„Řekli něco zajímavého?"

Hotch odtrhl pohled od jednosměrného zrcadla vedoucího do výslechové místnosti. Společně s Reidem tam stál už nějakou dobu a poslouchal je, aby o nich něco zjistil, než se do nich pustí, jenomže i když se ti dva ve svém rozhovoru nezastavili, nepovedlo se jim zatím zjistit dohromady nic.

Neprofilovali komplice. Nikoho z nich nenapadlo, že by si jejich neznámý s sebou vzal na pomoc kamarádku, když se vydal stáhnout někoho z kůže, ale samozřejmě ještě neměli dokonalý profil. Bylo hodně věcí, které jim mohly uniknout. Nevěděli o něm zatím prakticky nic.

Nebyli si ani jistí, jestli je tenhle muž opravdu jejich neznámý, ovšem to, že byl viděn na dvou místech činu a potom před nimi utíkal, bylo jaksi samo o sobě dost podezřelé na to, aby po něm šli. A ta žena… no, vzhledem k tomu, že ho v jeho útěku před nimi tak ochotně následovala, bylo to vcelku jasné.

Jistě, bylo krajně neobvyklé nechávat dva podezřelé pohromadě, v jedné výslechovce, ale ti dva se hádali už od chvíle, kdy je oba dva spoutali a posadili do auta, hádali se celou cestu sem, a tak jim sundali pouta a nechali je o samotě ve výslechové místnosti, přilepení z druhé strany na sklo, a doufali, že se dozví něco, co jim pomůže je usvědčit, nebo že se ti dva rozhádají natolik, že jeden z nich toho druhého nakonec zradí.

Zatím se to jaksi moc nedařilo. Nebo možná ano? Hotch si nebyl jistý.

„O pár stupňů jsme jim tam snížili teplotu," prohodil. To se dělalo docela běžně. Pomáhalo to podezřelého rozhodit a znejistit. Alespoň většinou. „Ona je nervózní, jemu to nijak nevadí. Právníka odmítli."

Podíval se na Morgana a potřásl hlavou. „Mluví a mluví, ale je to jako…" pokrčil nejistě rameny.

Nejistota nebyla pro něj. Neseděla mu, necítil se tak dobře. Nesnášel být nejistý, ale tihle dva byli…

„Nic z toho, co říkají, nedává doopravdy smysl," pomohl mu Reid. Reid vždycky věděl, co říct, když Hotch nemohl najít ta správná slova. „Ne že by nedrželi téma nebo nemluvili logicky, jen… prostě jen nedávají smysl." Zamračil se. „Zjistila už Garciová, kdo jsou?"

Morgan zavrtěl hlavou. „Bez dokladů to není snadné ani pro ni. Otisky nám nic nehodily, takže víme, že nedělají v bezpečnostních složkách, ani nebyli trestaní. Zatím se jí povedlo zjistit jenom to, že ani jeden z nich není z DC." Povzdychl si. „Rozšiřuje okruh."

„Ať zkusí Británii, mají přízvuk," prohlásil Hotch a nedodal, že jen žena má britský přízvuk pořád, zatímco přízvuk muže se občas vytrácí a zase se vrací zpátky. „Pokud to nebude stačit, JJ bude muset uspořádat tiskovku s fotkami. Musíme zjistit, kdo jsou."

Morgan přikývl a zase zmizel.

Hotch se vrátil ke sledování dvojice za sklem, rty pevně semknuté, Reid vedle něj stejně tichý, aby jim vůbec nic neuniklo.

Hubeňour i zrzka seděli za stolem ve výslechovce, každý na jedné straně, hezky naproti sobě. Muž se zvědavě rozhlížel okolo sebe a ošíval se na židli, jako by nemohl vydržet chvíli v klidu. Takže byl buď zatraceně nervózní, nebo nebyl zvyklý na to, že by měl sedět na místě a čekat. Akční typ, pořád v pohybu.

