To Shape and Change – Utvářet a měnit
Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara
This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, Czech translation was created by Patolozka.
ooOoo
Otázky od čtenářů:
Severusovo temné znamení – Ačkoliv jsem si jistá, že by si Voldemort mučení Severuse skrz temné znamení užíval, měl důležitější věci na práci, než aby se ho snažil přivolat a nechal jeho znamení pálit. A nejen to, mám dojem, že v kánonu nebylo ani specifikováno, jestli si Voldemort vůbec dokázal vybrat, čí znamení na tak velkou vzdálenost aktivuje.
Severusova ochrana vůči Cruciatu – To, že bylo jeho tělo kletbě dlouhodobě vystaveno, způsobilo, že začalo hledat způsob, jak minimalizovat veškerá poškození (jako třeba znecitlivěním), ale bylo to možné jen díky jeho ochotě podstupovat mučení, aby ochránil ostatní – takže to byla obětní magie.
Hadí jazyk Harryho z budoucnosti – Ano, používal ho, ale ne tak široce jako současný Harry, protože neměl tolik možností k experimentování. Jeho prioritou bylo přežití.
Je Severus nějaký unikátní typ čaroděje? – Po pravdě, ještě jsem se nerozhodla, ale zřejmě bych řekla, že ne. Ovšem, rozhodně je to mocný čaroděj, takový, který z nutnosti používá magii více, než by mnozí považovali u „průměrného čaroděje" za možné.
Relikvie smrti – Kvůli tomu, aby se všechno ještě víc nezkomplikovalo, v tomto příběhu neexistují.
Voldemortův deník – Pro účely tohoto příběhu je deník předmětem černé magie, který Voldemort vytvořil. Představte si ho jako magický portrét, ale daleko mocnější – který si po celou tu dobu uchoval svou osobnost a doufal, že bude moci tím, kdo ho najde, manipulovat a směrovat ho. (PP: V povídce ho už Severus zničil;-)
Kapitola 29 – Ztráta
Pro Severuse byl následující týden strastiplný. Nikdy nebyl tím, kdo by si liboval ve slávě. A třebaže několikrát ve svém životě zažil okamžiky, kdy si toužebně přál, aby mu vyjádřili uznání a odměnili ho, uvědomil si, že pro něj světla ramp prostě nejsou. Vlastně je nenáviděl.
Colin Creevey z něj byl celý paf a mnoho dalších prvňáčků rovněž. Vlastně… většina studentstva na tom byla obdobně, což bylo vskutku otravné.
A tisk… Odmítal na to vůbec myslet.
Jedinou lehce pozitivní věcí bylo, jak pozorní byli teď studenti v hodinách Lektvarů, ale to mu poskytovalo jen malou útěchu.
Zaměstnanci školy tomu také moc nepomáhali, pokud něco, tak ještě více přiživovali jeho hrdinskou pověst.
Severus měl najednou velmi dobrou představu, jak se cítil Harry, a mohl jen doufat, že se veškerá pozornost namířená na jeho osobu nakonec vytratí a nabere rychlého konce.
Nu, nenabrala.
„No vážně, Severusi, nechápu, proč tě to všechno tak překvapuje," vyjádřil se Filius.
Právě pozdě v noci procházeli po chodbě, což byla jedna z mála chvil, kdy bylo Severusovi dopřáno oddechu.
„Myslel jsem, že teď už bude dávno po všem. U Merlinovy brady, vždyť jsou skoro Vánoce," brblal Severus.
„Opravdu si to neuvědomuješ, že? Nejen že jsi ty děti zachránil před smrtí, ty jsi udělal něco, co se ještě nikomu před tebou nepovedlo - naprosto dokonalým způsobem jsi ošálil Temného pána a ještě k tomu jsi mu unikl," konstatoval Filius. Na konci své řeči zpomalil, jako by tomu mohl jen stěží uvěřit.
„Hmf, unikl? Můžeš si být jistý, že Temný pán už v tomto okamžiku plánuje svou odvetu."
„Ale tebe to, zdá se, ani moc neznepokojuje. Což je možná další důvod, proč je tebou tolik lidí tak… ohromeno. A taky nesmíme zapomínat, že brzy obdržíš Merlinův řád."
Severus na to nic neodpověděl, namísto toho, hledaje rozptýlení, nasměroval své myšlenky jinam. Filius ho nechal být a ještě než odbočil do postranní chodby, popřál mu dobrou noc.
Severus věděl, jaký Voldemort je a že, jak řekl Filiusovi, jistě už plánoval odvetu. Díky Harryho prokleté jizvě také věděl, že je Voldemort velmi vyvedený z míry, a pokud byla Harryho interpretace alespoň trochu správná, začínal být vskutku zoufalý.
To bylo pro Severuse malou útěchou, protože věděl, jak moc byl ten netvor nebezpečný, když ho někdo zahnal do kouta. Brzy něco udělá. Za posledních pár měsíců byl až příliš ticho, aby neučinil ani jediný krok.
ooOoo
Harry mohl jen sotva uvěřit tomu, jak rychle všechny ty měsíce utekly, ačkoliv se rozhodně nenudil. Během dnů byl zaneprázdněný vyučováním, výzkumem a ještě tím, aby pochopil a dokázal použít ochrannou stránku hadího jazyka.
Umisťování ochran šlo pomalu, ale díky panu Leeovi učinil větší pokrok, než očekával. Poté, co panu Leeovi napsal o svém problému a vyptal se ho, jestli nemá na tohle téma nějaké knihy nebo jestli nezná na světě nějakého jiného člověka, který by mluvil hadím jazykem, zatahal pan Lee za několik nitek a byl mu schopen poskytnout pár starých, ručně psaných poznámek jistého zesnulého kouzelníka, který hadím jazykem mluvil. Panu Leeovi to sice chvíli trvalo, ale Harry měl ty staré dokumenty v rukách už někdy od poloviny listopadu.
Bylo tam asi čtyřicet svitků pergamenu pokrytých klikyháky odpředu dozadu. Harry je samozřejmě neviděl - on v nich rozeznal dokonalou angličtinu, trochu kostrbatou a na některých místech těžkopádnou, ale pořád dobře srozumitelnou. Draco a ostatní však na ten nečitelný chaos jen zmateně zírali.
„Uh, Harry, ty to přečteš?" zeptal se Neville.
„Samozřejmě a už mi to odpovědělo na něco, nad čím jsem si lámal hlavu! Tohle mi pomůže, strašně moc. No, vážně," odpověděl Harry nadšeně, aniž by vzhlédl od stránky. Greg a Vince se po sobě podívali. Draco a Neville zamrkali.
„Musí to být psáno hadím jazykem," rozumoval Draco.
Na to Harry zvedl hlavu. „Tak to zřejmě vysvětluje, proč to dokážu přečíst, vzhledem k tomu, že to bylo napsané před stovkou let člověkem, který žil v Indii," pronesl po zamyšlené pauze.
A tak Harry pokračoval ve čtení, ve studiu a v práci. Doufal, že u sebe bude schopen dokončit tvorbu ochran ještě před prázdninami, zejména poté, co objevil tu hlavní část celého postupu – něco, co v poznámkách nazývali „kotvou". V tomto případě byla tou kotvou jeho magická síť, vytvářená jeho jádrem a procházející jeho kostrou, kde byla zafixovaná v kostní dřeni. Kniha, kterou mu madam Pomfreyová věnovala před měsíci, Proudění magie v nejhlubším nitru, s tím šla ruku v ruce a poskytla mu prostředky, aby opravdu mohl začít postupovat.
A mimo pokrok v hadím jazyce Harry také skrz Brumbála navázal kontakt s doktorem Pricem. Poté, co se doktor vyptal na stav Longbottomových, souhlasil s jejich prohlídkou, pokud to schválí i jejich současný „opatrovník". Neville byl nadšený a okamžitě dychtivě napsal své babče, aby panu Priceovi dovolila prohlédnout jeho rodiče.
Augusta té myšlence nebyla tak nakloněná, jak by si Neville a Harry přáli, ale také ten návrh úplně nesmetla ze stolu. Harry předpokládal, že za to mohla přímluva od Brumbála. Avšak, i přes počáteční zdráhání ji Neville nakonec po týdnech škemrání dokázal přemluvit - bezpochyby díky slovům jako: „Dlužíme jim aspoň ten pokus." A tak tedy někdy během zimních prázdnin Longbottomovi doktora Price navštíví.
Harry si dál dopisoval se Siriusem a i když nebylo všechno tak, jak by si oba přáli, napětí mezi nimi polevilo a Sirius začínal mít pocit, že je konečně Harryho kmotrem a ne cizincem, který náhodou znával jeho rodiče. Další věcí, která se změnila, bylo Siriusovo zaměstnání. Získal místo lektora a staral se o obyčejné lidi, kteří se chtěli naučit, jak se lépe chránit. Protože byl známý jako bývalý bystrozor, neměl o zákazníky nouzi a práce to pro něj byla, alespoň podle jeho slov, snadná.
Všechno bylo v pořádku a Harry z něj měl radost, až na to, že to nadhazovalo otázku Siriusovy role jako jeho kmotra – zejména, co se týkalo jeho opatrovnictví. Léčitelé mu sdělili, že je zdravý na těle i na duchu, takže se o něj Sirius mohl postarat a očividně si spolu se zaměstnáním sehnal i pěkný velký dům. A ačkoliv Sirius s Harrym otázku opatrovnictví neprobíral, Harry nebyl hloupý. Bylo očividné, že ten muž schraňuje všechny prostředky, aby mu je mohl řádně poskytnout, a kdyby okolnosti byly jiné…
Ale ony nebyly.
Harrymu se při pomyšlení, že si bude muset zvolit, dělalo špatně od žaludku – tedy za předpokladu, že stále ještě možnost volby má.
Prostě to nebylo fér, a tak se Harry rozhodl, že to pro teď pustí z hlavy, i když se ve svém srdci už rozhodnutí učinil.
Všechno ve škole probíhalo tak jako předtím, alespoň z valné většiny. Jedinou viditelnou změnou byl Colin Creevey (návdavkem k obecnému chaosu doprovázejícímu Harryho vzdělávání – všechnu pozornost stranou). Chlapec vyzbrojený fotoaparátem se stal obecným stínem, ale protože Harry věděl, co se málem stalo jeho bratrovi, přetrpěl to, a to zejména, když viděl, jakou úctu chlapec chová k profesoru Snapeovi. Lepší profesor Snape než on. S tím, že ho občas někdo sleduje, se Harry vyrovná.
