To Shape and Change – Utvářet a měnit
Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara
s/6413108/1/
This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, Czech translation was created by Patolozka.
ooOoo
Kapitola 32 – Nepředvídatelná událost
Hagrid měl srdce až v krku, zatímco spěchal tak rychle, jak mu jen nohy dovolovaly. Viděl ani ne pět stop před sebe, lampa se mu v rukách neklidně mihotala, ale všechno, co mohl dělat, bylo dostat se na místo, kde je spatřil naposledy. S rukama napřaženýma před sebe, ale s uvědoměním svém síly, kdyby našel ty, které tak zoufale hledal, nakonec nahmatal nějakou vlasatou hlavu. Záblesk stříbra mu napověděl, že právě poklekl u Malfoye.
„Hagride!" vyjekl Greg a upozornil tím poloobra i na svou přítomnost.
„Drž se mě a nepusťuj! Kde je Harry?" zeptal se Hagrid, dech mu viditelně mrznul před ústy.
„Před námi. Viděl jsem ho upadnout," vydechl Draco, který se snažil zvednout Nevilla. „Lumos!"
Teď když už bylo dost vidět, si Hagrid uvědomil, že je Neville v bezvědomí. Popadl ho jako mimino do náruče a začal směřovat vpřed s Dracem i Gregem, kteří se drželi jeho hutného kabátu.
„Harry!" zakřičel Draco držící před sebou svou rozsvícenou hůlku, když se přiblížili.
A tam, vyčnívající zpod postavy s pláštěm, ležela Harryho obutá noha.
Hagrid zuřivě odkopnul toho seschlého mozkomora pryč jako nějakou poničenou plachtu a přispěchal s Nevillem balancujícím mu na jedné paži k Harrymu.
„Harry!" zachraptěl.
Díky té mihotavé lampě a Dracovu Lumos bylo vidět, že má chlapec modré rty, avšak jediná věc, která jim nedovolovala propadnout naprosté beznaději, bylo jeho viditelné dýchání – mdlé obláčky mlhy vycházející z něj v krátkých výdeších. Coral se trochu odmotala z chlapcova zápěstí a nekompromisně na ně hleděla.
Hagrid se zastavil jen na moment, než Harryho (a tím i ji) objal svou druhou paží a Harry tím v jeho náručí napodobil Nevillovu pozici.
Bezhlesně spěchali dál, všichni toužící dostat se za zdi Bradavic, než bude ještě hůř. Mozkomoři se stále slétávali, ale ochrany naštěstí držely a na poslední chvíli jim zabránily dostat se dál. K jejich skupince se rychle připojili i další studenti, zejména z druhého ročníku.
„Expecto Patronum!"
A pak k nim z náhle otevřených předních dveří hradu vystřelila objemná vlna hřejivého, uklidňujícího světla, než se zformovala do průsvitné, zářivé zdi jen pár kroků za nimi.
Ze vchodu vyklopýtala Kratiknotova postava s pozvednutou hůlkou, jak udržoval kouzlo. Mával na ně a zbytek své pozornosti věnoval tomu prapodivnému štítu.
Už nebylo kam spěchat a brzy se nacházeli v bezpečí hradu.
Kratiknot za nimi vyčaroval několik kouzel a pak se k nim připojil.
„Díky Merlinovi, že už venku žádný student není," pronesl a odložil hůlku, než se otočil ke skupině chvějících se dětí ve vstupní hale s Hagridem v jejich středu. „Dobře, kdo můžete, běžte do společenských místností. Ředitel vydal zákaz vycházení. Brzy za vámi dorazí skřítci s čokoládou. Hagride, ty na ošetřovnu," nařídil.
Neuvyklí na to, že se ten malý muž choval tak přímočaře a vážně, uposlechli bez otázek, třebaže Draco a Greg hleděli s obavami na své přátele. Kratiknot jim ale věnoval sice uklidňující, přesto pevné kývnutí a pobídl je k odchodu. S neochotou se vzdálili se zbytkem skupiny.
Hagrid nesl Harryho a Nevilla celou cestu na ošetřovnu následován Kratiknotem. Během cesty se vedle profesora objevila domácí skřítka a rychle sladila rytmus s jeho rychlými kroky, zatímco naslouchala jeho šeptaným příkazům ohledně čokolády, a pak zmizela. Brzy poté prošli dveřmi do nemocničního křídla.
„Na ochrany útočí mozkomoři," vysvětlil Kratiknot Poppy, než začala rychle mávat hůlkou nad Harrym a Nevillem, které Hagrid uložil na lůžka. „Teď jsem více než vděčný za Severusův návrh dodatečné ochrany. Zdá se, jako by je to zcela zneschopnilo, i když je jejich aura stále viditelná."
„No, lepší, než aby aktivně vyhledávali duše," odvětila.
