To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

s/6413108/1/

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, Czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 31 – Jizvy

Harry nemohl uvěřit tomu, že byl znovu zpět ve své posteli v bradavické ložnici.

Pohřbu se nezúčastnil. Byl to soukromý obřad vyhrazený jen pro rodinu a blízké rodinné přátele. A jakkoliv si možná přál, aby býval mohl jít, nebyl si jistý, jak by se asi cítil, kdyby ho skutečně pozvali.

Flamelovi dělali, co mohli, aby ho něčím zaměstnali. Ve vší vlídnosti ho učili, že život jde dál, i když život jednoho člověka již ne. Byla to bolestná lekce, ačkoliv vzhledem k tomu, že byl sirotek, nebylo tak těžké se toho zhostit. Nicholas ho také, jak slíbil, začal učit alchymii. Bylo to jiné než příprava lektvarů, protože člověk musel skutečně používat svou hůlku. Avšak i přes všechnu tu práci a jeho touhu naučit se novému umění, novinky týkající se Longbottomových otřásly jeho soustředěním a přinutily jeho srdce svírat se v obavách.

Alice Longbottomová upadla nedlouho poté, co doktor Price skončil se svou prací, do kómatu (což se stalo několik dnů poté, co je Harry navštívil) a Frank Longbottom se, jak se zdálo, ponořil ještě hlouběji do svého stavu. Doktor Price ovšem zřejmě čekal, že se něco takového může stát, a upozorňoval na to Augustu, byl ale stále optimistický a tvrdil, že jen potřebují čas. Harry doufal, že má pravdu.

Na poli hadího jazyka činil Harry pozvolné, avšak ustavičné pokroky a vlastně už byl téměř hotov se svou vlastní ochranou vůči Cruciatu. Během přepečlivého umisťování membrán se naučil, že klíč ležel ve vrstvách. Nemohl oblast prostě jen pokrýt – jako to zvládal s léčivou formou hadího jazyka – a říct, že je to dobré. Musel položit základy a nutit je silou k růstu, což bylo opravdu nebezpečné.

Přesto k jeho znovuobjevenému pochopení ochranné stránky magie nedošlo jen jeho přičiněním. Opět získal pomoc, a to od pana Leeho, který mu zaslal další dva starobylé svazky, a několika zajímavých informací také nabyl od paní Abelie Cagniny, se kterou se setkal během předávací ceremonie Merlinova řádu. Oba je průběžně informoval o svém postupu a slíbil, že bude pokračovat.

Co ovšem neřekl nikomu, to byl jeho projekt na vytvoření ochrany před smrtící kletbou.

ooOoo

Severus zavřel dveře vedoucí do jeho pracovny. Byl to náročný den a on věděl, že zbytek bude stejně tak náročný, ne-li ještě náročnější.

Otočil se čelem ke svému kmotřenci a třem jeho spolunocležníkům – Gregorymu Goylovi, Blaisu Zabinimu a Theodoru Nottovi.

Myšlenka na Vincovu vraždu byla v jejich myslích pochopitelně stále ještě živá a jeho nepřítomnost bude ještě výraznější, až budou ve studiu pokračovat bez něj. A to ho přimělo uspořádat toto setkání s jeho hady z druhého ročníku. Něco se totiž bude muset především udělat s jejich pokojem.

Albus navrhoval přesunutí Vincovy postele a kompletní přeorganizování místnosti, ještě než se studenti vrátí, jelikož by se jinak pokoj stal každodenní připomínkou, která by byla dostatečně vyčerpávající pro jakoukoliv bytost, ale Severus to zamítl, alespoň pro teď. Protože vejít do místnosti, kterou po více než rok a půl nazývali svým dočasným domovem, a najít ji bez varování zcela změněnou by bylo nepříjemné. Takže se rozhodl, že to, co by měli udělat, probere s těmi, kteří Vince znali nejlépe.

„Vím, že je již pozdě, ale měl jsem za nejlepší si s vámi promluvit spíš nyní než až později," začal.

Na rovinu, Draco a ostatní vypadali, že je mluvení tou poslední věcí, kterou by chtěli dělat. Severus je za to nevinil. Dokázal si představit, že od té doby nedělali skoro nic jiného.

„Ne o tom, co se stalo," ujistil je, díky čemuž si všichni zúčastnění oddechli, „ale spíše o uspořádání vašeho bydlení."

Nejprve vypadali naprosto zmatení, ale pak je dostihlo porozumění. Přesto to byl Draco, kdo nakonec promluvil.

„Myslím, že se všichni shodneme, že zůstat v té samé ložnici bude teď… těžké."

Greg a ostatní posmutněle přikývli.

„Ale kam jinam bychom šli?" zeptal se Draco.

„Pan ředitel nechal pro případ, že byste chtěli spát jinde, připravit jinou místnost. Bude vypadat jinak než ta stará a budou v ní jen čtyři postele, pokud si tedy nebudete přát zachovat tradičních pět," vysvětlil Severus jemně.

Draco přikývl. „Pak si myslím, že to tak uděláme. Už máme dost toho, jak všichni kolem nás jednají tak, že nám stále… připomínají, co se stalo."

Severus v tichosti přikývl a pak je dovedl do jejich nové ložnice. Ta se sice stále nacházela na zmijozelské koleji, ale současně v dostatečné vzdálenosti od té původní. Přesto s každým krokem, který učinili, věděli, že bude všechno ještě nějakou dobu těžší, než se to nakonec doopravdy zlepší.

ooOoo

Následující dny se zdály neskutečné a trvalo týdny, než si všichni zvykli, že po Dracově pravici už Vince není. Bylo to horší, než si mysleli, a zejména Gregory měl problémy, což se začalo projevovat i na jeho známkách. Draco a ostatní mu pomáhali, nebo se alespoň snažili, aby stíhal s ostatními, ale bylo to stále náročnější. Nakonec musel Severus vzít Grega do ředitelny, kde to probrali s jeho rodiči.

