To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, Czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

A/N: Je Voldemort nějaký speciální čaroděj? Mág, warlock, kouzelník? Ano, ačkoliv jsem to otevřeně neřekla, Voldemort je mág. Ovšem on se na rozdíl od Harryho narodil jako mág, což znamená, že měl přístup k celé své magii od okamžiku, kdy se narodil. To proto se dokázal tak kontrolovat, když se poprvé setkal s Brumbálem.

Kapitola 28 – Zisk

Profesorka Sproutová si klidně připouštěla, že je vděčná, že halloweenská slavnost konečně dospěla ke svému konci a že tedy nastal čas jít spát. Už bylo dávno po půlnoci a Minerva ji před několika minutami informovala, že se ředitel vydal pryč z Bradavic kvůli záležitostem Ministerstva a že se vrátí až ráno. Bylo to sotva neobvyklé, takže poté, co zkontrolovala své mrzimory, začala se připravovat na spaní.

Naneštěstí právě, když se chystala převléknout do svých pohodlných šatů, začal někdo na její dveře naléhavě bušit.

Přihnala se k nim, otevřela a našla za nimi stát Ernieho Macmillana s očima doširoka rozšířenýma.

„Paní profesorko, pojďte rychle, s Harrym se děje něco hroznýho!" zvolal zcela bez sebe, když tak mával pažemi kolem sebe.

Okamžitě ho následovala. Oba spěchali k ložnicím druhých ročníků.

Jakmile vstoupila do místnosti, zjistila, že jsou všichni chlapci kromě jednoho venku z postelí.

Zachariáš Smith a Justin postávali v nohách svých postelí, zírali na postel naproti té Ernieho a bylo zcela snadné říct proč.

Neville se nakláněl nad Harrym, který byl na rovinu zcela hysterický. Pomona Sproutová prostě neznala jiné slovo, jakým by jeho stav popsala.

Byl pokrytý potem a divoce sebou zmítal. I s Nevillovou pomocí jen sotva seděl a ruce, které si tiskl na čelo, se mu nekontrolovatelně chvěly. Avšak to ještě nebylo to nejhorší. Po tvářích mu stékaly slzy, dech se mu zadrhával a začínal být přerušovaný občasným, trhavým chichotem. Vypadal jako dočista šílený, což Sproutovou pochopitelně vyděsilo.

„Co je s ním?" otázal se Smith, tónem, jakým byste se vyptávali spíše na hmyz než na člověka.

Profesorka Sproutová ho ale ignorovala a pospíšila si k Nevillovi, protože Harry byl blíže této části postele.

„Pane Pottere, slyšíte mě?" zeptala se a položila mu pevně ruku na rameno, když se Neville vzdálil.

Harry s obtížemi přikývl, zatínal zuby, zatímco mu z hrdla bublal tlumený smích.

„Musíme vás dostat na ošetřovnu," rozhodla Sproutová a vyprostila ho z přikrývek. Pak si povzdechla: „Obávám se, že to způsobila přemíra sladkého. Přílišné množství cukru někdy může takovou věc provést." Samozřejmě nevěřila, že to byl tento případ, zmínila se o tom jen v zájmu ostatních chlapců.

Harry neobratně svěsil nohy z postele, celé tělo se mu chvělo, tak moc, že ho Sproutová musela podepírat.

„Promiňte," pokusil se říct. Coral mezitím slezla z jeho polštáře a obtočila se mu kolem zápěstí.

„To je v pořádku, Harry, necítíš se dobře," ujistila ho Sproutová.

Než ho vyvedla z pokoje, ještě se otočila, aby promluvila k Nevillovi a ostatním. „Pokuste se znovu usnout a nebojte se, madam Pomfreyová se o pana Pottera postará."

Chlapci se váhavě navrátili do svých postelí, Neville tak učinil jako poslední.

Sproutová vedla Harryho chodbami. Jeho namáhavý dech se každým krokem zklidňoval víc a víc. Nakonec naznala, že už může mluvit.

„Harry, co se stalo? I přesto, co jsem řekla, vím, že to nemá s příjmem sladkého nic společného."

„To Voldemort," odpověděl a zatnul zuby, jak ho zasáhla další vlna… něčeho.

Profesorka Sproutová o Harryho spojení s Temným pánem samozřejmě věděla, ale být toho svědkem… to bylo stále nervydrásající.

„Právě teď je rozzuřený," začal Harry, než se znovu odmlčel. Jeho výraz se změnil na neradostné uspokojení. „Vlastně je za hranou zuřivosti."

„A víš proč?" zeptala se Sproutová, když se blížili k ošetřovně, lehce znepokojená jeho výrazem, který byl teď ještě děsivější, protože se chlapec v podstatě usmíval.

„Někdo ho zradil," zašeptal Harry, než se jeho obličej zkroutil do úšklebku z dalšího návalu z jeho jizvy.

ooOoo

Když se Dennis probudil, zjistil, že se stále ještě nachází v posteli, do které ho jistá paní, co si říkala Pomfreyová, zavedla před několika hodinami. Zdála se dost milá, dala mu něco najíst a sdělila mu, že už je v bezpečí, než mu dala lektvar, který mu pomohl usnout – jenže… oni k němu nejprve byli také milí.

Neměl tušení, kde byl, a věděl jedině, že se tam ocitl kvůli hodinkám, které mu nějaký muž umístil na zápěstí. Takže pro teď udělá to, o čem věděl, že funguje.

Uposlechne.

Byla to ta nejbezpečnější možnost, jak ze zkušenosti věděl, jenže rovněž věděl, že mu to přinese jen málo nebo žádné pohodlí. A tak, k jeho neutuchajícímu pocitu hanby, zjistil, že si kolena přitahuje k tělu a že nemá daleko k slzám.

Kde je? Kde jsou ostatní děti? Co se mu tady stane? Uvidí ještě někdy svou rodinu? To nakonec umře?

Najednou zaslechl tiché syčení, které přicházelo z postele vedle té jeho.

Ztuhl.

Když naposledy slyšel jakékoliv syčení…

Dennis okamžitě zavřel oči a zadržel dech, doufaje, že ho temnota místnosti zahalí jako plášť.

„Jsi v pořádku?"

Dennis se neodvažoval ani pohnout, třebaže ho překvapilo, jak mladě ten hlas zněl a jak blízko byl.

„Nemusíš se bát. Nikdo ti tu neublíží. Já se jmenuju Harry. Jak se jmenuješ ty?"

Upřímnost toho hlasu byla jediná věc, která ho přiměla otevřít oči a pohlédnout na postel vedle sebe. Byl tam chlapec o několik let starší než on sám a hleděl na něj laskavýma očima.

„Jsem Dennis," odpověděl.

„Ahoj, Dennisi."

„Um, kde to jsme?" zeptal se a uvolnil svá kolena ze sevření.

„Na ošetřovně v Bradavicích, v kouzelnické škole. Jsem zdejší student, chodím do druhého ročníku."

„Jsme tu sami?"

To byla důležitá věc, alespoň pro Dennise.

„Pro teď ano. Už je dost pozdě."

