V úvodu bych chtěla zdůraznit, že postavy, které zde vystupují, nejsou mé, ale pouze vypůjčené od autorky Vampire Knight, Matsuri Hino.

Yaoi – párování muž/muž; „slash"; „AU" - (pokud nemáte rádi, prosím nečtěte)

Hodnocení/zařazení: M

Zařazeno pod M z důvodu sexuálních scén, téma krevní chtíč skrz celý příběh. Násilí minimum, možná drobně dál v příběhu.

Psáno pro všechny fandy Yaoi.

Důležité info k postavám: Kaname je upír, Zero člověk.

KAPITOLA 5 – Ty a já

‚Bože to je nuda!' zívl Zero a vůbec se to nesnažil skrýt. Výklad učitele ho nezajímal, né, že by se na něj mohl soustředit. Od rána nedokázal myslet na nic jiného než na Kanameho a na to, co se stalo v noci.

‚Musel jsem se zbláznit'. Tak tuto větu si opakoval od té doby, co se vrátil do svého pokoje. Bosý, do půl těla svlečený, ale s tím zvláštním, neznámým pocitem, který nedokázal zařadit. Proč se cítím tak lehce?

Ve sprše se přistihl, že si pobrukuje. Zamračil se a drhnul se tvrději. O chvíli později začal nadávat, když mu voda se šamponem natekla do oka. ‚No to je neuvěřitelný' brblal v duchu a snažil se oko vymýt.

S ručníkem okolo boků se ze sprchy přesunul k umyvadlu, aby si vyčistil zuby. Letmý pohled do zrcadla, upravení vlasů rukou bez použití hřebene a už už se skláněl dolů k umyvadlu, když se zarazil. Znovu se podíval do zrcadla, tentokrát pečlivěji.

‚Co to sakra…!' Na straně krku měl nějakou malou červenou skvrnu. Naklonil se blíž a vytřeštil oči.

‚No to si ze mě děláš …. On mi udělal cucflek?' Odpotácel se od zrcadla. S kartáčkem pořád v puse vyrazil k šatníku. Popadl košili, oblékl si ji a vrátil se zpět do koupelny. Zapnul si knoflíky až ke krku a naklonil se blíž k zrcadlu. Skoro se udusil, jak si nechtěně zarazil kartáček až do krku. „Ghah!" Dávivý zvuk se rozlehl koupelnou. ‚Uhuf…'

Znovu se naklonil k zrcadlu, kartáček tentokrát pro jistotu v ruce. ‚Díky bohu! Sice mě to škrtí, ale aspoň je to skryté,' oddechl si s úlevou.

XOXOXOXOXOXOXOXOXOXOX

„Zero je ti dobře?" ptala se Yuki, jakmile jej ráno ve třídě uviděla. Obě dvě, ona i Yori ho již nějakou dobu pozorovaly a pořád nemohly přijít na to, co je na něm jiného než obvykle.

„Jasně, proč by nemělo?"

„No, já nevím, vypadáš tak nějak jinak…."nebyla si Yuki jistá.

„Už to mám!"vykřikla Yori po chvíli radostně. „To ta košile. Je zapnutá až ke krku. Pro tebe tak netypické, že?"

Yuki se rozšířily oči. „No jo, Yori, máš pravdu! Jak to, že ji máš zapnutou až ke krku Zero? Neříkal jsi minule, že tě to škrtí a proto si ji nedopínáš?"

„C-co? Ah, no jo, jenže – nějak mě bolí v krku, tak…. ehm…" koktal Zero zaskočeně. ‚Zatracený holky! A zatracenej Kaname!'

Do třídy vešel učitel. ‚Díky, jsem zachráněn' ulevilo se Zerovi, když se díval na Yuki a Yori, jak spěchají na svá místa.

A teď už tu seděl pátou hodinu a modlil se, aby byl konec. Naštěstí je pátek, takže tohle byla poslední hodina. Přemýšlel, co bude dělat. Večer půjde plavat, jako vždy, ale co do té doby? Hlavou se mu mihl obrázek Kanameho. ‚Grrrr' zavrčel si pro sebe. ‚To už stačí! Musím se toho zbavit. Třeba pomůže trocha fyzické námahy?' Ušklíbl se. ‚Hm, dobře, je rozhodnuto'. V tu chvíli oznámil zvonek konec vyučování.

