbál předpokládal.

„Co je to, pane řediteli?" zeptal se Harry.

„Ukážu ti to," odpověděl, a když se chrlič odsunul, odvedl je po schodišti nahoru.

Harry mu šel v patách, Coral mu vykukovala z rukávu a byla stejně zvědavá jako on, když vešli do ředitelny.

„Toto je, Harry, pohlcovací krychle."

Harry přistoupil a zadíval se na předmět, který nyní Brumbál držel ve své staré ruce.

Byla to čirá skleněná krychle s podivnými drobnými jiskřivými ozubenými kolečky a pérky a zvláštními zářivými bublinami, které se vznášely kolem jejího středu.

„Dostal jsem ji, když mi bylo čtrnáct a studoval jsem v Bradavicích. Měl jsem tehdy nějaké menší problémy s přílišnou silou mých kouzel – třeba když jsem během zimy seslal ohřívací kouzlo na svou ložnici a moje závěsy vzplály plamenem. No, a protože by se tehdejší ředitel raději vyhnul jakýmkoliv dalším nešťastným náhodám, zajistil, aby přešla do mého vlastnictví." Albus se usmál nad tou vzpomínkou, když se Harry snažil ne moc okatě pobaveně smát.

„Každopádně to, co uděláš, je, že na tu krychli sešleš jakékoliv kouzlo, dokonce i jednoduchá soubojová kouzla, protože jejich účinek bude okamžitě zrušen, jakmile přijdou s tou krychlí do kontaktu."

„A pak se stane co?"

„Krychle zazáří a podle její reakce se dozvíš, jestli jsi na kouzlo použil moc síly nebo málo. Tady, vyzkoušej to a vykouzli něco. Cokoliv chceš," vybídl ho Brumbál, a pak ji položil na roh stolu.

Harry zamrkal, než poslušně vytáhl svou hlavní hůlku.

*Ó, zkus to kouzlo, co jsme našli minulou noc. Mdloby na tebe!* poradila mu Coral nadšeně.

*Ale to jsem nikdy předtím nezkoušel,* prohlásil Harry.

*No, tak to je o důvod víc to zkusit teď,* odůvodnila Coral. *A mimoto, je to jednoduché soubojové kouzlo. Tvrdili to v té knížce.*

*Expelliarmus je jednodušší,* podotkl Harry.

*Ale trochu nudné,* odvětila Coral.

*Dobře. Pokud ti to udělá radost,* řekl Harry, aniž by zaregistroval Brumbálův pobavený pohled.

Brumbál koneckonců hadímu jazyku rozuměl. Kvůli Voldemortovi byla taková znalost nezbytností.

„Kdykoliv budeš připravený, Harry," pokynul mu ředitel laskavě.

Harry přikývl, kousl se do rtu, když si vybavil, jak mávnout hůlkou, aby kouzlo vyvolal, a co kniha navrhovala, že má udělat při svém prvním pokusu.

„Mdloby na tebe!" zvolal.

Z hůlky vytryskla rudá záře a on musel bojovat, aby zůstal stát na nohách a nenechal se shodit na zem. Kouzlo zasáhlo krychli, ale namísto toho, aby ji smetlo ze stolu, sklo vsáklo magii jako houba a nepohnulo se ani o píď.

Najednou se začala kolečka a pružiny nevyzpytatelně otáčet a bubliny se odrážely od stěn krychle, než byly přitaženy do středu, kde se chvěly. Uklidnily se teprve tehdy, když na krychli Brumbál položil ruku.

„No, řekl bych, že pokud bys takovým omračovacím kouzlem někoho zasáhl, byl by mimo minimálně po zbytek dne," pronesl ředitel.

„Takže jsem zřejmě použil moc síly, že?" zeptal se Harry.

Brumbál se zasmál. „Jen trochu. Ale když člověk bojuje o život, jsou silná kouzla lepší volbou, pokud to není kouzlo, které vyžaduje velmi jemnou kontrolu, nebo nejsi bojem vyčerpaný."