„Přesně tak."
„Ještě nějací další takhle vážně reagovali na ta odporná stvoření?" ptala se.
„Ne, ale i tak jsem již vydal pokyn, aby byla do společenských místností doručena čokoláda."
„Dobře. Kde je ředitel?"
„Zajišťuje ochrany," odpověděl Kratiknot. „Tvrdil mi, že není čeho se obávat, ale protože je to poprvé, co se to vůbec vyzkoušelo…"
„Chápu," přerušila ho a pohlédla na Hagrida, který stále ustaraně postával uprostřed ošetřovny za Kratiknotem. „Budou v pořádku, Hagride. Vážně mne ani moc nepřekvapuje, že právě tihle dva tak silně reagovali vzhledem k událostem…"
Smutně si povzdechla a Hagrid chraplavě popotáhl.
„Chvíli předtím, než jsem odešel od Albuse, jsem dostal patrona od Minervy. Na Prasinky byl také veden útok, ale od Smrtijedů."
Pomfreyová zalapala po dechu, okamžitě si představující to nejhorší.
„Naštěstí jsou již všichni studenti v bezpečí, to díky Severusovi, který si zřejmě vyžádal pomoc skřítků," ujistil ji rychle s ďábelským úsměvem.
„Ten muž mě nikdy nepřestane ohromovat. Bradavice mu dluží víc, než dokážu vůbec vyjádřit," reagovala upřímně.
Kratiknot v tichém souhlasu přikývl.
„Tak… kdybyste mě chtěli, pudu kontrolovat chodby. Ujistit se, že tam nepobíhaj studenti," vyjádřil se po chvíli Hagrid.
„Díky, Hagride," odpověděl na to Kratiknot. „Vezmu si spodní patra, pokud ty se vydáš nahoru, ano?"
Hagrid přikývl a oba nechali Poppy pracovat.
ooOoo
Brumbál upil horké kakao.
Bystrozoři skončili s čištěním Prasinek a teď procházeli bradavické pozemky.
Hořce se usmál. Štěstí, že měli ochrany na svém místě, ale rmoutilo ho, že byly vůbec potřeba. A skutečnost, že si museli jeho studenti zažít hrůzy vyvolané mozkomory, i když byli zneschopněni, na něm ležela jako závaží. Jistě, byl vděčný, že nikdo neutrpěl trvalou újmu a že těch, kteří to zažili, bylo jen pár, ale i tak měl pocit, jako kdyby to byla jen slabá stříbřitá záplata na jinak zcela rozbouřené obloze.
Neville se probral asi hodinu poté, co Albus domluvil s madam Bonesovou. Chudák chlapec byl pochopitelně dezorientovaný a ponejprv byl přesvědčen, že se v jeho blízkosti jistě nacházejí dva lidé vystavení obrovské bolesti. Teprve poté, když mu Pomfreyová vysvětlila, že si kvůli mozkomorům právě prožil svou nejhorší vzpomínku, je přestal hledat a zcela se zklidnil. I když tomu Brumbál nebyl přítomen, dokázal si představit Nevillovu tvář, jako kdyby tam byl. A tím víc si jeho temnější stránka přála, aby každý odpovědný za stav chlapcových rodičů dostal polibek.
Co se Harryho týkalo, jeho probuzení bylo lehce znepokojivé ze zcela jiného důvodu.
Když se poprvé probral, neřekl ani slovo. Byl klidný, tichý a podle Pomfreyové jakoby… prázdný.
Odpověděl sice na Nevillovu nabídku čokolády, což Pomfreyovou trochu uklidnilo, ale sám žádný rozhovor nezačal. Což ještě více upevnilo jejich přesvědčení, že Harry stejně jako Neville prožil vzpomínku, která by pro mnohé měla raději zůstat zapomenuta.
Brumbál zavřel oči, v duchu rozhodnut, že chlapcům dopřeje nějaký ten čas, než požádá vedoucí jejich koleje, aby si s nimi o jejich zážitcích popovídala, pokud zůstanou tak stoičtí.
ooOoo
Byla tma a Harry si byl jistý, že Neville na lůžku vedle něj již usnul, ale on spát nemohl. Měl toho na mysli příliš a nejvíce ho rmoutilo, co se dozvěděl o útoku na Prasinky.
Harry nikomu neřekl, co kvůli mozkomorům viděl, a nebylo to proto, že by se styděl nebo něco takového. Bylo to proto, že se bál, jaký dopad by ta informace měla. Tudíž si stále nebyl jistý, co s tím má dělat.
