Hotch, rty pevně sevřené a výraz ve tváři dokonale kamenný, pomalým, jistým krokem vešel do výslechové místnosti. V ruce měl složku, tenkou, ale s o to příšernějšími fotkami, které za chvíli nejspíš vyskládá na stůl před ty dva, zatímco bude sledovat, jak se na ty otřesné obrázky z míst činu – a z pitvy první oběti, samozřejmě, druhou tahle procedura teprve čekala, takže nejspíše budou mít nové materiály. Žena bude pravděpodobně zděšená, pokud se dalo soudit z jejího výrazu, předtím, za tou ošklivě žlutou policejní páskou, a muž bude… těžko říct. Možná ledově klidný, možná vzrušený, možná netečný.

Krok za ním byl Reid, tvář bezvýraznou, klidný a vyrovnaný a sebevědomý a Hotch nemohl než obdivovat tu změnu, kterou za ty roky prodělal, to, jak dospěl a proměnil se z nervózního, nejistého mladíka, kterým býval, když se dal k FBI, ve schopného, prakticky nenahraditelného agenta, který dobře věděl, jaká je jeho cena, a budil v lidech důvěru a respekt.

Navíc byl dokonale všímavý a nikdy mu nic neuteklo, nikdo před ním nedokázal nic skrýt.

No, alespoň co se týkalo jeho pracovního života. V jiných ohledech byl překvapivě slepý, protože jinak by už dávno musel vědět, že –

„Říkal jsem si, kdy se tady konečně někdo objeví."

Hotchův výraz se nezměnil, když muž u stolu promluvil. Jeho tón zněl skoro nadšeně, jako by se nudil a byl rád za trochu rozptýlení, zatímco žena se na Hotche s Reidem dívala značně nedůvěřivě, ale vypadala spíš rezignovaně, než že by měla v plánu nějak vzdorovat nebo jim ztěžovat vyšetřování. Automaticky se zvedla a posadila se na židli vedle svého přítele, takže dvě židle naproti nim zůstaly volné pro agenty.

Trochu vystrašeně se na Doktora podívala a on ji vzal za ruku. Vděčně se pousmála.

Hotche napadlo, jestli spolu spí, ale moc to tak nevypadalo, chyběla jim ta důvěrnost milenců. Spíše jako dobří přátelé, kteří spolu něco zažili a mají tak mezi sebou mnohem pevnější pouto než obyčejní milenci.

Nebo se Doktor jenom rád dotýkal.

Hotch a Reid se posadili naproti nim, beze slova, složku položenou na stole před sebou, pečlivě, bezpečně zavřenou. Fotky budou až na později.

„Jak se jmenujete?" zeptal se jich Hotch po dlouhém tichu, během kterého je oba jen pozoroval a snažil se je odhadnout. A, popravdě řečeno, i znervóznit.

Jeho upřený pohled lidi obvykle znervózňoval.

Muž se však i nadále tvářil klidně. Neměl z něj strach ani nebyl ve stresu z toho, že je u výslechu, což bylo docela zvláštní. Pokud by byl vinen, děsila by ho vyhlídka na to, že ho čekají roky ve vězení. Pokud by byl nevinen, nejspíš by byl k smrti vyděšený a snažil by se mu vysvětlit, že došlo k chybě.

Takže ať už to udělal nebo ne, byl si docela jistý tím, že je dokáže přesvědčit o své nevině.

Vlastně jediný, kdo vypadal, že je ve stresu, byla ta žena.

Muž stiskl její ruku, zadíval se pozorně na Hotche, jako by ho odhadoval, a naklonil hlavu na stranu. „Doktor a Donna Nobelová," oznámil vyrovnaným hlasem beze stopy strachu. Najednou se zatvářil pobaveně. „Doktor, Donna, přátelé," zamumlal a žena se na něj pohoršeně podívala, ale v očích měla malé, pobavené jiskřičky.

Asi něco jako soukromý vtípek – a kdo by, sakra, v takovou chvíli vtipkoval?!

Takže spolupracoval, i když opravdu podivným způsobem a možná z nich měl jenom legraci, a o té ženě teď konečně budou moci něco najít – pokud se mohli spolehnout na to, že je její jméno pravé – Hotch věděl, že za zrcadlem stojí Morgan nebo Rossi nebo Emily a právě teď předává nově získanou informaci o identitě ženy Garciová, která bude hledat a hrabat a zjišťovat, dokud pro ně něco neobjeví.

To bylo fajn. Ale nebylo to všechno.

„Doktor?" zeptal se Reid a přimhouřil oči, stejně nespokojený s mužovou odpovědí jako Hotch. Hotch pocítil iracionální hrdost. „Doktor kdo?"

Muž se zazubil a zaujatě si Reida prohlédl, v očích něco jako tichý obdiv, rychle se mu ho ale podařilo opět zakrýt a Hotch si nebyl jistý, jestli si toho Reid vůbec všiml. Reid byl dobře známý tím, že se mu většinou úspěšně dařilo přehlédnout cokoli, co se týkalo jeho. „Prostě Doktor." Pokrčil rameny. „Jen Doktor."

Mohl vůbec být dost silný na to, aby někomu o třicet (možná spíš padesát) kilo těžšímu, než byl sám, zlomil vaz?

Hotch sevřel čelisti. „Vaše jméno," prohlásil důrazně a vůbec to neznělo jako otázka. „Ne titul."

Doktor pohodil hlavou. „Tohle je moje jméno. Jsem Doktor."

Bezva. Tolik ke spolupráci.

