To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

s/6413108/1/

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, Czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 33 – Nablízku vrcholu

Severus věděl, že se plán uvedl do chodu ve chvíli, kdy se jeho hodinky lehce zachvěly. Okamžitě zamířil do svých komnat, aby tam počkal, až Lucius dorazí. Pokud všechno půjde podle plánu, přesune se Lucius přenášedlem do jedné uličky v mudlovském Londýně, a odtamtud se odebere do magicky skrytého bytu v její zadní části (dostupného jen těm, kteří byli začleněni do jeho ochran). Odtud pak použije letax a přesune se do Bradavic krbem, který byl už sám silně chráněný a zaheslovaný a který bude muset Severus ‚odemknout' ze své strany, aby tím Luciusovi dovolil vstup.

A tak čekal. A čekal.

Děs ho začal naplňovat těsně předtím, než se krb probudil k životu.

Vypadl z něj Lucius, trochu ožehnutý a bez dechu, ale živý.

Severus k němu přispěchal a rychle ho prohlédl, jestli neutrpěl zásah kletbou nebo nežádoucí magií. Naštěstí nenašel nic, a tak Luciuse nanavigoval do nejbližšího křesla, než si z vedlejšího stolku přivolal zrcadlo.

„Je v pořádku. Dej nám chvilku," zašeptal do jeho povrchu, načež ho odložil a pohlédl na Luciuse, jehož zběsile bušící srdce se konečně začalo uklidňovat.

„On nějak věděl, že já vím. Pohlédl mi do očí a jen… já nevím. Nebylo to jako nitrozpyt, ale bylo to podobné. Vážně to nedokážu vysvětlit a ani na tom nezáleží. Věděl jsem, že poznal pravdu, a tak jsem jednal, jak jsme se domluvili. Ostatní mne okamžitě následovali. Myslím, že si uvědomili, co se děje přesně ve stejné chvíli jako já, když se mě a Trenta pokusil přimět, abychom mu přivedli své syny a on jim mohl položit otázky ohledně Potterových opatrovníků. Jaká to ubohá lest," ušklíbl se Lucius, než zavrtěl hlavou a pozvedl ke svému spánku špičku hůlky. „Tady je vzpomínka. Myslím, že bude jasnější než slova."

Severus vložil vzpomínku do lahvičky, aby si ji prohlédl později. Poté sklouzl pohledem k dalším zrcadlům u krbu. Doufal, že budou se štěstím také brzy aktivovaná a on se z nich dozví nějaké dobré zprávy. Do té doby potřeboval o tom, co se stalo, informovat Brumbála a prohlédnout si vzpomínku.

„Zrcadlo pro spojení s tvou rodinou je vedle tebe. Zrcadla pro ostatní se nacházejí tamhle," pronesl a ukázal ke krbu, než zamířil ke dveřím. „Buď připraven reagovat. Snad se o nich brzy něco dozvíme."

Lucius přikývl a vděčně pozvedl své zrcadlo.

„Narcisso…" začal.

Severus o moc více neslyšel, protože se odebral do ředitelny.

ooOoo

Madam Bonesová se opřela v křesle, sotva schopná uvěřit tomu, co jí Albus Brumbál právě ukázal.

Společně se ponořili do myslánky, kterou přinesl, a byli svědkem neslýchaného.

Smrtijedi - Lucius Malfoy, Trent Goyle, Darol Nott a Sal Flint - (ať už domnělí či ne) se obrátili proti Voldemortovi.

Jistě, byli jen čtyři, ale i to bylo dost.

Celá ta šílená bitva začala tím, že Lucius Malfoy na tom velkém setkání seslal smrtící kletbu na Smrtijeda, o kterém byla madam Bonesová přesvědčená, že je Gibbon. A od té doby odpalovali Flint a Goyle kolem stromů na tucty svých protivníků další a další kletby, z nichž některé ty nešťastné kmeny strašlivě zasáhly.

A pak tam byl Nott.

Když padl Pettigrew – kletbou tříštící kosti namířenou do jeho tváře – Nott právě bojoval (rozséval zkázu) se všemi kolem za pomoci zložáru. Bonesová si nebyla všemi jmény jistá, ale poznala Dolohova, Bartyho Skrka mladšího a Jugsona, zatímco uvnitř toho pálivého pekla uvízli i bratři Lestrangeovi.

Lucius mezitím kletbou srazil Macnaira na zem a zároveň uskakoval kletbám vysílaným Voldemortem, který se zdál imunní vůči smrti kolem a jen se zaměřoval na Malfoye samotného.

A to bylo vše, co vzpomínka ukazovala, než se Lucius dostal za strom, přemístil se pryč a ukončil ji. Přesto Brumbál znovu prokázal, jak je informovaný.

Trent Goyle a Sal Flint se oba dostali pryč a právě se se svými rodinami skrývali. Darol Nott však utrpěl vážné zranění a nacházel se na tajném místě v péči léčitelů, kterým Brumbál věřil. Jeho syn, Theodor Nott, byl s ním, ale ještě nebylo jisté, jestli to jeho otec přežije.

Jak nebylo těžké si představit, Bellatrix nebyla ze smrti svého manžela a švagra šťastná.

Madam Bonesová zavrtěla hlavou.

I přesto, že znala jejich minulost a metody, nemohla si pomoci, aby nebyla Malfoyovi a těm třem po jeho boku alespoň částečně vděčná, protože díky jejich jednání Voldemortových následovníků podstatně ubylo, klidně by i prohlásila, že byli rozprášeni.