„Um, takže proč jsi tu? Jsi nemocný?"

„Hodně mě rozbolela hlava," odpověděl Harry s lehkým pokrčením ramen. „Čas od času se mi to stává."

Dennis měl sice pocit, že to nebyla celá pravda, ale nebylo to pro něj tak důležité, aby si nad tím dál lámal hlavu.

„Jak ti je? Madam Pomfreyová říkala, že jsi dorazil díky nouzovému přenášedlu od profesora Snapea," pokračoval Harry.

Dennis zamrkal. Nebyl si jistý, jak na tohle odpovědět.

„Je mi dobře."

„Opravdu? Bylo by v pořádku, kdybys nebyl, víš? Můžu ti pomoct, jestli chceš."

Dennis se zamračil, cítil, že bylo za těmi slovy něco víc než planá vlídnost – že to byla skutečná touha a schopnost poskytnout pomoc. Bylo to zvláštní, protože zjistil, že doopravdy věří, že by to Harry dokázal.

Jenže on si nezasloužil, aby mu někdo pomohl.

Dennis pomalu přesunul levou ruku na své pravé předloktí, prsty přejel po ošklivé jizvě, která byla v přítmí schovaná. Znehybnil ruku, tkáň té vystouplé jizvy byla zvláštně chladná. Zatnul zuby, protože si přál, aby mohl přijmout Harryho pomoc, ať už zahrnovala cokoliv.

Ale on věděl, že nemůže.

Nebylo by to správné.

On byl zrůda.

„Nemůžeš mi pomoct."

Dennisův tón byl důrazný a neochvějný, pravý opak toho, co ve skutečnosti cítil uvnitř, protože věděl, že si nemůže dovolit ukázat svou slabost navenek, zejména ne v tomto. Nikdo mu nedokáže pomoci a nikdo by ani neměl. Bylo by to nebezpečné. A fakt, že to monstrum uvnitř něj vyvstane na povrch jen jednou za měsíc, nebyl důležitý a neměnil vůbec nic.

Pomoc byla mimo jeho dosah, a tak to mělo u zrůd, jakou byl on, i zůstat.

„Tomu nevěřím."

Dennis nemohl nad náhlou odpovědí staršího chlapce než poposkočit. I přes tichost toho prohlášení v sobě neslo nepřekonatelnou moc, nepopiratelnou sílu, která byla zároveň dravá i soucitná. Spojil své oči s Harryho, aniž by si byl jistý, co v té světélkující zeleni nalezne.

Harry zvolna opustil postel a došel k němu. Zastavil se asi stopu od něj.

Dennis se ani nepohnul, nedýchal.

Tento Harry, tento „druhák", nebyl podobný nikomu, koho zatím potkal. Cítil to a jedna část v něm z toho byla vystrašená.

Co mu chce udělat?

„Prosím, dovol mi, ať ti pomůžu, Dennisi. Vím, že pro to nemáš žádný důvod, ale věř mi."

„Jak bys mi mohl pomoct?"

Harry neodpověděl okamžitě, ale nakonec ano. „Vím, co se uvnitř tebe skrývá. Asi ti tvrdili, že je to natrvalo, ale není. Dokážu to zničit, pokud chceš."

Dennis jen žasnul. Oči se mu rozšířily, zatímco rukou sevřel tu ošklivou starou značku od kousnutí. „Jak to víš?"

„Dokážu používat něco, čemu se říká hadí jazyk. Činí mě to vnímavějším k některým věcem a dovolí mi to léčit a uzdravovat."

„A ty to vážně umíš zničit?" zeptal se, zatímco si zakázal dokonce jen doufat, zejména proto, že se to všechno dělo tak rychle a bylo to k neuvěření.

„Ano. Teď už to trvá jen pár vteřin. Mám dost praxe."

„Praxe?"

„Vyléčil jsem šestnáct lidí, většina z nich trpěla lykantropií po mnoho, mnoho let."

Dennis nedokázal uvěřit tomu, co slyšel. Bylo to proti všemu, co mu měsíce tvrdili, odporovalo to slovům jeho únosců a naplňovalo je to zvláštním dojmem… nicotnosti.

Bylo to nad jeho chápání, za hranicí veškerého přesvědčení.

Pokud měl Harry pravdu, že tohle jeho… vnitřní zvíře může být zničeno, znamená to, že je od něj odloučený? Bylo by možné, že byl stále sám sebou, že ve skutečnosti nebyl touto nechutnou příšerou?

„Dennisi?" vybídl ho Harry.

Dennis si najednou uvědomil, že byl zticha až příliš dlouho.

„Promiň, to jen…" Odmlčel se, neschopen přijít na žádná vhodná slova.

Harry natáhl ruku, rukávy od pyžama se mu svezly lehce ze zápěstí.

„Nebolí to a v okamžiku bude po všem," informoval ho Harry.

„A ty mě k tomu prostě potřebuješ jen držet za ruku?" zeptal se Dennis. Cítil se trochu hloupě, že se ptá na takovou divně znějící věc.

„Hmmm, asi bych mohl. Nikdy jsem to takhle nezkoušel, ale nevidím důvod, proč by to nemělo fungovat," odpověděl Harry.

Dennis nejistě chytil Harryho nabízenou ruku. Rozhodl se, že nemá co ztratit. „Dobře."

A pak se stalo něco, na co Dennis nikdy nezapomene.

Harry se usmál a sevřel svou rukou tu Dennisovu menší, zatímco v zářivém záblesku převzalo bílé světlo vládu nad světle zelenou barvou v jeho očích. Dennis v tom okamžiku ucítil, jak jím proudí mohutná hřejivá energie, jako vlna oceánu, pohltila jeho střed jako přikrývka spravedlivé, ale něžné zuřivosti, než se v něm něco rozprášilo jako jemný popel.

A pak bylo po všem.

Cítil se lehčí a ve svém srdci věděl, že Harry učinil přesně to, co řekl.

Příšera byla mrtvá a on, Dennis Creevey, byl konečně volný.

ooOoo

Severus a Brumbál nakonec z Ministerstva odešli a letaxem se přesunuli do Bradavic, do Albusovy kanceláře.

Trvalo několik hodin, než se na Ministerstvu všechno vytříbilo, včetně péče o děti. Severus uvnitř zuřil. Děti byly traumatizované, to bylo zřejmé. Vážně si přál, aby byl schopen zaútočit větším počtem smrtelných kouzel…

Na Ministerstvu právě začali kontaktovat rodiče dětí a zařizovali jejich přesun. Už je prohlédli doktoři a zjistili, že všechny děti pokousali vlkodlaci. Naštěstí jim byli schopni poskytnout léčbu brzy poté, co se jim testy na lykantropii vrátily pozitivní. Brumbál je rovněž ujistil o stavu Dennise Creeveyho, kterému madam Pomfreyová léčbu brzy poskytne. Chlapec zatím zůstane v Bradavicích, protože nebyl důvod ho přemisťovat, dokud nezpraví jeho rodiče.