„Uff…"oddechl si.

„Zero? Nechtěl bys jít s námi večer do města?" Yuki s Yori stály opět u jeho lavice, knihy v ruce a na tváři úsměv.

„Eee – dnes ne holky, už mám plány."

„Vážně? A co odpoledne?" nedala se odbít Yuki.

„ No, ne že bych nechtěl, ale jdu do tělocvičny, tak…. ale díky za nabídku."

Yuki se zamračila. „A co budeš dělat večer, že také nemůžeš?"

„Ale Yuki, víš přece, že chodím v pátek večer pravidelně plavat."

„Ah, Zero," špitla nevinně Yori, „neříkal jsi, že tě bolí v krku?"

‚Cože? Zatraceně, ta Yori…' zuřil tiše Zero.

„E- ha, no jo, to jo, ale kvůli takové hlouposti přece – víte co, holky? Co kdybych s vámi šel zítra večer, co vy na to? Budou trhy….." snažil se zachránit Zero situaci.

„Vážně? Vážně půjdeš?" vykřikla Yuki nadšeně. Zero s malým úšklebkem přikývl. Viděl, jak se Yori spokojeně usmála.

„Tak bezva! Vyzvedneme tě zítra v osm večer! A nezapomeň Zero, ať na tebe nemusíme čekat," jásala nadšeně Yuki, pak popadla Yori za ruku a táhla ji pryč. „Pojď Yori, chci ti něco ukázat…"

‚No skvělé' pomyslel si Zero otráveně. ‚Sobotní večer strávím nakupováním s holkami. Co víc bych si mohl přát, že…' posmíval se Zero sám sobě. Popadl knihy a šoural se na ubytovnu. Bylo teplo, ale trochu dusno. Rozepnul si knoflíky u krku. ‚Teď už si snad nikdo nevšimne….'

Byl zhruba na půli cesty přes park, který byl okolo ubytovny, když znovu uslyšel hlas Yuki. Zněl rozradostněně, ale slovům nerozuměl. Vzápětí se ozval mužský hlas. ‚Co-?' Zero automaticky zamířil za tím hlasem. ‚To musí být on!'

Zaposlouchal se. Hlasy šly zprava. ‚Ne, nechci, aby věděli, že je poslouchám. Lepší bude se schovat' přemítal Zero a zamířil mezi stromy. Skrytý ve stínu, uviděl před sebou tři postavy. Yuki, Yori a Kanameho. Vesele spolu mluvili. Tiše se přesunul ještě o kousek blíž, aby lépe slyšel. Náhle strnul. Zdálo se mu, že se Kaname podíval jeho směrem. Ale nevypadalo to, že by ho viděl. Dál se usmíval a nerušeně poslouchal Yuki.

„No to je skvělé," slyšel Zero Yuki. „Moc se těšíme, viď Yori? Tak dohodnuto. Tak zatím…". Skupinka se rozdělila. Brzy se všichni ztratili Zerovi z dohledu. ‚No, tak to jsem se toho moc nedozvěděl,' ušklíbl se Zero. Otočil se ve směru své koleje a vzápětí do někoho vrazil. Taška s učením mu spadla s tupou ranou na zem a vysypaly se z ní knihy.

„Jej!" vyděsil se. Po překonání prvního šoku si uvědomil, kdo to před ním vlastně stojí. „Ty?" vykřikl. ‚Tak se mi zdá, že mě přeci jen viděl…'pomyslel si Zero zlostně.

„Také ti přeji krásné odpoledne, Zero" odpověděl Kaname s úsměvem. Nemýlil se. Ta vůně – vedla ho naprosto přesně. „Co tady děláš?" zeptal se nevině.

„Já?" ‚Co tady asi tak dělám? Co mu mám jako říct?' „A co tady děláš ty?" pokusil se vyhnout odpovědi Zero.

„Není to snad jasné? Viděl jsem tě, tak jsem tě přišel pozdravit. Zdá se, že máš rád stín a šero …" usmál se vyzývavě Kamane. „Takže, co tady děláš Zero?"