Mohla jen doufat, že teď válka skončí dříve než později, a že se vším tím vylepšeným zabezpečením Ministerstva (jako například ochranami a poplašným systémem) svítá na lepší časy.

ooOoo

Harry už byl doma týden (doma – jaké to úžasné slovo) a zaměstnával se čtením knihy, kterou mu zaslala Lenka jen několik dní poté, co jej Nicholas a Perenella v přestrojení vyzvedli před nástupištěm 9 a ¾. Pro Harryho prázdniny začaly poklidně a docela šťastně, tedy do tohoto pondělku.

Byla už skoro noc, když jeho jizva vzplála zuřivým hněvem, který soupeřil se vším, co dosud od Voldemorta cítil, a to už bylo co říct. Neviděl nic (částečně díky svým zvolna se tvořícím štítům a taky díky Nicholasově mentálnímu příkopu), ale bylo zřejmé a jasné, že je nějaký člověk (nebo skupina lidí) ve vážných potížích. Voldemortova touha mučit a ničit ty, kteří jej právě rozhněvali, byla nepopiratelná.

Naštěstí trvalo jen několik hodin, aby se dozvěděl příčinu Voldemortovy očividné změny nálady, a ta byla znepokojivá a zároveň přinášela úlevu.

Byl rád, že Lucius a ostatní muži unikli a že se nyní jejich rodiny ukrývaly v bezpečí, ale ve stejnou chvíli si nemohl pomoci, aby nepomyslel i na to, jak se jeho rodiče skrývali před Voldemortem a jak to s nimi vůbec nedopadlo dobře.

Přesto neexistovalo nic, co by mohl udělat, aby je udržel v bezpečí, alespoň ne přímo, a také věděl, že profesor Snape a ostatní dělají všechno, co mohou, aby Voldemortovi jeho plány překazili. Byla to pro něj útěcha, protože se mohl zaměřit na vlastním výzkum (zatímco, jak to jen šlo, ignoroval tu tupou tepavou bolest v jizvě).

Nepřekvapilo ho zjištění, že byla většina knihy Paměti starších nad jeho chápání, co se Lenčiných bizarností týkalo, ale některé části mu doopravdy dosti pomohly a byly poučné.

Jeho jizva byla ve skutečnosti runa - runa nazývaná ‚Sig'. Byla symbolem vítězství a mohla být také použita jako prostředek ke znázornění převahy dne nad nocí nebo dobra nad zlem. Měla mnoho významů, ale všechny nakonec vedly ke stejnému výsledku. Jeho maminka tu runu asi vybrala proto, že věřila, že poskytne její magii silnější záměr a úmysl. Což také tak fungovalo. Harry přežil a Voldemort byl na určitou dobu přemožen.

Teď jen aby dokázal přijít na to, co myslela tím svým prohlášením, že z ní bude buďto moták nebo bude mrtvá.

No, na pokračování výzkumu měl ještě velkou část léta a sotva se dostal na hranici, za kterou by již musel vyhledat pomoc Flamelových nebo dokonce profesora Snapea. Což mu připomnělo, že než se vrátí do školy, musí svým opatrovníkům také vytvořit podkožní ochranu, aby byli v bezpečí.

Další věcí, kterou se z výzkumu dozvěděl a o které se dočetl, bylo (stejně jako v knize Starobylé obřady v Bradavicích), že záměr byl klíčem k použití a aktivování run. Slova a gesta či hůlka pomáhala se soustředěním, ale když se člověk zaměřil na základy, pak všechno záviselo na vůli a odhodlání.

Což Harrymu rozhodně dávalo smysl. To proto jeho maminka použila hůlku, když si namířila na srdce a ‚třetí oko', než obkreslila runu na jeho čele. Také to vysvětlovalo, proč neslyšel žádná ‚magická slůvka'. Všechno se to odehrávalo v duchu, byla to tichá prosba, neochvějná víra, která vedla její magii, aby Harryho překryla tím jedinečným štítem.

A to bylo pochopitelně víc než dost, aby byl Harry na svou maminku pyšný – obzvláště když ještě více pochopil hloubku její síly a lásky – ale také to v něm upevnilo jeho stálou touhu ji znát.

Přemýšlel nad tím, jestli bude schopen dát tolik, kolik ona.

A doufal, že alespoň trochu toho schopen je.

ooOoo

„Neville. Neville! Probuď se a oblékni se!" volala jeho babička ode dveří, světlo z chodby se vlévalo dovnitř a osvětlovalo ho. „Právě volal doktor Price."

Neville, který se již vyhrabal z postele, zavrávoral, když to slyšel, a musel se zachytit skřínky. Otočil se a pohlédl na svou babičku s milionem otázek v očích.

„To tvoje maminka. Ptá se po tobě." Hlas se jí chvěl, ale v dobrém, a pak se otočila a pokračovala dál chodbou.

Neville se ještě nikdy ve svém životě neoblékal tak rychle, třebaže si v tom spěchu obul boty na špatnou nohu.

V čase, který se zdál jako mrknutí, už stál vedle Augusty, připravený se přemístit do nemocnice.

Během několika minulých dní navštěvovali nemocnici každý den a doufali, že by mohla jeho přítomnost nebo hlas rodiče probudit. Přesto den za dnem oba sveřepě zůstávali v léčebném spánku.

Až dosud.

Neville do pokoje svých rodičů přímo vběhl a jen díky brzkým hodinám na cestě k těm pootevřeným dveřím do nikoho nevrazil. Na prahu však náhle strnul, doktor Price a jeho babička za ním, zatímco čelil té poslední věci, kterou by si kdy myslel, že uvidí.