Přesto nebyly uplynulé měsíce jen nevinné a naplněné radostí. Harryho čas od času zaplavovaly podivné záblesky nočních můr a bolestí z jeho jizvy. Naštěstí mu všechno pomáhal zmírňovat ten „příkop", který Nicholas umístil do jeho mysli, a pomáhalo i to, že prováděl jednoduchou nitrobranu (jen základní, zklidňující cvičení). To, co do jeho mysli prošlo, nedávalo moc smysl a brzy se přinutil to ignorovat, protože když se o tom pokoušel přemýšlet, jen ho rozbolela hlava a odpoutávalo to jeho pozornost od rozvoje ve věcech, nad kterými kontrolu měl. Avšak to málo, co dokázal z jejich spojení vytáhnout, byly emoce strachu, frustrace a zoufalství.
A upřímně, to mu stačilo. Když už musel z Voldemorta něco cítit, pak dával přednost těmto pocitům před radostí, rozčílením a spokojeností.
ooOoo
Draco se na nadcházející prázdniny upřímně řečeno netěšil. Preferoval bezpečí v Bradavicích, a i když věděl, že byl Temný pán zraněn, uklidňovalo ho to jen málo. Nemohl se než obávat, co se asi stane s jeho rodinou, pokud se je Voldemort rozhodne poctít svou návštěvou, zejména poté, co jej jeho kmotr zradil…
Podle dopisů, které obdržel od otce, to sice nevypadalo, že by Temný pán takový kontakt plánoval, ale měl z otcových slov pocit, jako by to jeho rodiče očekávali. Uvažoval, jestli provedou plán, o kterém mluvili se Severusem. Odejdou z Anglie? Uvidí ještě někdy Bradavice? A své přátele? A co Vince a Greg? Jejich rodiny byly svým způsobem ve stejném postavení jako ta jeho. Mají také plán útěku, pokud to bude nutné? A pokud se stane to nejhorší (ať už to bude cokoliv), dostanou vůbec šanci?
Trhnul sebou. Neměl by takhle přemýšlet. A ač nerad, musel připustit, že ještě není dospělý, takže pokud by se Grega a Vince zeptal, jestli mají nějaký plán, mohlo by to zničit všechno, co už jejich rodiče možná připravili. Koneckonců, takové plány bylo nutné udržet v tajnosti, a kdyby je naváděl, aby se poohlédli, co jejich rodina chystá, bylo by to pro ně nebezpečné a jen na škodu. Dokonce ani Draco sám nevěděl přesně, na čem se jeho rodiče a kmotr dohodli, věděl jen, že ten plán existuje, a byl si vědom toho, jak se nejlépe zachovat.
A tak Dracovi nezbylo než doufat, že mají rodiče jeho přátel plány pro případ nepředvídatelných událostí stejně jako jeho rodina…
ooOoo
Nakonec nadešly zimní prázdniny a pro většinu studentů to byly prázdniny dlouho očekávané.
„Takže, jaké máte plány?" zeptal se Draco na cestě na nádraží King´s Cross.
V kupé seděli Harry, Neville, Draco, Vincent a Gregory. Všichni už si nakoupili trochu sladkostí a právě se chystali na další kolo s čokoládovými žabkami.
„Babča se má tento týden setkat s doktorem Pricem a už si do rozvrhu zařadila i schůzku s mými rodiči," odpověděl Neville a naprosto přitom kypěl energií, jiných slov pro to nebylo.
„Tak to jsem rád, kamaráde," vyjádřil se Greg a i ostatní se připojili se svými gratulacemi.
„Jsem rád, že mě babča nakonec vyslechla. Však víte, nejdřív jsem si myslel, že nebude nikdy souhlasit."
„Proč by neměla? Myslím tím, jo jasně, jsou to mudlové, tihle doktoři, ale nestojí to za to to aspoň zkusit?" nadhodil Vince.
„Upřímně, nevyčítal bych jí to," bránil ji Draco. „Taky bych měl své pochybnosti. A vůbec – kolikrát už všichni ti léčitelé slibovali, že jejich léčba jistě zabere, jen aby to pak selhalo?"
Neville zvážněl. „Mnohokrát."
„Myslím, že jim doktor Price dokáže pomoci," nadnesl Harry, který nechtěl, aby Nevilla přepadla sklíčenost. „Myslím tím, alespoň se budou moci na ten problém podívat detailněji, a to je víc, než čeho byli schopni léčitelé."
Neville přikývl a jeho nadějný výraz se vrátil.
„Takže, jsi připravený na předávací ceremoniál, ty jeden držiteli Merlinova řádu?" dobíral si Draco Harryho.
Harry si povzdechl. „Jako bych měl doopravdy možnost volby, jestli jo nebo ne. Pochybuji, že by mi dovolili, abych to zmeškal."
„No, aspoň, že ho dostane i profesor Snape," poukázal Neville.
„Co? Myslíš, že mě nechá, abych se za ním schoval?" zeptal se Harry žertovně (z velké části).
Ostatní se rozesmáli.
*Nemyslím si, že to bude až tak zlé, Harry. Vsadím se, že tam bude dort a tak,* podotkla Coral, než zvesela dodala: *Možná tam pro mě budou mít i myš.*
*To bez pochyby,* připustil Harry s vážnou tváří, když se začalo objevovat nádraží.
ooOoo
Severus si nebyl jistý, má-li se uvolnit nebo se zlobit, že prázdniny konečně začaly.
Otevřel svou skříň a s opovržením pohlédl na své formální hábity – jako by to byla jejich chyba, že bude muset později zavítat na Ministerstvo, kde obdrží svůj Merlinův řád.
Bylo to divné. V původní časové linii by udělal cokoliv, aby se mu dostalo takové cti, ale teď se to z nějakého důvodu zdálo jako ztráta času. Samozřejmě, že to nebylo, jako by jeho zásluhy pro vlkodlaky byly bezcenné, nebo že by jeho práce obecně nebyla něčím, na co by měl být hrdý, to jen že… po takové době, kdy zůstával nedoceněný (alespoň, co se veřejnosti týkalo), měl nakonec pocit, že pro něj získání takového uznání není důležité.
Možná, že to bylo tím, co zažil v budoucnosti, kdy jeho touha po chvále ustoupila stranou a prvořadým se stalo přežití.
Zavrtěl hlavou, alespoň, že nebude jediný, kdo Merlinův řád dostane, a nemohl si pomoci – měl pocit, že bude správné takovou poctu sdílet právě s Harrym.
Zavřel dveře od skříně a přešel do obývacího pokoje, zatímco si lámal hlavu nad tím, jak se tyto prázdniny pro toho chlapce asi vyvinou. Byl si jistý, že si Harry Vánoce s Flamelovými užije, ale upřímně se trochu obával, co se Blacka týkalo.
Podle Albuse léčitelé Blacka uschopnili a ministerské oddělení péče o dítě právě schválilo jeho žádost, ve které se ucházel o Harryho opatrovnictví. Ředitel se Blacka snažil přesvědčit, že je v současné chvíli třeba trpělivosti, nemluvě o tom, že by měl brát ohledy na Harryho pocity, ale ten muž ho vůbec neposlouchal. Jestli někdy…
Na rovinu, všechno se odehrávalo nějak rychleji, než by se Severusovi líbilo, ale on s tím nemohl nic dělat. Jen doufal, že Harrymu Blackova iniciativa nezpůsobí nějaké potíže. Poslední věcí, kterou by ještě na vrch všeho potřeboval, by bylo drama od Blacka. Protože všechno šlo většinou velmi rychle, když byla přítomna takováto, no, hloupá impulzivita.
Severus se posadil a dovolil své mysli bloumat po někdejší budoucnosti…
Ovzduší právě začínalo houstnout, a to fatálním způsobem. Letní prázdniny před Harryho šestým ročníkem už skoro skončily a Ministerstvo si konečně uvědomilo, že Voldemort se svými následovníky jednoduše nezmizí, pokud je budou ignorovat.
Aby se všechno ještě víc zamotalo, začal být na obtíž i Black.
„Proč ho musí učit právě ON?" dotíral na Brumbála.
Nacházeli se na ústředí Fénixova řádu spolu s většinou členů ústředního vedení – Pošukem, Remusem, Arthurem, Severusem a samozřejmě Blackem a Brumbálem.
„Myslím si, že je prozíravé, aby se Harry naučil smrtijedský způsob boje od někoho, kdo má v této oblasti nejvíce zkušeností," odpověděl Brumbál klidně.
„My všichni jsme s nimi bojovali a bojujeme celé roky – někteří z nás dokonce ještě déle než on. Já SÁM mohu Harryho učit a bezpochyby lépe."
„Ne, musí to být Severus."
„Tak tedy, pokud jsou Severusovy instrukce tak skvělé, proč nedá lekci i nám ostatním?" handrkoval se Black sarkasticky.
„To by se sice dalo zařídit, ale pochybuji, že by to bylo k něčemu dobré," vložil se do toho Severus.
„Och a proč to?"
„Bylo by to jako se pokoušet naučit starého, hluchého a slepého psa novým kouskům."
„Severusi," varoval ho Brumbál, jednoduše, aby odvrátil případnou výměnu kleteb.
„To stále nezodpovídá mou otázku, proč nemůže mého kmotřence učit někdo jiný," naléhal Black zuřivě, jen sotva držící sebekontrolu, i když mu Brumbál věnoval pohled, který říkal: Nedělej nic hloupého.
„Vy všichni tady, kromě pana ředitele, bojujete jako bystrozoři," pronesl Severus prostě.
„A? Co je na tom špatného?" vyptával se Black obranně.
„Potter nepotřebuje vědět, jak se bránit, ale jak vyhrát. Tím, že ho naučíte bojovat jako bystrozoři, toho nedosáhnete."
Pošuk zavrčel.
„Bystrozoři už přemohli spoustu Smrtijedů!" vykřikl Black.
„Ale ne natrvalo."
„Brumbále, to máte v úmyslu dovolit Srabusovi, aby změnil mého kmotřence na VRAHA?" zaburácel Black.
„Blacku, ty jsi takový idiot," protáhl Severus a v tom se k němu Black otočil a pohnul se, že si to s ním vyřídí.
Naštěstí (nebo naneštěstí podle Severusova názoru) ho Remus zadržel.