Zero sebou trhnul. V hlavě mu vířily myšlenky, jak se z toho dostat. Přeci mu nemůže říct, že je poslouchal… Nejlepší obrana je útok, takže –

„Čekám na tebe" vyhrkl.

„Vážně? Na takovém skrytém místě?" Kaname zněl pobaveně. „Nemyslím, že bychom se zde normálně mohli potkat…" posmíval se.

„Aa, to jistě" nasupil se Zero. „Taky jsem si nemyslel, že bychom se mohli potkat znovu tak brzy" zasyčel. „ Sbohem!"

Vyrazil okolo Kanameho, ale vzápětí byl stržen za pas zpět a přiražen hrudí ke stromu. ‚Co to sakra! Oh ne, to ne!' Ucítil Kanameho tělo, jak se k němu tiskne. Jedna ruka se pevně obtočila kolem jeho pasu a druhá se přesunula na hrudník.

„Ne tak rychle Zero" zavrněl mu Kaname tiše do ucha. „Ještě jsem se ani nedozvěděl, proč tady na mě čekáš?" Ruka na Zerově hrudi se pomalu posouvala a začala rozepínat Zerovu košili. „Že by kvůli tomuhle? Líbilo se ti to tak moc, že se nemůžeš dočkat pokračování?"

‚Zbláznil se?' vytřeštil Zero oči, když ucítil, jak mu Kanameho prsty zajely pod košily.

„Hhnnn, co!" vyrazil ze sebe zlostně a otřásl se. „Hned mě pusť! Aww ...," kousl se Zero do rtu, když mu Kaname stiskl bradavku. Pokusil se osvobodit, ale bez velkého úspěchu. Kaname jej držel pevně.

„Ale ale, Zero" smál se Kaname pobaveně, „copak se děje? Copak jsi tady na mě nečekal? Sám jsi to řekl…"předl Kaname, zatímco dál dráždil Zerovu bradavku. Sklonil se k jeho krku a začal jej lehce líbat a sát.

„Gggrrr" zavrčel Zero. „To je přesně ono! Přesně kvůli tomuhle jsem tady čekal!" odsekl Zero a potlačil sten, který se mu dral do krku.

„Vážně?" Kaname byl docela překvapený Zerovou odpovědí. „No, a nebylo by to lepší u mě v pokoji? V naprostém soukromí?" šeptal a prudce obrátil Zera čelem k sobě.

„Co- „ začal Zero, ale byl přerušen, jak si Kaname okamžitě vzal jeho rty. Polibek byl nečekaně hrubě přerušen. Zero popadl Kanameho za vlasy a rozhodně trhnul zpět.

„Au! Sakra, co to děláš?" sykl Kaname a popadl Zera za ruku.

„Jak co dělám?" nechápal Zero. „Snažím se tě ze sebe dostat, to je snad jasný ne?"

Kaname se zarazil. „Neříkal jsi před chvílí, že…" nedokončil, když viděl, jak se Zerovi v náhlém pochopení rozšířily oči a zrudl.

„Já nemluvil o tomhle, ty blbče!" dusil se Zero zlostí. ‚No to snad ne!'

„Já mluvil o tomhle" procedil skrz zuby a prudce si strhl košili z krku.

Kaname se na něj chvíli nechápavě díval. Prohlížel si Zerův odhalený krk a cítil, jak se mu zrychluje tep. ‚Ach bože, moci tak do něj ponořit tesáky a vychutnat si tu skvělou chuť…' Kaname si olízl rty a zavřel oči. ‚Tohle mi musí dělat schválně.'

„Co tím myslíš, Zero?" vyrazil ze sebe dýchavičně a snažil se ovládnout nutkání vrhnout se na něj. S vědomím, že by se mu mohla změnit barva očí a tím by mohl vyvolat Zerovu nechtěnou pozornost se snažil zhluboka dýchat, aby se uklidnil. Pomalu otevřel oči. Viděl, jak se Zero mračí.

„Co myslíš tím, co jako myslím?" ptal se Zero podrážděně, ale už ne zlostně. Neunikla mu Kanameho náhlá změna chování. ‚Je mu špatně?' ptal se sám sebe. „Jsi snad slepý?"

