To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, Czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

A/N: Brumbál a jeho porozumění hadímu jazyku – V jednom rozhovoru JKR uvedla: „Brumbál rozuměl jazyku jezerních lidí, hudrovštině a hadímu jazyku. Ten muž byl brilantní." Vycházím tedy z toho, že je možné se naučit – porozumět – hadímu jazyku, ale naučit se jím mluvit možné není nebo je to daleko, daleko těžší.

Kapitola 27 – Pravé barvy

Severus sledoval, jak vešly první ročníky. Očima klouzal po jejich tvářích, z nichž některé znal velmi dobře.

Ginny Weasleyová byla první, na kterou se bezděčně zaměřil. Stala se v potterovském odboji nelítostnou bojovnicí. Prakticky byla světlou verzí Bellatrix Lestrangeové. Bohužel ji ale Bellatrix o devět měsíců přežila. Ginny tehdy zabil Avery, když bránila chráněné útočiště před Smrtijedy.

Severus odvrátil zrak - nemohl si dovolit myslet na to, jak našli jejich těla. Očima spočinul na Lence Láskorádové, která zasněně hleděla ke stropu, zatímco se všichni trousili do přední části Síně. Ta byla stále ještě naživu, co si pamatoval, než Harry aktivoval runovou síť, jež ho poslala zpět. Doprovázela lidi přecházející nepřátelskou linii na bezpečnější místo a primárně se zaměřovala na přemisťování dětí (tou dobou to byli převážně sirotci). To byla její přednost. Nebyla nijak mocnou bojovnicí, ale její síla byla častokrát daleko užitečnější, zejména když se okolnosti zhoršily.

Používala iluze a zaváděla nepřátele špatným směrem. Severus by přísahal, že kdyby měla zvěromágskou podobu, byla by jí liška.

Pak zvolna, spokojeně vydechl, věda, že i přese všechno zůstane v budoucnosti minimálně jedna osoba, jejímž primárním cílem bude zachování další generace. Bez ohledu na to, co se stane.

Pak se pohledem zastavil, ať už z jakéhokoliv důvodu, na malém chlapci stojícím vedle ní. Na Colinu Creeveym.

Zatnul čelist, zneklidnilo ho zjištění, že tento Creevey nebyl Creevey, kterého znal – otravný a akční. Nejprve si všiml, že mu chyběl jeho fotoaparát, a pak to byl ten jeho osamocený výraz namísto užaslého, který chlapec ukazoval na odiv prakticky celý svůj první rok v Bradavicích, když tady byl minule. Tohle se Colinovi prostě nepodobalo, ale pak to Severusovi došlo – Dennis Creevey, jeho mladší bratr, byl jedním z devíti dětí, které unesli.

Severus sevřel ruku do pěsti, jak se snažil, aby ho nepohltil záchvat nevolnosti, který se mu náhle začal zračit na tváři.

Co ten chlapec asi právě teď zažívá? Bylo to, jak se Severus obával? Byl obklopen vlkodlaky – a možná nyní už dokonce jedním z nich?

Náhle ho z jeho skličujících myšlenek vytrhla McGonagallová, když vyvolala první jméno.

Zařazování proběhlo stejně jako minule, dokonce i u Colina Creeveyho, ačkoliv Ginny sklesle hleděla k mrzimorskému stolu. Severus zavrtěl hlavou. Doufal, že to její pobláznění pomine rychleji než posledně.

Ignoroval začátek každoročního projevu a zamyslel se nad tím, jak se tento den odehrál tehdy. Musel přiznat, že tentokrát to šlo daleko plynuleji. Posledně Harry a Ron zmeškali zařazování a skončili bojem o holý život s vrbou mlátičkou. Severus by si opravdu přál, aby ten strom už porazili, ale tehdy ho zasadili výhradně proto, aby uchránili Remusovo tajemství a jedinou chodbu do Chroptící chýše, kde se mohl cítit v bezpečí a přeměnit se mimo zástupy studentů. Nebo to alespoň bylo prvotním cílem.

Severus zavrtěl hlavou a moudře toto téma opustil. Už na tom nezáleželo, stalo se to už před strašně dávnou dobou.

„Profesor Binns po staletích oddaného učení rezignoval na své místo. Bude však nabízet soukromé vyučovací hodiny v knihovně, pokud by měl někdo zájem," oznámil Brumbál.

Na to se mnoho dětí zahihňalo a stejně tak byly slyšet sarkastické poznámky. Severus jim to vůbec neměl za zlé.

„Ale teď mi dovolte, abych vám představil vaši novou učitelku Dějin čar a kouzel," pokračoval Brumbál a otočil se k ženě sedící po Filiusově boku. „Profesorku Cattermolovou."

Nastal zdvořilý potlesk, ačkoliv Severus se do toho musel nutit.

Mary Cattermolová. Mudlorozená čarodějka, která jen sotva dokázala utéct se svými dětmi do Itálie. Mary a její tři děti to zvládly jen díky Lence. Jejího manžela, Reginalda Cattermola, ovšem zabili na nově vytvořených hranicích, když se za nimi snažil dostat.

Severus se už smířil se skutečností, že měl vynaložit více úsilí, aby se dostavil na schůzi učitelského sboru na začátku tohoto roku, protože pak by nebyl tahle překvapený. Jenže když Voldemort zavolá…

No, mohl jen doufat, že bude budoucnost paní Cattermolové tentokrát jasnější, než jaká u ní byla v původní časové linii.

ooOoo

Harry a jeho spolužáci rychle najeli na obvyklou školní rutinu, třebaže Harry hned prvního rána obdržel velmi zajímavý dopis. Protože ovšem důvěřoval třídícím schopnostem domácích skřítků, a to ani nezmiňoval skutečnost, že jeho příchozí poštu osobně kontroloval ještě i Dobby, odepjal dopis z nožky sovy bez obav.

Pro pana H. J. Pottera

Od pana Q. V. Leea

Zaujal ho a lehce zmátl úřední způsob zápisu jeho jména, ale pokračoval a začetl se do dopisu.

Vážený pane H. J. Pottere,

nepíšu Vám jako zástupce Vietnamské republiky nebo jako člen Mezinárodního sdružení kouzelníků, nýbrž jako muž, který je vám vděčný a vidí, že nastal čas, aby vám oplatil to, co jste pro něj učinil.

Dostalo se do mé pozornosti, že možná budete potřebovat pomoc s odpadlickými vlkodlaky a Temným pánem. Je neštěstím, že lidé jako Vy často získají takové houževnaté protivníky, ale buďte, prosím, ujištěn, že máte rovněž mocné spojence – možná i více, než si uvědomujete.

Nemohu zastávat žádnou politickou funkci, a proto nemohu ani mluvit za svou zemi a přihlásit ji k odpovědnosti za jakoukoliv válečnou stranu, avšak mohu jednat jako čaroděj oddaný pomoci tomu, komu jsem zavázán. Mezinárodní zákoník se mě v takovém případě nedotýká, a protože Vaše skutky ovlivnily více lidí než jen mě, jakmile moje jednání uzří světlo světa, jsem přesvědčen, že ostatní rovněž povstanou a přijdou na pomoc, pokud byste ji potřeboval.