Jeho maminka seděla v houpacím křesle vedle otcovy postele a pevně ho držela za ruku.

Jen tam tak stál, uchvácený, dokud k němu neotočila tvář, jak vycítila jeho přítomnost.

Z očí mu vytryskly slzy a najednou se ocitl v matčině náruči, oba příliš přemoženi emocemi, než aby se starali o své okolí.

Protože… Neville měl svou maminku zpět.

ooOoo

Harry byl z Nevillovy rodiny nadšený, a i když chtěl Alici Longbottomovou vidět na vlastní oči, chápal, že tohle byl čas vyhrazený jen pro jejich rodinu, zejména když se dva dny po Alici probudil i Frank Longbottom.

Podle dopisu od Nevilla a podle toho, co mu řekli jeho opatrovníci (které zase informoval Brumbál), začali Alice a Frank s fyzioterapií, která jim dopomůže znovu získat pohyblivost, kterou vlivem vážného poškození nervů a nepoužívání svalů trpěli. Alice si pochopitelně vedla lépe než Frank, ale snad bude Frank schopen nakonec vstát a třeba na konci roku i chodit.

Fyzické těžkosti ovšem naneštěstí nebyly jediným problémem, kterému Frank v současné době čelil, ani tím nejhorším. Mohl jen sotva mluvit a těch několik slov, která vydal, vyšla zdrmoleně a nesouvisle. Z toho důvodu také mimo každodenní soubor protahování a cviků navštěvoval řečového specialistu. Další věcí byla paměť, paměť obou, ale u Franka to bylo horší. Z toho mála, co dokázal vyjádřit, usoudili, že si zřejmě pamatuje jen střípky ze svého života, což bylo podle doktora Price dokonce víc, než v co mohli reálně v jeho stavu doufat vzhledem k hloubce jeho postižení. I přes takovou útěchu to bylo pro Longbottomovi těžké.

Občas se na ně Frank díval zmateně, když mluvili o něčem, třeba o olihni v bradavickém Černém jezeře nebo o Alicině oblíbeném jídle. A pak tu byly i ty jednoduché věci, jako barvy a tvary – jako by musel bojovat s tím, aby si vzpomněl nebo se soustředil dost na to, aby si všechno připomněl.

Tohle všechno bylo, jak řekl doktor Price, předvídatelné. Důležité však bylo, jak podotkla Alice, že se jim dařilo lépe než ještě před rokem a že se jejich stav nadále lepšil.

Harry měl Alici už teď rád.

„Dobré ráno, Harry. Dostal jsi od Nevilla další dopis?" zeptal se Nicholas, když vstoupil do kuchyně.

„Jo. Jeho rodičům se každým dnem daří lépe. Neville se chce zeptat doktora Price, jestli bych je mohl příští týden navštívit."

Nicholas se usmál, nalil si trochu čaje a usadil se vedle své ženy, která jim právě dodělala pozdní snídani. „Jsem si jistý, že to dovolí."

Harry na něj nejistě kývl. Neville se mu svěřil, že doktor Price nechce Franka nutit, aby se setkal s více novými tvářemi, než s jakými již musí. Všechno je pro něj už tak dost složité.

„Nuže, ještě něco zajímavého?" zeptal se Nicholas.

Harry se zaměřil na zbytek pošty, kterou odložil na bok stolu a na kterou dočasně zapomněl, sotvaže rozpoznal Nevillův rukopis. Odložil dopis pro Perenellu a vykulil oči nad svitkem pod ním.

LONGBOTTOMOVI SE V PÉČI MUDLŮ PROBRALI!

Tento velký titulek překrýval celou přední stranu Denního věštce spolu s pod ním umístěným obrázkem prázdných postelí, ve kterých Harry poznal vybavení nemocnice u svatého Munga.

„Co se děje?" zeptala se Perenella, když si všimla jeho výrazu.

„Jak na to přišli?" vyslovil Harry nahlas, jakmile noviny odložil.

Nicholas si je přisunul blíž a začal je zkoumat sám.

„Vlastně mě překvapuje, že ten článek nenapsali již dříve. Longbottomovi přece u svatého Munga chybějí celé měsíce. Myslel bych si, že se někdo začne shánět po příčině jejich přesunu," připustil Nicholas. „Ale tohle je…"

Náhle na stránku zblízka zazíral.

„Tak tohle je tedy vrchol! Tady rozhodně překročili mantinely. O tomhle se nemohli dozvědět legálně, zejména ne po tom, jak striktně si Augusta chrání své soukromí," pronesl zostra a jeho manželka se sehnula, aby se také podívala.

„No, žádný div. Autorem je ta jedovatá ženská – tahle Rita Holoubková," zasyčela a pak vztekle vydechla.

„Co?" vybídl ji Harry a teď už se o Longbottomovi otevřeně strachoval. „O co jde?"

„Ta strašná ženská se nějak dostala k jejich lékařské složce a otiskla ji spolu se svými vlastními komentáři jejich léčby… A ty jsi tu taky zmíněný," vysvětlila.

„Je to ještě horší," přidal se Nicholas. „Ta potměšilá krá-" zarazil se krátce poté, co obdržel od své ženy zlostný pohled. Coral potichu, pobaveně zasyčela, než pokračoval. „Ona v podstatě vytroubila do světa i číslo jejich pokoje, a to ani nemluvím o jejich poloze obecně, poloze, která je bez jakýchkoliv ochran nebo jiného nezbytného kouzelnického způsobu obrany."