Ustoupil, aby dovolil svému mentorovi projít a přesunout se za svůj stůl, a pak vzhlédl a nemohl než věnovat Brumbálovi tázavý pohled.

Mimoto, že musel zodpovědět bezpočet otázek, potýkat se s dětmi, které svíraly jeho hábit, a snášet pečlivé prohlídky od lidí, kteří nedokázali tak rychle pochopit, že byl ve skutečnosti špionem pro stranu Světla, si Severus všiml něčeho podivného během celé té eskapády.

U několika lidí se mu zdálo, že se k Brumbálovi chovají trochu opatrně, byli nervózní a ano, dokonce se ho i báli. Zejména ministr sám. A co bylo dokonce ještě zvláštnější, to byl pobavený lesk v očích několika dalších lidí, včetně madam Bonesové a Kingsleyho Pastorka. Co mu jen ve jménu Merlina unikalo?

„Děje se něco, Severusi?" zeptal se Albus, jakmile se usadil a vyhradil si chvilku, aby urovnal misku s citrónovými bonbóny na své místo.

„Pane řediteli, nemohl jsem si nevšimnout, že se několik lidí, včetně ministra, zdálo ve vaší přítomnosti trochu… zaražených," uvedl Severus a v hlase si udržel ten tázavý tón.

„Ach, ano… tohle…" Starý čaroděj vypadal lehce rozpačitě, třebaže se to rychle změnilo v rezignované odhodlání. „Kornélius byl před naším příchodem na Rokwood Manor, no, řekněme, na obtíž. Nenechal se přesvědčit, že je moje informace pravdivá a já odmítl odhalit svůj zdroj. Také ho hlavně rozladilo, že jsme ho z toho plánu tak dlouho vynechávali."

„Přemýšlel jsem nad tím, co vás asi zdrželo. Kdybyste dorazili kdykoliv později, nejsem si jistý, co by se bývalo stalo," sdělil mu Severus. „Ale zřejmě jste Popletala nakonec přesvědčil, aby vás všechny nechal jít, a právě to je příčinou toho náhlého neklidu některých lidí, že?"

„Ano," připustil Brumbál, než mu ty události převyprávěl.

„Něco takového nedovolím, Albusi! Používat zdroje Ministerstva tímto způsobem je nezodpovědné. Nemohu dovolit nikomu, bez ohledu na jeho postavení, aby si diktoval, kam pošleme bystrozorské síly, zejména když informace pochází od neznámého tajného zdroje!" láteřil ministr sedící zpříma ve svém novém kancelářském křesle.

„Kornélie, čas je tu rozhodující, musíme vyrazit ihned," oponoval Brumbál. „Věř mi – můj zdroj se nemýlí. Jestli chceme zachránit ty unesené děti, musíme jít."

„Pane ministře, nevidím důvod, proč bychom to prostě nemohli jít obhlédnout," vložila se do toho madam Bonesová. „Čemu to ublíží? Alespoň se o tom ujistíme. A mimoto, myslím, že stojí za to to v zájmu těch dětí zkontrolovat."

„Nemáme žádný důkaz, že tam jsou, nebo, i když je mi to zatěžko říkat, jestli jsou stále naživu," poznamenala Umbridgeová a její sladký hlásek podrásal nervy každému v místnosti.

„Jsou naživu, všech devět z nich, alespoň pro tuto chvíli. Kornélie, půjdu tam s podporou Ministerstva i bez ní," zdůraznil Brumbál.

„Albusi, doopravdy ti nemohu dát souhlas, abys bez dovolení vstoupil do soukromého prostoru, ať už je obydlený nebo ne. Koneckonců, všichni se musíme řídit zákony, dokonce i ty."

„A to i na úkor nevinných životů, které jsou právě v tomto okamžiku v zajetí bezcitných kriminálníků?" vyjel na něj Albus a v očích mu zablýskalo. Jeho trpělivost byla u konce. „Účelem zákonů je ochrana nevinných občanů, ne dobývání náklonnosti politických spojenců."

„Tak se na to podívejme, Brumbále, způsobuješ takový rozruch v tuto noční dobu a v tuto konkrétní noc… Cítíš se dobře?" zeptal se Kornélius, když se madam Umbridgeová nahnula blíž, jako by si chtěla Brumbála detailněji prohlédnout.

„Vypadá trochu nezdravě," utrousila Umbridgeová hlasem, ze kterého odkapávalo falešné mateřské znepokojení.

Ředitel se k nim přiblížil a vůbec se v tu chvíli nestaral o to, kdo se na něj dívá, či co si kdo myslí.

„Jsem zcela v pořádku, děkuji pěkně, jen lehce znechucen nedostatkem zdravého rozumu od jistých vládních úředníků," procedil Brumbál hlasem neumocněným svou výškou ani hlasitostí, ale jen čirou mocí. „Můžeš být ministr, ale já jsem Nejvyšší divotvůrce Starostolce, Nejhlavnější hlavoun MSK a přemožitel posledního Temného pána. Koho asi veřejnost podpoří, až se svět dozví o tomto tvém selhání?"

Popletal zaprskal.

„Jak se opovažujete urážet a vyhrožovat ministrovi!" sykla Umbridgeová, jejíž předchozí sladké chování se najednou vypařilo.

Brumbál se ani nezatěžoval s tím, aby jí odpověděl, což ji ještě víc rozzuřilo.

„Jak můžeme vůbec vědět, že jste při smyslech a že si ten svůj „zdroj" prostě jen nevymýšlíte? Koneckonců musíme brát do úvahy váš věk a zranění," pokračovala a dokonce se k němu ještě o krok přiblížila, aby se k němu dostala tváří v tvář, jako by se ho snažila zastrašit.

Brumbál ji dál ignoroval (a její nasládlý parfém s ní) a hleděl přes její ropuší hlavu přímo na Popletala. Umbridgeová soptila.

„Nuže, pane ministře? Obyčejně jsem trpělivý člověk, ale když jde o životy dětí, obávám se, že nejsem schopen ovládat svůj hněv, když jsem svědkem takového očividného nedostatku zájmu či péče," upozornil jej Albus.

Závěsy za ministrovým stolem vzplály a svíčky v místnosti divoce zablikaly. Umbridgeová zavřeštěla, zatímco ostatní přítomní jen civěli. Brumbál ničemu z toho nevěnoval pozornost.

„Za svůj dlouholetý život jsem byl informován o smrti mnoha dětí, osobně jsem byl několika přítomen a snášel jsem to nejhorší ze všeho – když jsem nacházel těla těch, které už nešlo zachránit. Takže, pane ministře, jednejte tak, jak uznáte za vhodné, a já… já budu jednat také tak. Odmítám nějakým bezvýznamným lidem dovolit, aby si přisvojili ještě více mého času. Pokuste se mě zastavit a osobně zjistíte, proč o mně říkají, že jsem jediný čaroděj, kterého se Voldemort kdy obával."

A pak se otočil na patě a zamířil ke dveřím, zatímco se závěsy kolem ministra rozpadly v prach. Oheň se naštěstí nerozšířil, ale zvolna přestal hořet spolu s voskem odkapávajícím ze svícnů po celé místnosti.

