„Cože ti řekla Garciová?"

Morgan se mračil a Emily se tvářila úplně stejně nechápavě jako on a oba dva zírali na Reida, naprosto ohromení. Rossi na něj koukal, zamračený, ale neřekl ani slovo, jen hlavu měl nakloněnou na stranu, jak pozorně poslouchal.

Hotch seděl u stolu, opřený do židle, paže založené na hrudi a nespustil z Reida pohled, ani na okamžik.

Reid si povzdychl. „Podle Garciové neexistuje způsob, jak by mohla být Donna Nobelová ve Virginii. Ve čtvrtek večer byla – a na to je hned několik svědků – v Londýně, údajně i s Doktorem. Neměli by tady být, na letištích o nich nejsou záznamy, nic, co by dokazovalo, že opustili Británii."

„Falešná identita?" zeptal se Rossi zaujatě.

Reid potřásl hlavou. „Ne, Garcina to kontrolovala. O Doktorovi nic nevíme, ale Donna je pravá. Fotky v dokladech souhlasí. Je to ona."

„Tak jak se sem sakra dostali? Nemohli přeplavat Atlantik!"

Reid pokrčil rameny. „To nevím. Ale rozhodně to hodlám zjistit." Otočil a věnoval Hotchovi důležitý pohled plný odhodlání. „Chci ho ještě jednou vyslechnout."

xXx

Hotch skřípal zuby a prsty, kterými svíral spodní okraj zrcadla, měl úplně bílé, ale neřekl ani slovo, jen se mlčky díval do výslechové místnosti, kde Reid, stejně tiše, jako on, seděl naproti Doktorovi a Donně a pozorně se na ně díval, jak se snažil je odhadnout.

Vedle něj seděl Morgan, paže založené na hrudi, připravený nijak nezasahovat do výslechu, přesně, jak si to Reid přál, dokud to nebude absolutně nezbytně nutné. To znamenalo, že tam bude sedět, v podstatě ignorovat Donnu, s přimhouřenýma očima výhružně zírat na Doktora, čekat, jestli udělá jeden jediný špatný pohyb a doufat, že ano, aby ho mohl praštit po hlavě, a to s dobrou výmluvou.

Hotch byl zatraceně naštvaný, protože chtěl, opravdu chtěl udělat něco, aby Reida od těch dvou udržel dál, ideálně někde úplně pryč, čím dál, tím líp, chtěl ho mít schovaného někde v bezpečí, aby se mu nemohlo nic stát, ale to tak docela nešlo, protože a v podstatě neexistoval způsob, jak mu zakázat ty dva vyslýchat. Ne, když neměl žádný jiný důvod se o něj bát, alespoň ne teď, kromě svého šíleného, ničím nevysvětlitelného (snad jen kromě toho, že Reid se tak často a snadno dostával do problémů), iracionálního strachu o Reida.

Zaryl nehty do bílé stěny a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.

Rossi se na něj zadíval koutkem oka, ale nakonec se moudře rozhodl nijak jeho očividné napětí nekomentovat.

Reid se předklonil, předloktími se zapřel o desku stolu a upřeně se Doktorovi zadíval do očí.

„Proč jste se mě ptal, jestli znám Drakeovu rovnici?" zeptal se tiše, oči přivřené.

Donna se trochu nechápavě zamračila, ale Doktor se pousmál, jako by věděl něco, o čem nemá nikdo jiný ani tušení. Něco důležitého a možná trochu zábavného, jakkoli bylo pro Hotche nepochopitelné, že by se na tomhle všem mohlo najít něco, co by mu mohlo připadat zábavné.

Doktor zvedl obočí a významně se na Reida podíval.

Reid stiskl zuby a Hotche napadlo, jestli nepřemýšlí o tom, že pokusit se Doktora znovu vyslechnout byl dost hloupý nápad.

„Takže ji znáte." Doktor pokýval uznale hlavou. „Věříte jí?"

Reid se zamračil a chvíli mlčel. „Ptáte se mě, jestli věřím na mimozemšťany?" zeptal se. Nedůvěřivě si odfrkl. „To nemyslíte vážně."

Morgan se napnul, ale neřekl ani slovo, jen dál rentgenoval Doktora pohledem.

Doktor si ho nevšímal a sotva věnoval pohled Donně, i když se přisunula blíž k němu a pevně ho vzala za ruku, pohled upřený na Reida. Tak pevně, že to snad muselo bolet.

Ale Doktor nijak nereagoval, kromě toho, že stisk opětoval, o něco jemněji, aby jí neublížil a Hotch na okamžik chápal, jak si Reid mohl myslet, že by ten muž mohl být nevinný. Jak by mohl někdo, kdo se takhle chová ke kamarádce – dokonce se naklání, aby byl alespoň zčásti před ní, jako by ji chtěl před Reidem chránit – zabít tak brutálně dva lidi?