Harry ztuhnul, v duchu okamžitě zauvažoval o Voldemortovi a tom malém množství Smrtijedů, kteří byli stále naživu a zůstávali mu věrní, včetně Bellatrix Lestrangeové. Půjdou po nich?

„Jsem si jistá, že si to Albus už uvědomil a zatímco mluvíme, právě jim zajišťuje ochranu," ujistila ho Perenella.

Nicholas přikývl. „Souhlasím, ale tvoje plány na návštěvu asi bude nutné odložit," sdělil chlapci, „dokud se Albus neujistí, že je nemocnice pro Voldemorta příliš těžkým cílem, aby se na ni pokusil zaútočit. Je mi to líto, Harry."

Harry si povzdechl, ale souhlasil s jeho rozhodnutím.

Právě, když se chtěl omluvit a opustit místnost (aby znovu zapracoval na svém výzkumu), objevila se na vrchu štosu pošty nová obálka.

Což pochopitelně přitáhlo jeho pozornost, i když ne jen kvůli jejímu pozdnímu příchodu. Bylo na ní jeho jméno, přímo pod oficiálně vypadající ministerskou magickou pečetí.

Protože věděl, že je jejich pošta Flamelovic skřítky důkladně zkoumána (a proto se objevila, místo aby ji přinesla sova), zvedl ji a otevřel, s Coral zvědavě v pozoru.

Drahý pane Pottere,

dozvěděl jsem se, že jste byl zaangažován v ba přímo zázračném uzdravení Longbottomových. A třebaže bych dal přednost tomu být zasvěcen do toho pozvolného vývoje již od začátku, namísto toho, abych se o tom dozvěděl z ranních novin, chápu přání Augusty Longbottomové zdržet se informování všech nepřímých účastníků. Avšak já, jako ministr kouzel, musím znát stav občanů, kterým sloužím, zejména těch, kteří tak ovlivnili společnost, jako oni. Mám ke kouzelnickému světu velkou zodpovědnost a musím se postarat o blaho jeho obyvatel.

Když jsem teď řekl, co muselo být řečeno, dovolte mi Vám nejprve oficiálně, osobně poděkovat za tuto službu oběma našim hrdinům. Jak asi víte, Alice a Frank Longbottomovi byli našimi nejmilovanějšími a nejrespektovanějšími hrdiny z poslední války. Jejich tragický příběh vhání slzy do očí, když pomyslím na čas, podobný současnému, který byl obestřen nejistotou a nebezpečenstvím na každém kroku.

Avšak nezabývejme se minulostí. Píšu Vám dnes tyto řádky ne jen, abych Vám poděkoval, ale také Vám učinil návrh. Nežádá se mi o to snadno, neboť jsem si vědom tlaku, který je na Vás činěn, ale jsem si jistý, že to bude hodno Vašeho času i úsilí.

Ředitel svatého Munga, Grant Mann, za mnou přišel s žádostí, zda byste u nich nebyl ochoten někdy později o prázdninách pracovat (na platu bychom se dohodli). A vzhledem k té nesmírné odpovědnosti jako takové bych byl rád, abyste se spolu se svými opatrovníky dostavil příští týden, abychom vše dohodli spolu s panem ředitelem v mé kanceláři. Jako ministr kouzel je mojí povinností postarat se, aby to bylo dovedeno do konce (zejména, když to byl sám ředitel, kdo za mnou přišel, abych Vás kontaktoval), a je mi velkou ctí, že mu s tím mohu pomoci. Doufám, že naše společné úsilí přinese zdraví a léčbu mnoha trpícím. Prosím, kontaktujte mne co nejdříve, abychom mohli naplánovat čas našeho setkání.

Kornélius Osvald Popletal

Ministr kouzel

„No, ten si o sobě ale myslí," zamumlal Nicholas poté, co si dopis také přečetl.

Perenella si odkašlala. „Pochybuji, že to vůbec psal. Není to dost naduté. Odhaduji, že asi spíš řekl své asistentce, ‚madam Umbridgeové', co tam chce, a nechal to tak."

„Asi máš pravdu," přisvědčil Nicholas s pobaveným úsměvem, než zvážněl. „No, myslím, že máme na zvážení několik věcí. Co si o tom myslíš, Harry?"

Harry se kousl do rtu a pohlédl na Coral. „Poskytlo by mi to šanci dozvědět se něco nového i o jiných metodách léčení."

„To jistě. Ale chceš tomu obětovat část prázdnin?" zeptal se Nicholas.

Harry po chvíli přikývl, poté, co promyslel klady a zápory toho, že by to znamenalo naložit na svůj talíř další zátěž. Nakonec se rozhodl. „Chci pomoci. Myslím tím – asi tam nechci chodit každý den nebo tak něco, ale jednou, dvakrát do týdne bych zvládl."

Nicholas a Perenella souhlasně přikývli.

„Dobře. Pošleme přes sovu odpověď a ty a já si promluvíme s ministrem a panem Mannem," řekl Nicholas. „Což mě přivádí k něčemu, co jsem s tebou od začátku prázdnin chtěl probrat. Jednou vyjde najevo, že jsme tě adoptovali i přesto, že složili členové adopčního výboru přísahu mlčenlivosti. Takže navrhuji, abychom se domluvili jak, kde a kdy to oznámíme, než se to vymkne naší kontrole."

„Takže to vyjde najevo, až se setkáme s ministrem?" zeptal se Harry.