„Po-počkej, Bru-Brumbále!" zvolal za ním Popletal.

Brumbál se zastavil ve dveřích a obrátil se na něj.

„Vezmi si s sebou madam Bonesovou a pár bystrozorů," smiloval se Popletal, hlas mu zakolísal, a tak se zamračil a rukou se dotkl svého spánku.

„Za co ti mám jen poděkovat, Kornélie?" nadhodil Albus, než pokračoval v cestě, jako by se právě mezi ním a ministrem odehrála poklidná a obyčejná konverzace.

„No, to tedy rozhodně pár věcí vysvětluje," poukázal Severus a Brumbál si povzdechl.

„Neovládl jsem se."

„To by nedokázal žádný příčetný člověk. A mimoto – kdybyste to neučinil, asi by to nedopadlo tak dobře," zmínil se Severus, věda, že se Brumbál bojí, jestli není třeba za jeho dosti plamenný výbuch obviňovat jeho zranění hlavy.

Brumbál po chvíli přikývl. Usoudil, že prostě pokročí k něčemu dalšímu. Uklidnil se a pak spočinul očima na Severusovi.

Uplynula dlouhá doba, než ho Severus vybídl: „Viděl jste to, že ano?"

„To, jak se Raddleova kletba minula účinkem? Ano, ačkoliv musím připustit, že jsem jen sotva dokázal uvěřit tomu, co vidím. Opravdu jsi v pořádku?"

Severus přikývl. „Věřím, že ano, i když nerozumím tomu proč. Necítil jsem skoro žádnou bolest a i ta trocha, kterou jsem vnímal, se zdála jen o něco horší než lehké podráždění - spíš než cokoliv jiného."

„Nemáš tedy ani zdání?"

„Částečně bych rád řekl, že je snad jeho magie oslabená, jenže v jeho kouzle stále zůstávalo hodně moci. Cítil jsem, jak se mnou jeho magie hrne, těsně pod kůží, ale nebolelo to, třebaže by rozhodně mělo."

„Opravdu podivuhodné. No, když už jsme tedy v bezpečí, necháme madam Pomfreyovou, aby tě prohlédla."

„Samozřejmě," podvolil se, než Brumbál zavolal domácího skřítka a požádal ho, aby uvědomil madam Pomfreyovou, aby přišla do jeho kanceláře.

O pár minut později dorazila a nesla s sebou pouzdro s lékařskými přípravky.

„Já jsem ale nebyl zraněn, madam Pomfreyová," uvedl Severus, lehce pobavený její připraveností.

„To posoudím sama," podotkla trpce, vytáhla hůlku a mávla s ní nad ním.

Pak se zarazila.

„Co jsi objevila, Poppy?" zeptal se Brumbál.

Pomfreyová zavrtěla hlavou. „Nejsem si jistá, ale nevadilo by ti, kdybys mi řekl, proč přesně jsi mě zavolal, abych Severuse prohlédla?"

„Odpusť. Jen jsme se chtěli ujistit, že na něm Voldemortova neúspěšná kletba nezanechala žádné negativní následky," klidně vysvětlil Brumbál.

„A o jaké kouzlo šlo…?" vybídla ho Pomfreyová.

„Crucio Maxima," odpověděl Brumbál, třebaže jeho hlas už nebyl zcela klidný.

„Dobrotivý Merline!" vyjekla Pomfreyová a okamžitě znovu mávla hůlkou, aby tentokrát provedla přesnější a mocnější diagnostické kouzlo.

Pak se uklidnila a zamračila kvůli svým zjištěním.

„Madam Pomfreyová, mohla byste se nám svěřit?" zeptal se Severus, když už od té doby uplynulo několik vteřin.

„Ach, ano, samozřejmě. Pardon. Jen se tomu snažím přijít na kloub," informovala je. „Vidím stopy po kletbě, ve skutečnosti velké stopy, jenže poškození nervů, které bych očekávala, že najdu spolu s tím, není přítomno, a to nedává smysl vzhledem k tomu, nakolik jsou přítomny pozůstatky kletby."

„Takže kletbě něco zabránilo, aby se dostala k nervům? To by vysvětlovalo, proč jsem cítil jen slabou bolest," uvažoval Severus.

„Tady, nechte mě, abych se podívala," požádala a posunkem Severusovi naznačila, aby natáhl ruku, aby mohla provést hlubší skenování.

Brumbál a Severus ji sledovali při práci, dychtiví po vysvětlení.

„To je divné," prohlásila.

„Vaše nad míru poučné informace jsou doopravdy převratné." Severus se bezmála ušklíbl. Vyčerpání jeho netrpělivost ještě zhoršovalo.

Pomfreyová ignorovala jeho sarkasmus a vzhlédla k nim. „Objevila jsem Harryho magický podpis a kolem všech nervů je přítomen nějaký druh… obalového krytí. To je to, co muselo zabránit kletbě, aby tě poranila. Máš v sobě vnitřní štít."

Severus zamrkal, zatímco Brumbál pozvedl obočí.

„A tato ochrana zablokovala nepromíjitelnou? Jak je to možné?" zeptal se Severus.

„Myslím, že důležitější otázka zní – jak se tam ta ochrana vůbec dostala?" vyjádřil se Albus.

ooOoo

Harryho ani nepřekvapilo, že mu madam Pomfreyová brzy po probuzení sdělila, že má zajít k Brumbálovi do kanceláře, aby tam zodpověděl pár otázek. A tak, když do ředitelny vstoupil, cítil se připravený, ať už to setkání povede kamkoliv.

„Ach, Harry, dobré ráno. Citronový drops?" zeptal se Brumbál.

„Děkuji vám, pane řediteli," odpověděl Harry, vzal si sladkost a usadil se do nabízeného křesla.

„Ostatní tu hned budou," informoval ho ředitel.

Madam Pomfreyová byla v současné době s Creeveyovými na ošetřovně, ale dorazí, jakmile bude moci, a profesor Snape a profesorka Sproutová už byli na cestě.

Dennisova rodina se v doprovodu profesorky McGonagallové ukázala, když Harry opouštěl ošetřovnu. Následovala scéna, která v Harrym zůstane nadosmrti. Výrazy v jejich tvářích… byly nepopsatelné. Harrymu bylo jasné, že to bylo pro všechny vymodlené setkání, zejména když už věděl, že je Dennis z lykantropie vyléčený.

„Jak ti jdou hodiny s profesorkou Sproutovou?" zajímal se Brumbál, aby ještě nezačal diskuzi ohledně událostí z minulé noci.

„Moc dobře, pane. Hodně mi pomáhá pohlcovací krychle - chci vám za ni ještě jednou poděkovat. Teď už do svých kouzel tolik síly nedávám a profesorka Sproutová říká, že se moje sebekontrola hodně zlepšila," vykládal Harry a pochopitelně na to byl hrdý. „Myslím, že už bych brzy mohl začít i s ochrannou stránkou hadího jazyka."