„A věřte mi, že vás rád poznávám, oba dva," zazubil se na ně muž a na okamžik se tvářil opravdu nadšeně, s malou stopou něčeho… „Takové setkání! Vy dva, oni nevíte, kolik toho dokážete." Podíval se z jednoho na druhého. „Totiž, jednou, zřejmě."

Hotch se musel opravdu soustředit, aby se na židli nezačal vrtět. To by poněkud podrylo jeho autoritu. Ne že by před tím mužem nějakou měl, očividně.

Reid se beze slova předklonil, vzal do rukou složku případu, otevřel ji a mlčky začal před ty dva skládat fotky, pomalu, systematicky, jednu po druhé.

Donna zhrozeně pootevřela pusu, když se na ně podívala, a pak si ji překryla dlaní.

Doktor polkl a po jednou obrázku přejel prstem. Hotch se zamračil, ale Doktor nevypadal jako psychopat, který obdivuje své vlastní dílo, ale spíše jako vědec zaujatě studující nějakou zajímavou hádanku.

Nebo možná jako vědec, který už hádanku vyřešil.

„Kde jste byl v úterý, kolem osmé ráno?" zeptal se Hotch ledově, pohled upřený na muže.

Doktor k němu zvedl pohled. „No," zatvářil se nejistě, poprvé od chvíle, kdy je sem zavřeli, a podrbal se ve vlasech, jak horečně přemýšlel.

Nad čím přemýšlel? Přemýšlel opravdu, kde přesně byl, což by znamenalo, že to zřejmě neudělal? Nebo přemýšlel, jaké falešné alibi si má vymyslet, a kdo ho v něm podpoří, aby se z toho vyvlékl a zbavil se podezření?

„Takhle narychlo je to dost těžké říct…" Otočil se na svoji společnici. „Kde jsme byli, Donno?"

Donna se kousla do rtu a zamyslela se. „Já nevím," řekla nejistě. „S Oody?"

Kde? S čím?!

Doktor překvapeně zamrkal. „To bylo úterý?"

„Jak to mám vědět?" zaprskala. Rozhodně uměla nahánět hrůzu, když chtěla. „Přes čas jsi tady ty!" Vzápětí se zatvářila omluvně. „Promiň, nechtěla jsem… Vím, že to není tvoje vina. Nervy."

„To nic, nedělej si starosti," Doktor se na ni mile usmál.

Bylo vůbec možné, aby se někdo, kdo dokázal na jednoho člověka být tak milý, uklidňovat ho a držet za ruku, dopustil dvou tak zatraceně brutálních vražd?

„Vy lidé jste někdy trochu moc emotivní. Necháváte se unést."

Žena protočila oči.

Reid se koutkem oka podíval na Hotche, jako by odhadoval jeho reakci. Hotch to cítil, vždycky cítil, když se na něj Reid díval. Něco jako šestý smysl, ale jen, co se týkalo Reida.

Doktor zatěkal pohledem mezi ním a Reidem a jemně se usmál, zatímco Donna zabrblala něco o tom, že takhle je to pokaždé, a on nevěděl, co tím myslí, a co mělo sakra znamenat to vy lidé?! To bylo, jako by se od lidí distancoval. Jako by říkal, že on sám člověk není.

S tím nemohl Hotch jinak než souhlasit, když se podíval na ty zatracené fotografie.

„Ta kůže byla stažena v jednom kuse," zavrčel temně. „Ani jednomu z nich nezůstal na těle ani jeden jediný centimetr kůže."

Donna vypadala, že je jí zle.

„Řekněte mi." Hotch se předklonil, předloktí na desce stolu. Ztlumil hlas. „K čemu je někomu oblek z lidské kůže?"

Doktor na něj bez hnutí zíral. „Nevím, proč podezíráte mě, nebo co si myslíte, že máte za důkazy, ale já nic neudělal," prohlásil nakonec, pevným hlasem. „Pokud vím, tak jsme v době první vraždy s Donnou nebyli vůbec na Zemi." Pohodil hlavou.

„Kůže první oběti byla nalezena asi blok od druhého místa činu," řekl Reid tiše. „Proč jste ji tam nechal?"

Donna se zatvářila nechápavě a Doktor zamyšleně naklonil hlavu na stranu a povzdychl si. „Převlékl se. Samozřejmě. Nemůže pobíhat okolo v masce z někoho, o kom se ví, že je mrtvý."

Hotch si odfrkl a zakroutil hlavou. Tohle nemělo cenu. Nejdřív budou muset zjistit něco víc o tom, co a proč ten muž dělá, proč s sebou má tu ženu, vypracovat pořádný profil, aby věděli, čím ho u výslechu dostat. Takhle to bylo k ničemu. Bude se bavit tím, jak málo toho o nich vědí, budou mu pro smích, a na to on opravdu neměl náladu.

A co s ním sakra dělala ta žena?! Čím si ji k sobě připoutal tak pevně, že byla tak loajální, ochotná nechat se kvůli němu zatáhnout do zločinu?

Pomalu se zvedl a Reid ho následoval ke dveřím. Nechají je dva tady, o samotě, a třeba z toho něco bude. Vrátí se, až něco zjistí a budou vědět, na jaké místečko zatlačit, jakou páku použít, aby z nich dostali, co potřebují.

Otevřel dveře a vykročil ven, když se za ním ještě jednou ozval Doktorův hlas.

„Ještě moment."

Otočili se po něm.

Doktor seděl pohodlně za stolem a díval se na ně, oči temné a staré. „Znáte Drakeovu rovnici, doktore Reide?" zeptal se ho a křivě se pousmál, obočí zdvižené.

Reid se na něj zamračeně podíval a Hotch viděl, jak se mu myšlenky rozběhly všemi směry, šílenou rychlostí, viděl to za jeho očima.

Dveře výslechovky za nimi zapadly.