„Musel jste se někdy s něčím takovým potýkat?" zeptal se Harry, neschopen potlačit svou zvědavost.

„Ano. Pro mnoho přeměňovacích kouzel je třeba mnoho sebekontroly, a když je člověk používá při souboji, je to složité, ale velmi užitečné. A co se týká šetření energie v boji, tak to se mi stalo několikrát, ale to bylo už dávno, ještě před Voldemortem."

Harry zvolna přikývl, když se pokusil představit si takovou bitvu.

„Nuže, a teď mi dovol, abych ti ukázal, jak se v tom vyznat," navrhl mu Brumbál, než se po chvíli znovu začal soustředit a ukázal na horní vnitřní pružinu. „Vždy se snaž, aby tahle zůstala stát. Pokud se bude chvět, tak je to v pořádku, ale jakmile se začne točit, jako v tomto případě, pak jsi na kouzlo použil minimálně třikrát tolik síly. Ty dvě pružiny pod ní fungují stejným způsobem, ale budou se točit, pokud použiješ dvakrát tolik a jednou tolik síly, podle toho, jestli se jedna z nich nebo obě hýbou. Pamatuj, vždy záleží na tom, kolik kontroly do toho konkrétního kouzla vložíš. Existuje jen několik kouzel, která budeš vždy chtít seslat přesně – ani málo silně, ani moc – takže se nevyčerpávej tím, že se budeš snažit mít perfektní všechna. To není nutné. Avšak jako cvičení na zlepšení tvých celkových kouzelnických schopností mohou být tyto pružiny celkem užitečné. Ty dvě spodní ti řeknou, jestli jsi do kouzla naopak nevložil síly málo. Fungují na stejném principu jako ty ostatní, oznamují sílu poloviční a čtvrtinovou namísto trojnásobné, dvojnásobně nebo více než dostačující. Je to prozatím srozumitelné?"

Harry přikývl. Už teď si uvědomoval výhody tohoto zvláštního předmětu.

„A nyní k bublinám. Ty ti poví, jak koncentrovaná tvoje magie byla. Například kouzlo Wingardium Leviosa vyžaduje více koncentrace než Lumos. Částečně proto jsou pohyby hůlkou při levitačním kouzle tak důležité. Dovolí tvé magii, aby zůstala zhuštěná, zatímco putuje k předmětu, na který cílíš. Dál do teorie nepůjdu, protože pak je to trochu komplikované, ale tohle bylo to hlavní. Co se týká tvého kouzla Mdloby na tebe, ty bubliny se shromáždily směrem ke středu. Čekal jsem to, zejména u někoho tvé úrovně. Tvoje magie je dostatečně hustá, aby řádně odhodila jakýkoliv předmět několik metrů – řekl bych tak čtyřicet metrů – ale byla by lehce odklonitelná protivníkovým štítem, kouzlem, jako je třeba Protego."

„Jak mohu ovlivnit hustotu kouzla?" zeptal se Harry.

„No, to je velké téma na to, abychom to teď rozebírali. Trochu se to u každého člověka liší, ale já jsem zjistil, že emoce, silné emoce, a soustředění s tím má hodně co do činění. Budeš se sebou muset experimentovat, abys věděl, jaký to má na tebe účinek. Nicholas ti s tím bude schopen pomoci. I Perenella možná přispěje nějakými návrhy. Přemýšlí jinak než já."

„Děkuji vám, pane řediteli. To mi rozhodně pomůže."

„Bylo mi potěšením, Harry. Jsem rád, že bude ten předmět znovu někomu užitečný," odpověděl Brumbál.

Harry se usmál, než se jeho myšlenky zastavily u něčeho jiného.

ooOoo

„Vrtá ti něco hlavou, Harry?" zeptal se Brumbál.

„Ne, i když… asi jo," připustil, když ředitel dál vyčkával. „No, jen jsem uvažoval… Myslím tím, že to sice není moje věc, ale… přemýšlel jsem, jestli už jste v pořádku po té… po tom, co se stalo."

Harrymu přišlo zatěžko setkat se s Brumbálovýma očima, cítil se rozpačitě, že položil takovou osobní otázku.

