„Co tím myslel?"

Reid se otočil k Hotchovi, zamračený a hluboce zamyšlený. A i když se na něj díval, vypadal pořád trochu nepřítomně, ačkoli už byli venku z výslechovky.

Hotch nechápal, o co šlo. Co měla být Drakeova rovnice? Co to mohlo být, že to Doktor chtěl použít pro svoji záchranu? Nebo to byl jen způsob, jak je na nějakou dobu zaměstnat a získat tak čas na to, aby vymyslel, jak se z toho dostat?

A jak mohl ten muž vůbec vědět, kdo Reid je? Nepředstavili se jim. Neřekli těm dvěma ve výslechové místnosti, jak se jmenují, takže jediný způsob, jak mohli vědět, kdo Reid je, byl ten, že je sledovali a něco si o nich zjistili.

Ta představa se mu vůbec, ale vůbec nelíbila.

Hotchův hlas byl hrubší, než zamýšlel, mnohem hrubší, než jakýkoli tón, kterým kdy chtěl k Reidovi promlouvat, ale byl tak neuvěřitelně vyvedený z míry. „Co je Drakeova rovnice?"

„Hmm?" Reid zamrkal, aby se na něj soustředil. Jeho oči ztratily ten zamyšlený lesk a vrátily se k němu. Potřásl hlavou. „Drakeova rovnice? To je…" Pokrčil rameny, jak přemýšlel nad způsobem, jak mu to podat jednoduše. „No, to je rovnice, která vyjadřuje teoretický počet vyspělých komunikaceschopných mimozemských civilizací. Vlastně se jedná o počítání s takovými věcmi, jako je počet hvězd v galaxii, počet planet, které jsou podobné Zemi a jsou na nich vhodné podmínky pro život a podobně. Je to –" Reid si odhrnul vlasy za ucho, „– v podstatě ničím nepodložená teorie, většina seriózních vědců ji vůbec nebere vážně."

Hotch si klouby prstů promnul spánky a zamračil se. „Proč se tě na to ptal?" zeptal se nechápavě. „Co to má společného s tím, že dva lidé skončili stažení z kůže?"

Nedávalo to smysl.

„Nemám tušení," zamumlal Reid a dlouze vydechl. „Vůbec nemám tušení."

Došli až do kanceláře, kde už na ně čekali ostatní. Emily okamžitě zvedla hlavu od papírů a podívala se po nich. Rossi se po nich od stolu podíval, prsty propletené a výraz zamyšlený, když přejel pohledem z Hotche na Reida a zase zpátky. Morgan jim bez přemýšlení vyrazil naproti.

„Řekli vám něco?" ptal se jich horlivě.

Hotch si povzdychl a pokýval hlavou. „Oznámili nám, že proti nim nemáme žádné důkazy, protože v době, kdy došlo k první vraždě, vůbec nebyli na téhle planetě."

Morgan zvedl obočí. „Aha. Bezva," prohodil a hořce se usmál.

„Mluvil o mimozemšťanech," zamumlal Reid nepřítomně.

„Cože?" Emily se zmateně zamračila. „Snažil se vám namluvit, že za to můžou mimozemšťani? To je síla. Věděli jsme, že nejsou normální, ale tohle je tedy něco." Nevěřícně na ně zírala. „K neuvěření."

„Nic takového netvrdil," prohlásil Reid nesouhlasně. „Jen se mě ptal, jestli znám Drakeovu rovnici. Znal moje jméno," zamumlal a zadíval se do prázdna, ale nevypadal vyděšeně, jen zaraženě.

Morgan pootevřel pusu. „Oh. Myslíš, že tě sledoval? Něco o tobě ví?"

Reid pokrčil rameny. „Řekl, že toho s Hotchem hodně dokážeme. Jednou," prohlásil, s hlavou nakloněnou na stranu.

„Co to sakra znamená?" ptal se Morgan, ale nikdo mu neodpověděl.