To vysvětlovalo to, že dokázal tak rychle utíkat.

I když, když vás honí agent, který vypadá trochu jako někdo, kdo vyrostl v gangu, umí vás to taky pěkně zrychlit.

Žena seděla naproti, ostře na něj zírala, ruce v klíně a prsty propletené. Nohy měla přehozené jednu přes druhou a chodidlem té, co měla nahoře, krátce, nepravidelně pohupovala. Čelisti měla stisknuté a vlasy nad čelem rozcuchané, jinak jí padaly hluboce pod ramena, rudé jako oheň.

„Díky, Doktore," zaprskala ironicky a Hotch měl na chvíli pocit, že kdyby od svého přítele nebyla přes celý stůl a dosáhla na něj, nejspíš by mu dala facku.

Tak možná to byla ona, kdo byl v jejich dvojici ten dominantní partner?

Proč by ho ale potom oslovovala titulem, který předpokládal přinejmenším respekt? Navíc s takovým důrazem na to, že na začátek patří velké písmeno. Ale – Doktor? Kdo by si, proboha, nechával říkat Doktor?

„Když jsi mi nabízel celý čas a vesmír, nenapadlo mě, že skončíme v policejní cele!"

Muž pohodil hlavou a vypadal skoro pobaveně. Zamlel sebou a přitáhl si jednu nohu pod sebe. Do pěti minut ji bude mít jako dřevěnou.

„Ale notak, Donno, nebuď přece hloupá," prohodil klidně, jako by výslechová místnost byla jen denní praxe. Nic zajímavého. „Tohle není cela, jen výslechová místnost."

Zrzka – tedy Donna, pokud se na to jméno dalo spolehnout – zaskřípala zuby.

Vypadala… No, nespokojeně byl nejspíš neuvěřitelný eufemismus.

Vypadala pěkně naštvaně a k Hotchově a Reidově radosti si tvrdošíjně stála za svým. „Pořád ještě je to policie!"

Doktor pokrčil rameny. „Policejní budka ti nevadí."

„Policejní budka je zevnitř větší. A my jsme v base! Nemůžeš nás odsud dostat?"

„Můžu," Doktor pokýval hlavou, jako by vlastně o nic nešlo. Jako by se vůbec nenacházeli zavření ve výslechovce, v budově plné agentů, přes které by v žádném případě nebylo snadné se dostat. „Ale jsme ve tvé časové linii. Budou nás hledat. A když nás nenajdou v Americe, budou nás hledat v Británii. A až tvoje matka uvidí v televizi naše fotky, s tím, že jsme hledaní pro podezření – ani nechci vědět z čeho – zabije mě." Zamračil se a pohodlně se opřel, zaklonil hlavu a zamyšleně se zadíval do čistě bílého stropu. „Když nad tím přemýšlím, matky mě opravdu nemají rády. Nevím, čím to je."

Donna si odfrkla. „Vážně nevíš?"

Doktor se zazubil.

Donna zakroutila hlavou a ramena jí klesla. Teď vypadala zkroušeně. Skoro prosebně. „Ale moji matku stranou… Nemůžeme odsud?"

„Bez mého sonického šroubováku?" Doktor se zhrozil a díval se na ni, jako by nemohl uvěřit, že ji něco takového vůbec napadlo. Reid se zamračil. „V žádném případě. Miluju svůj sonický šroubovák!"

Donna protočila oči.

Reid povytáhl obočí a podíval se na Hotche. „Měl u sebe šroubovák?"

Že by se o tom Hotch nezmínil?