„Jsem rád, že ti ta krychle tak pomáhá, a jsem si jistý, že dostaneš ochrannou stránku hadího jazyka brzy do ruky stejně jako tu léčebnou," ujistil ho Brumbál, než se zeptal na něco jiného. „A co asistování madam Pomfreyové? V krátkosti se zmínila, že teď zkoušíš nějaké jiné věci, ale víc to nerozvedla."

„No, pár lidí mě žádalo, jestli bych nemohl odstranit jejich jizvy, a tak jsem se rozhodl, že se na to zaměřím. Dokážu nechat vyblednout čerstvé jizvy a někdy je i nechat zcela zmizet, obzvláště takové, které jsou třeba jen týden staré, ale ty starší, které jsem se pokoušel léčit… Tam to prostě nefungovalo." Harry lehce frustrovaně pokrčil rameny.

„Hmm, a proč si myslíš, že k tomu dochází?" zajímal se Brumbál.

„Myslím, že je to proto, že ve skutečnosti rozpouštím zjizvenou tkáň a používám ji, aby pomohla té okolní zdravé, aby vyplnila „prázdné" místo, avšak u starších jizev je tkáň v okolí jizvy už usazená. Nevím, jak to jinak popsat. Každopádně kvůli tomu nedokážu léčit staré jizvy, protože jakmile začnu rozkládat zjizvenou tkáň, už tam není nic, co by ji nahradilo, takže musím přestat. Pochybuji, že by na jejím místě chtěli lidi díru."

Brumbál souhlasně pokýval hlavou. „Chápu, že je to problém."

„Nemáte… nemáte nějaký nápad, který by pomohl?" zeptal se Harry.

Brumbál se poškrábal na bradě. „Problém spočívá v tom, že je zdravá tkáň kolem staré jizvy již pevně usazená a nepoddajná, že?"

„Nepoddajná?" podivil se Harry, protože si nebyl tím slovem zcela jistý.

„Nepružná nebo schopná měnit tvar."

Harry přikývl. „Jo. Je to jakoby kolem sebe zdravá tkáň utvořila nějaké hranice, na místě, kde by měla existovat."

„Nuže, pak navrhuji přesunout ty hranice, ačkoliv to bude mít za následek poněkud… nepříjemnou práci," nadnesl Brumbál.

Harry byl chvíli zticha a přemýšlel o tom.

*Ten jeho nápad zní slibně,* vyjádřila se Coral. *Svým způsobem to bude jako zkoušet pracovat na mladé jizvě. *

*Ale tím budu muset porušit zdravou tkáň,* namítal Harry, než si na tu myšlenku zvykl a přikývl. *Avšak poškození, které způsobím, budu schopen vyléčit a znecitlivění té oblasti nebude problém. Takže to bude, jak jsi říkala – jako léčit mladou jizvu, což je snadné, když se k tomu dostanu. Ale budu muset léčenou osobu předem varovat, co chci udělat. *

Brumbál je poslouchal, ale neřekl nic, nechal Harryho, aby si to promyslel sám. Teprve pak dorazili Severus a Pomona.

„Dobré ráno, pane řediteli, pane Pottere," pozdravil Snape a věnoval jim uznalé pokývnutí, než jim Sproutová také popřála dobré ráno. Oba profesoři zdvořile odmítli citronové bonbony, které jim Albus nabídl.

„A jak je ti, Harry? Ještě stále tě bolí hlava?" zeptala se profesorka Sproutová, jakmile se všichni usadili.

„Teď už to není tak zlé," odpověděl Harry s pokrčením ramen. Nebyl si jistý, jak má reagovat na její zájem.

„Kdyby to začalo být příliš, tak nám řekni," podotkla Sproutová vážně.

Harry přikývl a pohlédl na profesora Snapea a ředitele, kteří očividně sdíleli její pocity.

„Nuže, Harry," začal ředitel a samotný jeho tón Harrymu sdělil, že je tlachání konec. „Domnívám se správně, že jsi včera zažil podobnou vizi, jakou jsi měl tohle léto?"

„Ano, pane," oznámil a zadíval se na profesora Snapea, když si vybavil, čeho byl svědkem.

„Mohl bys nám povědět, co jsi viděl?" vyptával se Brumbál dál.

„Jistě," odpověděl, a ačkoliv nechápal, proč to chtějí vědět, došlo mu, že jistě musí mít důvod. Že by se obávali, jak se ohledně toho cítí? „První věc, kterou jsem viděl, byl Dennis, který se právě přesouval do kruhu. Myslím, že ta vize začala v té chvíli kvůli tomu, jak vzrušený tehdy Voldemort byl."

Brumbál a Snape přikývli, souhlasili s Harryho zhodnocením.

Harry pak pokračoval, pověděl jim, jak začal být Voldemort rozhněvaný, když profesor Snape zabil Nagini a dva lidi u ochran. Profesorka Sproutová vypadala posmutněle, když slyšela Harryho vyprávění, protože se jí nelíbilo, že byl Harry nucen to vidět. On tím však po pravdě rozrušený nebyl. Od té doby, co se setkal se Šedohřbetem, přijal ve svém nitru krutou skutečnost, že milosrdenství nemusí být vždy praktické.

Být toho svědkem samozřejmě nebylo to samé jako to osobně provést. A Harry přemýšlel, jestli by byl schopen udělat to samé, co profesor Snape, kdyby se do takové situace dostal. Nebyla to příjemná věc na úvahy, ale neměl vyhnutí.

Harryho myšlenky přerušilo náhlé zaťukání na dveře, které pobídlo ředitele, aby vpustil madam Pomfreyovou.

„Omlouvám se za zpoždění, ale měla jsem pocit, že budou Creeveyovi potřebovat trochu útěchy, než jim poskytnu soukromí," konstatovala, když vešla.

„Žádný problém, Poppy. Šlo všechno dobře?" zeptal se Brumbál.

„Ano. Vezmeme-li do úvahy, čím vším si ten chlapec prošel, vede si docela dobře a teď, když je s ním jeho rodina, bude jistě časem schopen přes všechno se překlenout," informovala je Poppy, než si vyčarovala křeslo a usadila se. „Takže, co jsem zmeškala?"

Poppy samozřejmě věděla, co se stalo během rituálu (už jí to předchozí noci řekli), ale netušila, jak závažný vliv to mělo na Harryho.

„Harry nám právě povídal, co viděl minulou noc," sdělila jí Sproutová.

Brumbál poté v hrubých obrysech shrnul Harryho sen, než na něj kývl, aby pokračoval. Harry začal znovu mluvit, až se dostal k části, ve které Voldemort seslal na profesora Snapea silnou kletbu Cruciatus.

Tam se Harry pochopitelně zarazil a nedokázal se udržet, aby na mistra lektvarů nepohlédl.

„Voldemort se skutečně bál, když se zdálo, že to kouzlo neúčinkuje, pane," pověděl mu Harry nakonec.

„On se bál?" ujišťovala se profesorka Sproutová užasle (třebaže ji šokovalo, už když slyšela o Crucio Maxima).

Harry přikývl. „To bylo jedinkrát, co jsem z něj cítil naprostý strach."