Z celé té vzpomínky ho nejvíce zasáhly dvě věci – první (a ta nejzřejmější) byla ochrana, kterou mu propůjčila jeho maminka, a druhou byla skutečnost, že Voldemort chtěl jeho, ne jeho matku. Proč by Temný pán tak moc toužil po tom zabít nemluvně? Bylo to úplně podivné. Přesto nebylo nic, co by s tím mohl dělat. Nemohl přece zajít za Voldemortem a zeptat se ho: Hele, proč jsi chtěl zabít dítě, které sotva udrželo hůlku v ruce, natož aby ji použilo?
Vnitřně se otřásl. Upřímně, Voldemortova znepokojivá fascinace jeho osobou se nezdála vůbec důležitá. Bylo to, jak to bylo. Ano, dělalo mu to starosti, ale v tomto okamžiku se rozhodl, že bude nejlepší udělat to, co dělá profesor Snape – a tedy nesnažit se porozumět mysli temných pánů.
Pokud šlo o ochranu od jeho matky, tam ležela jeho nerozhodnost.
Och, nebylo pochyb, že s tou informací nějak naloží, jen si nebyl jistý, co přesně by s ní měl udělat a koho do toho zahrnout.
Jedna část z něj se chtěla svěřit každému, komu důvěřoval – profesoru Snapeovi, panu řediteli, vedoucí jeho koleje, madam Pomfreyové, Nevillovi a jeho opatrovníkům.
On však nebyl hloupý. Věděl, že je ta informace nebezpečná. Ne jen proto, co by se s ní mohl Voldemort pokusit udělat, kdyby to zjistil, ale také proto, co toto sebeobětování přivodilo jeho matce a Voldemortovi. Kdyby se někdo pokusil učinit, co učinila jeho maminka, a doufal, že zvládne přesně to, co si usmyslí (odvrátí kletbu, ale zůstane naživu), ale pak by selhal…
Harry věděl, co ochrana jeho matky způsobila s tou ložnicí a že ho jen její magie ochránila před újmou (kromě jizvy ve tvaru blesku), a tak si dokázal představit, jaká exploze by vznikla, kdyby ochrana zklamala.
Což ho zavedlo na druhou stranu jeho vnitřního rozporu.
Nepoví to nikomu. Ponechá si to jako tajemství (kromě Coral samozřejmě) pro tu prostou pravděpodobnost, že by se ho ostatní snažili odradit od toho, aby se zavrtal do této tajemné a bezpochyby riskantní magie.
Jistě, věděl, že to s ním budou mínit dobře, a ta lehce ovlivnitelná část z něj s nimi i souhlasila, ale faktem zůstávalo, že měl znalosti, kterými by mohl zastavit válku, a nechtěl, aby mu kdokoliv řekl, že to má přenechat dospělým. Sama zkušenost mu ukázala, že byl součástí války, ať už se mu to líbilo nebo ne – Voldemort po něm propána šel z nějakého nepochopitelného důvodu dokonce ještě dřív, než mohl pořádně mluvit! Měl by v této válce převzít aktivní roli, ne zůstávat někde bokem.
Možná se choval dětinsky, ale nemohl si pomoci, aby si tuhle vědomost nechtěl uchránit pro sebe. Jeho maminka mu ji věnovala, svým způsobem minimálně, takže s tím ve své mysli měl naložit, jak mohl nejlépe. Bylo jeho prací ujistit se, že nepadne do špatných rukou a bude použita, jak by měla – aby zachránila nevinné.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl.
Bylo tedy rozhodnuto. Udělá to na vlastní pěst, alespoň zatím. A pokud toho bude mít nad hlavu, půjde za svými opatrovníky nebo za Snapem, ale do té doby se pokusí zjistit, co jeho maminka učinila a co možná myslela svými slovy: Až bude po všem, stane se ze mě buď moták, nebo budu mrtvá, a najde způsob, jak ochránit, ale přežít. A třeba s tím vědomím dokáže válku skončit, stejně jako to dokázala ona.
Polkl.
Tohle nebyl žádný malý podnik. Věděl to. A věděl, že dostane jen jednu příležitost, aby svou ochranu uvedl do chodu (předpokládal-li, že vůbec zjistí jak a bude mu dána ta nebohá/příznivá možnost to udělat).
Nuže… co potřeboval podniknout dál, bylo naučit se víc o obětní magii, ale ne jen obětní, ale sebeobětující.
Bylo to svým způsobem ironické. Setrvával tady a snažil se přijít na to, jak spáchat sebeobětování, zatímco Voldemort byl tam někde venku a hledat více obětí.
Harry zatnul čelist, myšlenkami se obrátil K Vincentovi.
„Pro tebe, Vinci," zašeptal, než se přetočil a konečně usnul.
ooOoo
Voldemort byl zsinalý vzteky. Byl na pokraji totálního a naprostého rozkladu, dokud si nevzpomněl na náhradní plán. Bylo to jednoduché řešení, a i když nebylo nejvhodnější, bude stačit.