Zatímco u Grega se objevovaly problémy na akademické půdě, Harry trpěl občasnými nočními můrami. Flamelovi mu naštěstí s tím velkým emocionálním břemenem pomohli, ale zbytek, jak si sám uvědomoval, prostě bude muset ukonejšit až čas. Dělo se to ale jen pomalu. Harry to však využil ve svůj prospěch. Pohánělo ho to, aby piloval ochrannou stránku hadího jazyka a aby se přiblížil možnému vítězství nad smrtící kletbou.

Bylo to poněkud zvláštní. Ještě se o své touze a plánu najít způsob jak blokovat smrtící kletbu nikomu nezmínil. A částečně se kvůli tomu z nějakého důvodu cítil trapně. Nedokázal zcela vysvětlit proč, dokonce ani sám sobě ne, ale prostě měl dojem, že si to musí nechat pro sebe. Dokud neučiní nějaký skutečný, hmatatelný pokrok, ponechá to v tajnosti (nebo to tak alespoň plánoval).

Na druhou stranu ale již dokončil svou ochranu před Cruciatem a začal ji ve volném čase umisťovat na Coral, Nevilla, Draca a Grega. Často to dělával v knihovně, zatímco společně pracovali na úkolech. V okamžiku, kdy sám dopsal, přesunul se k někomu z nich a začal v tichosti používat hadí jazyk. Byl to samozřejmě velmi zdlouhavý proces, ale nanášení se mu už tu a tam dařilo rychleji, i když musel také občas přestávat, aby si odpočinul.

„Ahoj, Harry Pottere."

Harry se polekal, otočil se a našel za sebou stát Lenku Láskorádovou. Právě vyšel z knihovny, ostatní tam nechal, aby se mohl ještě před večeří nadýchat trochy čerstvého vzduchu (být chvíli o samotě). Po Vincově smrti občas zatoužil po tom mít čas jen sám pro sebe.

„Ach, ahoj. Lenka, že ano?" zeptal se Harry, ne si zcela jistý jejím jménem, protože spolu naposledy mluvili někdy po cestě vlakem na letní prázdniny.

„Pamatuješ si mě. Většina lidí to zapomene a namísto toho mi říká Střelenka. Myslím, že je to pochopitelný omyl," odvětila prostě.

Harry překvapeně zamrkal, neměl to srdce jí říkat, že na to ti lidé s největší pravděpodobností nezapomněli, ale že k ní pouze byli hrubí.

„Časem pominou, víš," nadhodila náhle.

„Er… cože?" hlesl Harry zmateně.

„Tvé noční můry. Když jsem viděla umřít svou mamku, nějakou dobu jsem je měla."

Harry vykulil oči. „To je mi líto." Nevěděl, co jiného říct.

„Ano, bylo to docela hrozné. Stále jsem kvůli tomu někdy smutná. Moje mamka byla neobyčejná čarodějka, ale ráda zkoušela nové věci a jednoho dne se jedno z jejích kouzel pokazilo. Bylo mi devět."

„To si nedokážu ani představit," konstatoval Harry. No vážně – co měl na tohle říct? Nevěděl a Coral také ne.

„Existují věci, které si neumí představit nikdo z nás, dokud se nám nestanou. A pak jsou věci, které se nám nikdy nestanou, takže nikdy nepochopíme, jak se ten druhý cítí."

„To asi ano," odpověděl Harry a měl pocit, jako by se ocitl v transu.

„Moje noční můry trvaly dlouho a někdy byly dost zvláštní. Stávaly se v nich věci, které se ve skutečném životě nestaly. Jako třeba, že tam byl můj otec a snažil se tomu zabránit, ale přesto se tím nic nezměnilo nebo se to jen zhoršilo. Pak se tam objevili třeba příšery nebo zahradní trpaslíci. Stalo se ti to taky?"

Harry měl jen zřídkakdy nutkání lhát a ani v tomto okamžiku tomu tak nebylo. Nechtěl nic skrývat.

„Trochu, ale ne s těmi trpaslíky."

Lenka zamyšleně přikývla. „Jednou dojdeš pravdy," pronesla po chvíli.

„Jaké pravdy?" zeptal se Harry, opět ho vyvedla z míry. Coral zmateně nadzvedla hlavičku.

„Máš pravdu, víš. Byl jsi jen nemluvně. Řekneš mi, co to bylo za tajemství, až ho odhalíš?" chtěla vědět Lenka, očividně zcela slepá vůči jeho zmatku.

„Er, jasně?" zeptal se Harry a poškrábal se na hlavě. Coral se teď syčivě hihňala.

„Díky, Harry. Zase se uvidíme."

„Jo. Uvidíme," hlesl, než se otočila a zamířila pryč.

*Je trochu divná,* vyjádřila se Coral, zatímco s Harrym pozorovali, jak zmizela za rohem.

*Ano, dost. Co asi myslela s tou pravdou?*

Coral sebou cukla, jako by krčila rameny. *Nemám tušení.*

ooOoo

Ani ne o hodinu později vešel Harry do Velké síně a rychle se připojil u mrzimorského stolu k Nevillovi. Celá místnost se zdála ne tak poklidná a hýřící veselím, jak by měla.

„Profesorka McGonagallová si pro ně přišla asi před deseti minutami a odvedla si je," řekl někdo.

„Co se stalo?" zeptal se jiný.

„Něco špatného. Slyšel jsem jednoho prefekta říkat, že za to může Ty-víš-kdo."