Co se týká konkrétní pomoci, na kterou odkazuji, jedná se o veřejnou podporu a informace. Chápu, že většina z toho může být víc, než co dokážete zpracovat, ale Vy si bez ohledu na svůj věk zasloužíte mou podporu a já se k Vám odmítám otáčet zády.

Prosím, kontaktujte mne, pokud budete cokoliv potřebovat. Budu se snažit Vám poskytnout pomoc.

S neutuchající věrností

Quan V. Lee

Harry se na pana Leea samozřejmě pamatoval. Byl tím posledním, kterého vyléčil z lykantropie na setkání MSK během zimních prázdnin. A tudíž vzal dopis k profesoru Snapeovi a požádal ho o radu.

Profesora Snapea ten dopis zřejmě překvapil, ale i potěšil, a tak Harrymu doporučil, aby se nebál pana Leea o cokoliv požádat. Pan Lee mu, stejně jako Malfoyovi, dlužil svůj život a ignorovat takovou podporu by bylo urážkou. Mimoto to byla příležitost, která by se neměla promarnit.

Harry souhlasil a ještě ten večer panu Leeovi odepsal. Poděkoval mu za nabízenou pomoc a zeptal se ho, co přesně ty „informace" a „veřejná podpora" znamenají. Pan Lee mu odpověděl hned následujícího dne, kde uvedl, že vlastní rozsáhlou knihovnu vzácných kouzelnických knih stejně jako mnoho kontaktů po celém magickém světě, což mu poskytuje širokou škálu užitečných informací. A co se veřejné podpory týkalo, sdělil mu, že pokud dostane příležitost a Harry to schválí, pak poskytne prohlášení, která podpoří pozitivní obraz Harryho na veřejnosti – protože taková věc může být během konfliktů rovněž mocným nástrojem.

Samozřejmě, že Harrymu z odpovědi pana Leea šla hlava trochu kolem, a tak se znovu ocitl u profesora Snapea, aby se ho vyptal, co to všechno ve skutečnosti znamená. Profesor to shrnul tak, že mu pan Lee nabízí jistý druh spolupráce na veřejnosti a že by bylo vzhledem k Leeově hodnosti moudré ji přijmout. Harry tak rychle učinil a pan Lee na něj byl pyšný.

Harryho páteční lekce s profesorkou Sproutovou pokračovaly, stejně jako jeho víkendy, kdy vypomáhal na ošetřovně.

Používal občas při výuce s profesorkou Sproutovou pohlcovací krychli, ale kde doopravdy viděl pokrok, to byl hadí jazyk. Cítil, že je jistě mocnější než předtím, okamžitě reagoval na jeho úmysly, dokonce tak moc, že se občas přistihl, že léčí pacienty, aniž by hadím jazykem promluvil nahlas.

Coral tvrdila, že to bylo proto, kolik se toho naučil, když byl ještě ten jeho blok plně na svém místě, a teď, když se ho ze čtvrtiny zbavil, bylo pro něj léčení snazší než dřív. Harry nemohl než souhlasit s jejím úsudkem, protože dával smysl. Ale bez ohledu na příčinu měl pocit, že nastala doba, kdy konečně začíná vidět i ochrannou stránku hadího jazyka.

ooOoo

Následující týdny byly hektické, ale ne více než jiné v průběhu školního roku, nebo minimálně pro většinu lidí v Bradavicích.

Profesorka Cattermolová byla dobrá učitelka, no, v porovnání s Binnsem byla mimořádná, ale to nebylo žádným překvapením. Zabývala se i dalšími záležitostmi než jen skřety a rovněž se skutečně snažila naučit jména studentů, které učila. Takže k ní studenti celkově neměli žádné výhrady. Harry zjistil, že ji přirovnává ke své učitelce z mateřské školky, protože ta k nim mluvila také tak tiše a jednoduše.

Ostatní hodiny probíhaly dost podobně jako předchozí rok. Profesor Lupin, který zůstal jako učitel Obrany proti černé magii, jim začal představovat zajímavější kouzla a kletby. Harry si je rád procvičoval na pohlcovací krychli, kterou jeden týden ukázal Nevillovi, Justinovi, Erniemu, Dracovi, Vincovi a Gregovi. Všichni si to s ní jednou vyzkoušeli, ale Neville byl jediný, komu i dál přišla zajímavá – částečně proto, že mu krychle ukázala, že seslal kouzlo trochu slabě.

Mimo hodiny si Harry dál dopisoval s Blackem. Zůstali od sebe sice hodně vzdálení, ale už se začali lépe poznávat, a Harry by řekl, že ho Sirius opravdu poznat chtěl. Harry si jen přál, aby to nevyžadovalo tolik úsilí – od obou. Mimoto si Sirius před nedávnem začal hledat práci. Poradili mu to jeho léčitelé, protože mu to prý poskytne zdání normálnosti a dodá mu to dojem, že zase „začal žít". Tahle novinka mezi nimi pootevřela dveře o něco víc, zejména proto, že byl Harry zvědavý na jeho život před Azkabanem – hlavně na jeho působení coby bystrozora. Naneštěstí se teď Sirius neoblomně vyhýbal Ministerstvu. Nechtěl pracovat nikde poblíž a už vůbec ne pro ně. Harry mu to nevyčítal, ale Siriusovi kvůli tomu zůstávalo méně pracovních příležitostí.

Snad se mu něco brzy naskytne.

Pan Lee také udržoval s Harrym kontakt a zhruba každý týden mu posílal krátké zprávy, zejména, aby byl informovaný o věcech, které by ho mohly znepokojit. Jedním z příkladů byl i vývoj vakcíny proti lykantropii. Začátkem října se léčba přes MSK rozšířila po celém světě. Měl k ní nyní přístup každý národ a pár dobrovolníků dávalo pokyny jednotlivým nemocnicím ohledně provádění očkování. Tyhle novinky byly samozřejmě dostatečně závažné, ale co bylo ještě závažnější, to bylo množství národů, které Harryho doporučily na Merlinův řád první třídy, stejně jako Severuse Snapea.

Pan Lee se snažil mírnit jeho emoce prohlášením, že už bylo na čase (jeho národ to doporučení učinil už před měsícem). Také dodal, že si je jistý, že Harry ocenění obdrží během měsíce. A měl pravdu.

Poněvadž ovšem právě probíhal semestr, Harry bude muset na ceremoniál počkat až do školních prázdnin. Což však Denního věštce nikterak nezastavilo, aby novinky nepřestal všude rozhlašovat a otiskovat je v tučném písmu a zvýrazněných článcích. Jedinou dobrou věcí bylo, že neměli k dispozici žádnou Harryho současnou fotku.

Harry se vypořádával s náhlým přívalem slávy celkem dobře, ačkoliv to možná bylo i díky Dracovi a ostatním, kteří odrazovali lidi (alespoň ty blízké jejich věku) od přílišného tlachání, když se nacházel poblíž.