Postačí jakékoliv dítě pod patnáct let. Koneckonců se to všechno týkalo přetvářející schopnosti obětní magie. Musely být dost staré, aby udržely alespoň momentální kontrolu ve své magii (jedenáct let), ale zároveň dost mladé, aby nad nimi magie ještě nezačala přebírat převahu.
Takže jedinou věcí, která zbývala, bylo počkat, dokud nenastane správná doba sesbírat následovníky a nashromáždit jejich rodiny. Samozřejmě, že jim nepoví pravý důvod té žádosti (nařízení), ale na tom nezáleželo. Pomůže i to, že nikdo nezná celou pravdu o smrti Crabbeovic chlapce, přestože to proklaté vyšetřování Bonesové bylo…
Musí zesílit, stát se nepřemožitelným a pak… nuže, pak mu už nikdo nebude stát v cestě.
Ani Ministerstvo.
Ani Brumbál.
Ani ten zatracený zrádce Severus.
A rozhodně ne ten Potterovic spratek.
Bude mít kouzelnický svět jen pro sebe.
ooOoo
Harry se zhluboka nadechl, aby se uklidnil a přinutil se přijmout to, co právě dělal. Nebylo cesty zpět. No… bylo, ale on se na to nechystal. Musel to udělat.
„Díky, Dobby," zašeptal, když si sejmul neviditelný plášť.
„Dobby pánovi rád pomůže," odpověděl skřítek uctivě, ustoupil a pospíšil si na kraj uličky, aby tam dával pozor.
Nacházeli se v oddělení knihovny s omezeným přístupem.
Harrymu totiž netrvalo dlouho, aby si uvědomil, že jediný způsob, jak se může dozvědět něco o obětní magii, byl za pomocí nezvyklých a nedovolených metod. Naštěstí ho Neville v ložnici kryl (třebaže musel uznat, že byla právě jedna hodina v noci a on nijak nepředjímal, že by se někdo z jeho spolužáků probudil a všiml si jeho nepřítomnosti) a navíc měl neviditelný plášť a Dobbyho. Když se nad tím trochu zamyslel (a také prohodil několik slov s Coral), řekl nakonec Nevillovi o své vzpomínce a společně si odsouhlasili, že bude pro tuto chvíli nejlepší, když to zůstane tajemstvím.
Dny, které následovaly po neúspěšném útoku mozkomorů, pro něj proběhly jakoby v mlze, což bylo požehnání i prokletí zároveň. Krátce o svých zkušenostech s těmi tvory mluvil s profesorkou Sproutovou, ale jen proto, aby zaplašil všechny její obavy, a třebaže se v tu chvíli chtěl vyhnout zpovědím, nakonec mu to asi i pomohlo. Ba co víc – ještě to utužilo jeho odhodlání pátrat po tajemství matčina úspěchu.
Protože jakkoliv ho těšilo vyhřívat se na výsluní péče a lásky vedoucí jeho koleje, bylo mu také zcela jasné (a týkalo se to všech dospělých, ke kterým vzhlížel), že se bude snažit zastavit jeho pokroky prostě proto, že to bylo velice nebezpečné. Jeho maminka uspěla tam, kde nikdo nikdy ne, ale také tím obětovala svůj život – třebaže by někdo mohl namítat, že o něj přišla již ve chvíli, kdy Voldemort vstoupil do jejich domu. Přesto… bez ohledu na to, z jakého úhlu se na to pohlíželo, pátráním po jejím tajemství a svými dalšími kroky bude Harry riskovat svůj život, protože on koneckonců tu ochranu, pokud dostane příležitost, použít chtěl. Nechtěl se nechat připravit o život, ale vědomí, že má v ruce klíč, který možná nadobro ukončí tuto válku a zachrání životy, ho pohánělo jako nic na světě – spolu s obrazem Vince a jeho rodiny v popředí jeho mysli.
Neville s ním, ač měl ohledně magie Harryho maminky trochu obavy, souhlasil a dokonce prohlásil, že pokud na to někdo může přijít a zvládnout to, pak to bude Harry. Harry si byl jistý, že jeho touze po ukončení války, pokud to vůbec šlo dokázat, napomohlo i to, kolik bolesti slyšel od svých rodičů ve své vlastní vzpomínce.
A tak se nacházel tady, hledal v policích a doufal, že nalezne alespoň jeden svazek, který by mu vnesl trochu světla do oblasti obětní magie, stejně jaké do té sebeobětní.
Už bylo téměř půl třetí, když s Dobbyho pomocí po prolistování tuctů temných (a více než jen znepokojivých) svazků nakonec v knize nazvané ‚Starobylé rodové obřady, zapovězené a zapomenuté' našel kapitolu, která se jmenovala ‚Úctyhodná smrt'.