„Proč by ses nezeptal?" pobídl ho Brumbál, přesunul se, aby si mohl sednout do jednoho z křesel, a pokynul Harrymu, ať položí pohlcovací krychli zpět na roh stolu.

Harry k němu zvolna došel, nebyl si zcela jistý, jak to Brumbál myslel.

„Tady mě to zasáhlo," informoval jej Albus a ukázal na nepravidelný důlek na straně svého obočí až na okraji vlasové zóny. Neviděl důvod pro to, aby své nedávné zranění bagatelizoval. Chlapec už o tom, co se stalo oné noci, věděl daleko více než většina ostatních a on cítil, že když bude upřímný a přímý, bude to lepší, než kdyby se pokusil chodit kolem horké kaše. „Tímto místem doktor Price vstoupil, aby odstranil kostěné úlomky," pokračoval a obtáhl linku, kde ho operovali – řez procházel nahoru a pak podél spánku nad jeho obočím. Madam Pomfreyová se postarala o následnou léčbu, stejně jako o přičarování vlasů zpět na své místo.

„Doktor? Takže jste nebyl u léčitele?"

„Ne, navštívil jsem mudlovskou nemocnici. Profesor Snape a ostatní měli pocit, že se pro mě najde v mudlovském světě lepší léčba, protože mají s vnitřními zraněními větší zkušenosti. A měli pravdu. Mudlové mají pozoruhodné vybavení."

„Takže jste byl na magnetické rezonanci nebo na CTčku?" zeptal se Harry a Coral přitom zvedla hlavičku.

Brumbál zamrkal. Byl tou otázkou trochu překvapený a zároveň ho Harry ohromil, že ty přístroje zná.

„Na CT. To díky němu zjistili, že tam mám úlomky. Také jim to pomohlo rozhodnout se, kudy začít operovat. Sken jim ukázal podrobný obraz vnitřku mé hlavy, víš."

Harry přikývl, hluboce ztracený v myšlenkách.

„Zase máš ten pohled. Na co myslíš?" zeptal se Brumbál pobaveně.

„No, jen jsem přemýšlel nad tím, co by doktoři asi viděli, kdyby provedli CT skenování u Longbottomových," vyjádřil se Harry prostě. „Myslím tím – když jsem se o Vánocích pokusil podívat, co je s nimi v nepořádku, objevily se záblesky nervů a vnitřek jejich hlavy. Bylo tam hodně zjizvení a velmi těžko se zacházelo do podrobností, z části proto, že jsem nevěděl, na co se dívám. Pak jsem po tom ale trochu pátral a něco z toho mi teď už dává smysl. Ale abych byl upřímný… přesto jsem stále trochu ztracený."

„Hmm, také si lámu hlavu nad tím, co by byli doktoři schopni zjistit…" připustil Brumbál zamyšleně. „Možná bych v budoucnu mohl s doktorem Pricem dohodnout schůzku, ale nejprve samozřejmě budu potřebovat Augustin souhlas."

Harry nadšeně přikývl. „Neville by byl tak šťastný, kdyby mohli doktora Price navštívit, a možná, kdyby mi ukázal víc detailů toho jejich problému, dokázal bych ho napravit!"

Brumbál se posmutněle pousmál. „Uvidíme, Harry. Nevkládej do toho přílišné naděje. Longbottomovi byli zranění už před dlouhou dobou. A dokonce ani tvoje úžasné schopnosti nedokážou vyléčit všechno."

Na to Harry rychle vystřízlivěl a přikývl. „Jo, já vím, ale… to neznamená, že to nemůžu zkusit, ne?"

Brumbál lehce přikývl, v duchu užaslý chlapcovou neutuchající touhou pomáhat každým coulem své moci.

„Nuže, Harry," prohlásil Brumbál po chvíli, většina jeho vážnosti byla ta tam. „Byl bys tak laskavý a poskytl mi diagnózu mého dosavadního uzdravování? Musím připustit, že třebaže doktoru Priceovi věřím, trochu by se mi ulevilo, kdybych znal i druhý názor."