„Je to vážně velký počin, Harry," sdělil mu Cedric.

Právě se nacházeli ve společenské místnosti, kde pracovali na svých domácích úkolech z Přeměňování.

„Já vím, ale proč mě lidi prostě nemůžou nechat na pokoji?" povzdechl si Harry.

„Harry, jsi nejmladší příjemce Merlinova řádu vůbec a ještě k tomu první třídy. Vím, že je to otravné, ale koukni se na to pohledem těch lidí. Před nimi stojí čaroděj z druhého ročníku, který – navzdory své tajemné minulosti – dokáže používat hadí jazyk, aby uzdravoval život-ohrožující zranění a dokonce léčil lykantropii. A nejen to, ten chlapec ještě obdrží Merlinův řád, aniž by se o to prosil. Pro všechno na světě, Harry, kdokoliv jiný by žádal – sakra, požadoval – aby dostal za léčbu nemoci stovek lidí, která byla dříve nevyléčitelná a doživotní, zaplaceno. Ale tobě nikdy nepřišlo na mysl, že bys měl dostat peníze nebo nějaké ocenění, že ne?" zeptal se Cedric a pobaveně zavrtěl hlavou.

Harry si znovu povzdechl. „Prostě o tom takhle nepřemýšlím. Ani nevím proč."

„Jen nesuď lidi za jejich fascinaci tebou tak příkře. Ať se ti to líbí nebo ne, jsi neobvyklý a působivý člověk," pronesl Cedric.

Což Harryho pocitům ohledně tohoto tématu trochu ulevilo.

ooOoo

Severus neměl dobrý týden.

Kvůli novinkám ohledně jeho a Harryho Merlinova řádu byl trochu ve srabu – nebo si byl alespoň jistý, že v něm brzy bude.

Obecně se nevědělo, že byl za výrobu vakcíny odpovědný. Vlastně to věděla jen madam Pomfreyová a hrstka léčitelů z Ministerstva (tedy kromě ostatních profesorů z Bradavic). A Severus se předtím počítal za šťastlivce, že byly novinky o samotné vakcíně důležitější než totožnost jejích výrobců – tedy jeho.

Nuže, teď byla jeho anonymita ta tam.

Pohlédl na hodiny a nedokázal si pomoci, aby se nezděsil. Nastal čas doručit Voldemortovi jeho lektvary.

Zamířil k pokoji Temného pána na Yaxley Manoru a zkušeně se vyhýbal blízkosti všech vlkodlaků, kteří – podle jejich pohledů – nebyli příjemcem nového Merlinova řádu nikterak ohromení, ani z něj nebyli šťastní.

Protáhl se kolem Yaxleyho, který mu věnoval pobavený úšklebek, a pak zmizel v komnatách Temného pána.

„Ach, Severusi," vydechl Voldemort.

Na obočí se mu tvořil pot a tváře měl bledé – bledší než byla jeho přirozená barva. Avšak už seděl v křesle a neležel v posteli.

„Můj pane," oslovil ho Severus s úklonou. „Domnívám se, že jsem učinil průlom ve svém výzkumu, ale obávám se, že jsem léčbu ještě nenalezl."

Voldemort ho vyzval, aby přišel blíž, zatímco od sebe odehnal Bellatrix.

Severus na ni pohlédl a zjistil, že má potíže, aby udržela své ruce v klidu a že sebou její pravé rameno cuká.

Následky dlouhotrvajícího vystavení Cruciatu.

Voldemort si na ní stále vylíval svůj hněv, protože věřil, že byla odpovědná za jeho chorobu.

Severus se sotva donutil spolknout své zvrácené potěšení z pohledu na ni, než se znovu zaměřil na Voldemorta.

„Tento lektvar zaručí, aby se vaše nemoc dále nevyvíjela, a tento by měl snížit horečku a další nepohodlí," informoval ho Severus, částečně lživě, když tak před ním klečel.

První lektvar totiž nezaručí, aby se nemoc dále nevyvíjela – ale bude se to tak jevit, protože uleví příznakům, zatímco dovolí bakteriím, aby se dál množily a nehlídaně se šířily. Severus doufal, že se to Voldemort dozví, až už bude příliš pozdě.

Nebyl si jistý, zda toho šílence tato nemoc nakonec zabije, ale byl spokojený, že postoupí alespoň tak daleko, aby nadobro poškodila jeho tělo a se štěstím i magii, protože následky byly vidět už teď.

Voldemortova magie, třebaže mocná, se začínala vzpírat, aby infekci udržela v patřičných mezích. Jeho pokožka byla tam, kde vstoupila kulka a kde překrývala zaléčená žebra, příliš tenká a jen lehce zabarvená.

Voldemort Snapeovi pokynul, aby odložil lahvičky na noční stolek, zatímco se na křesle posadil trochu více zpříma.

„Severusi, pověz mi, pokud bych do sebe vstřebal neutrální magii, budou na to mít tyto lektvary nějaký vliv?" zeptal se hedvábně.

„Nejsem si jist, můj pane. Musel bych vědět o zdroji této neutrální magie víc. O tom, jak rychle bude vstřebaná a jak moc bude zúčastněná," odpověděl hbitě.

Voldemort se usmál, kůže na hubené tváři se mu pevně napjala.

„Mám pro obohacení své moci již velmi brzy v úmyslu použít těch devět dětí. Tato infuze by měla také odstranit tuto… nemoc," poučil ho a věnoval Bellatrix pohled, kvůli kterému se začala chvět ještě víc.

„Takže máte v plánu uskutečnit rituál, můj pane?" zajímal se Severus a vložil do toho tolik úžasu, na kolik měl jen žaludek.

„Ano. O tomto Halloweenu, nejmagičtější noci ze všech nocí," potvrdil hrdě a ušklíbl se.

„Hmm," reagoval Severus, zatímco přemýšlel nad svou odpovědí. Rozhodl se, že bude upřímný. Netušil, nakolik Voldemort už pátral sám a nemohl riskovat, že by se zmýlil. „Lektvary by neměly nic ovlivnit, pokud vstřebáte magii každého dítěte zvlášť."

„Chápu. Dobře tedy, ten rituál si to stejně vyžaduje. Pošlu pro tebe, až tě budu potřebovat."

Severus mu věnoval drobný, souhlasný úsměv. „Těším se na vaše zavolání."

„Více než na svůj Merlinův řád?" otázal se Voldemort po krátké pauze.

Severus se napřímil, jen sotva dokázal zakrýt svůj náhlý nepokoj.

„Můj pane, já…"

Voldemort jej přerušil tím, že se postavil a vztyčil se nad ním. Severus zůstal na kolenou, jen k němu vzhlédl.

„Severusi, můj služebníku, ty mi nic vysvětlovat nemusíš. Jsi velmi mazaný, možná ještě víc než ostatní zmijozelští s výjimkou mě. Získal jsi velmi výhodnou pozici a více vlivu než kterýkoliv z mých následovníků – koneckonců i Ministerstvo tě označilo za hrdinu. Co víc mohu žádat? Až budeme připraveni na útok, dokážeme zasáhnout do samotného srdce Ministerstva a kouzelnického světa."