Ačkoliv byl název kapitoly poněkud odpuzující, Harry brzy zjistil, že byl obsah daleko lehčí, než o čem se dočetl v jiných knihách – jako třeba o nemilosrdných rituálech ve svazku nazvaném ‚Krevní oběť, dosažení nejvyššího stupně moci' nebo barbarských metodách v ‚Navždy mladý'.
Zatímco Dobby dál hlídal, Harry četl.
V průběhu staletí, během kterých panovala bezohledná rivalita mezi rody, a docházelo k rodovým svárům, bylo u churavějících starších běžnou praxí obdařit své dědice magií jako posledním projevem lásky ke své rodině a budoucím potomkům. Částečně se to stávalo kvůli střetům rodových sil mezi rodinami. Starší, který propůjčil svou magii dědici, zaručil, že se v rodové linii tradovaly určité schopnosti – jako například schopnost zvěromága, metamorfomága, hadího jazyka, jasnovidce, nitrozpytce, nitrobrance, polyglota, nadprůměrného čaroděje, warlocka nebo mága. Dědic s jakoukoliv touto schopností se stal silnějším po čas, kdy vládl magií staršího, ale tento efekt byl jen dočasný, třebaže jeho děti s největší pravděpodobností zdědily tuto schopnost do své linie.
Jiným důvodem byly daleko závažnější záležitosti. Rodinná rivalita bývala velmi krutá a mezi soupeřícími rody docházelo k vysoké úmrtnosti. Dědicové, zejména budoucí hlavy rodin, byly často cíli extrémně strašlivých kleteb a otrav. Toto nadevší pochybnost vedlo starší k tomu, aby přijali ‚úctyhodnou smrt' vedoucí ke snížení rizika či dokonce otevřeně zaručující, že takové nebezpečí jejich milovaným hrozit nebude – alespoň dočasně.
Obdržet takový dar byla velká pocta a uskutečnit jej bylo považováno za největší počin, jaký mohl čaroděj prokázat. U většiny rodin se budoucí generace zapřísáhly, že budou na tohoto svého člena vzpomínat s úctou a propůjčí touto památkou zesnulému určitý stupeň ‚věčného života'.
Takový rodový obřad byl obřadem sebeobětování, který je v moderním věku sice považován za akt černé magie, ale většina připouští, že byl v těchto časech nezbytným zlem.
Harry se zastavil, srdce mu zběsile bušilo v hrudi. Tady se musela, nebo alespoň mohla, jeho maminka dozvědět o tom, co učinila. Stočil zrak zpět ke stránce, část textu přeskočil, než se dostal k informativnějším odstavcům.
Někteří dnes mohou na podobné činy nahlížet jako na sebevražedný akt, avšak na rozdíl od sebevraždy, která je konávána v důsledku bezmoci a kapitulace, toto je založeno na nezdolné oddanosti a naději pro budoucí generace. Základem rituálu je záměr a odhodlání, a třebaže tím může být život vybraného člena rodiny ukončen, je ukončen na základě jeho vůle a runového znamení, které zajistí náležitý přenos. Starší vybaví jeho/její magii ve svých posledních okamžicích specifickou tužbou – ať už se jedná čistě o posílení magie či nadání, částečnou ochranu nebo krevní posílení či nevyšší možnou ochranu vůči újmě. Je pochopitelné, že prostředí rodiny bude vodítkem k tomu, jaké budou záměry staršího.
Ať již byl vyvolen kdokoliv, jeho dar je pouze dočasný, ale častokrát trvá dlouho poté, co dědic dospěje a zesílí dost na to, aby se postaral o sebe sama i o ostatní – což je podstatou toho, proč byl tento obřad stvořen a existuje po tak dlouhou dobu.
Harry obrátil stránku a doufal, že tam najde víc informací, zejména o tom runovém znamení, ale byl zklamán, když tam byl namísto toho soupis lidí, kteří touto ‚úctyhodnou smrtí' prošli, se seznamem jejich vybraných dědiců.
Seznam pokračoval přes několik stran, o mnoha jménech nikdy neslyšel, ale pak se několik posledních jmen, která poznal, začala vynořovat na povrch.
1538 Carina Aquila Blacková - Cetus Pavo Black
1573 Egbert Flint - Tuberous Flint
1623 Violetta Longbottomová - Cassiopeia Longbottomová
1689 Charlus Black - Nigellus Black
1745 Sibelius Potter - Gerald Potter
1841 Wulfric Albus Brumbál - Percival Sandoz Brumbál
Jména po roce 1875 již nepokračovala a Harry si vzpomněl na to, co se dozvěděl o dědickém kouzle od Moudrého klobouku. Účelem dědického kouzla bylo posoudit magické schopnosti dítěte a zjistit, jestli je rodiny hodno. Samozřejmě že to tak nebylo vždy, ale všechny ty rodinné sváry jistě vynesly z lidí na povrch jen to nejhorší – třebaže musel přiznat, že takové časy také přinesly akty nejvyšší oddanosti a lásky – takže Harry přemýšlel, jestli se to během let mohlo přetvořit na nějaký zvrácený druh povinnosti a cti, nebo v únik z obav před projevem slabosti.
