Chtěli jste Johna, máte mít Johna. Kecám, byl by tady, i kdybyste ho nechtěli, protože bez něj to prostě nejde, ale stejně. Doufám, že se vám bude líbit. Veškerou kritiku a (hlavně) pochvaly pište do komentů. ;)

Bakerville nepatří k největším městům Brittanie. Ani k nejvýznamnějším. Ani k žádným extra zajímavým. Ale je to pěkné klidné městečko na břehu rozsáhlého jezera, kde spokojeně žije a žila spousta poníků, pegasů i jednorožců. Jediné, čím Bakerville vybočuje od normálu, je temný les za jezerem, uprostřed kterého stojí prokletá věž plná černé magie. Ale tam nikdo nechodí, protože je to temné a prokleté místo plné černé magie. Aspoň to všichni říkají.

Není moc věcí, které by v Bakervillu vyvolaly nějaký extra poprask, ale příjezd kočáru z Londinia k nim určitě patří. Vždyť kdy naposled se ve městě někdo z těch nahoře ukázal? To už bude aspoň tisíc let. Takže když kočár zastaví a z něj vystoupí jednorožec v tmavém kabátě a s černou hřívou, stojí kolem plno zvědavců.

Neznámý jednorožec jen protočí oči a rozhlédne se kolem.

„Co tady chceš?" zeptá se neznámého jeden mladý bledě modrý pegas a zkusí jednorožce zatahat za hřívu.

„Proč bych to říkal hlupákovi, který krade ze záhonků jahody?" zeptá se jednorožec z Londinia s nakrčeným nosem a kouzlem pegase odstrčí.

„Dobrý den, jsem místní strážník." ozve se a z davu vyjde statný šedostříbrný poník s krátce střiženou hřívou. „Moje jméno je Lestrade. Chcete nějak pomoct?"

„Potřeboval bych se ubytovat." řekne jednorožec klidně, když si strážníka prohlédne.

„Jestli chcete jenom přespat, tak támhle je hospoda U Třech Jablek." kývne strážník Lestrade k jednomu z vysokých domů na náměstí, kde kočár zastavil. „Ale jestli se chcete zdržet dýl, tak zkuste támhle tu ulici. Dům s číslem 221. Paní Hudsonová má vždycky volný podnájem." ukáže poník do ulice na pravo.

„Děkuji, strážníku." řekne jen jednorožec, než se bez dalšího pohledu na kohokoliv jiného vydá k domu paní Hudsonové. Kočár jede poslušně za ním.

- - o - -

Dům s popisným číslem 221 se ukázal být obyčejným úzkým ale vysokým domem v řadě stejně obyčejných úzkých, ale vysokých domů. Jediným rozdílem krom mosazné číslice na dveřích je malé bistro, které někdo zařídil v přízemí.

Sherlock nemusí být génius (i když jím samozřejmě je), aby si všimnul, jak na něj obyvatelé ulice i návštěvníci bistra zírají, ale nejsou první ani poslední, kdo na něj takto reaguje.

Sherlock krátce zaklepe kopytem do dveří a za chvíli se za nimi ozve tlumené 'Už jdu!' A o vteřinu později se dveře doopravdy otevřou a v nich se objeví paní Hudsonová, což je starší kobylka světle šedofialové srsti s tmavě fialovým šátkem kolem krku.

„Dobrý den, copak si přejete?" usměje se paní Hudsonová na neznámého u dveří.

„Dobrý den." pozdraví ji Sherlock zdvořile. „Jsem zde správně u paní Hudsonové? Bylo mi řečeno, že bych zde mohl najít ubytování." Takhle mile se Sherlock netvářil od probuzení. A že to je už pěkně dlouho, co spal.

„Jste tady správně a ubytování zde najdete." usměje se paní Hudsonová. „Pojďte za mnou, mladý muži, ukážu vám byt." S těmi slovy se poník otočí a vydá se do schodů.

Sherlock se jen pousměje a vydá se za ní.

Paní Hudsonová ho zavede do prvního patra, kde jsou v mezipatře dvoje dveře. Jedny s písmenem A, druhé s písmenem B. A kobylka zamíří do těch druhých.

„Víte, původně tohle byl jeden velký byt, obě horní patra propojená, ale nikdo tak velký byt nepotřebuje. Rodiny se většinou chtějí stěhovat do vlastního než do podnájmu a ti, co jsou sami, velké byty nevyužijí, takže teď jsou tady dva byty. 221A a 221B." povídá paní Hudsonová, zatímco roztahuje závěsy. „V bytě A už bydlí jeden sympatický pegas. Doktor. Velice zdvořilý mladý muž, i když tichý. Byt B bude váš. V prvním patře je obývací pokoj, kuchyň a koupelna. I když je pravda, že kuchyň a koupelna jsou trochu stísněné. Ložnice a jedna menší místnost jsou v patře nad námi. A máte i přístup na střechu, kterou mají byty společnou, ovšem to většinou zajímá jen pagase, než nás ostatní." brebentí paní Hudsonová.