„Pánové, prosím!" uklidňoval je Brumbál, ztráceje trochu ze své proslavené trpělivosti. „Siriusi, věřím, že Severus naučí Harryho všechno, co potřebuje, aby bojoval a přežil. A zatímco si my všichni přejeme, aby to nebylo nutné, bohužel je. Kdyby došlo k nejhoršímu, Harry musí být schopen postavit se jakémukoliv protivníkovi, dokonce i Voldemortovi. A to nedokáže žádnými konvenčními metodami."
„Tak proč ho neučíte vy?" šlehnul po něm Black. „Vy jste tady ten jediný, kdo má proti Voldemortovi šanci!"
„Bohužel ho nemám čas učit svůj styl boje. Trvalo mi skoro celé desetiletí, abych jej vyladil, než jsem jej potřeboval použít ve skutečném konfliktu. Harrymu se takového času nedostává."
„Takže ho prostě předáte tady tomuhle Smrtijedovi, aby ho naučil, jak kolem sebe vrhat Avadami?" vyzval ho Black nevěřícně.
„Upřímně pochybuji, že by byl Potter takové magie schopen," ušklíbl se Severus – třebaže svůj tón použil spíš, aby rozladil Blacka, než aby vyjádřil jakýkoliv negativní postoj k Harrymu.
V té době si už totiž začínal uvědomovat, že by měl svůj spor s Jamesem Potterem raději nechat zemřít spolu s tím mužem. Musel se soustředit na důležitější věci.
„Přestaneš ho proti sobě štvát?" hlesl Remus a překvapivě se do toho vložil dříve, než to stihl Brumbál.
„Jen jsem konstatoval skutečnost. Potterova moc netkví v brutální síle, o čemž svědčí i jeho styl ve famfrpálu, ale v něčem, co tobě, Blacku, zcela chybí."
„Severusi…" plísnil ho Brumbál, třebaže mistr lektvarů pokračoval dál.
„Obratnost. Neznamená to sice, že se u toho kluka neobjevují okamžiky nejvyšší stupidity, ale já ho mohu naučit toto genetické nutkání potlačit."
„A místo toho ho naučíš co?" zeptal se Black, stále zadržovaný Remusem.
„Aby během boje uvažoval. Aby se protivníkovi dostal do hlavy, aby ho přečetl, aby ho dostal přesně tam, kde ho chce mít, a umožnilo mu to útěk nebo vítězství."
„Hodně jsi o tom uvažoval," ozval se Arthur, který promluvil vůbec poprvé.
„Beru tento úkol velmi vážně, bez ohledu na to, jaké pochybnosti ohledně mého jmenování máte. Neúspěch nedovolím."
Severus zavřel oči, jeho minulá slova mu zněla v uších, jeho slib stále trvající spolu s jeho důvodem pro přežití. Povzdechl si, když si vzpomněl, co se stalo později ještě téhož roku, kdy všechno začalo upadat…
Ministerstvo se rozhodlo rozjet „kampaň na oživení morálky" a uspořádalo v atriu vánoční večírek. Pochopitelně byli pozvaní Harry, Brumbál a mnoho dalších a kvůli určitému protivnému nátlaku (jako třeba tlaku veřejnosti) a skutečnosti, že chtělo mnoho lidí zažít pro změnu něco pozitivního, jim Ministerstvo vyhovělo.
Bohužel to ovšem byl přesně takový typ shromáždění, na který Temný pán čekal, ba co víc, Voldemort čekal až do hodiny konání večírku, aby se s těmito plány svěřil svým Smrtijedům – takže bylo pro Severuse příliš pozdě, aby je jakkoliv varoval.
V pouhém momentu bylo atrium v obklíčení a vzduch ztěžkl smrtí. Hned v prvních vteřinách Bellatrix zabila ministra a brzy poté padla dobrá polovina hostů večírku pod tíhou smrtijedských kleteb. Ale to byl teprve začátek.
Voldemort sledoval Harryho, zatímco Brumbál povolával přes Fawkese posily z Řádu – což bylo spíš opatření, aby pomohli při evakuaci přeživších, než aby změnili výsledek bitvy.
Harry svůj předešlý výcvik moudře použil, ale i několikaměsíční trénink, bez ohledu na to jak intenzivní, byl v porovnání s lety skutečných bojových zkušeností jeho protivníků ničím. Přesto to dohnal svým odhodláním a, jak to Severus nazýval, svou „obratností".
Severus chtěl, aby byl Harry spolu s pochopením mentální stránky boje ve svém jednání nevypočitatelný a zcela nepředvídatelný, protože Harryho „příšerný handicap" v jeho nezkušenosti mohl podle Snapea vyvážit jen naprosto „spontánní styl boje".
Harry se osobně během těch lekcí cítil jako balerína, ale po týdnech, kdy se vyrovnával se Severusovým bezcitným výcvikem, začal přijímat, že je lepší podobat se šílenci tančícímu na špičkách, než být mrtvý.
A tak Harrymu díky tomuto tréninku netrvalo dlouho, aby byl brzy jediný ne-Smrtijed stojící v nejbližším okolí.
„Ach, rychle na nohách, jak vidím," ušklíbl se Voldemort, když Harry uskočil dvěma kouzlům a zablokoval to třetí.
„Jo, no a?" zvolal Harry v odpověď, aby ho bylo slyšet i přes všeobecný chaos.
„Bojuješ jako potřeštěná veverka, Harry Pottere," posmíval se mu Voldemort a přesunul se blíž, zatímco se nejbližší Smrtijedi zaměřovali na hrátky s přeživšími oběťmi.
Brumbál byl na druhé straně atria a udržoval poslední krb, který stále ještě fungoval, otevřený. Nakonec se jím začali valit členové Řádu a začínali zajišťovat ty, kteří byli stále ještě naživu, mezitím co bránili jedinou únikovou cestu pryč.
Harry tam zbyl sám.
„A ty bojuješ jako stařík, Tome Raddle," okomentoval Harry chladně.
Voldemort se zasmál smíchem, který zněl spíše jako štěkot, ale bylo očividné, že ho to podráždilo.
„Stále ten neohrožený nebelvír?"
„Stále ten Temný pán, který se bojí smrti?"
Voldemort odpověděl temnou kletbou.
Harry uskočil za povalený stůl a přetočil se přes záda na nohy, s hůlkou pozvednutou.
Severus mohl jejich výměnu jen sledovat z povzdálí, zatímco kolem sebe potají sestřeloval ty méně zkušené a méně pozorné Smrtijedy a ve stejné chvíli hrál svou roli strašlivého Smrtijeda. Přesto zjistil, že se modlí, aby Harrymu zbylo dost obratnosti, aby zůstal naživu, než se k němu Brumbál dostane.
Jenže Brumbál byl naneštěstí stále zaneprázdněný, protože Voldemort zaúkoloval spoustu Smrtijedů, aby se na ředitele zaměřili, a i když to nebude trvat dlouho, bude to stále dostatečně účinné.
„Harry!"
Severus se otočil. Výstup Siriuse Blacka, který si prakticky bagroval cestu ke svému kmotřenci, ho vyděsil. Jedno musel ovšem mistr lektvarů Blackovi přiznat – rozhodně byl věrný.
Ale pošetilý.
Harry se prudce otočil, ale naštěstí byl dost rozumný, aby svá záda Temnému pánovi neukázal zcela, zatímco Black dál směřoval k němu a nezdolně přitom odstraňoval kolem se vyskytující Smrtijedy.
Severus to viděl, ještě než se to stalo, a instinktivně věděl, že jeden z nebelvírů zřejmě zemře. Mohl nakreslit přímou čáru od Voldemorta na jedné straně, po Blacka na druhé, s Harrym uprostřed.
Harry si toho se Severusovým výcvikem všiml také, ale v ten moment už bylo příliš pozdě.
Voldemort s triumfálním úšklebkem zařval: „Avada Kedavra!" právě ve chvíli, kdy se Harry odkulil a zvolal: „Siriusi, UHNI SE!"
Sirius Black se uhnul, ale ne tím správným směrem.
Padl nazad, zasažen do hrudi zeleným paprskem.
A i přes hrůzostrašnost celé té chvíle si Severus nemohl pomoci, aby necítil nával pýchy nad Harryho jednáním.
Aniž by upadl do šoku či zoufalství, Harry okamžitě zaútočil se zuřivostí a neochvějností, nad kterou šlo jen žasnout. A třebaže Voldemort odvrátil a zablokoval každou z jeho kleteb, bylo podle výrazu a postoje Temného pána jasné, že si u něj Harry právě vydobyl určitý respekt.
„Pardon za tvého kmotra, Harry. Byl to tvůj kmotr, že?" vysmíval se mu, když Harry dál uvolňoval svůj hněv. „Mířil jsem na tebe, ne na něj."
„RADDLE!"
Ten hlas mohl prorazit skálu, ale učinil něco ještě daleko působivějšího.
Voldemort sebou viditelně škubnul a stočil svou pozornost k jedinému muži, kterého se kdy obával, zatímco bezděčně dovolil, aby ho do paže zasáhlo jedno z Harryho kouzel.
Byl to šikmý zásah, ale už pouhá skutečnost, že byl vůbec někdo schopen ho jakkoliv zasáhnout, byla pro Toma Raddlea dostatečně traumatizující.
S roztrženým, zakrváceným rukávem nakonec rozpoutal mocný zložár, zatímco Brumbál silným kouzlem přemístil Harryho a ponechal celou oblast kolem Voldemorta na milost plamenům…
Severus si povzdechl, věděl, že na výraz trýzně na Harryho tváři toho dne nikdy nezapomene a přinutil se myslet na něco jiného.
ooOoo
Neville se necítil dobře. Ne, že by to pro něj byla nějaká novinka, ale pobyt v mudlovské nemocnici mu rozhodně neulevil.
Doktor Price vzal právě jeho rodiče na magnetickou rezonanci a další vyšetření a on zůstal spolu se svou babičkou v čekárně.
Pohlédl na ni, zírala do zdi na druhé straně místnosti a vypadalo to, že se cítí dobře, ale Neville si říkal, že to asi mělo více společného s Brumbálovou otevřeností ohledně vlastní zkušenosti s doktorem Pricem než s její vlastní odolností.
Náhle se otevřely dveře a vstoupil jimi Albus Brumbál následovaný Harrym.
„Omlouvám se za zpoždění, Augusto," prohlásil, zatímco Harry se připojil k Nevillovi sedícímu o několik židlí dál než jeho babička.
„To je v pořádku. Stejně jen čekáme," odpověděla.
Zatímco si ti dva dál povídali, Neville se otočil na Harryho.