„Severusova odolnost vůči kletbě Voldemorta bez pochyb rozrušila, což není žádné překvapení," podotkl Brumbál, než se zaměřil na Harryho. „Ale já myslím, že bychom všichni rádi pochopili, co tuto tajemnou odolnost způsobilo. A jestli se to dá použít…"

Harry zamrkal, když se Coral na jeho zápěstí pohnula.

*Myslíš…?* zasyčela tiše.

„Harry, madam Pomfreyová profesora Snapea brzy poté, co jsme minulou noc dorazili po výslechu na Ministerstvu, prohlédla a našla stopy tvého magického podpisu obalující jeho nervy," vysvětlil Brumbál. „Víš, jak se tam dostaly?"

Harry se kousl do rtu, náhle si vybavil rozhovor, který vedl se svým profesorem poté, co objevil bílou magii, aniž by to komukoliv řekl. Obával se na profesora byť jen pohlédnout, byl si jistý, že by v jeho očích zahlédl zklamání.

Nedokázal uvěřit, že udělal znovu tu samou chybu!

„Harry?" vyzvala ho profesorka Sproutová, která si všimla jeho nervozity.

*Můžeš jim to klidně říct,* radila mu Coral. *Oni už asi stejně mají teorii, která je dosti blízko pravdě.*

„Stalo se to loni na Halloween," promluvil Harry nakonec.

Brumbál a ostatní vykulili oči, když si dali kousky této skládačky dohromady.

„Tehdy, když jsem profesora léčil," pronesl s pohledem upřeným na Snapea, „jsem u něj našel zbytky kletby a tenkou magickou… membránu, která pokrývala jeho nervy, ale byla potrhaná a některé nervy byly odhalené a poškozené," vysvětlil Harry. „Použil jsem hadí jazyk, abych tu membránu opravil a posílil."

„Pozoruhodné," zašeptal Brumbál, zatímco přemýšlel.

„Ta membrána už tam byla?" zeptal se Snape, neschopen zbavit se překvapení ve svém hlasu.

Harry se zamračil. „Jo, neměla by?"

„Ne, Harry," vysvětlila mu Pomfreyová. „Podle případů z Ministerstva, které jsem studovala, se u žádného důkladně vyšetřeného pacienta, na kterého byl seslán Cruciatus, nevyskytovalo nic ani vzdáleně podobného tomu, co jsi zde popsal," vysvětlila mu Pomfreyová.

„Ale co tady profesor?" opáčil Harry a dumal přitom nad tím, proč Snapeovu ochranu neobjevila minulý rok, když se dostal na ošetřovnu.

„Diagnostická kouzla, která jsem loni použila, nebyla tak mocná, abych něco podobného odhalila, a já neměla k jejich sesílání žádný důvod," odpověděla Pomfreyová.

„Dobře, ale jak se tam ta membrána prvně vůbec dostala?" zeptal se Severus, který chtěl, aby se věci trochu hnuly.

„Pokud se nemýlím, je to kvůli tomu, kolikrát jsi byl za ty roky té kletbě vystaven," teoretizoval Brumbál vážně.

„To by to vysvětlovalo," souhlasila tiše Pomfreyová.

„To ano, ale stejně žasnu, že by něco dokázalo odolat Voldemortovu Cruciu, natož v kombinaci s Maxima," vložila se do toho Sproutová.

„To je opravdu podivuhodné," souhlasil Brumbál.

„Um, omlouvám se, ale jak moc to kouzlo Maxima ovlivní?" ozval se Harry po chvíli. „Myslím tím… jestli to ten efekt zdvojnásobí nebo co se stane?"

Pomfreyová a ostatní profesoři na sebe pohlédli, než se obrátili na ředitele. Jak na to měli odpovědět? Koneckonců to byla oprávněná otázka a Harry, bez ohledu na to, jak temná byla pravda, si zasloužil, aby mu to řekli.

Brumbál potlačil povzdech, věda, že veškerá odpovědnost zbyla na něj.

„Třebaže mám jisté výhrady k tomu, abych ti to řekl, mám pocit, že si tvá otázka zaslouží velmi přesnou odpověď… vzhledem ke všemu, co se stalo. Také připouštím, že ta odpověď může prospět i jiným způsobem," dodal tiše, ocelově modrýma očima se setkal s Harryho zelenýma.

Harry zvolna přikývl, zatímco si lámal hlavu nad tím, jestli chce tu odpověď vůbec znát.

„Longbottomovi," začal Brumbál. „Víš, že byli vystaveni nepromíjitelné kletbě, ale to, co nevíš, je, že se do svého současného stavu nedostali přesně stejným způsobem."

Pomfreyová otevřela ústa. Nebylo pochyb, že chtěla zpochybnit moudrost toho, aby se tu probírali Longbottomovi, ale nakonec se rozhodla jinak.

„Alice Longbottomová byla vystavena mnohočetným kletbám od čtyř různých lidí skoro nepřetržitě celou hodinu." Brumbálův hlas byl oproštěný od všech emocí, ale bolest vypovídající o pravdě byla v jeho očích zcela evidentní. „Frank Longbottom však nebyl. On obdržel jediné Crucio Maxima udržované téměř patnáct vteřin."

Harry se pokusil potlačit náhle utvořený knedlík v krku, když si vybavil, jak křehce pan Longbottom vypadal ve své posteli, v podstatě komatózní, zatímco se jeho žena bezcílně potulovala po pokoji.

„Pro…" Slova mu nejprve odumřela na rtech, ale pak se Harry pokusil ztěžka polknout. „Proč něco takového udělali?"

Brumbálovi ztmavly oči. „Brzy po Voldemortově pádu začalo určité množství Smtijedů hledat odpovědi. Tito čtyři, Bartemius Skrk mladší a Lestrangeovi věřili, že Longbottomovi vědí, co se jejich mistrovi stalo, protože byli do války značně zapleteni."

Harrymu se rozšířily oči, nemohl než se zeptat. „A věděli to?"

„Ano, ale neprozradili nic. Víme o tom, protože Starostolec vyslýchal jednoho z Lestrangeových pod Veritasérem. Dokonce, i když byli Longbottomovi u konce se svými silami, odmítli jim prozradit cokoliv z toho, co věděli."

Harry se kousl do rtu, snažil se pochopit oběť, kterou Longbottomovi učinili. A to všechno kvůli tajemství, které už tajemstvím nebylo – příčině Voldemortova pádu.

Kvůli němu.

Rozechvěle vydechl a ucítil, že mu profesorka Sproutová položila ruku na rameno.

„Znali větší tajemství, která bylo nutno udržet pod pokličkou, než tvoji účast na Voldemortově pádu, Harry," sdělil mu Brumbál, správně se domnívaje, kam Harryho myšlenky zamířily. „Jejich neochvějný vzdor tváří v tvář takové kruté bolesti ochránil mnoho lidí a pomohl jim, ne jen tobě. Nedovol, aby špatně zacílená vina jejich oběť nějak zohyzdila."