Kaname se díval Zerovi do očí. Viděl trochu znepokojení, možná obavy.

„Co mám vidět Zero?" ptal se nervózně znovu Kaname. Aby předešel opakování možnému problému s ovládnutím se, zaměřil se Kaname na Zerovi oči.

„Tohle!" vykřikl Zero dotčeně a ukázal prstem na svůj krk. „Přesně tohle! Co má znamenat ten flek, Kaname?" ‚Co to s ním sakra tak najednou je?' přemýšlel Zero udiveně, když viděl, jak se Kanameho oči opět neochotně stočily.

Kaname přejel podruhé očima Zerův krk. Konečně si všiml malé červené skvrnky, kterou tam v noci nechal. Svou červenou barvou doslova svítila, ale v záplavě té bílé kůže se na ni Kaname nedokázal zaměřit, jak bojoval sám se sebou, aby odolal silnému pokušení.

„Ah, ty myslíš tohle…" usmál se na Zera a znovu se mu podíval do očí. „To je značka, že patříš ke mně Zero" lakonicky pronesl Kaname.

Zero vytřeštil oči. „C-cože?" vydechl.

„To je značka, že jsi můj. Jen můj, Zero. Chápeš?" Kanameho hlas se stal hlubším. Jeho stisk při slovech „jen můj" zesílil.

„Zbláznil ses?" vyhrkl Zero. Byl zmatený. Čekal různé reakce, ale tohle rozhodně ne. ‚Co tím sakra myslí – jen můj?'

Kaname přivřel oči a pozoroval jej. Zerův zmatek byl jasně viditelný.

„Můj, Zero, znamená, že se tě nikdo jiný nedotkne. Že ty sám nesmíš dovolit nikomu jinému než mě, aby se tě dotknul. Protože ty jsi od včerejší noci jen můj."

Zero poslouchal Kanameho hlas a nechtěl věřit tomu, co slyšel. ‚To nemůže myslet vážně' honilo se mu nechápavě hlavou.

„Ehm, je ti dobře Kaname? Nepotřebuješ si vzít léky nebo tak něco…?" Zerův posměšný hlas se pomalu vytrácel, jak viděl zlost, která se náhle objevila v Kanameho očích.

„Nikdo se nebude dotýkat toho, co je mé, Zero. To si pamatuj!" syčel Kaname zlostně. Vzápětí strhl Zerovu hlavu k sobě a hrubě jej políbil. Jeho jazyk pronikl do Zerových úst a po krátkém boji je zcela ovládl. Nevynechal jediné místečko v Zerových ústech, které by neprozkoumal a nepřivlastnil si jej. Hladově ochutnal, co Zero nedobrovolně nabízel a svou přítomnost zanechal v jeho ústech. Olízl jeho rty a chtivě nasál. Nikdy se nenabaží těch měkkých, růžových rtů, které chutnají tak jedinečně. Nikdy ho neomrzí poslouchat Zerovo sténání a je jedno, jestli je protestující nebo schvalující. Oboje v něm probouzí touhu.

Jakýkoliv odpor ze Zerovi strany byl vymazán dřív, než vůbec mohl vzniknout. Jeho ruce byly pevně chyceny za zápěstí a přitisknuty ke stromu. Jeho původně zavřené oči se teď doširoka rozevřely, jak Kaname opustil jeho rty a sjel na krk.

„N-ne… ne!" vykřikl Zero zlostně, jak se začal vzpamatovávat z ohromení. „Nech toho! Ty…. ty potřebuješ doktora! Tohle není normální. Jak si můžeš někoho přivlastnit? Nic mezi námi není! A navíc, tohle" sklonil hlavu na stranu a vystavil krk, „stejně za pár dní zmizí, takže můžeš být v klidu…".

Zdálo se, že konečně získal Kanameho pozornost. Kaname pomalu zvedl hlavu. Zlost v jeho očích doslova žhnula. „Co jsi to říkal Zero?" zasyčel. Vzduch okolo nich náhle zhoustnul a tak nějak zkapalněl. Zero měl pocit, že nemůže dost dobře dýchat.

„Kaname?"