„Beru to." přeruší ji Sherlock, zatímco si prohlíží krb a obývák, kde má každá stěna jinou tapetu.

„To budu jen ráda." pousměje se paní Hudsonová. „Ale nezapomeňte, že jsem vaše domácí, ne hospodyně, takže tady udržujte pořádek a nic nezničte nebo vám to přičtu k nájmu. Ten se platí vždy prvního v měsíci."

„Jistě, paní Hudsonová. Budu si dávat pozor." pousměje se Sherlock, zatímco v duchu plánuje, kam dá své věci.

„A jaké je vaše jméno? Pořád jste se mi nepředstavil." upozorní ho paní Hudsonová s mírnou výčitkou v hlase.

„Omlouvám se." obrátí se k ní její nájemník čelem. „Jednorožec Sherlock Holmes k vašim službám." řekne s drobnou úklonou.

„Ráda vás poznávám, Sherlocku."

„Já jsem Billy the Skull." ozve se od dveří. „Je mi potěšením bydlet v tomto domě."

Sherlock čekal křik, paniku nebo i omdlení, až paní Hudsonová uvidí vznášející se lebku. Dočkal se slabého 'Oh.'

„Vy dva jste přátelé?" kmitne paní Hudsonová pohledem mezi Sherlockem a Billym.

„I tak se to dá říct." usoudí jednorožec.

„Drahý, pokud tě to poletování unaví, můžeš se usadit na krbové římse. Myslím, že se tam budeš vyjímat." obrátí se paní Hudsonová na Billyho a usměje se. „A nemusíš se bát, po tobě nájemné chtít nebudu."

„Děkuji, madam." prohlásí Billy vesele a uposlechne rady domácí. „Odtud má jeden doopravdy přehled." dodá trochu překvapeně.

Víc toho už nenapovídá, protože se objevil poník z kočáru a trochu pracně do bytu stěhuje první ze Sherlockových kufrů.

„Bože, nech to být, já to odnesu." protočí Sherlock oči nad jeho snahou. Jeho roh se rozzáří a vzápětí všechna zavazadla připlují do obýváku.

„Šikovné." usoudí paní Hudosnová, než se vydá do svého bytu v přízemí.

Zbytek dne stráví Sherlock vybalováním a zabydlováním se v bytě B u paní Hudsonové. Má v plánu si večer pořádně pročíst knížečku o Moriartym a bude-li to nutné, stráví noc pozorováním hvězd a zítřek výslechem obyvatel Bakervillu. Pokud by se s Měsíční věží v lese něco dělo, určitě by si toho všimli, ne?

Ovšem ukázalo se, že jeho seznámení s ostatními nastane dříve, než plánoval. Konkrétně seznámení s jedním pegasem alias obyvatelem vedlejšího bytu.

Sherlock si znova prohlížel mapu a chtěl se ji celou vtisknout do paměti, když ho vyrušily zvuky ze schodiště. Nebo spíše hlasy ze schodiště.

„Paní Hudsonová, opravdu si nemyslím, že-"

„Nesmysl, Johne. Jste sousedé, měli byste se seznámit. Nemíním dopustit, aby se k sobě moji podnájemníci chovali jako cizí."

„Ale my jsme cizí. A navíc nemyslím, že by kdokoliv, kdo dnes přijel a musel vybalovat, chtěl vykecávat ze sousedy. Nechte to na zítra."

„A vy mi zítra utečete někam ven, že? Ani náhodou, seznámíte se hned."

Po tomhle prohlášení následovalo klepání do dveří a vzápětí paní Hudsonová otevírá a vchází do bytu. Sherlock je jenom rád, že si zatím vůbec nesundal kabát, protože paní Hudsonová mu nenechala čas ani na odpověď, natož na oblékání kabátu.

„Dobrý večer, Sherlocku." zahlaholí paní Hudsonová vesele. „Vedu vám vašeho souseda. Měli byste se seznámit."

S těmi slovy strčí domácí do bytu pegase se zlato-hnědo-šedo-těžko definovatelnou srsti. Ovšem jeho křídla a hříva jsou rozhodně zbarvené do zlata a jeho oči jsou tak tmavě modré, že se Sherlock musel podívat dvakrát, aby se ujistil, že nejsou hnědé.

„No, nechám vás, ať si spolu popovídáte. Nemusím slyšet všechno." prohodí paní Hudsonová vesele a skoro odtančí pryč. „Pěkný večer." dodá, než za sebou zabouchne dveře.

„Omlouvám se." povzdechne si pegas útrpně. „Paní Hudsonová nebere ne jako odpověď. Obzvláště, když – když si dá svůj večerní čaj."

„Ano, zdála se býti nezvykle veselá." pokýve Sherlock hlavou a položí knížku na stůl.

„Jmenuju se John Watson a jak už nejspíš víte, tak bydlím hned vedle." představí se pegas.

„Ano, to vím." přikývne Sherlock na souhlas. „A taky vím, že jste u odvodu lhal."