Harry pohlédl na Nevilla a pozvedl obočí.

„Profesorka McGonagallová si odvedla několik nebelvírů. Myslím, že to byli Weasleyovi."

„Ta zrzavá rodina?" chtěl vědět Harry.

Nedali se přehlédnout a Weasleyovic dvojčata byla dosti populární, co se týkalo famfrpálu a žertíků. Harry také znal Ronalda, protože spolu měli několik hodin a tak vůbec.

Neville přikývl a pohlédl k učitelskému stolu. Harry jeho pohled následoval a zjistil, že tam profesorka McGonagallová opravdu není, i když pan ředitel a ostatní učitelé ano. Přesto vypadali znepokojení a dosti napjatí, kvůli čemuž si Harry a ostatní studenti lámali ještě víc hlavu nad tím, co se asi stalo.

To až během dalších dnů se dozvěděli, že Weasleyovic domov, jisté místo zvané Doupě, úplně zničili Voldemort a jeho Smrtijedi. Naštěstí nikoho nezabili, ale paní Weasleyovou popálil zložár a jejich nejstarší syn, William (Bill) Weasley, přišel o nohu. Byl do jediný dům, na který v té době zaútočili, a jen díky Billovi se všichni dokázali dostat ven včas. Přemístil se se svou matkou pryč, ale kvůli všem těm kolem létajícím prokletím a zložáru nestihl jednu kletbu zaštítit (zasáhla ho do kolene) a on se kvůli ní rozštěpil a přišel o nohu.

Molly Weasleyová i její syn přežili, ale ne bez trvalého poškození a jizev.

Děti Weasleyových se do Bradavic vrátily o týden později, všechny dosti zaražené, dokonce i dvojčata. Harry uvažoval, jestli by byl paní Weasleyové schopen pomoci, ale pak si uvědomil, že zložár byl v podstatě kletbou. Jen těžko by byl schopen něco udělat, i kdyby ho poprosili, aby to zkusil.

A tak to šlo dál.

V následujících měsících byl pod útokem dům Bonesových, avšak díky starobylým kouzlům dorazili bystrozoři včas, aby zabránili takové zkáze, jaká se stala v Doupěti. Madam Bonesová naštěstí vyvázla před těmi nemilosrdnými Smrtijedy bez zranění, ale přivolaní bystrozoři již nezachránili jejího domácího skřítka a věrného zahradníka, který byl moták.

Ve stejné době, kdy byla napadena rezidence Bonesových, zaútočili Smrtijedi i na Diggoriovi. Paní Diggoriová byla svědkem vraždy svého manžela, Amose Diggoryho, kterého zabila Bellatrix Lestrangeová.

Susan Bonesová na nějaký čas odjela ze školy, aby mohla navštívit svou tetu, ale vrátila se o pár dní později. Cedric Diggory byl pryč daleko déle. Pomáhal matce s pohřbem a oba se snažili vyrovnat s tou strašlivou ztrátou.

O týden později se staly cílem rodiny mudlorozených, včetně Cresswellových a Clearwaterových. Ve spojení s těmito útoky Voldemort sám provedl napadení na domov Andromedy Tonksové (dříve Blackové). Všichni Tonksovi byli doma a on je dostihl. A třebaže se Denní věštec nesvěřoval s detaily, citace bystrozorů, kteří našli ostatky, podnítily představivost všech k příšerným obrazům. Nikdo z Tonksových nepřežil.

Být naživu začínalo být stále děsivější, ale jako za každých časů se i uprostřed tragédií vyskytovaly veselé okamžiky.

Týden po posledním útoku s Harrym navázal kontakt nejmladší Weasleyovic kluk. Měli právě Bylinkářství, ale hodina ještě nezačala.

„Er, Pottere?" vyslovil Ron, když k Harrymu a Nevillovi došel.

Harry se k němu otočil tváří, hruď se mu začínala plnit děsivou předtuchou. Byl si jistý, že ví, čeho se to bude týkat.

„Ano?"

„Ty jsi na léčení machr, že jo?"

Harry si nemohl pomoci, aby nad takovou zbytečnou otázkou nepozvedl obočí. „Trochu, asi. Proč?"

„Jak dobrý jsi, no… na jizvy?" zeptal se na konci šeptem – najednou si přál, aby byl mrzimora odchytil někde v soukromí.

Harry se zamračil a trochu si povzdechl. „Jde o tvou mamku?"

Ron se kousl do rtu a pak krátce přikývl. „Doufal jsem, že bys to možná mohl… nevím, zkusit?"

„Weasley, zranil ji prokletý oheň. Obávám se, že jsem ještě nepřišel na to, jak se vypořádat s…"

*Počkej, Harry. Možná bychom to mohli zkusit. Vzpomínáš si na rozhovor, který jsi o starých jizvách vedl s panem ředitelem?*

Harry znehybněl a ztichnul, díky čemuž na něj a Coral teď Ron hleděl s nadějí v očích. *Já ale nedokážu zlomit kletbu v samotné jizvě.*

*Nikdy ses je nepokoušel odstranit tím, že bys šel do zdravé tkáně. Možná je zvládneš odstranit, když trochu dobré tkáně obětuješ,* pokračovala Coral. *Jakkoliv se to zdá příšerné, třeba se díky tomu odloučí.*

Harry se snažil při tom pomyšlení neblednout. Úvahu si to zasloužilo. Možná by to stálo za to, ale stále si nebyl jistý, jestli bude schopen zaplnit vzniklou prázdnotu, pokud se zjizvení způsobené kletbou pokusí jen tak odstranit. Asi to bude záležet na tom, jak hluboko jizva sahá a s jak velkým množstvím cévního zásobení a magie bude pracovat.