„Dík, že´s přišel, Harry. Jsem rád, že tě tví opatrovníci pustili," začal.
„Bez problému, Neville, vlastně jsem docela rád venku," připustil.
Neville se zamračil, pocítil o svého přítele obavy. „Potřebuješ si od svých opatrovníků odpočinout?"
Harry překvapeně zamrkal, než si uvědomil, jak jeho prohlášení asi vyznělo. „Ne, nic takového. Vycházíme spolu dobře, to jen, že… no, zavolala si mě ministerská adopční komise. Brzy pro mě vyberou stálé poručníky. A moji opatrovníci sice samozřejmě podali i svoji žádost, ale taky se objevili nějací další…"
„A ty nechceš opustit ty, se kterými jsi teď, že?" vyvodil si Neville.
„Jo, chci u nich zůstat, jenže… pochop, jedním z lidí, kteří podali žádost, je i můj kmotr."
Neville vykulil oči. „Tak to chápu, že to všechno dost komplikuje."
„Je to ještě horší. Můj kmotr je právě tím, kdo s tím vším začal. Moji opatrovníci si myslí, že komise rozhodne ještě do konce tohoto týdne, protože na ně kmotr tak tlačí."
„No, tak to tedy nedává komisi moc času si to všechno projít, že?"
„Ne, ale já jim přes Brumbála poslal dopis, protože oni naštěstí přihlížejí k tomu, co dítě chce."
„Takže jsi jim to napsal," zkonstatoval Neville souhlasně.
„Jo."
„Proč tě to tedy tak trápí?" zeptal se Neville po chvíli.
„To kvůli Siriusovi. Předtím, než tohle všechno začal, mi ani nedal vědět, že by mě adoptovat chtěl. A i když bych mu mohl samozřejmě napsat teď a zeptat se ho na to, nevím, co říct. Prostě si myslím, že mi měl říct, že podává žádost, ne abych se to dozvěděl od Ni-… od svého opatrovníka," rozčiloval se Harry a na konci se opravil.
Neville chápal všechnu tu potřebu utajení, přesto si ale nemohl pomoci, aby nebyl zvědavý. Doufal, že se brzy dozví, koho to Harry začal mít tak rád.
„Nu, jsem si jistý, že to myslel dobře. Možná to měl v plánu jako překvapení?" navrhl Neville tiše.
„Ne moc dobré," zabrblal Harry.
„Souhlasím, jenže dospělí někdy dokážou být opravdu hloupí."
Harry přikývl. „Coral s tebou souhlasí."
Neville se rozzářil. „Pak musím mít pravdu!"
Harry se usmál, už se cítil lépe.
„Takže, jak to všechno zvládá tvá babča?" zeptal se Harry a změnil tím téma. Pak pohlédl přes místnost, kde si Brumbál s Augustou tiše povídali.
„Abych byl upřímný, nedokážu to posoudit. Chová se velmi tiše, ale myslím, že je v pořádku. Jen doufám, že pro nás bude mít doktor Price dobré zprávy."
Harry přikývl a v duchu si vybavil všechny ty věci, které viděl, když vyšetřoval Alici Longbottomovou. Doufal, že pro ně budou moci něco udělat.
O pár okamžiků později se otevřely boční dveře a vešel doktor Price. Poté, co mu představili Harryho, je všechny zavedl do své kanceláře. Augusta s Harryho a Brumbálovou přítomností během rozhovoru souhlasila, což nebylo až takovým překvapením, protože Harry bude s doktorem Pricem spolupracovat a snad bude Longbottomovým následně schopen pomoci.
Jakmile se usadili, doktor Price se odebral za svůj stůl a vytáhl složky Nevillových rodičů.
„Prozkoumal jsem vzorky jejich krve, všechny řezy z magnetické rezonance a další všeobecné testy. Existuje léčba, o kterou bychom se mohli pokusit, ale nejprve mi dovolte, abych vám objasnil všechna svá zjištění, než probereme naše možnosti," prohlásil Price klidným a konejšivým hlasem. Očima zalétl k Harrymu, bez pochyb stále jen s obtížemi schopen uvěřit, že by takový kluk dokázal nějak přispět, ale v jeho branži mu nezbývalo než být otevřené mysli.
„Výsledky jejich krevních testů jsou poměrně v normě. Vidím tam lehkou hormonální nerovnováhu, ale to se dalo očekávat vzhledem k traumatu, a medikací se to dá zvládnout," řekl a otevřel složky. „Co se týče traumatu samotného, provedli jsme magnetickou rezonancí řezy celého těla, protože ta ukáže tkáně lépe než CTčko." Vyjmul štos obrázků a položil je před ně na stůl, než pohlédl na Harryho. „Jak jsem pochopil, vy, když vyšetřujete pacienty, také se vám ukazují jejich obrazy, že?"
„Ano, pane," odpověděl Harry, než sklopil oči k obrázkům z magnetické rezonance.
Lehce rozpoznal, co na nich bylo, a už byl schopen vidět i shluky zjizvené tkáně.
„Doufám, že zkombinováním našich… zdrojů, dokážeme lépe porozumět jejich kondici a vyvodit z toho, čím bychom jim dokázali pomoci," vyjádřil se Price, než ukázal na první obrázek, na kterém byla Alicina mícha.
Pak doktor Price po dalších třicet minut popisoval, co se mu podařilo zjistit, což všechno nebylo až tak dobré, ale alespoň měli na celý problém lepší náhled.
Alice i Frank utržili rozsáhlé nervové poškození po celém těle, což nikoho nepřekvapilo, a v mozkové tkáni se u nich nacházely shluky zjizvení – u Franka více než u Alice.
„Co pro ně můžeme dělat?" zeptala se Augusta hlasem postrádajícím emoce. Harry měl za to, že asi zvolila takový ten profesní přístup, jak svým pocitům vzdorovat.
„Přednostně se musíme postarat o zjizvenou mozkovou tkáň. Protože dokud ta bude přítomna, bude bránit jejich uzdravení. Můžeme to zvládnout operačně a fyzicky některé ty oblasti vyjmout, ale nebudeme je samozřejmě kvůli umístění schopni odstranit všechny. Přesto věřím, že jich budeme moci vyjmout alespoň tolik, aby se jejich stav následně náležitě zlepšil. V současné situaci totiž všechno to zjizvení brání jednotlivým nervům v komunikaci," vysvětlil Price.
„Fyzické odstranění za pomoci operace je tedy jediná možnost, o které víte?" zeptal se Brumbál.
„Ano, ale existuje i jedna experimentální metoda, která s tím jde ruku v ruce. Jedná se o nanotechnologii. Poté, co vyjmeme zjizvenou tkáň, rovněž řízneme i do zdravé oblasti pod tím a včleníme tam látku, která podpoří tvorbu spojení. Celá ta léčba je stále extrémně nová a provádí se jen zkušebně, ale i přesto vypadá velmi slibně."
„Pokud bychom s tím souhlasili, jak dlouho potrvá, než uvidíme nějaké zlepšení?" nadhodila Augusta.
„Záleží na tom, jak rychle dojde k uzdravení tkáně a jestli se objeví nebo neobjeví komplikace. Ovšem, pokud všechno půjde dobře, pak bych řekl asi tak měsíc," uvažoval Price.
„A co kdybych uzdravování napomohl?" nadhodil Harry.
Price pomalu přikývl. „To by mohlo všechno urychlit," potvrdil, než pohlédl na Albuse. „Pan Brumbál mi sdělil, že jste s otokem trochu pomáhal i jemu. To vy jste mu to řekl, že?"
„Jo. Dokážu vidět, kde jste vstoupili i kde jste vyjímali a odstraňovali kostěné úlomky. Takže jsem se postaral o otok způsobený operací."
„Hmm, myslíte, že byste mohl udělat i něco ohledně toho tkáňového zjizvení?" zeptal se Price zamyšleně.
„No, u profesora asi ano, ale u Longbottomových…" Hlas se mu vytratil a on pohlédl na Nevilla. „Asi bude záležet na tom, jestli jde o jizvy způsobené kletbou nebo ne."
„Jizvy způsobené kletbou?"
„Z nějakého důvodu je totiž nedokážu nechat rozpustit stejně jako obyčejné jizvy. Myslím, že mi v tom brání zbytky kletby nebo něco takového. Možné to je. Ale upřímně netuším proč," připustil Harry.
„Existuje způsob, jak byste mi sdělil, jestli jde o jizvy způsobené kletbou nebo nikoliv?"
„Asi bych se je mohl pokusit rozpustit, ale zkoušet něco takového u mozkové tkáně mi nezní jako příliš dobrý nápad, pane."
„Pokud bude paní Longbottomová souhlasit, podnikneme nezbytná opatření," sdělil mu Price a otočil se na Augustu, která na souhlas přikývla. „A necháme vás rozpustit jen několik shluků najednou, zejména kvůli tomu, že nemáme tušení, jak budou jejich těla reagovat. Co se stalo s rozpuštěnou zjizvenou tkání u těch, které jste léčil?"
„No, pokud šlo o relativně čerstvé jizvy, pak jsem zaléčil okolní tkáň a nechal ji, aby uvolněné místo po jizvě zaplnila, ale u starších se to místo prostě propadlo v nic."
„Zanechalo po sobě prázdnotu? Prostě to jen zmizelo?"
Harry přikývl.
Price se zamračil. „Pokud by to ovlivnilo nitrolební tlak, pak by se tím všechno ještě zkomplikovalo… ovšem to můžeme vyřešit shuntem," zadumal se. „V případě, že to zjizvení vůbec půjde rozpustit."
„Doktore," vybídla ho Augusta, „co myslíte tím shuntem?"
„To je taková odvodňovací hadička, která pomáhá vyrovnávat nitrolební tlak tím, že mozkomíšnímu moku dovolí odcházet ven. V našem případě budeme ovšem potřebovat, aby naopak vcházel dovnitř. Věřím, že bychom tak mohli bez problému předejít všem změnám."
„Dobře tedy. Kdy můžeme začít?" zeptala se.
Price překvapeně zamrkal. „No, již dnes, pokud si přejete. Ačkoliv obvykle ještě prodiskutuji možnosti léčby se svými kolegy, i když pochybuji, že ti by dnes brali do úvahy i zjizvení způsobené kletbou – vzhledem k tomu, že jsou mudlové a tedy nejsou do existence magie zasvěceni."
„Děkuji vám, doktore," řekla Augusta. „Můj syn i jeho žena už čekali až příliš dlouho."