Když se dostal na poslední stranu kapitoly, znovu se začetl, aniž by si uvědomil, jak pozdě (nebo brzy) již pro něj bylo.
Během staletí používání tento obřad několikrát selhal, se strašlivostí se obrátil na všechny přítomné a znetvořil tělo staršího. Nejprve se věřilo, že se tak stalo z toho důvodu, že dar nebyl hoden přijetí, nebo že bylo runové znamení nedostatečné, ale později, poté, co byli vyslechnuti duchové starších, jejichž obřad selhal, bylo zjištěno, že takovou reakci mohou vyvolat sobecké motivy starších. To zahrnuje očekávání, že bude rodina nadevše ctít jejich jméno nebo jiné klamy věčné velkoleposti, stejně jako sny vyvolených dědiců, že se stanou silnými z jediného důvodu – aby konečně zničili své rivaly.
Harry si přikývl na souhlas. To dávalo smysl. Skutečnému sebeobětování by jakákoliv chtivost nebo podobné věci přímo protiřečily a způsobily jeho selhání.
A pak si najednou uvědomil, že skrz okno prostupuje slunce a osvěcuje jeho knihu. Trhnul sebou a rychle ji odložil. Musel se hned dostat do své postele!
„Dobby," zašeptal naléhavě.
Dobby byl v mžiku u něj a než si to chlapec uvědomil, už se nacházeli v jeho posteli se závěsy stále bezpečně zataženými. Zaslechl chrápání a to ho uklidnilo.
Jeho mise byla úspěšná. Teď už se jen bude muset poohlédnout po tom ‚runovém znamení'.
ooOoo
Augusta si nemohla pomoci, ale cítila se zvláštně, že nemířila do jedné určité místnosti na čtvrtém podlaží, jako téměř každou předchozí návštěvu, než byli její syn a snacha přemístěni do mudlovské nemocnice. Ale teď ne. S tlustou složkou v ruce směřovala do kanceláře vedoucího oddělení Januse Paklíče, aby tam zanesla nejposlednější informace o stavu Franka a Alice.
Musela skrýt svůj úsměv.
Podle doktora Price se jejich zdraví lepšilo na všech frontách. Poslední snímky z magnetické rezonance zlepšení potvrzovaly a podle nějakého přístroje, který se nazýval EEG, dokonce doktor Price tvrdil, že reagují na vnější stimuly, třebaže zatím zůstávali v komatu. Tohle, jak ji ujistil, byla velmi dobrá znamení, a co bylo ještě lepší – údaje vypadaly solidně a byly stále stabilnější. Doktor byl přesvědčen, že se brzy probudí, a v podstatě prohlásil, že by je mohl probudit již teď, ale že by bylo lepší počkat, až se více uzdraví. A že teprve až pokud bude jejich pokrok stabilní, ale přesto se nebudou probouzet, vstoupí do toho. Augusta s tím souhlasila, když jí ukázali výstupy z EEG minulé a současné a také snímky z magnetické rezonance. Rozdíly byly patrné dokonce i někomu, jako byla ona.
Doufala, že se vzbudí dřív, než se Neville za týden vrátí domů. Se vším tím, co se ve světě kolem dělo, by bylo něco dobrého zoufale potřebné.
Myšlenky se jí stočily k tomu chudákovi chlapci, který byl součástí Nevillova okruhu přátel.
Ona samozřejmě s Crabbeovic rodinou nikdy nebyla nijak propojená, byli na její vkus moc spjati s černou magií, i kdyby vyloučila skutečnost, že Markov býval Smrtijed, ale žádné dítě si nezasluhovalo zemřít, zejména takto, a jakkoliv všechny Smrtijedy nenáviděla, věděla, jaké to je truchlit pro ztrátu – nebo vnímat ztrátu – syna. A Markov truchlil a dovedlo ho to až na okraj šílenství.
Nacházel se teď na čtvrtém podlaží, chodbou dál, než kde předtím pobývali Frank a Alice, a podle toho mála, co vyslechla od léčitelů, kteří o něj pečovali, byl ten muž blábolivou troskou, což bylo pochopitelné. Podle jedné užvaněné léčitelky na něm zjistili pozůstatky kletby Imperius, která byla tak silná, že mu dokonce poškodila mozek. Jen na několik okamžiků byla jeho mysl jasná a povětšinu času se jen v děsivém tichu pohupoval sem a tam. Bylo velmi zřejmé, alespoň jí, že trpěl nejenom nesmírným zármutkem, ale také vinou. Mohla si to jen sotva představit – být kletbou donucen učinit cokoliv, co učinil (protože přesné okolnosti vraždy jeho rodiny byly veřejnosti stále neznámé), celou tu dobu si být vědom svých činů… I to stačilo, aby ho litovala.