„Pokud bude tvoje mamka ochotná to zkusit, pak bych možná něco udělat mohl. Nemůžu ti nic slíbit, ale Coral mi připomněla, že asi jedna cesta existuje," vyjádřil se Harry nakonec a pohlédl na Rona.

Ten se široce usmál. „Och, díky, Pottere! Hned jí to napíšu!"

„Ať se nejdřív spojí s madam Pomfreyovou. Třeba by mohla přijít o víkendu," navrhoval Harry, ale Ron už se hnal k východu, kde málem srazil popletenou profesorku Sproutovou.

„Musím napsat mamce, profesorko, je to vážně moc důležité. Prosím, omluvte mě! Pardon!" blábolil Ron, než zmizel na chodbě.

Sproutová se otočila a pohlédla na Harryho, který se na ni drobně usmál a pokrčil rameny. Profesorka Bylinkářství byla moc laskavá na to, aby odebírala body, ale udělila mu o stopu delší domácí úkol, aby si doplnil, co v hodině zameškal. Ronovi to ale kupodivu vůbec nevadilo, to až později to trochu schytal od toho Grangerovic děvčete („Chápu, proč jsi odešel, ale vážně – měl jsi štěstí, že je profesorka Sproutová tak hodná. Jinak bys byl v pěkném průšvihu!").

ooOoo

Nadešel víkend a nedočkavý Ronald Weasley všechny právě vedl na ošetřovnu.

Jakmile vstoupili, Harry byl najednou zcela při smyslech, protože se tam nacházela celá Weasleyovic rodina, dokonce i Bill Weasley, který předtím přišel o jednu nohu. Přesto chlapcovy oči rychle zamířily k matce rodiny a všechen jeho předchozí neklid vymizel.

Měla na sobě jednoduché šaty s barevně vypletenými dlouhými rukávy. Hlavu měla omotanou šálou, která téměř zakrývala její tvář, a na rukách tenké, obnošené rukavice. Vypadala nervózně, stále si pohrávala s rukama, zatímco si dávala velký pozor, aby směrem do místnosti ukazovala jen svou levou stranu obličeje.

Vedle ní stála madam Pomfreyová a když Harryho uviděla, pokynula mu, aby přišel k nim. A pan Weasley si stoupl a podal mu ruku.

„Pane Pottere, tolik vám děkuji, že tohle děláte. Víme, že to není zaručené, ale i tak jsme vám vděční, že jste to souhlasil zkusit," řekl, když potřásal Harryho rukou.

Madam Pomfreyová ho poplácala po rameni a pak se sama ujala slova. „Myslím, že bude nejlepší, když všichni počkáte venku, zatímco se já a pan Potter dáme do práce," pronesla s pohledem upřeným na Weasleyovic děti. „Arthure, ty můžeš samozřejmě zůstat, pokud chceš."

Arthur přikývl a stiskl své ženě zdravou ruku, než pokynul dětem, aby počkaly venku. Odešly bez odmlouvání, což Harryho upřímně trochu překvapilo. Slyšel hodně zvěstí o tom, jací jsou Weasleyovi výtržníci a neukázněnci. I když musel přiznat, že tento obrázek nastolovala hlavně dvojčata – tedy kromě tohoto případu.

Jakmile byli sami, madam Pomfreyová zavedla Molly k posteli a nechala ji, aby si na ni lehla. Arthur se přesunul k její zdravé straně a celou tu dobu ji držel za ruku.

„Sejmu vám teď maskovací kouzla i šálu a vyhrnu pravý rukáv," upozornila ji Pomfreyová jemně.

Molly vzhlédla k Harrymu a jeho najednou rozesmutnil všechen ten stud, jaký viděl v jejích očích. Věnoval jí drobné pousmání.

„Dobře, Poppy," zašeptala Molly a Pomfreyová pozvedla hůlku.

Harry si jen sotva dokázal udržet neutrální výraz, když očima spočinul na zraněních, která matka sedmi dětí utržila. Coral se stáhla kolem jeho zápěstí.

Těžké popáleniny se táhly od hřbetu její pravé ruky až na její paži a na stranu obličeje. Na pravé oko byla slepá a všechny vlasy na té straně byly pryč. A celou tu zpustošenou kůži pokrývaly zvrásněné, zkrabatělé jizvy, některých zánětlivě rudých a jiných bledě bílých. Nejhorší byla její tvář. Jen z pohledu na tento profil ji bylo nemožné identifikovat. Teď už mu bylo jasné, proč se Ron choval tak, jak se choval, a také, že fyzické zjizvení bylo jen jednou polovinou újmy paní Weasleyové. Už jen podle pouhého pohledu na ni dokázal vycítit, že její sebehodnota prakticky neexistovala.

„Teď vás prohlédnu," řekl Harry, pozvedl levou ruku a napůl odhalil Coralinu hlavu, než učinil přesně to, co jí oznámil.

Dělal, co mohl, aby zbavil svou tvář všech emocí. Zložár nadělal velké škody. V jistých oblastech zjizvená tkáň zasáhla i samotné svaly, zatímco na jiných se táhly jen mělce kolem vrstvy kůže. Pokud se bude držet plánu, aby zjizvenou tkáň prostě vydlabal, bude to opravdu choulostivé.

Pokračoval po její paži nahoru, posoudil poškození na rameni, pak na jejím krku a nakonec na tváři. Pro její oko nebude moci udělat nic (tedy pokud si byl vědom), ale se štěstím by se snad mohla opět poznat v zrcadle zdravým okem, až skončí. Protože podle toho, jak to teď vypadalo, celé to zjizvení bylo příliš rozsáhlé a hutné, aby dalo na této straně možnost projevit jejím rysům. Nebyl si jist, co bude moci udělat pro její ucho, protože bylo sotva něčím víc než shlukem tkáně, ale doufal, že bude mít nějaký nápad madam Pomfreyová.