„Ano, ale ne veřejně. Jednoduše se nebudeme skrývat a necháme to tak," odpověděl. „A pak, když bude potřeba, což asi bude, vydáme prohlášení."

Harry souhlasil. „Dobře. To snad půjde."

ooOoo

Poté, co Harry a Nicholas obdrželi malé, stříbrné jmenovky (za účelem setkání s ministrem kouzel a ředitelem nemocnice od svatého Munga), odevzdali své hůlky na registraci. Při příchodu k recepci si Harry nemohl pomoci, aby si nepromnul svou jizvu. Zlobila ho už od rána, daleko víc než za předchozí týden, a všechno, co z ní cítil, bylo, že byl Voldemort rozrušený a dokonce dychtivý.

Samozřejmě, že o tom pověděl Nicholasovi a Perenelle, ale oni s tím mohli jen málo co udělat, tedy kromě toho, že varovali Brumbála, aby si dával pozor.

Znovu se zaměřil na přítomnost, vzal si zpět svou hůlku (ten zarostlý muž za přepážkou si je překvapeně měřil, když si všiml jmen na jmenovkách) a zamířil Nicholasovi v patách za ministrem.

Nepřekvapilo ho, že Nicholas rozložení Ministerstva znal, ale byl udiven, jak rychle se propletli davem k výtahům. Jistě, bylo to proto, že byli ostatní příliš zaujatí tím, aby se dostali, kam potřebovali, a že se také snažili vyhnout zdržení. Vystoupili v prvním podlaží a zamířili ke zdobeným dveřím na konci chodby opatřeným zlatou plaketkou s nápisem: Kornélius Popletal – ministr kouzel.

V průchodu za nimi bylo plno lidí, ale nebyl tam takový chaos jako v atriu. Podél stěn bylo mnoho dveří, některé zůstávaly otevřené, jiné zavřené, ale všechny byly popsané detailními štítky. Byly to kanceláře důležitých ministerských úředníků, avšak co ti lidi ve skutečnosti dělali, to Harry nevěděl. Na konci, vedle ministerské kanceláře, došli ke dveřím popsaným jako Nejvyšší tajemník ministra kouzel.

Nicholas na Harryho kývl a vybídl ho tím, aby otevřel dveře a vstoupil.

Kancelář byla plná všelijakých certifikátů a blyštivých zbytečností. Bylo tam několik židlí pro hosty a také stolek, ale byla to spíš vyzdobená vstupní hala než něco jiného.

„Prosím, zapište se," pronesl muž za stolem, aniž by vzhlédl, a vypadal přitom nanejvýš znuděně.

Učinili, co jim řekl, oba napsali svá celá jména, načež k nim ten nemožně oblečený byrokrat vzhlédl svýma unavenýma očima. Jakmile si však všiml jejich jmenovek a zapsaných jmen, okamžitě se probral.

Rychle překvapeně pohlédl na hodiny, jako by čekal, že se zasekly. Pak si lehce odkašlal a se širokým úsměvem řekl: „Prosím, následujte mne, pane Flamele, pane Pottere. Jste tu právě včas."

„Děkujeme," odpověděl Nicholas, když jim muž otevřel boční dveře do obrovité kanceláře ministra.

„Pane ministře, pane Potter a jeho opatrovník, pan Nicholas Flamel, přišli na setkání s vámi a panem ředitelem Mannem," uvedl je.

„Ach, pošlete mi je sem, pošlete mi je sem, pane Drame," pokynul mu Popletal a trochu vykulil oči nad zjištěním, kdo je Harryho opatrovníkem.

Nejvyšší tajemník souhlasně přikývl a otevřel dveře naplno, aby mohli Harry a Nicholas projít. Jakmile byli uvnitř, jemně za nimi dveře opět zavřel.

„Pan ředitel Mann by tu měl být za chvilku," vyjádřil se Popletal, vstal od stolu a nabídl jim ruku.

Nicholas ji zdvořile přijal a Harry následoval jeho příkladu.

Ministrova kancelář byla dosti křiklavě pojatá a o moc větší, než by bylo potřeba pro dobrou desítku lidí. Nacházely se tam také troje další dveře, dvoje na stejné straně jako ty, co vedly k tajemníkovi. Jedny vedly do kanceláře zvláštní asistentky, další přímo na chodbu a třetí, po pravé straně jeho stolu, do další části ministrovy kanceláře. Stěny byly pokryty portréty bývalých ministrů a několika ošklivými dekorativními hrnečky.

„Prosím, posaďte se. Čaj?" nabídl jim Popletal.

„Ne, díky," odvětil Nicholas, který se právě, když se tajemníkovy dveře znovu otevřely, přesouval k jednomu z křesel.

„Pan ředitel Mann, pane," oznámil Dram.

Popletal ho vybídl, aby Manna vpustil, jen ještě upil ze svého čaje, a pak vstal, aby je představil.

Avšak tak daleko se nedostal, protože jakmile Dram vešel a zavřel za sebou dveře, byl pro Harryho jediným varováním, že se něco děje, pulz magie vyslaný jeho opatrovníkem a Coralin stisk kolem jeho zápěstí, než ho Nicholas postrčil k zemi.

Ozval se příšerný, rozléhající se smích, který byl vzápětí pohlcen děsivým bůůům následovaný hlasitým bóóóng.

Magie se hrnula kolem nich a Harry cítil, že se vsakuje do podlahy a proudí všude kolem (štíty?). A pak jeho jizva vzplála bolestí.