Price pomalu přikývl, než zavítal očima k Harrymu. „Jste připraven to dnes zkusit, pane Pottere?"
„Ano, pane. To proto jsem zde. Pokud mohu pomoci, pak budu jen rád," odpověděl.
„Dobře. Začnu tedy všechno připravovat, i když to bude ještě několik hodin trvat."
A s tím se postavili a doktor Price je zavedl do pokoje, kde zanechali Nevillovy rodiče.
ooOoo
A tak to odpoledne, se všemi nitrožilními hadičkami, monitorovacími drátky a lehce upraveným shuntem na svém místě, leželi Alice a Frank v bezvědomí v operační místnosti, připravení, jak všichni doufali, na počátek svého zotavování.
Brumbál a Neville zůstali v čekárně, zatímco Augusta trvala na své přítomnosti uvnitř během celé procedury. Vzhledem k situaci to Price dovolil, ale požádal ji, aby zůstala v dostatečné vzdálenosti u zdi. Bylo tam koneckonců jen poměrně málo místa, a kdyby se něco stalo, budou on a ostatní přítomní odborníci potřebovat volnost pohybu. Z toho důvodu bylo také Harrymu výslovně sděleno, aby se doktorům uhnul, pokud mu to doktor Price nařídí.
Protože bylo potřeba zachovat sterilní prostředí, dostali Harry i Augusta vhodný oděv – zelenou košili a kalhoty – a Coral byla ke své velké zlosti pečlivě vydrhnuta.
*Jsem čistotná, děkuji pěkně,* syčela vztekle. *Copak jsem snad někdy páchla? Nemám snad všechny šupiny jako nové?* Zachvěla se. *Teď mám mezi nimi mýdlový povlak. Jak to můžou považovat za sterilní?*
Harry ji omluvně pohladil po hlavičce a rozhlédl se po lidech v místnosti.
Byli nyní součástí Priceova týmu, kterému Ministerstvo dovolilo dozvědět se o magii. Po tom všem, co se stalo Brumbálovi, už Ministerstvo akceptovalo, že by mohlo být moudré mít po ruce mudlovský lékařský tým.
„Až budete připravený, Harry," pronesl Price jemně.
Harry se kousl do rtu a přikývl, než se postavil vedle lůžka Franka Longbottoma.
„Nejdřív vyšetřím jeho, abych zjistil rozsah jeho zjizvení," hlesl Harry, než udělal s Coral kolem svého zápěstí právě to. Neobjevil ale nic, co by se už neukázalo na magnetické rezonanci. „Dobře, začnu tedy v blízkosti toho shuntu," informoval je, začal soustředit svou magii a syčet si sám pro sebe.
Rozpustilo se jen velmi málo zjizvené tkáně a zbytek tvrdošíjně zůstával na místě. „Velké množství toho zjizvení je způsobeno kletbou," konstatoval, než se posunul a, zatímco procházel tkání, opatrně testoval všechny úseky, než naneštěstí zjistil, že jich jeho magii odolává opravdu mnoho.
„Teď to tedy alespoň víme s jistotou," vyjádřil se Price tiše. „Prostě udělejte, co můžete. Jeho životní funkce jsou stabilní."
Harry přešel k Frankovu krku, rozpustil, co mohl, ale v duchu byl rozčílený, že není schopen vykonat víc. Nakonec, když dosáhl konce míchy, se přesunul k mužovým rukám a pak k jeho nohám a chodidlům. Pokud by to mohl odhadnout, pak by řekl, že se mu podařilo odstranit sotva deset procent zjizvení.
„To je vše, co zvládnu," informoval je, než přešel k Alici.
Začal stejně jako u Franka a celou dobu pracoval v tichosti sledován Augustou, doktorem Pricem a jeho týmem.
Přišlo mu to, jako by se díval na noc a den.
I když se v jejím těle stále nacházely shluky, které nedokázal odstranit, našel také mnoho těch, které mohl, dokonce tolik, že Coral musela jeho zápěstí varovně sevřít, aby ho tím donutila zpomalit. Vyhověl jí a zářivě se usmál, když se přemístil k další oblasti a pak k další.
Jak pokračoval, začal si uvědomovat, proč byl Alicin stav tak odlišný od toho Frankova. Na rozdíl od něj ji totiž prokleli mnohokrát, znovu a znovu sesílali kouzlo po dlouhou dobu. A on věděl, co Cruciatus dělá svým obětem - často způsobí, že sebou nekontrolovatelně mlátí kolem sebe. To proto měly Aliciny jizvy „přirozený" původ. Utržila tolik, ne-li ještě více, fyzického traumatu, že dalece přesahovalo to „magické".
Nakonec když Harry skončil, ruce ho brněly z intenzivního užívání magie, a sám zjistil, že ho navedli, aby se posadil na židli.
„V pořádku, chlapče?" zeptal se Price.
Harry přikývl a náhle si uvědomil, že měl obočí pokrytá potem a krátil se mu dech.
„Naplánuji jim další magnetickou rezonanci," oznámil Price. „A odtud poté povedou naše následné kroky."
Harry vzhlédl a spatřil, jak se na něj Augusta intenzivně dívá. Nebyl si tím úplně jistý, ale mohl by přísahat, že mu věnovala pousmání.
ooOoo
Remus zavřel oči.
Posledních několik dní bylo obzvláště úmorných a on nevěděl, co dělat, protože se k Siriusovi nedokázal dostat a teď už pro toho muže nebylo cesty zpět.
Remus se ho snažil přesvědčit, aby na všechno tak moc nespěchal a že by měl téma adopce s Harrym alespoň předem probrat, než požádá o jeho svěření do péče, ale on prostě neslyšel. A teď měl Remus obavy, že si Sirius všechny své šance na vybudování skutečného vztahu se svým kmotřencem zničil.
Sirius tlačil na to, aby se o tom všem rozhodlo rychle a co možná nejvíce bez vnějších vlivů – což znamenalo bez médií (za což byl Remus vděčný), ale i tak si tohle rozhodnutí zasluhovalo daleko více času. Přesto se Brumbál, ať už to bylo dobře nebo špatně, nabídl jako prostředník. Jistě si totiž uvědomil, že ten umíněný nebelvír svůj názor nezmění a že bude nejlepší, když svou pozornost zaměří alespoň na to, aby minimalizoval veškeré následné škody.
Věděl, jak bylo pro Siriuse frustrující nevědět, kdo se o Harryho stará, ale přál si, aby měl ten muž alespoň o trochu více trpělivosti. Byl si vědom toho, že se Harryho dopisy pro něj vylepšily a že už chlapec přišel o většinu své rozpačitosti, kterou předtím mezi sebou měli, ale to neznamenalo, že je chlapec připravený na to, aby ho Sirius formálně adoptoval. Přesto to tak Sirius neviděl, a ačkoliv s ním mohl Remus soucítit, znal Harryho lépe než jeho přítel. Harry s tím souhlasit nebude, zejména poté, co pobýval celé minulé léto u svých tajemných opatrovníků. A vzhledem k tomu, že byl jeho učitelem Obrany, všimnul si, jak si Harry ten čas užíval, už jen prostě tím, jak se po svém návratu z prázdnin choval. Ať už těmi lidmi byl kdokoliv, byli pro Harryho vhodní a dopřávali mu přesně ten pocit, jaký by dítě mělo mít – jaké to je být milované a opečovávané.
Slyšel, jak Sirius vešel do místnosti a začal netrpělivě rázovat před krbem.
„Kdy si myslíš, že asi přijde?" zvolal.
Brumbál měl velmi brzy dorazit krbem, aby je informoval o rozhodnutí adopční komise.
„Jakmile bude moci," odpověděl Remus znaveně. „Vážně bych si přál, abys…"
„Remusi, je to můj kmotřenec. To já bych se o něj měl starat a ne nějací cizáci," utnul ho Sirius pevně.
„Ať už to je kdokoliv, pro něj už cizí nejsou," hádal se Remus dál.
„A přesto je před letošním létem vůbec neznal!" skoro se rozlítil Sirius.
„To ani tebe."
Což Siriuse umlčelo.
Než mezi nimi mohlo vzniknout ještě více napětí, plameny v krbu naštěstí zezelenaly a do místnosti vstoupil Albus.
Sirius se k řediteli otočil s nadějí v očích. Remus se postavil rovněž.
Albus jim pokynul, aby se usadili, než si sedl poblíž krbu. Remus se vrátil na místo, ale Sirius jeho tichou žádost ignoroval.
„Takže?" vybídl ho.
Remus si všiml obálky, kterou Albus držel ve svých stařeckých rukách, a zauvažoval, jestli ji zaregistroval i Sirius. Pochyboval o tom.
„Siriusi, je mi to líto, ale Ministerstvo poté, co Harryho situaci pečlivě zvážilo ze všech úhlů a vyslechlo chlapcovo nikým neovlivněné přání, rozhodlo, že zůstane u svých současných opatrovníků, kteří jsou nyní již jeho trvalými právními zástupci," odpověděl Brumbál tak jemně, jak jen mohl, zatímco to ze sebe vychrlil na těch pouze několik nádechů.
Trochu jako náplast.
Sirius zalapal po dechu jako ryba a Remusovo srdce se zastavilo spolu s ním. Kdyby ho jen nevaroval.
Sirius si, jako už tolikrát ve své minulosti, nasadil klapky na oči. Tak moc se soustředil na to, aby učinil to, co si umanul, skutečností, že odmítl byť jen zvážit, že by jeho pokusy mohly selhat a že by mohly mít nežádoucí následky. Možná se na něm podepsaly všechny ty roky strávené v Azkabanu, ale Remusovi se zdálo, že, ať už byl jeho přítel soudný nebo ne, nikdy doopravdy nedospěl.
„A-ale… jak mohli takhle… rozhodnout?" pokusil se Sirius říct a teď už si sedal.
„Siriusi, adopční komise si bere k srdci přání dítěte a ty bys měl také," prohlásil Albus, než podal Siriovi obálku a zvolna ustoupil. „Nemusím ti říkat, že jsi moc tlačil na pilu a zcela ignoroval rozumné rady, takže řeknu jen tolik, že pevně doufám, že zcela neztratíš to, co jsi tak zoufale hledal."
Sirius sklonil hlavu a palcem přejel po konci svého jména ručně napsaném na vnějšku obálky.
„Děkujeme, Albusi," odpověděl Remus za oba, když viděl, že Sirius pozbývá slov.
Albus jim kývl na rozloučenou a pak zmizel v plamenech.