„Jistě, pane," souhlasil Harry, zvedl ruku a jemně ji řediteli položil na spánek.

Jakmile potichu zamumlal slova v hadím jazyce, objevily se mu před očima záblesky obrazů. Od místa vstupu rozeznal čtyři stopy tvořícího se zjizvení tkáně. Správně předpokládal, že je způsobily úlomky kosti. Dvě byly povrchové a končily malými kapičkami zjizvené tkáně obklopenými lehce pohmožděnými mozkovými buňkami. Třetí se uzavírala lehce za nimi. Také našel slabé stopy práce doktora Price – oblasti, které se zotavovaly po nezbytné invazivní metodě. A co se týkalo poslední stopy, ta končila přímo za pravým okem a zbývalo jí ještě viditelně více hojení. Tkáň, která ji obklopovala, tvořila částečně na spodní a přední části, kde se úlomek zastavil, směs hojící se mozkové tkáně, zjizvení a drobných kapes krve a pohmožděnin. I přesto ale neviděl nic, co by mu před očima mávalo rudou vlajkou či způsobilo, aby se znepokojeně či s obavami zarazil. Všechno vypadalo tak, jak by se dalo očekávat, s ohledem na to, co věděl o poranění mozku a jeho následném léčení. Nacházel se tam stále lehký otok (což nebylo žádné překvapení), ale celkově to byl pozitivní nález, což svědčilo o schopnosti mudlovských lékařů.

Když Harry vstřebal ty obrazy, popsal je Brumbálovi.

„Pozoruhodné," podotkl ředitel, kterého nikdy neomrzelo seznamovat se s důkazy Harryho výjimečných schopností hadího jazyka.

„Um, chcete, abych se pokusil vyléčit, co mohu?" zeptal se Harry.

„Hmm, pokud si přeješ. Doktor Price si je sice jistý, že se dokážu dostatečně zotavit i sám o sobě, ale tvoje pomoc bude vítaná, jestli ti to nevadí."

„Dobře," hlesl Harry, pousmál se a znovu zvedl ruku s Coral. „Zaměřím se jen na to pohmoždění. Myslím, že vám nepomůžu s těmi ostatními věcmi, a nerad bych něco pokazil, kdybych se o to snažil."

„To je v pořádku, Harry."

Až později bude Brumbál přemýšlet o tom, co se stalo, a podiví se nad moudrostí, která Harrymu dovolovala léčit takováto delikátní zranění, ale v tomto okamžiku necítil žádnou potíž s tím, že souhlasil, aby to Harry zkusil. A přesto později, až se bude sám sebe ptát, nebude si schopen odpovědět, jestli by jednal jinak či jestli to bylo špatné rozhodnutí.

A tak Harry učinil to nejlepší, co mohl, aby zmírnil otok a pohmoždění, které ještě zbývalo. Byl to zvláštní počin, ale vybavil si všechno, co se naučil, aby třeba jednou mohl pomoci Longbottomovým. Postaral se o tolik zhmoždění, o kolik mohl, ale nechtěl najednou způsobit příliš změn. Nebyl si jistý, jestli by omylem nezpůsobil, aby se některá zjizvená tkáň nepohnula a neponičila něco jiného, a už věděl, že v některých oblastech drobně ovlivnil tok krve. Nebyly tam krevní sraženiny, ale pokud uleví i tomu nejmenšímu tlaku (kvůli pohmoždění a otoku) na tepny a kapiláry, bude to mít účinek na okolní tkáň.

Sejmul ruku a pak on a Coral zjistili, že se Brumbál opírá v křesle, pomalu dýchá a oči má zavřené.

„Děkuji ti, můj chlapče. Ani jsem nevěděl, že neustále cítím tupou bolest, dokud nezmizela. Jaká to příjemná úleva, že je pryč."

Harry se usmál. „Bylo mi potěšením, pane."