Sklonil ruku a kývl na léčitelku. „Mohl bych začít již dnes, ale myslím, že by měla při té proceduře raději spát."

Cítil se divně, že mluví o pacientce, když leží přímo před ním, ale ona se nezdála schopná žádných diskuzí, takže raději pohlédl na pana Weasleyho.

„Také se domnívám, že to bude nejlepší," souhlasila Pomfreyová. „Jste ochotni dnes začít, Molly, Arthure?"

Arthur přikývl. „Pokud si je pan Potter jistý, pak bychom rádi začali hned."

„Tak tedy dobře. Projdeme si, čeho všeho se to bude týkat, ano?" zeptala se Pomfreyová. „Musím připustit, že to, co provedeme, bude poměrně… invazivní, ale věřím, že je to jediná cesta, jak snížit viditelná poškození."

„Dělejte, co musíte," prohlásil Arthur a Molly zavřela oči a zhluboka se nadechla.

Pomfreyová se přesunula k Harryho boku a přejela prsty přes Mollyinu paži.

„S Harrym jsme to všechno zkraje tohoto týdne probírali a rozhodli jsme se, že pro něj bude nejlepší, když začne s vaší paží. Vstoupí dovnitř a nadzvedne tolik zjizvené tkáně, kolik dokáže tím, že půjde po hranici zdravé tkáně. Budete muset obětovat několik milimetrů nepoškozené tkáně pro oddělení jizvy a snad i pro znovuobnovení zdravé kůže a svaloviny."

„Snad?" zopakoval Arthur nejistě.

„Vzhledem k tomu, že je to poškození magické povahy, nemůžeme si být jistí, jak hluboko jím bylo ovlivněno i tělo. Přinejhorším zůstane na místě, ze kterého bude odejmuta zjizvená tkáň, prázdnota. Přinejlepším na tom místě naroste nová, neporušená kůže. Harry bude pracovat po malých úsecích, takže se hned dozvíme, jestli můžeme pokračovat nebo ne."

„Dobře," odpověděl Arthur a znovu stiskl své ženě ruku.

Pomfreyová přikývla, vzala do rukou nezbytné lektvary a nad Molly umístila úzký závěs.

„Chci, abyste si vzala tyto lektvary. Dokrvovací a bezesný spánek," řekla jí a podala jí lahvičky.

Obsah první Molly okamžitě vypila, než do sebe ovšem nalila ten druhý, otočila se na Harryho. „Děkuji ti, drahoušku, moc ti děkuji za snahu… Ať budeš moci udělat cokoliv, jsem ti vděčná."

„Je mi potěšením, paní Weasleyová," odpověděl Harry, protože přesně to považoval za jedinou správnou odpověď.

Usnula brzy poté a madam Pomfreyová přesunula závěs tak, aby Arthurovi zcela znemožnila pohled na její ruku.

„Můžete zůstat, a pokud uvidíte, že by se probírala, tak nám to, prosím, klidně dejte hned vědět. My se budeme soustředit na její paži," informovala ho. „Také navrhuji, abyste se nepokoušel nahlížet přes závěs. Jakmile začneme, bude to až do konce velmi nepěkný pohled."

Arthur se snažil nedávat najevo své nepohodlí. Přikývl a znovu vzal ženu za ruku.

„Připraven, Harry?"

Chlapec přikývl a přikročil ke svému úkolu, zocelen před nepříjemnou, ale nezbytnou prací.

Pomfreyová zůstala potichu, když Harry začal, a jen držela misku na odkládání zjizvené tkáně. Jen léta medicínské praxe a nutnost vypořádat se s občasnými zraněními z famfrpálu jí zabránily běžet na záchod.

Co se Harryho týkalo, chlapec přesvědčil sám sebe, že bude ignorovat všechno, co je přímo před ním, a zaměří se na to, co leželo pod tím.

Mumlal si pod fousy hadím jazykem, nechával svou magii vsakovat kolem a pod zjizvenou tkáň, a zatímco sledoval pokroky očima ve své mysli, dostával se několik milimetrů do zdravé tkáně.

„Hodlám právě vyjmout tuto část," upozornil a obkreslil vzduchem linii nad Mollyinou rukou, aby ukázal přesnou oblast.

„Jsem připravená, Harry, jen mi dej vědět, kdy to budeš dělat," nabádala ho a zvedla hůlku, aby na jeho signál vykouzlila tiché levitační kouzlo.

Soustředil svou magii, zatímco tiše šeptal: *Řež, řež, řež* a klouzal s ní jako s ostřím, dbaje na nervy a tepny. Když bylo něco z toho v cestě, vzal trochu magie a přesunul ji stranou, než pokračoval. Byla to pomalá práce, ale po patnácti minutách kývl na Pomfreyovou, že bude odstraňovat tkáň asi velikosti galeonu. Spěchal, aby využil toku krve, ujal se části Mollyiny magie a pomalu začal znovuutvářet chybějící kůži a sval.

„Funguje to, Arthure. Jen si tu asi trochu pobudeme," ujistila ho Pomfreyová.

„Dopřejte si, kolik času bude třeba," odpověděl rozechvělým hlasem.

Pracovali dobře přes dvě hodiny a pokaždé Harry odejímal větší a větší kousky, jako by skládal puzzle z tkáně, které ukazovalo, jak velká oblast již byla vyléčena. I přes nové, nevyhnutelné jizvy to byl nesmírný pokrok na rozdíl od pokřivené chaotické tkáně, kterou byla kůže předtím, a ačkoliv byla nová pokožka růžovější než ta na její ruce, měla Molly v oblasti paže a ramene již skoro normálně vypadající ruku.