Voldemort byl v euforii.

ooOoo

Madam Bonesová zaskučela, když se v její kanceláři rozezněl poplašný systém.

„Přísahám, že jestli ten chlápek zase zakopnul o zamykací systém… Potřetí!" zavrčela, když si ve spěchu stoupla a vyběhla z kanceláře, jen aby se k ní okamžitě připojila hrstka bystrozorů.

„Zase se to aktivovalo z jeho kanceláře. Neměli bychom to považovat za cvičení a začít uvolňovat pečetě i z ostatních oddělení?" zeptal se jeden z nich.

„Ne, s naším štěstím, jakmile bychom to udělali, byl by ten poplach skutečný," odpověděla mu na cestě do Popletalovy kanceláře.

Když vstoupili do chodby na prvním podlaží (poté, co deaktivovali pečeť ve výtahu) a dostali se k ministrovým dveřím na konci chodby, zpomalili.

Něco bylo špatně.

Všechny kancelářské dveře v chodbě byly zavřené, jak měly. Všichni ministrovi pracovníci úžasně splnili postupy v případě poplachu a vběhli do svých kanceláří, než dveře zavřeli a zapečetili je, aby se chránili. Avšak nebylo třeba specialisty na ochranu, aby bylo cítit, že je něco v této oblasti jinak.

Obalovaly je vrstvy a vrstvy ochran. Více, než jaké umístilo Ministerstvo. O mnoho více. Ba co víc – poté, co Bonesová opatrně seslala několik detekčních kouzel, odhalila navíc několik vážně nepříjemných kleteb s magickým podpisem, který byl hrozivě podobný tomu Voldemortovu.

„Dostaňte sem ihned odeklínače a začněte s evakuací oddělení. Půjdu zkontaktovat Albuse Brumbála," prohlásila právě ve chvíli, když to u dveří přidušeně zarachotilo, jako by něco uvnitř vybuchlo.

ooOoo

Harry se, nyní spočívaje na rukách a nohách, otočil právě včas, aby uviděl, jak Nicholas odklonil oslepující záblesk žlutého světla. Kouzlo se stočilo a zcela zničilo dobrou polovinu fotografií na zdi, kvůli čemuž lidé na portrétech začali ječet hrůzou.

Nicholas opětoval palbu svou kletbou, zatímco se k němu Mann s Dramem blížili. Pak se však objevil třetí protivník.

Boční dveře u Popletalova stolu se rozlétly a pronikavé světlo z kletby ve svém záblesku bezmála skrylo muže stojícího v zádveří.

Harry se natáhl pro hůlku, ale to nestačilo.

Nicholas srazil Manna kouzlem na zem a muž se zatočil jako rozbitá balerína, ale než se mohl zaměřit i na Drama, zasáhla ho do zad jakási bílá kletba.

Čas se jakoby zpomalil, když Nicholas zvadle padal na bok, a všechno se poté ještě zhoršilo. Hůlka mu vylétla do vzduchu a Dram ji jednou rukou zachytil a začal se hystericky smát.

Harry na nic nečekal, dal se dohromady a shromáždil svou magii. V hlavě uviděl cíl, kterého chce dosáhnout, a věděl, že čas je základem všeho. Ale neměl v plánu nikoho léčit. Otočený zády ke všem v místnosti rychle namířil hůlkou na svou hrudní kost, a poté si poklepal na čelo, v hlavě jasný úmysl. Vteřiny jakoby se zpomalily, když spojil své oči s Nicholasovými, který na něj jen užasle hleděl. Harry beze slova rychle nakreslil runu Sig poblíž Nicholasovy klíční kosti, přímo pod hranicí oblečení.

„Harry…" vydechl Nicholas.

„Ach-ach-ach. Žádné léčení."

Harry se nemusel ani ohlížet, aby identifikoval toho, kdo promluvil, než byl od svého opatrovníka stále na kolenou smykem magicky odvlečen.

„Jak se máš, Harry Pottere?" zeptal se Voldemort, který právě obešel stůl a zamířil směrem k němu, než lehce šťouchnul svou nohou do Nicholasova ramene, aby ho otočil.

Coral hněvivě zasyčela a Harry k němu zlostně vzhlédl, zatímco ignoroval pulzující bolest v jizvě a zpevnil sevření své hůlky. A celou tu dobu se Kornélius Popletal jen v tichosti krčil v zadu v koutě, s chvějícíma rukama na spáncích, jako by bojoval s migrénou.

„Takže Flamelovi? Připouštím, že ty bych nikdy nehádal," pokračoval Voldemort a v druhé části místnosti nad sebou Dram mávl hůlkou.

„Ách, daleko lepší," pronesl Dram… až na to, že to nebyl Dram. Nebyl to ani muž.

Ten bohatě oděný oficín se vytratil a na jeho místě se objevila Bellatrix Lestrangeová v černých hedvábných šatech.

„Škoda, že ho ta kletba nezabila. Těšil jsem se, že uvidím její plný dopad," zahloubal se Voldemort, když Nicholas opět pomalu otevřel oči. Voldemort se usmál. „Překvapen?"

Nicholas raději zůstal zticha.

„No, ať už jsi nebo ne, nic se na tom nemění. I když se na tebe trochu zlobím, že ses pokusil zabít Yaxleyho," pokračoval Voldemort poté, co Bellatrix zkontrolovala ‚Manna'. „Takže jsem ti zařídil vhodný konec."