Severus poklesl ještě víc, prakticky položil čelo na zem.

„Vaše uznání je vše, co hledám, můj pane," sdělil mu a uklidnil své zběsile pádící srdce, než Voldemort ustoupil a propustil ho.

ooOoo

Severus opustil sídlo krátce poté, co narazil na Crabbea a mimovolně se mu zmínil, že se ještě potřebuje zastavit v Obrtlé uličce pro pár přísad a nemůže se tak zdržet a povídat si s ním.

Přemístil se do Obrtlé a ani neztrácel čas, aby zamířil k obchodu, kterému by se každý nejraději vyhnul – avšak brzy zvolnil svůj krok, když ucítil lehké brnění vzadu na krku.

Sledovali ho.

Neotočil se, protože to by bylo pošetilé. Namísto toho zabočil za roh a vešel do úzké uličky, u které věděl, že bude mít dobrou šanci, aby byla zcela opuštěná. Jakmile si přivolal hůlku do ruky, uslyšel svého pronásledovatele vkročit do uličky. Severus se zastavil, hůlku nechal ukrytou.

„Proč mě sleduješ?" otázal se, jeho postoj zůstal mezi stíny pevný.

V odpověď obdržel jen zavrčení, než se k němu přihnala vlna magie.

Severus kouzlo odklonil štítem, vyhnul se mu, otočil se a otřel se o nechutný odpadkový koš, než vypálil své vlastní kouzlo a pokusil se identifikovat svého útočníka.

Byl to jeden z vlkodlaků pod velením Ardolfa Lowella, který byl jedním ze dvou vlkodlaků v pozici poručíka.

„Potrestám tě za to, co jsi učinil!" zaprskal vlkodlak.

Severus odclonil další kouzlo, tentokrát betonovou deskou, která ležela v uličce na zemi, a rozhodnut tomu rychle učinit přítrž začal v duchu hbitě formovat plán, protože si uvědomil, že se tento problém může lehce stát jeho příležitostí.

Aniž by se držel zpátky, beze slova k němu přikročil.

Briskně vyslal tři kouzla. Jedním nechal vybouchnout nedalekou bednu se svinstvem, zatímco dalším překryl celý prostor temnotou. Třetí kouzlo zasáhlo svůj cíl. Severus se natáhl, prudce vlkodlaka popadl, zatímco se s ním otočil na patě.

Zmizeli s tlumeným prásknutím, protože bylo moudré, aby kvůli kolemjdoucím opustili tuhle oblast.

Prásk

Přemístili se do odlehlé chatrče hluboko v lese. Severus nechal omráčeného vlkodlaka bezodkladně padnout ke svým nohám, než si přivolal dvě židle a odlevitoval na jednu z nich mužovo tělo.

„Petrificus Totalus," zamumlal a umístil to kouzlo tak, aby fungovalo jen od mužových ramen po jeho nohy. „Takže teď se podíváme, co víš," procedil, vytáhl malou lahvičku a zaklonil vlkodlakovi hlavu.

Po třech kapkách lahvičku zazátkoval a vzbudil svého zajatce.

„Kam jste odvedli těch devět dětí, které byly v létě uneseny?" zeptal se přecházeje přímo k věci.

Vlkodlak mu se skelným pohledem odpověděl: „Tři z nich drží u Macnaira. Kde jsou ostatní, to netuším."

„Jak to, že to nevíš?"

„Každému z nás sdělili jen jedno místo, podle toho, které hlídáme."

Severus zdráhavě připustil, že ho to ohromilo. Dobrá strategie.

„Takže o dalších místech vědí ostatní vlkodlaci?"

„Ano."

„Kdo je zná všechna?"

„Kamalia Rendallová, Ardolf Lowell a Temný pán."

„Kolik těch míst je?"

„Tři. Rendallová nám řekla, že ty děti rozdělili do tří skupin."

„Bylo těch devět dětí už pokousáno a přeměněno na vlkodlaky?"

„Ano."

Severus zpevnil sevření své hůlky.

„Víš, co se stane na Halloween?"

„Ano."

„Co tedy?"

„Rituál."

„Jak se to bude týkat těch dětí?"

„Všechny budou přesunuty na jedno místo. Pak je předáme Temnému pánovi."

„Hodláte Temnému pánovi dovolit, aby zabil devět vlkodlačích dětí?" zeptal se Severus a jen sotva zdržel svůj hlas od zuřivosti.

„Ano."

„Proč?"

„Až získá Temný pán plnou moc, znovu nabudeme svého počtu. Těch devět bude nezbytnou obětí. Nebudou zapomenuty."

Severuse to tak znechutilo, že byl v pokušení otrávit to monstrum a být s ním hotov, ale přesto ještě potřeboval další informace.

„Kde se ten rituál uskuteční?"

„To nevím. Neřekli nám to, ale na Halloween se to dozvíme."

„V jakém stavu jsou děti v současné době? Jsou na tom fyzicky dobře?"

„Jsou v pořádku. Poskytujeme jim jídlo, šatstvo i přístřeší. Musejí být na rituál zdravé."

„Víš o tom rituálu ještě něco určitého?"

„Musí proběhnout v noci."

„Víš o něm ještě něco dalšího?"

„Ne."

„No dobře. Zapomeň."

ooOoo

„Cukrová vata," procedil Severus skrz zuby, díky čemuž se chrlič odsunul.

Vyšel až ke dveřím a pozvedl ruku, aby zaťukal, ale nebylo nutné, aby se tím zatěžoval.

„Klidně vejdi, Severusi," zvolal Albus.

Severus vstoupil a rychle si uvědomil, že ředitel není sám a že to vypadá, že se na svém stole pilně… vrtá v nějaké asi palec tlusté obdélníkové desce s párem pinzet připojených červeným drátem. Z druhé strany stolu ho pozoroval černoch s krátkými, pepřově zbarvenými vlasy.

Nejprve sice netušil, kdo ta osoba je nebo proč tady je, ale jakmile situaci vyhodnotil, napadlo ho, o koho by mohlo jít.

„Omlouvám se za vyrušení, pane řediteli. Mám přijít později?" zeptal se, pohotově zotaven z předchozího mírného překvapení.

„Ale kdepak, Severusi, už jsme dnes skoro hotovi," odpověděl Brumbál. „Toto je můj fyzioterapeut a řečový specialista, pan Lewis," pokračoval, stále ještě nahnutý nad deskou, přikládaje pinzety blíže k povrchu desky. „Pane Lewisi, toto je profesor Snape, bradavický mistr lektvarů."

„Dobrý den, pane profesore. Blahopřeji vám k Merlinově řádu," oslovil ho a postavil se, aby mu podal ruku.

Severus si s ním jen ze zdvořilosti potřásl. Ten muž koneckonců pomáhal panu řediteli.

„Děkuji vám," odpověděl prostě.