Když poté Pomfreyová zakryla mísu, kterou používala na sbírání nechtěné tkáně a unikající krve, pohlédla na Arthura.

„Můžete se podívat. Na její paži jsme skončili," oznámila mu a odsunula závěs.

Muž s váháním otočil hlavu k paži své ženy. A téměř okamžitě začal prolévat slzy radosti a údivu.

„Jste vážně ohromný, pane Pottere. Každý léčitel, kterého jsme navštívili, řekl, že se bude muset s těmi jizvami naučit žít," pronesl, slzy v jeho očích hrozily, že se mu přelijí přes víčka.

Harry si rozpačitě promnul ruku, nenacházel slova, jakými odpovědět.

„Pan Potter má zvyk dělat právě to, co jiní označují za nemožné," poznamenala Pomfreyová jemně. „A teď, pokud si přejete, můžeme pokračovat ráno. Jsem si jistá, že pan Potter řekne, že je schopen pokračovat ihned, ale byla bych raději, kdybych se mohla ujistit, že si náležitě odpočine. A mě to také poskytne čas, abych Molly vyšetřila předtím, než se dozví o svém pokroku."

„Souhlasím," pokýval Arthur hlavou, zatímco hleděl na ženinu ještě stále poničenou tvář.

„Chtěl byste zavolat svou rodinu?" zeptala se Pomfreyová.

„Až se Molly probudí a promluvíme si spolu," odpověděl tiše.

„Dobře tedy," souhlasila léčitelka, načež nad Molly zamávala hůlkou.

ooOoo

Další ráno přišlo a uběhlo rychle a zanedlouho se celá škola dozvěděla, co Harry dokázal.

Molly se už teď mohla podívat do zrcadla, aniž by propukla v pláč, třebaže na své pravé oko již nikdy neuvidí. Dostane samozřejmě náhradu, jakou měl Pošuk Moody, ale spokojí se s tím, že jej začaruje, aby vypadalo jako každé jiné. Její paže utrpěla mírné poškození nervů, což bylo důsledkem samotného zložáru a ne léčení. A co se jejího krku týkalo, Harry se tam rozhodl zasahovat jen minimálně, s ohledem na množství žil a nervů to byl až příliš velký risk, i když by se jim mohl se svými schopnostmi vyhnout. Molly s tím byla srozuměna, zejména když bylo toho zjizvení teď tak málo. Ale za co byla opravdu vděčná, to byla obnova její tváře, a i když jí na té straně již nikdy neporostou vlasy, dalo se to lehce vylepšit speciální parukou nebo kouzlem. Na jejím uchu pak madam Pomfreyová zapracovala se svými medicínskými znalostmi a trochou kostirostu, načež přidružila i Harryho schopnosti a znovuvystavěla poničenou tkáň ucha. Byl to div spatřit.

Molly byla pochopitelně, a to ani nezmiňujeme Weasleyovi obecně, nadšená a bez sebe vděčností k Harrymu. Chudák chlapec byl pak trochu ztracený ohledně toho, co dělat s tím, že se najednou stal čestným členem Weasleyovic rodiny.

Nakonec prostě vešel dovnitř, otupěle přijal její objetí i objetí od zbytku rodiny.

ooOoo

Týdny plynuly a čas závěrečných zkoušek se dostavil dřív, než by si studenti přáli. Starosti týkající se Voldemorta a Smrtijedů přetrvávaly, ale život pokračoval i přes to, že se mluvilo o špionech uvnitř Ministerstva i jinde. Starší generaci přišlo, že se historie opakuje, a věřit komukoliv zvenčí, známým nebo dokonce přátelům bylo obtížné.

Mladší generace se však, i když to bylo těžké, soustředila na méně závažné věci. Kromě všech testů se většina starších studentů dychtivě připravovala na následující Prasinkový víkend – jako na oddech před zkouškami. Harry a jeho přátelé nebyli bohužel ještě dost staří, aby si mohli takové osvěžení dovolit, a tak se rozhodli navštívit Hagrida. Co se profesorů týkalo, někteří zůstali v Bradavicích, zatímco ostatní zastávali místo dozoru, a to včetně profesora Snapea.

Severus se zamračil na shromážděné studentstvo před sebou. Nebylo těžké poznat, že tuhle jejich malou vycházku neschvaluje a že ji ve skutečnosti považuje za pošetilou a riskantní. Chápal všechnu tu touhu nedovolit Voldemortovi, či jiné teroristické frakci, diktovat veřejnosti, co může a nemůže dělat, ale jednou věcí byla odvaha a druhou naprostá idiocie. Jediným pozitivním efektem toho všeho bylo, že mu dovolili pro ty nedočkavé malé pitomce před ním nastolit jistá základní pravidla. No vážně – producírovat se mimo bradavické ochrany po všech těch nedávných událostech? Byly tyhle děti úplně vygumované nebo jen prostě dychtily po sebevraždě? Naneštěstí neměl do konání Prasinkového víkendu co mluvit, ovšem musel by se propadnout, kdyby studentův dovolil vyjít zcela nepřipraveným.

Poté, co jim nastínil obecná pravidla tohoto malého výletu, pokračoval ještě dál a už jeho postoj studentům jasně říkal, aby zůstali zticha a v klidu.