Když se Brumbál sebral, nebo si spíše zvykl na svůj zotavenější stav, předal Harrymu přenášedlo a Harry se vrátil k Flamelovým.

ooOoo

Pan Lee, bývalý vlkodlak a aktivní člen Mezinárodního sdružení kouzelníků, se usadil ke svému konferenčnímu stolku a zvedl pero.

Právě se vrátil ze setkání MSK. Bylo to poslední setkání tohoto léta a první, na kterém se objevil Albus Brumbál od toho souboje s Voldemortem.

Všichni představitelé bez zaváhání aplaudovali svému představenému za jeho odhodlání a rozhodnutí a ihned také odsuzovali jednání Temného pána a jeho následovníků. Bylo to vlastně víc, než co pan Lee očekával, ale naneštěstí to bylo k ničemu.

I když byla jejich prohlášení a laskavá slova namíření na Brumbála a Ministerstvo příjemným překvapením a změnou oproti tomu, co se dělo naposledy, když Voldemort šířil teror, Lee věděl, že MSK nic víc neudělá – ne dokud nebude v ohrožení více národů či nebude v sázce zákoník o utajení.

Na to se pan Lee ušklíbl. I přesto, co politici tvrdili, aby přesvědčili veřejnost a je samé, že není existence magie v nebezpečí odhalení mudlovským světem, mezinárodní zákoník o utajení opravdu v ohrožení byl. A navzdory všem snahám (včetně jeho samého a Brumbála), aby přesvědčili většinu MSK, že Voldemort není hrozbou jen pro Británii, ale pro samotnou existenci magického světa, zůstalo jejich volání nevyslyšeno.

Ach, členové přikyvovali při těch znepokojivých slovech a věnovali obětem v Británii chápavé komentáře a slova soucítění, ale nic víc. Očividně pro ně bylo to málo, co učinili (že souhlasili, že je Voldemort vážně zlý člověk), dostatečné.

Pan Lee si povzdechl. Kdokoliv mohl říct, že bylo jeho jednání zlé, a celý dlouhý den ho za to odsuzovat, ale to nikdy útočníka nezastaví od pokračování. Nezachrání to žádné životy. Ačkoliv bylo uznání, že je to špatné, prvním krokem, nemělo by to u toho i skončit. Další kroky musí následovat, jako závazek a ochota užít nezbytnou sílu – a u Voldemorta byla síla nezbytností.

Pan Lee měl své zdroje a odmítal se otočit zády k tomu jednomu, komu on a tolik ostatních dlužili svou neutuchající oddanost – k Harrymu Potterovi.

To proto teď pozvedal plnicí pero a přikládal ho na horní část papíru. Aby kontaktoval své spojence. Aby varoval svou rodinu.

Hodlal poskytnout bezvýhradnou pomoc.

Protože čas, kdy bylo možno sedět se založenýma rukama, už pominul.

ooOoo

Severus zavřel oči, když si sedl a zakroužil sklenicí s uklidňujícím lektvarem.

Bylo 1. září, dvě hodiny ráno.

Voldemort se ze svých zranění už zcela zotavil, ale přesto nyní trpěl „neznámou" nemocí. Severus samozřejmě věděl, že to byla infekce způsobená nečistotami zanesenými do mužova těla, ale nehodlal se o tom zmiňovat. Ne, lhal tomu monstru do tváře, prohlašoval, že si příčinou není jistý, ale že předpokládá, že do toho mohla být zaangažována předchozí léčebná péče (zajištěná Bellatrix).

Opustil jeho pokoj se slibem, že se na to podívá hlouběji, zatímco se nutil, aby pohřbil každou stopu emoce, když slyšel, jak za ním Bellatrix fňuká.

K tomuto setkání došlo předminulou noc, ale nebylo to to, co ho v současné době trápilo.

Cítil, že se něco blíží. Voldemort měl něco v plánu. Něco strašného.

Právě se vrátil z Yaxley Manoru poté, co se pokusil „pomoci" Temnému pánovi, aby zjistil příčinu jeho nemoci.