BZZZZ

Severus se okamžitě obrátil za zvukem, jen aby uviděl Brumbála, jak zírá na desku s naštvaným i pobaveným výrazem ve tváři a pinzetou v levačce. Severus zvolna došel až k desce, aby se lépe podíval na to, v čem se to tam ředitel vrtá a proč to vytváří takový rozčilující zvuk.

Na desce byl nakreslený jednoduchý obrázek člověka, který měl po celém těle vynechaná místa s obrysy orgánů nebo zdravotních obtíží, jako třeba křeč svalu nebo volná žebra.

„Nechávám ho pracovat na jemné motorice. A zjistil jsem, že tato hra, Operace, i když je určená dětem, je celkem užitečným nástrojem pro zlepšení svalové kontroly a koordinace. Je také daleko užitečnější než jiná cvičení pro jemnou motoriku," vysvětlil pan Lewis.

„Chápu," pronesl Severus a pozvedl obočí, když se Brumbál znovu pokusil zvednout tu paličatou legrační kostičku. Pohlédl vedle desky a zjistil, že se ředitel už snažil vyjmout motýlka, kbelík, vymknutý kotník a ohryzek.

„A-ha!" zvolal Brumbál triumfálně a zvedl pinzetou tu drobnou legrační umělohmotnou kůstku.

Operace byla úspěšná. Brumbál odložil hru a, věda, že se Severus nestavil jen tak na kus řeči, rychle poněkud zvážněl.

„Pane Lewisi, děkuji, že jste dnes přišel. Budu si zkoušet ta cvičení, která jste navrhoval. Uvidíme se další týden?"

„Ano, pane. Ve stejnou dobu," sdělil mu muž, sesbíral kousky hry a věnoval Severusovi pokývnutí, než zamířil ke krbu. Byl dost chytrý, aby věděl, kdy je čas odejít.

Jakmile pan Lewis zmizel, Albus Severusovi pokynul, aby se usadil do křesla, než si pravou rukou trochu promasíroval tu levou.

Severus usedl a chvilku si dával na čas, než přišel na to, odkud začít.

„Zjistil jsem, co má Temný pán v plánu," pronesl za okamžik.

Brumbál znehybněl. „Týká se to těch dětí, jak jsme se obávali?"

„Naneštěstí ano," odpověděl Severus, než mu zopakoval, co mu sdělil Voldemort a co se dozvěděl od toho nazlobeného vlkodlaka.

„Voldemort již tedy zajisté překročil hranici toho, čeho jsem si myslel, že je schopný," zašeptal Brumbál.

„Obávám se, že to může být ještě horší. Poslední slova, která mi adresoval… Domnívám se, že plánuje na Ministerstvu něco hrozného."

Albus přikývl. „Souhlasím s tebou, zejména vezmeme-li do úvahy, že byli on a jeho následovníci poslední dobou tak tiší. Avšak, přesto pochybuji, že zůstali neaktivní. Několik posledních týdnů jednal ministr… no, nedokážu to úplně jasně definovat, ale nebyl sám sebou. Nejsem si jistý, jestli se jedná o Imperius nebo ne, ale… něco se s ním rozhodně děje. Přemisťuje zaměstnance po různých odděleních a dokonce vytvořil i několik nových pozic. Dalším problémem je, že rovněž stanovil i novou první náměstkyni – dosti ohavnou ženskou, i když je mi tento popis zatěžko použít, která se jmenuje Dolores Umbridgeová."

Severus zaťal čelist.

„Ještě nemám v rukách žádné solidní důkazy, abych své znepokojení mohl přednést před Starostolcem, a přestože jsem se už se svými obavami zmínil madam Bonesové, bojím se, že nedokážu udělat nic, čím bych zastavil Kornéliova zvrácená rozhodnutí. Pro většinu je jeho jednání reakcí na Voldemorta a problém s vlkodlaky. Nebudou ho obviňovat, že dělá, co může, aby pomohl ochránit Ministerstvo a Británii."

„Pitomé ovce," podotkl Severus, nedokázal tomu zabránit.

Brumbál jeho slova nekomentoval, jen pokračoval.

„Uvědomím madam Bonesovou o tom, co víme, aby byla rychle schopná shromáždit bystrozory, až ji na Halloween zkontaktuji. Pochopí, že se dokonce i na jejím oddělení může pravděpodobně skrývat špeh, takže bude opatrná," vyjádřil se Brumbál.

„No dobře. Jakmile budu v tu noc znát polohu toho místa, dám vám vědět."

ooOoo

Následující dny se vlekly. Severus si skoro lámal hlavu nad tím, jestli se čas nezpomalil a on nebyl jediný, kdo si toho všiml. Během všech jídel odvracel zrak od nebelvírského stolu. Nechtěl o Dennisovi Creeveym přemýšlet více, než musel, nebo ho vídat, jak se v tichosti strachuje o svého zmizelého malého brášku.

Věděl, že si Draco povšiml jeho napjatosti, třebaže mnoho ostatních studentů zůstávalo netečných, sakra, dokonce i většina profesorů neměla ponětí, proč byl tak nervózní. Jenže on to Dracovi nemohl vysvětlovat, nedostal ani příležitost to zkusit. A tak s ním tedy komunikoval nejlépe, jak mohl, krátkými pohledy a nepatrnými přikývnutími, což mu, jak doufal, mělo dát vědět, že ano, něco se děje, ale ty a tvoje rodina zůstanete v bezpečí.

Nakonec nastal Halloween a oslava ve Velké síni byla stejně velkolepá jako každý rok v tuto magickou noc.

Jenže on neměl na jídlo žaludek a z těch plujících dýní nad stoly se mu obracel ještě víc.

Brzy ho povolá.

„Severusi?" oslovil ho Remus a pohlédl na něj se sotva zamaskovanými obavami.

„Ano?" protáhl Severus, než se k němu otočil - jak doufal - se znuděným výrazem.

„Stalo se…" začal Remus, než očividně změnil názor na to, co chtěl říct. „Stalo se něco s jídlem?"

Severus pozvedl obočí. „Ne. Jen nejsem nijak zvlášť hladový."

„To… chápu," odpověděl Remus, moudře rozhodnut, že to nechá být.

Severus mu byl vděčný, zejména když o chvíli později ucítil, jak ho pálí znamení.

Bylo načase.

Urovnal si přenášedlo přestrojené za hodinky, na rozloučenou kývl na Remuse a jeden nepatrný pohled věnoval Albusovi, než zamířil z Bradavic a za ochrany. Jakmile byl dostatečně daleko, přemístil se a dovolil svému znamení, aby ho dovedlo na místo určení.

ooOoo

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde se nachází, protože už uběhla spousta času od té doby, co stanul na pozemcích Augusta Rookwooda naposledy.

Jakmile se ujistil, že je sám, rychle vyčaroval Patronovo zaklínadlo a poslal zprávu Brumbálovi, ve které ho informoval o poloze setkání. Pokud se věci vyvinou, jak doufal, Brumbál s bystrozory dorazí do hodiny a tedy než se stane něco nešťastného.