„Nic mezi námi není? A značka zmizí? Tak to bychom měli oboje brzy napravit, co myslíš Zero?" vydechl Kaname hlasem vláčným jako med. Vystrčil jazyk a olízl Zerovu tvář. „Chutnáš tak sladce Zero, způsobuješ, že nedokážu ovládat svůj chtíč" vrčel temně.

Zero tlumeně vykřikl. Prudce Kanameho odrazil svou hrudí a dostal mezi ně nohu. Když se k němu Kaname chtěl znovu přitisknout, Zero jej kopl silně kolenem do břicha. Tato nečekaná akce způsobila, že Kaname povolil svůj stisk na Zerových rukou a začal kašlat. Zero na nic nečekal a vytrhl se. Odskočil od Kanameho a prudce dýchal. Fascinován Kanameho jakoby svítícíma očima se chvíli nedokázal ani pohnout. Pak se Kaname narovnal, zamrkal a bylo to pryč. Jeho oči byly zase normální.

„Kaname, co to sakra…." nedořekl Zero, protože v tu chvíli udělal Kaname krok směrem k němu.

„Už dost Kaname!" vykřikl. „Já – já musím jít. Měj se." Rychle se rozběhnul pryč. Nechápal, co se to stalo a popravdě, byl docela vyděšený Kanameho proměnou.

‚Proč se tak Kaname choval? Vždyť spolu ani nechodíme!' Viděli jsme se teprve potřetí v životě a on se chová, jako kdybych byl jeho – jeho co? A co bylo s tím „to bychom měli brzy napravit?"

Udýchaný se vřítil do svého pokoje. Zabouchl dveře a opřel se o ně. Kamane byl divný. Mohlo by to být kvůli tomu, co se stalo v noci? Mohlo by to znamenat, že si Kaname myslí, že jsou teď milenci?

Zero nechápal, co se stalo, že se to zvrtlo tímto způsobem. Nejasně si vzpomínal, že mu přišlo, že se v jednu chvíli Kanamemu udělalo asi trochu špatně. Je možné, že by opravdu bral nějaké léky? Bude se ho na to muset zeptat, až se uvidí příště. Ale v tuto chvíli doufal, že to nebude moc brzy. Musel si nechtěně přiznat, že i když jej Kaname přitahuje, tak jej také děsí.

Rozhodl se, že místo do tělocvičny, do které chtěl původně jít, si dá sprchu, pak oběd a pak se trochu prospí. ‚To nikdy není na škodu, že,' ušklíbl se sám pro sebe.

Zatím Kaname stál stále pod stromem, kde ještě před chvílí Zero byl. Šokován sám sebou se snažil uvědomit si, co se to tady vlastně stalo. Vše bylo jasné až do okamžiku, než Zero začal vzdorovat a jeho přemohla zlost. Zerova slova – nic mezi námi není a tohle stejně za pár dní zmizí – mu stále zněla v uších. Myšlenka na to, že se někdo dotýká Zera nebo Zero někoho jiného než jeho, okamžitě vyvolala silnou žárlivost. A skutečnost, že Zero nechtěl připustit, že by patřil jemu nebo měl jakoukoliv známku toho na svém těle, jej přiváděla k zuřivosti. To se teď asi oboje stalo. Konec jejich setkání si sice pamatoval, ale vše bylo jakoby obalené červenou mlhou.

„Sakra…." Nechtěl ho vyděsit, ale udělal to znovu. ‚Zdá se, že se mnou něco není v pořádku' přemýšlel Kaname. ‚Připadám si jako blázen. Dokud jsem tohoto kluka nepotkal, vše bylo v klidu. Tak proč je to s ním jiné?'

Otočil se a pomalu odcházel, když si všiml knih rozházených po zemi. Usmál se a knihy posbíral. Další důvod, proč k němu Zero bude muset sám dříve či později přijít. I když, ještě předtím on sám bude mít možnost Zera vidět a překvapit ho. Dravý výraz se vrátil do Kanameho tváře. Od děvčat se dozvěděl, že Zero jde dnes večer plavat a zítra s nimi do města. Slíbil jim, že se připojí. Rty zvlnil spokojený úsměv.

‚Je spousta věcí, o kterých nevíš, Zero. A jednou z nich je, že čistokrevní vždy dostanou, co chtějí. A já jsem čistokrevný!'