„Kdyby se cokoliv stalo, kdyby například zaútočili Smrtijedi nebo došlo k něčemu podobnému, braňte se útěkem. Většina Smrtijedů je líných. Zaměřuje se na snadné cíle. Nedejte se snadno. I kdybyste vyslali jen to nejjednodušší kouzlo, může vám to poskytnout dost času, abyste se dostali pryč. Což vám ale nedává svolení chovat se, jak se tak domníváte, odvážně. Odvaha by v takovém případě byla s největší pravděpodobností rozsudkem vaší smrti," prohlásil, kvůli čemuž několik studentů polklo. „Pro pomoc utíkejte k jednomu z profesorů, včetně mne. My vám řekneme co dělat a uděláme vše, abychom vás ochránili."

Načež se, po několika dalších slovech moudrosti, zejména ohledně směru útěku, vydali na cestu, většina již natěšená na to, až bude moci navštívit žertovný obchod nebo cukrárnu, i přes tu drobnou Snapeovskou tirádu.

ooOoo

Harry, Neville, Draco a Greg s kapsami plnými kamenných koláčků vyšli z Hagridova domku a rozhodli se to vzít oklikou, než zamíří zpět do hradu.

Obešli Hagridův dům a chvíli postáli v tichosti, zatímco Neville navštívil Trevorův hrobeček. S Vinceovou smrtí pro ně smrt pochopitelně získala nový význam.

„Tak jo, pojďme zpátky," pronesl Neville tiše.

Harry a ostatní přikývli a zahájili přesun. Večer byl chladný a kolem nich povlával mírný větřík, zatímco nad nimi zářily hvězdy. Bylo to dokonalé.

Dokud jimi neprojel mrazivý vichr a něco jako přikrývka nepokrylo oblohu v celé své nedozírné temnotě.

„To je nějaká bouře?" zeptal se Greg, zmatený z toho, jak se vzduch kolem nich ještě více ochladil.

„To si nemyslím," odpověděl Draco, jakmile zpomalili a pokusili se pochopit, co se to děje.

„Lumos," hlesl Harry, poněvadž se pro ně jediným zdrojem světla, poté, co obloha potemněla, stal hrad a maličkaté lampičky z Hagridových dveří kdesi za nimi.

Zamračil se, tvář ozářenou světlem z hůlky. „Necítíte… něco?"

„Tam!" vyjekl Draco a ukázal.

Vzhlédli právě, když se zdálo, že je pohlcuje těžký pocit sklíčenosti a osamělosti, a pak se objevil shluk tmavých plášťů rojících se oblohou.

„Utíkejte!" zvolal Harry, když začala ta spousta černých, potrhaných plášťů klesat dolů.

O vteřinu později kolem nich zarachotily hlasité zvuky, skoro jako ohňostroj, a oblohu protnuly blesky bouřlivých vzplanutí. Vlnění kryjící celé bradavické pozemky pod tím náporem polevilo a ve vzduchu zaduněla prastará magie.

„To ochrany!" zařval Neville.

„Utíkejte!" zahřměl najednou Hagrid někde za nimi, kde se s prásknutím otevřely dveře. „Rychle do hradu!"

Křičel na ně i nějaké další věci, ale ty byly pohlceny praskáním ochran. Harry a ostatní vyběhli, ale ze všeho toho přemáhajícího pocitu beznaděje bezmála nemohli ani dýchat. Neville zaklopýtal a Draco vedle něj se ho právě pokoušel dostat zpátky na nohy, když v tom Harry o několik kroků před nimi zalapal po dechu, jako kdyby bolestí.

Začaly se na ně slétávat černé siluety, přistávaly na zemi s podivným syčivým zvukem. Některé z nich sebou mlely jako ryby na suchu, zatímco ostatní zůstávaly zcela v klidu, jako by byly mrtvé.

Harry padl na ruce a kolena, když ucítil, jak mu něco přistálo na zádech – avšak, nebyla to fyzická tíže, která na něm ležela jako závaží, bylo to něco daleko nesnesitelnějšího.

Strach se vsakoval do jeho srdce, ale jeho zdroj nepocházel z tohoto okamžiku, třebaže by se jistě jakýkoliv vnímavý člověk bál těch tmavých, do pláště oděných věcí z oblohy, když mu ještě k tomu bylo od poloobra řečeno, aby utíkal. Přesto… ne, tento strach způsobovalo něco daleko zlověstnějšího. Něco hluboko zakořeněného v jeho paměti.

Už neslyšel Hagridův řev mezi praskáním, křupáním a splaskáváním vzpěr ochran. Nedokázal ani cítit trávu pod rukama či tvrdou zem pod svými koleny. Už si ani nebyl vědom té v plášti oděné bytosti ochable překrývající jeho záda. Jeho smysly se stočily do něj, k té úplně nejposlednější vzpomínce na jeho maminku.

ooOoo

Jediným varováním Severusovi byl zvuk přemístění, brzy následovaný tuctem dalších a pak i Voldemortovým.

Temný pán se objevil uprostřed Prasinek a zcela jasně si vychutnával chaos, který kolem tak náhle vypukl. Děti se rozutekly k nejbližším profesorům, zatímco bezradní dospělí obyvatelé Prasinek vběhli dovnitř budov, kde se pokusili ukrýt, aniž by se dětmi kolem sebe nějak zabývali. Někteří dokonce bradavické studenty i odstrkovali stranou. Severus si na to konto posměšně odfrkl, a pak začal po Smrtijedech brutálně sesílat jedno kouzlo za druhým, mezitím co si k němu děti razily cestu.

„Zůstaňte za mnou!" nařídil jim, zatímco je mazaně navigoval mezi dvě budovy a mimo zorné pole většiny Smrtijedů.

„Tolik, kolik dokážete, následovníci moji. Nejlépe ty ze třetích a čtvrtých, prosím," prohlásil Voldemort během své nahodilé cesty ulicí naštěstí pryč od Severuse.

Mistrovi lektvarů trvalo jen vteřinu, aby si uvědomil, že odkazuje na studenty ze třetích a čtvrtých ročníků a co že to s největší pravděpodobností znamená.