Během jeho návštěvy byl Voldemort i přes horečku a neustálé nepohodlí zvláštně soustředěný. Když pak sesílal diagnostická kouzla, cítil, jak Voldemortova magie pulzuje očekáváním, a Severus ze zkušenosti věděl, že to nebylo dobré znamení.

„Severusi," sykl Voldemort.

„Ano, můj pane?" zeptal se Severus poté, co se otočil, aby mu připravil lektvar proti bolesti.

„Magie dětí je přirozeně neutrální a velmi přizpůsobivá. To proto byly za dávných časů prováděny jisté… rituály. Myslím, že je načase, aby byla taková moc opět užívána, nemyslíš?"

„Vy, můj pane, máte prostředky dělat všechno, co si jen přejete a ještě víc. Je mi ctí, že toho mohu být svědkem," odpověděl Severus hladce.

Voldemort se usmál.

Severus zavřel oči. Důsledky Voldemortových slov mu způsobovaly křeče břicha. Ať už Temný pán plánoval cokoliv, už teď měl přístup k velkému množství dětí – dětí, které byly podle jeho názoru postradatelné.

A co bylo ještě horší – Severus nevěděl, kde ty děti drží.

Severus svou ruku znehybnil, tekutina ve sklenici vystříkla přes okraj, zatímco se v duchu zavázal k tomu, co hodlá udělat.

ooOoo

Poslední týdny prázdnin utekly rychle a Harry mohl sotva věřit tomu, že už se nachází ve vlaku.

Flamelovi dodrželi svůj slib a uspořádali Harrymu soukromou narozeninovou oslavu jen pro ně tři. Byla lepší, než cokoliv, co Harry čekal a ne proto, že by byla úžasná a velká. Byla tichá a osobní, byla to chvíle, kterou bude Harry opatrovat s láskou po zbytek svého života. Nikdy dřív se necítil někým tak opečovávaný a milovaný. Přemítal nad tím, jestli tohle znamenalo být součástí rodiny.

Několikrát mu také napsal Sirius Black, a i když Harry odpověděl, upřímně netušil, co tomu muži říct. Zdál se milý a upřímný, ale navázat s ním kontakt… to byla výzva. Harryho prostě famfrpál nezajímal. Jistě, byla to bezvadná hra a zápasy sledoval rád, ale úroveň čiré posedlosti, jakou viděl u Siriuse, ta byla prostě nad jeho chápání. Také dokázal podle mužových odpovědí říct, že má Sirius problém s jeho „koníčky" – a to ani nezmiňoval, že nikdy nezavedl řeč na profesora Snapea. Takže se na obou stranách nacházely rozdílnosti a on dumal nad tím, jestli se to někdy zlepší.

Co se týkalo pohlcovací krychle, Harry a Nicholas pro ni našli dobré upotřebení – stabilizovali díky ní jeho moc a zlepšili celkovou kontrolu kouzlení, tedy poté, co Perenella dobrosrdečně zkritizovala manželovu metodu učení a Harryho metodu soustředění. Což nakonec způsobilo, že ho Perenella poslední dva týdny léta učila souboje, což si Harry nesmírně užíval. Mezitím mu Nicholas slíbil, že ho začne o dalších prázdninách učit alchymii.

Harry se už nemohl dočkat a zjistil, že začíná o tom místě smýšlet jako o svém druhém domově mimo Bradavice.

„Ahoj, Harry," zvolal Neville, který vstoupil do kupé v doprovodu blonďaté dívky.

„Ahoj," odpověděl Harry, než tázavě pohlédl na tu blondýnku.

Její jednolitý černý hábit indikoval, že nastupovala do prvního ročníku, a díky jejímu zasněnému výrazu se zdála ještě ztracenější, než jak se sám cítil, když loni vstupoval do kouzelnického světa.

„Och, tohle je Lenka Láskorádová," představil ji Neville. „Zdá se trochu…" Zarazil se, nebyl si jistý, jak dokončit větu, aniž by dívku případně urazil.

„Ahoj, Harry Pottere. Neville byl tak laskavý a vzal mě pryč od minisických baculek. Ty se shromažďují na drahách kouzelných vlaků a dokážou tě vcucnout, víš," pronesla prostě.