„Že jsem- Co prosím?" zamračí se pegas a postaví se ještě rovněji, jako by se chtěl udělat ještě větším, než je Sherlock. Což je vlastně dost směšné, protože je o půl hlavy menší.

„Podváděl jste u odvodu." zopakuje Sherlock. „Ale to by poznal každý, ne?"

„A smím vědět jak?" zamračí se John ještě víc.

„Vaše levé křídlo je raněné, ale ne ze sportu nebo z nedbalosti. Bylo pokousáno něčím velkým. Podle tvaru jizvy to byla psovitá šelma. Ovšem takhle velká a napadne pegase? Jedině velevlk, ale ti žijí jen v horách na severní hranici Brittanie. Nebo bych měl spíš říct žili, než jsme je ve válce zahnali na druhou stranu pohoří. Takže jste se musel účastnit některé z bitev. Válka skončila před deseti lety a vám není ani třicet. Nikdo mladší dvaceti let není do armády přijat, takže jste musel lhát, abyste se tam dostal. Lhal jste u odvodu." vychrlí ze sebe Sherlock tak rychle, jako by se ani nemusel nadechovat.

„No – ty – bláho." vydechne John Watson po chvíli. „To bylo – úžasné."

„Úža- To myslíte vážně?" nakrčí Sherlock nechápavě čelo.

„No samozřejmě. Neuvěřitelný." pousměje se pegas.

„Je to genius, tohle umí s každým." ozve se Billy.

John překvapeně otočí hlavu ke krbu, ale stejně nevidí, kdo to mluvil.

„Ehm, jmenuji se Billy the Skull." představí se Billy a vznese se do vzduchu.

„Billy the Skull." zopakuje John a podívá se na Sherlocka.

„Billy je můj starý přítel. No, když říkám přítel- Vytvořil jsem ho." vysvětluje propagovaný jednorožec nejistě.

„Vy se musíte hodně nudit, co?" pousměje se John, než se vrátí k Billymu. „Já jsem John, rád tě poznávám, Billy."

„Já jsem Sherlock Holmes." plácne jednorožec rychle. „Ale dávám přednost, když se mi říká jen Sherlock."

„Jak si přejete." pousměje se John.

„No, ale máte toho ještě dost na vybalování, tak vás nebudu rušit." rozhlédne se John kolem. „Paní Hudsonová trvala na seznámení a to jsme už splnili, tak vás nechám. Dobrou noc a zase někdy příště."

„Dobrou." rozloučí se Billy.

„Sherlocku, Billy." kývne ještě pegas, než odejde.

„Slyšel jsi to?" obrátí se alicorn na lebku, když si je jistý, že je John ve svém bytě.

„Jo. Řekl, že jsi úžasný a neuvěřitelný." zopakuje Billy nadšeně.

„Normálně všichni s mumláním utečou nebo mi nadávají, ale on mě – chválil." řekne Sherlock, jako by sám pochyboval o tom, čeho byl před chvíli svědkem.

„Mám rád tohodle Johna Watsona." prohodí Billy the Skull s jistotou.

Sherlock jen pokýve hlavou na souhlas, než se vrátí ke knize. Ale ještě chvíli trvá, než je schopný se zase plně soustředit. Reakce Johna Watsona na jeho dedukce je snad ještě větší šok než zjištění, že je s ním Moriarty pokrevně příbuzný.

- - o - -

I přes Billyho obvyklé a jako obvykle naprosto neúčinné připomínky si Sherlock nešel lehnout a strávil noc pozorováním nebe a překreslováním hvězdné mapy. Astronomie mu sice obvykle nic neříká, ale překreslit ty tečky na papír a srovnat je s druhým papírem není zas tak složité. I když je to dost nudné a zdlouhavé.

Bez ohledu na to, že Mycroftovi nestihl nic říct o Moriatyho blížícím se útěku, nemíní Sherlock dovolit, aby někdo zařídil věčnou noc. Navíc to nebyla jeho chyba, to Mycroft ho nenechal mluvit. Je sice velice pravděpodobné, že Mycroft o blížícím se nebezpečí ví (zas tak hloupý není), ale Sherlock nemíní nic riskovat. Ví, co má Moriarty v plánu.

Jestli byl Richard aspoň z poloviny tak chytrý jako on nebo Mycroft (a i to je vysoce nad průměrem Brittanie), pokusí se zničit Elementy harmonie, aby ho již nikdo nemohl uvěznit na Měsíci nebo kdekoliv jinde. Čekat tam 1000 let, to musela být pěkná nuda. Ale zpátky k tématu.

Moriarty zkusí zničit Elementy harmonie a Sherlock tomu musí zabránit. Musí ty krystaly schovat jinde a ideálně každý na jiném konci Brittanie, jak to bylo původně, protože vážně– Čí to byl nápad, nechat je všechny na jednom místě? A nehlídané.

Ovšem nad tímhle Sherlock moc dlouho neuvažoval, protože podle jeho pozorování zbývá možná tak den, maximálně dva, než budou hvězdy ve správné poloze a Moriarty uteče z Měsíce.