Všechno jí to připadalo morbidně ironické natolik, že byla tou myšlenkou sama ze sebe znechucená, ale přesto na to myslela – na to, že na konci minulé války Markov unikl Azkabanu díky lži, že byl uvržen pod Imperius, zatímco tentokrát to byla pravda.
ooOoo
Harry byl na cestě zpět do ložnice ze závěrečné hostiny. Neville si raději zabalil předem, aby mohl zůstat na dezert, ale Harry si na druhou stranu zabalit ještě potřeboval, aby byl dalšího rána připravený, až bude odjíždět na prázdniny.
„Ahoj, Harry Pottere."
Harry skoro vyskočil z kůže.
*No vážně, to se vždycky jako zhmotní přímo ze vzduchu?* zasyčela Coral tiše.
„Ahoj, Lenko," pokusil se Harry odpovědět, když se uklidnil.
„Už jsi rozluštil to tajemství?" zeptala se a poprvé vypadala skutečně zaujatě a ne jen zasněně.
„Er…" Harry se rozhlédl kolem a zjistil, že tam nikdo není, alespoň pro tuto chvíli. „Možná. Pořád se na pár věcí snažím přijít, ale jde mi to."
Neviděl důvod proč lhát, alespoň ne jí. Komu by to asi tak řekla? A kdo by jí věřil? Trochu podlá myšlenka, ale pravdivá. A mimoto… měl Lenku rád. Nebyl si jistý proč, ale něco na ní bylo.
„Jako co třeba?"
„No, tak třeba jsem zjistil, že je k tomu třeba něco, čemu se říká ‚runové znamení'." Rozhodl se, že není nutné specifikovat, co to něco je, ale zdálo se, že je ho Lenka schopná sledovat i bez toho, aby naplno řekl ‚ochrana vůči smrtící kletbě'.
Obočí jí vylétla trochu vzhůru a její oči krátce zamířily k jeho jizvě – což bylo poprvé, co si vůbec vybavil, že se na ni podívala.
„To dává smysl. Možná by sis měl přečíst ‚Paměti starších'. Velmi poučné."
Harry pomalu přikývl a pokusil se ten název zapamatovat. „Díky, přečtu."
„Bohužel je ale nemají v bradavické knihovně. Dívala jsem se. Ale pokud bys chtěl, mohla bych říct taťkovi, jestli by ti je o prázdninách nemohl půjčit."
„To by bylo skvělé, Lenko, díky," odpověděl Harry s úsměvem. „O čem ta knížka vlastně přesně je?"
„O starých runových písemnostech a kamenných vílách," odpověděla prostě.
„Kamenných vílách?" zeptal se, teď lehce zmatený.
„No, runy přece musely odněkud vzejít, ne?" odvětila vážně.
Harry zamrkal a než mohl cokoliv říct, Lenka mu věnovala krátké přikývnutí a odhopsala pryč.
*No, tak to bylo zajímavé,* zamumlala Coral.
A Harry s ní tiše souhlasil.
ooOoo
Voldemort skryl svůj úsměv, když se před ním shromáždili všichni jeho Smrtijedi.
Již brzy zažije příval čiré magie a stane se nepřemožitelným, ale předtím ještě musí dát do pohybu svůj plán.
Nacházeli se na mýtině v lese, který vůbec nebyl důležitý (jinak, než že se tady konalo jejich setkání a brzy se stane dalším obětním místem – ideálně pro více obětí).
Vykročil, jeho tmavý hábit se za ním zlehka vlnil, když stočil pohled k Luciusovi a Trentu Goyleovi. Dobře rozpoznal, jak jejich oči znervózněly. Což bylo dobře – vždy by se před ním měli chvět strachem.
„Vaši synové jsou Potterovi přátelé, jak jsem pochopil, že ano?" zeptal se jich.
Ve skutečnosti to nebyla otázka, ale oni přesto přikývli.
„Dobře. Běžte a přiveďte je ke mně. Chtěl bych jim osobně položit několik otázek. Jejich odpovědi by mohly nastínit cestu k Potterovým opatrovníkům. Začínám být unavený z čekání na své špehy, zejména z adopční komise. Potterovo štěstí brzy vyprchá a stejně tak klesne množství jeho ochránců."
Tentokrát nechal svůj úsměv projevit, když se setkal s Luciusovýma očima…
Ale pak ho něco vyvedlo z konceptu. Něco se změnilo. Něco bylo jinak. Až znepokojivě jinak.
Celé mu to došlo v mžiku vteřiny, zatímco hleděl do duše toho blonďatého aristokrata.