„Er, ahoj. Klidně si sedni. Mám dost sladkého pro nás pro všechny," vyjádřil se Harry a riskoval to-jako-vážně? pohled na Nevilla.

Neville pokrčil rameny a vzal si nabízenou čokoládovou žabku, zatímco se Lenka usadila vedle něj.

O chvíli později dorazili Draco, Vince a Greg.

„Ahoj, Draco," pozdravil Harry a nabídl jim další sladké.

„Ahoj," odpověděl Draco a plácnul sebou vedle něj, zatímco Greg se usadil z druhé strany a Vince obsadil volné místo po Nevillově boku.

Na Lenku se sotva podívali. Ale zdálo se, že jí to nevadí.

„Měl ses v létě dobře?" zeptal se Draco, když si ukousl.

„Skvěle," podotkl Harry upřímně. „Nejlíp, co jsem kdy zažil."

Zdálo se, že je tím Draco překvapený. „Takže´s neměl se svými příbuznými žádné problémy?"

„Och, už s nimi nebydlím," odvětil Harry a uvědomil si, že jen velmi málo lidí ví, že ho umístili k novým opatrovníkům. „Bydlím teď někde jinde, ale nemůžu vám říct kde nebo s kým, pardon."

Draco a ostatní zamrkali – kromě Nevilla, který se to dozvěděl na jejich oslavě.

„No, to je dobře. Jsou alespoň kouzelníci, že ano? Jsou milí?" zajímal se Draco.

„Och, rozhodně to jsou kouzelníci a jsou moc milí. Víš, myslím… no, myslím, že by možná chtěli, abych s nimi bydlel natrvalo," nadhodil Harry vesele.

„Tak to je skvělé, Harry," zvolal Nevilla.

„Jsem rád, že přišel Brumbál k rozumu a poslal tě na lepší místo," přidal se Draco a pevně kývl.

Harry usoudil, že se nebude zmiňovat o skutečnosti, že ho unesli, odtáhli k Voldemortovi, že ho napadl vlkodlak a že proto ho umístili k novým opatrovníkům. Byl spokojený, že se ten incident do veřejného povědomí nedostal a už to vlastně ani nebylo důležité. Tolik se od té doby událo.

Poté začali nezávazně konverzovat a představili Dracovi a ostatním Lenku. Nemluvili o Voldemortovi ani ničem byť vzdáleně tak závažném. Namísto toho se spokojili s tím, že žertovali o tom, co dělali během léta a na co se těší v nadcházejícím školním roce. A než to zpozorovali, vlak začal zpomalovat a nastal čas vystoupit.

Hagrid k sobě, jako předchozí rok, svolával prvňáčky a prefekti shromažďovali zbytek studentů, aby je odvedli ke kočárům.

Harry a Neville zůstali spolu, zatímco Draco, Vince a Greg se připojili ke zbylým zmijozelským. Avšak k Harrymu a Nevillovi se brzy přidaly Susan a Hannah.

„Tudy," zvolal zrzavý kluk, nebelvírský prefekt, a zavedl je na cestu, kde na ně čekaly kočáry.

„Co jsou zač?" zeptal se Harry najednou, zíraje na tvory stojící před kočáry, zatímco Coral vystrkovala hlavičku, aby na ně viděla.

„Kdo?" zajímala se Susan.

„Ti divní seschlí koně před kočáry," odpověděl Harry a ukázal na ně. „Neříkej mi, že je nevidíš."

*Já je vidím, Harry,* ujistila ho Coral.

„Já nevidím nic," podotkla Hannah, když dorazili Ernie a pár dalších z Mrzimoru.

„Já je vidím, Harry," pronesl Neville, „ale nevím, co jsou zač."

„Co vidíš?" zajímal se Ermie a rozhlédl se v naději, že zachytí, o čem to mluví.

„Vy je, lidi, nevidíte?" ujišťoval se Harry zmateně.

Lidé kolem se zastavovali a způsobovali malou dopravní zácpu, dokonce takovou, že k nim zamířil i prefekt.