Harry se ani nehnul, cítil na sobě Bellatrixiny oči a byl si dost jistý, že se Voldemort nezaměřuje na Nicholase tolik, jak to snad vypadalo. A měl pravdu, protože Voldemort se na něj v mžiku otočil.

„Imperio."

Přes Harryho se přelil pocit, který se dal popsat jen jako čirá blaženost. Na ničem mu nezáleželo. Nic nebylo divné. Všechno… prostě bylo.

„Vstaň a zvedni hůlku, Harry."

Ten hlas pronikal do jeho mysli jako tichý větřík, jemný šepot slibující věčný mír.

Harry se postavil a pozvedl svou hůlku, neviděl důvod, proč to neudělat. Vlastně mu zpochybňování toho hlasu asi nepřišlo na mysl.

„Dobře, Harry. A teď svou hůlkou namiř na svého opatrovníka."

Harry tak učinil, poklidně hleděl na Nicholase, aniž by reagoval na Coraliny prosby: *Přestaň, Harry, přestaň! Neposlouchej ho!*

Nicholas zneschopněný vnitřními zraněními jeho pohled opětoval a v očích se mu shromažďovaly slzy. Ne ze strachu nebo kvůli fyzické bolesti, nýbrž ze žalu nad tím, co si Harry bude muset prožít, až Voldemort svůj Imperius ukončí.

Odtikalo několik vteřin, Voldemort si ten moment bez pochyby doopravdy vychutnával, a celou tu dobu Coral hystericky syčela a marně se snažila Harryho opět z jeho stavu vytrhnout.

„A teď sešli sekací kletbu."

Načež se v této vteřině, v tom jediném okamžiku v Harrym něco pohnulo a on strnul.

Pocit blaženosti zakolísal a byl nahrazen třepotavým pocitem rozporu.

Najednou bylo něco špatně a Harryho vědomí začalo vnímat, že je něco opravdu a jednoznačně zle.

„No ták, Harry. Znáš přece to kouzlo. Diffindo. Švihnout a mávnout…"

Cože?

Harrymu se lehce zachvěla ruka, jeho mysl nyní bojovala s tou prazvláštní euforií. Vzdáleně dokonce slyšel Coralina zoufalá slova a sám si začal uvědomovat, že se chová špatně, nebo že se tak snaží chovat. Očima se setkal s Nicholasovými.

Jeho vůle, která byla na počátku potlačená, se zvolna začala vynořovat napovrch a pak vykypěla a zpevnila se. Na popředí jeho mysli se objevilo plné pochopení toho, k čemu byl téměř přinucen, a jeho vědomí přemohl hněv překračující všechno, co dosud zažil.

Harry se obrátil od Nicholase, vyrazil hůlkou proti Voldemortovi, který byl od něj sotva na dva metry, a zařval: „Diffindo!"

Naneštěstí nemohl jeho útok soupeřit s Voldemortovými desetiletými zkušenostmi.

Voldemort, kterého to vůbec nepobavilo, zuřivě mávl hůlkou, aby zablokoval to útočné kouzlo, a pak hůlkou sekl dolů, udeřil Harryho magií jako nějakou mouchu a způsobil tak, že mu hůlka vylétla z ruky a skutálela se po podlaze.

„Je můj!" zakřičel Voldemort a zastavil tím Bellatrix, která chtěla začít jednat. „Crucio!"

Harry sebou instinktivně cuknul a zkroutil se na bok, když se jím začala valit Voldemortova magie.

Jeho ochrana vůči Cruciatu fungovala, ale on nechtěl odhalit, že na něj ta temná kletba nepůsobí.

Aby udržel zdání a vypadal přesvědčivě, trochu kolem sebe mlátil a pak také kňučel. Očividně to stačilo, protože Voldemort uvolnil kletbu.

Harry se rozklepal a to ani nemusel zcela předstírat. Voldemortova magie byla odporná. Coral mu útěšně stiskla zápěstí.

„To bylo jen několik sekund, Harry. Zkusíme pět? Nebo deset?" vybídl ho černokněžník.

Harry se kousek odplazil a posunul se tím blíž k Nicholasovi, který se právě nacházel jen metr od něj.

„Nebo bys možná dal přednost tomu dívat se, jaké to je být pod kletbou Cruciatus?" zeptal se Voldemort hedvábně a stočil svou hůlku na Nicholase. „A protože jsi už viděl, jaký účinek má dlouhodobé působení na Longbottomovi… tak co třeba Crucio Maxima? Jestli to dobře chápu, tak se starý dobrý Frank Longbottom nikdy zcela neuzdraví, i přes tu tvou… léčebnou magii."

Nicholas vzdorovitě pozvedl hlavu, věda, že cokoliv by řekl, nepomohlo by jim to.

Harry měl srdce až v krku, najednou si přál, aby byl měl čas na to umístit tu neocenitelnou ochranu na více než jen sám na sebe, své přátele a Coral. Proč si jen myslel, že může počkat právě s těmi dvěma lidmi, kteří byli nyní jeho rodinou? Jeho rodiči? A co se stane Nicholasovi, když už je zraněný?

Harryho výraz sdělil Voldemortovi vše, co chtěl vědět.

„Tak začněme s tím lehčím. Crucio!"

Harry se vrhnul vpřed, snažil se tu kletbu zachytit namísto něho, ale bolestné sevření na jeho rameni ho strhlo zpět.

„Ale kdeže, ty jeden prťavý kluku," zapředla mu Bellatrix do ucha, zatímco v děsu sledoval, jak Nicholas trpí.

„Ne! Přestaňte!" ječel Harry a vzpíral se jí. „Přestaňte!"