Sirius obrátil obálku a vytáhl kus pergamenu, který rozložil.
„Co je to? Rozhodnutí?" zeptal se Remus tiše.
Sirius ale s rukama, které se mu chvěly, záporně zavrtěl hlavou. Remus se přemístil a usadil se za něj, díval se svému příteli přes rameno na nadrápaná slova, která okamžitě rozpoznal.
Drahý pane Blacku,
ačkoliv mi řekli, že Vám tento dopis nemusím psát, měl jsem pocit, že bych měl.
Remus okamžitě zbledl, když zahlédl to formální oslovení. Ach, Siriusi, ty jeden blázne.
Nemohu říct, že bych byl až tak překvapený, když mi na začátku tohoto týdne řekli, že byla svolána komise, která mi vybere mého trvalého poručníka. Abych byl upřímný, už jsem něco takového určitý čas očekával, ale myslel jsem si, že mi o tom alespoň napíšete, než zajde všechno tak daleko. Ale zřejmě jsem se mýlil.
Nezlobím se a nemůžu ani říct, že jsem vyvedený z míry, to jen…
Remusovi se sevřelo srdce, když viděl, jak moc se Harry snažil včlenit své pocity do slov podle těch četných skvrn od inkoustu, které lemovaly celou stránku. Ta věta zůstala nedokončená. Vzhlédl k Siriovi a zjistil, že ten muž nemá daleko k slzám. Otevřeně ho teď trochu politoval, než znovu sklonil hlavu k dopisu.
No, tak tedy, jen jsem Vám chtěl dát vědět, že bych nevolil jinak, ani kdyby se všechno událo odlišně. Myslel jsem, že byste to rád věděl.
Váš kmotřenec
Harry J. Potter
I když bylo Remusovi jasné, že Harrymu jeho opatrovník či opatrovníci pravděpodobně poradili, jak by měl určitou část svého dopisu zformulovat, sdělení samotné zůstalo jen a pouze Harryho.
Remus polknul knedlík v krku, když Sirius sklonil pergamen.
„Já jsem takový idiot," zašeptal s hlavou v dlaních.
A Remus nemohl než v tichosti s ním souhlasit.
ooOoo
Draco vešel spolu se svými rodiči do ministerského velkého sálu oděný do toho nejlepšího oděvu a prozkoumal prostor před sebou. Už se samozřejmě účastnil mnoha večírků a večeří, ale ještě nikdy ne tak vybrané a tak dobře hlídané společnosti. Celou tu dobu byly v předsíni přítomni bystrozoři. Jistě, vzhledem k Temnému pánovi a tomu, že Ministerstvo hostilo tolik cizích hodnostářů, to bylo pochopitelné.
Uvnitř té obrovské místnosti už bylo shromážděno bezmála sto lidí, kteří ve shlucích po pěti nebo po více čekali, až ta důležitá událost oficiálně započne – což se stane, až dorazí muži (nebo spíše muž a chlapec), kteří mají být oceněni.
Rozpoznal několik prominentních členů jejich společnosti, včetně mnoha, kteří byli spolu s otcem ve školské radě, členů Starostolce a důležitých hlav rodin. Bylo tam však daleko více lidí, které nepoznával a jejichž oděv naznačoval, že nebyli součástí Ministerstva a vlastně ani z Anglie.
Zamířili dále do místnosti a otec je navedl k přední části.
Strop byl vyzdobený hedvábnými stužkami a létajícími krystaly, zatímco síň sama byla plná kulatých stolů s bohatými ubrusy a okolo nich stáli svátečně odění hosté. Draco se zaměřil na stoly samotné. Každý měl po svém obvodu dvacet míst a ve středu talířů ležel útržek pergamenu se jmény a občasně i s tituly či funkcemi. Draco si také povšiml, že u dvou předních stolů, které byly umístěny přímo pod pódiem, kde budou předávány ceny, stála u každého taková zvláštní židle, která jako by byla určená pro člena královské rodiny.
„Draco, ty budeš usazen zde," řekl mu otec a pokynul ke stolu po pravé straně, což byl shodou okolností i jeden z těch se zvláštní židlí. „Tvá matka a já budeme usazeni u vedlejšího stolu."
Draco pohlédl směrem, kam jeho otec ukazoval, zatímco uvažoval, proč budou odděleni.
„My budeme sedět se Severusem, zatímco ty s panem Potterem," vysvětlil mu otec mdle, než se k němu naklonil. „Nemusím ti snad připomínat, že bude tvé jednání intenzivně zkoumáno. Nezostuď žádným způsobem jméno Malfoyů."
„Ano, otče," odpověděl Draco poslušně. Pohlédl ke svému stolu a zjistil, že se jeho místo nachází právě vedle té do detailu propracované židle. Netrvalo mu dlouho, aby si uvědomil, že se jednalo o Harryho místo, zejména když si všiml jmenovky na vrchu.
***Harry J. Potter***
Chlapec-který-přežil
příjemce Merlinova řádu první třídy
znalec hadího jazyka
Byla olemovaná tlustou, pulzující zlatou čárou a samotný inkoust byl kouzlem upraven, aby bez přestání jiskřil. Přišlo mu to zcela na zvracení.
Jistému Harrymu se tato jmenovka určitě líbit nebude. Draco potlačil odfrknutí, když rodiče odešli a zamířili k několika dospělým, kteří byli shromážděni poblíž jejich stolu. Draco se rozhodl, že se trochu zabaví a tak se šel podívat, kdo další bude sedět s nimi. Nejprve zjistil, že přímo po Harryho pravici bude Neville, a pak pokračoval popořadě v dalším čtení:
Andy Hovel — první vyléčený vlkodlak
pan Jake Hovel — otec Andyho Hovela
Prof. Pomona Sproutouvá — vedoucí mrzimorské koleje na Střední škole čar a kouzel v Bradavicích, profesorka Bylinkářství
pan Walter McCaffrey — první dospělý vyléčený vlkodlak
léčitel Hippocrates Smethwyk — vedoucí léčitel Oživovací sekce Daie Llewellyna
léčitel Timothy Chekhov — odborný výzkumník kouzelnických chorob a kleteb
pan Lee V. Quan — bývalý vlkodlak, člen Mezinárodního sdružení kouzelníků, zástupce Vietnamu
slečna Rita Holoubková — reportérka Denního věštce
pan Kornelius Popletal — ministr kouzel
paní Dolores Umbridgeová — zvláštní asistentka ministra kouzel
pan Amos Diggory — vedoucí Odboru pro regulaci a kontrolu kouzelných tvorů
paní Abelie Cagninová — výzkumnice na poli nejasné magie
pan Bartemius Skrk starší — vedoucí Oddělení pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci
paní Emi Vilmireová — reportérka světového kouzelnického tisku
paní Griselda Marchbanksová — vedoucí Kouzelnické zkušební komise, starší členka Starostolce
Výherní tiket — sedadlo číslo 18
Aniž by bral v potaz místo pro výherce loterie, zamrkal a teď už skutečně pochopil, proč na něj byl otec tak přísný. Tito lidé byli opravdu důležití. A zbylá dvě místa byla samozřejmě rezervovaná pro Goylea a jeho.
O pár minut později se k němu naštěstí připojili Greg s Nevillem a jejich doprovody zamířily k jiným stolům, než se k nim přidal někdo další u toho jejich.
„Ahoj, Draco, jsi tu dlouho?" zeptal se Greg.
„Ani moc dlouho ne," odvětil, kývl na Nevilla a pak se zadíval za něj. Právě přicházela profesorka Sproutová, Amos Diggory a několik dalších dospělých.
„Nechcete se usadit, hoši?" zeptal se jich laskavě Amos. „Asi to už brzy začne."
Nebylo jim třeba říkat dvakrát. Usadili se a cítili se trochu nesví vzhledem k tomu, že byli tak blízko té velké, křiklavě zdobené židli rezervované pro Harryho. Ovšem než mohli ještě víc znervóznět, všechny stoly se zaplnily (nebo téměř zaplnily) a všechny oči se stočily na pódium, když na něj vystoupal ministr.
„Dámy a pánové, děkuji vám, že jste se všichni při této významné události dostavili. Já, jako ministr kouzel, jsem nadšený, že mohu uspořádat předávací ceremonii pro dva neobyčejné jedince – Severuse Snapea a Harryho Pottera," uvedl Popletal.
Vedle něj stanul Albus Brumbál a na krku mu na tom nejoslnivějším rouchu, jaké kdy Draco viděl, visel zlatý medailon (zřejmě jeho vlastní Merlinův řád). Musel to řediteli přiznat – dokázal vypadat vážně impozantně a budit respekt, když chtěl.
Po ředitelově boku setrvával zástup významných hodnostářů, nedočkavě čekajících, až budou moci novým držitelům Merlinova řádu potřást rukou. Většina z nich vypadala, aby byl upřímný, směšně. Draco zauvažoval, jestli bylo pro politiky podmínkou jevit se tak uštěpačně bez ohledu na jejich národní příslušnost, když v tom si uvědomil, že promeškal Popletalovu řeč. Znovu se začal koncentrovat, když najednou všichni povstali a otočili se směrem, kam ministr mávl rukou.
Vešli profesor Snape a Harry a vypadali elegantně a působivě, načež Popletal pokynul do sálu, aby si všichni opět sedli, aby tak každý viděl tu nejočekávanější část celého obřadu.
Snape si ve svém mnohovrstevném hábitu lemovaném bílou a zelenou výšivkou potřásl s lidmi rukama jako první. Samozřejmě tedy až poté, co převzal svůj řád, s hlavou lehce skloněný před ředitelem, aby mu mohl během burácivého aplausu medaili zavěsit kolem krku. Jakmile přijal tradiční slova chvály a gratulace, ustoupil stranou a uvolnil místo Harrymu.
Poté přistoupil Harry, ve svém černozlatém hábitu, na kterém byla jemná červená výšivka, a obdržel trochu bouřlivější potlesk než mistr lektvarů. Během chůze držel svou levačku pokrčenou a při svém boku. Draco při bližším zkoumání rozpoznal kolem jeho zápěstí obtočenou Coral. Přišlo mu zábavné sledovat, jak na ni reagovali všichni ti hodnostáři, když si s nimi Harry pravačkou třásl rukou. Jedna dáma vypadala, jako by měla omdlít, zejména když se Coral trochu vysunula na světlo. Další na ni zírala tak zaujatě, že Harrymu sotva věnovala pohled.