JJ se kousala do rtu a Hotch chtěl udělat krok dopředu, k Reidovi, vzít ho za ruce a říct mu, že to bude v pořádku, že se nemusí bát, až na to, že Reid vůbec nevypadal, jako by měl strach, spíš byl jen zaujatý, a taky –

Morgan natáhl paži a položil Reidovi dlaň na rameno a konejšivě stiskl.

Reid se mírně pousmál. Hotch mimoděk sevřel čelisti. Morgan a to, jak se Reida neustále dotýkal – pocuchání vlasů, paže kolem ramen, šťouchnutí do boku nebo stisknutí ramene – mu lezlo neuvěřitelně na nervy. Pokaždé, když Morgan něco takového udělal, měl Hotch chuť odstrčit ho od Reida, odstrčit jeho ruce a obejmout Reida sám, dotýkat se ho a dělat všechno to, co dělat nesměl, protože se Reid pokaždé tvářil tak spokojeně a trochu stydlivě, když mu Morgan řekl fešáku.

Hotch se zamračil. To bylo tak strašně nefér.

Reid si tlumeně odkašlal. „Vy jste něco zjistili?"

Emily zavrtěla hlavou. „Identifikace druhé oběti ještě asi nějakou dobu potrvá. Otisky prstů pochopitelně sejmout nemůžeme, fotka v televizi by asi moc nepomohla, vzhledem k tomu, že ten muž nemá tvář, kterou by někdo mohl poznat, a jeho DNA není v databázi pohřešovaných. Budeme nejspíš muset počkat, až si někdo všimne, že se ztratil. Do té doby se asi stejně nic nedozvíme."

Jistě. Protože pokud byl ještě ráno doma, nikdo ho jako pohřešovaného nenahlásí minimálně do půlnoci.

„A pitva?"

JJ se pečlivě snažila tvářit neutrálně, ale Hotch si přesto v její tváři všiml známek znechucení. „Podle koronera byl příčinou smrti zlomený vaz. Čistá zlomenina mezi druhým a třetím krčním obratlem, stejně jako u první oběti. Byl mrtvý dřív, než si uvědomil, že se něco děje. Ke stažení kůže došlo posmrtně, v jednom kuse."

„K čemu by někdo potřeboval lidskou kůži?" zeptal se Morgan spíš sám sebe než kohokoli z nich.

Hotch tak miloval řečnické otázky.

„Proč by někdo chtěl kompletní, neporušenou lidskou kůži?" nechápala Emily. „Vypadalo by to divně i jako převlek na karneval."

„A to i na halloweena," souhlasila JJ. „A i kdyby ji na něco potřeboval, proč by ji nechal u druhé oběti?"

„Co mi chtěl naznačit?" zamumlal Reid nepřítomně a na nikoho z nich se ani nepodíval a Hotch se zamračil.

„Proč je s ním ta žena?" zeptal se Rossi. „Profilovali jsme ho jako samotáře, protože to tak dávalo smysl. Nevezmu si přece s sebou přítelkyni, když se vydám někoho stáhnout z kůže, nebo ano? Udělal bych to sám, protože komu můžu věřit, že mě neudá na policii?"

Emily přikývla. „Přesně. Měl by být sám."

„Ale není," upozornila je JJ jemně. „Tak k čemu ji potřebuje? Aby odváděla pozornost? Nezdá se mi, že by se nějak snažil odvádět od sebe pozornost."

„To máš pravdu," souhlasil Rossi. „Viděla jsi, co měl na sobě? Hnědý oblek a bílé tenisky? Ten se rozhodně nesnaží splynout."

„Tak jinak," zamumlala Emily tlumeně, zamyšlená. „Neptejme se, k čemu ji potřebuje. Proč je s ním ona? Co z toho má? Čím si ji k sobě připoutal?"

„Musí se ho strašně bát," vydechla JJ. „Musí být vyděšená k smrti, jenom se na něj podívá."