Když skončil, překročil ochrany sídla a pak zamířil k zadní části domu, na místo, kam ho navádělo jeho znamení.

„Ach, Severusi, přesný jako vždy," oslovil ho Voldemort.

„Ano, můj pane," odpověděl s úklonou. „Váš čas je příliš drahocenný. Snažil jsem se, jak jsem nejlépe dokázal, abych jím neplýtval."

Voldemort se usmál, když k němu zamířil po holé zemi.

Severus si nejprve co nejpodrobněji prohlédl okolí, než před Temným pánem poklekl.

Po pravé straně měl nějaký druh omezovacího štítu. Smutně z toho vydedukoval, že byl určen dětem. Před ním a za Voldemortem se nacházela plocha, která byla prostá zcela všeho. Zem už předtím jemně zametli a zbavili vší špíny, a tak tam zbývala jen samotná zemina. Byly v ní vyryty metr široké kruhy, každý obklopen runovým prstencem se složitými symboly, které se od něj odkláněly a obtáčely ho. Spojovalo je několik lehce zakřivených run, které prstence zaplétaly do sebe. Byla to dvojitá runová síť s pojícím runovým kanálem a – podle toho, co Severus věděl o runách (což bylo hodně vzhledem k tomu, že Harrymu pomáhal stvořit runovou síť, kterou tehdy mladší muž aktivoval a poslal ho díky ní zpět) – viděl, že je určená pro to, aby se zmocnila života a přesměrovala energii.

To nevěstilo nic dobrého.

Po jeho levici stáli Smrtijedi a vlkodlaci a za ním se nacházelo sídlo. Smrtijedů moc přítomno nebylo, ačkoliv to bylo pochopitelné – Voldemort se nechtěl chlubit svým zraněním. A mnoho „volných" Smrtijedů bylo na Halloweenských oslavách, aby udržovalo zdání.

„Vstaň, můj věrný služebníku," nařídil mu Voldemort a kývl na jednoho vlkodlaka po svém boku.

Severus vstával právě, když z domu Kamalia Rendallová a Ardolf Lowell, vlkodlačí poručíci, přiváděli šest dětí a umísťovali je do omezovacího štítu. Otočil se na děti a pohlédl na ně, aniž by se v jeho tváři objevila jakákoliv emoce, třebaže uvnitř něj to vřelo a on uvažoval, kde asi jsou ti zbylí tři.

„Severusi, bude pro mě lykantropie těch dětí představovat během nebo po dokončení rituálu nějaké nebezpečí?" zeptal se Voldemort a oči se mu znepokojivě leskly, zatímco si děti prohlížel.

„Domnívám se, že ne, můj pane, protože jste skrz Brumbálovu krev, která vám koluje v žilách, vůči lykantropii imunní," odpověděl poté, co o tom chvíli uvažoval.

Voldemort přikývl. „Jak jsem si myslel. Teď už je jen třeba vyčkat, než Dolohov dorazí s posledními třemi dětmi. Musíme ovšem rituál dokončit během obětní doby. Ardolfe, odveď do toho nejvzdálenějšího kruhu jedno z dětí," pronesl a pak pokynul několika svým služebníkům, aby se shromáždili kolem dvojité sítě.

Severusovi se sevřely vnitřnosti. Sice se už předtím zapřísahal, že bude ten rituál zdržovat, jak jen bude moci, ale skutečně to udělat bylo velké riziko. Pevně doufal, že to bude stát za to a že to Brumbálovi dopomůže, aby dorazil včas.

„Můj pane," vložil se do toho a hluboce se uklonil, „odpusťte mi, ale mohu něco navrhnout?"

Všichni Smrtijedi poblíž na Severuse zírali s doširoka otevřenýma očima, šokovaní jeho troufalostí, zatímco vlkodlaci znehybněli.

„A jaký by to byl návrh?" otázal se Voldemort.

„Věřím, že by bylo nejlepší počkat na Dolohova, abyste si mohl vybrat, které dítě bude nejlepší použít jako první. Domnívám se, že pokud děti seřadíte podle největší moci a zdraví, poskytne vám to ideální přenos energie – protože si vaše tělo už po prvním vstřebání nebude žádat žádnou další pozornost."

Voldemort se odmlčel, zatímco Severusova slova zvažoval.

„Možná…" odtušil. „Nuže dobrá. Začni tedy rovnou s prohlídkou těch dětí a srovnej je v optimálním pořadí."

„Ano, můj pane," odpověděl.

Zatímco přecházel k polapeným dětem, udržoval svůj výraz nezúčastněný. Věděl, že ho sledují.

Bylo mu jasné, že ještě zbývá minimálně třicet minut, než bude moci doufat v příchod bystrozorů, takže se smířil s tím, že bude muset pokračovat ve svém představení.

Kamalia Rendallová sejmula přední část štítů, aby mohl děti zkontrolovat. Severus vytáhl hůlku a začal sesílat diagnostická kouzla a zaklínadla, která mu napověděla, jak byly děti v současné době svázané se svou magií. Věděl, že jejich vlkodlačí podstata výsledky trochu zkreslí, ale tohle bylo pro jeho divadlo více než dostatečné.

Všechny děti byly zdravé a silné, ale zcela jasně vystrašené. Ani se nepohnuly, zatímco na nich předváděl kouzla, a dokonce i jejich dech, který se v tom chladném nočním vzduchu zdál jen jako bledá mlha, byl pomalý a váhavý.

Odvracely od něj oči, čímž mu srdce pokleslo ještě níž. Zatímco si prohlížel jejich tváře, rozpoznal několik svých budoucích studentů; avšak Dennis Creevey mezi nimi nebyl.

„Ty," zavrčel a ve stejnou chvíli si přál, aby nemusel udržovat svou Smrtijedskou masku, „postav se sem."

Dítě, na které ukázal, okamžitě udělalo, co mu nařídil. Zřejmě byly nuceny, aby uposlechly na slovo. Sice nenesly známky kletby, ale to, že zůstávaly od léta v zajetí, už rozdrtilo veškerý odpor, který možná zpočátku měly.

Severus pokračoval v práci a umisťoval děti do „správného pořadí", ve kterém budou obětovány.

Pracoval tak pomalu, jak se jen odvážil, a úmyslně stavěl děti v pořadí, aby jim umožnil nejlepší šanci k útěku, pokud by byly štíty sejmuty. Doufal jen, že jim zůstal dostatečně silný instinkt pro přežití, aby je přiměl k útěku, až dostanou příležitost.

Když skončil s řazením těch šesti, dorazily poslední tři.

Otočil se a zjistil, že je k němu na Voldemortův pokyn vedou Antonín Dolohov a Rodolphus Lestrange.

Severus děti vmanévroval do chráněné oblasti, očima si je prohlížel. Byly stejné jako těch předchozích šest, příliš vystrašené na vzdor nebo pláč. Dennis Creevey byl s nimi a Severus musel posílit své mentální štíty, aby se zdržel vlny hněvu, která se v jeho nitru vzedmula, jakmile uviděl, jak byl charakter tohoto hyperaktivního chlapce poznačen.