Nakonec Harry rovněž obdržel svůj řád a postavil se vedle Severuse, aby je vyfotili pro tisk.
Draco slyšel, jak za ním brk Rity Holoubkové jen skřípe, a doufal, že se ostatní reportéři v místnosti rozepíšou lépe, než to bez pochyb zvládne ona.
Jak ji to otec nazýval? Zlovolná čarodějka s krvelačným brkem?
Popletal se vrátil k pódiu a pronesl něco, o co se Draco ve skutečnosti ani nestaral, tedy, kromě té části o tom, že slavnostní večeře brzy začne. A pak z řečniště sestoupil Severus s Harrym a zamířili ke svým stolům následováni zbytkem lidí, kteří s nimi byli nahoře.
Draco dokázal odhadnout, že byl Harry trochu nervózní, když se usazoval, zatímco ostatní u stolu na důkaz respektu povstali.
„Dovolte mi všechny představit, pane Pottere," ozval se ministr pospíchající ke svému místu přímo naproti Harrymu. „Musím říct, že jsem díky vám hrdý na svůj ministerský post. Že mohu sloužit takovému ohromnému mladému občanovi!" tryskalo z něj, když usedal.
„Děkuji, pane ministře," odpověděl Harry zdvořile a zrakem na chvíli spočinul na pergamenu na svém talíři. Draco si nebyl jistý, zda Harryho více roztrpčila jeho jmenovka, nebo ministr.
Muž všechny kolem představil, ačkoliv s posledním člověkem trochu bojoval. Jednalo se o rudovlasého muže, který si vytáhl výherní tiket – na místě pro sedadlo s číslem 18.
„A pan…" snažil se, „pan Weatherbe…"
„Ve skutečnosti, pane ministře, jsem Weasley, Arthur Weasley," opravil ho muž jemně.
„Ach, no ovšem, přijměte mou omluvu," rychle to uhladil. „Vyhrál jste své místo v loterii kvůli tomu nešťastnému odřeknutí na poslední chvíli."
„Ano, pane. Celkem to cítím jako výsadu," prohlásil, než se otočil na Harryho. „Prosím, dovolte mi, abych vám jménem své rodiny poděkoval, pane Pottere. Třebaže jsme se nikdy osobně s vlkodlaky nesetkali, moje žena i já od teď už můžeme spát klidněji, když víme, že naše děti čelí ve světě menšímu nebezpečí."
„Bylo mi potěšením, pane," řekl na to Harry, protože neměl tušení, co odpovědět jiného.
O chvíli později se objevilo jídlo a Draco toho využil, aby upoutal Harryho pozornost, než to zkusí někdo jiný.
„Harry, otec chtěl, abych ti sdělil, že se sem Crabbeovi dnes večer nedostali, protože Vince a jeho otec chytli hrozný záchvat kouzelnické chřipky a paní Crabbeová zůstala doma, aby se o ně postarala."
„Och, doufám, že se brzy budou cítit lépe," odpověděl Harry. Pohlédl na pana Weasleyho a dal si dohromady, kdo že to byl zaangažovaný v tom odřeknutí na poslední chvíli.
„Pane Pottere, jak jsem pochopil, už nějakou dobu spolupracujete s madam Pomfreyovou a zlepšujete si schopnosti v hadím jazyce, mám pravdu?" zeptal se Smethwyk.
„Ano, pane," reagoval Harry, aniž by byl překvapený mužovým povědomím. Koneckonců ve škole každý věděl, že o víkendech na ošetřovně pomáhá.
„Pokročil jste již i v dalších oblastech léčení?" chtěl vědět, stejně jako očividně mnoho lidí kolem stolu, protože vypadali značně dychtivě.
„No, ano… trochu," připustil Harry. „Madam Pomfreyová mi pomáhá s rekonstrukční léčbou, zejména co se týká jizev."
To léčitele Smethwyka očividně zaujalo, zatímco léčitele Chekhova a paní Abelii Cagninovou (výzkumnici na poli nejasné magie) úplně svrbělo, jak by rádi začali s důkladnějšími otázkami.
„Ale ale, Harry, to je celkem ctižádostivé," protáhla Holoubková, než mohl kdokoliv z nich promluvit. „Mohu ti říkat Harry?" zeptala, ačkoliv mu po pravdě k odpovědi nedala šanci. „Nepramení snad tvá touha po léčbě jizev z toho, že sám jednu nosíš na svém čele?"
Jen slova otce ozývající se mu v hlavě zabránila Dracovi vyletět, ne, že by k tomu ovšem dostal příležitost, protože zasáhla profesorka Sproutová.
„Slečno Holoubková, věřte mi, že pokládání takových otázek, nebo alespoň jejich formulování takovým způsobem vám u pana Pottera ani jeho přátel nevydobude žádnou přízeň. A pan Potter má mnoho přátel," pronesla s náznakem varování v hlase.
A Draco si tím náhle připomenul, jak je trefné, že mají mrzimorští ve znaku jezevce.
ooOoo
Harry si nemohl pomoci, byl dojatý, že ho profesorka Sproutová bránila, a znovu mu došlo, jak je vděčný, že je mrzimor.
„Pak mi tedy odpusť mou otázku, Harry," procedila Holoubková a jen sotva udržela tón svého hlasu.
Harry na ni smířlivě pokývl, rozhodnut, že bude v tomto okamžiku tichá odpověď tím nejlepším. Flamelovi ho na ni upozorňovali a on neměl v úmyslu nechat si něco vyklouznout z rukou, pokud tomu mohl zabránit. Takže se s touto myšlenkou v hlavě rozhodl, že Holoubkové věnuje tak trochu dárek na usmířenou, když pohlédl zpět na léčitele Smethwyka.
„Jakmile se lidé prvně dozvěděli, co dokážu, vyptávali se mě, jestli zvládnu léčit i jizvy nebo jestli dovedu nechat narůst novou končetinu. Takže mě od té doby zajímá, na co v tomto ohledu přijdu. Upřímně jsem ani nepomyslel na to, že bych zkusil léčit své vlastní jizvy. Vždy byly mou součástí…" pokynul ke svému čelu, „nebo něčím, s čím budu, no… s radostí žít." Vyroloval rukáv, plně odhalil Coral a kus jizvy na ruce a zápěstí částečně zakryté jejími jasnými šupinami.
Pohlédl na Holoubkovou a na kratinký moment se setkal s jejíma očima. Zamrkala a věnovala mu sotva postřehnutelné pokývnutí.
Protože on to nemusel dělat a ona to věděla. Udělal to proto, že chtěl.
„Takže, uh, pane Pottere?"
Harry se otočil na Andyho, který ihned zrůžověl, když si získal jeho pozornost.
„Ano, Andy?"
„Ne, že bych to chtěl, ale mohl byste teď vyléčit mou jizvu?" zeptal se a sklonil pohled ke své ruce, kde ho předešlý rok pokousal vlkodlak.
Harry nedokázal potlačit povzdech. „Bohužel. Jizvy způsobené kletbou ještě stále léčit nedokážu. Ještě jim nerozumím natolik, abych dokázal manipulovat se svou magií, jak by bylo třeba. Nebo to je alespoň to, co si myslí madam Pomfreyová."
„Hodně lidí včetně mě samotného věří, že kletby ovlivňují fyzickou část těla stejně jako magii jedince," přidala se paní Abelie Cagninová. „Je to jen teorie, ale zdá se, že má oporu."
Harry překvapeně zamrkal. „Mohla byste mi o té teorii říct víc?" vyzval ji a okamžitě pomyslel na Nevillovy rodiče, stejně jako Neville sám.
„Samozřejmě, bude mi potěšením, když…"
„Jakkoliv je to zajímavé, obávám se, že je to pro většinu z nás nad naše povědomí," přerušil je Skrk starší omluvně, jako diplomat.
Harry a ti, kdož diskuzi sledovali, se zarazili a zvolna přikývli, náhle se cítili ošemetně, že zbytek stolu vynechali z konverzace.
„Pošlu vám později sovu se svými poznámkami, pokud si přejete, pane Pottere," ozvala se Cagninová po chvíli.
„Děkuji, to by mi moc pomohlo," odpověděl.
„Nuže, Cedrik mi povídal, že jste ve škole často dost zaneprázdněný. Jak to všechno stíháte, pane Pottere?" zeptal se Amos Diggory. „Na chlapce vašeho věku je to celkem ohromující."
„Částečně je to asi proto, že jsem byl v jednom kole už i před nástupem do Bradavic. Jsem na to zvyklý. Jediný rozdíl je nyní v tom, co mě zaměstnává," odpověděl Harry s pokrčením ramen.
„Čemu jste se věnoval před Bradavicemi?" zeptala se madam Marshbanksová zvědavě.
„Hlavně domácím pracem a škole," odvětil Harry neurčitě a najednou si přál, aby někdo změnil téma.
Naštěstí ho přišel vysvobodit pan Weasley, aniž by si toho byl ovšem vědom.
„Ach, odpusťte mi tu otázku, ale vždy mě zajímalo – a když jste vyrůstal v mudlovském světě… - mohl byste mi vysvětlit funkci gumové kachničky?" zeptal se a několik lidí kolem stolu kvůli tomu obrátilo oči v sloup či v duchu zasténalo.
„Och, um, jsou to prostě mudlovské hračky, které rodiče dávají dětem do vany, aby si měly s čím hrát," odpověděl Harry a vzpomněl si přitom na celou tu sbírku kachniček, kterou vystřídal za svůj život Dudley. Nějak se totiž stávalo, že přicházely o hlavičky nebo o schopnost pískat a stříkat vodu.
„Skutečně?" vyptával se dál a z nějakého důvodu vypadal překvapeně. „Úžasné. Vždy jsem se domníval, že to bude mít nějaký vyšší smysl."
„Ehm-ehm."
Harry si nemohl pomoci, ale zauvažoval, jestli se pod jejich stůl nedostalo nějaké umírající zvíře, než si uvědomil, že ten zvuk pochází od ženy v růžovém, usazené vedle ministra.
„Všichni přece víme, jak jsou mudlové podřadní. Proč vás to tak překvapuje, pane Weasley?"
Harry pozvedl obočí a jeho nutkání konfrontovat toto idiotské prohlášení bylo náhle něco, co nedokázal ovládnout.