„Ona se ho nebojí," Hotch si odfrkl a okamžitě toho zalitoval, protože strach, to byl dost logický předpoklad. Rozhodně dobrý důvod, proč by ta žena s Doktorem zůstala. Jenže… JJ je neviděla pohromadě. Neviděla, jak Donnu držel za ruku a jak se na něj dívala. V jejích očích vůbec nebyl strach. „Vlastně to občas vypadá, že se bojí spíš on jí."

Morgan pohodil hlavou. „Ale to nedává smysl. Měla by se ho bát! Vždyť přece zabil už dva lidi. Možná ho přitom dokonce i viděla. Tak proč se ho nebojí?"

Lepší otázka. Proč vůbec nepůsobili jako klasičtí zločinečtí partneři? Jeden dominantní, druhý submisivní. Tak to mělo být. Tak by to bylo normální.

Jenže na tomhle případu nejspíš nebylo normální vůbec nic.

„On je její průvodce," zamumlal Reid najednou.

Hotch se k němu prudce otočil. „Cože?"

„Doktor je její průvodce. Nechápeš to?" zeptal se a upřel na něj pohled. „On jí nechce ublížit, proto z něj nemá strach. Ona ví, že by jí neublížil. Chce ji učit. Donna mu věří. A on neudělá nic, čím by zklamal její důvěru." Zadíval se do prázdna. „Je s ním dobrovolně, ne ze strachu."

Hotch zamrkal. „O čem to mluvíš?" zeptal se šeptem a hlas měl trochu chraplavý.

Reid se na něj opět podíval. „Ty to nevidíš?" zeptal se nevěřícně. „Je to stejné, jako když jsem nastoupil k útvaru. Ty a já. Vůbec jsem tě neznal, nevěděl jsem o tobě vůbec nic, ale trvalo asi dvě minuty, než jsem byl ochotný svěřit ti svůj život." Potřásl hlavou. „Doktor musel něco udělat, musel udělat něco, čím jí dokázal, že není úplně špatný. Zachránil jí život. Nebo někoho ušetřil. Nevím. Ale podle mě…" Odmlčel se.

„Myslíš si, že je nevinný," zamumlal Hotch.

Reid rozhodně přikývl. „Ano. Přesně to si myslím."

xXx

Reid sebou trhnul, když zazvonil Hotchův telefon. Krátce zaváhal, ale Hotch to teď zvednout nemohl, a přece nikomu neuškodí, když se podívá, kdo to volá, ne? Mohl by to být někdo z týmu, kdo na něco přišel, a voda v koupelně tekla a Reid si rozhodně nemyslel, že Hotch vyleze ven, než to volající vzdá.

Vstal z postele a vzal z nočního stolku Hotchův telefon, rozhodnutý, vrátit ho zpátky, pokud volá Jessica nebo Jack nebo kdokoli, kdo nemá před jménem SSA. I když kdo by volal takhle pozdě?

Když na displeji uviděl Garciino jméno, hovor přijal.

„Hotchi, mám pro –"

Reid slyšel, jak je Garciová rozrušená, a to nebývalo zase tolik časté. Ano, rozrušení ano, Garciová byla citlivá dušička, někdy až příliš, a nebylo těžké ji rozrušit, ale ne tohle, ne tenhle tón, zmatek a překvapení a nejistota.

„Hotch je ve sprše," oznámil jí, aby věděla, s kým mluví.

„Oh," zarazila se. „Jo, jistě, společné hotelové pokoje. Nejsi s Morganem?" zeptala se překvapeně. „Nebýváš pokaždé s Morganem? Popravdě, máme na to s Emily a JJ rozběhnutou sázku, holky se musí bavit, znáš to, ale –"

„Kvůli čemu konkrétně voláš?" skočil jí do řeči.

„Reide, něco jsem zjistila. Donna Nobelová pochází z Londýna, kde byla naposledy viděna před deseti hodinami. Na letištích nejsou žádné záznamy o tom, že by opustila Britániii. Neexistuje způsob, jak by se tak rychle dokázala dostat do Virginie." Garciová se odmlčela. „Ona by tady vůbec neměla být."