Harry se zklidnil. Věděl, že má ředitel pravdu. Nebyla to jeho chyba, ale bylo těžké nemyslet na to, že kdyby jeho nebylo, možná by tady pro Nevilla stále byli. Ale pak mu, i bez Brumbálových slov, došlo, že taková myšlenka byla vážně hloupá. Kdyby jeho nebylo (nebo kdyby se mu nestalo to, co se mu stalo), Voldemort tady mohl být třeba dalších deset let, zabíjel by a zranil by bezpočet dalších. A taky – jak si mohl dovolit nechat se rozptýlit zbytečnou vinou? Měl by se soustředit na to, co má udělat. Měl by udělat všechno, aby jejich oběť uctil. Všechno, co mohl, aby zabránil opakování toho, co se Longbottomovým stalo.

Harry naplněný novým odhodláním přikývl. Byl s Brumbálem zajedno a Sproutové byl vděčný za chápavý dotek.

„Takže… co budeme dělat teď?" zeptala se madam Pomfreyová, když ten dojemný moment pominul.

„Pokud pana Pottera znám dobře, pak věřím, že bude vědět," prohlásil profesor Snape, díky čemuž k němu Harry vzhlédl a spojil s ním svůj pohled.

Chlapec se kousl do rtu, než krátce přikývl a povytáhl svůj rukáv, aby odhalil Coral. Brumbál a ostatní to všechno sledovali s očekáváním, když profesor Snape vstal a natáhl k Harrymu ruku.

Harry s Coral okolo svého zápěstí sevřel Snapeovu dlaň a jeho schopnost hadího jazyka odpověděla na jeho záměr.

Rozvinul svou magii a před očima se mu okamžitě objevily obrazy.

Membrána ochranné magie pokrývající profesorovy nervy a ohniska reziduí černé kletby tam ležely osamoceně. Harryho pozornost upoutala barva reziduí, protože si vzpomněl, že ta, kterou viděl minulý rok, nebyla ani zdaleka tak tmavá či hutná, ale pak se jeho pozornost rychle přesunula jinam.

Ochranná vrstva byla jen sotva poškozená, tu a tam se na ní vyskytovaly mírné prasklinky, ale to nebyla ta nejvíce ohromující věc. Ona se sama opravovala. Dělo se to pomalu, jen velmi pomalu, ale ten ochranný film se sám uzdravoval.

Bylo to úžasné.

„Harry?" vybídla ho profesorka Sproutová a on se díky tomu stáhl a zamrkal mistrovi lektvarů do tváře.

„Samo se to opravuje," dostal ze sebe.

„Jak moc je to poškozené?" zeptala se Pomfreyová s očima rozšířenýma nad jeho slovy.

„Ne nijak moc, ale mělo to na zotavení jen málo času," odpověděl Harry.

„Albusi, kdyby se to dalo využít a, nevím, třeba z toho vytvořit nějakou vakcínu…" nadhodila Pomfreyová, když se dala dohromady. Tohle byla koneckonců velká věc.

„Bohužel upřímně pochybuji, že by se to dalo tak lehce zavřít do lahvičky a distribuovat jako bílá magie," vyjádřil se Severus. „Ovšem existují i jiné cesty. Mudlové dokážou z jednoho člověka vzít živou tkáň a přenést ji do jiného."

„Transplantace orgánů," potvrdila Pomfreyová s přikývnutím, třebaže vypadala lehce sklíčeně tou zdánlivě náhodnou zmínkou.

„Kam tím míříš, Severusi?" vyzval ho Brumbál, zmatený ale zaujatý.

„Myslím tím, že by snad byla možná transplantace této membrány a že by se to dalo přirovnat k transplantaci kostní dřeně v mudlovském světě."

Pomfreyová a Harry zvolna přikývli, oni byli schopni Severuse pochopit spíše než Albus a Pomona díky výzkumu, který prováděli, aby zdokonalili Harryho hadí jazyk a celkově jeho vědomosti v lékařském odvětví.

„Transplantace kostní dřeně?" zopakoval Brumbál. Věděl, že kostní dřeň existuje, ale neměl tušení, že bylo možné ji transplantovat.

„Abych to zjednodušil – u pacienta, který potřebuje zdravou kostní dřeň (obvykle poté, co prodělal nějaký intenzivní druh terapie), vyjme doktor z dárce zdravou kostní dřeň a transplantuje ji do pacienta, jehož tělo si ji přesune do svých kostí, kde se ta tkáň začne množit a znovu navodí přirozenou tvorbu krevních buněk," vysvětlil Severus.

„Severusi, snažím se tě sledovat, ale jde to trochu mimo mě," podotkla Pomona omluvně.

„Odpusť. Co se snažím říct je, že věřím, že by se tato membrána dala „transplantovat" a že by výsledný efekt byl podobný jako u transplantace kostní dřeně, protože bude „pacientovi" potřeba dodat jen malý kousek, aby nakonec získal svou vlastní ochranu."

„Protože si transplantovaná membrána najde své místo a umožní pacientovu tělu, aby dokončil její výstavbu?" zajímal se Brumbál.

Severus přikývl. „Ano, přesně to jsem měl na mysli."

„Rozhodně to zní jako možnost," souhlasila Pomfreyová, zatímco ostatní alespoň kývli na důkaz mírného souhlasu.

„Pane Pottere, myslíte si, že byste dokázal tu membránu okopírovat a vpravit ji do někoho, řekněme… do sebe?" zeptal se Snape po chvíli.

„Myslím, že ano, profesore," odpověděl Harry.

„Severusi, nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Právě jsme se dozvěděli o její existenci. Co když je tak jedinečná kvůli tvým zkušenostem?" nabádala ho Sproutová. „Nemáme tušení, jaké jsou její plné schopnosti nebo jestli nebude mít nějaké negativní účinky, pokud ji Harry vloží do sebe, natož do někoho jiného."

„Ale je v ní trochu mé magie, paní profesorko," namítal Harry tiše.

„Ano, ale ušité na míru speciálně pro profesora Snapea, aby opravovala a posilovala už jeho existující ochrannou vrstvu," odvětila Sproutová.

„Otevřeně, nevidím důvod, proč by si ji pan Potter nemohl přizpůsobit," vložil se do toho Severus. „Avšak tvoje obezřetnost je asi moudrá, i když si nemyslím, že bychom měli takovou výhodu odsouvat někam stranou."

„Jen říkám, že bychom neměli nic uspěchat," upozornila ho Sproutová jemně.

„S Temným pánem na krku si možná časový luxus nebudeme moci dovolit. Musíme získat každou výhodu, kterou máme k dispozici tak rychle a kvalitně, jak jen můžeme."

Brumbál zamyšleně zamručel. „Souhlasím… se Severusem."

Harry, který přecházel pohledem tam a zpět mezi Snapem a Sproutovou, zatímco se ti dva zdvořile dohadovali, pohlédl na Coral a doufal, že od ní dostane nějakou radu.

*Souhlasím s profesorem Snapem a panem ředitelem,* sdělila mu Coral tiše. *Nikdy nemůžeme být dost připravení.*

Harry přikývl, nechtěl vyvracet logiku, když na něj Pomfreyová a ostatní opět přesunuli svou pozornost.