„O co tu jde?"

Byl to opět ten zrzavý kluk z Nebelvíru. Harrymu se vybavilo, že se jmenoval Percy – asi?

„Co táhne ty kočáry?" zeptal se Harry, teď už lehce podrážděně.

Percy popleteně pozvedl obočí. „Kočáry nic netáhne. Podle toho, co vím, jsou začarované, aby se hýbaly samy."

„Ne, je tam ten divný kůň s netopýřími křídly," oponoval Neville a stoupl si dopředu. „Stojí před kočárem."

„No, nevím, jak ti to říct…" začal, jen aby byl zastaven, když dorazili další prefekti – chlapec z Mrzimoru a dívka z Havraspáru.

„Děje se něco?" zeptal se mrzimorský prefekt.

„Tihle dva tvrdí, že kočáry táhnou nějaká zvířata," objasnil situaci Percy.

Mrzimor si povzdechl a havraspárka pohlédla na Harryho a Nevilla s lítostí.

„Och, vy chudáčci, vidíte takové tvory ve vašem věku!" zvolala havraspárka. „Ačkoliv, když vezmu do úvahy…" pokračovala a pohlédla na Harryho čelo. Naštěstí byla dostatečně bystrá, aby tu větu nedokončila.

„Cože?" hlesl Percy zaraženě, ale byl ignorován.

„Říká se jim testrálové. Mohou je vidět jen lidé, kteří byli svědky něčí smrti," vysvětlil ten mrzimor.

„Ty je vidíš?" zeptal se Neville.

„Ne, neviděl jsem nikoho zemřít, ale vím, že jsou testrálové skuteční. Do jednoho jsem ve třetím ročníku vrazil. Naštěstí tam byl někdo, kdo je viděl, a vysvětlil mi, čeho jsem se to dotkl. Jsou to něžná stvoření, jen se jich všichni bojí kvůli té… věci se smrtí."

Harry pomalu přikývl. „Díky, že jsi nám řekl, co jsou zač."

„Bez problému. A teď se pojďme dostat do hradu, než začnou večeřet bez nás," popohnal je.

Když Harry vystoupal do kočáru, pohlédl z okna a zadíval se na hrad. Neville se usadil vedle něj, zatímco Justin, Ernie, Hannah a Susan následovali po nich.

„Kdo další je asi může vidět, co myslíte?" zajímala se Susan, díky čemuž začali Hannah a ostatní spekulovat.

„Jestli vám nevadí, že se ptám…" začal Ernie s pohledem upřeným na Harryho a Nevilla, jakmile se kočár dal do pohybu. „Koho jste to, kluci… viděli…?"

„Mého dědu," odpověděl Neville tiše.

Harry dál hleděl z okna a uvažoval, jestli o tom má vůbec začínat. Věděl, koho viděl zemřít. Šedohřbeta.

Cítil, že se na něj ostatní dívají a čekají na jeho odpověď. Zavřel oči.

„To je dobrý, Harry. Nemusíš to říkat," podotkla Susan.

Ernie zbledl, protože si najednou uvědomil, že ten, koho Harry viděl zemřít, musela být jeho maminka. „Promiň, Harry, neměl jsem se ptát. Bylo to ode mě hloupý."

„Nebyla to moje mamka," zamumlal Harry, protože neměl žaludek na to, aby si něco takového mysleli. „Byl to… někdo jiný."

Což si samozřejmě získalo jejich plnou pozornost a jejich předchozí váhavost byla ta tam.

„Kdo?" vydechla Hannah.

Harry polkl, věděl, že teď musí něco dodat. „Nemůžu vám to říct, ale věřte mi, když řeknu, že to není nikdo, kdo by vám chyběl," sdělil jim Harry. „S nikým o tom nemluvte. Stalo se to v létě. Brumbál a Ministerstvo o tom vědí, ale nechci, aby se to objevilo v tisku. A mimoto – s Voldemortem toho už mají do zpráv i tak dost."

„Samozřejmě, Harry. Slibujeme," ujistil ho Ernie.