Konec pohádky, konec všeho. Ale, jak to řekla moje oblíbená autorka:Death and destruction are not a bad ending… takže nezoufejte mí milí. Nakonec to nebude zlé… a navíc, nikdo neumře:D. Konec je… no, vlastně docela happy, až na to, že: Je odfláknutý, není tam žádné srdceryvné loučení, jak jsem původně měla v úmyslu… a tak podobně…

To na začátku, pokud by vám to náhodou nedocházelo, je Černobylská havárie.

DIE

Nakonec to přece jen bylo příliš krásné, než aby to vydrželo déle. Měl si to uvědomit, měl pochopit, že Ivan je nenechává být jen z dobré vůle. Jeho obrovská říše se mu začínala rozpadat pod rukama, ať se snažil, jak chtěl, nedokázal všechny části udržet pohromadě. Zatímco se všichni, co žili v jeho domě, zotavovali, on pomalu začínal slábnout. Gilbert si už dělal naděje, že se mu možná s Kaťušou podaří utéct, začít nový život, na svobodě, bez rudé vlajky nad hlavou, ale…

Jeho plány se začaly pomalu hroutit jedné chladné jarní noci. Měsíc svítil vysoko na obloze, listí stromů v zahradě tiše šeptalo, všechno se na první pohled zdálo být docela obyčejné, nikoho z nich nenapadlo, co všechno přinese noc, když uléhali do svých postelí. Když usínali, držel ji v náručí… možná by ji držel ještě pevněji, kdyby věděl, jak blízko bude k tomu, aby ji zase ztratil.

Probudil se. K uším mu zpoza zavřených dveří doléhal prapodivný hluk… a cítil nepříjemné teplo. Kaťuša vedle něj už byla taky vzhůru a zmateně se rozhlížela po pokoji.

„Co… co je to?"zeptala se ospale a vyklouzla z postele. „Raději se tam půjdu podívat…"řekla nakonec a než stačil cokoliv namítnout, zavřely se za ní dveře. V pozdějších letech si vyčítal, že kdyby ji tenkrát zadržel, možná, možná by se to nemuselo stát, možná by nakonec dopadlo všechno jinak. Možná by měli o tři roky víc společného času…

Rozespale se přetočil na druhý bok a chystal se znovu usnout. V okamžiku, kdy zavřel oči, se domem rozlehl hlasitý výkřik.

„Kaťušo…" zašeptal a veškerá ospalost se rázem vytratila. Bez váhání vyskočil z postele, a co nejrychleji vyběhl z pokoje. Když se vřítil na chodbu, měl co dělat, aby se dokázal zastavit a nevběhnul přímo do plamenů šlehajících vysoko ke stropu.

„Kaťušo!"zakřičel do hořící chodby a napjatě čekal na odpověď. Chvíli trvalo, než se mu podařilo zaslechnout slabé volání o pomoc z pravé strany chodby. Bez váhání se tam rozběhl, aniž by si uvědomoval, jak moc je to šílené a nebezpečné. Trvalo hodnou chvíli, než se mu podařilo prokličkovat spletí plápolajících kusů nábytku a než konečně zahlédl dvě drobné postavy krčící se na konci chodby.

„Kaťušo…"zasípal a rychle k ní přiklekl. Měla ošklivě rozražené čelo, jinak se zdála být v pořádku… dokud si nevšiml její zakrvácené nohavice. Opatrně ji zvedl, v krku jako by mu uvízl knedlík, když spatřil bělající se kost vyčnívající z rudé rány. Raději rychle látku pustil a odvrátil se, uvědomil si, že už téměř zapomíná na hrůzy války. Pohled mu okamžitě padl na nehybné tělo opřené o to Kaťušino a její zranění se mu na okamžik úplně vykouřilo z hlavy.

„Natalio…"

„Prosím… zachraň ji… prosím…"zašeptala Kaťuša, po špinavých tvářích jí tekly slzy smíšené s krví, v jejím hlase ale nezaslechl ani náznak strachu. Vlastně… celé to bylo stejné, jako tenkrát. Znovu chtěla, aby utekl, zachránil někoho jiného, a ji tam nechal.

Na okamžik se zamyslel. Jestli zachrání Nataliu, možná Kaťuša zemře spokojená, přesto v nesnesitelných bolestech. Jestli zachrání Kaťušu, nikdy mu neodpustí, že ji z ohnivého pekla vynesl, ale její milovanou sestru tam nechal. Ať učiní jakékoliv rozhodnutí, bude ho, dřív nebo později, litovat. Protože obě zachránit nemohl…

Náhle ucítil čísi ruku na rameni. Prudce sebou trhl a otočil se. Spatřil za sebou vysokou siluetu zakrývající světlo a snad poprvé v životě byl rád, že ji vidí. Teď už mu rozhodování nečinilo žádné potíže.