„Odpusťte, madam, ale pokud jsou mudlové opravdu tak podřadní, jak je tedy možné, že byl dříve letošního roku Voldemort vážně zraněn jednou z jejich zbraní?" vyzval ji a šokoval většinu stolu svým uvolněným jmenováním Temného pána. „Jistě, mudlové sice neovládají magii, ale dokážou pracovat za pomoci vyspělých strojů a vědy. A my přece také nepostrádáme bezcenné předměty. Myslím tím… upřímně… jak užitečný je asi tak podle vás pamatováček?"
Pan Lee se zasmál. „Velmi trefné, pane Pottere."
„Inu, dokonce i tak, pane Pottere," odvětila Umbridgeová nezastrašeně, „srdečně pochybuji, že by mudlové byli schopni něčeho byť jen vzdáleně podobného, jako je léčba lykantropie."
„Ve skutečnosti, madam, profesora Snapea celá ta myšlenka s vakcínou napadla právě díky mudlům. Oni totiž vytvářejí vakcíny již celá desetiletí. To proto nemoci jako neštovice, dětská obrna a spalničky nejsou takový problém, jakým byly v minulosti. Nijak nezlehčuji to, co profesor Snape učinil, ale on byl prvním, kdo přemýšlel o mudlovské technice, upravené tak, aby fungovala i s magií a bum! Vytvořil z toho vakcínu. Takže bychom svým způsobem měli mudlům za naši masovou produkci léčby poděkovat stejně jako profesorovi."
Umbridgeová přimhouřila oči a vypadala opravdu dotčeně.
*No, ta je tedy ale vážně hrozná,* vyjádřila se Coral a Harry s ní v duchu souhlasil.
Pan McCaffrey, který seděl vedle pana Hovela, se zasmál. „Musíte uznat, madam, že vás dostal."
Umbridgeová zafuněla a pohlédla na ministra, bez pochyb pro podporu, kterou jí nemohl nebo nechtěl poskytnout. Pak se otočila zpět na Harryho. „No, jak vidím, není s vámi žádná rozumná řeč, pane Pottere. Ať už se to děje z jakéhokoliv důvodu, zřejmě se domníváte, že jsou mudlové lepší než kouzelníci, a to na rovinu shledávám otřes…"
„Promiňte, madam, ale pan Potter nic takového nenaznačoval," vložila se do toho paní Vilmireová, mezinárodní reportérka. „On pouze podotýkal, že u mudlů vynalezli jiný způsob, jak se dobrat ke stejným výsledkům, a že u nich takové způsoby existují déle než u nás."
„Přesně," souhlasila madam Marchbanksová. „Již dlouhou dobu jsem věřila, že se od nich máme co učit stejně jako oni od nás. Je to vážně škoda, že mezi našimi společnostmi dochází k takovému nepřátelství a úzkoprsosti. Když jsem byla mladší, představovala jsem si, že jednou přijde den, kdy se naše světy propojí a všichni spolu budeme vycházet." Smutně se usmála. „Teď ale vidím, jak byly moje představy naivní. Přesto je stále příjemné nacházet případy, kdy se od nich můžeme něčemu přiučit."
Několik lidí kolem stolu přikývlo, ačkoliv jestli to bylo kvůli souhlasu s Marchbanksovou, to byla jiná věc.
Než se však všechno mohlo přiostřit či nažhavit, večeře zmizela a objevily se dezerty.
„Ano! Miluju sirupové košíčky," projevil se Greg, očividně neschopen si pomoci.
Zbytek jídla proběhl bez událostí, ačkoliv Umbridgeová se svým zákuskem očividně dusila.
Harry se o to nestaral a zatoulal se očima ke stolu profesora Snapea. Z místa, kde seděl, dokázal identifikovat Brumbála, Colina a Dennise Creeveyovi, Malfoyovi, madam Pomfreyovou, Aage Browna a Remuse. Předjímal, že bude někde v sále i jeho kmotr, ale ještě ho neviděl a v tuto chvíli po tom ani netoužil.
Jeho opatrovníci také dorazili, ale byli v přestrojení. Už si za ty roky vytvořili řadu identit, pod kterými obchodovali s Ministerstvem nebo Gringottovými, a v těch se právě teď nacházeli u vlastního stolu.
I když mu nemohli být více nablízku, protože by to vyvolávalo otázky ohledně toho, kým jsou a jak je Harry poznal, bylo od nich milé, že chtěli být svědky jeho předávací ceremonie.
Nakonec, když se závěr večera přiblížil, ministr povstal a zamířil na pódium, aby oslovil všechny přítomné a poděkoval jim za to, že přišli a tak dále a tak dále. Lidé se poté začali zvedat a odcházet pryč.
Harry už se nemohl ani dočkat, až se dostane domů, a tak se snažil přidružit k panu řediteli, který ho doprovodí až tam, nebo alespoň do Bradavic, odkud se letaxem přepraví k Flamelovým.
Potřásal si rukama s lidmi, kteří ho míjeli, a pokoušel se ignorovat to jejich uctívání. Proto byl šťastný, když Draco a Neville všechen ten rozruch tlumili, jak jen bylo možné. Přesto si s každým krokem nedokázal pomoci a třásl se, protože měl pocit, že je něco hrozně špatně. To až tehdy, když se dostal k Brumbálovi, si uvědomil, že ho slabě pobolívá hlava a ta bolest, že pochází z jeho jizvy.
„Ach, Harry, jsi připraven na odchod?" zeptal se ho Brumbál zlehka, zatímco se lidé kolem Harryho chovali až protivně euforicky.
„Ano, pane," pokusil se říct a přitom se snažil ignorovat ten mdlý pocit, který se dobýval skrz to proklaté spojení.
Brumbál jeho nepokoj ovšem očividně zaznamenal a než si toho Harry vůbec stačil všimnout, už byli na cestě ze síně.
ooOoo
Vince byl úplně zmatený. Myslel si, že se chystají na předávací ceremonii profesora Snapea a Harryho, ale teď se nic takového nedělo. Stalo se snad něco? Změnilo snad Ministerstvo datum konání? Kam to mají namířeno? A proč otec trval na tom, aby měli na sobě to nejlepší oblečení, pokud se na Ministerstvu vůbec neobjeví?
Zatímco dobře věděl, že své otázky nesmí pokládat nahlas, přistoupil k otci a matce a připravil své vnitřnosti na asistované přemístění.
Objevili se na mýtině a z té atmosféry ve vzduchu se okamžitě cítil jako na trní, přestože skutečné nebezpečí vnímal, až když se všichni tři otočili vzad.
„Ach, konečně jste dorazili."
Vince nemohl uvěřit svým očím.
Byl to Voldemort. Temný pán. Ten-který-nesmí-být-jmenován.
Než se mohl pokusit přemýšlet o čemkoliv dalším, jeho rodiče poklekli a on moudře následoval jejich příkladu.
„Ano, můj pane. Jsme přešťastní, že vám můžeme sloužit. A jak jste si vyžádal, můj syn dorazil s námi," odpověděl jeho otec, stále s hlavou skloněnou.
„Jak vidím," odsouhlasil Temný pán.
Vince byl tak vyděšený, že se ani nehnul.
„Nuže, vstaňte. Mám pro vašeho syna úkol."
Vince instinktivně věděl, že se to nebude týkat ničeho dobrého, a byl sám překvapen, že odolal svým ječícím instinktům.
„Vinci, pojď se mnou, synu. Není se třeba čehokoliv obávat," říkal mu otec naléhavě do ucha, když se postavili.
Nebyl si tím tak jistý a stejně tak jeho matka. Vzhlédl do otcovy tváře, doufal, že v ní nalezne něco, co by mu vysvětlilo, co se má stát, ale nenašel nic.
Vůbec nic.
A to ho vystrašilo víc než pobyt v přítomnosti Voldemorta.
„Markove, co se děje?" zeptala se žena svého manžela, zcela vyděšená.
Neodpověděl jí.
„Postav se sem, mladý Crabbe," nařídil Voldemort a pokynul k malému kruhu na zemi, který byl obklopen podivnými symboly, jež vybočovaly do dalšího kruhu, ve kterém přebýval Temný pán.
Vincovi se postavily chlupy na krku, zapřel se o zem před sebou a pokusil se tím otci zabránit, aby ho tam odtáhl.
Sám by byl první, kdo by připustil, že nebyl právě nijak moc chytrý, ale tady bylo něco opravdu hodně špatně!
„Ne, prosím, já nechci," zkusil zaškemrat a doufal, že nebude znít moc uboze, zatímco se snažil otce odstrkávat. „Tati, přestaň!"
Jenže muž ho neposlouchal; jako by toho víc ani nebyl schopen.
Vince slyšel smích a najednou si uvědomil, že už s Temným pánem nejsou sami. Okolo nich stáli lidé v temných pláštích.
„Markove, přestaň. Proč to děláš?" vyjekla jeho matka a přispěchala k nim. „Ne!"
Zřejmě si také uvědomila, že bylo něco v nepořádku, a uchopila manžela za ruku, aby se pokusila svého chlapce uvolnit.
Vince bojoval, aniž by se dál pokoušel pochopit, co se to děje. Všechno, co věděl, bylo, že chtěl… ne, potřeboval se dostat pryč, když viděl, jak jeho matka vytahuje hůlku ze svého rukávu.
„Mdloby na tebe!" zakřičela.
Z hůlky vytryskl rudý paprsek, zasáhl jeho otce a odrazil ho pryč. Vince klopýtnul dopředu, pokusil se udržet na nohách, které měl jak z rosolu, ale pak ucítil, jak jeho paži matka láskyplně obkroužila svou rukou a stabilizovala ho.
Připravil se na přemístění, zoufale doufající, že je jeho matka rychle dostane z této noční můry pryč.
Jenže v tu chvíli Voldemort zasyčel: „Hloupá ženštino. Avada Kedavra!"
Jeho vidění zasáhl zelený záblesk. Uviděl svou matku padat k zemi a na dlouhou dobu nedokázal pochopit, čeho to byl právě svědkem.
Temný pán se ušklíbl. „Pff, ty matky…"
Vince zavřel oči a znovu a znovu si v duchu opakoval, že to není skutečné, že je tohle všechno jenom noční můra, nic víc, ale když otevřel oči, zamrzl na místě a uvědomil si, kde to stojí.
Nacházel se v tom kruhu.
„Tak. Bylo to opravdu tak těžké?" otázal se Voldemort s ďábelským úšklebkem, než k němu stočil svou hůlku. „Avada Kedavra!"
Zelená naplnila jeho zrak, ale byla brzy nahrazena oslnivě bílým světlem.
Smrti, jak se Vince rozhodl, se nebylo třeba bát.