„Rád bych to zkusil," pronesl Harry a v duchu si spočítal, že je neděle, takže dnešek bude na vyzkoušení aplikace ochrany nejlepší.

„Tak dobře, Harry. Pokud s tím bude madam Pomfreyová souhlasit, můžeš to zkusit. Tady, jestli je ti to příjemné?" navrhl Brumbál a pohlédl na lékouzelnici a ještě na Sproutovou, od které obdržel souhlasné přikývnutí.

„Nemám námitek, zejména když v současné chvíli okupují ošetřovnu Creeveyovi," potvrdila Pomfreyová, vstala a přeměnila své křeslo na lehátko. „Klidně ho budu kontrolovat zde. A domnívám se, že to provedeme teď, že ano?"

Brumbál také přikývl a postavil se.

Harry vstal z křesla, které nechala Sproutová pohotově zmizet, a přešel k jednoduchému lehátku mezi Pomfreyovou a Snapem. Brumbál mávl hůlkou a znovu zašel za stůl, aby měl Harry trochu víc prostoru, což ocenil.

„Až budeš připravený, Harry," oznámil Brumbál, postavil se vedle stolu a Sproutová se přesunula na druhou stranu.

„Dobře," řekl Harry, a když Coral zvedla hlavičku, pohlédl na Snapea. „Začnu tím kopírováním. Mělo by mi to trvat jen chvilku, profesore."

Severus přikývl, že rozumí, a znovu zvedl ruku, kterou Harry přijal.

„Myslím, že se pro teď zaměřím jen na to, abych tu membránu umístil na svou levou ruku," informoval je Harry. „Jen pro případ."

„Právě jsem to chtěla navrhnout," podotkla Pomfreyová s úsměvem, když se Harry dal do práce.

Harry od Snapea brzy získal, co potřeboval, a pak se rychle natáhl, tiše mumlaje hadím jazykem, zatímco Coral kmitala jazýčkem nad jeho zápěstím, jak jí proudila magie.

Používat hadí jazyk sám na sebe bylo trochu divné, protože ho většinu času užíval výhradně na ostatní, ale byl si svými schopnostmi jistý.

To, co zkopíroval od Snapea, vzal za matrici a pak se zaměřil na to, aby do ní včlenil trochu své magie a dovolil jí, aby po ní postupně stékala a potahovala jeho nervy jako kůže. Začal na dlani a doufal, že se membrána rozšíří a přejde až na špičky prstů a zápěstí. Byla to těžká práce a nejobtížnější bylo bránit surové magii, která membránu vytvářela, aby se přesouvala jinam. I přesto to ale šlo dobře, nebo alespoň do té doby, než ucítil podivné chvění, které začalo v jeho dlani a pulzem se rozšiřovalo do celého jeho těla.

*Harry!* vyjekla Coral.

A to byla poslední věc, kterou Harry slyšel, než věděl… že je něco strašně v nepořádku.

Čas jakoby ustrnul, zatímco se mu v hlavě ozývala slova, která mu profesor Snape řekl skoro před rokem.

Věci se mohou pokazit…

Ta slova se v jeho hlavě neustále odrážela ozvěnou, než se zcela nepochopitelně stočila do něčeho zcela křehkého ale neústupného. Měl pocit, jako by přes jeho ruku najednou přejel těžký olověný válec, než se ta tíha rozšířila, přenesla se na celé jeho tělo a začala ho dusit. Cítil, jak ho celého mačká nepředstavitelná síla, desetkrát horší než u přemisťování a zmatenější než při cestování přenášedlem.

Nemohl dýchat, jako by měl na hrudi obrovskou tvárnici i s bratrancem, který na ní seděl. Pokusil se tu tíhu odsunout rukama, ale nemělo to žádný účinek, jeho paže odmítly spolupracovat a on si byl jistý, že jimi mlátí okolo sebe.

Zkusil ji odtlačit svou magií, přerušit to nesnesitelné mačkání, ale bylo to asi stejně efektivní jako použít prst, aby otevřel dveře od trezoru.

Pak ztratil vědomí.

ooOoo

Všichni okamžitě věděli, že je něco v nepořádku, když začala Coral hystericky syčet a Harry ztuhnul, tvář se mu zkřivila něčím, co si mohli vyložit jen jako bolest.

Severus střelil pohledem po Pomfreyové, která nad ním okamžitě začala mávat hůlkou.

„Co se děje, Poppy?!" vyjekla Sproutová, zatímco Harry zápasil o dech.

„Já… já nevím, ale ta ochrana, kterou vybudoval, zkolabovala."

Sproutová zalapala po dechu, oči se jí rozšířily děsem, když to pochopila. „Jako hrad…" vydechla.

„Cože?" vybídl ji Albus.

„Jednou mi řekl, že ochranná stránka hadího jazyka je jako stavba hradu. Řekl tehdy: Pokud špatně postavíte zdi, spadnou na vás. Musíte správně umísťovat kameny," odpověděla.

Severus mumlavě zaklel, když si vybavil, že o tom četl v Umění hadího jazyka a že si to Sproutová vyvodila správně.

„Ale tohle není…" začala Pomfreyová, užuž se chtěla začít hádat, že se Harry pokoušel o léčení ne o ochranu, ale pak si najednou uvědomila…

Jak mohli být tak hloupí?

Nicméně než se mohla v duchu okřiknout, Harry prudce vyletěl do sedu, otevřel oči, zahekal, jak do sebe nasál vzduch a začal kolem sebe šmátrat, aby se něčeho chytil, s Coral stále kolem svého zápěstí.

Sproutová se k němu přihrnula, poplácávala ho po zádech a pomáhala mu udržovat balanc. „Klid, Harry, jen se soustřeď na dýchání."

*Coral?* pokusil se říct, než ucítil, jak se stáhla kolem jeho zápěstí.

*Moc rychle jsi přesunoval magii a ochrana zkolabovala,* odpověděla Coral. *Promiň. Uvědomila jsem si to příliš pozdě.*

*Měl jsem pocit, jako by mě něco drtilo,* informoval ji, zatímco se spoléhal na Sproutovou, že ho udrží zpříma.

*Jak se teď cítíš?*

*Všechno mě bolí a jsem unavený, ale jinak dobře, myslím.*

*Možná bys to měl dát vědět i ostatním,* doporučila mu Coral.

Načež Harry otevřel oči a vzhlédl k profesorům, kteří ho sice těsně obklopovali, ale ne natolik, aby se na něj nějak mačkali.

„Jsem v pořádku. Jen jsem to zkoušel moc rychle," vytlačil ze sebe.

„Myslím, že to bylo víc než jen to, Harry," pronesla Pomfreyová a sklonila hůlku, když nenašla žádné trvalé poškození.

„Co tím myslíte?" zeptal se Harry s dechem už pod kontrolou.

„Myslím, že jsi právě zkoušel ochrannou stránku hadího jazyka."

Na to Harry vykulil oči a Coral zamrkala.

*Víš, Harry, myslím, že by mohla mít pravdu.*