Hotch potřásl nesouhlasně hlavou, ale nespustil přitom pohled z podezřelých. Šroubovák a policejní budka větší zevnitř? I když, pokud by se nad tím měl zamyslet… „Ne," prohlásil trochu nepřítomně. „Měl sice velké kapsy," opravdu podivně velké kapsy, napadlo ho, „ale nic zajímavého v nich nebylo. Žádné zbraně, nářadí nebo doklady, ani jeden z nich. Ona u sebe neměla vůbec nic a on…" pokrčil rameny. „Gumová myš, průkazka do knihovny, na jméno Doktor, fotka neodpovídá, a Garciová nemůže určit knihovnu, kus prázdného papíru, v kůži, jako by to byl doklad. A taky měl tohle." Sáhl do kapsy a vytáhl z ní nějakou kovovou věcičku velkou asi jako pero. „Technici se na to dívali, ale nemají tušení, k čemu by to mohlo být."

Podal to Reidovi a ten si to s hlavou nakloněnou na stranu pečlivě prohlížel. Vážně to bylo velké asi jako pero. Kovové a na konci něco, co vypadalo jako malá modrá kontrolka. „Co to sakra je?" zamumlal si pro sebe a přejel po tom prsty, dokud nenarazil na nenápadné malé tlačítko. Trochu váhavě ho stiskl.

Zabzučelo to.

Muž ve výslechovce prudce zvedl hlavu a zadíval se do skla (tedy, z jeho strany to bylo zrcadlo, samozřejmě), neomylně přímo na místo, kde byl Reid.

„Myslím, že jsem právě zaslechl něco sonického, Donno," oznámil se širokým úsměvem a vstal od stolu. Pomalým, sebevědomým krokem došel až k zrcadlu. Rukama se o něj opřel, prsty doširoka roztažené, a zblízka se na sebe díval. „Kdybys někdy potkala Jacka, a já opravdu doufám, že nepotkáš, protože vy dva pohromadě, to by asi byla moje smrt, neposlouchej ho. Bude se ti snažit namluvit, že je lepší mít sonické dělo. Ale není, opravdu ne, za ta staletí už jsem stačil zjistit, že šroubovák je nesmírně užitečný. Hodí se naprosto ke všemu, vážně. Nikdy mě nezklamal, kromě jediného případu, kdy mi na Měsíci vyhořel, protože jsem zesiloval radiaci na rentgenu. Dlouhý příběh." Hrdě se zazubil. „Byl jsem bosý na Měsíci."

Žena zvedla obočí.

Doktor se podrbal ve vlasech a zašklebil se. „Až ho dostanu zpátky, vážně budu muset předělat ovládání na isomorfní. To bylo snad to jediné, v čem měl kdy Vládce pravdu."

Donna pokývala hlavou. „Vidím, že jsi vedl veselý život, než jsi mě potkal."

Přikývl. „A víš, v čem jsem měl pravdu já?" zeptal se jí pobaveně.

Pokrčila rameny.

Hotch zakroutil nevěřícně hlavou. „Ti dva nejsou normální," prohlásil.

Jakoby na potvrzení jeho slov se Doktor naklonil blíž k zrcadlu a olízl ho, takže na hladkém povrchu zůstala široká, skoro deset centimetrů dlouhá vlhká stopa, přesně ve výšce Hotchova obličeje.

Hotch ztuhl, Reid překvapeně zamrkal a povytáhl obočí, ale muž se jen otočil zpátky ke své přítelkyni, naprosto klidný.

„Moc tenká vrstva stříbra. Jen několik atomů. To zrcadlo je jednosměrné," prohlásil.

Žena vůbec nevypadala jeho jednáním zaskočena. Buď jí to připadalo normální, anebo byla zvyklá na to, že Doktor dělá podivné věci. „To znamená, že z druhé strany je sem vidět, že?" zeptala se a nejistě se po zrcadle ohlédla.

„Naprosto jistě výslechová místnost." Doktor se vesele zasmál. „Úžasné. Vždycky jsem se chtěl do nějaké podívat, jsou skvělé!"

Hotch se podíval na Reida a naklonil hlavu na stranu. „Když je tak nadšený z toho, že je ve výslechové místnosti, co takhle dopřát mu k tomu i skutečný výslech?"