Seslal na ně kouzla, stejná jako na ty ostatní, vyšetřil je a začal formovat plán.

Pokud Brumbál a ostatní nedorazí včas, bude muset zabránit rituálu a jeho pozice špiona bude ztracená. Nebude jen tak postávat opodál a dívat se, jak Voldemort vraždí další nevinné oběti, aby získal svou moc – ne, pokud může udělat něco, čím to zastaví.

V budoucnu se nutil dělat takové věci, protože věřil, že jeho pozice špiona byla takové ceny hodna, že jeho práce dvojitého agenta nakonec zachrání více životů – zatímco pravdou bylo… bylo to tak?

Byly informace, které shromažďoval pro stranu Světla opravdu hodny životů, které Voldemort zničil přímo před jeho očima? Teď už nebyl tak bezohledný, ani zdaleka, ale dříve se naskytly chvíle, kdy mohl jednat… kdy měl dobrou příležitost zachránit několik životů a ještě uniknout s tím vlastním. Jenže on odmítal riskovat a odhalit se, protože se domníval, že informace, které shromažďuje, jsou daleko cennější než několik životů – ať už dospělých nebo dětí.

Ale teď, když se ohlédl, nebyl si hodnotou své práce jist. Och, byla cenná, to bez pochyb, ale měla stejnou váhu jako lidský život? Jakýkoliv život? Kolik škody mohl jeho vzdor nadělat, pokud by v ten moment jednal, zejména někdy na počátku války? Kdo další by ho napodobil, kdyby dokázal, že se člověk nemusí podřídit? Kdyby ukázal dalším obětem Temného pána, že se dá bojovat a žít? Obrátili by se proti němu další Smrtijedi? Povstali by vyděšení civilisté, než by bylo příliš pozdě?

Nevěděl. Ale pokud nyní nastal čas zanechat přetvářky, pak si lepší dobu nedovedl ani představit.

Shlédl dolů na Dennise Creeveyho a zjistil, že jsou jeho šaty opotřebované a otřepané, ale pak jeho pozornost upoutalo něco barevného na chlapcově zápěstí schovaného pod rukávem.

Srdce se mu divoce rozbušilo v hrudi, jak se jeho plán utvrdil v jeho mysli.

Jakmile dokončil sesílání kouzel, popadl Dennise za zápěstí a dělal, co mohl, aby se zdálo, že ho svírá pevně, zatímco ve skutečnosti byl jeho úchop volný a jemný. A pak mumlavě předvedl přemisťovací kouzlo. Cítil, jak se jeho hodinky objevily pod jeho dlaní na chlapcově zápěstí a na jeho ruce je naopak nahradil tenký náramek z barevného provázku.

Poté, předstíraje, že sesílá další diagnostické kouzlo, rychle chlapci nařídil: „Nevšímej si toho."

Dennisova tvář nic neprozrazovala, ale Severus cítil, jak se svaly jeho paže zpevnily, když sevřel prsty do malé pěsti.

„Skončil jsi, Severusi?" zeptal se Voldemort za ním a v jeho hlase byla lehce znát netrpělivost.

„Ano, můj pane," odpověděl Severus, věda, že už to nemůže dál zdržovat.

Kde se ten Brumbál fláká?!

„Přiveď mi prvního," nařídil mu Voldemort.

Severus se napřímil a ukázal jako na prvního na Dennise. „Tenhle," prohlásil.

„Perfektní," poukázal Voldemort, přesunul se k runové síti a vstoupil do kruhu, do kterého bude putovat síla z ostatních kruhů.

Dennis byl následně Dolohovem odveden do jiného. Byl ztuhlý a ztěžka dýchal. Severus si byl zcela jistý, že doopravdy věří, že jde na smrt.

Severus ustoupil a otevřeně se rozhlédl, aby identifikoval své první cíle, pokud bude muset jednat.

Kamalia Rendallová a Ardolf Lowell setrvávali u omezovacích štítů a udržovali je vztyčené. Bellatrix stála na druhé straně dvojité sítě a úzkostlivě Voldemorta sledovala. Pettigrew se nacházel vedle ní, vypadal jako ohavný, tlustý panák, spíše než jako živoucí bytost, a Rodolphus byl s několika dalšími Smrtijedy poblíž horní části sítě spolu se zbytkem vlkodlaků.

Severus pokračoval ve svém pečlivém průzkumu oblasti, když tu jeho pozornost upoutal pohyb za Voldemortem, právě na hranici kruhu.

Nagini.

Zpevnil sevření své hůlky. Ona by mohla být problém.

Nakonec Dolohov opustil kruh a nechal Dennise stát samotného v jeho středu tváří v tvář potěšenému a dychtivému Voldemortovi. A Severus celou tu dobu dumal nad tím, kde u Merlinova jména vězí Brumbál tak dlouho. Krátil se jim čas!

Vteřiny plynuly mučivou rychlostí, takže tehdy, když Voldemortovi slétla hůlka z rukávu do ruky, Severus věděl… že to bylo teď, nebo nikdy.

Magie klokotala v jeho středu, srdce mu bušilo v hrudi, zatímco otevíral ústa přesně ve chvíli, kdy Voldemort pozvedal hůlku.

„Avada Ked—" začal Voldemort a vyrazil hůlkou vpřed, jenže Severusův hlas jej přehlušil.

„Non adorabis!" zvolal a aktivoval tou větou přenášedlo.

Dennisova postava okamžitě zmizela, aniž by ji zasáhla nepromíjitelná kletba, díky čemuž zelené světlo pokračovalo a trefilo jednoho nešťastného, překvapeného vlkodlaka.

Severus nečekal, až kdokoliv z nich procitne, ale raději využil výhody jejich krátké otupělosti.

„Sectumsempra!" zasyčel, švihnul hůlkou dolů, kde ležela Nagini, a vnutil do své hůlky tolik magie, kolik mohl.

Vzduch naplnil pach krve, když se otočil a bezodkladně seslal Diffindo přímo na hrudník Ardolfa Lowella. Muž se skácel k zemi, omezovací štíty se zamihotaly.

Teď nebyl čas na milosrdenství.

Voldemort vydal výkřik naprosté a nespoutané zuřivosti, když se otočil. Severus měl sotva čas na to se přikrčit a odkulit se, než jeho směrem začal vysílat kouzla, ale boj teprve začal. Vzduch rozčíslo mnohonásobné přemisťování odehrávající se těsně za ochranami Rookwood Manor a brzy bylo nahrazeno zlověstnými zvuky namáhání štítů.

Brumbál a nespočet dalších lidí konečně dorazili a útočili na hranice.

„JE MŮJ!" zavřeštěl Voldemort, z očí mu sálala magie pulzující jeho tělem a viditelně pokřivovala vzduch kolem něj – mlha z jeho dechu se kolem něj obtáčela.