„Ivane, vezmi Nataliu, já se postarám o Kaťušu… rychle, nemáme už moc času!"zakřičel ve snaze překonat hukot ohně, nejspíš se mu to povedlo, protože Ivan bez váhání zvedl Nataliu, hodil si ji přes rameno a rychle zmizel v plamenech. Gilbert neotálel, to samé udělal s Kaťušou a následoval Ivana.

Cesta zpátky byla mnohem těžší, přestože Kaťuša nevážila moc, Gilbert byl zesláblý roky strádání v Ivanově domě, několik dlouhých minut strávených v příšerném horku a kouři mu na síle taky nijak nepřidávalo. Plameny se navíc za tu chvíli rozrostly, stravovaly úplně všechno a hrozilo, že se jim každou chvíli zřítí strop na hlavu.

Nakonec se mu ale podařilo vyběhnout ven bez úhony, jen pár okamžiků poté, co se nadechl čerstvého vzduchu, uslyšel hlasitý rachot. Překvapeně se ohlédl a spatřil, jak se celé jedno křídlo domu sesouvá v zemi a zcela se ztrácí v plamenech.

Pomyslel si něco o obrovském štěstí a už pomalým krokem přešel k Ivanovi, který klečel na zemi a skláněl se nad Nataliiným nehybným tělem. Zamrazilo ho v zádech, když spatřil sežehlou kůži a odhalené sytě červené maso. Nejspíš už opravdu začínal na svou krvavou minulost zapomínat.

Víc, než Nataliina zranění ho ale zaujal Ivanův podivně soustředěný výraz. V jeho očích se nezračil smutek, spíš hořké uvědomění. Všichni, nejen Ivan, věděli, že něco takového se musí bezpodmínečně stát. Dřív nebo později… bod zlomu, od kterého se všechno bude řítit vražedným tempem ke konci.

Natalia i Kaťuša se ze svých zranění začaly rychle uzdravovat, přestože mělo trvat ještě hodně dlouho, než se vyléčí úplně, na rozdíl od Ivana. Neuplynuly ani tři roky a cesta ke svobodě se pomalu začala otevírat, jeho moc nad nimi začínala pomalu slábnout.

Ale Gilbert se nedokázal radovat. Na rozdíl od ostatních necítil vůbec nic, nic se nezměnilo, snad jen Kaťuša se mu náhle začala odcizovat. Už si nebyli tak blízcí, jako dřív, mohl ji jen z dálky pozorovat, jak se s nadšením pomalu, ale jistě připravuje na odchod.

Rád by jí v tom zabránil, ale nemohl, věděl, že i kdyby byl třeba dost silný na to, aby ji udržel, neměl na to právo. I on ji jednou opustil, teď byla řada na ní. Mohl se jen dívat, jak mu to nejcennější znovu a znovu prokluzuje mezi prsty a ztrácí se v dáli.

Přestože věděl, že jednoho dne určitě odejde, bolest, kterou cítil, když pozoroval její mizející postavu v dáli, to nezmírnilo. Znovu se cítil, jako by s tou drobnou postavou ztracenou mezi kvetoucími lány odešla i část jeho samotného. Tentokrát však definitivně. Nakonec zůstal s Ivanem sám v prázdném domě, napůl pohřbeném pod troskami, které se nikdo nenamáhal odklidit, s prázdnotou v srdci a nejistou budoucností.

Občas se snažil brát věci z té lepší stránky, namlouval si, že jí přece musí být lépe, a že třeba ještě někdy přijde za svým bratrem, tentokrát jako jemu rovná. Možná ho vezme s sebou, až se bude vracet domů, možná dokážou navázat na přepálenou nit společného života. Jenomže ani tentokrát mu štěstí nepřálo. Kaťuša přišla. Vrátila se, ale to už Gilbert v tom polorozbořeném domě dávno nebyl. Když Kaťuša spolu s ostatními přátelsky zaklepala na dveře, pomalým krokem se procházel po březích Baltu a pozoroval Ivanovy lodě zvolna se pohupující na vlnách. Ačkoliv si to nerad připouštěl, chybělo mu pohodlí, po tolika letech se zase musel, byť jen částečně, starat sám o sebe.

Ale nebyl sám.

Sám pro sebe se usmál a zamával Ludwigovi, který na něj čekal na přístavním molu.

Jo...kdyby jste něco nechápali (je tu pár odkazů na historii, které se mi nechtělo moc vypisovat), klidně se zeptejte…:D