Jeho myšlenky se okamžitě stočily k Vincovi, než učinil první věc, která mu vytanula na mysli.

„Mittens," zasyčel tak tiše, aby k sobě nepřitáhl nechtěnou pozornost, zejména když se domácí skřítka dostaví, bude-li křičet i šeptat.

PUK

„Ano, pane?" vyjekla a rychle si uvědomila, že to vůbec nebylo jeho obvyklé přivolání.

„Přiveď tolik bradavických skřítků tak rychle, jak dokážeš, abyste odsud dostali zpět do Bradavic tolik dětí, kolik jen bude možné. Hned! Voldemort ty děti chce!" naléhal s pohledem na pět studentů natěsnaných za sebou.

Mittens další instrukce nepotřebovala, přemístila se za něj a pak s sebou celou tu skupinku přesunula do Bradavic. Jakmile byli tito studenti v bezpečí, Severus stočil svůj zrak jinam.

Všechna ta zlověstná obloha nad Bradavicemi a chladný vítr mu říkaly, že na školu pravděpodobně útočí mozkomoři. Mohl jen doufat, že budou ty vylepšené ochrany dostatečné.

„Diffindo!" vykřikl, aniž by si v tomto okamžiku připouštěl čarovat to idiotské Mdloby na tebe. Nemohl si dovolit, aby nějaký Smrtijed svého kolegu probral a dostali se mu tak do zad.

Zasáhl dalšího Smrtijeda, zřejmě Mulcibera, právě ve chvíli, kdy vzduch plný hlasité paniky přeťal zvuk, který mu připomínal čínské petardy.

U každého studenta z Bradavic se objevil domácí skřítek, načež okamžitě všichni zmizeli s prakticky jednotným PUK.

Smrtijedi zůstali zaraženě stát a Voldemort vypadal rozzuřeně. A bylo to pro něj ještě horší, když o moment později zazněly zvuky přemístění bystrozorů a členů Řádu.

ooOoo

Harry si byl náhle vědom té podivné ztěžklosti vzduchu, když se jeho oči zaměřily na ženu před sebou.

Mami?

Vypadala mezi špruslíky jeho postýlky zcela nervózně a ustaraně, ale jeho ve skutečnosti znepokojoval ten jakoby nehybný pocit kolem ní. Hůlku měla vytaženou a v rychlých, rozhodných pohybech s ní namířila na své srdce a pak mezi oči. Harry viděl, jak vzduch naplnila zvláštní magie, která odsunula hračky ležící kolem ní pryč a zatřásla nábytkem, kterým předtím zatarasila dveře za sebou, než stočila svou hůlku na něj. A pak mu s něžností, jakou Harry nikdy před nastěhováním k Flamelovým nezažil, pozvedla levou rukou bradu, aby se na ni díval, zatímco užila špičku hůlky a jemně s ní na jeho čele obtáhla tvar blesku. Harry ucítil další výboj magie, ale ten se tentokrát rozprostřel jeho kůží, než se o chvíli později vsákl do něj.

Zalapal po dechu, vyděšený, s očima stále upřenýma na matku, když schovávala hůlku zpět do rukávu a tím zřejmě i do pouzdra.

Co mu to právě udělala?

Věnovala mu pousmání a pak ho zvedla k sobě a zašeptala mu do ucha: „Až bude po všem, stane se ze mě buď moták, nebo budu mrtvá, ale ty budeš žít. A to je vše, co ti mohu dát."

Harryho okamžitě zasáhlo uvědomění. Načež se dveře ložnice s prásknutím otevřely a celá ta provizorní barikáda se zřítila na stranu.

Uložila ho zpět do postýlky a otočila se k Voldemortovi čelem, stíníc Harryho před jeho zrakem. Voldemort vydal pobavený zvuk a Harry rozeznal skrz matčiny nohy jeho černý hábit.

„Ne Harryho, ne Harryho, prosím, ne Harryho!"

„Ustup, hloupá holko… hned ustup."

„Ne Harryho, prosím ne, vezměte si mě, zabijte místo něj mě…"

„Tohle je mé poslední varování…"

„Ne Harryho! Prosím… mějte slitování… mějte slitování… Ne Harryho! Ne Harryho! Prosím… udělám cokoliv…"

„Ustup. Ustup stranou, holko!"

Voldemortův tón se rychle stal podrážděným a netrpělivým a pak, jako by to pro něj nebylo nic, prostě seslal smrtící kletbu.

Harry se díval, jak jeho maminka padá a měl pocit, jako by to byla věčnost, než se Voldemort postavil nad něj. Zíral na vraha své matky a brečel, zatímco hleděl, jak na něj někdo podruhé za večer ukazuje hůlkou.

Voldemort znovu seslal smrtící kletbu, ale ta byla okamžitě přemožena něčím daleko silnějším.

Harry okamžitě věděl, že se jím hrne magie jeho maminky, vzdáleně slyšel něco, o čem se mohl jen dohadovat, že byl Voldemortův nářek z nezměrné bolesti, ale o to se právě nestaral. Celou jeho bytost prolnul pocit nepopsatelné lásky a ochrany a všechna tryskala z čerstvé rány na jeho čele, zatímco se celá místnost otřásala. Slyšel hlasitý praskot a dunění linoucí se ze zdí kolem něj a pak výbuch. Postýlka se s ním převrhla, ale magie jeho maminky se dál vlnila kolem něj a zaštiťovala ho před všemi troskami.

Harryho vize se začala ztrácet a on se zoufale snažil zapamatovat si co nejlépe celou scénu před sebou – poničené tělo jeho maminky ležící před kouřící Voldemortovou mrtvolou.