Reid naklonil hlavu na stranu. „Odkud mě znáte?" zeptal se tlumeně. Přimhouřil oči a pozorně se na něj díval, aby mu neunikl jediný Doktorův pohyb nebo záchvěv ve tváři. „Minule jste řekl moje jméno. Řekl jste, že já a Hotch toho hodně dokážeme. Co jste tím myslel?"

Doktor pokrčil rameny. „Je mi to líto, ale to vám nemůžu říct. Spoilery. Jednou na to přijdete." Pousmál se. „A než se mě zeptáte, odkud vás znám – neznám vás. Nikdy jsem vás neviděl."

Reid se zamračil. „Jak jste se tak rychle dostali do Virginie?" Jeho hlas zněl teď o něco hruběji, méně laskavě. „Na letištích o vás není jediný záznam. Máte britský přízvuk. Londýnský. Ne pořád, ale občas, když promluvíte, se objeví."

„Zvláštní, že ano?" zeptal se muž s mírným, nostalgickým pousmáním, kterému Hotch nerozuměl. „Dřív, tedy naposledy, jsem míval přízvuk, jako bych byl ze severu. Smáli se mi kvůli tomu." Pobaveně si odfrkl. „Ale… Rose byla z Londýna," zamumlal a jeho hlas byl jemný, ponořený ve vzpomínkách. „Myslím, že jsem ho od ní pochytil, když jsem regeneroval. Líbilo se jí to."

„Tak jak jste se dostali do Virginie?" zopakoval Reid netrpělivě.

„Mám vlastní způsob dopravy."

„Doktore," zamumlala Donna. Hotch si nebyl jistý, ale zněla, jako by ho chtěla varovat. Nebo to byla jen nechápavost?

Co to ti dva mezi sebou měli? Co tajili?

„Vlastní způsob dopravy?" zopakoval po něm Reid a odfrkl si. Morganovy prsty, svírající okraj stolu, zbělely, jak je silně sevřel, protože zatraceně nesnášel, když si z něj, nebo jako v tomhle případě z Reida, někdo dělal legraci.

Doktor trhnul hlavou. „Na tom nezáleží," oznámil. „To, na čem záleží, je, že si nemyslíte, že bych tady měl být. Nevěříte, že jsem já – nebo snad Donna – něco udělal."

„Ne, to nevěřím," souhlasil Reid klidně.

Hotch polkl. Tohle nebyl dobrý krok. Nikdy nebylo dobrým krokem dávat podezřelému najevo, co přesně si o něm myslíte. Nikdy. Kamenná tvář, ano. Klidný, pevný hlas, ano. Autorita, ano. Říkat mu, že si myslíte, že je nevinný, a myslet to vážně, ne.

V žádném případě ne.

„Tak mě odsud dostaňte," požádal Doktor důrazně, opřel se lokty o stůl a předklonil se, tak blízko k Reidovi, jak jen to šlo, aniž by přitom opustil svoji stranu stolu nebo musel pustit ruku svojí přítelkyně. Oči mu zářily, jako by v nich měl plameny, skoro děsivě. „Uznávám, bylo to zajímavé, když jste mě zatkli, to víte, po všech těch letech jsem pro každou novou zkušenost, vážně, ale opravdu, lidi, takhle vy žijete? Takhle… pomalu?" Podíval se na Donnu. „Vážně, Donno? Čtyřiadvacet hodin? Každý den?" Potřásl hlavou, jako by to pro něj bylo jen těžko k uvěření. „Jak to jen vy lidi zvládáte, takovou jednotvárnost?"

Morgan pevně sevřel čelisti a dělal všechno pro to, aby si nikdo nevšiml, jak strašně moc mu Doktor leze na nervy.

„Zase jsi hrubý, Doktore," prohlásila Donna káravě a stiskla jeho ruku pevněji a Hotche napadlo, jestli se nespletli a ti dva nakonec doopravdy nebyli milenci.

„Oh," Doktor překvapeně zamrkal a stáhnul se trochu dozadu, ale ta podivná intenzita, ten oheň z jeho očí nezmizel. „Omlouvám se, to jsem vážně neměl v úmyslu. Ale vy mě musíte propustit. Protože jinak to neskončí. Oni se nezastaví. Budete mít další mrtvé, pokud nás nepropustíte, abych to mohl skoncovat. Musíte mě pustit, abych to mohl zastavit."