Voldemort podržel kletbu několik dalších sekund, než ji přerušil. Nicholas sípavě zkolaboval.

„Mocné kouzlo, že ano? Přímo úchvatné. Crucio!"

Harry byl příliš rozzuřený, aby brečel.

Trvalo to celou věčnost, ale nakonec to skončilo. Voldemort se ušklíbl a Bellatrix se rozchechtala.

Harry teď dýchal zhluboka, čelo měl zmáčené potem a tělo se mu chvělo naprostým vztekem, zatímco Coral syčivě klela. A všechno tohle, jak se zdálo, Voldemorta jen pobavilo. Pak Harry zavřel oči, neschopen se dívat na to, co se děje před ním.

„No, myslím, že už mám dost té jednoduché bolesti. Jakkoliv si všechno tohle užívám, máme ještě něco na práci ve vedlejší místnosti, Harry. Crucio Ma-"

V Harrym se něco zlomilo, Bellatrix vydala vysoký pištivý výkřik a propustila jeho rameno – to díky Coral, která se jí zakousla do dlaně. A Harry s výtryskem vířící magie skočil vpřed, přímo mezi Voldemorta a pana Flamela.

„-xima!"

Harry přistál u nohou svého opatrovníka a měl pocit, jako by ho něco trhalo přímo zevnitř. Jako by mu někdo utrhal nohy, ale bylo to ještě horší - nepolevující tah, který bez pochyb přemůže všechny dosavadní pocity a dalece překročí i bolest, kterou kdy zažil. Nemohl myslet, mluvit, ani křičet, nemohl si ani přát, aby už byl konec.

Pro Harryho to bylo, jako by to trvalo věky, ale ve skutečnosti Voldemort zrušil kouzlo brzy poté, co ta slova opustila jeho rty.

„Harry!" zakřičel Nicholas a pokusil se posadit, jen aby selhal.

„Pitomý kluku!" zavrčel Voldemort, zatímco za ním Bellatrix dál vřískala, i když Coral již dávno setřásla.

Ta teď ležela na zemi, pod židlí na druhém konci místnosti, a všechno sledovala.

Voldemort běsnil, zatímco zíral na chlapce, který lapal po dechu v krátkých, roztřesených nádeších a oči měl sotva otevřené.

„Stačí," zasyčel a namířil na Nicholase hůlku. „Avada Kedavra!"

Harry se mohl jen dívat, jak ta zelená kletba proplachtila kolem něj, ale, což bylo zvláštní, vůbec ho to neznepokojovalo.

Vzduch kolem se zhutnil a něco jako obrovská mořská vlna se vzedmulo a setkalo se to s tou kletbou. A pak to vytrvale pokračovalo dál.

Celá místnost se v děsuplném a užaslém přívalu moci zachvěla a Voldemortovo tělo bylo smeteno. Jeho výkřik byl přerušen nárazem do stěny, jeho zlomená hůlka zarachotila o podlahu.

„Můj pane!" vyjekla Bellatrix, stále sama v bolestech, a pospíšila si k němu, aby mu pomohla.

Ale nestihla to, protože jí nohy právě v ten okamžik vypověděly službu. Dopadla tváří k zemi a bezpochyby si o žulovou podlahu zlomila nos. Byla na místě mrtvá, uštknutí od Coral nyní jasně červené.

Voldemort zhroucený u stěny najednou několikrát, bolestivě, nasucho zakašlal a pak to v něm začalo bublat. Jeho kůže rychle získala chorobný odstín a svaly na tváři jakoby se mu vsakovaly do lebky, jako kdyby dlouhodobě trpěl hladem.

Vše, co získal od Vincenta Crabbea, bylo pryč.

„Néééé…" zaskučel, ale nedostávalo se mu dechu. „Já… nezemřu!"

Posledním vzdorovitým pohybem sebou mrštil k Harrymu, selhávání jeho magie bez pochyb napomáhala tomu nízkému, bizarnímu letu.

Ale ten byl okamžitě zastaven.

Nicholas, tak rozlícený jako by byl každý opatrovník, vyskočil a chytil Voldemorta kolem pasu, kvůli čemuž spadli na společnou hromadu v propletenci nohou.

„ÁCHHHH!"

Temný pán, milovník mučení a vraždění, hystericky zavřískal, když ho Nicholas popadl svýma holýma rukama. Celou místnost brzy zaplavil zápach spáleného masa, ale Nicholas se o to ani v nejmenším nestaral, když držel své pěsti na Voldemortově seschlé tváři, zanechávaje za sebou vážné popáleniny ve tvaru kloubů.

Pak svou ruku vytrhl a výtryskem bezhůlkové magie si přivolal hůlku. Překvapivě plynulým pohybem se dostal na nohy s kletbou na rtech.

Ale žádné kouzlo neseslal. Cítil, že Harry stojí po jeho boku, zatímco Voldemort nyní zoufale usiloval dech.

„Ne…" zasyčel Voldemort chabě. „Já nezemřu. Já… odmítám…"

Nicholas, stále s hůlkou v ruce, položil Harrymu volnou paži kolem ramen, a společně hleděli na umírajícího Temného pána. Ten neskutečný moment se vlekl a Voldemortovy oči se zdály šílenější a šílenější, jak se konec blížil.

„Já-já jsem L-Lord Vol… Vol…" Hlas mu selhal a hrudník se zachvěl… a pak se konečně zastavil.

Harry polkl, načež vzhlédl k Nicholasovi.

„Je po všem, Harry. Je po všem."