Ovšem Severus na rozdíl od ostatních uvnitř ochran nezamrzl při Voldemortových slovech na místě. Namísto toho využil příležitosti a složil k zemi dalším dobře mířeným Diffindem špatně připravenou Kamalii Rendallovou.

„K zemi!" křikl Severus na děti, když štíty kolem padly.

Naštěstí ho okamžitě uposlechly, ale jeho pokyn poskytl Voldemortovi volné pole působnosti.

„CRUCIO MAXIMA!"

Ačkoliv byla kletba neviditelná, její moc přesto způsobila, že se vzduch kolem ní zavlnil, když se přibližovala ke svému cíli.

Neminula.

Zasáhla Severuse do hrudi, přímo nad srdce a postrčila ho čirou nespoutanou mocí kouzla vzad. Avšak on zůstal na nohách, dokonce i po tom, co k němu Voldemort přistoupil, udržuje svou hůlku na něj stále namířenou a soustředěnou.

Severus po útoku pevně zatnul svaly, přetížené čirou magií, která jím proudila, ale jeho oči neochvějně hleděly do Voldemortových, třebaže kletba zůstávala aktivní.

Ten pocit překonával všechno, co Severus doposud zažil.

„Tohle je jen začátek bolesti, jakou zakusíš, Severusi," začal Voldemort a vnutil do kouzla ještě více nenávistné moci.

Ale Severus ještě nezačal křičet, ještě se mu nepodlomily nohy, nesvíjel se na zemi, ačkoliv Voldemort dál udržoval kletbu seslanou na svého „nejvěrnějšího" následovníka.

Severus neměl ponětí, co se to děje, ale bolest, o které ho Voldemort informoval, že je jen začátkem toho, co ještě zakusí, nebyla vůbec tak hrozná. A třebaže cítil, jak mu magie toho monstra vášnivě tančí těsně pod kůží a kolem jeho jádra, necítil se jako pod Cruciatem, a už vůbec ne pod kletbou Crucio Maxima.

Byl to snad důsledek oslabení Voldemortovy magie tou nemocí, nebo to bylo něco jiného? Severus jen doufal, že to byla jeho magie, ale ať už byl důvod jakýkoliv, nemohl nad tím teď hloubat. Právě nyní měl palčivější věci na práci - jako třeba přežít.

Napřímil se, což způsobilo, že Voldemort pozvedl obočí.

„Ne, Voldemorte, tohle je jen počátek tvé zkázy," odpověděl Severus vzdorovitě, než se přesunul a začal k šoku Voldemorta i všech přítomných svědků kouzlit, jako by na něm žádné Crucio neleželo. „Reducto!" zvolal, jakmile se kolem nich najednou zřítily ochrany sídla.

Voldemort byl nucen se bránit, odkláněl kletby do středu runové sítě. Zem vybuchla, bystrozoři se nahrnuli na pozemky a začali se okamžitě zabývat bojujícími Smrtijedy a vlkodlaky.

Scéna se rychle změnila na nepředstavitelnou realitu bitvy a Severus si jen pomyslel, že jsou uprostřed toho všeho děti. Překulil se, aby se vyhnul špatně mířené kletbě a přispěchal ke schouleným dětem, které se ještě ani nepohnuly po jeho pokynu, aby šly k zemi.

Švihnul hůlkou nad jejich hlavami a seslal to nemocnější ochranné kouzlo, na které dokázal pomyslet, když v tom uslyšel hlas, na který čekal od té doby, co opustil Bradavice.

„Takže, tohle je ta tvá velikost?" zeptal se Brumbál, předstoupil přímo před Temného pána a pak pohlédl na zničenou runovou síť na zemi.

Severus zvedl oči právě včas, aby si všiml, jak Voldemortova bledá tvář ještě víc zesinala.

„Na rozdíl od jiných jsem schopen takovou magii provádět," odsekl Voldemort, předstíraje klid, než se plně otočil na svého prvního nepřítele. Severus byl momentálně zapomenut.

„Ty věříš, že je to jen o schopnosti? Ne, je to o svolnosti. Ty jsi jen bytost svolná provádět takové zvrácené skutky a zneuctívat tím samotnou magii," poučil ho Brumbál, než se lenivě vyhnul kletbě, která zbloudila k jeho fialovému hábitu.

Díky tomu míjejícímu kouzlu hvězdy na jeho hábitu zazářily téměř tak jasně jako třpyt obvykle přítomný v jeho očích.

Voldemort se mu vysmál. „Pleteš si lidskou slabost se svolností. Jsou příliš slabí, aby hledali moc, a proto jí nejsou hodni."

„A přesto mnoho z těch, které považuješ za slabé, vládnou silou, kterou ty nikdy nepoznáš."

„Hodláš pokračovat v tomto našem starém sporu, že ano?" zeptal se Voldemort s úšklebkem.

„Ve sporu, který jsem již vyhrál? Proč se tím zatěžovat? Ne, jen oznamuji pravdu. Koneckonců, láska tě porazila už předtím, dokáže to znovu," odpověděl Brumbál sebejistě.

Voldemort se zavrčením zaútočil smrtící kletbou, kterou zastavila vrstva zeminy vedená mávnutím Brumbálovy hůlky. Jenže Voldemortův útok neoznačil zahájení souboje, ale jeho ústup.

Voldemort uprchl s hlasitě znějícím prásknutím, ke kterému se jeho následovníci brzy připojili – stejným dílem Smrtijedi i vlkodlaci.

Jakmile bylo po bitvě, naznal Severus, že bude nejlepší pomalu odhalit svou přítomnost i to, že jsou děti skryty za rychlým, ale komplikovaným ochranným štítem vytvořeným během té krátké potyčky. Vztyčil se před dětmi do plné výše, hůlku nechal skloněnou a snažil se, jak nejlépe uměl, aby nevypadal jako hrozba. Samozřejmě, že mu v tom jeho temné, hrozivě vypadající ošacení a přirozeně zastrašující postoj moc nepomáhaly.

Bystrozoři na něj okamžitě namířili hůlkami a několik z nich vypadalo nesvých, když si uvědomili, jak blízko dětem stál.

„Severusi," vydechl Albus a rychle se přesunul k němu, ignoruje zmatené pohledy vysílané muži madam Bonesové. „Jste ty a děti v pořádku?" zeptal se a zastavil se přímo před Severusem, než se natáhl a uchopil ho za rameno.

Severus krátce přikývl. Děti se shromáždily těsněji kolem něj, někteří z těch mladších si dokonce dovolily chytit se lemů jeho černých šatů.

„Jedno dítě je v Bradavicích, pane řediteli. Poslal jsem ho tam přenášedlem," odpověděl a raději nekomentoval či nedával na vědomí těch osm zbývajících, které se k němu tulily.

Byl vděčný, že nefňukaly.

„Dobře," vyjádřil se Albus, než se otočil na madam Bonesovou, která byla právě na cestě k nim. „Nuže, mám za to, že by bylo na místě nějaké to vysvětlení, že?" zeptal se, když k nim dorazila.

„Tak by se to dalo také vyložit," zamumlala madam Bonesová.