„Ne." Odpověděl Reid rozhodně. „To nemusíme. Chcete vědět, co si myslím?" zeptal se klidně a naklonil hlavu na stranu, pohled upřený do Doktorovy tváře. „Myslím si, že jste to neudělal. Ale víte, kdo to byl, takže odsud ani jeden z vás neodejde, dokud nám neřeknete všechno, co víte."

Donna si povzdychla, vzala Doktora za rameno a obrátila ho k sobě, naprosto bez váhání. Vůbec ničím to nepřipomínalo chování vyděšeného komplice, dokonce ani někoho, kdo má strach z vězení. Ale nebylo to ani gesto dominantního partnera, který by vyžadoval stoprocentní poslušnost druhého.

Ti dva byli naprosto vyrovnaní, ani jeden z nich neměl nad tím druhým navrch, což nebylo u zločineckých dvojic vidět zrovna moc často. Buď byli horkou novinkou, anebo se Reid možná ve svém názoru na ně nemýlil zase tolik, jak si Hotch chtěl myslet.

„Proč o vás nikde nejsou záznamy?" zeptal se Reid.

Doktor pevně stisknul rty. „Obvykle se mi daří žít mimo radar," prohlásil nakonec s pokrčením ramen.

„Viděli vás na prvním místě činu."

Donna se na něj zmateně podívala a muž zamrkal. „Cože?" zeptal se překvapeně a pak se široce usmál, jako by byl potěšený. „Oh, báječné. Byl jsem tam, tedy, ještě ne, ale budu, protože jinak byste mě nepodezírali, nezatkli byste mě a já bych nebyl tady, takže bych vám nemohl pomoct. Báječné. Geniální. No, trochu paradox, ale geniální. Viděli tam i Donnu?"

„Ne."

„Oh," Doktor se mírně zamračil a omluvně se podíval na svoji přítelkyni. „Takže asi zůstaneš tady. Promiň."

Reid se nadechl. „O čem to mluvíte? Co myslíte tím „ještě jsem tam nebyl"?"

Doktor pokrčil rameny. „Cestování časem," prohodil, jako by o nic moc nešlo. „Ještě jsem tam nebyl, ale budu. V budoucnosti."

„Cestování časem není možné."

Donna si odfrkla.

„Samozřejmě, že je." Doktor se zatvářil dotčeně. „Tedy, ne pro lidi, ale… Vím, že mi nevěříte. Ale budete. To, že mě tam viděli, znamená, že mi budete věřit dost na to, abyste mě nechali vrátit se tam. Jinak bych tady teď s vámi vůbec nebyl."

Reid na něj zíral.

„Musíš mu to říct, Doktore," prohlásila Donna důrazně, ale s jistou lítostí a povzdychla si. „Víš, že mu to musíš říct."

Doktor si povzdychl. „Já vím," přitakal jemným hlasem. Obrátil se znovu k Reidovi a prsty volné ruky si projel vlasy, takže mu zůstaly směšně trčet do všech směrů.

Hotch se za zrcadlem napjal a věděl, že Rossi, pořád ještě vedle něj, ačkoli byl tak tichý, že na něj málem zapomněl, zadržel dech.

Že by se Reidovi opravdu podařilo dostat se k tomu muži dost blízko, najít tu správnou taktiku, aby mu Doktor všechno vyklopil?

Hotch se nadmul pýchou.

„Tak dobře. Máte pravdu, doktore Reide," prohodil a zamyšleně pokýval hlavou. „Vím, co je zabilo. Vy jste hodně racionální, takže tomu možná nebudete chtít věřit, ale byl to mimozemšťan. Slitheen, abych byl přesnější, z planety Raxacoricofallapatorius. Minimálně jeden, ale možná je jich celá skupina. Zvláštní, myslel jsem, že jsem je minule dostal všechny, ale asi ne. Tu kůži jim stáhli, protože se do ní oblékají, aby vypadali jako lidé. Potřebují zapadnout, tak, jak vypadají, by byli docela nápadní. Proto si vybírají lidi s nadváhou. Do vás by se nevešli," oznámil.

Donna se zamračila a loktem ho šťouchla do žeber.

Reid překvapeně zamrkal, neschopný slova.

Hotch zaťal ruce v pěsti. Co to bylo sakra za kecy?!

„Promiňte," Doktor se zatvářil trochu omluvně, i když rozhodně ne dost. „Ale říkám vám čistou pravdu. Ty lidi zabil Slitheen a jak je znám, má nejspíš zase nějaký plán, jak ovládnout Zemi. Nebo ji rovnou zničit." Předklonil se, aby se mohl na Reida podívat víc zblízka. „Takže mě nejspíš nakonec budete muset pustit, protože beze mě to nezastavíte."