Lucius mu nevěřil.
Lucius věděl, že lže…
Pohlédl hlouběji.
Nebyl překvapen Luciusovým strachem, intenzivním a hutným, ale co bylo zvláštní – on se nebál o sebe. Měl v sobě sílu, nebo alespoň neochvějnou víru něco udělat, či spíše zabránit jemu něco udělat.
Bylo to tam.
Bylo to jako facka, která zanechala kůži brnící ještě dlouho po samotném zásahu, a Voldemort zjistil, že má vážný problém.
Lucius se to nějak dozvěděl…
A bylo naprosto jasné, že mu Draca nevydá.
Voldemort viděl rudě.
ooOoo
Lucius věděl, že byl odhalen dokonce ještě dřív, než Voldemortovy oči potemněly, a přesně ve chvíli, kdy se Voldemort pohnul, uhnul stranou a doufal, že mu bude jeho plán pro nepředvídatelné události co platný.
Vytáhl hůlku a jen sotva se stihl odkulit z cesty Voldemortově smrtící kletbě, než vypálil svou vlastní na nejbližšího Smrtijeda, se kterým se před týdny nespojil.
A pak, přesně jak nutně potřeboval, začali Goyle, Nott a Flint jednat – všichni vytrvale útočili na ty nejvěrnější Smrtijedy v jejich blízkosti.
Okamžitě nato vypukl chaos.
Zamumlal slovo, které aktivovalo zprávu pro Narcissu (kouzlo důmyslně vytvořené Severusem), a vrhl další kletbu, která tentokrát zasáhla Petra Pettigrewa do tváře. Ta krysa už nevstane.
Lucius se nezatěžoval počítáním padajících těl. Smrtijedi sotvaže dokázali vytáhnout hůlky, aby se zkusili bránit, zatímco prchali před Voldemortovým hněvem. Cítil kouzla míjející jeho ramena i jiná, která ho málem trefila do nohou. Přeskočil mrtvého vlkodlaka (zdvořilost od Notta) a ukryl se za padlým stromem.
Staré dřevo toho stromu explodovalo, ale on se ani neobtěžoval ohlížet. Raději klesl za další strom, tentokrát stojící, a aktivoval přenášedlo, přesvědčený, že už je z dosahu Voldemortových v současné době neustále vztyčených bariér.
A pak… ve chvíli, kdy s ním přenášedlo cuklo, zadoufal, že to jeho spoluspiklenci dokážou a také se dostanou pryč.
ooOoo
„Draco, vezmi tohle. Odcházíme," pronesla jeho maminka rozhodně a vrazila mu do rukou tašku poté, co prudce otevřela dveře jeho ložnice a vešla bez klepání.
Takhle svou matku nikdy neviděl. V očích měla paniku, kterou u lidské bytosti nikdy nespatřil, a to ho děsilo. Draco, pochopitelně v rozpacích, uchopil tašku, zatímco ona ho drapla za rameno.
„Mami, co…" začal, jen aby ucítil dosti násilný tah přenášedla.
Najednou si byl vědom tlumeného světla svící a zvuku kapající vody, avšak to, co nejvíce poutalo jeho pozornost, bylo matčino neklidné dýchání. Otočil se v jejím náručí a vzhlédl jí do tváře.
Co našel, byla prapodivná směsice úlevy a obav, a on najednou pochopil. Právě uskutečnili plán pro nepředvídatelné události, který kmotr naplánoval s jeho otcem. K něčemu došlo a oni cítili, že je třeba, aby ho jeho maminka vzala pryč.
Byli vůbec ještě v Anglii? Uvažoval nad tím, ale pak se jeho myšlenky stočily jinam.
„Kde je otec?" zeptal se.
Jeho maminka se pomalu, roztřeseně nadechla, ale když nakonec promluvila, hlas měla pevný. „Měl by teď být se Severusem nebo s ním brzy bude. Dozvíme se to za několik minut," odpověděla a pohlédla na tašku, kterou mu dala.
Draco jí ji vrátil a ona ji okamžitě otevřela a vyjmula zrcadlo.
„Kde to jsme?" hlesl po dlouhé době, rozhodnut, že to byla další z těch neodkladných otázek.
Nevzhlédla od zrcadla, ale odpověděla mu: „V Gannatu. Ve Francii."
Bylo zřejmé, že mu v současné chvíli nic dalšího neřekne, a tak se Draco rozhlédl a pak se usadil do křesla poblíž sporé knihovny. Celé to místo bylo velmi staré a víc než cokoliv jiného mu připomínalo vězení, ačkoliv tady naštěstí nebyly žádné mučící nástroje. S povzdechem zavřel oči a modlil se, aby se otec s kmotrem dostali do bezpečí.
A celou tu dobu jeho maminka dál hleděla do zrcadla a čekala.